Dorazily do sálu jako poslední.

Zuko, místo toho, aby seděl na trůnu obklopeném ohněm tak, jak bylo pro Pána ohně během porad zvykem, přešlapoval v čele nízkého stolu s mapou světa a když vešly, zvedl hlavu jejich směrem.

Azula ho už nějakou dobu neviděla a s jistou dávkou škodolibé radosti si všimla, že v jeho obličeji jsou znát starosti a únava.

Ale, ale, že by Zuzu konečně zjistil, že post Pána ohně není jenom zábava?

Byli tu všichni jeho přátelé.

Katara, Sokka, Aang, Toph, Mai a dokonce i Suki. Většina vypadala, že také nic netuší, až na Mai, která se tvářila neobyčejně zachmuřeně.

Ty Lee se posadila na zem ke stolu vedle Sokky a Azula zaujala místo hned vedle ní.

,,Jsem rád, že jste všichni přijali mé pozvání," začal Zuko, ,,hned jak tahle schůze skončí, budu muset svolat oficiální schůzy vlády, ale myslím, že máte právo se to dozvědět první."

Suki zvedla ruku.

,,Nechci být nezdvořilá Zuko, ale co tu dělá tvoje sestra?" zeptala se a střelila po Azule pohledem. Nebylo tajemství, že jí nenáviděla od té chvíle, co jí Azula porazila a i s ostatními bojovnicemi nechala zavřít na Vroucí skálu.

,,To se dozvíš," ujistil jí Zuko téměř netrpělivě.

Azula začala mít velmi neblahé tušení. Ne, že by ho neměla v této společnosti často.

,,Tak tedy," pokračoval Pán ohně a odkašlal si, ,,už nějaký čas mi jistá skupina lidí vyhrožuje smrtí. Což je i důvod, proč jsem požádal bojovnice Kyoshi, aby zde zůstaly déle," pokynul hlavou k Suki.

,,Co by jste ale měli vědět je, že si říkají Ozaiova společnost a jak jste již z názvu jistě odvodili, jsou to stoupenci starého systému a konkrétně, mého otce. Všechny jejich dopisy jsou dost podobné, ale v tom posledním po mě žádají, abych předal moc Azule, jakožto právoplatnému dědici, jinak, a teď cituji, zbarví palác krví zrádců. Dávají mi na to týdenní lhůtu."

Zuko se hluboce nadechl a vydechl.

,,Nemám jediné vodítko, kdo by mohl být členem, ovšem usuzuji, že to není nějaká skupinka tří lidí a podle jistých informací v dopisech jsme s Mai došli k závěru, že mezi námi musí mít špeha."

Všichni na Zuka zírali, jako by jim právě oznámil, že za pár minut přiletí kometka a vyhladí všechen pozemský život.

Azula...nevěděla co si o tom myslet. Tušila, že by ohledně toho měla mít nějaké silné emoce, nebo něco na ten způsob, ale kromě slabšího konečně-se-tady-taky-děje-nějaké-drama pocitu, necítila téměř nic.

,,Já myslím, že je to jasné," zavrčela Katara a vrhla vražedný pohled na princeznu, která se na ní v odpovědi drze usmála, ,,kdy ti přišel první dopis?"

,,No, asi před měsícem, ale-"

,,No, jasně, to jsem si myslela! Vsadila bych cokoliv, že v tom má prsty ona," trhla hlavou směrem k Azule. ,,Dost pravděpodobně je i ten špeh a nebo dokonce i píše ty dopisy.

A když už jsme u toho, nechápu, že jí tu vůbec trpíš, Zuko. Já vím, je to tvoje sestra a tak, ale snad opravdu nevěříš, že se změnila? A nezměnil se potom náhodou i Ozai? Prosím vás, nikdo tu přeci nejsme tak naivní," řekla ostře.

Suki zamračeně přikývla.

,,Kdybych chtěla převzít vládu, už bych to dávno udělala," odvětila Azula nezaujatě.

,,A nemohla by jí třeba vyslechnout Toph? " zeptal se Aang opatrně.

