Po vzájemné dohodě, jsme se proplížili zpátky na zámek a já následující den zůstala zavřená ve svých komnatách. Nechtěla jsem Olivera vidět, na jednu stranu jsem sice byla ráda, že uchová mé tajemství, jenže na druhou stranu se mi neuvěřitelně hnusil a já ani nechtěla pomyslet nato, že brzy bude mým manželem. Tak jak zaznělo v naší dohodě, jsem předčasně ukončila námluvy, otci jsem řekla, že nemá cenu to dále prodlužovat a jelikož „tajemný" princ se beze slova vypařil konečným vítězem byl vyhlášen Oliver. Otec k mému údivu s radostí souhlasil a ihned na zítra naplánoval oslavy, kde hodlal oznámit naše zasnoubení. Všichni celý den pobíhali po království a snažili se doladit veškeré věci ohledně zítřejší oslavy. Každý byl nadšený že byl konečně vybrán budoucí následník trůnu, každý krom mě. Já svého budoucího manžela nemohla ani vystát, ale už nebyla možnost jak z toho vycouvat.

Bylo to tady....den oznámení mých zásnub s Oliverem a oficiální ukončení námluv. Tentokrát jsem nevolnost ani nemusela předstírat,protože mi zle opravdu bylo. Celý den jsem s nikým nemluvila pokud to nebylo opravdu nezbytně nutné. Večer mi pak přišli komorné pomoci nachystat se. Nejdříve jsem si dala horkou koupel a pak jsem se od nich nechala učesat a namalovat. Nechtěla jsem nic honosného jen jednoduchý účes i líčení. Vlasy mi natočily do vln které pak na temeni hlavy sepnuly do ležérního drdolu, několik pramínků vlasů mi pak nechali spadat lehce do obličeje. Na rty mi nanesly rudou rtěnku a lehce mi zvýraznily oči. Pak už zbývalo jen se obléknout. Zvolila jsem jednoduché tmavě modré šaty s odhalenými rameny a rukávy posazenými na pažích, začínajícími těsně pod ramenem a končícími těsně pod loktem. Přes ňadra a rukávy pak byly lehce nařasené. Šaty mi pak spadaly volně až na zem. Na nohy jsem si nazula zlaté páskové lodičky a pomalu jsem se i s Harrym vydala do tanečního sálu. Všichni již nedočkavě postávali uvnitř, můj otec mi pokynul abych zaujala své místo po pravici trůnu na kterém seděl. Požádal přítomné aby se utišili a pak sám vstal ze svého místa. 

„Vážení princové a vážení hosté, dovolte mi abych Vám tímto představil vítěze všech úkolů klání, budoucího krále a budoucího manžela mé jediné dcery Charlotty, prince Olivera Sebastiana II ze Surinu," pronesl hlubokým hlasem a vyzval tak Olivera aby předstoupil vedle něj. Oliver se otci poklonil, pak se otočil na mou maličkost aby se poklonil i mi, ale nezapomněl mi u toho věnovat další z jeho arogantních úšklebků,kterého si ale nikdo jiný krom mě nevšiml. 

„Drahý Olivere...synu, tímto ti dávám nejen požehnání vzít si mou dceru ale také ti předávám zodpovědnost za naše království a můj lid," položil mu ruku na paži a tím zpečetil svá slova. Teď už nebylo cesty zpět, oficiálně jsem byla jeho snoubenkou. 

„Charlotto, zlatíčko přistup prosím," otočil se na mě otec. V očích mu planula pýcha a radost. Přešla jsem tedy pomalu k nim a nechala aby můj otec vložil mou ruku do té Oliverovi na znak dokončení zásnub. 

„Nechť žijí snoubenci," zvolal ještě než se odebral usadit zpět na své místo. 

„Nechť žijí snoubenci," zopakovali všichni. Zvedla jsem hlavu abych se střetla s Oliverovým pohledem, ovšem ve výrazu v jeho očích bylo něco, něco co mě vyděsilo. Tehdy mi došlo, že něco není v pořádku. 

„Vážení přítomní, rád bych Vám také něco oznámil," upoutal na sebe Oliver pozornost a nespouštěl ze mě oči. Chtěla jsem se mu vyvlíknout, chtěla jsem utéct, ale on mě nepustil, jen svůj stisk ještě zesílil. 

„Rád bych vám nyní sdělil, že jsem konečně dopadl osobu,která již několik let zesměšňovala nejen vaši armádu, ale také samotného krále," ten úsměv kterým mě obdařil nebyl ani trochu upřímný, nebyl ani hřejivý, byl spíše jako dýka do srdce stejně jako jeho slova, se do mě celé uvědomění kam tohle vede zařezávalo více a více jako tisíce střepů. 

