Dvě dívky stály pod čerstvě rozkvetlou sakurou v palácových zahradách.

,,No tak, ukaž mi to!" zaprosila ta s vysokým copem a nedočkavě přešlápla na místě.

,,Dobrá, ale ustup, Ty Lee. Mohlo by to být nebezpečné."

Druhá dívka to pověděla s jistou oficiální dávkou důležitosti, která u dítěte jejího věku mohla působit komicky.

Nikdy jí nebylo proti mysli předvádět Ty Lee svoje techniky a triky ovládání ohně, které dlouhé hodiny předtím vybrousila se svými soukromými učiteli k naprosté dokonalosti.

Kamarádčiny rozšířené oči zvědavostí, zatajený dech a následný obdiv...nemohla si pomoct, nutilo jí to to opakovat znova a znova, znovu se předvádět, jakoby jí záleželo na uznání dcery druhořadého šlechtice. Jí, princezně.

,,To bylo úžasné!" vyhrkla Ty Lee a zatleskala, když Azula dokončila svojí krátkou sestavu.

,,Úžasné? Tuhle sestavu se normálně učí o několik let starší děti. Jednou ze mě možná bude nejlepší vládce ohně, hned po otci!"

,,V tom případě jsem neskutečně ráda, že můžu být tvoje kamarádka," řekla Ty Lee a s úměvem na ní mrkla.

,,Ano, to by jsi měla," přisvědčila princezna jakoby nic, ale i jí zacukal koutek úst.

Ještě dlouhou dobu po tom nedokázala dostat Ty Leein úsměv z hlavy.

Azula seděla na schodech u kolonády s menším nádvořím a pozorovala, jak si mírný větřík pohrává s korunou sakury.

Jeden z okvětních lístků dopadl přímo před ní.

Jindy by jí takové přemýšlení a rozjímání přišlo jako mrhání časem, ale teď jí to bylo jedno.

Dny tu byly dlouhé a jednotvárné, jakoby se tu zastavil samotný čas, a ona měla konečně příležitost se nad tím vším pořádně zamyslet.

Upřímně, vyhýbala se přemýšlení nad sebou, svojí budoucností, ale hlavně minulostí jako čert kříži. Bála se.

Z původního vzteku na sebe, na všechny a na celý svět, se v posledních měsících stála úplná citová otupělost, která jí naprosto vyhovovala.

Když si ale poslední dobou na něco ze svého minulého života vzpomněla, zavalil jí spíš pocit lítosti a výčitek svědomí, které se automaticky snažila ignorovat a zadupat je zpátky tam, odkud přišly.

A nelepšilo se to, spíš naopak.

,,Ach, tak tady jsi!"

Léčitelův hlas jí vytrhl ze zamyšlení.

Hai došel k ní a ve velmi uctivé vzdálenosti se vedle ní posadil na schody. Dost dobře totiž věděl, jak je citlivá na kohokoliv ve svém osobním prostoru.

,,Právě jsem byl ve vesnici. Strhl se tam docela povyk, protože pověsili mezi plakáty s hledanými osobami princeznu Azulu."

,,A?"

,,Víš o koho jde, ne?" zeptal se Hai překvapeně.

Azula protočila očima a povzdechla si, jakoby mluvila s někým mentálně zaostalým.

,,Samozřejmě, že vím, jsem přeci z Národa ohně. Nechápu ten povyk."

,,Ach tak. Ano," přikývl Hai a odkašlal si, ,,No, dejme tomu, že se jí lidé dost bojí. Moc se o ní neví, ale šušká se, že v posledních letech války byla v podstatě pravou rukou Ozaie, je šílená a imponuje až nepřirozeným nadáním vládnutí. Prý dokonce umí ovládnout blesky a modrý oheň.

Lidé, co o ní něco věděli, měli dosud za to, že je zavřená v base, ale vzhledem k tomu, že Národ ohně vyvěšuje plakáty už i tady, znamená to, že Pán ohně nemá nejmenší ponětí, kde by mohla být, a to už nějaký ten pátek. "

Azula přikývla, jakože rozumí. Ne, že by nerozuměla už předtím.

