Společně se Zukem, Mai a Ty Lee strávili několik dní na Lávovém ostrově, kde si měli na chvíli odpočinout, než se vrátí do hlavního města. Ne, že by tedy Azula věděla jak odpočívat, přesat se snažit být ve všem nejlepší a nevidět všude válečné strategie a jednoduše si užívat. Ale i tak to byly hezky strávené prázdniny.

A taky jí na Lávovém ostrově došla jedna poměrně důležitá věc.

Měla Ty Lee ráda. Nedokázala přesně ukázat prstem na ten důvod proč a bylo předurčeno, že ještě dlouho nebude, ale nějakým způsobem si Ty Lee získala místo v jejím srdci, mnohem větší, než Mai, Zuko a vlastně kdokoliv další.

Samozřejmě, jako příkladná princezna a potencionální následník trůnu věděla, že nejlepší způsob, jak si zajistit oddanost lidí je nechat je z vás mít takový strach, že na zradu ani nepomyslí. Azula měla jisté podezření, že Ty Lee se jí moc nebojí, alespoň ne tolik, jak by měla. A přistihla se dokonce při velmi překvapivé, ale hlavně nebezpečné myšlence, že jí to vlastně ani nevadí.

Bylo po večeři a všichni se ve svých pokojích chystali na párty, kterou pořádal jeden kluk z pláže a na kterou byla polovina z nich zvaná a druhá polovina se pozvala sama.

Azula zamyšleně přecházela po svém malém pokojíku a pak se zastavila před zrcadlem, aby znovu zkontrolovala svůj, jako vždy naprosto dokonalý, vzhled.

Cíl na tenhle večer byl jasný - sbalit na párty některého z chlapců, ideálně Chana, jakožto nejvýše postaveného člena jejich ubohé party. Normálně jí takové věci nezajímali - jednak měla lepší věci na práci a druhak byla princezna, taže si tak jako tak jednou vezme nějakého šlechtice s mocným vládnutím, čistě z praktických důvodů a žádné pitomé námluvy jí zajímat nemusí - ovšem vyprovokovalo jí k tomu Ty Leeino chování na pláži a pozornost, které se tam její kamarádce dostávalo a ze kterého se jí vařila krev závistí.

Ovšem byl tu maličkatý problém. A tím bylo no...vzhledem k tomu, že byla vždycky přesvědčená, že takové věci jsou pod její úroveň, měla v tomto směru nulové zkušenosti. A s nejhlubším ponížením si musela přiznat, že jí to znervózňuje víc, než by jí cokoliv znervózňovat mělo, což bylo nijak.

A tak, s ještě hlubším ponížením, zaklepala na dveře pokojíku Ty Lee, mezitím co poočku sledovala, jestli jsou ještě Mai a Zuko zalezlí v tom svém.

,,Dále!"

Azula otevřela dveře a sebevědomě si to vešla do pokoje.

,,Ach, to jsi ty. Potřebuješ něco?"

Azula za sebou projistotu zavřela dveře a až pak pohlédla na Ty Lee, už také oblečenou na oslavu.

Přistihla se při myšlence, že Ty Lee vypadá opravdu hezky a ona jí nejspíš zase závidí. Pak sama sebe v duchu napomenula, protože přeci ona, princezna Azula, nebude závidět dceři druhořadého šlechtice. Ale stejně jí záviděla.

Beze slova a nenuceně došla až téměř k ní, předstírajíc, že jí zaujaly mušlové tapety na zdi a pak se obrátila na Ty Lee.

,,Ty Lee, pověz," začala a snažila se vyznít co nejvíc důstojně, ,,během toho, co jsi byla v cirkuse...jsi asi měla nějakého kluka, že?"

Ty Lee vypadala nejdřív zmateně, pak ale pokrčila rameny a uhnula pohledem. Na obličeji se jí objevil trochu stydlivý úsměv, jak si nejspíš na na něco vzpomněla.

,,Měla. Proč se ptáš?"

,,No, tak mě napadlo, ty jsi byla vždycky v těchhle záležitostech zkušenější a...," tady se na malinkou chvíli zarazila, protože přecijen, další část obsahovala přiznání, že něco neumí a to pro ní bylo jedno z největších ponížení.

Založila si ruce za zády a podívala se jinam.

,,Jde...tedy, šlo by čistě teoreticky...mohla by jsi mě naučit jak líbat?"

Azula si pomyslela, že zasekávání se je v pomyslné seznamu ponižujících věcí na místě hned za oním přiznáním, že není dokonalá.

,,Počkej, ty jsi se nikdy s nikým...?" vyhrkla Ty Lee překvapeně.

