V přístavu bylo to ráno nezvyklé ticho. Žádný obvyklý ruch, lidé nakládající a vykládající zboží a byla tu jen jediná hlídka vojáků, kteří ho měli náhodně kontrolovat.

Ty Lee vyšla po můstku až na palubu lodi, kde shlédla dolů a pak nahoru po klikatící se cestě vedoucí po strmém svahu vyhaslé sopky až tam, kde v kráteru leželo Královské město.

,,No tak, Ty Lee, kde se zdržuješ?" ozvalo se za ní a na palubě se objevila Azula, která se už vydala do podbalubí, než si všimla, že jí kamarádka nenásleduje.

,,Já jen...vždycky když mám takhle odjet, připomíná mi to ten den, kdy jsem utekla k cirkusu. Pamatuješ?" zeptala se zasněně.

Azula si odfrkla.

,,Jistě, bylo ti sotva třináct, neměla jsi ani dokončenou školu a najednou se po tobě slehla zem. Oh, tedy ne tak úplně, mě a Mai si nechala vzkaz s omluvou, že si musela následovat nějaký hlas osudu."

Ty Lee se na ní podívala.

,,Ne, že bych tě nechápala, samozřejmě. Vlastně mě překvapilo, že jsi neutekla dřív."

Ty Lee nakrčila jedno obočí a pak si, s pohledem upřeným jinam, sama pro sebe zakroutila hlavou, jakoby přemýšlela nad tím, proč se sakra ještě s Azulou vůbec baví.

Zvedla ze země svojí tašku, kterou tam předtím položila a naposledy pohlédla směrem na Královské město.

,,A co ta tvoje terapie? Když teď odjíždíš z města."

Azula si opět odfrkla.

,,Hmh. Nic zajímavého. Dokonce mi dala něco na způsob domácího úkolu. Údajně bych se měla soustředit na to, abych přestala tolik kontrolovat všechny a všechno kolem sebe," řekla pohrdavě a zvedla ze země i svojí tašku.

,,Ovšem, co tak můžeš očekávat od podobných ezo-existencí? Přemýšlím, že jí na poslední hodině řeknu, kdo opravdu jsem, jenom abych viděla její reakci. Stejně tam chodím jenom proto, abych se nemusela otravovat s lidmi, co jsou přesvědčení, že jsem nesvéprávná."

Ty Lee jí poslední větu ani trochu nevěřila. Vydala se za ní do podpalubí.

,,Mimochodem," začala Azula znovu, když sestupovali po kovových schodech, ,,jak se těšíš na druhé nejlepší prázdniny v životě?"

,,Neskutečně! Proč druhé?"

,,První byly tenkrát na Lávovém ostrově, když se vrátil Zuko," poučila Ty Lee a pak se jí na tváři objevil zlomyslný úsměv, ,,silně pochybuji, že někdy něco překoná vypálení domu toho blbečka."

° ° °

Když po několila dnech přistály na ostrově Kyoshi, už se stmívalo. I tak na Ty Lee v přístavu čekali Bojovnice Kyoshi, které se s ní hned začaly s nadšením vítat.

I když byla jediná z nich z Národa ohně přesto se brzy stala nedocenitelným členem. Dost v tom hrála roli i její schopnost blokovat chi a taky fakt, že jí prostě nešlo nemít rád.

Azula stála opodál, prohlížela si malý přístav a dělala, že nevidí pohledy plné obav a nenávisti, které po ní házely bojovnice.

,,Princezno," oslovila jí velitelka bojovnic, která k ní došla a vyslovila to spíš jako urážku, než jako oslovení, nebo snad vyznání úcty, ,,za co vděčíme té cti?"

,,Ah, Suki, taky mě těší," odpověděla Azula a při vyslovení jejího jména nechala, aby jí zacukal koutek úst a přejela jí rychlým, téměř pobaveným pohledem.

