Dny a týdny plynuly jako voda, i když se v podstatě nic neměnilo a všechno zůstávalo víceméně při starém.

Nakonec, i to co bylo mezi ní a Ty Lee, ať už to bylo cokoliv, zůstalo pořád stejné. Přecijen, většinu času trávily v situacích, kde musely především sehrát role dobrých kamarádek a nemohly si dovolit moc víc než otřít klouby prstů o ruku té druhé, nebo si vyměnit pohled, když se nikdo nedíval.

Ne, že by jim to vadilo. Měly teď něco, co bylo opravdu jenom a jenom jejich.
Jejich malé tajemství.

Jenže, i přes to krásné období, Azulu začínala čím dál víc nahlodávat jedna neodbytná myšlenka: Neubližuje
...neubližuje tímhle Ty Lee?

Ty Lee k ní byla vždycky tak milá a ona vždycky měla pocit, že si to nezaslouží, už když spolu chodily na Královskou akademii, ale teď, když věděla co mezi nimi je, si to uvědomovala ještě víc. Že ač se bude snažit jak chce, nejspíš jí to všechno nikdy nebude schopná stejným způsobem vrátit. Že jí ublížila a nejspíš jí ještě ublíží. Že je dost možné, že někdy v budoucnu se jí znovu stane to, co v den Sózinovy komety.

Za normálních okolností byla schopná tyhle myšlenky potlačit, ale i přesto, jak se za poslední měsíce posunula, že už těch lepších dnů bylo víc, než těch horších a dokonce někdy podstupovala ,,rituály s magickou vodou" (k té údajné terapeutce chodit přestala, vzhledem k tomu, že se nedopatřením dozvěděla o její pravé identitě a zkráceně řečeno, nedopadlo to nejlépe), i tak pořád byly dny, kdy bylo všechno prostě a jednoduše špatně a nemohla je dostat z hlavy.

Byl to jeden z těch dnů, kdy ráno otevřela oči, a už věděla, že nejlepší by bylo zůstat zamknutá v pokoji s těmi všemi strašnými věcmi a prostě nějak přežít den a doufat, že zítřejší bude lepší. Jenže, její perfekcionismus jí tohle samozřejmě nikdy nedovolil a navíc měla na dnešek plány. A odpoledne trénink s Aangem.

O hodinu později v duchu nadávala sama sobě, že když před pěti minutami nenašla Zuka v jeho komnatách a Mai, která, aniž by zvedla oči od knížky, jí řekla, že je někde v přijímací místnosti a dohaduje se se Sokkou o detailech blížící se návštěvy delegace ze Severního vodního kmene, nezptala se jí taky ve které.

Když ho konečně našla, k její smůle tam nebyl jen Zuko se Sokkou, ale taky Toph a Ty Lee, které zjevně Katara zrovna nějak úkolovala a vládkyni země se to moc nezdálo. No, nic, co se dá dělat, zkusí to odbýt rychle.

Instinktivně vrhla pohled po Ty Lee, která jí ho oplatila úsměvem. Aspoň někdo měl dnes dobrou náladu.

,,Smím si ho na chvíli vypůjčit?" zeptala se Sokky, když k nim došla a naznačila pohyb hlavou směrem k Zukovi. Nebyla to úplně tak prosba. Sokka jenom přikývl a popošel opodál ke skupince Katary, ale pořád po nich pokukoval, jakoby buďto chtěl odposlouchávat, nebo hodlal rozhovor s kamarádem později dokončit.

Zuko se jenom odevzdaně otočil na Azulu.

,,Tak, co chceš tentokrát?"

,,Jak víš, že něco chci?"

,,Jinak by jsi za mnou nešla."

Azula musela uznat, že má pravdu. Z jiného důvodu opravdu neměla potřebu s ním trávit čas - pořád to mezi nimi nebylo úplně nejlepší.

,,Chci za otcem do vězení."

Ta slova měla na doteď poměrně klidného Zuka až magický účinek. Jeho dosud uvolněný postoj se změnil v ostražitý, bylo vidět, jak pevně stiskl zuby a svaly na krku se mu nenápadně napnuly a v očích se mu objevila nedůvěra.

Dost pravděpodobně by si jí prohlížel přívětivěji, i kdyby se mu právě přiznala k několikanásobné brutální vraždě.

,,O tom už jsme se bavili," vydechl po chvíli iritovaně.

,,Ano, před několika měsíci. A já znovu žádám o to, vidět svého otce."

Koutkem oka zachytila, že minimálně Sokka a Ty Lee se dívají jejich směrem. Museli zachytit změnu v Zukově chování.

