3.3.

Ráda bych věřila, že náhody se dějí. Ani nevíš, jak moc. Nemusela bych si potom dávat za vinu to, co se stalo. 

Nejdřív bych chtěla říct, že je mi to líto, tak moc, že mám pocit, jako bych se měla každou chvíli udusit. A přála bych si, abys mi odpustila, ale nejde to, a všichni víme, proč. Ty nejlíp.

Začnu tam, kde bylo všechno ještě jednoduchý. Byli jsme tak nevinní a krásní, ožralí postpuberťáci, seděli jsme kolem ohně ve starý rybářský chatě tvýho strejdy. Chata smrděla jak stará bota a zatejkalo tam, ale nám to stejně bylo jedno, všichni jsme slavili konečnej a definitivní rozchod G. a Tobyho. 

A ty jsi nepila. Proč, Charlie? Chtěla sis pamatovat ty slova, který zahřály tvoje obrovský srdce a nechaly ho tancovat dupák? Proto jsi seděla víc stranou, než obvykle, v ruce si pohrávala s cigaretou a smála ses, ne tím opileckým smíchem, jako my všichni, ale tím upřímným, opravdovým smíchem šťastnejch lidí.

Bylo to poprvý a naposled, co jsem tě viděla se takhle smát. Tehdy jsem ještě nevěděla, co jsi chtěla, ale mohlo mi to dojít. Snad, kdybych nebyla tak opilá, tak zaslepená hvězdama, do hlavy mi stoupla vodka a nakonec jsem ležela na mokrým písku. Doteď si pamatuju, jak mě studil na zádech, jako přes závoj, vzdáleně a příjemně. Prstama jsi ryla v zemi jako malý děcko.  Sledovala jsem tě, možná tehdy to začalo.

Já si to nepamatuju přesně, Charlie. Vím, že to někdy začít muselo, ale nemůžu říct, kdy, protože mám pocit, jako bych se s tím už narodila. 

O všem se můžu jen dohadovat. A taky že to dělám. Skoro dva roky. Přemýšlení, obav, doufání. Promarnila jsem tolik času. Nemusely jsme se trápit zbytečně. Mohla jsi být pořád naživu. Třeba, kdybych tak neváhala, kdybych si byla jistá, kdybych měla odvahu ti všechno říct dřív. 

Je pozdě. 

Tehdy v tý chatě jsem přemýšlela, co se ti děje. Byla jsi má kamarádka, nejlepší, jakou jsem kdy měla, i když to s náma nebylo slavný. Ale tohle je pravda. Byla jsi můj nejbližší člověk. Zajímalo mě, proč neslavíš s náma, že G. už nikdo nemlátí, ale sedíš a koukáš do tmy. A proč se přitom tak nádherně, šťastně směješ. Bylo přece nemyslitelný, že by někdo z nás nepil. 

Přeskakuju přes ty měsíce, ve kterejch si bojovala sama se sebou. Se svou přirozeností, s předsudkama, s tím, co tě učili rodiče, s plachostí, nezkušeností a všema těma nepodstatnejma věcma. Byla jsi ještě zmatenější než já. V tý době jsme se s partou téměř necházeli. G. odjela do Itálie a bez mozku tělo nefunguje. A všichni měli hromadu práce se svejma zoufalejma snahama udržet se na škole a pak si najít práci, když je vyhodili. 

Když se G. vrátila, všechno šlo do kytek.

Z mýho pohledu, a za to se nesnáším, se nepodělalo nic. Vlastně to byla dobrá zpráva. Teď se mi chce zvracet, jen si vzpomenu jak jsem se radovala, ale nemůžu si pomoct, tvůj malej konec světa pro mě znamenal nejlepší zprávy na světě. 

27. prosince, jo, to byl ten den. Sešli jsme se po Vánocích u G. v garáži, kouřili a pomlouvali známý a ve vzduchu byl kromě trávy cejtit rozklad a napětí. Proto jsme se všichni snažili bejt co nejvíc mimo, jako by obvyklá tíha světa nestačila, i ty křehký mosty mezi náma se začínaly hroutit. Odloučení není pro takový, jako jsme my. Špatně hledáme cestu zpátky.

Ve spirálách kouře a cinkotu lahví mi ale vystupuješ naprosto jasně. Drobná Charlie, právě jsi dopila až moc silný kafe a přešla po zoufale špinavý podlaze k G. a všechno jí to vyklopila, pěkně přede všema. Nebyl to dobrej nápad. Věděla jsi, co si myslí Freddy, Annika i Greg. Ale nevěděla jsi, že já při těch slovech dostala naději. Malou, ale já se topila a tohle bylo moje stéblo z naostřenejch nožů.

Řeklajsi, že jí miluješ. Taková blbá věc, která pro tvou dušičku tolik znamenala.Taková pitomá věc, kterou řikaj každej den spousty lidí a nemyslej jí vážně. Ty jo. V těch měsících jsi musela hodně přemejšlet. Byla jsi tak rozhodná. Tak odvážná, když ses snažila nehroutit, zatímco G. pokládala skleničku, brala tě kolem ramen a tiše ti vysvětlovala, že ne, tohle prostě nejde, Charlotte, nechápu, proč sis myslela, že jsem- ne, určitě nejsem, muselo ti to bejt jasný, ty hlupáčku, co sis myslela?

