„Fajn, v tom případě tě vyzývám na souboj na život a na smrt!" tasil svůj meč Oliver. 

„Ale no tak přestaň tady máchat tím mečem nebo si ještě ublížíš synku, ty si myslíš že jsi lepší bojovník než já," kroutil král posměšně hlavou. 

„Ne to si nemyslím," ušklíbl se Oliver. „Jenže ani ty nejsi ten nejlepší bojovník, znám totiž ještě odvážnější, oddanější a silnější osobu než jsi ty. Osobu jež je nejlepším bojovníkem jakého jsem kdy poznal...a tou osobou je ona!" otočil se Oliver na mě a věnoval mi ten nejupřímnější úsměv jaký jen dokázal vykouzlit. A mě tím vzal všechen vzduch z plic a zároveň šílenou rychlostí rozbušil mé srdce. Nebyla jsem schopná ničeho jen mu ten úsměv opětovat. 

„Proboha, vždyť ty ses do té rozmazlené nány zamiloval! Jsi stejně slabý jako tvoje matka!" zařval na něj jeho otec. To už ale Oliver dál nezahálel a vrhl se po něm s mečem připraveným k prvnímu útoku. 

Bojovali spolu na život a na smrt, zuřivě zasazovali jednu ránu za druhou. Celým sálem se neslo jen cinkání ostří o sebe. Všichni stáli jako přikování, sotva dýchali. Všichni jsme sledovali nelítostný souboj mezi otcem a synem, mezi králem a princem. A nikdy z nás netušil jak to může dopadnout.

*

V jednu chvíli byl Oliver lehce ve vedení a uštědřil otci menší řeznou ránu hned vedle té ode mě. V tom momentě se přestal Jay na chvíli soustředit na mě a lehce oddálil meč od mého krku. Toho jsem samozřejmě využila a sama jsem popadla meč ležící nejblíže ke mně. Chtěla jsem Jayovi ublížit stejně moc jako on ublížil mi a mým blízkým. Poháněl mě vztek a já na něj začala zuřivě útočit. Mou mysl zastřela zuřivost a já se přestala soustředit na souboj, což se mi nakonec vymstilo. Jay mi vyrazil meč z ruky a špičku toho svého přiložili k mému krku. 

„Chtěl jsem tě ušetřit, ale ty si to nezasloužíš mrcho!" zakřičel na mě a chtěl mi udeřit poslední ránu. 

„Charlotto!" ozval se Oliverův křik za mými zády a já za ním otočila hlavu. 

Místo aby se věnoval boji se svým otcem, soustředil se hlavně na mě a můj souboj s Jayem který pro mě nedopadl úplně nejlíp. V jeho obličeji byl strach, bál se o mě. Měla jsem z toho radost, těšilo mě, že se o mě bojí, že mu na mě záleží, jenže v tuhle chvíli se to nehodilo. A taky se mu to vymstilo. Jeho otec využil Oliverovi nepozornosti a zabořil svůj meč do jeho břicha. Zanořil jej hluboko do jeho nitra a pak jej zase prudce vytáhl. Oliver upustil svůj meč a pomalu se sesunul k zemi. Klečel a držel se za krvácející ránu. Jeho košile měnila velmi rychle odstín z bílé na rudě červenou jak nasakovala jeho krví. Jeho pohled se zabodl do mých očí a tam také setrval, i přes veškerou bolest kterou musel cítit s ním neuhnul. Mé oči naplnily slzy, křičela jsem jeho jméno, chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale Jayovi ruce zachycující mé paže mi v tom zabránili. Král se na Olivera ani nepodíval v jeho obličeji nebyl ani jen náznak smutku. Nemrzelo ho to, nelitoval svého činu. Klidně by zabil svého syna jen kvůli moci. Král se vydal mým směrem odhodlaný ukončit i můj život. Svěsila jsem hlavu k zemi připravena čelit svému osudu. 

„Otče!" ozvalo se za královými zády chraplavě a mě to donutilo znovu zvednout hlavu. 

Oliver stál opět na nohách, třásly se mu a vypadal, že se každou chvíli zhroutí, ale i tak udělal několik kroků vpřed. Jednou rukou se držel za krvácející ránu v té druhé znovu svíral svůj meč. Král se otočil čelem k Oliverovi, který už ale neváhal ani vteřinu a zasadil otci jednu dobře mířenou ránu přímo do srdce. Jako první se k zemi sesunul král, byl na místě mrtev. 

„Teď jsem vašim králem já a mým prvním rozhodnutím je, že vám teď velí ona!" pronesl ještě Oliver ke svým vojákům, přičemž ukázal na mne. Pak už se sesunul vedle svého otce k zemi. 

Vojáci zůstali na tu spoušť zírat s otevřenou pusou. Stejně jako já byli stále zmateni z toho co se tady vlastně stalo. Ale rozkaz jejich nového krále zněl jasně. 

„Zajměte ho a všechny ostatní rukojmí propusťte!" rozkázala jsem než jsem se rozběhla k Oliverovu tělu, ležícímu na studené podlaze tanečního sálu. Vojáci okamžitě uposlechli mému rozkazu a odchytili Jaye ještě než stihl uprchnout, ostatní rukojmí včetně mého otce propustili a ještě se jim omluvili. 

„A přiveďte někdo lékaře sakra!" zakřičela jsem, jenže jsem si nebyla jistá, jestli mi přes mé vzlyky bylo vůbec rozumět. Přes slzy už jsem skoro ani neviděla. Byla jsem zoufalá, plakala jsem a modlila se aby byl Oliver v pořádku, aby mi neumřel. 

„Miluju tě!" byla poslední slova která zazněla z jeho úst než zavřel oči.