V tu chvíli do menšího sálu vstoupila Ursa a okamžitě jí spočinul zrak na sourozencích.

No výborně, nechtěl by přijít ještě Iroh? Nebo Kyi? A co rovnou, kdyby vstal z mrtvých praděda Sozin?

,,Ne Azulo."

,,Proč ne?"

,,Prostě jsem řekl, že ne," zavrčel, nejspíš v domění, že bude mít konečně klid.

,,Takže mi zakazuješ navštívit mého vlastního otce jenom proto, že máš zase nějaký svůj chvilkový rozmar?"

Azula se tvářila a zněla, jakoby pro ní tenhle rozhovor byl na úrovni každodenní debaty o počasí - pokud se opravdu chce dostat k Ozaiovi, musí zůstat v klidu. Ovšem pod tím byla pěkně naštavná, protože věděla úplně přesně, co Zuka nutí k jeho rozhodnutí.

Zuko si povzdechl a promnul si čelo.

Pak s obdivuhodným klidem pronesl: ,,Nejde to, ano? Prostě to nejde, tečka konec."

Najednou se k nim přitočila Ty Lee a zastavila se vedle Zuka. Sokka taky udělal pár nenápadných kroků jejich směrem.

,,Děje se něco? Já jen, že vaše aury vypadají strašně," dodala Ty Lee na vysvětlenou.

Pán ohně se zhluboka nadechla a pak to Ty Lee vysvětlil: ,,Tady Azula chce navštívit Ozaie a já jí na to řekl, že jí to nedovolím, protože si nemyslím, že je to dobrý nápad."

Ty Lee zmateně nakrčila obočí. Přeskočila pohledem mezi Azulou a Zukem, jakoby jí něco nesedělo.

,,Ach tak, ale co je na tom špatného? Teda, jasně, chápu, Ozai, ale přecijen, je to váš otec, ne? A ty jsi si za ním přeci po válce taky parkrát byl pro radu."

Zuko ztuhl a hodil po Ty Lee zoufalý to-jsi-fakt-nemusela-říkat výraz.

Azula v první chvíli ztratila řeč. Pak se její tvář zkřivila vztekem.

,,Cože jsi udělal!?" zasyčela.

Zuko vypadal, že má sto chutí seznámit důvěrně svůj obličejí se svojí dlaní.

,,O-ou," dal se slyšet Sokka v pozadí.

,,Slyšela jsem správně?" zeptala se znovu, o něco klidnějším, ale rozhodně ne méně rozčarovaným hlasem.

,,Řekla právě, že jsi ho byl párkrát navštívit?!"

,,Azulo, prosímtě," začal Zuko hlasem, jakoby uklidňoval malé dítě, ,,tak to úplně nebylo...já...já jsem totiž...to, no, chtěl jsem-"

,,Takže, nech mě si to ujasnit," zavrčela, ignorujíc Zuka, a založila si ruce na hrudi, ,,když ho chci teď navštívit já, je to špatně, ale bylo naprosto v pořádku, když jsi ho šel navštívit ty, hned po konci války, aby ti dal dobrou radu do života?

Přesně tohle je ten důvod, proč spolu mi dva nebudeme nikdy vycházet! Kvůli tvým dvojitým morálním standartům. Když udělám cokoliv, je to automaticky špatně, ale když ty uděláš to samé, je to najednou v pořádku. Víš ty co Zuko? Nebudu na tebe už plýtvat energii. Naser si!"

Spustila ruce podél těla a otočila se, aby opustila místnost. Zuko už jí začínal lézt pořádně na nervy a momentálně měla pocit, že vidět jeho obličej ještě pár sekund, tak to tu všechno podpálí.

,,Ne, počkej!" zavolal za ní Zuko, ,,Sakra...proč se musíš vždycky urážet, když něco není podle tebe?"

Azula se zarazila a pak se na něj velmi, velmi pomalu otočila.

,,Co prosím?" zeptala se tiše, ale díky hrobovému tichu v místnosti to bylo slyšet. Všichni tikaly pohledem mezi sourozenci.

To Zuko přeci nemůže myslet vážně?!

Často se nestávalo, že by se naštvala, jakože opravdu naštvala, ale když se to zrovna stalo, nechtěli by jste být poblíž. Teď nad ní vztek začínal přebírat kontrolu.

,,Já, že se urážím?!" zasyčela, nemajíc daleko od křiku, a udělala krok v před, ,,Oba víme, kdo se tu opravdu pořád uráží, ty ufňukánku. Vždycky, když se ti něco nepovedlo, jsi utekl s brekem za ní," ukázala na Ursu, aniž by se na ní podívala, ,,mezitím co já jsem strávila dětství tím, že jsem na všem dřela. Nikdy jsem to neměla tak jednoduché jako ty. Narozdíl od tebe jsem si nemohla dovolit nic jiného, než naprostou dokonalost!"

