*Ahojte. Další kapitola s číslem 13. Doufejme, že nebude nešťastná :D.*

Sledovali jsme nicotu vesmíru každý ponořený ve svých myšlenkách a v objetí druhého. On mi řekl, že mě miluje. A já jsem naprosto šťastná. Je můj anděl strážný. Nikdy ho nesmím ztratit.

Kouzelný okamžik narušila TARDIS, která sebou cukla a my málem spadli. ,,Co je?" zvolali jsme oba najednou. Doktor přešel k panelu a sledoval ho. Já zavřela dveře ven. Je zvláštní, že se tu cítím najednou lépe. Musela jsem se najednou něčeho chytit, jak s TARDIS zmítal časový vír.

,,Kam nás TARDIS táhne?" Musela jsem zvýšit hlas, aby mě Doktor slyšel přes hluk motorů.

,,Já nevím. Holka, co vyvádíš? Děje se něco?" Jak já to mám vědět? Pak mi to docvaklo; mluvil na TARDIS, ne na mě. Zastyděla jsem se a v duchu se TARDIS omluvila. Přestala sebou najednou tolik cukat. Nebo se mi to zdálo?

To už je jedno. Přistáli jsme. ,,Kde jsme to přistáli, Doktore?"

Kouknul na obrazovku u panelu. ,,Vítej na Torrosu." Otevřel dveře. Tam se rozprostírala pláň plná husté zelené trávy a všech možných přírodních útvarů, flory a fauny.

Jen jsem zírala. A on se mi smál.

,,Co je tu k smíchu?" Jemně jsem ho strčila do ramene.

,,Ten tvůj překvapený výraz... Byl překvapený." Snažil se nesmát a maskovat to kašláním. Tomu jsem se uculila já.

Když jsme se oba uklidnili, Doktor zvážněl. Opřel se o dveře TARDIS. ,,Proč jsme tady krásko?"

,,Nevím. Já nás sem nevzala." V tu chvíli mi moje kolečka v mozku dorachotila. ,,Mluvils k TARDIS." Bože, jsem to ale sobec. Odkdy? No od momentu jednoho obětí okolo pasu, polibku do jamky levé klíční kosti... Proč najednou zapomínámn, že se baví s TATDIS a že nejsem jediná kráska v jeho životě?

Promiň mi to krásko. Chtěla bych, abychom spolu vycházeli dobře.

Přikývl, že mluvil a já se k té elegantní modré budce otočila. ,,Promiň mi to krásko." A ona jen uraženě zabouchla dveře. ,,Ne. Promiň. Omlouvám se, že jsem ti ublížila."

,,No tak, holka. Nebudeš přece trucovat. Más na víc." Přidal se ke mě o Doktor. Začíná to být vážné.

Zase mi až moc pozdě secvakly spoje v mozku. ,,Tys tam vevnitř nechal klíč, že jo?"

Lusknul prsty a upřeně hypnotizoval modré dveře. Nevím, co se mělo stát, ale asi se to nestalo. ,,TARDIS trucuje. No nic. Jdeme počkat, až ji to přejde." Vzal mě okolo ramen a chytil mě druhou rukou moji a propletl je před námi. Nechala jsem ho.

Procháceli jsme se. Byli tu opravdu zajímavý tvorové. Hlavně mě zaujala malá želvička. Měla žlutý hranatý krunýř. ,,Je, ta je roztomilá. Dívej." Chtěla jsem jí pohladit a ona se nechala. Když byla spokojená s mým drbáním na jejím krčku, vydala hrdelní zvuk a její krunýř se proměnil na fialový a kulatý. Překvapaně jsem vyjekla. Kéž bych jí rozuměla. Je zajímavá. Doktor se začal strašně smát. ,,Nesměj se jí, Doktore. Alespoň má normální tvar. A ta fialová jí sluší."

,,Díky." řekl někdo takovým táhlým a zvučným hlasem.

,,Tebe jsem nechválila. Tobě by fialová neslušela." Otočila jsem se na Doktora, ale on se jen potichu smál. Když už jeho záchvat smíchu polevil, řekl jen: ,,Já jsem nic neříkal."

,,Tak kdo řekl to ,díky'?" Začalo to být divné.