,,Hmmm, to bych asi fakt mohla, jenže by nám to bylo na nic, páč u ní nepoznám, když lže."

Sokka si zamumlal něco o psychopatech.

Azula se nepřestávala tvářit, že je jí tenhle rozhovor nanejvýš otravný a raději by se vrátila ke svojí snídani.
Na rozhovory typu Ty-šílenče/psychopate/bezcitná svině/zrůdo si už stihla zvyknout natolik, že jí spíš přišli jako ztráta času, protože přesně věděla kam tohle směřuje.

,,O to vůbec nejde!" vyhrkla Katara, ,,I kdyby s tímhle neměla teoreticky nic společného, nezapomínejme na fakt, že je šílená. Já tedy nevěřím tomu, že po pár měsících co utekla z ústavu najednou prozřela a je úplně v pořádku."

,,Jestli jsi tak přesvědčená, že jsem nesvéprávný šílenec, proč přede mnou potom takhle mluvíš?"

,,Protože někdo to očividně říct musí! A taky proto, že se tě ani trochu nebojím," řekla pevně a upřeně se jí podívala do očí. Azula jí pohled oplácela.

,,Seriózně lidi," vložil se do toho Sokka, ,,vždyť ani nebyla na nějaký psychoterapii, nebo tak něco."

Azula cítila, že všechny pohledy v místnosti jsou upřené na ní a Kataru. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

Ty Lee lehce pohnula rukou, jako by jí chtěla položit na její ruku v jakémsi utšovacím gestu, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a v zakrytí onoho pohybu sevřela pěst.

,,Když už tu mluvíme o terapii," ozvala se Mai otráveně, ,,tak ta by rozhodně prospěla většině z vás."

Všichni se otočili na Mai.

,,Co je," pokrčila Mai rameny, ,,jenom říkám, že není zdaleka jediná kdo by někdy potřeboval odbornou pomoc. Hádáte se tu jako malé děti. Kupříkladu, tady Kataře by zjevně prospěla terapie na zvládání vzteku."

,,Nepotřebuju terapii na zvládání vzteku! Potřebuju jen, aby lidi kolem mě přestali být tak ignorantní!"

,,Dobrá, dobrá, klid prosím," řekl rychle Zuko ve snaze získat zpátky nějakou kontrolu nad situací a zamezit další vznikající hádce.

,,Nejsme tu proto, aby jsme probírali svoje vzájemné psychické zdraví, ale abych vás varoval před extrémistickou skupinou, co nám usiluje o život."

Rozhlédl se po místnosti, aby se ujistil, že ho všichni opravdu poslouchají, a pokračoval.

,,Takže, byl bych rád, aby jste na sebe všichni dávali pozor. A pokud by jste měli nějaké podezření, či nápad, okamžitě za mnou přijďte. Vyhrožování se týká nás všech."

Ještě jednotlivě přejel pohledem všechny v místnosti, jen na svojí sestře se pohledem zastavil o setinu déle než na ostatních. Všichni seděli se zamyšlenými nebo vážnými výrazy, zjevně uvědomujíc si vážnost situace.

,,To je vše."

Zvedli se a všichni pomalu vyšli z místnosti, až na Zuka, který tu zjevně čekal na začátek porady a Kataru, která pravděpodobně předešlou výčitku mířenou na Pána ohně nepokládala za vyřešenou.

,,Doufám, že toho nehodláš nějak využít a opravdu se ujmout vlády," ozval se vedle Azuly Maiin monotónní hlas, mezitím co vycházely ze dveří, ,,musela bych tě potom nejspíš zabít."

Azula se rozhlédla a zároveň zvedla koutek úst v pobavení, ale nijak na to neodpovídala. Možná to znělo jako vtip, ale Mai to zároveň myslela smrtelně vážně - nepochybovala, že by ani vteřinu neváhala jí podřezat, kdyby je zradila. Zvlášť kdyby se přitom něco stalo Zukovi. Koneckonců, už to jednou ve svém životě prokázala.

Když princezna konečně spatřila Ty Lee, která se zapovídala s Aangem a vydali se směrem od nich, vrátila pohled zpátky k chodbě před nimi.