Zuko na ní nevěřícně zíral a pak taky vybouchnul.

,,Já, že jsem to měl jednoduchý?! Myslíš si snad, že jsem měl jednoduchý, šťastný dětství?!" ukázal si na jizvu, která se mu táhla přes polovinu obličeje, ,,Připadá ti to tak snad?

Ty jsi byla vždycky otcova oblíbenkyně. Všichni tě vychvalovali, všichni ti podlízali, Azula je dokonalá, Azula je zázrak, Azula tohleto, Azula támhleto. Vždycky jsi byla to dokonalé dítě, co chtěl, tak nevím, na co si stěžuješ! Ty jsi nežila s tím, že tvůj otec hledá každý den sebemenší záminku, jak se tě zbavit. Tobě by Ozai nikdy nevypálil půlku ksichtu!"

,,Ale ne, politujme všichni chudáčka Zuka! Jeden jediný člověk v životě ho neměl rád! To je tak strašné!" zaimitovala Azula, ale její hlas byl až moc plný vzteku, než aby to nějak vyznělo.

,,Chudák Zuko má naprosto zničený život, protože ho nedokázal milovat člověk, který nejspíš ani není schopný lásky. Ta jizva je jenom důkazem, že jsi jednou taky musel na něčem pracovat!"

,,Jednou?! Vždycky jsem tvrdě pracoval!"

,,Ach, opravdu?" zašklebila se a znovu si založila ruce na hrudi, ,,A pracovat tvrdě podle tebe znamená co? Usínat ve škole, nedávat pozor a vynechávat tréninky, kdykoliv se ti zamane a nikdy nebýt potrestaný? Víš co, možná bylo dobře, že tě otec nenáviděl, protože to byl jediný způsob, jak tě donutit něco dělat!

Celou dobu jsi dokázal jenom kňučet, že jsem ve všem lepší jak ty, ale to nepřišlo od nikud. Já jsem na všem dřela, protože narozdíl od tebe...na rozdíl od tebe, ten jediný moment, kdy jsem si připadala, že nejsem všem ukradená bylo, když jsem v něčem vynikala! Ty jsi si mohl dovolit zklamat znovu a znovu, chovat se jako malé děcko a stějně tu byli lidé, kteří za tebou stáli, i když jsi byl jen neschopné nemehlo!"

Zuko rozhodil rukama.

,,Přesně tak! Teď jsi to sama řekla! Byl jsem sakra jenom dítě! Malý dítě, který nebylo dokonalý a dělalo chyby, protože tak děti fungujou. Nehodlás mě snad soudit za něco, co jsem dělal, když mi bylo deset?!"

,,Já jsem taky byla jenom dítě! A stejně mě za to soudíš.

Ty jsi byl prvorozený syn. Ať si dělal cokoliv, měl jsi její lásku!" ukázala znovu na Ursu, ,,Irohovu podporu! A já jsem měla co? Nic. Musela jsem si to sama získat. Proto jsem se snažila být tak dokonalá. Protože to byl jediný způsob, jak si získat náklonost jediného člověka, kterého šlo a tím myslím Ozaie!"

,,Nesnaž se tu ještě hrát oběť!" vykřikl Zuko.

,,Já nehraju oběť!" zakřičela na něj zpátky, ,,Nikdy jsem to nedělala a nikdy dělat nebudu. Ale ty vidíš jenom to, co máš nakrásně před nosem a všechno ostatní ti uniká.

Chtěl jsi ji najít a uzavřít tak nějakou kapitolu svého života? Fajn. Chtěl jsi, abych ti pomohla? Pomohla jsem. Ale když se snažím udělat úplně to stejné s jediným člověkem, který kdy alespoň předstíral, že mu na mně záleží, jsem tady ta špatná?!"

Horkost jí prostupovala tělem, jakoby stála v ohni. Srdce jí bilo jako splašené, dech zkracoval a nepatrně se jí zachvěla čelist.

,,Oba víme, co je to za hajzla, mohl by tě zmanipulovat, zatraceně!" namítl Zuko, který vypadal, že se nehodlá vzdát.

,,A ty si myslíš, že jsem úplně blbá? Myslíš si, že bych jenom tak zahodila to, jak daleko jsem se dostala?! Konečně...konečně se neprobouzím každý den s tím, že chci umřít. Pro jednou mám ve svém životě někoho, koho mám ráda, kdo mě má rád zpátky a opravdu mu na mně záleží. Myslíš si, že bych to tak jednoduše vzdala?!"