,,To musíš poděkovat Ty Lee," pokračovala a aniž by z ní spustila oči, pokynula hlavou ke svojí kamarádce, která se pořád vítala s ostatními, ,,vyprávěla mi o tom, jak tu pěstujete nádherně kvetoucí chryzantémy a prý brzy přijde jejich čas. Tomu jsem přirozeně nemohla odolat."

Suki si jí přeměřila pohledem, který jasně dával najevo, že jí nevěří ani ň, ale nijak dál její údajný zájem o botaniku nekomentovala.

Suki Azulu z duše nenáviděla od chvíle, kdy jí během války Azula porazila v jednom jistém souboji a potom nechala zavřít do vězení na Vroucí skálu.

A ač to mohlo v této situaci vyznít všelijak, Azula měla svým způsobem Suki ráda, i když v jejím případě by se to dalo popsat spíš tak, že jí jistým způsobem zaujala. Suki přeci nebyla jejím nejoblíbenějším (bývalým!) vězněm jen tak pro nic za nic.

Byla to dobrá válečnice a vůdkyně, čeho si Azula dokázala u lidí cenit, byla odvážná a za svojí věc byla kdykoliv ochotná položit i život. A bylo velmi zábavné jí provokovat, alespoň Azula si to myslela.

Taky byla kamarádka Ty Lee a vypadalo, že jí Ty Lee opravdu uznává a má k ní překvapivě velmi blízký vztah. V tomhle ohledu jí vlastně i trochu záviděla...

Záviděla?!

Ne to ne, to vlastně ne. Azula jí rozhodně nezáviděla. Proč by taky, že? Byla by hloupost jí závidět, Ty Lee se může bavit s kým chce, jak chce a jí je to naprosto jedno. Samozřejmě. Jak jinak.

Sukiin hlas jí vrátil do reality.

,,Mám tě nějak varovat?" zeptala se Azuly.

,,To nejspíš nebude nutné. Přísahám, že nikoho nezavraždím, a když budu v dobrém rozpoložení, tak ani nic nezapálím."

Suki jí věnovala ještě jeden varovný pohled, ale pak se otočila a vydala se zpátky za ostatními bojovnicemi.

,,Azulo, mám pro tebe skvělou zprávu!" vyhrkla Ty Lee, když už se s ostatními dovítala a vedla svojí kamarádku někam dál do vesnice, ,,no, víš jak tady máme dojo, tady tomu teda říkají kawoon, tak můžeme spát nahoře v podkroví! Je to tam neskutečně útulný a tak, určitě se ti to bude líbit."

,,To zní velmi romanticky, Ty Lee."

,,Taky, že je," řekla Ty Lee a mrkla na ní.

Když se Azula později s kritickým pohledem rozhlížela po pokdrovní místnosti, musela si přiznat, že nemá nejmenší tušení, kde Ty Lee bere to nadšení. Dobře, útulně to tu asi vypadalo, jak ve skutečnosti vypadá něco romantického, tušila jen velmi vzdáleně, ovšem přistihla se při myšlence, že jet sem v nějakém chladnějším období, tak by jistojistě, díky mezerám mezi trámy, umrzly.
No, alespoň tu byly dvě postele.

,,Tak, co na to říkáš?" zeptala se Ty Lee, když šly spát.

,,Jsi úplný šílenec, Ty Lee. A já zjevně také," řekla, mezitím co na malý stolek vedle svojí postele postavila keramickou misku se svíčkou a zapálila jí.

Ty Lee se potichu zasmála.

Na jejím smíchu bylo něco tak zatraceně zvláštního, co v ní vyvolávalo ještě zatraceněji zvláštnější pocit a navíc nutilo k úsměvu.

,,Proč máš vlastně vždycky rozsvícenou svíčku, když jdeš spát? Bojí se snad slavná a všemocná princezna Azula bubáků?"

V Azule zatrnulo, ale nedala to na sobě nijak znát. Místo toho protočila očima, jako by jí ta otázka byla maximálně krajně otravná a odpověděla: ,,Hmh, to tak. Je to dlouý příběh a na to jsem momentálně příliš unavená. Tudíž, dobrou noc."

