Hai byl léčitelem už pět let. A byl poměrně dobrým léčitelem, protože mu hlavní představená konečně dovolila mít vlastního pacienta.

Zamíchal léčivý nápoj a potom přidal poslední přísadu. Vždycky mu připadalo trochu vtipné označení léčivý nápoj. Podle něj to mělo takový magický a trochu tajuplný nádech. A přitom na tom nebylo magického ani tajuplného vůbec nic.

Pohlédl na dívku, ležící pod dekou na čistě bílé posteli.

Spala, ale rozhodně ne klidně. Čas od času sebou škubla, v bledém a zpoceném obličeji se jí objevila bolestná grimasa, nebo si pro sebe něco zamumlala.

Léčitel si pomyslel, že je to alespoň pokrok od té doby co jí sem přivedli.

Hai si na ten den pamatoval, jako by to bylo právě včera. Byla tma, pršelo a čas od času nebe proříznul blesk. První letní bouřka, na kterou všichni tak čekali.

On stál venku na nádvoří, pod střechou kolonády, a spolu s dalšími vyhlížel netrpělivě jednu z léčitelek. Odpoledne vyšla sbírat bylinky do lesa, poblíž ani ne tři kilometry vzdálené vesnice, a dosud se nevrátila.

Zrovna se rozhodl, že zorganizuje malý tým a půjdou jí hledat, když tu v bráně spatřil postavu v šatech, které nejspíš bývaly béžové barvy. Nedbal deště a rozběhl se k ní co nejrychleji mohl.

Léčitelka někoho nesla v náručí a ten člověk byl v bezvědomí.

Oběma okamžitě pomohli dovnitř. Léčitelka se naštěstí zdála být v pořádku, až na to, že byla lehce zadýchaná a úplně promočená od stále neutuchajícího lijáku.

To samé se ale nedalo říct o tom člověku.

Byla to dívka. Když jí odhrnul tmavé, zablácené a trochu zcuchané vlasy, překvapilo ho, jam moc je mladá. Nemohlo jí být víc jak šestnáct.

Měla pohublý a nezdravě bledý obličej, kterému dominovaly temné kruhy pod očima.

Jako první se postarali o bodnou ránu na břiše, kterou léčitelka již předtím stihla provizorně pevně obvázat, čímž dívce nejspíš zachránila život. Rána nějakým zázrakem nezasáhla žádné důležité orgány, ale teklo z ní až znepokojivé množství krve, což mohl být důvod, proč dívka omdlela.

,,...No a pak jsem jí zahlédla. Kulhala a držela se za bok. Zavolala jsem na ní, ale nijak nereagovala. A pak nejspíš o něco zakopla a upadla. Vůbec se nehýbala, ani se nepokoušela zvednout, nic. Na chvíli jsem si myslela, že je mrtvá," vyprávěla léčitelka poměrně klidně příběh, mezitím co ještě projistotu obvazovala zašitou ránu.

,,Podívej se na ní. Musela být úplně vyčerpaná," poznamenal Hai, který jí pomáhal.

Ostatní léčitelé se už rozešli, buďto ke svojí práci anebo spát, takže byli v místnosti, kde obvykle ošetřovali pacienty, úplně sami.

Potom co jí ještě ošetřili vyvrknutý kotník (díkybohu, že je v bezvědomí, pomyslel si Hai), pár menších zranění a převlékli jí do suchých béžových šatů, byla dívka ještě pořád mimo sebe a navíc měla zvýšenou teplotu. To samo o sobě nebylo tak hrozné, ale oba měli obavy, aby se z toho do rána nestala horečka.

Hai dívku zvedl, aby jí donesl do pokojíku, kde se u ní budou nejspíš celou noc střídat a snažil se moc si nevšímat pocitu, že je až znepokojivě lehká.

