*Ahojte. Čas na trochu akce po té vší romantice. Ale nebojte, zítra se pomalu, ale jistě začne příběh odvíjet romanticky.*

Otočila jsem se na podpatku a utíkala tak rychle, jak mi šaty dovolovaly. Právě včas, jinak by mě ta kovová obluda a její tři komplicové dohnali. Za běhu jsem si rozvazovala korzet šatů, abych se odlehčila. Šaty jsem nechala ve vstupní hale. Škoda, Doktorovi se líbily. Hned jsem byla rychlejší. Ale oni mě tou jejich chůzí doháněli. Byly to tak dva metry k východu. Dveře se zasekly. A sakra. Je čas na spontánní plán B: zpátky do sálu a tam už se něco najde. Doufám.

Jenže jediná cesta vedla zpátky přes ty kyberlidi. No a co teď? Kyberlidi se blížili a rozestavovali se do řady. Naštěstí byla chodba pro ty čtyři moc široká a oni mezi sebou měli mezery.

,,Budeš upgradována." řekl jeden.

,,To vy potřebujete upgrade softwaru." Usmála jsem se. Zahlédla jsem totiž chybu v jejich formaci. Jeden šel moc napřed. Byli tak dva metry ode mě a začali se stavět do kruhu. Teď nebo nikdy.

Rozběhla jsem se proti nim, využila naleštěných parket a sklouzla se po svých spodničkách pod jejich rukama. Jentaktak jsem se vešla pod jejich ruce. Jeden mě chytil za mé světle hnědé vlasy, ale jen za konečky, a tak mu zůstal v ruce chomáč mých vlasů.

Skvělé. Teď mám na temeni kratší vlasy než kdekoliv jinde. To se mi nelíbí a navíc mi zničil účes. Jako bonus jsem si i přes těch pár spodniček spálila kolena. Pomsta bude sladká.

Dojela jsem setrvačností celkem daleko. Ale ne dostatečně, protože kyberlidi už zase dusali zpátky. Rychle jsem se sebrala a upalovala zpátky do sálu.

,,Budeš upgradována." Ten kovový hlas. Těžko uvěřit, že jejich druh má v názvo slovo lidé. Oni jsou stroje na vraždění.

,,Jo jo, já vím." I přes všechen adrenalin mi to lezlo tak trochu strašidelně na mozek. Skopla jsem z nohou obě boty na podpatku. Díky tomu jsem nabírala snadno rychlost. Klouzala jsem po hedvábných punčoškách a málem jsem minula vchod do sálu. Musela jsem se kousek vrátit a ztratila jsem podstatnou část náskoku, co jsem získala.

Pak mě jednen poadl za šaty, co za mnou vlály a utrhl mi lem spodničky. Teď jsem ten zbytek z ní měla na sobě spolu s živůtkem a Doktorovoým sakem. Vůně jeho skaka mi dodávala sílu. A já nepřestala utíkat.

,,Zdovolením, dámy a pánové. Procházím!" hulákala jsem na osazenstvo sálu co nejslušněji to šlo. Proplétala jsem se strnulým davem, vyhýbala se omdlévajícím komtesám a hraběnkám, ale kyberlidé za mnou dusali v tom svém nezdolném tempu. Byla jsem moc pomalá. Pak mě to napadlo. Na stoly. V běhu jsem se odrazila a skočila a jeden, který končil  dotýkajíce se velkého francouzského okna. Doběhla jsem až bez úhony asi tak pět metrů od okna. Ztrácela jsem tempo, protože jsem byla unavená. Ti čtyři kyberlidé mě doháněli. Zase. Musím to vzít tímhle oknem. Už nedkokážu vybočit z dráhy, protože běželi podél stolu dva z každé strany a předháněli mě.

Moje záložní energe nastartovala a já se sprintem rozběhla k oknu a skočila skrz něj. Vlasy a sako mi vlály ve větru celkem důstojně za mnou, což se o zvedajících sukních říct nedalo. Stínily mi výhled na mé dopadové místo.

Dopadla jsem celkem nešikovně na trávník, který byl asi dva metry pode mnou. Rukama jsem zbrzdila pád o slkeněné střepy na trávě a ozval se můj levý kotník. Asi jsem si ho narazila, ale teď o tom nesmím uvažovat. Musím běžet dál, protože kyberlidi se po dopadu na zem tak dlouho nezdržovali zjišťováním škod na jejich těle a už byli zase těsně za mnou. Jeden mě chytil kolem pasu, ale já se zakroutila v bocích ještě dřív, než mě stiskl pořádně. Běžela jsem k fontáně. Už teď jsem neměla dost sil na to, obíhat bludiště. To by mě chytili určitě.

Takže změna plánu. Před sebou jsem teď viděla tmavý vchod, který vypadal jako chřtán nějaké obludy. Byl lehce rozmazaný. To bude tím, že nemám svoje brýle. Při mém přeskoku časem bůhvíproč zmizely. Polohu východu si pamatuji z procházky z dnešního odpoledne, které mi přislo hrozně dávno. Hm... Kdo může říct, že se prošel s Ludvíkem XIV. ve Versailles? Já jo. Hustý.

Ale to už jsem byla v bludišti. Okolí potemělo, jak bránily vysoké stěny z keřů projít měsíčnímu světlu. Znám trik, díky kterému se neztratím. Musím jen utíkat podél jedné stěny a neopustit ji. Pak vyjdu ven dříve nebo později. Doufám, že dříve.

*Ahojte. Další kapitolka je hotová. Kdyby byly nějaké výhrady, ozvěte se v komentářích, případně dejte vote nebo i dislike ;D.*

GERONIMO!!!