Už od chvíle kdy pro mne Harry přišel, jsem trnula hrůzou že mne u společné večeře někdo pozná, že jsem to já kdo vyhrál na bojišti, nejvíce jsem se děsila, že mne poznal zrovna princ Oliver. Ani vlastně nevím proč jsem měla takový strach, mé přestrojení mne ještě nikdy nezklamalo. Ovšem je pravda, že jsem v něm ještě nikdy nevystupovala přímo před očima samotného krále, mého otce. Ten jediný by mne mohl poznat i v přestrojení. Na večeři jsem ale musela ať jsem chtěla nebo ne. Takže mi nezbylo než se nadechnout a vyjít vstříc mému odhalení.

Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem v průběhu večeře zjistila, že mne vůbec nikdo nepoznal, ani vlastní otec. Samozřejmě všichni mluvili o záhadném princi, který vyhrál první zkoušku. O princi, kterého nikdo neviděl na uvítacím plese ani u žádného společného stolování. Veškerá nervozita ze mne v tu ránu opadla. Dokonce jsem měla skvělou náladu, zvlášť při pohledu na naštvaného prince Olivera, který pořád nedokázal překousnout svou porážku. Jak by se asi tvářil kdyby tušil, že jsem jej porazila já. Musela jsem se té myšlence zasmát. 

„Máš dnes nějakou dobrou náladu, to tě tak potěšila výhra neznámého prince?" vytrhl mne z mých myšlenek Jay, který seděl po mé pravici. 

„Spíš mne těší prohra prince Olivera," uchechtla jsem se. 

„Vskutku radostná událost" zasmál se.

Ihned po večeři jsem se rozhodla vydat na průzkum mezi vesničany. Obhlédnout jestli jim nic nechybí a jestli si místní lupiči zase moc nevyskakují, jelikož už jsem tam dlouho nebyla. Podobné průzkumné akce jsem dělávala často, vždy samozřejmě v přestrojení. Začala jsem s průzkumy už ve svých patnácti, tehdy se k nám na zámek doneslo několik stížností, že se našim lidem nedaří dobře. Zkusila jsem mezi ně zajít a zjistit kde je problém, jenže s princeznou nechtěl nikdo mluvit na rovinu. Každý se bál říct mi do očí co je doopravdy trápí. A tak jsem si sehnala převlek ve kterém jsem se mezi poddané vydala znovu. Už při první návštěvě jsem se střetla s bandou lupičů, kteří zrovna vybíhali z místní putiky. Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla jsem se jim vstříc za účelem navrácení lupu původnímu majiteli. Byli jen tři a ani jeden neuměl moc dobře bojovat, proto pro mne bylo snadné je pobít. Lup jsem navrátila hostinskému a tak si i získala důvěru vesničanů. Nebylo pak vůbec těžké zjistit co je trápí a co jim v našem království schází. Od té doby se to pro mne stalo každodenní rutinou, každý podvečer jsem se vykrádala v přestrojení z paláce a chodila na průzkumy do vesnice. Alespoň tehdy jsem se cítila být svobodná, mohla jsem splynout s davem a nebyla jsem jen ptáčkem uvězněným ve zlaté klícce. Oblékla jsem na sebe tedy znovu své kožené kalhoty, volnou bílou košili a koženou, korzetovou vestu. Přes obličej jsem si uvázala šátek taky aby mi byly vidět jen oči. Vlasy jsem ale tentokrát neschovala pod čepec, při svých návštěvách vesnice jsem nikdy nepředstírala, že jsem muž. Jen jsem si své rozpuštěné vlasy na jedné straně hlavy spletla do několika malých francouzských copů. Do pochvy u pasu jsem ještě zastrčila svůj meč a přes okno se vyplížila ven ze zámku. Chtěla jsem být co nejrychleji za branami zámku, tady mě mohl pořád kdokoliv zahlédnout a i když jsem se snažila ze všech sil aby mě nikdo neviděl, stejně jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Už jsem byla skoro za branou, když se před mým obličejem objevila špička meče. Jeho majitel vystoupil ze stínu hned vzápětí. 

„Co tady pohledáváš? Přišla jsi krást?" mračil se na mě princ Oliver. 

„Do toho vám nic není," odsekla jsem mu a chtěla jej obejít, on mi v tom ale zabránil, když mi znovu zastoupil cestu. 

„Nebuď drzá, takhle se k budoucímu králi chovat nebudeš," zavrčel na mě, mě ale jeho poznámka rozesmála. 

„Co ti přijde k smíchu tulačko?" zamračil se Oliver. 

„To že se nazýváte budoucím králem, zvláště když jste první souboj prohrál," smála jsem se dál.

„Tak a už toho mám dost, takhle se mnou mluvit nebudeš, ihned tě nechám zavřít a zítra popravit," vyštěkl, jenže to už jsem toho měla dost i já a tak jsem tasila svůj meč a odrazila ten jeho což Oliver vůbec nečekal a tudíž jej to dost vykolejilo. 

Vzpamatoval se ale velmi rychle a začal na mě útočit, byl vzteklý a tak bylo snadné nad ním vyhrát, jenže on se tak snadno vzdát nechtěl. Jindy by mě to i docela bavila, ale v tu chvíli jsem měla být už jinde, chtěla jsem být zase volná, bavit se s poddanými a hlavně zjistit jak si vedou. Proto jsem v útoku a odrážení polevila, pár rychlými kroky jsem přešla až k němu a v nestřežený moment jsem ho přetáhla druhým koncem meče po hlavě. Olivera to omráčilo a jako pytel brambor se sesunul k zemi. Na jednu stranu mi ho bylo líto, nechat ho tam jen tak ležet, ale na druhou stranu si za to mohl sám, neměl mě zdržovat. Vyběhla jsem přes zadní bránu k vesnici a zamířila jsem si to rovnou do mé oblíbené putiky. Místní už mě ode dveří zdravili a usmívali se na mě. Sedla jsem si na své oblíbené místo v rohu u baru a automaticky už přede mnou stála sklenice domácí limonády, kterou sama připravovala žena hostinského. Přesně v takových chvílích jsem se cítila svobodná a šťastná, jenže takhle jsem se mohla cítit jen v podvečery a pak mě stejně čekal návrat do zlaté klece.