Jenže šance získat moc...zněla lákavě.

Ano, přísahala sama sobě, že se změní, ale ne kvůli ostatním. Kvůli sobě. Nechtěla znovu skončit na kolenou a v řetězech, na míle vzdálená od reality. Byla si jistá, že si šáhla na úplné dno a nehodlala to opakovat. Prohrála a zklamala a to nemohla opakovat.

A stát se Paní ohně, to není možnost, která se naskytne dvakrát do života. A teď jí měla opět přímo na dosah ruky, stačilo by jen zatahat za ty správné nitky, říct pár správných slov pár správným lidem.

Tahle myšlenka ale opravdu patřila jen mezi jednu z těch, se kterými si šlo jenom tak z nudy pohrávat. Nebyl to její cíl. Znělo to lákavě, to ano, ale kromě toho úžasného pocitu moci a naprosté kontroly, kdy se před vámi všichni třesou strachy a padají na kolena, z toho neměla co získat.

A musela by zradit. Ty Lee i Mai se k ní chovali téměř jakoby se poslední roky vůbec nestaly, jen snad mnohem víc upřímněji. Zuko jí sice řekl, že jí nevěří, ale nechal jí v podstatě promenádovat se po celém paláci samotnou, někdy tedy s "tajným" dohledem stráží, u kterých Azula předstírala, že si jich zatím nevšimla. Ale žádné mříže, pouta, ani nic podobného.

Důvěra je pro hlupáky, to už věděla. A od nich bylo nesmírně pošetilé a hloupé se k ní takhle chovat a bylo by i nesmírně jednoduché je teď zradit.
Ale z nějakého důvodu se jí ta představa až moc příčila a štvalo jí, že úplně nedokázala říct proč.

Dřív by takový pocit naprosto ignorovala a stejně udělala cokoliv aby získala moc, už jen proto aby dokázala sama sobě, že se takovými pitomosti nenechá ovlivnit.

Hodila postranní pohled na Mai.

Ale ona už nebyla následnicí trůnu. Ozai byl ve vězení. Po dlouhé době, měla konečně pevnou půdu pod nohama a nechtělo se jí toho vzdát. A tak jako tak, už zklamala. Možná, že když jednou bude taky malinko, ale opravdu jen malinko pošetilá a hloupá zpátky, že by to ničemu vadit nemuselo...?

,,Ale ne," řekla najednou Mai a vytrhla jí tak ze zamyšlení, ,,zase on."

Řekla to s takovou záští v hlase, že bylo vůbec udivující, že je schopná tak silné emoce.

Proti nim šel nevýrazný postarší muž v drahé róbě šlechtice. Azula ho okamžitě poznala - byl to Ukano, nevýrazný mezi osobnostmi minulého režimu, ovšem sám Ozai ho v jednu dobu jmenoval guvernérem Omashu (tehdy Ozaiova města) a Azula věděla že k němu měl...no nedalo se úplně říci, že by měl Ozai někdy k někomu blízko, ale jestli ano, tento muž zajisté mezi takové lidi patřil. Především pak proto, že uměl Ozaiovi přímo ukázkově lézt do prdele.

Po válce ale změnil strany a Zuko usoudil, že je neškodný. No a taky to byl mimojiné Maiin otec.

,,Vaše veličenstvo," řekl, když k nim došel, a uklonil se Azule.

Mai upřeně pozorovala zeď chodby a vypadalo to, že hodlá předstírat, že tu není. Nebylo tajemstvím, že se svými rodiči neměla nejlepší vztah.

,,Ach, ano, zdravím Ukano," pronesla Azula s nezájmem, ,,jdete za bratrem?"

,,Ano, svolal poradu. Prý jde o nějakou  extrémistickou skupinu. Hrozné, nemám pravdu?"

V jeho hlase zněla obava a jisté pohoršení, Azula ale nemusela být velký myslitel na to, aby věděla, že jsou falešné. Vlastně se jeho slabým hereckým výkonem cítila téměř uražena.

