Ani nevím jak dlouho jsme v té vodě dováděli, ale přišlo mi to snad jako věčnost. Když už jsme byli oba skrz na skrz promočení a důkladně umytí, pověsili jsme své šaty na slunné místo aby co nejrychleji uschly a sami jsme si lehli do trávy kousek od břehu říčky. Oba jsme mlčky hleděli na modravou oblohu a spoustu bělostných mraků plujících po ní kdoví kam. Oba ponořeni každý do svých myšlenek, hloubající nad starostmi které nás tížili a zároveň i nad radostmi, které nás potkali. Stočila jsem svůj pohled z oblohy na Olivera a přemýšlela z jakého důvodu jsme se vlastně dostali až sem. Kdyby se tak jako teď choval i při námluvách, kdyby mě nezradil. Všechno mohlo být úplně jinak, mohli jsme být třeba manželé. Nad tím jsem ale hned zatřepala hlavou, jelikož by se to ani tak nikdy nestalo. Oliver byl prostě takový, nemyslím si, že by ho jeden rozhovor s poddanými a se mnou donutil změnit se, i když byl teď tedy rozhodně mnohem více příjemnější a snesitelnější. Znovu jsem se zadívala no mraky, kterým jsem vždy záviděla jejich svobodu. 

„Podívej, támhle ten vypadá jako obrovská kytka," zasmál se Oliver a ukázal směrem na oblohu. Já na něj nejdříve jen pozvedla obočí, jelikož na rozdíl od něj jsem na obloze viděla jen spoustu obyčejných mraků, nic jiného, žádné postavy, žádné věci. On si ale stál tvrdohlavě za svým a snažil se mě nasměrovat na ten správný mrak. Jenže já pořád nic neviděla. Zkusila jsem tedy natočit hlavu na stranu a soustředěně jsem zírala na ten kousek bílé šmouhy na obloze. Jenže pořád nic. 

„Olivere já tam nic jako kytku nevidím, jsou to prostě jen obyčejné mraky," zamračila jsem se a stočila pohled k němu. 

„Ty teda dokážeš zkazit každou srandu," se smíchem zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. Následovala jsem jeho příkladu a společně s ním jsem se začala soukat zpět do již suchých šatů. Společně jsme se pak vydali zpátky za Donnou abychom jí pomohly. Tedy pokud o to bude po té poslední eskapádě ještě stát.

*

Den uběhl rychle a my znovu seděli v místní putice s ostatními a nadšeně poslouchali jejich historky, které se jim během života přihodili. Bylo to veselé a skoro pořád jsme se něčemu smáli. Cítila jsem se příjemně, jako bych konečně byla tam kde patřím. Když dorazilo i několik vesničanů našeho věku začali řešit přípravy na jarní slavnosti, které se měly konat již za tři dny. John nás obeznámil s tím, že je to tady veliká sláva. Místní obyvatelé vítají příchod jara, pečou se koláče, zdobí ulice, večer se pak rozdělává oheň a hraje muzika. Znělo to jako skvělá zábava.

„Dostala jsem skvělý nápad, co kdyby se k nám tady Charlotta při vítání jara přidala, až budeme tančit stužkový tanec," pohlédla na mě s nadšením Sarah, jedna z místních obyvatelek našeho věku. Krásná dívka s vlasy barvy havraního peří a plnými růžovými rty. Její hnědé oči šťastně jiskřili. 

„To je skvělý nápad," přidala se ihned Donna i další ženské osazenstvo. Dokonce i muži horlivě přikyvovali. 

„Jenže já nemám ani tušení co to ten stužkový tanec je," dívala jsem se zoufala z jednoho na druhého. Dokonce jsem hledala pomoc i u Olivera, který ale jen pokrčil rameny. 

„Neboj se všechno ti ukážeme a vysvětlíme, uvidíš bude to zábava," mrkla na mě Sarah a tím to považovala za uzavřené, jelikož se otočila zpátky k ostatním a pokračovala s nimi v řešení příprav.

*

Byl již velmi pozdní večer, když se Sarah vydala ven s tím, že donese z vedlejší světnice několik koláčů na zkoušku, které dnes ráno pekla. Jenže už to byla poměrně dlouhá doba a ona se stále nevracela. A dle toho jak byli všichni zabraní do právě probíhající debaty, jsem usoudila, že jsem jediná kdo si toho faktu všiml. Otočila jsem se na Olivera a oznámila mu, že se půjdu po Sarah podívat, jestli náhodou nepotřebuje s něčím pomoct. Vyšla jsem ven a nějakou chvíli jsem se snažila přivyknout na okolní tmu. Když už se mi i v ní povedlo rozeznat okolí vydala jsem se směrem, kterým Sarah říkala, že bydlí. Už z dálky jsem od jednoho z domů slyšela hlasy z čehož jeden patřil nepochybně Sarah. Nebyl ale tak veselý jako když jsme spolu mluvili v putice. Teď zněl její hlas vystrašeně, snad jsem zaslechla že i prosí. Přešla jsem tedy opatrně blíž ke světnici a tak aby mě nebylo vidět jsem se podívala za její roh. To co jsem tam spatřila mě naprosto šokovalo. Stáli tam dva královští strážní, přičemž jeden z nich držel Sarah pevně za paži a druhý to vše pobaveně sledoval. 

„No tak slečinko, přece neodmítneš dva chrabré a statečné mladíky, kteří oddaně slouží jeho výsosti, chceme si jen trošičku užít," slizce se na ni usmíval a přitáhl si vyděšenou dívku více k sobě, jeho kamarád jen souhlasně přikyvoval. 

„Prosím nechte mě, slibuju, že o tomhle nikomu nic neřeknu, jen mě nechte jít," plakala Sarah, bylo vidět, že se opravdu bojí a ani jeden z mužů nevypadal, že by chtěl její prosbě vyhovět. To už jsem to nevydržela a vykročila zpoza rohu světnice přímo před trojici přede mnou. 

„Nechte tu dívku!" zakřičela jsem rázně s velkou dávkou autority v hlase. Nato se oba jen rozesmáli. Ten který držel Sarah, kývl hlavou směrem ke mně tak aby jeho plán kamarád pochopil, což se taky nejspíš stalo, jelikož se rozešel mým směrem. 

„Uteč Charlotto," zakřičela na mě Sarah, na což strážný reagoval silným úderem dlaně o její tvář. Druhý z nich mě chytl za paži a snažil se mě odtáhnout k těm dvěma, jenže neměl dost síly a tak jsem se mu vysmekla. Šlápla jsem mu vší silou na nohu a pak využila jeho nepozornosti, abych mu vzala meč z opasku. Ten jsem pak postupně mířila z jednoho na druhého. 

„Okamžitě pusťte tu dívku," zavrčela jsem na ně a oba je probodávala pohledem. To je ale akorát naštvalo ještě víc. Sice hned nato první strážný Sarah pustil, ale zato se zaměřili na mou osobu. 

„Uteč Sarah," zakřičela jsem na ni ještě a až jsem viděla její tělo mizející v černočerné tmě, spadl mi jeden kámen ze srdce. Jenže mě teď tížil ještě ten druhý, kterým byli dva rozzuření strážní. Sice teď byl ozbrojený jen jeden z nich, ale i tak jsem měla zlé tušení, že tohle nedopadne dobře.