Do Hira'a se dostali další den odpoledne.

Zrovna se procházeli po tržišti, přirozeně nejrušnější části města, Azula se Zukem vepředu a za nimi Aang s Katarou, držící se za ruce.

,,Nechtěla by jsi nám konečně říct, jaký máš plán?" zeptala se jí Katara, jako vždy s jistou útočností v hlase. I když mezi nimi bylo od včerejšího večera takové zvláštní až trapné napětí, neměnilo to nic na faktu, že Katara nehodlala vynechat jedinou příležitost dát najevo, co si o princezně myslí.

,,Už jsem odpověděla."

Ostatní se z ní samozřejmě ze začátku snažili dostat, jak tuší, kde by Ursa mohla být, nejvíce pak Zuko.

Její odpověď byla: ,Neptej se mě na nic, na co by se ti nelíbila odpověď. A věz, že na tohle by se ti nelíbila definitivně.'

Zuko se zděsil a vyklouzlo z něj: ,Byla jsi za Ozaiem...?!'

Azula mu na to odvětila, jak by se tak za ním asi zatraceně dostala. Jenže Zuko nedal pokoj, dokud nepřísahala na všechno možné i nemožné, že za Ozaiem opravdu nebyla. A potom jí překvapivě opravdu pokoj dal, protože i přesto, že tu informaci údajně neměla od jejich diktátorského otce, byl přirozeně obeznámen i s její další velmi diskutabilní minulostí a možností velmi diskutabilních potencionálních zdrojů a do toho Zuko i ostatní rozumně šťourat nechtěli.

Katara už znova otvírala ústa, aby nejspíš dala najevo svojí nelibost nad tím, kdo je tu ve vedení, ale byla naštěstí přerušena Zukem.

,,Podívejte!"

Aang, Azula i Katara se podívali tam, kam ukazoval: na vývěsnou tabuli ve vesnici, kde se vyhlašovali akce, královské vyhlášky, vyvěšovali se tváře zločinců a tak dále.

,,Za hodinu hrají Lásku mezi draky!"

Azula protočila očima a založila si ruce na hrudi.

,,To představení jsme viděli nejmíň milionkrát, Zuzu. Je to neskutečně přeceňovaná, přeslazená hra s podprůměrnou zápletkou a spoustou duchů, démonů a draků k tomu. Je to jenom pro děti a blbečky, což je ve své podstatě to samé."

Zuko si povzdechl, jakoby chtěl dát jasně najevo, jak to má se svojí sestrou těžké a pak se na ní otočil.

,,Já jsem neříkal, že je to nějaký zázrak, ani, že jsem na to změnil názor. Ale mamka tuhle hru milovala a jsme jen kousek od místa, kde by mohla být. Co když jí tam třeba potkáme?"

,,To je vysoce nepravděpodobné."

,,A taky," pokračoval Zuko dál ve svém přesvědčování, ,,máme na to i hezké vzpomínky, ne? Z doby...z doby kdy byla naše rodina ještě v pořádku. Vzpomínáš?"

Azula od něj odvrátila pohled a zabodla ho někam ke konci ulice se stánky, jakoby jí tam snad něco zaujalo.

,,A zatímco budeme v divadle, může se Aang s Katarou podívat po nějakém ubytování," dořekl Zuko a pak se podíval na Aanga a tišeji dodal: ,,Ideálně s nějakým malinko větším pokojem."

Aang přikývl.

Azula si odfrkla.

,,Pokud si myslíš, že naše rodina byla někdy v pořádku, tak jsi úplný hlupák."

Sourozenci se chvíli vzájemně dívali do očí.

,,Ale hádám, že menší návštěva divadla nám nejspíš neuškodí," ustoupila nakonec.

A tak se sourozenci vydali do divadla.

