,,...no a potom jsme ho s Katarou zavalili sněhem tak, až mu koukala jen špička čepice," dořekl Sokka.

Zrovna vyprávěl jednu z historek o tom, jak si se svojí sestrou dělali dobrý den z jejich věčně mrzutého souseda.

Zuko se upřímně zasmál a napil se jasmínového čaje ze zdobeného porcelánového hrnečku. Pořád ho nepřestal překvapovat jen ten fakt, že je jednoduše šťastný sám se sebou a svým životem.

Bylo hezké být s přáteli, jen tak si vyprávět historky a popíjet čaj. Agni ví, že zrovna on neměl ve svém životě na takové věci moc čas.

Byl tu Aang, který, mimo to, že mu pomáhal urovnat svět po stoleté válce, se stal jeho snad nejbližším přítelem. Možná byl někdy trochu potrhlý, ale nikdo nedokázal porozumět lidem tak, jako mladý Avatar.

Sourozenci Sokka a Katara z Jižního vodního kmene. Se Sokkou nikdy nebyla nuda a Katara... ne vždycky si úplně rozuměli, ale potom, co se pro ní nechal zasáhnout bleskem při Agni Kai, se mezi nimi vytvořilo silné přátelské pouto.

Zuko se podíval postranním pohledem na posledního člena skupiny, jakoby zjišťoval, jestli se dobře baví.

Jeho strýc Iroh, který ho vždycky podporoval a nikdy ho neopustil, i když se Zuko kolikrát choval jako úplný pitomec a zasloužil si to.

Ten osudný večer, kdy se Zuko a Katara měli vydat porazit Azulu a získat trůn, se s nimi Iroh loučil se slovy, že až vyhrají válku, otevře si v Ba Sing Se čajovnu a bude každý den pít čaj a hrát Pai Sho.

A to se splnilo.

Od té doby, vždycky když Zuko musel navštívit Ba Sing Se (což se bohužel stávalo docela často), nezapomněl se při tom stavit za strýcem na šálek čaje (což se naštěstí stávalo docela často). A tentokrát sebou vzal i své tři přátele.

,,No, malinko jsi si to přikrášlil, Sokko, co je pravda," zasmála se Katara bratrovu příběhu.

,,To teda ne!"

,,No, to já když mi bylo tak deset-" začal rychle vyprávět Aang aby projistotu zabránil nějaké, byť nejspíš jen naoko myšlené, hádce.

Pověděl jim příběh, jehož pointu Zuko moc nepochopil, převážně proto, že nedával úplně pozor, ale mělo to co do činění s vanilkovým krémem a blyštivou pleškou jednoho z mistrů vzduchu, a Irohovi a Kataře to přišlo nadmíru legrační.

A on nemohl být víc šťastný, než když viděl, že jsou všichni sťastní a pospolu.

,,Teď jsi na řadě ty, Zuko!"

Sokkův hlas ho zase vrátil ze sedmého nebe do drsné reality.

,,Uh...já?"

,,No tak, neříkej, že nemáš žádnou vtipnou příhodu z dětství," přidala se Katara s tvářemi ještě trochu zarudlými od smíchu.

,,No...já, ehhh," pokoušel se Zuko něco rychle vymyslet. Když měl před někým mluvit, zpravidla se na to musel nejdřív připravit a dělalo mu docela problém vytáhnout jen tak náhodný příběh.

Pohledem sklouzl k Irohovi, který se na něj povzbudivě usmál. Znal svého synovce až příliš dobře.

,,Tak tedy dobrá," našel Zuko ztracenou řeč a odkašlal si. Když mu někdo připomněl dětství, jedna z prvních věcí, která se mu vybavila, byla jeho šílená sestra.

Takže rychle popsal několik krátkých příhod, které spočívaly v tom, že si Azula z něho, nebo z někoho jiného utahovala, někdy i způsobem, který byl docela přes čáru.

Kupříkladu ten jeden obvzlášť nezapomenutelný, kdy Azula našla v zahradách mrtvou krtkomyš. Nebo si alespoň mysleli, že je mrtvá. Byla jen trochu přiblblá a když se jí sestra dotkla, krtkomyš utekla.