Azula po ní hodila iritovanou směsici a-jako-proč-si-jinak-myslíš-že-se-tě-na-to-ptám? a děkuji-rozhodně-se-teď-cítím-méně trapně pohledů.

,,Dobře, dobře," pokusila se to rychle zamluvit Ty Lee, ,,protože jsi moje nejlepší kamarádka, tak ti pár tajemství prozradím," řekla a mrkla na ní, jakoby jí hodlala předat nějaké opravdu vysoce zákulisní informace.

,,Pojďme se na to posadit," nabídla jí a posadily se vedle sebe na okraj Ty Leeiny postele, ale tak, aby byly natočené k sobě. Azula si položila ruce do klína a pozorně poslouchala.

,,Takže, lekce číslo jedna: hlavně na to nespěchej a ujisti se, že to chce i on - i když nevím, kdo by se nechtěl líbat s tebou, hehe. No, každopádně, když to moc uspěcháš, tak budeš působit jako... no bude to pěkně trapný.

Lekce číslo dva: samotný polibek. Takže..." tady Ty Lee malinko znejistěla, ,,tohle se špatně vysvětluje, protože jde hlavně o praxi, ale zkusím to. Jde o to, že-"

,,Tak mi to ukaž."

Ty Lee přestala mluvit a podívala se na Azulu pohledem, jakoby si nebyla jistá, jestli slyšela správně.

,,Když jde hlavně o praxi, můžeme to zkusit spolu," vysvětlila Azula, které to připadalo naprosto logické, když si ale všimla překvapeného pohledu svojí kamarádky, dodala s nezájmem: ,,jestli to tedy samozřejmě uznáš za dobrou výukovou metodu, ty jsi tu učitel."

,,Ne, teda, samozřejmě!" vyhrkla Ty Lee rychle, ,,myslím si, že to je docela dobrý nápad, Azulo," dořekla a přikývla.

,,Takže, v podstatě, předstírejme, že já jsem nějaký moc fešný chlapec a ty jsi ty. Takhle se k tobě nakloním, čímž se jakože ptám na svolení," řekla a naklonila se o něco blíž k Azule, ,,a ty uděláš co?"

,,To samé?" odpověděla Azula a nejistě zkopírovala její pohyb, takže byly jen pár centimetrů od sebe a téměř se dotýkaly nosy. Z nějakého důvodu jí to zvláštně znervózňovalo.

,,Ano," potrvdila Ty Lee potišeji, ,,erhm, a teď ruce. Když je to jenom ta první pusa, nemusíš je používat vůbec, ale pokud máš ruce volné, můžeš mu jednu položit na tvář."

Azula jí položila ruku na tvář. Neměla jí nijak chladnou, ale oproti Azuly, z ovládání ohně, teplé dlani, to tak působilo. Princezna se ovšem přistihla při myšlence, že má její kamarádka opravdu hladkou pleť a hned se donutila k tomu, na to myslet přestat.

,,Tak...a teď přichází samotný polibek. Důležité je být uvolněný, nejít na to moc prudce a hlavně nad tím nijak zvlášť nepřemýšlet. Pokud je to poprvé, bude to stejně nejspíš docela krátké."

Obě natočily hlavu mírně na stranu a Azula se k ní přiblížila na takovou vzdálenost, že chybělo jen pár milimetrů od toho, aby se jejich rty dotkly.

Na chvíli zaváhala a v hlavě se jí najednou ocitlo spoustu důvodů proč to nedělat, od toho jak by to mohlo vypadat, kdyby se je zrovna třeba Mai nebo Zuko rozhodli poctít návštěvou, po to, že si rozmaže rtěnku.

Prudce zavřela oči, jakoby chtěla myšlenky odehnat a možná až trochu moc drsně políbila svojí kamarádku na rty. Ta začala hodně rychle spolupracovat - bylo vidět, že má mnohem víc zkušeností - a princezna se od ní snažila nějak inteligentně kopírovat, alespoň tedy ze začátku.

Byl to dlouhý polibek. Protože Azula chtěla, samozřejmě. A samozřejmé bylo i to, že to chtěla, aby si všechno pořádně procvičila. Žádný jiný důvod jistojistě neexistoval.

,,Takže, jak na tom jsem?" zeptala se co nejvíc nezaujatě, když se od ní zase rychle odtáhla. Cítila se jaksi divně a upřímně zadoufala, že není ještě nemocná - to by tak scházelo.

,,Uh, huh, dobře," vydala ze sebe Ty Lee, s lehce narudlou tváří, ,,jsi...dobrá. Vážně. Myslím, že už to zvládáš."