Zuko se zatvářil uraženě, podíval se do země a založil si ruce na hrudi, ovšem neřekl nic.

,,Azulo, musíš pochopit svého bratra," rozhodla se do toho vložit Ursa jemně, ,,jenom o tebe má starost...stejně jako já-"

Jak jen nesnášela ten její hlas.

,,Ty drž hubu!" vyjela na ní, ,,Tohle se tě vůbec netýká!"

,,Azulo, nemluv s naší matkou takhle!" okřikl jí Zuko.

,,Možná je to tvoje matka, ale moje rozhodně ne," zašklebila se Azula.
,,Ne, že by se tak někdy chovala."

,,Azulo..." vydechla Ursa, ale příliš tiše na to, aby to někdo zaregistroval.

,,Víš ty co," zaměřila se Azula znovu na svého bratra a téměř poraženě svěsila ruce podél těla, ,,nemá cenu se s tebou hádat. Je stejně jasné, že mi nevěříš."

,,To není pravda, věřím ti!" zareagoval Zuko rychle.

,,Ne nevěříš. Nikdy jsi mi nevěřil. Ne, že bych se ti teď divila, upřímně. Nevěřil jsi mi ani tehdy během války, když jsem ti pomohla získat tvojí přihloupou čest, aby jsi se mohl vrátit domů. Neměla jsem z toho co získat. A co byla první věc co jsi udělal ty? Obvinil jsi mě, že tě chci využít!"

,,Ano, a dobře jsem udělal, protože to byla pravda!"

,,Byla to jenom pojistka, protože jsem tušila, že mi nebudeš věřit! Protože jediný způsob, jak tě donutit věřit mi, bylo říct ti, že tě chci využít. Sakra, Zuko, zamysli se nad tím. Jak bych asi mohla tušit, že je Avatar naživu?! Sama jsem ho zabila! Ale samozřejmě, měla jsem už po tomhle podezření tušit, že ti na návratu opravdu nezáleželo a při první minutě tu šanci zahodíš a zradíš mě."

,,Jako bys ty nikdy neudělala to samý, Azulo! Co tenkrát, když jsi se mi snažila nalhat, že mě otec chce doma, co? Myslíš, že mně to neublížilo?!" vypálil Zuko zpátky.

Všichni přítomní celou dobu těkali očima z jednoho sourozence na druhého, mezitím, co se hádka stupňovala. Nikdo už po Urse neměl odvahu na to, zasáhnout, někteří ani na to, téměř se pohnout, tudíž opustit místnost. Nikdy není dobré zbytečně dráždit rozzuřené vládce ohně, navíc, když mají oba pořád dosti pochybnou minulost.

,,O to tu vůbec nejde! Pomohla jsem ti domů, získat tu tvojí hloupou čest, lhala jsem kvůli tomu Ozaiovi a ty jsi to jenom tak zahodil, utekl jsi si za tím svým Avatarem a nechal jsi mě si to za tebe odskákat! Přiznávám, že jsem byla strašná sestra, ale ty jsi nikdy nebyl o moc lepší bratr!"

,,A měl jsem jinou možnost? Měl jsem raději nechat shořet svět na popel?! A zapomínáš na to, že jsem se ti snažil pomoct. Od konce války se ti snažím pomoct, zatraceně, tak ze mě nedělej prvotřídního zmetka!"

,,Ach tak ty ses mi snažil pomoct, Zuzu?" zaimitovala Azula zase, ,,A jako pomoc se počítá co? Nechat mě svázat a zavřít do vězení s lepším názvem? Nechat mě partě magorů v bílých šatičkách, kteří mě nenáviděli, a mohli si na mě léčit svůj mindrák? A kdykoliv mohli, zdrogovali mě, abych se nebránila?! Ach, omlouvám se ti, že jsem ti za to neděkovala na kolenou, protože mi těch pár měsíců opravdu neskutečně pomohlo!"

Zuka to zjevně zaskočilo. Pokusil se několikrát otevřít ústa, chtějíc něco říct, ale ani jednou nenašel slova.

,,Vidíš? Nic neříkáš, protože víš, že mám pravdu. Ale víš co? Já se na tebe za to všechno ani tolik nezlobím. Chápu to," řekla a samotnou jí překvapilo, že i přes to, že na něj teď řvala, je to vlastně ve své podstatě pravda.

Chvíli byla zticha a tak slyšela zrychlený tlukot vlastního srdce. Byla si vědoma toho, že na ní všichni zírají a štvalo jí to nesmírně.