Mai se zjevně cítila podobně, protože si při jeho poznámce pohrdavě odfrkla. Ukano věnoval své dceři, která se dívala naprosto jiným směrem, letmý pohled, jako by jí chtěl pokárat, ale pak si to rozmyslel.

,,Ano, je to přímo příšerné," odpověděla Azula nakonec tónem, který Ukana na chvíli zarazil, jakoby přemítal, jestli neřekl něco špatně.

,,No, když máš tu velmi důležitou poradu, nebudeme tě tady s Azulou samozřejmě rušit," vložila se do toho, Mai a pohlédla na svojí kamarádku.

,,Přesně tak, přeji hezký zbytek dne," řekla Azula a neodpustila si lehký ironický úšklebek, když kolem něj prošla. Lidem zásadně přála hezký den jen ironicky.

Chvíly šly chodbami sami, až vyšly na malou kolonádu, která ohraničovala menší nádvoří.

,,Pořád je nenávidíš?"

,,To se nikdy nezmění."

,,A to si s nimi vůbec... třeba nějak nepromluvíš?"

,,Od tebe to zrovna sedí."

Chvíli bylo ticho.

,,Přemýšlela jsi nad tím, že by tvůj otec mohl patřit do Ozaiovy společnosti?" zeptala se Azula, ne tak úplně jen čistě teoreticky, mezitím co s nezájmem pozorovala služku na druhé straně nádvoří.

Mai si opět pohrdavě odfrkla.

,,Ten? Je to kariérista a hlavně srab. Z napomáhání takové organizaci by neměl žádné výhody," pak se pomalu otočila na Azulou, ,,a co tvůj otec? Myslíš, že s tím máš něco společného?"

Azula pokrčila rameny.

Snažila se na Ozaie nemyslet. Pořád si nebyla tak úplně jistá, jaký by k němu měla zaujmout postoj a co vlastně si o něm a o tom všem co se tenkrát v den Sózinovy komety stalo, myslí.

,,Netuším. Ale nepřekvapilo by mě to. Hodlám Zuka požádat abych ho mohla navštívit."

,,Hah. Nedovolí ti to," předpověděla Mai.

,,Uvidíme."

° ° °

Jakmile slyšel zvuk otvíraných dveří, zvedl hlavu od toho, co právě dělal.

,,Jak to šlo?"

,,Co? Dělání ti tajného agenta?"

,,Hm?"

Povzdechla si.

,,Tak, jak jsem předpokládala - nejsem si ničím jistá," řekla a posadila se vedle něj, ,,ovšem, je tu jedna věc."

Nevěděl, jestli v tuhle zprávu víc doufal, nebo se jí bál. Tak či tak, při těch slovech zpozorněl.

,,Chce s ním mluvit."

Ani si nevšiml, že podvědomě sevřel ruce v pěst.

Ano, rozhodně se té zprávy víc obával.

° ° °

Dvě děti, chlapec a dívka, stáli za dveřmi a poslouchali.

,,Nevím, co po mně chceš. Ty jsi jejich matka," ozval se z místnosti podrážděný mužský hlas.

,,Ale no tak," ozval se druhý hlas, patřící nějaké ženě. Zněl prosebně a téměř by se dalo říct, že i zoufale.

,,Trávíš s ní spoustu času. Je to přeci i tvoje dcera!"

Chvíli bylo ticho.

Chlapec se s tázavým výrazem podíval na dívku a vypadalo to, že chce něco říct, ale ta mu naznačila, aby byl zticha.

,,Tak mi promiň, že se mi to nelíbí!" vyhrkla najednou ta žena prudce, ,,Dnes jsme byli v zahradách a jen tak si tam podpálila keřík s kytkama. ,Stejně byly hnusný'. Dělá si co chce a do toho manipuluje se všemi, s kterými může."

,,To je ovšem hrozný skandál," rýpnul si onen muž, který buďto naprosto nechápal, nebo jen předstíral, že nechápe, proč jeho choť tolik vyvádí.

,,Víš co tím myslím. Ubližuje zvířatům a lidem bez jediného náznaku soucitu.
Já přesně vím kam tohle spěje a bojím se. Nechci aby z naší dcery vyrostla zrůda, to je vše. Bohužel to k tomu s tvým přístupem spěje."