,,Dobrou noc, ať tě blechovešky štípou celou noc, hehe," zachichotala se Ty Lee.

,,Něco stupidnějšího by tam nebylo?"

,,Hmmm...dobrou s tygrokobrou?"

,,Že já se vůbec ptala."

° ° °

Dny na ostrově Kyoshi utíkaly jako voda.

Ty Lee byla obvykle zaměstnaná obvyklými povinnostmi Bojovnice Kyoshi a Azula byla mezitím někde venku, kde nehrozilo, že něco podpálí.

Nejdřív jednou, ale pak téměř pravidelně, se ale chodila dívat, jak Ty Lee cvičí mladé dívky, odhodlané přidat se k přímo legendárním bojovnicím.

Kdyby se na to někdo zeptal, okamžitě by přísahala, že to dělá jen kvůli tomu, aby důkladněji zkoumala taktiky Bojovnic Kyoshi, ovšem pravda byla taková, že to, co většinou spolehlivě upoutalo její pozornost, byla její kamarádka.

Jak se s překvapivým klidem a téměř láskou stavěla ke svým svěřenkyním a jak jim vše pečlivě vysvětlovala. S jakou vytrvalostí jim opravovala chyby, jak se i pod jejím vedením zlepšovaly doslova ze dne na den.

Azula by se mohla dívat hodiny jen na to, jak předcvičuje.

Kvůli zranění nemohla Ty Lee předvádět žádné šílené cviky jako dřív, ovšem i tak v jejím pohybech zůstala typická ladnost, spojená se smrtelnou přesností, která Azule vždycky uhranula tak, že nevnímala nic jiného.

Často se potom přistihla, že se celou dobu lehce usmívá.

Ale tak co. Obdivovat svojí kamarádku a možná jí i trochu závidět, nebo cokoliv co ten pocit byl, přece ještě není trestné, no ne?

Netušila, že Ty Lee dělá to samé. Že když Azula trénuje venku svoje mistrovské sestavy, čas od času světlooké dívce sklouzne pohled k oknu a jím ven, na tréninkový plac, a vidíc tam svojí kamarádku bojovat s tak chladnokrevnou a naprosto dokonalou přesností, jí vždycky poskočí srdce.

Když se Ty Lee jedno pozdní odpoledne po tréninku převlékla zpátky do normálních šatů a vyšla ven z kawoonu, čekala, že venku najde jako vždycky Azulu, ovšem dnes tomu tak nebylo.

Vrátila se tedy zpátky dovnitř a vyběhla po vratkých dřevěných schodech nahoru, do podkrovní místnosti, kde spaly. Z nějakého důvodu se jí malinko ulevilo, když si všimla téměř vyhořelé svíčky na malém nočním stolku a jejích věcí na svém místě vedle postele.

Sešla zase po schodech dolů.

Venku se rozhlédla a spatřila Suki, jak pomáhá jednomu z postarších vesničanů s nějakými balíky.

,,Hej, Suki!"

Doběhla k nim.

,,To je skvělé, že jsi tu, Ty Lee," řekla Suki a oprášila si dlaně o sebe, ,,zrovna jsem z tebou chtěla mluvit. Nováčci jsou z tréninků nadšení a ostatní bojovnice si tě opravdu chválily. Výborná práce."

,,Oh," Ty Lee se zarazila, ale pak se s hřejivým pocitemna hrudi usmála, ,,děkuji, Suki. Baví mě trénovat nováčky."

Pak si ale vzpomněla, proč na Suki vlastně volala.

,,Mimochodem, neviděla jsi někde Azulu? Nemůžu jí nikde najít."

Sukiin výraz najednou zvážněl a jakoby se její šedé oči, ve kterých doteď hrály pobavené jiskřičky, změnily v chladný led a každičký sval na tváři se napjal. Odvrátila pohled.

,,No, to je škoda," konstatovala.

,,To znamená ne?"