,,Je to zvláštní, víš," poznamenala léčitelka, když už byl na odchodu, ,,s tímhle zraněním by dlouho sama nepřežila. Přísahám ale, že když jsem jí potkala, šla od vesnice."

Vyměnili si znepokojený pohled. Ani jeden z nich to ale nijak nekomentoval.

Hai donesl dívku do pokoje, položil jí opatrně na postel a přikryl jí dekou.

V tu chvíli ho slabě chytila za zápěstí.

Hai se na ní překvapeně otočil.

Dívka se na něj dívala s ospalým a nepřítomným pohledem v očích, jakoby ještě fungovala ta věc, co jí dali na uspání.

,,Ty...ty jsi tady...," zamumlala nepřítomně.

Nejspíš si ho s někým spletla.

,,Ano jsem tu," ujistil jí, pomalu jí sundal ruku ze svého zápěstí a znovu se jí pokusil přikrýt.

,,Já...chci abys věděl," blábolila dál slabě a s přimhouřenýma očima, jakoby usilovně bojovala se spánkem, ,,omlouvám se. Omlouvám se, za to...za to co jsem ti provedla. I ostatním. Já...já nechtěla-"

,,Je to v pořádku. Teď jsi v bezpečí a v pořádku," ujistil jí. Byl zvyklý v tomhle smyslu mluvit s lidmi, takže mu ta slova šla na jazyk úplně sama. Ale i tak to bylo zvláštní, být si vědom toho, že ve skutečnosti ona mluví na někoho úplně jiného.

Vypadalo to, že jí jeho slova uklidnila.

Dívka pomalu zavřela svoje jantarové oči a jako mávnutím kouzelného proutku upadla do neklidného spánku.

Od té doby se toho s ní moc nezměnilo, až na to, že se u ní, jak se obával, objevila spalující horečka, která se naštěstí zdála v posledních hodinách ustupovat.

Většinu času prospala a když už se probudila, bylo to jen na chvíli, většinou s trhnutím jakoby se probrala z nějaké noční můry, a občas se slzami v očích.

A když už s někým navázala kontakt, šlo spíš o krátký, těžko srozumitelný rozhovor, který často dával smysl jen její, horečkou pomatené mysli a při němž je často oslovovala cizími jmény.

Hai dodělal léčivý nápoj a nakapal trochu do sklenky s vodou, ležící na stolku hned vedle postele.

Než odešel z místnosti, naposled na dívku zamyšleně pohlédl.

Rád si vymýšlel příběhy o lidech, které neznal, které potkal ve vesnici na trzích, nebo se tu stavili jen krátce a něčím ho zaujali.

Rád přemýšlel nad tím, kam mají namířeno a kdo na ně čeká doma, nebo i klidně jaké je třeba jejich oblíbené jídlo. Bylo to trochu pošetilé, ale jeho to z nějakého důvodu bavilo.

U ní si příběh ještě nevymyslel. A i když byl na pravý příběh té záhadné dívky neskutečně zvědavý, podvědomí mu říkalo, že ho ve skutečnosti slyšet nechce.

Byl přesvědčen, že ať už se jí stalo cokoliv, musela si projít doslovným peklem.

° ° °

Když se probudila, chvíli jenom mžourala na bílý strop, snažíc se zaostřit.

Vzpomínky z posledních dní byly  zmatené a jaksi neúplné a chvíli jí trvalo, než se jí je podařilo nějak sestavit a vytvořit si tak alespoň přibližný obrázek situace.

Chtěla se rychle posadit na posteli, ale na první pokus se jí zamotala hlava a tak to zkusila znovu a pomaleji. Zdálo se, že horečka ustoupila, ale dolehla na ní jakási slabost, jakoby z ní poslední dny vysály úplně všechnu sílu a energii.

Nesnášela ten fakt, že je až takhle bezmocná.

Spustila nohy z postele tak, že se bosými chodidly téměř dotýkala země a rozhlédla se po pokoji.

