Najednou mi začalo hučet v hlavě. Takové skřípavé houkání kladkostroje. Andělé se rozestupovali do kruhu... Vedle mě se začalo něco zhmotňovat. Začali stahovat kruh...

Co to ksakru je?! Vedle mě se zhmotnila policejní telefonní budka, taková ta anglická modrá. Z jejích prostor se ozval výkřik: ,,Geronimo!" a pravděpodobně jeho majitel mě vtáhl dovnitř. Budka se za mnou zabouchla a já se připravila na malý prostor jednoho metru čtverečního a-

O můj bože! Ono je to obrovské. Teď jsem si mohla prohlédnout mého ,,zachránce". Měl na sobě hnědé sako, které bylo z něčeho, co vzniklo křížením tvídu a mančestru. Pod ním měl bílou košili a pod krkem měl tmavě rudého motýlka. Na nohách měl robustnější polobotky světle hnědé barvy a na nohách tmavě hnědé kalhoty. Když mě uviděl, jeho obličej s výraznými lícními kostmi se rozzářil úžasným úsměvem. Oči mu hravě a vyzývavě blýskaly. Vypadal plný energie. Sexy. Prohrábl si vesele rukou vlasy. ,,Řekni to. Všichni to říkají."

,,Na policejní budku to má moc stěn."

To ho tak vykolejilo, že se nezmohl na nic. Pak ze sebe vypravil: ,,Tohle jsem neměl na mysli." Pak začal pobíhat kolem středu, kde byl sloup. Okolo něho se rozkládal panel s různými páčkami, obrazovkami a tlačítky, které začaly blikat a budka se zakymácela. Já jsem se naštěstí držela zábradlí. ,,A neříkej TARDIS policejní budka, urazila by se a já taky." Řekl to tak vážně, že jsem se málem začala bát. Ale po těch andělech mě nic-

,,Musíme pomoct těm venku v sirotčinci! Prosím."

,,Už se na tom pracuje. Mmochodem, jak si zneškodnila ty anděly? Nikde jsem neviděl zrcadla."

,,Na co zrcadla? U nás jsou zakázaný." Fakt jsem se podivila. On je tak trochu divný a kupodivu i sexy.

,,Jsi tak trochu divná, víš to? No andělé jsou subprostoroví dimenzionální tvorové, kteří-"

Ve mě hrklo. ,,To jako mimozemšťani?"

,,To jako mimozemšťani." potvrdil mi on. TARDIS začala přistávat a pak se její dveře otevřely a já jsem vyhlédla. Byli jsme ve společenské místnosti. Jen tady mohla TARDIS bez úhony přistát kvůli vysokým stropům.

,,TARDIS štvou vaše nízké stropy."

,,Přestaň opakovat moje myšlenky!" šťouchla jsem ho do ramene. On najednou zbledl. ,,Jestli se ti nelíbí moje šťouchání do ramene-"

,,Anděl. Nemrkej." řekl a odběhl. Podívala jsem se jen tak podívala na andělovi zuby. Chvíli jsem je hypnotizovala a pak se Doktor vrátil zpátky. V ruce měl zrcadlo. Ale v tu chvíli jsem už prostě musela mrknout a anděl rozbil zrcadlo, protože ho on nestihl natočit na anděla. Přísahala bych, že nadával, ale ten jazyk jsem neznala.

,,Co teď?" zeptal se.

Vzpoměla jsem si na můj odvážný kousek. ,,Máš rachejtle?"

,,Jo. Budou někde v TARDIS. Doufám, že mi nějaké zbyly. Sontaranské oslavy jsou více než bujaré. Jdu hledat. A ty-"

,,Já vím; nemrkej." Usmála jsem se.

,,Přesně." A zmizel mi ze zorného pole.

Chvíli jsem na anděla zírala. Pak jsem cítila nutkání mrknout. Odolám. Musím. Nebo mě zabije. Ale to už jsem cítila, že moje oči jsou suché jako písek v poušti. Mrkla jsem. To byla prozatím ta největší chyba v mém životě.

,,Vem těch rachejtlí radši víc." Houkla jsem do TARDIS.

,,A proč bych měl?" S těmito slovy se vynořil z budky s náručí balíčků s knotem. Když mu pohled oplácelo šest párů očí, pochopil. ,,Jdem to odpálit?"

,,Ale venku." Tak jsme pomalu zacouvali ke dveřím a já dnes šla tou samou cestou už podruhé. Na dvoře jsme se postavily zády k sobě. Hm... I přes oblek měl na zádech svaly. Začal kontrolovat, jestli mají otevřené chřtány. Měli. Tak mi dal půlku a začali jsme připravovat nálože. Pak mi něco došlo.

,,Nemáme sirky."

,,Nevadí." vytáhl nějakou tyčku, která začala bzučet a zaplovala knoty rachejtlí. ,,Tak a teď je sleduj a pojď zpátky do domu." Udělala jsem, co mi řekl. Když jsme došli k domu, objevilo se světlo, a kusy andělů létali všude kolem.

,,Číms to zapálil?"

On se usmál. ,,Sonickým šroubovákem. Úžasný nápad... ehm..." hledal moje jméno.

,,Rhea. A ty?"

,,Doktor."

,,Doktor čeho?"

Usmál se a udělaly se mu ďolíčky. ,,Všeho." Šli jsme do jeho budky. ,,Tak mě napadlo... nechceš cestovat se mnou? Jsi zajímavá a jiná. A mě se to líbí."

,,Jak zajímavá? Jako exponát v muzeu?!" To mě vytočilo.

,,Ne! V žádném případě. Ty si super. V nebezpečných situacích začneš uvažovat a nepanikaříš. To se ti bude hodit, o nebezpečí nebude nouze. Teda, pokud přijmeš." Při poslední větě upadl do rozpaků.

Nic mě tu nedrželo. ,,Jasně. Tady je to na prd. Jen si sbalím věci." Odešla jsem do pokoje s úsměvem na rtech. Úsměv mi oplatil.

V pokoji jsem se začala balit. Zvláštní, pokoj se začal točit. Proč je mi tak zle?

A proč najednou stojím uprostřed pralesa?!

*Ahojte! Je to tak. Naše Rhea cestuje v čase. Jak se ale dostane zpátky? To se uvidí. Lajk, vote nebo koment neurazí a nebojte se kritizovat.*

GERONIMO!!!