,,Ano. Teda, ne. Neviděla jsem jí nikde. Třeba někde zrovna něco podpaluje," odpověděla Suki neutrálním hlasem, zvedla ze země poslední balík a vydala se s ním do domu.

Ty Lee si sama pro sebe pokrčila rameny. Ne, že by Sukiině reakci tak úplně nerozuměla.

Prošla ještě vesnici, ale nikde na svojí kamarádku nenarazila. Nevěděla ani tak vlastně proč jí hledá, ale co věděla bylo, že by v klidu nemohla ani vypít čaj, s nevědomostí, kde Azula je.

Nakonec sama sebe přistihla na cestě, vedoucí na ten útes, kde jí potkala tenkrát, po mnoha měsících, kdy byli všichni už vesměs přesvědčeni, že je nejspíš po ní.

Vyšla na plácek a opravdu jí tam spatřila. Jako tenkrát, stojící na kraji útesu zády k ní, vítr od moře si pohrával s jejími, už o něco málo delšími a rozhodně upravenějšími vlasy a narozdíl od minule nezahalovala celou scenérii tma noci, i když slunce už mělo brzy zapadat a nad mořem se seskupovala temná mračna.

Nebyl tu tak hezký výhled, jako jindy, ale vypadalo to, jakoby něco dole pod útesem úplně uchvátilo její pozornost.

° ° °

Nevěděla, proč sem vlastně šla. Možná, protože chtěla být sama. Možná se jenom nudila. Možná, protože prostě mohla.

Když se znovu dívala do vln pod srázem, měla pocit, jakoby to bylo teprve před týdnem, co tu stála v námořnickém oděvu, jako uprchlík a nejvíc ze všeho si přála to všechno jenom konečně zkončit.

Zhnusená sama sebou mírně přivřela oči. To se tenkrát opravdu chtěla prostě...vzdát?

Samozřejmě, pořád tu byl ten hlásek, co jí říkal, že kdyby teď udělala krok vpřed, spoustu věcí by se vyřešilo. Nemusela by řešit neustálé vyčerpávající podezřívání, nenávistné pohledy, všechny ty situace a hrozné pocity a věci, se kterými neměla nejmenší ponětí co dělat a v posledních týdnech a měsících toho všeho bylo na ní zatraceně moc najednou, jenže, narozdíl od minule, měla naději na to, že se to jednou zlepší.

Měla věci a lidi, kteří jí vázali k tomuhle světu. Ne tolik, jako před lety, ale rozhdoně dost na to, aby ta její část, co to chtěla už všechno skončit a mít už konečně klid, neměla rozhodující hlas. A mohla jí poslat někam, i když zatím nikdy tak úplně nezmizela.

Takže...někam se posunula. Rozhodně ne tolik, jak by od sebe očekávala, ale posun tu znát byl.

,,Dneska tu není moc hezky," ozvala se za ní Ty Lee, jejíž hlas jí v první chvíli vyděsil, ačkoliv se to na sobě pokoušela nedat znát, ,,ale jindy je tu docela pěkně."

Otočila se na svojí kamarádku a nic neříkala. Zas tak to nevadilo, protože Ty Lee byla více než ochotná obstarat mluvení za ně obě.

,,Pamatuješ, jak jsme se tu potkaly? Tenkrát, před...no, to už bude docela dlouho. Líbí se ti tu? Když už tě tu potkávám podruhé, hehe. Je pravda, že je tu hezký výhled, minimálně."

Samozřejmě, že ani netuší.

,,Ano, je tu hezký výhled. A taky ticho," přitakala Azula s nezájmem. Pak se postranním pohledem podívala na svojí kamarádku, která se postavila vedle ní, nejspíš zaujatá oným výhledem.

Jak by asi reagovala, kdyby věděla, že nebýt toho jednoho setkání, kdyby přišla jen o minutu později, už bych...nebyla?

Ty Lee se na ní obrátila s širokým úsměvem a ona jí úsměv vrátila. A v tu chvíli jí bylo jasné, že se to nikdy nedoví.

Pak Ty Lee najednou zvážněla.