G. byla vždycky tak milá. Byla jako vysněná máma. Nebo peřina. A tím to vždycky dodělala.

Annika si pořád odklepávala do toho hrnku, pak se zvedla. Odešla. Freddy za ní. Nebudu opakovat, co řekli. Nechci otvírat ještě tyhle rány. 

Když jsem tě sledovala, jak popotahuješ, slámový vlasy za ušima, na sobě tričko, co jsem ti dala já, přišlo mi to jako zrada. Proč G.? Proč tahle tlustá, rezatá běhna s mateřskou náručí a sklepem plnym nedopalků? V uších se ti blýskaly náušnice. Kdysi ve školce jsme si je vyměnily na důkaz věčnýho přátelství, a já ty svý ztratila, jakmile naše cesty rozdělil první stupeň. 

Všechno tohle mě bolelo víc, než když si máma kdysi vzala dvě plata prášků, nacpala si je do pusy a nikdy mi neřekla: "Mám tě ráda, Jo." 

Chtěla jsem, aby mi to řekl někdo jinej. Ty. A v tu chvíli do mě to vědomí narazilo jako vlak v plný rychlosti, smetlo mě na podlahu a než jsem se posbírala, už jsi běžela po zmrzlý ulici pryč. 

Byl to jeden z nejdivnějších dní mýho života. G. se opírala o gauč, rozmazaný oči od neustálýho mnutí a starost ve tváři. Měla o tebe strach, když jsi odešla, my obě. Znaly jsme tě, city tě sebraly, to vždycky. Bylo to jako neustále se opakující cyklus, kdy Charlie vleze do drtiče odpadků a my jí pak dáváme dohromady. Jen tentokrát nebylo jistý, jestli tě spravíme, protože tohle bylo jiný, úzce se dotýkající ne dvou, ale tří lidí, který koexistovali blízko sebe v něčem, co se snad dalo nazývat přátelství. Ale měly jsme minulost. Pískoviště ve školce, blýskavý náramky a první cigarety ve starý zastávce, opilecký výstřelky. Spolu jsme brečely nad tím, jak nám nejde hra na vztahy. 

Freddy, Annika a Georg odešli. Byli stejní, jako tvoji rodiče. A proto ses nevrátila domů, viď? Proto jsi skončila u nás na schodech zabalená v dece jako bezdomovec, proto jsi bydlela pár dalších měsíců u nás. Protože jsi to řekla kromě G. i vašim.

Než jsi přišla, tušila jsem, že se objevíš. Tehdy jsem myslela, že tě znám, ale bylo to jen štěstí. Náhoda, řekla bys. Ale ne, náhoda to nebyla. Jen jediný místo, kde tě ještě přijali. 

Neznala jsem tě vůbec. Když jsem otevřela dveře a ty jsi seděla před nima, zdálo se ale všechno strašně jasný a průzračný. Skutečnost? Doufala jsem. Potřebovala jsem tě vidět, být s tebou, takže jsem nekřičela, i když jsem chtěla, ale vzala tě dovnitř. Obětavá Jo, vyvádí lidi z psychickejch vyhnanství, kam se poslali sami.

Divím se, že jsi tehdy nadobro neodjela. Měla jsi poslední šanci se z toho vyvlíknout a zachránit se. 

Ty měsíce, kdy jsi u nás byla, bych nevyměnila ani za diamantový prase. Dokonce i tu bolest z toho, že jsi tak blízko a zároveň tak vzdálená, jsem si užívala. Ale moje péče měla vadu. Nedokázala jsem tě uchránit před řečma, pohledy a urážkami. Nezvládla jsem přivést zpátky Anniku, Feddyho, Georga. I G. se zdála vzdálená jako hvězda. Najednou jsme zbyly jen my dvě.

Potom přišlo léto, svět vypadal líp, ty jsi vypadala dokonale. Šly jsme pít, po dlouhý době jinam, než do pokoje. Malá nálevna, stála za tratí. Ještě nikdy jsme tam nebyly, já to tam hned začala nesnášet, ale tobě se tam líbilo. Zvuky nádraží, modrý obláčky stáčející se u stropu, hlasitej řev hrubejch hlasů, přítmí. Nikdo si nás nevšímal. 

Tam jsi jim vypila skoro celej bar. Za zvuků havarující motorky zvenčí ses prolila vodkou, rumem, něčím, co snad moh bejt čistej líh. Venku nám umíral Freddy, my ti to nikdo nikdy neřekli, protože by ses trápila, že jste se rozešli ve zlým a on umřel. Dávala by sis za vinu jeho chyby.

Když jsi byla tak namol, že ses skoro neudržela na nohou, a já opilá tak akorát, abych si začala hýčkat starý bolístky, načala jsi znova tu věc s G., pěkně nahlas, na baru. Opilí dělníci všude kolem a moje srdce, který mlelo z posledního, držela ho jen naděje, že jednou G. vystřídá Jo. Došlo mi, že ne.