Ozvalo se plesknutí a tvrdá rána. Chlapec sebou trhnul. Sourozenci nemuseli vidět, co se v místnosti děje, aby věděli, že dal muž svojí ženě facku.

Pak jí začal vyhrožovat, ale to už dívka nevnímala.

V její dětské mysli se z toho všeho usadilo jediné slovo, které jí děsilo víc, než si kdy bude ochotná přiznat.

Zrůda.

Je...je zrůda? Její maminka si o ní myslí, že je...zrůda?

Najednou se scéna změnila.

Byla pevně spoutaná a seděla na židli, ke které byla připoutaná dalšími dvěma koženými řemeny.

Někdo otevře dveře.

Prudké světlo proudící do jinak temné místnosti jí oslepilo, takže jediné co mohla vidět, byly nejasné obrysy dvou lidí. Kdyby ovšem vůbec projevovala zájem o to, něco vidět.

Dveře se zase zavřeli.

,,Není to naše slavná princezna Azula?"

Byla zvyklá, že tu na ní lidé mluví s opovržením v hlase, ale tenhle člověk si jí přímo bytostně hnusil.

Ten co mluvil došel k ní, aby jí odvázal řemeny, kterými byla připoutaná k židli, zatímco druhý zůstával u dveří.

V tu chvíli se pod ní židle zvrkla a ona spadla na zem. Přirozeně nemohla zbrzdit pád rukama a tak dopadla tvrdě přímo na kamennou podlahu.

Naražené rameno jí na chvíli probralo. Jako by si až teď začala uvědomovat, co se tu děje, byť jí to pořád nemohlo být více ukradené.

Někdo do ní pořádně kopnul.

Pak jí jeden zvedl a druhý se snížil na úroveň jejích očí. Jeho oči byly chladné, bez známky jediného lidského citu a plné nenávisti. Byl to ten, co předtím mluvil.

,,Kdyby bylo rozhodování na mě, už by jsi se houpala na šibenici. Naneštěstí je náš Pán ohně až moc milosrdný," řekl, přiblížil se k ní a pevně jí stiskl rameno, jakoby chtěl svým slovům dodat na důrazu. Moc pevně.

,,Sadistická mrcho. Zrůdo. Všichni, všichni tady, všichni v celém Národu ohně ví, co jsi dělala za války. Komu jsi olizovala boty, pro koho jsi s radostí vraždila. Jaký otec, taková dcera, no ne?"

Stiskl jí rameno ještě pevněji, bylo-li to možné. Jeho stisk byl jako z oceli a nebylo pochyb že jí po něm zůstane modřina.

,,Můj bratr a sestra zemřeli v bitvě. Stejně jako její bratr." nepatrně kývl za Azulu, kde stál ten druhý, nebo spíš, ta druhá.

,,Mladí vojáci. Nováčci. Čerstvé maso. Všichni úplně zmasakrovaní vojáky Království země. Použili jste je jako návnady."

Nadechl se a vydechl.

,,Jsem doktor a mou povinností je udržet lidi naživu. A tebe udržím naživu co nejdéle to půjde. Nechám tě trpět co nejdéle to půjde. Za to všechno a tisíckrát víc. To ti můžu slíbit."

Když už si myslela, že skončil, dal jí ránu pěstí, až se jí zvrátila hlava dozadu. Zamlžilo se jí vidění a obrazy před ní mizely a zase se objevovaly.

Prudké rány. Až moc utažené řemeny.

Ne. Ne. Ne. Ne. Ne!

,,Je to šílenec. Vůbec jí nemáme pod kontrolou," slyšela ten odporný hlas v dálce, plný hraného znepokojení.

Chladné noci. Noci, kdy si jenom přála konečně zemřít.

,,Ne!"

,,Není to, jakože by někoho zajímalo, že tu takhle umřeš. A je to docela fér, nemyslíš? Ne, že by tebe někdy zajímalo, že někdo zemře, že by jsi se o někoho zajímala. Ne, že by pro tebe někdy nějaký člověk byl víc, než jenom hračka, nebo nástroj, jak dosáhnout toho co chceš, nemám snad pravdu?"