,,Můžu se tě zeptat na něco velmi osobního?"

Azula přisvědčila.

,,Co se s tebou stalo po...po tom všem?" zeptala se opatrně.

,,Co tím myslíš?"

,,Myslím po válce."

Ty Lee mluvila potichu a bylo vidět, že je z toho rozpačitá, ale i tak jí to svým způsobem zajímá.

,,Byla jsem za tebou tenkrát v ústavu. Jednou. Já...to vlastně není důležité, ale pak už si jen pamatuju, jak jsi utekla, měsíce jsme o tobě neslyšeli a najednou jsi se objevila na Ostrově Kyoshi. Tady. Tedy, jestli o tom mluvit nechceš, tak nemusíš, samozřejmě," dodala rychle.

Azula neodpovídala.

Nevěděla, jestli o tom chce mluvit. Bylo to osobní. Nikdy s nikým o žádných takových věcech nemluvila. Její mozek okamžitě vymyslel dvacet důvodů, proč s tím poslat Ty Lee do patřičných míst. Ovšem...

,,Opravdu to chceš vědět?" zeptala se jí upřímně a pohlédla jí do očí.

,,Samozřejmě" přisvědčila Ty Lee jen s malým zaváháním.

,,Dobrá," řekla Azula a hluboce se nadechla, ,,ale nechci žádnou přehnanou reakci. Prostě...prostě to vezmeš jako čistý, neutrální fakt. Slibuješ?"

,,Chápu a slibuju."

Obě se posadily na zem, na okraji srázu, Azula si založila ruce na hrudi a pomalu začala vyprávět.

Ze začátku pomalu a kostrbatě, jak pečlivě vybírala to, co říct a to, co si nechat pro sebe, postupně se na to ale přestávala tolik soustředit a prostě mluvila.

Jak vlastně vůbec nic nevnímala a realita pro ní byla jenom nevýrazný, vzdálený šum a jenom čekala až konečně zemře. Všichni z ústavu věděli, kdo je, a někteří jí to dávali docela sežrat, ale jí to bylo jedno.

Až do jednoho dne, kdy za ní přišel ten muž a žena, oba v hábitech lékařů, ovšem čistě s úmyslem jí ublížit, nechat jí trpět co nejdéle to bude možné.

Bylo to ironické, že čím víc jí mučili, tím víc opadávala její lhostejnost k tomu takhle zůstat. Ne, že by nechtěla zemřít a život jí byl jedno. Jen byla přesvědčená, že nezemře takhle.

Tak utekla. Využila možnosti, kdy jí její bratr vzal ven z ústavu a prostě utekla. Byly to ale spíš jen nějaké zbytky pudu sebezáchovy, než nějaký opravdový, promyšlený plán.

Plán neměla. Všechno o co kdy v životě usilovala, proč trávila dny tréninkem, noci nad svitky a na zdlouhavých politických jednáních...všechno co v životě znala, bylo jako lusknutím prstů pryč.

Přemýšlela, že by osvobodila otce, ale i kdyby se jí to podařilo, což bylo samo o sobě velmi nepravděpodobné, co pak?

Dostala se lodí na jih Národa ohně a poté do Království země.

Věděla, že po ní Národ ohně půjde a tak se schovávala, přestala úplně ovládat oheň a potulovala se od jedné vesnice k druhé. Všechno jí bylo jedno, jen když se nemusela vrátit zpátky.

Tajně doufala, že jí prostě vyřídí vyčerpání, nebo nějaké zranění. Dostala ránu, pořezala se - jenom se na ní podívala a suše se zasmála, mezitím, co jí v očích pálily potlačované slzy. (Tuhle pasáž Azula ve vsém vyprávění raději vynechala, společně s tou o tom, jak to chtěla všechno zkončit, jen neměla dost odvahy a kolikrát se o to později, když už víc té odvahy měla, pokusila... opravdu nechtěla, aby to o ní kdokoliv věděl, obvzlášť Ty Lee ne).