Zprvu chtěla jen dát svéhu bratrovi najevo, jaký je to idiot, ale ven se dostal všechen ten vztek, který se v sobě celou tu dobu snažila potlačit v domění, že tím zlepší jejich vztah a tak se nakonec rozhodla říct všechno.

Podívala se na zem a potichu se zasmála. Nebyl to veselý smích. Pak zase vzhlédla.

,,Všechno jsem to pochopila, vážně. Jsem v podstatě ztělesněním čirého zla. Oblíbené dítě nejzkaženějšího a nejšílenějšího člověka na světě. Pro tebe vždycky budu tvoje malá, zlá a šílená sestřička, která si jenom užívá ničit tvůj dokonalý život a vždycky lže...protože tak to je, ne? Azula vždycky lže."

Zuko znovu vypadal překvapeně.

Vážně jsi si myslel, že jsem tě nikdy neslyšela?

,,Azulo, víš, že to není-" pokusil se namítnout, ale přerušila ho.

,,Nech si to, Zuzu. Už to bude téměř rok. Celou dobu jsem ti byla loajální...pomohla jsem ti s Ozaiovou společností, vždycky když si potřeboval poradit s vládou jsem byla tady...snažila jsem se...chtěla jsem, aby jsi mi věřil."

Měla pocit, jakoby se jí najednou na hrudi usadil kámen a pomalu se zvětšoval.

,,Celý pitomý rok. A teď stačí jedno nedorozumění a všechno je to někde."

,,Ale, já přece-"

,,Zuzu," utnula ho klidně, jakoby jí najednou zbývaly jen zbytky sil, ,,jsem z toho akorát unavená. Snažila jsem se ignorovat to, že mi nevěříš...věřila jsem, že i tak to mezi námi může fungovat...už mě to všechno unavuje...," ač se sebevíc snažila zatřásl se jí hlas, ,,skončila jsem. Skončila jsem s hraním si na to, že jsem ta dobrá. Skončila jsem s tebou."

,,Co myslíš tím, že jsi skončila?" zeptal se Sokka opatrně, když bylo vidět, že Zuko nemůže najít slova. V jeho hlase zazněla nedůvěra.

Azula se prudce nadechla a o válečníka z vodního kmene jen na krátkou chvíli zavadila pohledem, než ho upřela někam za něj.

,,Vypadá to, že chyby všech tady byly najednou zapomenuty. Až na ty moje. Zuko je najednou ten dobrý, malý a nevinný chlapeček, chudák týraný svým vlastním tatínkem, není to tak?
Protože on by přeci nikomu nikdy neublížil a ty vesnice v Království země se vypálily sami.

Dokonce i Mai s Ty Lee," řekla a hodila jen krátký pohled na Ty Lee, jakoby se na ní najednou nemohla podívat, ,,mi během války pomohly dobýt Ba Sing Se. Společně jsme porazily Bojovnice Kyoshi a strčily je do vězení. Ale ne, jsem to já na koho se všichni dívají s nedůvěrou a opovržením."

Všichni v místnosti zůstali zticha. Nikdo nevydal ani hlásku.

,,Jsem špatný člověk co udělal špatné věci a všechno tohle si zasloužím. A chápu, že je pro vás jednodušší předstírat, že oproti mě jste úplně svatí. Ale nechte toho. Protože to nikdo v téhle místnoti nejste," dořekla, otočila se a vyšla rychle z místnosti.

° ° °

Zuko za ní chtěl vyrazit, ale Ty Lee mu položila ruku na rameno a zastavila ho.

,,Zuko, teď potřebuje být sama."

Pán ohně se zastavil. Věděl, že jeho kamarádka má pravdu a tím, že by teď šel za svojí sestrou, by věci ještě zhoršil, bylo-li to tedy vůbec možné.

,,Celou dobu mluvila pravdu," promluvila do ticha Toph, ,,aspoň myslím. Dělejte si s touhle informací co chcete."

Pak se Toph vydala pryč, následovaná Sokkou, který ještě nezapomněl Zuka poplácat po zádech. Hned po nich vyklidila bitevní pole i Katara. Ursa hodila starostlivý pohled na Zuka, ale když si všimla, že s ním Ty Lee zůstává, odešla také. Všichni byli zjevně rádi, že už můžou zmizet a nehodlali v té místnosti, kterou pořád náplňovalo jakési trapné napětí strávit ani sekundu.

Zuko vyčerpaně vydechl, došel k nejbližší židli v malém přijímacím sálu a svezl se na ní. Ty Lee se posadila vedle něj.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se svého kamaráda.