Azula ho pak přesvědčila, že je nekromancer. Začalo se to zvrhávat ve chvíli, kdy mu začala tvrdit, že když někdo dokáže mrtvé dotekem oživit, živé zase dokáže dotekem zabít.

Večer poté jí nachytal, jak se s teatrálně zvednutou dlaní plíží do jeho ložnice.

Byl z toho tak vyděšený, že i když se po probdělé noci svěřil se svým zážitkem matce a ta mu vysvětlila, jak se věci mají, ještě dobrý půlrok si dveře do ložnice pečlivě zamykal a nezapomněl zámek ještě zkontrolovat.

To ovšem nebránilo malé Azule s ním na rodinných večeřích čas od času navázat oční kontakt a naznačit otevřenou dlaň směrem k Urse. S úsměvem na tváři.

Když skončil s několika svými příběhy, zavládlo ticho. Aang se pokoušel o dost nepovedený úsměv a výrazy sourozenců z Vodního kmene, by se dali popsat jako: co-jsem-to-sakra-právě-slyšel.

Nakonec se trapné ticho rozhodl přerušit Iroh: ,,Také si vzpomínám na jeden vtipný příběh z doby, kdy jsi byl malý."

Na tváři mu zahrál mírný úsměv.

,,Tenkrát jsem většinu času trávil mimo Národ v bitvách o území Království země, ale drahá Ursa mi někdy napsala a tenhle příběh byl obvzlášť dobrý.

Bylo ti asi devět? Už si nevzpomínám,
každopádně ty a Azula jste ukradli vaší matce několikery šaty a navlékli do nich všechny sochy na chodbě a následně jste se Ursu snažili přesvědčit, že to udělali zlí duchové.

Nevím, zda-li nakonec Azulon přišel na to, kdo za tím stojí, ale tenkrát dost vyšiloval ohledně sochy Sozina v hedvábném županu a s páskou kolem čela. A když se na to můj předrahý bratr zeptal Azuly, ta mu s největším klidem odpověděla, že Sozin je teď nindža."

Zuko se rozesmál, stejně jako Aang a Sokka. Jak jen mohl na tuhle historku zapomenout!

,,A nebo tenkrát jak-" začal Iroh druhý příběh.

Zuko se smál a brzy si sám rozpomněl na spoustu příhod. Většinou šlo o to, jak společně s Azulou něco provedli, z někoho si utahovali, často i s pomocí Mai a Ty Lee. Netušil, že to všechno ještě někde v hlubinách jeho mysli je, jakoby se to schválně snažil zapomenout.

,,Nebo tenkrát," začal Zuko, když si vzpomněl na další, ,,jak jsme si chtěli ochočit želvokachny."

Přes jeho smích nebylo téměř rozumět tomu, co se snaží říct. Působilo to, jako by si šňupnul něčeho poměrně dost kvalitního.

Aniž by to zpozoroval, v místnosti bylo čím dál větší ticho.

Sokka a Katara se téměř identicky mračili a přeskakovali pohledem z chechtajícího se Zuka, který se snažil vyprávět na Iroha, který ho trpělivě pozoroval a ve tváři se mu objevil vědoucí výraz. Aang se usmíval a dával pozor jako celý večer, ale i on si povšimnul atmosféry v místnosti.

Když Zuko dořekl příběh s úsměvem se otočil na Iroha, který ho upřeně pozoroval. Setkali se pohledem.

Trvalo mu asi tři sekundy, než mu to došlo.

Došlo mu, co se mu Iroh těmi příběhy snažil připomenout.

Otevřel ústa, ale nevyšla z nich jediná hláska. Byl až moc šokovaný, než aby ze sebe dokázal dostat nějakou inteligentní větu.

,,Já...já jsem asi úplný blb, že jo?!" vykřikl a vyskočil od nízkého stolu tak prudce, až sebou Aang, sedící k němu nejblíž, mírně škubl.

Promnul si rukama čelo, přejel všechny pohledem, jakoby přišel na nějaké strašlivé tajemství, které mu doteď společně tajili a zastavil se pohledem na svém strýci.