Někdy slyšela hlasy. Zuka, otce, přátele... nejčastěji však její matku, říkající jí, že je zrůda, že je s ní všechno špatně. Několikrát jí i spatřila v odraze vody, stojící za ní a snažící se jí přesvědčit o opaku.

Několikrát se dokonce v nějakém velmi pochybném lokále zpila do němoty.

Až jednoho dne se dostala do potyčky s bandou podnapilých pobudů. Věřila si na ně, i bez ovládání ohně. Vlastně, měla pocit, že potřebuje něco na rozptýlení.

Jeden z nich jí bodl skrytým nožem mezi žebra a ona v obraně použila svůj modrý oheň. Musela utéct.

Azula vyprávěla dál, jak málem zemřela a pak se probudila na tom zvláštním místě. O těch týdnech, možná i pár měsících, co tam strávila.

O léčiteli o tom divném nápoji i o radě, kterou od něj dostala. Pověděla Ty Lee, kam se opravdu chtěla vydat a že neměla v úmyslu se vrátit.

Když dopovídala, bylo ticho.

V dálce se ozvalo zahřmění.

,,To je...to je ten důvod, proč nesnášíš, když se tě někdo dotýká? Kvůli těm...lidem z ústavu?" zeptala se Ty Lee potichu.

Azula se odvrátila tak, že jí Ty Lee neviděla do obličeje. Pak pomalu přikývla.

,,Ano. Jsem si vědoma toho, že je to neskutečně stupidní, ale prostě mi to vždycky připomene ty dva magory. Byla jsem spoutaná, nemohla jsem se nijak bránit a...a ne, omlouvám se, je to opravdu hloupé. Měla bych na tom pracovat."

,,To není vůbec hloupé! A neomlouvej se, protože ti někdo ubližoval," řekla Ty Lee trvdě.

Azula jenom pokrčila rameny a nijak se k tomu nevyjadřovala.

Pořád byla rozpačité z toho, že se Ty Lee svěřila. Nikdy to nikomu neřekla a už vůbec se nikdy nikomu nesvěřovala se svými pocity, nebo tak něco. Vlastně jí i trochu děsilo, že by někdo takové věci věděl a pro ní to nestálo za to riziko, že to proti ní v budoucnu někdo použije.

Jenže u Ty Lee to bylo jiné. Věřila jí. A i tak nebyla úplně přesvědčená, jestli dělá dobře.

Otevřela ústa, aby něco poznamenala, ale tu za sebou obě uslyšely rychlé kroky na písčité cestě a brzy si všimly bojovnice Kyoshi, která k nim běžela, jako by jí naháněl medvědí ptakopysk.

Znepokojeně na sebe s Ty Lee pohlédly a pak vstaly. Ostatní je většinou nechávaly na pokoji - zvlášť kvůli Azule - tak proč by za nimi bojovnice šla až sem?

,,Tady jste!" vyhrkla bojovnice, jakmile k nim doběhla.

,,Blíží se tajfun! Musí se zabezpečit, co se dá, hlavně poblíž vody. Všichni se máme co nejrychleji dostavit do přístavu!"

° ° °

Když se Ty Lee a Azula, obě úplně promočené, jako by si šly zaplavat do moře v oblečení, vrátily do kawoonu, venku zuřilo peklo.

Všichni z vesnice se společně snažili zajistit, co se dalo, a teď už museli jenom doufat, jak se říká v Národu ohně, ve vůli Agni.

Obě dívky se klepaly zimou, takže se jenom rychle převlékly do suchého a zalezly do postelí. Venku skučel vítr, déšť, spíš než bubnoval, odstřeloval střechu, co chvíli se ozval hrom, ze kterého zaléhaly uši a nebe téměř pořád osvětloval nějaký blesk. Ale hlavně, pocitově teplota během pár minut klesla téměř na bod mrazu.

Azula upřeně pozorovala strop nad sebou, snažila se moc neklepat zimou a zapřísáhávala se, že už jí nikdo nikdy na Ostrov Kyoshi nedostane.