Pak si odkašlala a dodala: ,,Ale lekci s jazykem bych si radši nechala na jindy."

,,Ano, to bude nejlepší," potvrdila Azula velmi rychle a prudce vstala, ,,jdeme, Ty Lee."

,,Tak jo."

A tak šly vykopat Zuka a Mai z jejich pokoje a všichni čtyři se společně vydali bavit.

Později toho dne, se jí podařilo Ty Lee dvakrát rozbrečet. Poprvé, na párty u Chana, se v ní něco hnulo a aniž by nad tím přemýšlela, chytila jí za ruku a omluvila se jí - byla upřímně překvapená sama sebou. Podruhé, u ohniště na pláži, se cítila ještě mizerněji a nemohla udělat nic.

Připomněla si ale sama sobě, že je přeci zrůda - už ze svojí podstaty tady není proto, aby utěšovala lidi. Ne, že by to nějak zvlášť pomohlo, ale alespoň měla sama pro sebe nějakou výmluvu.

Normálně jí vidět lidi brečet naplňovalo zvláštním pocitem šíleného štěstí, povedlo se jí ublížit jim tak, že už jim nezáleží, jak moc se ztrapní - tak proč to nefungovalo u Ty Lee? Výjimka, jako vždy.

A pak...

Odcházely z Chanova domu, Mai a Zuko se někde zdrželi a oni dvě sami mířily do domu Li a Lo po pláži, osvícenou svitem téměř úplňkového měsíce.

Obě rozesmáté a šťastné - vypálit dům tomu blbečkovi byla neskutečná zábava.

,,Azulo, stůj na chvíli," zastavila jí Ty Lee a chytila jí za zápěstí.

Azula se na ní otočila. Ty Leeiny šedé oči zářily a v měsíčním svitu získala její kůže jakýsi stříbrný nádech, jako by ani nebyla z tohohle světa. Jediné co bylo slyšet v nenadálém tichu, byl šum moře.

Sklouzla pohledem k její ruce na svém zápěstí a potom zpátky k ní, ale nevytrhla se.

,,Co se děje?"

,,Já...k tomu co jsi řekla večer u ohnište...Azulo, já si nemyslím, že jsi zrůda."

Myslela to vážně a nejspíš o tom byla i stoprocentně přesvědčená a řekla to s takovou náklonností, nebo spíš něžností v hlase, že to Azulu na chvíli vyvedlo z míry natolik, že úplně ztratila slova.

Neměla pocit, že by tohle někdy ve svém životě slyšela. A to z dobrého důvodu a tím bylo, že se Ty Lee jednoduše šeredně mýlila. Provedla tolik špatných věcí, schválně a dělalo jí to radost. Ani její vlastní matka jí nedokázala milovat. Jak by jenom v tak zkaženém člověku, mohla být jen špetka dobra? Byla zrůda a už se tak narodila.

,,Do toho ti nic není," odsekla, vytrhla se jí a dál pokračovala po pláži, nechávajíc zaraženou kamarádku za sebou.

Celou dobu cítila její pohled v zádech.

° ° °

Jenže, všechno nemohlo být takhle dokonalé věčně.

První rána byla Zukova zrada.

Během zatmění slunce opustil Národ ohně a přidal se k Avatarovi, aby mu pomohl porazit jejich otce. Když se to Azula dozvěděla, v první chvíli byla přesvědčená, že musí jít jenom o nějaký opravdu špatný vtip. Zuko získal otcovu náklonnost, ne? To, po čem v životě nejvíc toužil, to, čeho narozdíl od ní nebyl nikdy schopný dosáhnout a i přesto se toho vzdal? Že by se v něm mýlila?

Varovala ho a ne jednou, ať si dává pozor. Lhala kvůli němu Ozaiovi přímo do očí, chtěla, aby zase mohli žít tak, jak to vždycky být mělo. A fungovalo to! Proč tedy zradil? Nedokázala to pochopit.

Ozai zuřil. Nebyl naštvaný, byl přímo nepříčetný hněvem a měl k tomu právo. Jenže Zuko tam nebyl a tak si svůj vztek vybil na Azule. A ona to chápala, protože, přecijen lhala mu, takže si to nakonec přecijen zasloužila.

Takhle na ní otec nikdy snad naštvaný nebyl. Vždycky dělala maximum pro to, aby ho nezklamala a teď by udělala cokoliv, aby získala jeho důvěru zpět. I zabíjela.

Druhá rána byla, když jí zradili Mai s Ty Lee.