Nešlo o vyzdobené a nádherné divadlo jako na Lávovém ostrově, dokonce se ani nenacházelo uvnitř nějaké budovy. Bylo to prosté venkovní divadlo s dřevěným pódiem a stupňovanými lavicemi z téhož materiálu a samozřejmě s temně rudou oponou.

Azula ze začátku hry samozřejmě mrmlala, že tohle nemá zapotřebí, a pravda, ani Zuko se netvářil nijak zvlášť uchváceně, ovšem brzy se oba přistihli, že spolu s herci potichu recitují téměř celé sloky. Z dětství si pamatovali celou hru téměř nazpaměť, i když v téhle - přirozeně, když byli na jihu - bylo pár změn, které si zase udrželi jejich pozornost.

Efekty a kulisy byly dosti průměrné, ovšem výkony herců, zejména pak ústřední dvojice to dosti vynahrazovali. Bylo vidět, že do toho opravdu dávají srdce.

Když představení skončilo, dav začal tleskat jako smyslu zbavený a jen ze zdvořilosti to rozhodně nebylo.

,,To bylo...překvapivě celkem fajn," řekl Zuko, mezitím co tleskal a bylo znát, že představení na něj udělalo opravdu dojem.

,,Uznávám, neumírala jsem nudou. Jdeme."

Vyšli ven z divadla, když tu si Zuko povšiml u kraje cesty starší ženy, která ve svém malém stánku prodávala květiny.

Zarazil se, pomyslná kolečka mu v hlavě šrotovala, až konečně zapadla na své místo a Zuko se rozešel směrem ke stánku.

,,A teď děláš prosímtě co?"

Zuko odbyl Azulu jednou rukou, jako by byla nějaký otravný hmyz. Jeho sestra si odfrkla a založila si vzdorovitě ruce na hrudi, nic ale neříkala.

Zuko koupil malý pugét různobarevných květin a konečně se na svojí sestru otočil.

,,Nikam nepospícháme. Konečně jsme taky chvíli na svobodě, můžeme si dělat co chceme a kdy chceme. Myslím, že by jsi se měla taky čas od času trochu...no, zklidnit a dělat spontánní věci a užívat si život kolem a tak," přičichl si ke květinám, ,,jako například, koupit květiny hercům, jejichž představení se mi opravdu líbilo."

Azula nevěřícně zamrkala.

,,To zní jako něco, co by řekl strýček," odvětila nakonec s výsměchem.

Zuko po ní loupnul očima, ale pak se mu na obličeji ubjevil mírný úsměv.

,,Však taky ano," řekl a vydal se i s květinami sebejistě zpátky k divadlu.

Azulu napadlo, že tu prostě a jednoduše zůstane a vykašle se na něj.
Mohla odejít na trhy, nebo zaklouznout do nějakého baru. Může si přeci dělat co chce, ne? Zuko není její rodič, aby musel vědět o každém jejím kroku, navíc, to on se rozhodl odejít.

Pak jí ale také došlo, že jestli bude Zuko ponechán bez dozoru, nejspíš se někde zakecá, nějak hloupě se prořekne a kdoví, co dalšího by ještě mohl spáchat. Ani by jí moc neudivilo, kdyby se svou, podle ní, naprostou lhostejností k postu Pána ohně, zítra všem oznámil, že se přidává k hercům. Tenhle Zuko, nebo spíš Iroh 0.2, začínal být v podobných věcech opravdu nepředvídatelný. Nemluvme ani o faktu, že jakýkoliv problém by byl stejně dávaný za vinu jí.

Odevzdaně se tedy vydala za ním.

Zuka našla ve stanu herců. Odsunula závěs a spatřila ho, jak se baví s nějakou ženou, držíc v ruce jeho květiny a mužem, který za ní ukládal pestrobarevné masky, jaké nosili během celého představení. Okamžitě usoudila, že musí jít o hlavní dvojici.

Oběma už nejspíš táhlo na čtyřicet, muž byl vysoký a štíhlý, s dlouhými vlasy staženými do ohonu, zato žena byla o něco menší, s vlídným mateřským obličejem a postavou.

