,,Pojď."

,,Ne."

,,Já to nechápu. Proč si s nimi nechceš hrát?"

,,Jsou hnusný."

,,Ale nejsou."

,,Jo, jsou."

Malý Zuko, s hadrovou panenkou v ruce, si klekl ke svojí tříleté sestřičce, se zarputile založenýma ručkama na hrudi.

,,Je to dárek od strýčka Iroha," zamával jí panenkou před nosem, ,,poslal ti jí, aby ti udělal radost."

,,Ať si jí nechá."

Zuko si povzdechl.

,,Tak já si jí vezmu," řekl, vstal a vydal se i s panenkou pryč. Věděl, že tohle zapůsobí. A taky, že ano.

,,Ne! Ta je moje!"

Jeho sestřička se za ním rozběhla. Zvedl tedy panenku nad hlavu, kam nedosáhla.

,,Už není. Teď je moje!" vyhrkl s úsměvem na rtech a snažil se jí držet z jejího dosahu, když se pokoušela vyskočit a vytrhnout mu jí z rukou.

Byl to normální den, jeden z mnoha, kdy si sourozenci hráli v Zukově pokoji. A byla to další naprosto normální malá šarvátka, které byly mezi nimi běžné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco nenormálního.

A v tu chvíli Zuka zasáhl plamen ohně.

No dobře, plamen bylo trochu přehnané označení pro plamínek, kterým mu chytil vyšívaný rukáv jeho róby. Zuko se přirozeně lekl, okamžitě panenku pustil a už ležel na zemi a snažil se zadusit plamen plácáním rukou o koberec - každé dítě v Národu ohně vědělo, jak se vypořádat s ohněm pomalu dřív, než vůbec umělo napočítat do pěti.

Plamínek naštěstí zhasl téměř tak rychle, jako se objevil. Jen špička rukávu poněkud změnila strukturu.

,,Zuzu?"

Azula se nejistě posadila na koberec, vedle svého staršího brášky - na panenku ležící jen kousek od ní úplně zapomněla.

,,Je to dobrý?"

,,Jo, je to v pohodě."

Zuko se k ní otočil a v očích mu zase zahrály ty pobavené jiskřičky.

,,To jsi udělala ty?"

Azula se zarazila. Pak pomalinku přikývla.

,,Já nechtěla," dodala na vysvětlenou.

,,To je úžasný!" vyhrkl Zuko, ,,Ty už ovládáš oheň!"

Když viděla, jakou z ní má její bráška radost, začala se také usmívat.

U každého vládce se vládnutí objeví jindy, ovšem čím dřív, tím víc se předpokládá, že z dítěte bude nadanější vládce.

Zuko začal ovládat oheň teprve nedávno a v tuhle chvíli by ho ani nenapadlo Azule závidět. Byl na svojí malou sestřičku nesmírně hrdý a taky byl nadšený, protože to znamenalo, že se konečně můžou předhánět ve střílení na terč a dalších věcech.

,,Pojď, musíme to jít říct mamce!"

Popadl jí za ruku a oba se smíchem vyběhli z pokoje. Malý Zuko byl v tu chvíli skálopevně přesvědčený, že z nich jednou bude ten nejobávanější a neporazitelný pár vládců ohně.

° ° °

Od oné události uběhlo mnoho měsíců. Ukázalo se, že Azula je nejen nadaná - někteří lidé tvrdili, že její nadání je doslova hotový zázrak.

Ten večer seděla rodina společně u večeře. Jako vždy jenom oni čtyři - Ozai, Ursa, Zuko a Azula. Irohova rodina se s nimi moc nestýkala, zvlášť proto, že Iroh trávil většinu času na bojištích mimo Národ ohně a Azulon o svého druhorozeného syna nejevil nejmenší zájem - dost pravděpodobně si ani nepamatoval jména jeho dětí.

,,Přestaň se rýpat v té večeři, Zuko. Jsi princ, ne nějaký vesnický balík."

Jako někdo, visela ve vzduchu nedokončená část věty.

,,Já se v ní nerýpu," ohradil se Zuko.

Ozai se zarazil, s vidličkou na půl cesty k ústům a střelil po svém synovi pohledem.

,,Chceš mi ještě odmlouvat?"

Azula předstírala, že se dál věnuje večeři, ale přitom je pozorně sledovala. Tušila, co přijde teď.

Ursa svému manželovi smířlivě položila ruku na ruku, jakoby se ho snažila uklidnit. Přitom vrhla na Zuka, který už otevíral ústa k odpovědi, varovný pohled.