V posledních měsících udělala několik menších přešlapů, ale jak bylo vidět, nejspíš se strachovala úplně zbytečně. Zuko a jeho vojáci byli zjevně ještě neschopnější, než si původně myslela.

,,A co ty? Bojíš se?" nadhodila otázku, jakoby jenom tak. Přitom ho ale pozorně sledovala.

,,No, potkat bych se s ní nechtěl," řekl Hai a uchechtl se, jakoby šlo o nějaký povedený vtip.

,,A to tě neláká ani odměna? Jsem si jistá, že jen za informace o ní Pán ohně nabízí slušnou sumu."

Hai se na chvíli zamyšleně zamračil, ale pak pokrčil rameny.

,,Jsem léčitel, ne lovec odměn. A i kdybych do ní přímo vrazil na tržišti, pochybuji, že bych jí poznal. Vy z Národa ohně vypadáte všichni stejně."

Kdybys do ní vrazil na tržišti, tak by ti záhadně chytly ty tvoje béžové šatičky, pomyslela si Azula, ale to samozřejmě nahlas říct nemohla.

Hai pokračoval ve svém přednesu o modrém démonovi, jak se jí začalo přezdívat (Azule se tahle přezdívka velmi líbila - klidně by si tak i nechala říkat), a o jeho výletu do vesnice, kde ho přestala poslouchat.

Hai většinou moc nemluvil, ale někdy se zase rozpovídal a dokázal mlít několik minut v kuse, aniž by si všiml, že mu nikdo neodpovídá.

Najednou stranu jí to pěkně štvalo, na stranu druhou... i když šlo většinu času o jednostranný nezajímavý monolog, přistihla se, že jí lidská přítomnost nějakým způsobem chyběla.

Také jí někdy připomínal jiného, nezdravě optimistického člověka, který pořád musel mluvit a kterého dřív dobře znala.

Ale to už nad tím asi moc přemýšlela.

° ° °

,,Ještě jednou, souhlasila jsem s tím jenom proto, že chyběly ještě tak dva dny a začala bych z nudy ovládat zemi."

Azula ho následovala po kamenném chodníčku rozkvetlou zahradou.

Nelíbilo se jí, že je k ní otočený zády a tak mluvení s ním bylo na úrovni  mluvení do zdi. Navíc si byla téměř stoprocentně jistá, že se jí pošklíbá.

Měla docela chuť ho spálit. Oheň už pořádně neovládla měsíce, pokud se tedy nepočítal ten jeden incident ve vesnici a zapalování svíček, což ona tedy rozhodně nepočítala.

,,Samozřejmě, už jsi to říkala."

,,Jen jsem se chtěla ujistit, že je mezi námi jasno."

,,To vskutku je."

Došli k jezírku s různobarevnými koi kapry, na jehož hladině se vznášelo několik rozkvetlých leknínů.

Azula se rozhlédla po zahradě a znechuceně nakrčila horní ret nad tou kýčovitostí toho všeho.

,,Už jste tady měli někoho s alergií na pyl?"

,,Co prosím?" zeptal se Hai zmateně.

,,Ale nic."

Hai si jí změřil pohledem, ale pak jí pokynul, aby se posadila na zem do trávy, kousek od jezírka. Neochotně ho poslechla, ale dala si pozor, aby se posadila v dostatečné vzdálenosti od něj.

,,Zkoušela si někdy meditaci?" zeptal se léčitel.

Azula si vzpomněla na ten jeden pokus, který, překvapivě bez mučení a dobrovolně, absolvovala před několika lety.

Po dvou minutách jí to přestalo bavit, protože usoudila, že je to jenom ztráta času, a šla radši dělat něco jiného. Nějakým způsobem se to ale dostalo k otci, nejspíš Zukovým neúmyslným přičiněním, a ten jí musel udělat dlouhý výchovný proslov o tom, jak zrovna od ní by očekával, že nebude plýtvat svůj čas na takové duchovní serepetičky.