Zlobila jsem se na tebe, na sebe taky, vlastně na celej svět a chtěla jsem umřít, něco rozbít, pozvracet se, obejmout tě a nikdy tě nepustit, líbat tě do konce světa a taky ti dát facku, všechno v tu jednu chvíli, kdy jsem ti řekla: "Běž už s tim někam, Charlie." A pak se otočila, vyšla z baru, přešla koleje a vytuhla ve škarpě.

Ráno, spíš v našem pokoji. Myslím, že spíš. Hlava mi třeští, obličej mám od hlíny. Nedovedu si vysvětlit, proč jsem tě včera nechala samotnou. Přece vím, že jsi tak křehká. V opilosti blázníš. Třesu s tebou, abych se tě zeptala, jak ses sakra dostala domů, a proč máš monokl. Pak se rozbrečím, vím, že za to můžu já. Měla jsem s tebou zůstat, ovládnout se, mám strach, že sis moje slova vyložila úplně špatně, já jen chtěla, abys mě přestala zraňovat a dala mi šanci zacelit všechny tvý rány. Usínám vedle tebe, tvůj dech se zpomaluje a zpomaluje, až zmizí docela, a já se probouzím, jenže ty už neprocitneš nikdy. Dochází mi to pozdě.

Mohla jsem tě zachránit. To já chtěla jít pít ven. To já zapomněla. To já usnula, když jsem měla volat sanitku a snažit se tě oživit. To já nechala všechny prášky jen tak válet v koupelně. To já jsem měla vědět všechno o tom, jak nešťastná jsi byla, měla jsem si všimnou toho, že se nesnášíš pro to, kým jsi. Měla jsem ti říct, že tě miluju. Protože nikdo jinej na světě tě nemiloval.

G. už na tebe zapomněla. Přestala se starat, když umřel Freddy. To byla její tečka za vším. Jsem jediná, koho ještě vídá. Někdy sedíme, kouříme, ona mluví, já se snažím zmizet. Kdybych se jí na tebe zeptala, pokrčila by rameny. Máma na baterky.

Jsi pro ní připomínka mrtvejch časů. Ne živý, tepající utrpení, hořká vina a dusivá láska. Charlie, myslím, že mě jednou zabiješ tak, jako jsem já zabila tebe.

Na tom už vlastně nesejde. Jsi mrtvá. Kvůli mě. 

Promiň. Za všechno.

12. 9.

Svět je dneska mnohem divnější a zpomalenější. Čas mi najednou neprotejká mezi prstama, táhne se jak žvejkačka stromy mají moc dlouhý stíny a domy jako by se chtěly každou chvíli zbořit. Řekla bych, že se na mě asi snaží spadnout. A taky mraky jako by se stahovaly níž a níž.

 Ale dneska budu veselá. Tohle je den, kdy jsme se potkaly. Dneska to začalo. Napadlo by tě tehdy, jak to skončí? 

Chci udělat něco na tvou počest. Je to to nejmenší, co ti můžu dát, nevymaže to nic, ale budu ti snad o trochu blíž. Mohla bych si jít zakouřit mezi lidi, jo, přesně to udělám, už beztak nemám co ztratit a v davu cizinců se stanu tak anonymní a bez tváře a citu, jaká si přeju být už pár měsíců.

Možná si budu užívat svobodu. Nakonec, jsem teď oproštěná od vás všech. A možná se mi bude stýskat a já si budu chtít zapalovačem odpařit slzy. Schovám se pod schody a budu poslouchat kroky a smích a řinčení lahví a proudy slov, co neskončí, dokud nevyjde slunce. Potom se vyloupnu ze svýho stínu, na pár okamžiků se nechám osvítit novým dnem, jako jsi to dělávala ty, když jsi doufala, že si paprsky najdou cestu skrz kůži a vypálí všechen smutek ve tvý duši. 

Nastavuješ tvář slunci, mladýmu a svěžímu. Není ti ještě ani dvacet, a přitom jsi tak unavená. Já se vedle tebe snažím nepozvracet a G. nesmát. Nesnáším jí už jen proto, že nikdy neměla kocovinu.

A potom přichází Annika, bledá jako duch, s rudou rtěnkou na celým obličeji a ptá se, kdo chce kafe, a jdem, kofein místo spánku. G. si dává džus a spí na židli, Annika plynule naváže vínem, protože ona nikdy nepřestává pít, ty máš to malý kafe na jeden lok, a potom další, a potom koupíš jedno mě, aby ti neexplodovalo srdce, a já ti řekla, že kafe nechci, že už jsem měla, a ty se jenom směješ a vypiješ ho sama a potom předstíráš infarkt. Poprvé mě to vyděsilo, pak už jsem se jenom smála a smála a smála a doufala, že se to nikdy nestane. Stalo se. Umřela jsi.

Nezáleží na tom, co dneska udělám. Zpátky se vrátit nemůžu. Tak se už nezlob a nech mě v klidu spát. Prosím. Potřebuju se vyspat. Už nemám srdce, který by mi explodovalo.