Nakonec jsem po dalším dnu cesty dorazila zpátky do našeho království. Zpátky domů. Koně jsem nechala přivázaného v lese a nenápadně se plížila skrz uličky vesnice. Vojsko Oliverova otce už bylo na místě, ve vesnici zajali všechny muže a každého kdo se jim snažil vzdorovat nemilosrdně zabili. Proplížila jsem se až k branám zámku a tam se přes nepřátelské vojsko dostala do tanečního sálu, kde drželi veškeré zámecké služebnictvo a také mého otce. Jeden z vojáku mu držel ostrou část čepele těsně pod krkem přičemž druhou rukou tlačil na otcovo rameno tak aby zůstal nehybně klečet na zemi. Sám Oliverův otec pak procházel sálem tam a zpátky zároveň k tomu promlouval směrem k mému otci. Co mu říkal jsem ale z mé pozice neslyšela. Už mě nebavilo se dál schovávat, věděla jsem sice, že sama všechny vojáky nepřemůžu, ale tím, že se budu schovávat nebudu užitečná už vůbec. Sebrala jsem tedy jednomu z mrtvých vojáků vedle mě meč z opasku a potichu jsem se rozešla směrem k našim nepřátelům. Několik vojáků se mi podařilo zabít bez sebemenšího prozrazení no nakonec jsem stejně musela vystoupit ze stínu. 

„Nechte mého otce jít!" zvýšila jsem hlas abych na sebe upoutala veškerou pozornost. Můj otec který měl doposud hlavu svěšenou k zemi ji nyní pozvedl na mě. V jeho očích už jsem neviděla ani zklamání ani zlobu jako posledně. 

Nic takového. Byla v nich radost, radost z toho že mě zase vidí. Zároveň ale i strach a smutek z toho, v jaké situaci se nyní nachází. Bál se o svůj lid, bál se o mne. A já se při pohledu na něj nezmohla na nic jiného než jen na smutný úsměv, který jsem mu věnovala. To už na mě svou pozornost ale upřel i Oliverův otec. 

„Podívejme kohopak to tady máme, myslel jsem, že přijdu o tu poctu zabít vás oba, ale očividně mám dnes štěstí" slizce se zasmál a pomalu přecházel sálem směrem ke mně. 

Neváhala jsem ani chvíli, i když jsem předem věděla jak to dopadne a mečem jsem se ohnala po blížícím se králi. Ihned co jsem to udělala se po mě vrhli královi vojáci a ačkoli jsem se snažila bránit vytrhli mi meč z rukou a pevně sevřeli mé paže. Králův překvapený pohled a krvavý šrám na jeho rameni mi ale i tak vykouzlil spokojený úsměv na tváři. 

„Za tohle zaplatíš ty malá mrcho!" vztekal se a zároveň odstrčil jednoho z vojáků, který chtěl svého krále ošetřit. Zároveň si to rázným krokem namířil směrem ke mně a ve vší zuřivosti mě uhodil do obličeje. Jeho úder byl velmi silný, tvář mě štípala a v očích mě začali pálit slzy. 

„Ještě jednou se ji dotkneš a přísahám, že tě zabiju!" ozval se ode dveří rozzuřený hlas. Hlas patřící osobě, kterou jsem nechtěla už nikdy v životě vidět. Osobě, která mi už několikrát ublížila a zároveň mi dokázala alespoň na chvíli dát svobodu. Hlas který dokázal mé srdce zároveň rozbušit i zklidnit. Hlas patřící osobě, jejíž přítomnost v tuhle chvíli znamenala mou záchranu, nebo rychlejší smrt.