Vypadalo to tu jako v ústavu a dokonce to tu i smrdělo jako v ústavu.

Zašklebila se při pohledu na svojí dlouhou, béžovou róbu. Možná, že jí nakonec opravdu chytili a byla zpět v hlavním městě.

Na chodbě uslyšela přibližující se kroky a vzápětí se otevřely dveře.

Takže tu nejsem ani zamčená, poznamenala si sama pro sebe s vědomím, že by se jí ta informace mohla někdy v budoucnu hodit.

Byl to ten kluk. Byl tu už několikrát a okamžitě si ho zařadila jako nějaký typ ošetřovatelů - díky béžové róbě ne nepodobné její, ale lehce zdobenější a se světlejšími rukávy.

Černé vlasy měl nakrátko ostříhané, jen podél tváře se mu na každé straně houpal jeden copánek. Jeho oči měly barvu hustého kapradí a byl poměrně vysoký, s širokými rameny. Nebylo pochyb, že pokud on sám není, jistě má předky z Království země.

,,Ah, tak ty jsi vzhůru," řekl a mile se usmál.

První dojem jí říkal, že je to idiot.

Nijak na jeho poznatek nereagovala a jen ho provrtávala pohledem.

Došla k závěru, že nejrozumnější bude nedělat větší problémy a v první řadě zjistit co nejvíc informací o místě, kde je.

,,Jak se cítíš?" pokračoval dál a opřel se o rám otevřených dveří.

Proč nejsem svázaná? napadlo jí jako první odpovědět otázkou, ale téměř se stejnou rychlostí, jak se otázka objevila, jí také zavrhla. Je tu šance, že nic netuší a tohle by jí na důvěryhodnosti nejspíš moc nepřidalo.

,,Čím jste mě zdrogovali?" zeptala se místo toho.

Věděla, že jí něco dávají do pití a nemohlo jí to být víc než jedno. Do dnešního dne byla ráda, že dosáhla na sklenku s vodou. A navíc, vzhledem k tomu, že měla za to, že je v ústavu jí to nepřipadalo zvláštní - tenkrát ke konci jí taky dávali prášky, oficiálně na uklidnění, ale ona o tom věděla své.

Navíc cítila se...jinak. Ano, pořád totálně mizerně, jako by jí neustále bolela hlava a v hrudi jí vězela díra, ale zároveň měla pocit, že vnímá svět o něco...jasněji? Že je jaksi víc... součástí dění kolem sebe? Nešlo to moc popsat slovy, ale něco jinak bylo.

Kluk se upřímně zasmál, došel k židli, která stála vedle postele, odsunul si jí kousek dál od ní a uvolněně se na ní posadil, jako by neměl vůbec žádný strach.

Azulu to vyvádělo z míry. Jednak byl na její vkus až moc blízko a druhak nebyla zvyklá, že se lidé v její přítomnosti chovají takhle.

Ale nic namítnout nemohla a tak se pokusila pokračovat ve hře na nabručeného pacienta s všetečnými otázkami. A hraní jí vždycky šlo na jedničku s hvězdičkou.

,,Nemá to název," vysvětloval léčitel, ,,mohl bych ti říct, z čeho se to skládá, ale buďto by ti to nic neříkalo, nebo by jsi se toho už nikdy v životě nedotkla a to by nebylo úplně ideální."

,,Takže jsou to léky?"

,,Neoznačil bych to tak ale teoreticky by se to tak nazvat dalo."

,,Děkuji za upřesnění."

,,Nemáš zač."

Byl to první člověk, se kterým po několika měsících vedla nějakou debatu. A první člověk po ještě více měsících se kterým mluvila jako sobě rovným.

,,Nebojíš se? Nevíš kdo jsem."

,,Měl bych?"

Azula byla sticha a dívala se mu do očí. Nehodlala mu odpovědět.