A pak to řekl nahlas, jasným a rozhodným hlasem, hodným Pána ohně, tak, že by na něj byl snad i Ozai hrdý.

,,Musím najít svojí sestru!"

° ° °

O mnoho dnů později a mnoho kilometrů dál, se Azula opřela o rezivějící zábradlí pohupující se lodi.

Trvalo jí chvíli, než si všimla, že jen tak bezmyšlenkovitě pozoruje pomalu ubíhající tmavomodrou hladinu moře.

Co kdybych omylem spadla? probleskla jí hlavou myšlenka.

Bylo tak zvláštně uklidňující vědět, že by se to mohlo klidně stát a i to, jak by to nejspíš dopadlo.

Plavat uměla, ale tady, uprostřed širého, chladného oceánu... netrvalo by to ani zas tak dlouho. A nedělala si naděje, že by se pro ní vrátili, i kdyby jí viděli spadnout.

,,Hej, ty, dovolil jsem ti snad přestat?!"

Azula se obrátila na majitele lodi, stojícího asi deset metrů od ní.

Byl to muž středního věku, podprůměrný vládce země, o hlavu vyšší než ona a taky byl velmi nepříjemný. Seznámila se s ním v přístavu, kde jí nabídl odvoz přes ostrovy Kyoshi a Shuhon až do hlavního města Národa ohně. Na oplátku měla zastávat ty nejvíc podřadné práce na lodi, jako například teď - drhnout mokrou a plesnivou podlahou hadrem, který by zoufale potřeboval vyprat.

,,Ne," odpověděla.

Vypadalo to, že její klidná odpověď ho rozhněvala ještě víc.

,,Tak se okamžitě vrať k práci, nebo se dneska můžeš rozloučit s večeří!"

Azula pozorovala jeho naštvaný obličej a natočila přitom hlavu mírně na stranu. Nakrčené obočí, přimhouřené oči a vyceněné zuby, jako u nějaké šelmy.

Věděla, že by měla teď cítit silnou potřebu ho pořádně nakopnout a podpálit mu tu jeho ubohou loď, nebo se minimálně nějak cítit v neprávu. Nebyla zvyklá, že na ní lidé řvou. Ale samotnou jí překvapilo, jak jedno jí ten člověk vlastně je.

Padla na kolena vedle kýble s vodou a automaticky, jako nějaký robot, pokračovala ve své práci, mezitím co v hlavě dolaďovala poslední zbytky plánu.

° ° °

Když dorazili na ostrov Kyoshi, byl už pozdní večer.

Ostrov byl možná známý díky Avatarce Kyoshi, která ho v podstatě vytvořila, ale obchodně byl kvůli svému malému přístavu, hrozby ze strany vodní příšery a bez světově významných zdrojů, naprosto nedůležitý a obchodníci ho tak často obeplouvali.

Proto je vesničané přivítali s nadšením a ani se nenadáli a celá  posádka bez výjimek seděla v místní hospodě, s talířem horké polévky před sebou a obklopena dychtivými posluchači, čekajícími na příběhy ze vzdálených končin rozlehlého Království země.

Azula si vzala jídlo stranou od ostatních s úmyslem, vyhnout se případným dotěrným zvědavcům.

Dařilo se, až na jedno otravné dítě, které byla nucena skopnout z lavice.

Potom už měla klid.

Několik minut se hůlkami ukázkově nimrala v polévce. Ne, že by byla špatná, právě naopak, ale polévku neměla, co si pamatovala a až moc jí to připomínalo vězeňskou stravu. Jestli si tedy ta ohřátá voda s kousky neidentifikovatelného čehosi zasloužila nazývat stravou.

A když už si vzpomněla na to vězení...

Dveře hospody práskly, když postava v kápi vyšla svižným krokem ven. Téměř nikdo to ale v obvyklém ruchu nezaznamenal.

Musela na chvíli na čerstvý vzduch, co nejdál od těch všech lidí.

Když zašla za vesnici a začala stoupat po písčité cestičce mezi seschlými keři, pomyslela si, jak ironické to vlastně je.