Nebylo to dvakrát příjemné.

,,Jednou. Moc mě to nevzalo."

,,Ale hádám, že jako vládce ohně si musela ze začátku dělat spoustu takových těch dechových cvičení?"

,,Samozřejmě."

,,Dobrá," řekl Hai a spíš tak sám pro sebe si přikývl. Pak si odkašlal, jakoby začínal s něčím důležitým a řekl: ,,Tak zavři oči."

Udělala jak řekl, i když jí to bylo proti srsti.

Neviděla na něj. Co když se jí pokusí něco udělat? Co když ví kdo je a využije téhle chvíle? Co když?

,,Uvolni se a zkus se se soustředit jenom na svůj dech. Ze začátku je těžké udržet svoje myšlenky na uzdě, takže buď v klidu, jestli se ti to nebude dařit. Jen se vždycky zase vrať k tomu dechu."

Dobrá. To zvládne. Není přeci tak těžké, přemýšlet jenom na dýchání, ne? Poslední měsíce, co si tak pamatovala, nepřemýšlela snad nad ničím. Tohle pro ní musí být hračka.

Samozřejmě, že nebyla.

Myšlenky jí pořád utíkaly, tím spíš, když se snažila víc soustředit. A fakt, že na toho léčitele neviděla, tomu opravdu nepomáhal.

Štvalo jí to neskutečně

,,Je to naprosto nemožné," řekla pak a prudce otevřela oči.

Hai pozvedl koutek úst v pobavení, ale nezasmál se.

,,Proč ti to přijde nemožné?"

,,Nejde přeci myslet vůbec na nic. A mám silné podezření, že ta věc, co mi dáváš do pití, s tím má taky něco společného," téměř odsekla a hodila po něm postranní pohled.

Bylo docela na nic, že to bylo v podstatě to nejhorší, co mu mohla právě udělat - pokračovat ve hře na nabručeného pacienta. Narodila se přeci jako princezna a byla si dost jistá, že je prostě proti přírodě, aby s lidmi jako on mluvila jako s rovnocenými.

Hai si povzdechl a zastrčil si svoje dva malé copánky za uši. Dlouhou dobu bylo ticho.

,,Azumi?"

Oslovil jí jménem, kterým se mu před mnoha dny představila. Bylo to přihlouplé a obyčejné jméno - to znamenalo nenápadné a hlavně, nebylo tak daleko od jejího pravého.

,,Je tu jiný důvod?" zeptal se tiše a upřel na ní svoje oči barvy hustého kapradí.

Azula odvrátila pohled a založila si ruce v obranném gestu na hrudi. Měla sto chutí poslat toho kluka do patřičných mezí.

Ano to by princezna Azula rozhodně udělala. Poslala by někam každého, kdo by se jí jen pokusil zeptat na něco osobnějšího. Nebo by ho spálila na popel. Záleželo by na momentální náladě.

Jenže...jenže.

,,Bude to znít malinko zvláštně," začala Azula potichu a pomalu, ,,ale nechci přemýšlet. Dejme tomu, že...že se něco stalo. Něco jsem udělala. Věděla jsem, že dělám špatnou věc, ale nevšimla jsem si, co se opravdu děje.  Dokud...dokud jsem neublížila všem, komu jsem mohla."

Pomalu se nadechla a vydechla.

,,Já nejsem dobrá v těchhle proslovech o emocích a tak, ale...myslím prostě, že mám něco ve stylu výčitek svědomí. Asi."

Na chvíli se zase zarazila a pak dořekla: ,,Protože jsem prostě překročila čáru a dostala se někam, odkud není cesty zpět. Ale mělo to tak být. Zasloužila jsem si to."

I když byla v jiném národu, pod jinou identitou, moc toho vlastně neřekla a Hai nemohl vědět o kom mluví a kdo vlastně je, i tak se jí mluvilo těžce a jen se modlila, aby jí nezrudly tváře studem.