Všichni na něj hleděli s úžasem ve tváři a napjatě vyčkávali až jim konečně onu osobu předvede. Byl to pro ně hrdina, stejně jako teď pro mého otce, který jej pyšně sledoval. Já ale nedokázala po celou dobu uhnout pohledem jinam, byla jsem jako zhypnotizovaná, když jsem mu hleděla do očí. Do těch prolhaných očí plných hněvu a zrady. 

„A tou osobou není nikdo jiný než naše drahá princezna Charlotta," skoro vykřikl po čemž ihned následovalo několika násobné zalapání po dechu. Lidé si mezi sebou začali šuškat a můj otec se rychle zvedl ze svého trůnu. 

„Je to pravda mé dítě?" díval se mi zpříma do očí. Nemohla jsem, už jsem mu nemohla dále lhát, jenže já ani neměla sílu mu to vůbec nějak vysvětlit, říct alespoň něco. V očích mě štípali slzy a já se nakonec zmohla jen na přikývnutí. To v co se změnil otcův výraz pro mě byla první obrovská rána. Bylo v nich zklamání, zklamání z vlastního dítěte a já to chápala, ani jsem nečekala že by za tohle byl na mě pyšný, ale to pohrdání co se v nich objevilo hned vzápětí mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. 

„Stráže chopte se ji, bude uvrhnuta do žaláře, než šlechta rozhodne co s ní,"zavelel autoritativně Oliver. A otec? Ten jen smutně sklopil hlavu a uvrhl mě tak do jeho spárů. 

Jakmile stráže viděli, že jejich král přenechává veškerou iniciativu Oliverovi, ihned uposlechli jeho rozkaz a dva z nich mě chytili za mé paže. Zesílili stisk a chtěli odvléct do žaláře. Tohle přece nemůžou, nemůžou mi tohle udělat. Pohledem jsem vyhledala Jaye, který byl mou poslední záchranou. Jaká rána pro mě však byla, když můj nejlepší přítel jen pokrčil rameny a raději odešel z místnosti. Takhle to nenechám, rozhodně se nehodlám nechat zavřít! Snažila jsem se strážným všemožně vykroutit, ale byli oba velmi silní. A tak jsem zkusila ještě poslední možnost. Tomu po mé levici jsem vší silou šlápla podpatkem na nohu, takže svůj stisk povolil. Toho jsem využila a sáhla po jeho meči, díky čemuž se mi podařilo osvobodit od těch dvou.To už se na mě ale řítili další ze strážných i samotný Oliver. Vydala jsem se na útěk a po cestě jsem se snažila odrážet útoky strážných. Venku jsem nasedla na svou milovanou Felicity a snažila jsem se na ni uprchnout co nejdál. Po celou dobu jízdy jsem neměla odvahu otočit se a zkontrolovat jestli za mnou pořád ještě někdo je. Byla už jsem poměrně dost daleko od zámku, hluboko v místních lesích, kde jsem si hrávala jako malá. Uháněla jsem stále dál a dál až jsem narazila na stezku schovanou za velmi hustým křovím, byla tak dobře schovaná, že byla očím skoro neviditelná. Seskočila jsem z Felicity a ač nerada, poplácáním po boku jsem ji dala pokyn aby pokračovala v cestě beze mě. Já sama jsem se pak po svých vydala stezkou dále lesem. Bylo mi to tady povědomé, ale neuměla jsem přijít nato odkud. Vzpomněla jsem si až před vchodem do oné jeskyně o které nám jako malým dětem vyprávěla má babička. Pamatuju si, že jsem tady už jednou jako malá byla. Vběhla jsem tedy dovnitř a těsně před okrajem do propasti jsem poklekla na kolena a naplno se rozplakala. Teprve tady to na mě všechno dolehlo. Nenáviděla jsem to, nenáviděla jsem Olivera,nenáviděla jsem otce a co bylo hlavní nenáviděla jsem svůj život. Kéž bych se nikdy nenarodila jako princezna. Kéž bych mohla být svobodná a nikdy nepoznat nikoho z těch prolhaných, sobeckých lidí. Tak moc jsem si to přála.

„Charlotto!" vytrhl mě z mých myšlenek Oliverův hlas. V ruce třímal meč a ve tváři zlostný pohled. Vyskočila jsem na nohy a zamračila jsem se na něj. Bylo mi jedno že jsem teď vypadala nejspíš hrozně. Bylo mi úplně fuk, že mi pořád po tvářích stékaly slzy spolu s makeupem. Skoro jsem zavrčela když jsem na něj vykřikla. 

„Ty! Ty jeden...," jenže to už jsem doříct nestihla. Celá jeskyně se začala nebezpečně otřásat a ze stropu začali padat kameny. Oba jsme se na sebe z Oliverem vyděšeně podívali a než jsme stihli jeden nebo druhý něco udělat, kus okraje na kterém jsem stála se mi pod nohama ulomil a já začala padat dozadu. Poslední co jsem slyšela byl Oliver křičící mé jméno a pak už tu byl jen dlouhý pád a pak černočerná tma.