,,Tak v pořádku, jak můžu být po tom, co mě přede všemi seřvala moje sestra a docela jsem si to zasloužil," vydechl a promnul si obličej. Nešlo říct, jestli je víc naštvaný na Azulu, nebo sám na sebe, a podle toho, jak ho Ty Lee znala, by si tipla, že to bude tak nějak vyrovnané.

,,Nejhorší je, že měla pravdu," zamumlal.

,,Ne ve všem."

,,Ne, to ne, ve všem asi ne, ale...ale víš,  většinu svýho života jsem fakt žil s tím, že Azula je čiré zlo. Vždycky jsem měl vzpomínky z doby, kdy jsme byli malí a všechno bylo jinak, ale ty jsem ignoroval, protože to bez nich bylo tak jednoduché a dávalo to smysl. Moje sestra se narodila jako stejné zrůda, jako je můj otec."

Promnul si oči.

,,Když jsem jí pak viděl svázanou k mřížím, jak brečí, necítil jsem vůči ní vůbec nic...teda, byl jsem trochu naštvaný - málem mě zabila - ale jinak jen pocit zadostiučinění. Po tom, co všechno mi provedla, si to podle mě zasloužila.

Pak...pak jak ubíhal čas, přišli výčitky svědomí. Už se mě nesnažila zabít, nebyl jsem v centru dění a díval jsem se na to všechno s odstupem. Přemýšlel jsem nad tím víc a víc a nejenže jsem jí chtěl pomoc, ale došel jsem i k tomu, že si i možná zaslouží druhou šanci...ne, sakra, já jí chtěl dát druhou šanci!"

Zuko nevypadal, že je pro něj dvakrát příjemné na to vzpomínat, ale potřeboval o tom někomu říct. A Ty Lee to dost dobře věděla a tak mu položila konejšivě ruku na rameno a on jí za to věnoval rychlý, ale vděčný úsměv.

,,A pak už to znáš. Víš...i přesto, že to nerad přiznávám, a i když byly časy, kdy jsem byl přesvědčený, že tyhle pocity nadobro zmizely...pořád je tu ta moje část která jí má ráda a chce jí chránit. Protože je to moje sestra a byly časy, kdy jsme byli šťastní.

Jenže...jenže, prostě...," Zuko se najednou zasekl.

,,Většinu věcí si jí už odpustil a chtěl by si jí i věřit, ale pořád to tak úplně nejde," doplnila Ty Lee.

Zuko těžce přikývl.

,,Jo."

,,Zuko."

,,No?"

,,I přes to všechno, co tu před chvílí řekla, tě má ráda a záleží jí na tobě."

,,Možná," usoudil Zuko a pohlédl někam do země.

,,Určitě."

Ty Lee si složila ruce do klína a podívala se na stěnu naproti nim.

,,Oba jste si prošli dost špatnými věcmi. Tohle nejspíš vyléčí jenom čas. Nebude to v otázce týdnů a nejspíš ani měsíců, ale jsem si jistá, že jednou určitě ano."

Zuko se narovnal a obrátil k Ty Lee svou tvář plnou vděčnosti.

,,Už jsem ti několikrát říkal, že jsi fakt hodná, Ty Lee, ale...měla by jsi vědět, že jsi i fakt chytrá. Díky," usmál se a pak zavrtěl hlavou a uchechtl se, ,,nechápu, jak to s ní zrovna ty můžeš zvládat."

,,Neříkám, že je to vždycky jednoduchý, ale nevzdala bych se jenom proto, že je něco v tomhle směru náročný, protože tak to funguje, když někoho mi- máš rád,"opravila se rychle.

Zuko zvedl jedno obočí a hodil po ní tázavý pohled, ale nic neříkal. Ty Lee to tedy využila, rychle vstala a řekla, že už musí jít a samozřejmě nezapomněla dodat, že kdykoliv si bude potřebovat promluvit, bude tu pro něj, protože to kamarádi dělají. A Zuko jí nezapomněl znovu poděkovat.

Ty Lee by nejradši šla rovnou za Azulou, vlastně se sama musela držet, aby za ní nevyběhla místo Zuka, když princezna odešla po hádce, ale věděla moc dobře, že jí teď musí dát prostor.

Takže za ní šla až pozdě odpoledne, když už se slunce sklánělo nad obzorem.

Jak očekávala, našla jí v jejích komnatách, v místnosti, kterou Azula používala jako svojí něco-jako-pracovnu a vedl odsud vstup na balkón, kam Ty Lee zvala na snídaně, když jí její kamarádka (nebo přítelkyně?) předtím vytáhla v nekřesťanskou denní dobu cvičit jógu.