Nesnášela mluvit o takových věcech a kdyby v poslední době necítila ke všemu kolem takovou apatii, dost pravděpodobně by tohle ani neřekla.

Hai jí zamyšleně pozoroval.

Byla mu trochu vděčná, že se hned nevytasil s nějakým to bude dobrý, nebo já tě chápu, nebo další takové blbosti. Ne, že jí by to někdy někdo řekl, ale viděla, že ostatní lidé to tak dělají a přišlo jí to neskutečně stupidní.

,,Nevím co se stalo, ale...říká se, že pocit viny je vždycky první krok na cestě k vykoupení."

Azula byla sticha a utrhla stéblo trávy, ze kterého pomalinku trhala malé kousíčky a nechala je volně padat na zem.

Jako by existovalo vykoupení pro zrůdu.

Ticho.

Pak si Hai povzdechl a řekl: ,,To co jsi říkala...působilo to, jakoby šance na to, že se to všechno jednou zlepší závisela na tom, jestli ti tví blízcí odpustí."

,,A není to tak?" zamručela v odpověď.

,,Nevím, co se stalo mezi tebou a jimi, ale jestli chceš slyšet můj názor, tak ne. Jen ty nejlíp víš, co jsi opravdu za člověka, i kdyby to všichni ostatní viděli jinak.

A přemýšlela si někdy nad tím - a teď vím, že to zní hrozně chytře a jednoduše, ale věř mi, že já o tom taky něco vím - že třeba... že někdy je potřeba začít úplně odznova?"

Azula si pohrdavě odfrkla a začala litovat toho, že vůbec něco řekla. Nenáviděla tyhle duševní proslovy. Vždycky to brala jako podporu pro slabochy a lidi, co neví, co se svým životem. A samozřejmě, dobrý způsob jak někoho zmanipulovat.

I přesto namítla: ,,I kdybych začala život někde jinde, pod jinou identitou a tak, úplně bych nikdy nezapomněla. Pronásledovalo by mě to. Neříká se taky náhodou, že minulosti neutečeš?"

Hai se podrbal na zátylku.

,,Nemuselo by to tak být," připustil po chvíli opatrně, jakoby si najednou nebyl jistý, co všechno jí vlastně chce sdělit.

,,Znáš snad nějaký způsob jak vymazat myšlenky?" zeptala se Azula sarkasticky.

Hai měl ale na tváři najednou vážný výraz.

,,Ano. To znám."

° ° °

Stmívalo se.

Azula, opět oblečená v typickém oděvu Království země, přesně na tuhle chvíli čekala.

Naposledy si zkontrolovala, zda-li má sebou všechno, přehodila si kápi čistého pláště přes hlavu a vyklouzla z těžkých dřevěných dveří ven na chodbu.

Ani se nepokoušela nějak splynout se stíny, nebylo to potřeba. Jak předpokládala, většina lidí už spala.

V podstatě si byla dost jistá, že odsud smí odejít, kdykoliv se jí zlíbí, ovšem chtěla se vyhnout všetečným otázkám
a pohledům. Když jen tak, zničehonic zmizí, bude to působit zvláštně, ale je si jistá, že už za sebou nezanechá víc stop.

Přecházela malé nádvoří k bráně a právě se chystala vykročit ven, když tu za sebou uslyšela klidný hlas.

,,Odcházíš?"

Zase ten zmetek.

Prudce se otočila a spatřila léčitele, jak stojí jenom asi deset metrů od ní, ve svém typickém úboru a s rukama za zády.

,,Byl by z tebe dobrý zloděj, nebo nájemný vrah," odpověděla mu také klidně, i když měla co dělat, aby to nezavrčela, ,,vůbec jsem tě neslyšela."

Kluk pokrčil rameny.

,,Co když je to můj koníček?"

,,Co chceš?"

Chtěla zmizet a odmítala už jakékoliv další zdržování.

,,Něco jsi zapomněla," řekl léčitel a vyndal ruce zpoza zad.

Na jedné dlani měl větší lahvičku s bleděmodrou tekutinou na provázku, který měl omotaný kolem dlani.

