Světle šedá, zdobená zeď a přikrývky barvy někde mezi krvavě červenou a hnědou. V první chvíli netušila co přesně jí vzbudilo, dokud plně nezaregistrovala jemný dotek na svých zádech, těsně pod ramenem.

,,Ty Lee?"

,,Tvoje jizvy...jsou moc hezké," odpověděla jí Ty Lee nepřítomně, zatímco pokračovala v opisování prstem tvaru jedné z nich.

Azula vydechla a pak se přetočila na druhou stranu, kde se setkala s rozzářenýma šedýma očima a lehkým úsměvem.

,,To je hodně zvláštní způsob, jak popsat jizvy," řekla seriózním tónem, mezitím, co si detailně prohlížela její tvář a snažila se vzpomenout, co tu vlastně dělá. Tedy, ne, že by to bylo poprvé, co se vedle ní probudila, ale i tak to byl pořád poměrně nezvyk.

Ach ano, požádala jí, aby s ní zůstala. A pak, později večer, ležely v posteli a bavily se a ona se ze všech sil snažila znít vyrovnaně a nad vším protáčet očima a mít plno rýpavých, sarkastických poznámek, které Ty Lee vždycky tak roztomile rozesmály, jenom aby nemusela přemýšlet nad tím, co se ten den dělo.

Jenže Ty Lee se ten večer nesmála. A pak se začala tak vyptávat a...ani nevěděla, co to do ní zase vjelo, jakoby snad Ty Leeina přítomnost na ní měla magický účinek, začít se vždycky chovat trochu pošetile, ale tak nějak se rozmluvila a...

,,Hádám, že jsem nakonec prostě jenom zbabělec. Možná se prostě bojím, že...že ti ublížím. A že se se mnou znova stane to, co na konci války. Že zase ztratím kontrolu nad svým životem a nad sebou...že jednoduše ztratím kontrolu nad vším. A netuším, jestli bych to už znovu zvládla..."

A pak toho najednou bylo dost. Tohle šlo z větší hloubky její duše než vůbec zamýšlela. A otevírání a rýpání se ve starých ranách, které se nikdy pořádně nezahojili, už bylo pro dnešek víc než dostatek.

A tak najednou tiskla Ty Lee k posteli pod sebou a než, trochu drsněji, než bylo nutné, přitiskla svoje rty na její, zavrčela: ,Sebelítosti už bylo dost. Pojďme se prostě líbat, dokud nezapomenu.'

A tak se líbaly a pokračovaly v tom, dokud opravdu to jediné, co vnímala byl její vůně, její horký dech, který se mísil s jejím vlastním, vlasy, které jí padaly do obličeje - ani si nepamatovala, v jakém momentu si je vlastně rozvázala - dokud jí Ty Lee překvapivě neodstrčila, role se najednou vyměnily a pak-

Rychle se raději vrátila myšlenkami zpátky do reality a nevědomě se vyhnula jejímu pohledu.

,,Prostě se mi líbí," odpověděla Ty Lee a naznačila pohyb, jakoby chtěla pokrčit rameny, ,,ale i tak bych byla radši, kdyby jsi jich už moc nenasbírala," dodala a položila jí tentokrát ruku na holou paži.

,,Mimochodem, dobré ráno, sluníčko."

,,Ty Lee, pro zachování své vlastní důstojnosti ti zakazuji mě nadále takto oslovovat."

,,Zlatíčko?" zkusila to Ty Lee se škádlivým úsměvem.

,,Pffft."

,,Miláčku?"

,,Jsme snad manželé po třiceti letech?"

,,Drahoušku?"

,,Svatá Agni, každým slovem to jenom zhoršuješ," odfrkla si a chytila Ty Leeinu ruku, aby jí sundala ze své paže, zatímco se zvedla na druhém lokti tak, aby teď byla v podstatě nad ní a přišpendlila jí ruku, kterou stále držela za zápěstí, vedle hlavy.

,,Někdy si myslím, že mě prostě ráda provokuješ," konstatovala, zatímco si z pod mírně přimhouřených očí spokojeně prohlížela Ty Lee pod sebou.

Ty Lee, která se pořád culila jak sluníčko, k ní zvedla druhou ruku, kterou jí nedržela, pohladila jí po tváři a nechala jí tam.