,,Já." ozval se ten někdo. Doktor to ale nebyl, protože nepohnul ústy. Já ho sledovala.

Pak mi to došlo. Kéž bych jí zozuměla... ,,Ty... Já... Jak se...?" Civěla jsem na tu želvičku.

,,Nedívej se na mě jako bych to věděla. Taky nevím, proč ti rozumím. Ty jsi první osoba, kdo mě slyší a to mi stačí. A vůbec, co ostatní? Rozumíš jim?"

,,Nevím. Ještě jsem to nezkoušela." To by bylo hustý...

,,Cos nezkoušela? A nemluv s tou želvou, ona nemluví." Koukal jako vyjevený a asi se bál o moje duševní zdraví. Teď jsem se mohla smát já.

,,Ona mluví. A ne že ne. Chápeš, že jí rozumím?"

On jen vzal sonický roubovák a se slovy ,,Želvy nemluví. Želvy nemluví..." proskenovával mě a želvu. Obě jsme se chichotaly. ,,Počkej, počkej. Rheo, ty jí vážně rozumíš?"

Posunula jsem si svoje brýle zpátky, protože mi málem spadly, a důležitě jsem pravila. ,,Jo. A nepotřebuji už překladač z TARDIS." On prostě zíral.

,,Zkus si promluvit s jinými zvířaty." Máchl rukou do prostoru.

Pak jsme spatřili podivného čtyřnohého tvorečka obrostlého lišejníkem, mechem a houbami.

,,Ahoj maličký." No moc maličký nebyl, měřil asi metr v kohoutku. Ale nevypadal agresivně. Dokonce se zatvářil vyděšeně a vydal ze sebe nějaký podivný zvuk.

Já mu ale nerouzměla. A on pořád kňučel a chrčel. Pak mě něco napadlo. Musím si to přát. Chci rozumět ostatním zvířatům na téhle planetě.

,,Bojím se tě. Kdo jsi? Nech mě být!" Křičelo to zvířátko pisklavým hlasem.

,,Ne. Neboj se. Já ti nic neudělám. Jsem přítel." Zkoušela jsem ho slovy ukonejšit.

Ono se ale obrátilo k útěku. Při startu ale škobrtlo a upadlo. ,,Co ti je? Nech mě pomoct ti."

Ten tvor si uvědomil, že jsem rychlejší a kdybych ho chrtěla nedejbože sprovodit ze světa nebo něco podobného, už by se tal stalo dávno. Doktor se radši držel v povzdálí a mumlal si něco pro sebe. ,,To není možné. Je to tak očividné. Hloupý, hloupý Doktore..."

Ona se ma mě podívala s malou jiskřičkou důvěry v očích schovanou za oponou adrenalinu a strachu. ,,Já nevím, co mi je. Prostě jsem skálala a spadla do jámy. Když jsem vstala, měla jsem svou nohu takhle." Vystrčila přední levou packu a já zalapala po dechu. Byla docela dost ošklově zlomená, soudě podle jiného úhlu tam, kde zádný být neměl.

,,Tohle ti pomůže. Ale bude to bolet. Srovnám ti nohu zpátky."

Měla děs v očích. ,,Nenene. Já se bojím."

,,Neboj. Až napočítám do tří, bude to hotový. Jedna..." uchopila jsem jí nohu.

Doktor to zaregistroval. ,,Počkej, počkej. Ty mu chceš srovnat nohu?"

,,Ano, chci jí tak pomoct." Váhavě kývl na znamení souhlasu. Cítila jsem povrch lišejníku. ,,... dva..." a zakroutila jsem tou nohou. Podivně v tom křuplo a jakoby cvaklo. Ona vykvikla hlubokým hrdelním zvukem a pak se na mě podívala. Její noha byla zase normální, dáli se to říct o něčem, co je živé a zarostlé lesním mechem.

,,Páni... A co se mu stalo?" Jen zíral.

Otočila jsem se k Doktorovi čelem, drbajíc jí na hlavě mezi ušima porostléma mochomůrkama. ,,Je to ona. A utíkala." Pak mě napadla otázka.

,,A před čím si utíkala?"

,,Před tmou." pípla vystrašeně.

*Ahojte. Další kapitolka je tu. Co si myslíte o Rhee? Co je zač?*

GERONIMO!!!