Muž Azule věnoval jen zběžný pohled a jakmile mu došlo, že patří k Zukovi, opět vrátil svojí pozornost maskám.

Azula měla pocit, že ženě přes obličej přeskočil zaražený výraz, jakmile jí spatřila, ovšem ten zmizel tak rychle, jak se objevil, takže princezna prostě usoudila, že je jenom trochu paranoidní.

,,Á, a tohle je moje sestra Az-"

,,-Azumi, těší mě," skočila Azula Zukovi do řeči a jenom nedbale naznačila úklonu, tak, aby se neřeklo.

,,Potěšení je na mé straně."

Zuko se ještě chvíli s herečkou bavil a vychvaloval jejich vystoupení, mezitím co se Azula snažila zachytit jeho pohled a naznačit mu, že je nejvyšší čas na to odejít.

,,Nechtěli by jste zůstat na večeři?" navrhla najednou žena, která se před chvílí představila jako Noriko.

Vypadalo to, že se Zuko chystá k nějaké odpovědi ve stylu, jak úžasné by to bylo, a tak se Azula cítila povinna zasáhnout.

,,Děkujeme za vaši velmi velkorysou nabídku, ovšem venku na nás čekají naši dva přátelé. Zítra brzy ráno se vydáváme na velmi náročnou cestu a musíme ještě sehnat ubytování. Je mi líto."

,,To nevadí, můžete je pozvat také," ozval se ženin manžel - Ikem - který se postavil vedle Noriko a položil jí ruku kolem ramen, ,,A byli by jsme špatní lidé, kdybychom vám nenabídli nocleh. Bude nám jenom potěšením, mít dnes večer společnost."

Ať sejde ta jižanská pohostinnost bodnout.

,,To by jsme vám byli opravdu vděční," odpověděl Zuko upřímně a na znamení díků naznačil poklonu.

° ° °

Všichni seděli kolem stolu, večeřeli a povídali si.

Azula se do konverzace moc nezapojovala. Jednak se točila okolo různých naprosto přízemních a pitomých témat, jako bylo například  jaké je to tenhle rok ale teplo, a navíc se jí ta cizí žena prostě nějak nezdála.

Byla si jistá, že její tvář nikdy v životě neviděla - zrovna na tyhle věci měla až nesmyslně dobrou paměť - ovšem jakoby z její osobnosti, způsob jak se chovala a vyjadřovala, ona samotná, vyjadřovala pocit známosti a to rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu.

Zeptala se na to potichu Zuka, když se Noriko pustila do rozhovoru s Aangem, který jí začal vášnivě vysvětlovat podstatu vegetariánství.
Ovšem její bratr jen protočil očima, řekl jí, že je paranoidní, ta žena je milá a pokud z ní něco vyzařuje, tak je to jedině laskavost.

Dál už se o tom nebavili.

,,Kdo je to?" ozval se svérázný hlásek a všichni vzhlédli od svých misek, aby spatřili malou, tak osmiletou dívku, se založenýma rukama, jak si podezřívavým pohledem měří hosty.

,,Kyi, drahoušku," řekla Noriko a široce se usmála, ,,to jsou naši hosté. Lee, Azumi, Kuzone a Sapphire, tohle je naše dcera Kyi."

Aang a Katara naznačili úklonu a Zuko kývnul hlavou. Azula se raději věnovala svému talíři. Seznam věcí, co nesnášela byl poměrně dlouhý a malé děti na něm zaujímali jedno ze speciálních míst.

Hovor se zase rozproudil.

Kyi došla k nim a okamžitě se posadila mezi královské sourozence, kde bylo přirozeně dost místa a začala s křížovým výslechem Zuka.

,,A odkud jste? Co tu děláte? Kam jdete? Odkud máš tu jizvu?"