,,Nemůžu si pomoc, když se potom tváříš takhle roztomile."

Naklonila se k Ty Lee tak, že se téměř dotýkaly nosy a potichu se zeptala: ,,Tak roztomile?"

,,Nejroztomileji, na celém světě," přisvědčila Ty Lee znovu, s pohledem, jakoby to byla ona, kdo má právě navrch.

,,Hmm."

Znovu si jí spokojeně prohlédla od přivřených očí po rty. Pak se najednou úplně odtáhla, pustila její ruku, posadila se na okraj postele a jakoby nic si začala dooblékat svojí róbu na spaní kterou měla doteď rozvázanou a navíc shozenou z jednoho ramene.

,,Co to děláš?" ozvala se Ty Lee zpoza ní.

,,Jdu někoho vzbudit, aby nám udělal snídani," postavila se, dovázala si róbu a vydala se ke dveřím, kde se na chvíli zastavila.

,,Přijď potom za mnou. Netuším, kolik je, ale nebude to jistě trvat déle jak půlhodinu," řekla a otočila se na ní. Na tvářích jí naskočil lehký ruměnec a znovu uhnula pohledem.

,,A, Agni, vezmi si něco na sebe."

° ° °

,,Děkuji," poděkovala Ty Lee služce, která jim přinesla snídani a ještě se na ní zářivě usmála. Azula už dávno vzdala to, pořád jí připomínat, že sluhům se neděkuje a tak jen pozorovala zářící Ty Lee. Ne, že by se tedy neusmívala většinu času, ale to neznamenalo, že by jí snad pozorovat jí někdy omrzelo.

Ty Lee vypadala plně zaujatá svým talířem, ale jakmile byly služky z dohledu, v mžiku se objevila vedle Azuly.

,,Ty Lee, sice mi velmi lichotí, že je pro tebe má přítomnost až tak neodolatelná, ovšem, je to nutné i u snídaně?" zeptala se seriózním tónem.

Ty Lee si uvelebila hlavu na jejím rameni a přitiskla se k ní, než odpověděla.

,,Když...teď se na tebe celý den nebudu ani pomalu moc podívat, aby nikdo neměl podezření. Tedy, chápu proč to děláme a víš, ne, že by mi to ve výsledku vadilo, ale...no, chápeš. A taky," zvedla k ní hlavu a lišácky se jí zablýsklo v očích, ,,mi to možná malilinko dlužíš, potom co jsi tak podle vycouvala z naší ranní pusy."

,,Tak já jsem podle tebe podlá?" zeptala se a otočila se na ní. Koutek úst se jí mírně prohnul ve vypočítavém úsměvu.

Ty Lee trochu přiblížila svůj obličej k jejímu a pak se zastavila.

,,Jo. Podlá a roztomilá," trvala si na svém s úsměvem, který by se komukoliv, kdo jí dostatečně neznal, mohl zdát jako nevinný.

,,Hmmm."

Možná jim mělo dojít dřív, že tohle ráno bylo až moc dokonalé a že už spolu byly sami, bez jakéhokoliv vyrušení, tak dlouho, že to přímo vybízelo k tomu, aby se objevila nějaká pohroma, která tomu dá konec.

A tato pohroma se jmenovala Zuko.

Zuko měl odjakživa takový nepěkný zlozvyk, vcházet kamkoliv bez klepání. A vzhledem k tomu, že dívky byly až moc zaujaté tou druhou, než aby zaznamenaly blížící se kroky za zavřenými dveřmi, najednou se ony dveře rozrazily a v nich stál Pán ohně.

,,Hej, Azulo, chtěl jsem probrat-" začal hlasitě, jakoby si snažil dodat sebevědomí, ale slova mu brzy odumřela na rtech.

Všichni jakoby zamrzli a jenom se vzájemně pozorovali. A v tu chvíli Azule došlo, že i když je možná dobrý řečník, s tohohle se nejspíš nevymluví. Zvlášť ne, když jí Ty Lee téměř seděla na klíně, ona měla ruce na jejích bedrech a lehce nad kolenem a když Zuko vešel, byly obličeji v dosti nekamarádské blízkosti.

Takže se rozhodla udělat tu první, nejvíc instinktivní věc, co jí napadla.