Na zemi u dveří byla už položená černá taška, po okraj plná zabalených věcí a Azula stála v místnosti, zády opřená o stůl a pohrávala si s lahvičkou na provázku, ve které zbývalo sotva pár kapek bleděmodré tekutiny.

Když zaregistrovala Ty Lee, položila lahvičku na stůl, narovnala se a usmála se.

Ty Lee hned odtušila, že je něco zatraceně špatně a netýká se to jenom její ranní hádky se Zukem. Její úsměv byl ještě falešnější než obvykle a obecně celá její bytost a aura vyjadřovali příšernou energii.

,,Ach, Ty Lee, čekala jsem na tebe," došla na vzdálenost dvou kroků od ní, ,,měla bych se ti omluvit za to ráno. Nebylo ode mě hezké vytahovat tebe a Mai."

,,Omluva přijata. Ty někam odcházíš?"

Měla pocit, že při první větě se Azule ve tváři objevila nějaká emoce, ale ta zase velmi rychle zmizela a její místo opět zaujal typický nevzrušený výraz.

,,Ano, rozhodla jsem se na nějakou dobu zmizet," odpověděla princezna a založila si ruce za zády.

,,Doufám, že to chápeš."

,,Hm, a můžu jít s tebou?"

Azula mírně přivřela oči.

,,To je ta další věc o které s tebou chci mluvit," řekla téměř shovívavým tónem a udělala ještě jeden krok k ní, aby jí mohla položit ruku na rameno.
Když byly takhle blízko sebe, Ty Lee si nemohla nevšimnout jejích stále trochu zarudlých očí a toho, že make-up, kterým si je zostřovala, vypadal poměrně nově.

,,Hodně jsem o tom přemýšlela a než odejdu chci, aby jsi něco věděla."

,,Áno?" zeptala se Ty Lee zvědavě. Ve skutečnosti ale z celé situace moc dobře tušila, že ať už Azula řekne cokoliv, nebude to dobré.

Azula se nadechla a začala: ,,Víš, že nejsem úplně dobrá na tyhle proslovy o pocitech a tak, ale chci abys věděla, že... že jsi opravdu dobrý člověk. Tedy, víš o mně, že z vlastního přesvědčení nevěřím, že jsou lidé buďto dobří nebo špatní, většinou jsou spíš nudní a pak je tu pár zajímavých, ale ty rozhodně jsi dobrý člověk. A taky nejsi nudná, samozřejmě," dodala rychle.

Nebýt toho očekávání, co přijde, Ty Lee by se jistě pousmála nad Azuly upřímnou snahou, protože ač se Azula podobným konverzacím snažila vyhýbat, vzhledem k tomu, že se v nich zasekávala a někdy nemohla najít slova a to prostě bylo trapné, Ty Lee to zase vždycky přišlo opravdu roztomilé.

,,To co jsem chtěla říct je," pokračovala princezna, ,,že jsi tady byla vždycky pro mě, i pro ostatní, i když jsi nemusela. Vždycky jsi ke mně byla milá, i když jsem si to nezasloužila. A...chci aby jsi byla už jenom šťastná, protože to si přesně zasloužíš."

Dlouze se nadechla.

,,Takže doufám, že...že jednoho dne potkáš třeba nějakého hezkého chlapce a budete spolu veselí a šťastní, jak v nějaké hloupoučké pohádce pro děti."

,,Azulo, ale já už mám někoho s kým jsem šťastná," namítla mírně.

Azula od ní ale odstoupila, odvrátila pohled a pevně semkla rty k sobě.

,,Ty mi ale teď nerozumíš," řekla, ale ne nijak vyčítavě.

,,Známe se od dětství Ty Lee. Vím, čím jsi si musela projít, tedy, každý jsme si za války prošli dost špatnými věcmi, ale ty jsi i přesto nikdy neztratila sama sebe. A já jsem měla neskutečné štěstí, že jsem tě měla ve svém životě. A i tak jsem si toho vždycky nevážila.

Já...vždycky jsem tě měla ráda, ale ublížila jsem ti při tom tolikrát, že bych to ani nespočítala. Bála jsem se, že tě ztratím a tak jsem s tebou manipulovala a chovala se k tobě špatně, jenom aby se to nestalo. Jako tenkrát v cirkuse. Sakra, nechala jsem tě zavřít do vězení, jenom proto, že jsi mi zabránila zabít Mai!"

Ty Lee k ní popošla blíž a chtěla jí jemně chytit za ruku, ale Azula od ní najednou znovu odstoupila a pevně
si založila ruce na hrudi. Ale ani na ní nepohlédla.