Prudká rána do břicha.

Nechte toho! ,,Prosím...už dost..."

Azula se s trhnutím probudila.

Choulila se na posteli, pokrytá studeným potem a... ona brečela?

S námahou se posadila. Místnost jemně osvětlovala jediná, pořád hořící svíčka, na stolku vedle postele.

Pořád se mírně chvěla po celém těle a
ta bolestná prázdnota uvnitř, jako by jí teď naplňovala celou hruď a dusila jí. Doteď slabě cítila dopady tvrdých ran a otlačeniny a modřiny tam, kde už dávno byla zhojená kůže nebo vybledlé jizvy.

Oči jí pálily a nemohla se ani nadechnout, jak se snažila bojovat s pláčem.

Azula nebyla ten typ člověka, který by brečel často. Uveďme na pravou míru, nebrečela téměř vůbec.

V její mysli to byla jedna z nejzbytečnějších věcí vůbec. Pomůže si nějak utápěním se v sebelítosti? Ne. Navíc přitom vypadá přecitlivěle a slabě. Připadá si tak.

Jako malá neměla nikoho, kdo by jí řekl, že je to normální, nebo přirozené, nebo cokoliv jiného. Takže se s tím naučila vypořádávat, společně s jinými nežádoucími emocemi, pocity, nočními můrami a dalšími takovými otravnými a slabošskými  věcmi, naprosto jednoduše - ignorovala je, zakopala je pod koberec...dokud toho na ní nebylo už moc a nezhroutila se z toho.

Přitáhla si kolena blíže k tělu, zakryla si tvář rukama a potichu se rozbrečela.

Neměla pro to ani žádný racionální důvod. Cítila se na dně. Příšerně. Jakoby někdo všechny ty hrozné věci a vzpomínky v její hlavě najednou tisíckrát zvýraznil, tak, že nebylo vidět nic jiného.

Uslyšela opatrné zaklepání na přivřené dveře.

,,Azulo?"

Zatraceně.

Rychle si otřela slzy. Nádech, výdech, nádech, výdech. Hlavně nesmí znít nijak zvláštně.

Tak fajn.

Zvedla se z postele a tím nejjistějším hlasem, kterého byla momentálně schopná, zavolala zpátky: ,,Ano? Můžeš jít dovnitř."

Ty Lee strčila do dveří a vešla.

,,Omlouvám se, jestli tě nějak ruším, já jenom... zapomněla jsem si vedle v místnosti dopoledne svůj vějíř a brzy ráno mám trénink a nechtěla jsem tě potom budit."

Vypadala docela nervózně. Udělala krok vpřed.

,,Je všechno v pořádku?"

Azula si založila ruce na hrudi. Pořád měla co dělat, aby potlačila slzy a tak jí to odpověď trvalo malinko déle, než by se jí zamlouvalo. Jak jen to nenáviděla.

,,Samozřejmě. Proč by nemělo?"

,,Já nevím, zníš trochu...zvláštně."

,,Jsem v po-," prudce se nadechla, ,,v pořádku."

Odvrátila pohled a musela se kousnout do jazyka.

Hlavně nebreč, hlavně nebreč, hlavně sakra nebreč.

Ty Lee udělala další dva kroky k ní. Azula měla sto chutí od ní odstoupit, ale v tuhle chvíli měla pocit, že by to působilo jako ústup, jako, že jí přiznává pravdu.

,,Tak si běž pro ten svůj vějíř."

Ticho.

,,Vím, že něco není v pořádku. Víš...víš, že mi můžeš věřit, že ano?" zkusila to Ty Lee znovu.

Zase ticho.

,,Zatraceně, Azulo, mám o tebe jenom strach!"

Proč prostě neodejde? Proč jí tu prostě nenechá? Proč jí tohle dělá?!

,,Myslím, že jsem ti...že jsem ti jasně naznačila že máš ode-odejít."

Tentokrát se jí nepodařilo zakrýt vzlyk v hlase, takže věta naprosto ztratila na míněné ostrosti.