,,Co zase chceš, Zuzu?" zavrčela na něj otráveně a přitáhla si Ty Lee majetnický na klín, ,,Obě máme momentálně něco na práci, tak to prosímtě urychli."

,,J-já jsem chtěl...totiž, chtěljsemstebouprobrattenvčerejšek," vykoktal rychle Zuko, který vypadal, že brzo omdlí, bez mezer, ,,tákže...asi se za mnou potom stav, jo? Heh, už vás nebudu rušit dámy," pokračoval zatímco couval a Azula měla dokonce pocit, že jim ve zmatku i naznačil poklonu. Pak za sebou prásknul dveřmi a podle kroků bylo slyšet, že spíš utekl, než odešel pryč.

Nastalo ticho. Azula a Ty Lee si vyměnily pohledy. Ty Lee zacukal koutek úst. Azule taky.

A pak se obě dvě naráz rozesmály.

° ° °

Když Azula o hodinu později mířila k Zukovým komnatám, už jí to tak moc vtipné nepřipadalo.

Vlastně si spíš, když klepala na dveře z tmavého dřeva, připadala jako ten největší idiot, i když samozřejmě navenek zachovávala naprosto nezaujatou tvář.

Nešlo ani zas tak moc o Zuka, ani o nikoho jiného. Jeho osobní názory jí upřímně byly úplně buřt. Jenže...byl to Pán ohně a ona opravdu neměla moc nadějí, že by to pochopil. Stejně jako ona byl i on svědkem poprav, které byly v minulém režimu trestem za takovou odlišnost. A nedělala si iluze, že Zuko ten trest smrti zrušil z jiného důvodu, než že prostě obecně tresty smrti nemusel a vyhradil si je jen pro ty nejvážnější případy - ani se nikdy nepokoušela zjistit, na co to změnil.

Zatraceně, ona sama by ještě před půl rokem někoho takového se znechuceným úšklebkem označila za úchyla a dost pravděpodobně by si neodpustila pár nepěkných slov a narážek jeho směrem - nebýt princezna, s radostí by mu i plivla k nohám.

Dveře do Zukových komnat se najednou prudce otevřeli a v nich se objevila Mai, která vypadala, že zrovna chtěla odejít, ale najednou se zarazila na místě a propalovala Azulu svým naprosto nečitelným pohledem.

Zuko jí to řekl, samozřejmě, že jí to řekl, výborně Azulo, pěkně jsi to zvorala, teď určitě-

,,'bré ráno," zamumlala najednou Mai ospale, kývla na Azulu a prošla kolem ní dál do chodby, ,,Zuko na tebe čeká."

V tu chvíli se Azule poměrně dost ulevilo. Zuko Mai zjevně nic neřekl a pokud to neřekl jí, vysoce pravděpodobně to neví ani nikdo jiný. Takže by ho teoreticky mohla nějak přemluvit, aby si to nechal tak pro sebe. A to jistě nebude nijak těžké. Takže jejich malé tajemství je pořád naprosto-

,,Mimochodem," ozvala se najednou Mai a podle kroků bylo poznat, že se zastavila, ,,gratuluju."

Azula, která už znovu sahala po klice nenápadně ztuhla.

,,K čemu?" zeptala se, znovu s roustoucím velmi špatným tušením.

,,Co já vím. K tomu, že jsi znovu těžce traumatizovala Zuka? Že jsi konečně vstala jako normální člověk a neoxiduješ tu v pět ráno, protože potřebuješ nutně řešit se svým bratrem otázky života a smrti? Nebo, že vám to s Ty Lee koněčně po těch letech zamilovaného koukání došlo? Můžeš si vybrat," odpověděla kousavě.

Nastalo velmi trapné ticho

,,No nic," pokračovala Mai, ,,tak já asi-"

,,Ty jsi to celou dobu věděla?!" zasyčela Azula a otočila se na ní.

Mai jí její vyčítavý pohled klidně oplácela výrazem, jakoby vážně pochybovala o hodnotě jeního inteligenčního kvocientu.

,,Azulo, seriózně. Ten, kdo se o tom dozvěděl jako poslední, jste byly vy dvě," konstatovala a vydala se pryč.

Dobře, změna názoru, až teď si opravdu připadala jako idiot. Pohledem projistou naznačila strážcům střežící dveře, že o tom, co tu zaslechli by měli čistě pro vlastní dobro pomlčet, znovu nasadila svůj nezaujatý výraz a vešla dovnitř.