Zuko tedy spolkl námitku a opět se zaměřil na svůj talíř, ovšem Ozai využil situace.

,,Samozřejmě. Jako vždycky. Kdyby jsi alespoň dokázal předstírat, že k něčemu jsi, jako tvůj bratranec. Ale ne. Nejenže si úplný budižkničemu, ale dokonce je to na tobě i vidět."

Ozai měl nejspíš zase špatný den a zase si to musel vybít u večeře.

,,Drahý, myslím si že-" začala Ursa a on jí přerušil.

,,Ty buď sticha. Pořád ho bráníš a rozmazluješ a co z něj vyroste? Podívej se na Azulu, Zuko. Je o dva roky mladší a už ovládá oheň dvakrát tak lépe.

Ty jsi na Královské akademii rok, a jediné co z toho vzešlo je, že spíš o hodinách historie. Měli jsme místo tebe poslat tvojí sestru. Nepochybuji, že ta by klidně mohla přeskočit ročník, kdyby chtěla."

Zuko hypnotizoval polévku a nic neříkal. Kdyby zvedl hlavu, viděl by, jak se na něj Azula šklebí.

,,Výsměch naší krvi a slaboch po matce," zavrčel ještě Ozai, než se znovu pustil do jídla.

To byla pro Ursu poslední kapka. Prudce vstala od stolu, nejspíš s úmyslem odejít, ale její manžel jí pevně chytil za paži a stáhl jí zpátky, aniž by vzhlédl od svého jídla.

,,Ty nikam nejdeš."

Ani jednoho ze sourozenců to nijak zvlášť nerozrušilo. Tohle bylo mezi jejich rodiči normální.

Azula po zbytek večeře pokukovala po bratrovi a culila se na něj. Nestávalo se často, vlastně jen velmi zřídka, že byla ona terčem otcova hněvu, ale i tak vždycky potěšilo, když to byl někdo jiný.

Otec jí má rád. Proto jí neshazuje jako Zuka a někdy Ursu. Je skvělá vládkyně ohně a jde jí všechno, co se jí dostane pod ruku a hlavně nefňuká kvůli blbostem. Ona si jeho lásku zaslouží, narozdíl od nich.

Jinak by na ně nebyl tak ošklivý, ne? To přeci dávalo smysl.

° ° °

Kdy se Azula poprvé potkala s Mai, si nepamatovala.

Vzhledem k tomu, že byla Mai o rok starší, jí její otec většinou nechával během svých jednáních v zahradách, kde si hrála se Zukem. A tak se s ní poznala i Azula.

Azula měla Mai ráda.

Byla docela tichá, ale ne stydlivá, spíš rezervovaná. Dost věcí jí bylo jedno, takže Azule téměř nikdy neodporovala a vzácně byla i docela vtipná, i když se usmívala tak jednou do roka. Navíc, později se naučila házet s noži. Skvělá kamarádka.

Hned první den na Královské akademii pro dívky, se Azula seznámila s Ty Lee. Dívka do ní vší rychlostí vrazila na chodbě a obě skončily na zemi. Než ale stihla Azula nějak zareagovat, nebo jí minimálně vysvětlit v jakém průšvihu je a do koho to právě vrazila, to růžové, copaté nemehlo se jí jenom zeptalo, jestli je v pořádku, ani pomalu nečekalo na odpověď a s ,promiň' zmizelo tak rychle, jak se objevilo.

Potom, když vešla do třídy a učitelka vysvětlovala jejím spolužačkám, jaké mají to štěstí, že budou chodit do stejného ročníku s dcerou samotného prince Ozaie, zabloudila pohledem k oné dívce v růžovém, která se, s tvářemi hořícími studem, momentálně snažila zmizet pod lavicí.

A když si Azula měla vybrat, vedle koho si sednout, téměř bez přemýšlení došla ke její lavici. Nikoho tu neznala a ta potrhlá dívka s copem jí něčím zaujala. A tak se skamarádily.

Ty Lee s ní díky tomu mohla chodit do palácových zahrad, když měly po škole chvíli volna. A tak se z nich, Azuly, Mai a Ty Lee a popřípadně Zuka, stala parta.

Vždycky je vedla Azula. Vždycky byla ten kdo určoval, co budou dělat a na co si budou hrát. Ty Lee by princezně nikdy neodporovala a Mai bylo v zásadě všechno jedno. A nějak to fungovalo.

° ° °

Jedna z pomocnic položila na kraj stolu zavázanou krabičku s mochi a otočila se zády k ní, k přípravě dalších.

