Zrovna jsem si utahovala korzet když se zamnou objevil Oliver. Doupravila jsem se a otočila se čelem k němu. Já na sobě měla jednoduché šaty tvořené z obyčejné bílé haleny, hnědého korzetu a šedivé dlouhé sukně. Vlasy jsem si pak spletla do jednoduchého pleteného copu. Oliver měl na sobě už poměrně zašlé, hnědé kožené kalhoty a k nim obyčejnou už také trochu zašlou bílou halenu. Nato že byl oblečený jen jako chudý vesničan, vypadal pořád dobře. Škoda jen že to je takový idiot. Nevypadal že by byl bůhví jak nadšený, ale asi to pro něj bylo lepší než zůstat sám sedět uprostřed lesa. Společně jsme se vydali do vesnice, celou cestu jsme šli vedle sebe mlčky, Oliver se tvářil znuděně zato já měla úsměv od ucha k uchu. Prošli jsme kolem několika prvních domků, které lemovaly cestu vedoucí z lesa až jsme nakonec došli na velké náměstí uprostřed vesnice. Skoro nikdo z obyvatel si nás nevšímal, každý si hleděl svého, některé ženy praly prádlo, jiné zase krmily dobytek, děti běhali všude kolem. Náměstí lemovala spousta různých stánku ať už s jídlem, kořením nebo ručně vyšívanými šátky. Prodejci jeden přes druhého pokřikovali aby nalákali možné kupce. Až k nám se nesla vůně domácího chleba, kachní paštiky a dalších domácích produktů. Byla jsem jako u vytržení, nevěděla jsem na co se dívat dřív, běhala jsem od jednoho stánku ke druhému a prohlížela si co který prodejce nabízí. Oliver nade mnou jen kroutil hlavou. Nejspíš jsem mu přišla směšná ale mi to bylo fuk, já byla šťastná, byla jsem konečně svobodná a hodlala jsem si to náležitě užít.

Seznámili jsme se s několika místními obyvateli, jedna milá paní nás dokonce pozvala na oběd. Skvěle se mi s nimi povídalo. Zato Oliver celou dobu jen mlčel a mračil se. Ostatní si ho několikrát dobírali ale on dělal jakoby tam vůbec nebyli. 

„A jak se vám v tomhle království vůbec daří, vypadáte tak spokojeně," usmála jsem se na ně, seděli jsme zrovna v místní putice a skvěle jsme se bavili. 

„Vlastně moc dobře ne, král je lakomec, pro své poddané by neutratil ani cent navíc, v podstatě dělá jako bychom ani neexistovali," zamračil se John, místní sedlák. Žil se svou ženou a dvěma dětmi nedaleko lesa. Při zmínce o svém otci se Oliver ještě víc zachmuřil, ale dál nevydal ani hlásek. 

„A co princ? Ten přece nemůže být tak špatný," zkusila jsem a pohledem vyhledala Olivera, který na mě konečně po celém dni pohlédl, oba jsme čekali na Johnovu odpověď. 

„Princ? Nechtěj mě rozesmát děvenko. Toho nikdy prostí vesničané jako my nezajímali, nikdy nevyšel ze zámku. On zná jen lehké děvy a peníze na ničem jiném mu nezáleží," rozesmál se, jenže nám do smíchu nebylo ani jednomu. Věděla jsem, že je Oliver idiot a arogantní hulvát, ale myslela jsem že se takhle jen předvádí, netušila jsem, že je až takhle špatný. Oliver se znovu zachmuřil, obličejem se mu ale přehnala i vlna smutku. 

„Ale vedeme si tady dobře, místní obyvatelé jsou dobří lidé a i když na nás ti panáčci ze shora kašlou, nám se tady žije dobře, jsme spokojení a šťastní," přikývl Matt, majitel putiky. Oliver se zničeho nic zvedl od stolu a vypochodoval ven. Ostatní se na mě nechápavě podívali a já jen pokrčila rameny.

„Máme za sebou dlouhou cestu a nejspíš mu to neudělalo dobře" plácla jsem první věc která mě napadla. Sama jsem se po omluvě zvedla a odešla ven za Oliverem. 

Prošla jsem skoro celou vesnici než se mi ho konečně podařilo najít sedět na menším kopci pod zámkem. Došla jsem až k němu a sedla si vedle něj na trávu. Byl nezvykle tichý, pohled měl upřený na zámek a v ruce žmoulal stéblo trávy. 

„Olivere..." chtěla jsem mu něco říct, jenže já vlastně ani nevěděla co. Nevěděla jsem jestli je naštvaný nebo smutný. Nevěděla jsem ani proč tady teď vlastně vedle něj sedím, v podstatě jsem mu ani neměla co říct. 

„Vždycky jsem věděl, že mě okolí vnímá jako arogantního a sobeckého hajzla, ale myslel jsem, že ze mě mají poddaní respekt, stejně jako z mého otce. Myslel jsem že i když se chová tak jak se chová, je jim jinak dobrým vládcem," promluvil nakonec po nekonečném tichu. 

„A víš co je na tom nejhorší?" uchechtl se. „Nejhorší je že mají pravdu...nikdy jsem se o ně nezajímal, jsem vlastně přesně takový jaký si myslí že jsem. A co hůř, jsem vlastně stejný jako můj otec" vytrhl naštvaně trs trávy ze země a hodil s ním do dálky. Vypadal teď tak zranitelně až jsem ho skoro nepoznávala. 

„Možná je to tak, ale nemusíš takový být, pamatuj, že můžeš být kým jen chceš a jaký chceš, je to tvůj život a ty ho máš ve vlastních rukou" snažila jsem se ho uklidnit. Oliver se na mě konečně po delší době podíval. 

„Není to tak jednoduché Charlotto," zakroutil hlavou. 

„Ale je, stačí jen chtít," nesouhlasila jsem, nato se on jen znovu uchechtl. Tohle se mi nelíbilo, nelíbilo se mi jak Oliver smýšlel a ať už jsem ho nesnášela sebevíc byla jsem odhodlaná tenhle jeho cynismus úplně odbourat. 

„A dost! Tohle nehodlám dál poslouchat, teď máš možnost všechno napravit, takže tady přestaneš fňukat jako nějaká slečinka a začneš konečně něco dělat!" vyskočila jsem na nohy a s rukama v bok jsem se do něj pořádně obula. Oliver na mě jen několik minut překvapeně zíral a nakonec se mu na tváři na chvíli objevil pobavený úšklebek. 

„Tak fajn, ať už to mám za sebou," postavil se vedle mě a znuděně protočil očima načež jsme ve stejnou chvíli oba vybuchli smíchy. Tohle bude ještě zajímavé.