Léčitel naklonil hlavu, až se mu ty dva jeho copánky po stranách obličeje zhouply. Vypadalo to docela legračně.

,,Jestli narážíš na tohle, tak ne. Vím kdo jsi a nemám strach."

Jakmile zaslechla tu poslední větu všechny svaly v těle se jí podvědomě napnuly.

Začala v sobě shromažďovat všechnu moc ohně, aby jí v krajním případě mohla soustředit do rukou a posléze jemu přímo do obličeje.

Pochybovala, že by dokázala bojovat, ale na hezké doživotní tetování by to bohatě stačilo.

A to, že mu to nevadí, nic neznamenalo. Stačil jediný přeřek ve špatné společnosti a vedla by k ní stopa. Stopa znamenala šanci, že se vrátí zpátky na to místo. A to nesměla dopustit.

,,Tmavé vlasy, zlaté oči, ostře řezané rysy, světlá pleť a chlapecký oděv," vyjmenovával, ,,samozřejmě, že mi došlo, že jsi z Národa ohně."

Napětí v místnosti razantně pokleslo, tedy, alespoň ona měla takový pocit.

,,A jsi vládce ohně, nemýlím se? Máš takovou...jak jen se to u vás říká...jiskru v oku, " pokračoval dál, jakoby nezaznamenal, nebo mu bylo jedno, jaké nebezpečí mu ještě před pár vteřinami hrozilo.

Azula trhla hlavou způsobem, který by se dal brát jako znamení souhlasu.

,,Kde jsem?" pokračovala ve vyzvídání.

,,Ah, omluv mi tu neslušnost. Jsi v bývalém chrámu Lvích želv na jihovýchodě Království země. Během války jsme tu léčili vojáky, i když ne tak často vzhledem k vzdálenosti od fronty. Teď sem chodí lidé z širého okolí, většinou prostí vesničané."

Pomalu přikývla.

,,A čím jsem si zasloužila vaší péči?"

Léčitel jí rychle převyprávěl příběh o tom, jak jí jeden z léčitelek našla na cestě v dešti. Někde u bodné rány ho začala poslouchat jen tak napůl ucha.

,,Po téhle stránce bych tě mohl za týden propustit," říkal zrovna, ,,potřebuješ jenom trochu nabrat síly. Ale...byl bych radši kdyby jsi zůstala déle."

Odvrátila pohled. Tušila na co naráží. Jenže ona nechtěla aby se do toho někdo, kdokoliv, jakkoli rýpal.

,,Nemůžu ti nic nařídit, samozřejmě,"
řekl a vstal ze židle, když si povšiml, že konverzace směřuje do nekomfortních vod.

,,Já jen no...ta nabídka tu je. Takže kdyby něco, můžeš se na mě vždycky obrátit. Budu tady. Teď se hlavně pořádně vyspi," dodal ještě a otočil se k odchodu.

,,Proč by jsi to dělal?" vyklouzlo z ní najednou. ,,Proč by jsi mi pomáhal?"

Léčitel na chvíli mlčel. Možná tušil, že se za její otázkou skrývá něco víc, něco, o čem radši nechce vědět, možná ne.

Pak jistě odpověděl: ,,Protože každý člověk si zaslouží pomoc. Někdy je těžké to brát v potaz, ale jako léčitel je to moje povinnost. Přeji hezké sny."

Opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Nezamknul.

Azula si pohrdavě odfrkla nad léčitelovou až dětskou naivitou.

Mohla by utéct. Mohla by ho zabít a utéct. Mohla by tu pozabíjet všechny, spálit tohle prokleté místo na popel a utéct.

Tedy, mohla by, kdyby nepochybovala o tom, že se vůbec dokáže postavit na vlastní nohy. Mohla by, kdyby měla kam utéct.

Opět se zašklebila nad vlastní bezmocí.

No nic, pár dní tady už jí nezabije. Rozhodování o masových vraždách a žhářství může odložit na později.