Zuka našla rozpačitě sedět u stolu  v jeho pracovně, oblečeného ve svojí róbě Pána ohně, stejně jako ráno. Zastavila se ve dveřích.

,,Chci s tebou mluvit. Ohledně včerejška," zdůraznila hned, aby zabránila trapnému tichu a potom popošla blíž a bez vyzvání se posadila ke stolu poblíž k němu.

,,Já- jo, uhm, samozřejmě," vzpamatoval se rychle Zuko a sám pro sebe si přikývl a dál pokračoval už vážným hlasem.

,,Takže, začneš ty, nebo já?"

,,Já."

,,Dobrá."

Azula se nadechla a začala pomalu mluvit.

,,Chtěla jsem se ti...omluvit. Místo toho, abych si s tebou věci nějak dospěle vyřídila, jsem na tebe včera řvala a chovala se jako malé ufňukané děcko. Takže se omlouvám, nebo tak něco."

Bylo opravdu nezvyklé se Zukem mluvit takhle...dospěle. Vždy, když spolu jako mladší měli nějaký problém, prostě se jeden druhému vysmáli, že přehání, nebo si něco provedli a spolknout svojí hrdost a prostě se omluvit neexistovalo. Vlastně, ani nikdo kolem nich to nikdy takhle nedělal, což ale vzhledem k identitě jejich rodičů asi zas tak moc překvapivé nebylo.

,,To...asi spíš já bych se měl omluvit," řekl rychle Zuko, ale nedíval se na ní. Zhluboka se nadechl, než pokračoval dál.

,,Celou dobu jsem se zajímal jen o můj úhel pohledu. A nejde jen o včerejšek, já...bylo ode mě sebestředné si myslet, že když ta zrůda, co si ještě dovoluje nazývat se naším otcem, ubližovala všem kolem, včetně mě a matky, ty by jsi byla z nějakého důvodu výjimka ."

Azula sklopila pohled a neznatelně si odfrkla. Moc se jí nezamlouvalo, že Zuko naznačuje, že jí někdo ublížil, čímž v podstatě naznačuje, že má nějakou slabinu. Zároveň ale bylo zvláštním způsobem hezké, slyšet od něj slova empatie vůči ní, i když jí to pořád trochu zahanbovalo.

Zuko se prudce nadechl: ,,Co jsem chtěl říct je: Ozai nás donutil stát proti sobě a chtěl aby jsme se nepochopili a nenáviděli se. Což se mu podařilo a myslím, že je fér říct, že jsme byli oba fakt strašný. A chtěl bych to upřímně zlepšit. Chtěl bych znovu začít odznovu a je mi jedno, kolikrát to budem muset opakovat, minimálně proto, abych na konci viděl Ozaiův nasranej ksicht."

Chvíli bylo ticho. Pak Azula pomalu přikývla a na tváři se jí objevil malý úšklebek.

,,Dobře, do toho jdu s tebou."

Zuko se nejistě usmál.

,,Pod podmínkou, že se přestaneš tlemit jako idiot," dodala princezna smrtelně vážně.

,,Ty to děláš taky," namítl Zuko.

,,Ano, ale já na rozdíl od tebe u toho vypadám dobře."

Zuko se uchechtl ještě víc a pak, jak si najednou na něco vzpomněl, se začal přehrabovat v papírech na svém stole, kde fungoval silně neorganizovaný chaos. Azula musela jenom protočit očima.

,,Což mi připomíná," začal Zuko a konečně našel hledané papíry, které byly celou dobu jako naschvál úplně nahoře, ,,tady to je pro tebe."

Posunul k ní dva listy, nad kterými Azula skepticky nadzvedla obočí, ale vzala si je. Dokud je nedočetla až dokonce, neřekla ani slovo, jen očima
skenovala popsaný papír.

První byla propustka do vězení. A druhý papír bylo oficiální prohlášení, že byla zbavena všech obvinění, která kdy proti ní byla vedena, byly jí vráceny pravomoce, které jí podle královské krve náleží a už se nebude pokládat za zločince. Vše dole označeno Zukovým úhledným podpisem.

,,Není to ze soucitu, že ne?"

