Po našem stužkovém tanci se k nám nahrnuli i další vesničané a pokračovali v tančení, tentokrát už ve dvojicích a na trochu rytmičtější hudbu. Mě samotnou vyzvalo několik chlapců a také několik starších mužů včetně Johna. Když už jsem se chtěla jít posadit, objevil se přede mnou Oliver. 

„Smím prosit?" usmál se na mě. Bylo to úplně jiné pozvání k tanci než tehdy na zámku, byl to vlastně i docela jiný Oliver. 

Já mu tedy úsměv opětovala, lehce jsem přikývla a přijala jeho nastavenou ruku. Společně jsme se pak vydali mezi ostatní tancovat a bylo to něco báječného. Skotačili jsme, Oliver se mnou točil do kola, prostě jsme se chovali jako malý, ale nám to tak vyhovovalo. Takhle jsme byli šťastní, i kdyby to mělo být jen na chvíli, takhle jsme byli svobodní. Jakmile se slunce vydalo spát a nebe už ozařovali jen hvězdy a srpek měsíce. Celá vesnice se vydala společně na kopec před zámkem a tam každá dvojice dostala žlutý lampión, který v té tmě neskonale zářil. V rukou jsem třímala tu nádheru a z údivu jsem měla nejspíš pusu dokořán. Ani jsem si nevšimla, že Oliver stojí těsně zamnou až když jsem ucítila jeho ruce na těch mých ve kterých jsem lampión držela. Byl opravdu velmi blízko a z toho náhlého kontaktu jsem celá ztuhla. Oliver to nejspíš vycítil. 

„Chtěl bych jej pustit s tebou," zašeptal mi do ucha a mě z té blízky jeho rtů naskočila husí kůže.

„Víš, že si při jejich pouštění můžeš něco přát," pokračoval „tak to udělej," dořekl a vedl mé ruce nahoru, tak abychom lampión vyzvedli k nebi. 

Mezitím co lampión stoupal k nebi, já zavřela oči a přemítala jsem co bych si tak v tuhle chvíli mohla přát. Vždyť teď bylo všechno dokonalé. A tehdy mě to napadlo. Přeju si aby tahle chvíle nikdy neskončila, aby vše zůstalo dokonalé. Oči jsem znovu otevřela a se stejným úžasem jsem znovu hleděla na světýlka plující po nebi. Všichni sledovali tu nádheru, všichni až na Olivera, když jsem se na něj otočila, oči měl upřené na mě v obličeji nic neříkající výraz. Jen ty oči, v těch byla spousta něhy. Netuším, jak dlouho jsme tam takhle stály a hleděli si navzájem do očí, až Oliver narušil tu chvíli tím, že se ke mně začal pomalu přibližovat svými rty. Vyděsilo mě to. Ne tím že bych se bála samotného polibku, vlastně ani ne tím že mě chtěl políbit sám Oliver. Děsilo mě to, co jsem v tu chvíli cítila. 

„Přála jsem si být svobodná," vychrlila jsem ze sebe v záchvatu paniky. Oliver jen překvapeně zamrkal a lehce pootevřel ústa, nejspíš se chtěl zeptat o čem to mluvím.

„Tenkrát v té jeskyni, přála jsem si být svobodná," přiznala jsem mu to na co se mě ptal tenkrát v lese a oči jsem sklopila k zemi. 

„Chápu tě, teď už to chápu," přikývl Oliver a zase se ke mně o krok přiblížil. Chytl mě za ramena a jednou rukou mi lehce nadzvedl bradu, tak abych se mu dívala do očí. 

„Víš, za to všechno co jsi dělala a děláš pro ty lidi kolem tě neskutečně obdivuju, nemusíš to dělat a přesto to děláš," usmál se na mě, hned nato se ale zachmuřil. 

„Kdežto já na své poddané celou dobu jen kašlal, nestaral jsem se, byl jsem sobecký a arogantní idiot, chtěl bych být jako ty," mračil se. 

„Nejsi jako on," zavrtěla jsem hlavou načež Oliver jen nakrčil obočí. „Nejsi jako tvůj táta a vím, že si zrovna teď myslíš pravý opak, ale věř mi, že to není pravda, ty nejsi on. Ty jsi mnohem lepší!" usmála jsem se na něj. Oliver mě místo odpovědi chytl za tvář a vtiskl mi polibek na čelo, což mě znovu lehce vykolejilo. 

„Charlotto mohla by jsi nám pomoct odnést prázdné džbány zpátky do putiky?" zavolala na mě Donna a já toho samozřejmě ihned využila abych se dostala z té trapné situace. 

Omluvně jsem na Olivera pokrčila rameny a rozběhla jsem se směrem za Donnou. Společně jsme se pak se džbány vydaly do putiky. Tam jsme je odevzdaly hospodskému a čekaly než je znovu naplní. U jednoho ze stolů kousek od barového pultu seděli čtyři vojáci a popíjeli pivo. 

„Hlavně to moc nepřežeňte hoši, nezapomeňte, že brzy ráno vyrážíme," zaslechla jsem jednoho z nich. 

„Proč na to království vlastně útočíme?" zeptal se nechápavě další  

„Ty to nevíš?" nakrčil obočí ten první. 

„Král chce rozšířit své území. Měl už to promyšlené pěkně dlouho. Poslal svého syna do Palmarolu aby se ucházel o jejich princeznu a samozřejmě klání vyhrál, mezitím mu jeho synáček donášel informace ohledně království a stavu vojsk. No a jelikož teď o tom rozmazleném frackovi není ani slechu a králi informace, které do té doby dostal stačili, rozhodl se, že jelikož je jejich vojsko hodně oslabené, tak na království zaútočí a převezme vládu sám" zasmál se voják. Předkládal jim to jako mistrovský plán a mi se v tu chvíli znovu zhroutil svět.