Noriko jí napomenula, aby hosty neotravovala, ale Zuko jí ubezpečil s tím, že mu to nevadí, a klidně holčiče odpovídal.

,,Hmm," protáhla Kyi, ,,a proč se tvoje kamarádka tváří jako kakabus?" zeptala se naprosto upřímně, tím způsobem, jak to dokáží jenom děti, myslící tím Azulu.

Zuko se nejdřív pomalu podíval na svojí sestru a když spatřil výraz, kterým ho probodávala, málem vyprskl polévku smíchy zpátky do talíře a musel si zakrýt pusu dlaní, snažíc se zakrýt, jak ho to pobavilo.

Azula po svém bratrovi znovu loupla očima, než odpověděla: ,,Kakabus nic neznamená."

,,Možná, ale ty se tak tváříš," pokrčila Kyi rameny. Pak se ale přímo divadelně zamyslela.

,,Ne, hmm, počkat. Asi se opravdu nemůžeš tvářit jako něco, co neexistuje. Takže se tváříš jako...jako pořádně nakopnutá prasoslepice."

Pak ještě hodila nezaujatý pohled po Zukovi a pronesla: ,,Myslím, že se tvůj kamarád dusí. Mimochodem," otočila se zpátky na Azulu a natáhla k ní svojí malou ručku se sebevědomým způsobem, jako by s ní chtěla uzavřít nějaký obchod, ,,maminka nás už představila, ale já jsem Kyi."

Azula si pomyslela, že to dítě se jí začíná docela zamlouvat.

,,Azumi," řekla a chvíli zaváhala při pohledu na její pořád nataženou ruku - byla princezna, s lidmi si ruce nepodávala a už vůbec ne s nijakou jižanskou venkovskou špínou - ale nakonec, v rámci utajení jejich pravé identity, si s ní nejistě rukou potřásla, jako by byli sobě rovné, ,,a ten idiot, co se neumí chovat u stolu, je můj bratr."

,,Kam že to máte vlastně namířeno?" zeptal se najednou Ikem ve chvilkové pauze ticha. Otázku samozřejmě směřoval na Zuka, jako na očividně nejstaršího člena skupiny, ale ten se, společně s Aangem a Katarou obrátili na Azulu.

Ta chvíli neodpovídala, jakoby se snažila vytvořit napětí, pak ale složila ruce do klína a pohlédla na Ikema.

,,Údolí zapomnění. Máme tam rande s jedním duchem."

Oba manželé si vyměnili znepokojené pohledy. Zjevně věděli o co šlo a pranic se jim to nelíbilo, což zase znepokojilo Zuka, Aanga a Kataru, kteří o podstatě cílu cesty neměli sebemenší tušení.

,,Nebudu se ptát jak jste se o tom dozvěděli, ovšem jste si jistí, že to... opravdu chcete?" zeptal se Ikem opatrně, ,,Matka tváří je mocná, není radno si s ním zahrávat jenom z pouhého rozmaru."

,,Navíc vy všichni jste...no, předpokládám, že jste sotva plnoletí," dodal rozpačitě.

Azula se téměř uchechtla.

,,Ale ne, špatně jsme se pochopili. Někoho hledáme - někoho, řekněme, pro nás velmi důležitého - a myslíme si, že by nám s tím Matka tváří mohla pomoct."

Vypadalo to, že se manželům trochu ulevilo, takže i ze Zuka, Katary a Aanga opadlo jisté napětí.

Ještě se jich zeptali ohledně cesty a Noriko s Ikemem jim se znalou neochotou poradili jednoho muže ze vsi, který by mohl vědět. Tedy, Azule poradili. Ostatní se z toho snažili vycíst kam teda vlastně jdou, ale bylo jim blbé se ptát, takže se nedozvěděli téměř nic, kromě toho, že se jedná o nějakého ducha a je to zjevně velmi ošemetné téma.