,,A po tom všem," pokračovala tiše, ,,když jsem na tom byla nejhůř, jsi se ke mně neotočila zády, i když by jsi na to měla plné právo. Pomohla jsi mi se z toho dostat, pomohla jsi mi se stát lepším člověkem a dala jsi mi další motivaci, protože jsem si nechtěla ani představit,že bych tě ztratila znovu.

Nikdy jsi se mnou neztratila trpělivost, i když jsem si to mnohokràt zasloužila. Byla jsi první člověk, díky kterému jsem pochopila jak vypadá bezpodmínečná láska. Myslím...tedy, zamilovala jsem se do tebe," zamumlala poslední větu, téměř by se dalo říct, že nesměle.

Pak se ale znovu podívala Ty Lee zpříma do očí a nahlas rozhodně řekla: ,,A proto si myslím, že tohle mezi námi by nemělo být. Měla by jsi mít někoho,  koho budeš moc milovat a on ti bude moc tu všechnu tvojí láslu a péči vrátit stejným způsobem, protože to je to, co si zasloužíš a ne-"

,,Azulo, nech toho," řekla Ty Lee pevně a Azula překvapením opravdu zmlkla.

,,Mám pocit, že ten, kdo to tu opravdu nechápe, jsi ty. Já tě miluju. Je to sice hrozně romanticky klišoidní, ale s tebou si vážně připadám, že dokážu všechno, cítím se v bezpečí a jsem šťastná. Taky tě potřebuju!"

Ty Lee nedokázla úplně uvěřit tomu, že vážně tímhle způsobem zvýšila hlas, jakoby toho křičení už dneska nebylo dost, ale měla tušení, že to bylo něco, co prostě musela udělat.

Azula na ní chvíli jen zírala a pak uhnula pohledem. Nastala velmi dlouhá chvíle ticha.

Ty Lee k ní znova udělala pomalu krok a naznačila pohyb k její ruce. Když Azula neucukla, nebo nijak jinak nenaznačila, že nechce, aby se jí dotkla, chytila jí za obě ruce a vložila její dlaně do svých.

,,Pořád jsem zrůda," zamumlala Azula s pohledem upřeným na špičky Ty Leeiných bot, ,,a nejsem už ani ta dokonalá princezna, kterou jsi obdivovala, když jsme byly malé. Může to každou minutu skončit...co když mi zase přestane na všem záležet? Prostě...prostě nechápu, jak mě můžeš vůbec... mít ráda?"

Ty Lee byla dost blízko, aby slyšela, jak se jí zachvěl dech a pak se prudce nadechla.

Jednou rukou jí pustila, aby jí jí mohla položit dlaň na tvář, naklonit se a políbit princeznu na čelo.

,,Ty nejsi zrůda, Azulo," téměř šeptala, ,,Vím, jak jsi se snažila všechno napravit. Byla jsi tu pro mě, když jsem se tenkrát zranila. Každý den. Pomáhala jsi Zukovi. Pomohla jsi mu najít Ursu, i když jsi z toho nic neměla. Vím, že umíš být milá, když chceš. Nejsi zrůda Azulo a nikdy jsi nebyla."

Azula si jí zničehonic a trochu nešikovně přitáhla do těsného objetí.
Ty Lee jí objala zpátky a začala jí pomalu hladit po zádech. Přirozeně jí neviděla do obličeje, ale cítila jak je napnutá a při každém nádechu se jí chvěje dech.

,,Jsem blbá...promiň mi to...jsem fakt blbá."

,,To je v pořádku. I princezna má někdy nárok na to, chovat se jako blbec, hehe," zasmála se Ty Lee potichu.

Notnou chvíli takhle zůstaly. Slunce za oknem zapadlo za obzor a ačkoliv bylo v pokoji pořád světla dost,každá minuta z něj jistě po kouscích ubírala.

,,Mohla by jsi tu zůstat?" ozvala se Azula zničehonic, aniž by se byť o milimetr odtáhla, ,,Stejně to máš k sobě daleko a už se stmívá. A..."

,,Hm?" pobídla jí Ty Lee, která jí nepřestávala hladit po zádech.

Azula téměř odevzdaně vydechla.

,,A...dneska asi nebudu spát, tak...prostě nechci být sama."

,,Samozřejmě," ujistila jí Ty Lee a než se odtáhly ještě jednou se k ní naklonila, aby jí mohla políbit do vlasů.

***********
5000 slov.
Tohle byla zatím asi nejvíc psychicky vyčerpávající kapitola...ale zároveň hrozně zajímavá na psaní. No nic, doufám, že se líbila. Also, máme nějakých 19 dní do liveaction :D Jak se těšíte?