*Ahojte. Další kapitolka je před vámi. Díky moc za víc než 300 přečtení této povídky a pět hvězdiček u minulé kapitoly (!!!). To mi dalo inspiraci na nové časti. Všem moc děkuji. Vaše WhiteRaven_.*

,,Vždyť to už jsme probrali." Nechci se o tom bavit, ne teď, když jsme tady takhle.

,,Když jsi šla včera spát, tak jsem přemýšlel." Nervózně se zavrtěl. ,,Zranila ses včera?"

,,Ehm... měla jsem naražený kotník." Pak mi to došlo. Šla jsem ráno do koupelny a nic jsem necítila. Rychle jsem se vyšvihla na nohy a prošla se rychlým krokem po pokoji. Nic, až na natažené svaly. ,,A spadla jsem rukama do skla..." pokračovala váhavě. Otočila jsem ruce, a nic na nich nebylo. Ani škrábanec. Ani střípek jsem tam neměla. Přitom jsem se docela dost zbrzdila rukama. Na tváři se Doktorovi mihl výraz, který jsem nedokázala rozluštit. ,,Co to...?" Kolena jsem ale měla odřená a rovné vlasy pořád zkrácené uškubnutím kyberčlověka. ,,Ale kolena mám odřená a vlasy mám taky kratší díky tomu kyberprevítovi." vyslovila jsem nahlas své myšlenky.

,,Něco ti to vyléčilo a něco ne. A ty vlasy tvojí krásu nezastíní." řekl jakoby mimochodem a já byla v sedmém nebi. ,,Jak ses rozhodla, že si vyléčíš právě to?"

Zastavila jsem ho. ,,Já se nerozhodla. Prostě se to stalo."

,,Ale to není možné." Byl zmatený. A to hodně.

,,Já už nevím, kdo jsem, Doktore. Víš to alespoň ty?"

Povzdechl a prohrábl si vlasy. ,,Ne. Ale jedno je jisté. Člověk nejsi."

Tím mi zbořil celý můj život. Moji rodiče nebyli moji rodiče a já nebyla jejich dcera.

Stejně jsem tomu neuvěřila. Nechtěla jsem. Kdyby to byla pravda, ztratila bych vše. ,,Ne. To neříkej. Já ti nevěřím! Ty lžeš! Ne!" vybouchla jsem a vyšla z pokoje. On tam seděl s nevěřícným výrazem. Odběhla jsem do řídící místnosti a poslouchala to ticho.

Otevřela jsem dveře ven z TARDIS a vyhlédla ven. Koukala jsem na nicotu vesmíru. Neviděla jsem nic, jem hvězdy. Co jste zač? Jak se jmenuješ, ty černé nic schovávající hvězdy a planety, které ukrývají všechny rasy? Ale kam patřím já? Kterou planetu můžu nazvat svým domovem? Zemi, Billione či snad Gallifrey? Nebo nějakou, kterou jsem neviděla. To nevíš. Ani Doktor to neví.

Přesto ho miluju.

Pak mi někdo zezadu položil ruce na ramena a začal mi je masírovat. Když skončil, políbil mi levou jamku u klíční kosti. ,,Znám jednu dívku, jmenuje se Rhea. Ta, co se dokáže postavit všemu. Ta, která si zachová v těžkých chvílích chladnou hlavu, je bystrá. Nikdy mi nebude záležet na její rase. Vždyť jí miluju." objal mě. Já jen zírala. Pak jsem sebrala odvahu na to, říct pravdu.

,,Já taky znám jednoho muže. Nevím, jak se jmenuje. Je pro mě vším a budu ho chránit svým tělem a dám za něj život. Pochopila jsem, že si prošel bojem a musel ukončit krutě jednu válku spolu s miliony životů." Setřásla jsem jeho silné ruce ze svých svěšených ramen, abych se mohla otočit. Jeho oči se leskly slzami. Slzami štěstí. A moje vlastně taky. ,,Ale zachránil tím všechny ostatní, kterých je nespočet. I teď je pro ně strážným andělem v modré budce. Je to můj anděl." Setřela jsem mu slzu a vzala jeho tvář do dlaní. ,,S ním letím ke hvězdám. Říká si Doktor a léčí lidská srdce. Já ho miluji a nikdy se to nezmění." On mě objal a vzal do náruče. Zmáčel mi tričko slzami a já jemu sako. Pak mě postavil na zem a naklonil se ke mě. ,,Já vím, kdo jsi." Oznámil mi shrbený ke mě tak, že naše nosy se dotýkali. Usmíval se jako nejšťastnější člověk v celém vesmíru.

,,Kdo?" Dýchla jsem mu do tváře.

,,Jsi moje duše a moje všechno. To mi stačí a nic víc nepotřebuji vědět."

,,Ale já ano. Prosím tě, pomůžeš mi?" Doufala jsem, že ano.

Chytil mě kolem pasu a já zažila to známé vzrušení v podbřišku. ,,Dobře. Ale už teď jsem nejšťastnější živý tvor na světě."

Zavrtěla jsem hlavou a naše nosy se otřely. ,,Nejsi. Jsi druhý nejšťastnější."

Zatvářil se zamateně.

,,Já jsem první. Díky, že jsi mi řekl, že mě miluješ."

*Ahojte. Tak tahle kapitola toho dost osvětlila, nemyslíte? Každopádně příští kapitola zase cestopisná.*

GERONIMO!!!