,,Rozhodně ne," odpověděl Zuko, který se snažil znít vážně, ale bylo znát, že tuto otázku očekával a byl jí lehce pobaven.

,,A proč tedy?"

,,Jak jsi říkala, máš úplně stejné právo navštívit Ozaie, jako já. Teď už jí ale stejně nebudeš potřebovat."

,,A to druhé?"

,,Pokud by jsme brali v úvahu válku, sám bych se asi musel zodpovídat za dost věcí a podle nových zákonů do armády děti nesmí, včetně nadaných vládců, takže to celé bylo vlastně protizákoné. Pokud počítáme ten tvůj kousek z útěkem z Ústavu a to, že jsi nikdy nebyla oficiálně propuštěna a něco takového by měli posoudit doktoři...," Zuko porkčil rameny, ,, můžeš to klidně brát jako protekci od staršího bratra.

A nebo jako výměnný obchod. Víš, šéf špionáže zrovna odešel. Je to práce pro Národ ohně, ve stínech a potřebuje rozhodného člověka s chladnou hlavou, co se někdy nebojí špinavé práce. Docela by jsi se na to hodila."

Azula si ho chvíli prohlížela, než jí na rtech zahrál lehký úsměv.

,,Vypadá to, že z tebe možná nakonec bude aspoň průměrný Pán ohně."

Zuko si povzdechl.

,,Já jenom doufám, že toho nebudu nakonec litovat a nebude ze mě taky první Pán ohně, který nechal popravit svojí vlastní sestru."

,,Kdyby jsi nespal o hodinách historie, veděl by jsi, že třetí."

,,Azulo, ty víš jak jsem to myslel."

,,Ale samozřejmě, Zuzu."

Zuko na chvíli iritovaně zavřel oči a pak je zase otevřel.

,,Je tu nějaká možnost, jak tě donutit mi tak říkat?" zeptal se odevzdaně.

Azula se zle ušklíbla. To, že se teď svým vlastním způsobem omluvili a uzavřeli spolupráci rozhodně neznamenalo, že si z bratra přestane utahovat.

,,Na to jsi měl myslet dřív, než jsi mi jen tak dal tyhle hezké papíry."

,,Hmpf."

Nastala krátká chvíle ticha, ale dřív než se z ní stihla stát trapná chvíle ticha, zvedla se Azula rázně od stolu.

,,Ten tvůj návrh si ještě nechám projít hlavou. Nemůžu popírat, že mně zaujal, ovšem teď...," na chvíli se zarazila. Nechala to vyznít jako řečnickou pauzu, pravda ale byla, že si nebyla úplně jistá, jak to vyjádřit.

,,...potřebuješ nějaký ten čas pro sebe. Úplně tomu rozumím," doplnil jí najednou Zuko a chápavě přikývl.

,,Ano, dejme tomu," ošila se Azula, které rozhovor najednou začal připadat trochu nepříjemný. Měla pocit, že svojí denní zásobu zaobírání
se takovými těmi upřímně emocionálními věcmi už vypotřebovala při předešlém omlouvání se. Možná čas od času trochu hloupě vyměkla před Ty Lee, ale to neznamenalo, že se tak zničehonic začne chovat ke všem, zvlášť ne ke svému bratrovi.

,,Tak se měj, Zuzu."

No, alespoň jsme se prozatím vyhnuli probírání-

,,Azulo, počkej," ozval se najednou Zuko, když už stála ve dveřích. Neotočila se na něj, ale natočila hlavu na stranu, aby mu dala najevo, že poslouchá.

,,Co chceš?"

,,Já...," bylo vidět, že Zuko váhá, ,,..až si dáš všechno dohromady a tak - teda nechci tě do ničeho tlačit, samozřejmě -, ... třeba si můžeme promluvit a....no, probrat spolu změny některých zákonů."

Ticho.

Ani jeden z ohnivých sourozenců se ani nehnul, jako by se snad bál, že tím naruší to divné napětí ve vzduchu. Jakoby je Zukova poslední věta najednou oba dostala na onen pomyslný tenký led a jedno špatné slovo, nebo špatný pohyb by mohl všechno zničit.

Nakonec to byla princezna, kdo prolomil napětí.

,,Budu nad tím přemýšlet," řekla neutrálním hlasem, než rázným krokem odpochodovala z komnat Pána ohně.