Poté Noriko zahnala Kyi brzy na kutě a ostaní si šli lehnout nedlouho po ní.
Hostitelka se omlouvala, že jim nemůže nabídnout nic lepšího, než obyčejné slamníky na podlaze, ale nikdo z hostů si s tím moc hlavu nelámal. Všichni čtyři už zažili horší.

Vzhledem k tomu, že téměř celou minulou noc Azula probděla, usnula téměř hned, jak ulehla na svůj slamník, a spala jako zabitá.

Nemohla tedy spatřit svého bratra který, když jí uviděl, zakroutil hlavou, ale pak se mírně pousmál, vybalil jí deku, na kterou únavou úplně zapomněla a opatrně jí přikryl. Noci už začínali být chladnější.

A stejně tak nemohla vidět Noriko, která, když o hodinu později procházela kolem jejich slamníků do ložnice se nad nimi chvíli zastavila a spočinula pohledem nejdřív na spícím Zukovi a potom na Azule.

Pak si povzdechla, promnula si čelo a pokračovala v cestě.

° ° °

Ráno vstávali časně, téměř s východem slunce a za chvíli už stáli ve dveřích a loučili se. Chtěli se dostat do Údolí zapomnění co nejdříve.

,,Ještě jednou, velmi děkujeme," řekl tentokrát Aang a uklonil se. Všichni ho napodobili.

,,Bylo mi ctí, záhadní cestovatelé," odpověděla Noriko s úsměvem.

Azula si jí naposledy pečlivě prohlédla - jakoby jí na té ženě pořád něco nehrálo. Ale tak co, vidí jí naposledy, proč se rovnou nezeptat?

,,Celou dobu mám takový pocit, že vás odněkud znám," říkala, mezitím co naklonila hlavu mírně na stranu, a nepouštěla z Noriko upřený pohled, ,,nevyhrožovala jsem vám někdy?"

Noriko se zarazila.

,,Já...řekla bych, že ne..."

Zuko naštvaně dloubl do Azuly loktem. Ta mu to vrátila.

,,Omluvte mou sestru, prosím. Někdy má opravdu velmi nevhodný smysl pro humor," řekl a to ,velmi nevhodný' zdůraznil, chtějíc tím Azule jasně naznačit, že teď opravdu není čas na rádoby vtipné poznámky.

Ta byla naštěstí už zticha a Noriko situaci přešla. Popřála jim všem šťastnou cestu a ať naleznou to, co hledají a tak se čtveřice vládců vydala na cestu.

Nejdřív se zastavili u onoho muže ve vesnici, který jim měl poradit cestu.

Byl starý, působil chaoticky a pořád něco brblal o tom, že Zukova jizva ,nevypadá zas tak špatně' a o nějakém chlápkovi bez obličeje. Azula ho vždycky ale nějak velmi netaktně přerušila, nebo náhle převedla konverzaci jinam, dokud z něj nevytáhla kompletní popis cesty.

Na Appovi dolétli kousek cesty, ovšem celé Údolí bylo zarostlé hustým lesem, kterým se museli prodírat po svých, s jenom orientační znalostí světovývh stran.

Zuka, kterého to nesmírně iritovalo - ostatně, jako všechny ostatní - napadlo použít oheň, na prosekání si cesty. Navíc, mají vždycky Kataru, kdyby se jim to náhodou vymklo z ruky, ne?

Jenže Aang začal výklad na téma, že tohle místo má velkou duchovní energii či co a mohl by je napadnout nějaký duch. Zuko se s ním o tomhle velmi rozumně nehodlal hádat a tak se jen rozmrzele prodíral dál - vepředu samozřejmě, jakožto nejvyšší člen skupiny.

Zrovna odhrnoval nějakou větev a volal na ostatní: ,,Vypadá to, že je tu nějaký plácek! Alespoň taky konečně..."

Jeho hlas pomalu utichl a on jakoby zkameněl na místě. Ostatní se rychle se zvědavostí prodrali za ním, jakmile ale spatřili to, co on, zkameněli také.