Otočil dlaň směrem k zemi, takže se provázek rozmotal tak, že se teď lahvička houpala volně ve vzduchu.

,,Po tom našem rozhovoru v zahradě mi bylo jasné, že odejdeš. Upřímně, nemusela jsi zdrhat takhle pod rouškou noci, jako nějaký zloděj, ale budiž.

Tenhle je mnohem silnější," kývl směrem k lahvičce, ,,měla by stačit jedna kapka. Myslím, že se ti bude hodit."

Byl zvláštní. A ona měla silné nutkání mu nedůvěřovat, ale zároveň jeho osobnost vyzařovala jakousi bezelstnost.

Nebyla si jistá, co by měla udělat. Zareagoval on.

Došel k ní, což jí naprosto automaticky donutilo napnout svaly a připravit se na útok, i když měl v obličeji pořád stejný výraz. Předal jí lahvičku.

,,Co když je to jed?" zeptala se.

,,Kdybych tě chtěl otrávit, už jsem to udělal."

,,Hmh. Co by se stalo, kdybych to vypila všechno najednou?"

,,Zemřela by jsi."

,,Nemyslíš, že je od tebe docela nezodpovědné, dávat mi to do rukou, mistře léčiteli?" upozornila, navlékla si provázek na krk a lahvičku zandala pod tuniku, pořád připravená na cokoliv.

,,Nemyslím si," odpověděl čistě konverzačním tónem, ,,jsi vládkyně ohně. Ten nůž, co máš u sebe taky nevypadal jako hračka pro děti. A i kdyby jsi to opravdu udělala, zemřela by jsi, to ano, ale nebyla by to rychlá smrt. A ty nejsi hloupá."

Azula ho ještě chvíli jen tak pozorovala.

,,Jdeš tam, že ano?" zeptal se Hai potichu.

Azula trhla hlavou, což mohlo být bráno, jako souhlas.

,,Já jenom...doufám, že jsi si jistá. Někdy je to za cenu toho, že ublížíš svým blízkým."

Azule zacukal koutek úst v úsměvu.

,,Věř mi, léčiteli, na tomhle světě neexistuje nikdo, komu by nebylo jedno, jestli zemřu v nějaké díře."

,,Tak v tom případě doufám, že najdeš to, co chceš, ať už je to cokoliv."

Stroze přikývla a naposledy si ho změřila pohledem.

Potom udělala krok vzad, otočila se a rychlým krokem se vydala po štěrkovité cestě, kudy jí sem před mnoha týdny přinesla ta léčitelka.

° ° °

Na krajinu se pomalu snášela noc, ale v lese, pod větvemi hustých borovic, kde po kamenech klokotal potok, byla tma už nějaký ten čas.

Dívka poklekla do mechu vedle potoka a vytáhla z pochvy schované pod oblečením nůž s pečlivě naostřenou čepelí.

Zaváhala.

Byl to velký krok a ona si musela být úplně jistá, že je připravena. Že je to opravdu to, co chce.

Rozhodla se.

I přesto se jí nůž, který zvedala k hlavě mírně chvěl v ruce.

Stačilo několik zářezů a z jejích nádherných a dlouhých havranních vlasů, které nosívala v nedbalém ohonu, se stal malý roztřepený culíček.

Vhodila prameny do potoka a zandala nůž zpět do pouzdra. Rituál byl u konce.

V Národu ohně byly vlasy brány jako znak cti člověka a měly svůj velký význam. Jakákoliv změna na nich, byla brána i jako velká změna v životě daného člověka.

A ona musela provést změnu.

Dívka vstala a pohlédla po proudu řeky.

I když byla přesvědčená, že teď už je někdo jiný, někdo, kdo se chce změnit - i když tak trochu svým vlastním způsobem - ten pocit, který jí teď naplnil, jakoby byl jakousi ozvěnou minulosti, něčím tak známým a uklidňujícím.

Konečně, po mnoha měsících měla plán. A měla i jasný cíl.

Bylo to, jako najít ztracený střípek sama sebe.