Hlavně nebreč, hlavně nebreč, hlavně sakra nebreč!

Ty Leeiny oči se na malou chvíli rozšířily překvapením, ale hned se změnily zpátky v jakýsi chápavý a klidný výraz.

,,Můžu tě obejmout?"

Když na to Azula nijak neodpovídala, překročila tu vzdálenost mezi nimi a objala jí, pomalu, dávající jí možnost se odtáhnout.

Neucukla, i když na ní všechno řvalo ať to udělá.

,,P-proč tohle děláš?"

,,Protože to zjevně potřebuješ. Protože tě teď přeci neopustím."

Zvláštní slova. Velmi zvláštní. Bylo na nich něco, co jí přivodilo cítit...věci. Další takový hodně zvláštní pocit v hrudi. Ucítila jak se jí opět hrnou slzy do očí a vytrhla se z obětí.

,,Já nech-nechci aby jsi mě tak-takhle viděla."

Odvrátila se od Ty Lee a zakryla si rukama obličej.

Ty Lee byla ale v tomhle neústupná.

,,Proč? Jsi moc hezká i když brečíš."

Proč prostě nemůžeš odejít?!

Ty Lee došla před ní a jemně jí položila ruku na paži, vědoma si toho, jaký s tím má její kamarádka problém. Když se nedočkala žádné negativní reakce znovu jí vtáhla do objetí.

Azula věděla, že by jí teď měla nejspíš od sebe odstrčit a vyhnat jí z pokoje.

Položila jí hlavu na rameno.

A možná to bylo únavou, pokročilou nocí, těmi všemi strašnými věcmi, které jí tížily, nebo tím vším najednou, ale nějaká její část tu Ty Lee chtěla mít.

Neohrabaně jí objala nazpátek a po tvářích jí začaly stékat slzy.

A ona tu byla. Posadily se na kraj její postele a Ty Lee jí nechala se vyplakat, držela jí kolem ramen, zatímco se její tělo třáslo nezadržitelnými vzlyky.

Mohly tam být dvě minuty nebo taky půl hodiny. Těžko říct.

,,Omlouvám se, Ty Lee," řekla Azula, když už si byla jistá, že dokáže normálně mluvit a odtáhla se, ,,Tohle bylo nesmírně trapné. Nevím co to do mě vjelo."

,,To je v pořádku. Každý někdy brečí," řekla Ty Lee vyrovnaně. Jestli jí nějak zarazilo to, že právě viděla poprvé brečet Azulu, nijak to na sobě nedávala znát.

,,Chceš o tom mluvit?"

,,Ne. Asi ne."

,,Dobře. V pořádku. Mám jít?"

Ne, neodcházej. Zůstaň tu prosím ještě chvíli.

,,Hmh, je docela pozdě. Neříkala jsi něco o tom, že máš brzo ráno trénink?"

Ticho.

No dobře, neznělo to úplně dvakrát nejlíp.

,,Oh, jasně. Jasně," řekla Ty Lee a zvedla se z postele ve stejnou chvíli jako Azula, ,,tak já jdu. Hezké sny."

Pak se ještě zarazila a řekla: ,,Ale víš, že kdyby se něco stalo, můžeš mi to říct...?"

,,Samozřejmě, samozřejmě," přisvědčila Azula rychle a odvrátila pohled.

Ty Lee se otočila a vydala se ke dveřím.

Princezna na chvíli sevřela oči, jakoby s něčím bojovala. Pak se zhluboka nadechla a vydechla.

,,Počkej!" zavolala na Ty Lee nakonec, když už stála ve dveřích.

Ty Lee se ohlédla. Její šedé oči se ve svitu svíčky zaleskly. Něco na nich jí na chvíli uhranulo.

,,Děje se něco?"

,,Ne, jenom...hádám, že ti asi...děkuju."

Ty Lee se usmála.

,,To přátelé dělají."

Potom za sebou zavřela dveře a odešla.

Azula měla najednou z nějakého záhadného důvodu chuť, omlátit si hlavu o stěnu. Nejlépe do bezvědomí.

**********
3700 slov  (⁠･⁠o⁠･⁠;⁠)