Opravdu tam byl větší plácek, spíš palouk, porostlý jenom krátkou trávou. A na něm seděl velký, modrý a lehce průsvitný vlk. A když se řekne velký, myslí se opravdu velký, protože tenhle mohl mít na výšku několik metrů.

,,Řekněte mi někdo, že to vidíte taky," zamumlala Azula potichu.

,,Já to vidím," odpověděl stejně tiše Zuko s nevěřícným pohledem pořád upřeným na vlka.

,,Dobrá. Důležitá otázka, mohou mít dva lidi stejné halucinace?"

,,Tři. Tři lidi," opravila ji neméně nadšeně Katara.

,,Je to duch!" vyhrkl Aang, ale také tiše a pomalu popošel kupředu. Vlčí duch ho zkoumavě pozoroval a Aang se mu uctivě poklonil.

,,Zdravím," začal, ,,jmenuji se Aang a jsem Avatar. Mám být mostem mezi naším a vaším světem. Rád tě poznávám, vlčí duchu."

Vlčí duch Aanga jenom tiše pozoroval.

,,Jste si jistí, že nás třeba nechce sežrat?" zeptal se potichu Zuko.

,,Ale no tak, Zuko, duchové lidi přeci nejedí," opravil ho Aang. Pak se na chvíli zamyslel a nejistě dodal: ,,Teda, alespoň většina ne."

Azula také popošla kupředu, ale na úroveň Aanga si stoupnout nedovolila. Přeci jen, s duchem se ještě nikdy předtím nesetkala. Zůstala proto stát dva kroky za Avatarem.

,,Hledáme Matku tváří," řekla, ,,víš kde je?"

Vlčí duch se postavil, prostě se otočil a vydal se pryč, jakoby o ně najednou ztratil zájem. Když ho nikdo z nich nenásledoval, otočil na ně hlavu, jakoby je vybízel, aby šli za ním, a pokračoval dál.

Čtveřice vládců se tedy vydala za ním.

,,Byly obří, modří vlci v plánu?" zeptal se Zuko Azuly.

Princezna pokrčila rameny.

,,Byly v plánu nadpřirozené síly. Pokud ti to přijde dost nadpřirozené, pak tedy ano."

,,Připomeň mi, že už s tebou nikdy nemám jezdit na výlety."

,,S radostí."

Vlčí duch musel znát les nazpaměť, protože chytře vybíral stezky pro zvěř
a nemuseli se tak prodírat houštím jako předtím. Brzy stanuli na planině, kde bylo jedno, jediné jezírko a jinak nic. Vlčí duch se zde zastavil a dál se nehnul.

,,Tak super. Snaží se nám naznačit, že se máme jít vykoupat?" pokusil se Zuko o vtip, žádné reakce se ale nedočkal.

A v tu chvíli ti čtyři málem prodělali srdeční infarkt. Z jezírka se totiž vynořil duch.

Oproti němu byl však vlčí duch úplný mravenec. Tenhle byl vysoký a později ho ani jeden z přítomných nedokázal popsat jinak, než že měl mnoho tváří a vyřazovala z něj moc, ze které nabíhala husí kůže. Teda ne z něj, ale z ní. Šlo totiž o Matku tváří.

Azula narozdíl od ostatních moc dobře tušila s kým má tu čest a na odvaze jí to rozhodně nepřidávalo.

Matka tváří byla přesně to, co by jste odvodili z jejího jména. Tvořila tváře.
Tvář každého člověka, či zvířete, v podstatě každé živé bytosti měla na svědomí ona. Byl to jeden z nejmocnějších duchů vůbec.

,,KDO JSTE A CO VÁS PŘIVÁDÍ K MATCE TVÁŘÍ?"