Jako mladší milovala společnost. Někdy dokonce vyhledávala jakoukoliv společnost jiných lidí radši, než být sama. Nejlépe, když před ní ještě všichni klečeli a klepali se strachy.

Pravda, něco takového by nejspíš neodmítla ani teď.

Teď se ale držela co nejdál od lidí a jen šum několika hlasů najednou jí dokázal úplně vyhodit z rovnováhy. Opět, dalo-li se v jejím případě mluvit o nějaké rovnováze.

Po několika minutách došla až na úplný kraj ostrova, který zakončoval menší útes, kolmě se svažující do moře.

Pomalu si sundala kápi, došla ke kraji a pohlédla na obzor, který ohraničovala tmavá mořská hladina, odrážející svit měsíce.

Tam, někde tamtím směrem leží Národ ohně a její domov.

Domov.

Sama pro sebe se potichu a nevesele uchechtla.

Už dávno to její domov nebyl. I přesto tam teď mířila, s cílem tak jasným, jako tisíce hvězd nad její hlavou.

Dovolila si chvíli jen tak pozorovat noční oblohu a nechat vítr pohrávat si s jejími krátkými vlasy, staženými v nedbalém culíku, jaký nosili i ostatní členové posádky.

Pohled jí sklouzl opět na obzor a poté ještě níž.

Postoupila o krok v před a stanula na úplném okraji útesu.

I přesto, že byl útes poměrně malý, pád z něho by, vzhledem k vlnami nabroušeným skaliskům dole, jistojistě končil smrtí.

Co kdybych skočila?

Už měla sebevražedné myšlenky, ale nikdy nedokázala vstát, vzít nůž, který měla zastrčený v pouzdře u pasu a bodnout si ho do srdce. Nikdy nenašla tu odvahu všechno naráz skončit, ale kromě schovávání se, jevila jen malou snahu o to, nějak přežívat. Jako by tajně doufala, že to za ní udělá vyčerpání, nebo nějaké zranění.

Ale teď...

Posunula botu blíž ke srázu, tak, že špička přesahovala přes okraj.

Několik malých kamínků se uvolnilo a spadlo dolů, jinak bylo ticho.

Začala pochybovat.

Co získá svým plánem? I kdyby se všechno vydařilo, minulost si jí stejně jednou najde. Nemá cenu se před ní schovávat.

Jednoho dne se někdo objeví a připomene jí kdo je, zrůda, šílená a sadistická princezna Národa ohně, která se vyžívá v mučení a vraždění. A možná je to pravda. A možná je to tak i správně. Možná je jí souzeno, nikdy nenajít klid. 

Strčila ruku pod plášť a nahmatala skleněnou lahvičku, která se jí houpala na krku.

Pevně jí stiskla.

Existovalo jednoduché řešení na všechny její problémy a leželo nakrásně přímo před ní.

Skaliska dole, jako by jí úplně uhranula. Jako by jí volala tam dolů, mezi vlny dunivě narážející o útes a bílé obláčky mořské pěny.

Klouby prstů jí zbělaly jak křečovitě svírala lahvičku s bleděmodrou tekutinou.

Představa, že jí obklopí temnota, to sladké nic a hlavně věčný klid...byla tak lákavá. Nemusela by utíkat, nemusela by se trápit a hlavně, zbavila by se konečně té bolestné prázdnoty ve svém nitru...

Bylo to tak lehké a najednou to dávalo takový smysl.

Když se nadechla, její dech se chvěl. Zavřela oči.

Přistihla se, jak bez přemýšlení zvedá nohu a chystá se vkročit do prázdnoty, když tu se za ní ozval tázavý hlas, který prořízl ticho, doteď přerušované jen šuměním moře.

,,Azulo?"

A ten hlas až moc dobře znala.

*******
První kapitola je konečně po těch měsících out 👀  Kapitoly mám z většiny předepsané, jenom potřebují korekturu a přepsat pár scén, takže se nemusíte bát, že tohle veledílo po pár kapčách chcípne XF Názory někdo? (Beru aj kritiku :3)