Ty Lee sebou na druhé postely zase zavrtěla a převalila se.

,,Mohla by jsi toho nechat?" zavrčela na ní Azula, která toho měla po půl hodině akorát tak dost, ,,Máš snad strach z bouřek?"

Rozpačité ticho.

,,Promiň, myslela jsem, že spíš."

,,Jestli budeš mít dneska večer ještě někdy pocit, že spím, raději mě zkontroluj, protože to dost možná bude znamenat, že jsem umrzla. A neodpověděla si na otázku, mimochodem."

Další rozpačité ticho.

,,Ehm...normálně se bouřek nebojím...teda jenom trochu...ale hlavně je tu fakticky zima jak na severním pólu."

,,Bylo by docela vtipné, kdyby jsme takhle zemřely ne? Potom všem, co jsme prožily," poznamenala Azula.

,,Eh...asi jo?"

Dalších pět minut bylo ticho.

Pak to Ty Lee nevydržela a prudce se posadila na postel.

,,Azulo?"

,,Hmh?"

,,Pamatuješ, jak jsme měly na akademii takové ty hloupé kurzy, jak přežít různý věci a všichni nováčci na to byly hrozně natěšení, dokud nezjistili, že budou muset jíst krysí maso?"

Azula si povzdechla.

,,Samozřejmě, že si to pamatuju, ale co to má společného s...no s čímkoliv?!"

,,Já si na něco vzpomněla."

,,Z hodin? No hurá. Mám ti zatleskat?"

,,A teď ti něco navrhnu, čistě v rámci našeho přežití," Ty Lee se hluboce nadechla, než pokračovala dál.

,,Co kdyby...vadilo by ti...ehm, co kdyby jsme spaly v jedné posteli?"

Teď se zase hodně rychle posadila Azula a následně toho díky teplotě v místnosti velmi rychle zalitovala.

Podívala se na Ty Lee, když tu se obloha venku opět rozzářila a spatřila tak svojí kamarádku, sedící na okraji postele a nervózně čekající na její reakci.

,,Prosím?" zkusila to Ty Lee znovu, když neodpovídala.

Azula nakonec škubla hlavou smměrem k sobě a odsunula se trochu ke straně.

,,Můžu?" zeptala se Ty Lee, ujišťujíc se, že pochopila její pokyn správně.

,,Hmh. Mám takový pocit, že jestli tě nechám umrznout, tak mě ráno Suki vykuchá zaživa."

Ty Lee došla k její posteli, lehla si vedle ní a Azula je obě přikryla dekou.
Tak takhle ležely naproti sobě, dělilo je jen pár centimetrů, ale nijak se nedotýkaly.

,,Můžu tě obejmout?"

Nějaká část Azuly podvědomí tuhle otázku tak nějak očekávala. Ona se tu část ale snaža ignorovat, netušíc, jestli to náhodou nebylo v tom dobrém smyslu.

,,Když ti to udělá radost."

Ty Lee jí opatrně a lehce objala, jakoby se dotýkala křehké keramické vázy.

Kdy to vůbec bylo naposedy, co si byly takhle fyzicky blízko? Ano, tenkrát v pokoji, ale to bylo za úplně jiných podmínek a moc si z toho nepamatovala. A dříve, hodně dávno, ještě během války, mezi nimi bylo normální rychlé objetí na rozloučenou, nebo na pozdrav. Objal jí vůbec někdy někdo jiný, než Ty Lee?

Měla pocit, že už úplně zapomněla, jaké to je, mít nějaký lidský kontakt. A Ty Lee hřála jako kamínka a navíc...

Přitáhla si Ty Lee blíž k sobě, tak, že se jejich těla úplně dotýkala, a zabořila jí obličej do vlasů.

Ty Lee se nad tím pousmála, ale to samozřejmě nemohla vidět.

Tohle...tohle bylo prostě úžasný.

***********
Fun fact: Tohle byla actually první kapitola z téhle knížky, kterou jsem napsala - a taky ta nejvíc přepisovaná XF