*Ahojte. Díky moc za vaši podporu. Podle statistik čte tyhle řádky tak okolo 25 lidí, což je celkem dost. První kapitola byla dokonce přečtená devětapadesátkrát! Vau! Jako oslavu máte další díl:*

,,Co ta mecholeonka říká?" naklonil se ke mě Doktor.

,,Utíkala před tmou. Mecholeonka?" tlumočila jsem její větu.

Na můj dotaz se vykašlal. Otočil se na ní a podíval se jí do hnědých očí bez bělma. ,,Jsi si jistá?"

Zmatené natočila svou hlavu na mě. ,,Doktor se ptá, jestli jsi si jistá." tlumočila jsem.

Vystrašeně pohla hlavou. Připomínalo mi to přikývnutí. Doktor to taky tak pochopil. Podíval se na oblohu, kde zářila velká kroužící věc. Něco jako kometa a slunce dohromady.

Zastínil si rukou oči. ,,Kdy zapadá ta vaše... ehm..."

,,Co říká?" Zeptala se mecholeonka.

,,Kdy je u vás noc?"

,,Teď je noc." Odpověděla.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale asi mají jen obráceně den a noc. Zkusím to opačně. ,,Mám na mysli, kdy tu bude den?"

,,Teď začala noc, takže za dlouhou dobu."

,,Tak co? Kdy bude tma?" Zeptal se nedočkavě a úsečně.

,,Další den, teda noc, bude za dlouhou dobu. Teď začala noc, teda vlastně den." Jsem lehce zmatená.

Zasmál se. ,,Jejich měření času je trochu matoucí, že ano?" Nabídl mi ruku, abych vstala.

Přijala jsem ji. ,,Ani nevíš jak." Byl strnulý. ,,Co se děje?" Určitě se něco stalo.

,,Vashta nerada." Pronesl napjatě.

,,Vašta co?" zeptala jsem se poněkud připitoměle. Bude to něco nebezpečného.

,,Vyhýbej se stínům. Oni tam žijí a zabijí." Zapsat si na základní automatické úkony: stíny jsou nebezpečné. ,,No a co když se stane to, co se má stát?"

,,Budeš mít dva stíny a už ti není pomoci." Jakoby se bál, že mě vidí naposledy. Nechápu proč. Já se o sebe umím postarat.

Šli jsme krajinou směrem, odkud přiběhla mecholeonka, a hledali cokoliv, co by bylo nepatřičné.

Bloudíme savanou přecházející do lesa a hledáme... něco. ,,A co že to hledáme?"

,,Uvidíš, až to spatříš." řekl pochmurně. Aha. Klasika. Doufám, že až to uvidím, nebude pozdě. Pousmála jsem se pro sebe. Plný překvapení, ten Doktor.

Objevovaly se stromy všech tvarů a velikostí. A pak jsem to spatřila. ,,Podívej... ten kmen má dva stíny." Strom po naší pravici s kmenem do vývrtky a hranatou korunou byl na první pohled nenápadný, ale při podrobnějším pohledu měl dva překrývající se stíny splývající v koruně právě díky jeho atypickému tvaru.

,,Nechoď k němu. Tvůj stín se nesmí dotknout stínu toho stromu." Jeho hlas byl tichý. To bude něco opravdu nebezpečného. Začal couvat.

Pak jsem si všimla. ,,Pozor! Stůj!" Balvan, ke kterému couval, měl taky dva stíny.

Ztuhl na poslední chvíli. Kdyby se pohnul o milimetr dál, jejich stíny by se dotkly. ,,Kam teď?"

,,Jdi doleva a skrč se. Hlavně nezvedej ruce nad hlavu." Vypadalo to, že chce přikývnout. Nevím, jak jsem to poznala. ,,Ne. Nekývej hlavou. Jen udělej krok dopředu. Pomalu." Poslechl mě. ,,Výborně. A teď pojď směrem ke mě." On udělal krok a pak jsem si oddechla.

,,Díky." Podíval se mi do očí.

,,Nemáš za co." Teď jen opatrně uniknout z jejich dosahu.

,,Ta bříza má dva stíny. Dívej." Ukázal na její zelený kmen a nahnědlé listí. ,,Šíří se rychle. Musíme něco udělat. A to tak, že rychle."

Začala jsem mít obavy o obyvatele této planetky. ,,Čím je zastavíme?" Ti mírumilovní tvorové nemají šanci.

Zatvářil se vážně. ,,Musíme najít něco jako... jak bych to... jejich mateřský úl."

Jako včely. ,,A ten je kde?"

,,Ve dřevě. Tam se jim daří nejlíp."

Rozhlédla jsem se. ,,Jasně. Stromy." Není jich tu málo.

On se na mě podíval odhodlaným pohledem. ,,No tak to abychom začali." Pak vytáhl sonický šroubovák a začal sonikovat stromy, které jsme za chůze míjeli.

Připadala jsem si jaksi neužitečně. ,,Jak ti můžu pomoct?"

,,Hlídej nám oběma stíny. Sleduj, jestli počet dvojtých stínů narůstá. Kdyby klesal, tak mi to oznam." Jeho soustředěnost formovala věty do krátkých a jasných, ale ne panovačných či snad podřadně znějicích příkazů. To se mi na něm líbí. Nepovyšuje se.

Jasně. To nebude vůbec lehké. Hlídat všechny stíny. I ten jeho. On mi věří až tak moc? Hm... super. Můj strach, o kterém jsem doteď moc nevěděla a nevěnovala se mu, byl hned o poznání menší.

Ale pak moje myšlenky narušil Doktorův pohyb špatným směrem, což znamenalo brzkou konfrontaci jeho stínu s tím, který vycházel od malého košatého stomku s květy místo listů. Šťouchla jsem do něho.

,,Dík. Asi jsi mi zachránila život." Opatrně jsem vstala a vytáhla Doktora na nohy tak, že jeho stín byl opravdu daleko od toho krásného stromečku, který měl stíny tři.

Tři?! ,,Má tři stíny." Tu větu jsem vydechla jen tak neurčitě někam.

Opatrně jsme se k němu přiblížili a Doktor začal sonikovat. ,,Zajímavé. Je jich tam tak moc, že si musely vytvořit další stín. Ale nejsou tu déle jak pár hodin. To znamená, že až se setmí, tak tahle planeta přestane být."

Nechápavě jsem se zeptala. ,,Jak být?"

,,Být jako existovat. Bude to rychlé, jestli začnou zabíjet. Máme štěstí, nemusely jsme hledat dlouho."

Začali mi to docházet. Nasucho jsem polkla. ,,Takže jsme to našli."

Proskenoval tu malou roztomilou součást zdejší flory. Pak až moc klidně kývl. ,,Přesně. Rheo, právě se díváš na hlavní hnízdo Vashta nerada na této planetě."

Toho nádherného a barevného stromečku mi je vážně líto.

*Ahojte. Zase něco málo jiného. Co vy na to?*

GERONIMO!!!