Nevšimla si proto, jak se zpod stolu natáhla dětská ručka a stáhla jí s sebou dolů. A ani toho, jak se v nastálém zmatku ze dveří vyplížila malá postava, s krabičkou schovanou pod školní uniformou.

Azula se pohádala s Mai a Ty Lee.

Už to bylo nějaký ten čas, převedeno z řeči sedmiletých, přesně týden.

Hrály si v zahradách, dělaly pitomosti a Azula začala mluvit o Zukovi. Jenom pravdu samozřejmě, jak je neschopný a přecitlivělý. Zrovna na něj byla docela naštvaná.

Mai se ho ale zastala. Něco o tom, že Zuko alespoň něco cítí a nemá potřebu všechny shazovat. Azulu to dopálilo.

V následné velmi agresivní výměně názorů sletěla Ty Lee do rybníčku s želvokachnami, shořel keřík Azulonových oblíbených modrých hortenzií a Mai doslova seřvala Azulu za ně obě a dala jasně najevo, že už se s ní nikdy nebudou bavit.

Azula odpověděla, že jí je to jedno a že je stejně k ničemu nepotřebuje.

Nebyla to pravda samozřejmě.

Teď je malá Azula pozorovala zpoza sloupu kolonády okolo palácových zahrad, kde obě seděly a o něčem se bavily. Když je tak viděla, jak se o něčem baví a smějí se, jako by jim vůbec nechyběla, měla sto chutí se otočit a zase odejít.

,,Ty Lee! Mai!"

Obě vzhlédly a když spatřily Azulu, Mai se zamračila a šťouchla loktem do Ty Lee, jakoby jí naznačovala, že je čas odejít.

,,Ne, počkejte!" vyhrkla Azula víc prosebným hlasem, než zamýšlela, ,,chci s vámi mluvit."

Došla k nim a posadila se na zem, naproti nim. Obě zůstaly, nejspíš ze zvědavosti, co tak důležitého jim chce říct.

,,Něco tu mám," řekla Azula a rychle vyndala krabičku s mochi, ,,jsou to ty nejlepší v celém Národu ohně. Původně na Lu Tenovu oslavu narozenin."

Zvedla hlavu. Obě jí zmateně pozorovaly.

,,Můžeme být zase kamarádky? Přinesla jsem vám ty nejlepší mochi a jsou všechny jenom vaše."

Ty Lee a Mai si vyměnily pohled. Nebyla to úplně typická omluva, ale na tenhle její způsob jednání už prostě byly zvyklé.

,,Myslím, že jo," přikývla Ty Lee a nejistě se usmála.

,,Fajn," přidala se Mai a povzdechla si.

A tak se opět udobřily, jednoduše proto, že jak to tak u dětí bývá, všechny tři na sebe vlastně ani nikdy nechtěly a dlouhodobě ani nemohly být naštvané.

° ° °

Čím víc se Azule dařilo překvapovat svého otce, čím víc dřela na tom, být pro něj dokonalá a ne přecitlivělé nemehlo jako její bratr, tím víc to nefungovalo na Ursu.

Věci, za které jí otec věnoval jeden z těch jeho velmi vzácných hrdých pohledů, její matka buďto ignorovala, brala jako samozřejmost, nebo jí za to hubovala.

Mohla projít zkouškami s nejlepšími výsledky z celé školy, naučit se tři nové sestavy, znát historii jejich rodu nazpaměť a donutit jejího učitele ovládání ohně, aby jí za špatnou poznámku odprosil na kolenou, ale Zuko konečně pochopil, jak že se to vážou tkaničky a to bylo přeci mnohem důležitější.

Jediný způsob, jak zaručeně získat její pozornost, bylo provést něco Zukovi. A tak začala Azula na svého neschopného bratra ještě nesmírně žárlit.

Azula předstírala, že je jí to všechno vlastně jedno a jenom si v hlavě pořád dokola opakovala slova, která kdysi zaslechla u svého otce: Slaboši přitahují další slabochy.

A ona přeci nebyla slaboch.

Byly ale noci, kdy ležela ve svojí posteli, jenom upřeně pozorovala nebesa nad sebou a s těžkým pocitem na hrudi přemítala, proč jí její maminka nenávidí, i když je ve všem mnohem lepší než Zuko. Proč? Do očí se jí začínaly hrnout slzy a ona si oči rychle protřela malou pěstičkou, snažíc se jim v tom zabránit.

A tak, postupem let i pod vlivem jiných zážitků, když už Ursa byla pryč, došla k názoru, že se jí bála. Bála se jí, stejně jako se vždycky bála otce, protože v ní viděla stejnou moc, jako v něm. A taky stejnou zrůdu.