Ozvěna jejího hlasu, jakoby se zarývala hluboko do morku kostí a do každé buňky těla. Bylo více než nadmíru jasné, že nešlo o bytost z jejich světa.

Aang vystoupil kupředu a s nábožnou úctou se uklonil.

,,Jsem Avatar Aang. Tohle je Pán ohně Zuko, jeho sestra, princezna Azula a poslední vládkyně vody z Jižního vodního kmene, Katara. Je nám neskutečným potěšením poznat tě... ehm, Matko tváří."

Zuko se podíval na Azulu, zjevně čekajíc, že to bude znovu ona, kdo se zeptá, ale ta vybídla pohledem jeho.

Zuko tedy nervózně polkl a neochotně vzhlédl k duchovi.

,,Hledáme...hledáme naši matku, princeznu Ursu. Utekla zhruba před osmi lety a od té doby jí nikdo nespatřil. Doufali jsme...tedy tady sestra doufala, že by jsi o ní mohla něco vědět."

Matka tváří na chvíli umlkla a jen se tak...no vznášela a zároveň stála na jezírku. Všichni čtyři už začínali mít neblahé tušení, že něco pokazili, nebo, že snad ducha svým dotazem nějak urazili, když tu znovu promluvila.

,,ACH, ANO," řekla, jakoby se jí vrátila nějaká velmi stará vzpomínka, na kterou teď nostalgicky vzpomínala.

Zuko se pořád netvářil dvakrát nadšeně z jejich duchovní společnosti, ale teď mu v očích svitla naděje.

Okolo Matky tváří se najednou objevili přízračné tváře, povětšinou lidské, někdy však i zvířecí.

,,VŠECHNY SVÉ TVÁŘE TVOŘÍM S VELKOU LÁSKOU A PEČLIVOSTÍ. OVŠEM, JEDNOU ZA ČAS SE NECHÁM SMRTELNÍKŮM VIDĚT A KDYŽ SI TO ZOUFALE PŘEJÍ, DOKÁŽU JIM ZMĚNIT TVÁŘ, I KDYŽ MĚ TO SAMOZŘEJMĚ VELMI MRZÍ."

Odmlčela se.

,,ZNÁM VAŠI MATKU. PRINCEZNA URSA ZA MNOU BYLA A PROSILA MĚ DOSLOVA NA KOLENOU, ABYCH JÍ ZMĚNILA TVÁŘ."

Přízračné tváře zmizeli a objevila se tam jenom jedna - tvář princezny Ursy.

Azula se podvědomě napnula.

,,VELMI MI JÍ PŘIPOMÍNÁŠ, DÍTĚ," řekla a i když ani trochu nenaznačila, komu to říká, bylo to více než jasné, ,,MĚLA JEDNU Z TĚCH NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVÁŘÍ, KTEROU JSEM KDY STVOŘILA. ALE I PŘESTO ZA MNOU PŘIŠLA S TÍM, ŽE JÍ CHCE ZMĚNIT."

,,NEJDŘÍV MĚ TO URAZILO, SAMOZŘEJMĚ. ALE ONA BYLA TAK ZOUFALÁ...A JÁ NEPATŘÍM MEZI DUCHY, KTEŘÍ JSOU SCHOPNI VELKÉ NENÁVISTI, TAKŽE JSEM JÍ NAKONEC VYHOVĚLA. ÚPLNĚ SE SPOKOJILA S PRŮMĚRNOU A OBYČEJNOU TVÁŘÍ... LIDÉ JSOU OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ STVOŘENÍ."

A Matka tváří změnila obraz, aby ukázala novou tvář Ursy.

Zukovi se rozšířili oči údivem a brada mu sama spadla. Na Azulu to mělo podobný vliv. Protože, i když tvář nebrázdily jemné vrásky, ani jí nelemovaly vlasy, pomalu začínající se protkávat stříbrem, nebylo nejmenších pochyb o tom, o koho jde.

Z přízračného obrazu se na ně usmívala Noriko.