Na Vroucí skále, nejstřeženější věznici světa, Zuko v gondole patřící k lanovce, které bude brzy přeříznuto lano a čeká ho dlouhý pád přímo do jezera vroucí vody.

Jestli jí na něm předtím nějakým způsobem záleželo, tak teď jí jeho život nemohl být víc ukradený. Chtěla se ho jenom zbavit a získat zpátky otcovu důvěru. Prostě jenom skoncuje s dalším zrádcem.

A povedlo by se, kdyby Mai zničehonic neodstranila vojáky přeřezávající lano. A když vyprovokovala Azulu do souboje a princezna s ní chtěla v afektu zkoncovat, Ty Lee jí zablokovala chi.

Zrada Mai bolela, ale zrada Ty Lee byla jako bodnutí nožem do srdce. Které stejně samozřejmě neměla, ale i tak.

Proč to jenom udělaly? Azula si byla vědoma, že se k nim vždycky nechovala úplně nejlíp. Někdy se je snažila manipulovat pomocí strachu, aby zůstali při ní, ale takhle přeci jedná správný vůdce, ne? Proč by opustily jejich kamarádku, princeznu a momentálně právoplatnou dědičku trůnu, díky níž měli nadosmrti zajišťěné dobré postavení v Národu ohně a byly jen zahrnované privilegiemi, jen kvůli nějakému zrádci?

Nedávalo to smysl. Možná se jí dost nebály? Možná přecijen udělala chybu v tom, že jim až moc důvěřovala, místo aby je donutila se před ní klepat na kolenou... ano, nejspíš.

Ať už ale bylo příčinou cokoliv, došla jí hlavně jedna důležitá věc: kromě otce opravdu nikdy nemohla a nemůže věřit nikomu.

Pokusila se znovu zabít bratra a opět zklamala. Byla rozhodnutá ho pronásledovat až na konec světa, když to bude nutné, ale jednoho dne ho dostane a donutí ho trpět.

Třetí a poslední rána byla, když jí Ozai konečně řekl, jak moc mu na ní záleží.

Byli v přístavu v hlavním městě, Ozai stál na pódiu s výhledem na oceán a dlouhé černé vlasy mu vlály ve větru. Téměř každé volné místo bylo vyzdobeno rudými prapory a na zemi klečeli vojáci a kněží, vzdávající poctu členům královské rodiny.

Azula poklekla za Ozaie, který k ní stále stál zády.

,,Omlouvám se, že jdu pozdě, otče. Dnes je opravdu těžké sehnat pořádné nosiče. Je vše připraveno k odjezdu?" zeptala se a ani se nepokoušela skrýt očekávání.

,,Plány se změnily, Azulo,"

Řekl to s klidem, ale v jeho hlase byla znát nějaká emoce, kterou Azula nedokázala rozluštit. Znepokojilo jí to.

,,Co prosím?"

,,Rozhodl jsem se, že povedu letku vzducholodí k Ba Sing Se sám. Ty zůstaneš zde, v Národu ohně," oznámil jí prostě.

Ne, to je jen vtip. Určitě to nemyslí vážně.

,,Ale...ale já myslela, že to uděláme společně."

Jako otec a dcera, ne? Tak jí to řekl. Jen oni dva spálí to proklaté Ba Sing Se na popel a její otec konečně bude moct být korunován páném celého světa. Tak proč to teď ruší?

,,Mé rozhodnutí je konečné."

Azula byla šokovaná.

To se jí chce jednoduše...zbavit? Po tom všem co pro něj udělala...přece jí nemůže takhle odstřihnout!

Ani nevěděla co dělá, ale najednou vstala ze země a vyhrkla: ,,Nemůžeš se ke mně přeci takhle chovat! Nemůžeš se ke mně chovat jako k Zukovi!"

Vztek jí tepal v žilách. Nikdy předtím s otcem tímhle tónem nemluvila. Nikdy na něj nezvýšila hlas.

,,Azulo, ztiš se," zavrčel hromovým hlasem, ve kterém bylo znát varování.

V normální situaci by jí to uklidnilo a možná by ho i za své chování odprosila na kolenou. Jenže její úsudek byl zcela zamlžený vztekem.

,,Jenže to byl můj nápad spálit všechno na popel. Zasloužím si stát po tvém boku!"

Po tom všem co jsem pro tebe udělala...nemůžeš se ke mně chovat, jako bych pro tebe nic neznamenala. Vždycky jsem byla dokonalá dcera, kterou si chtěl, zasloužím si to! Jako jediná si zasloužím tvojí lásku, ne? Tak jsi to sám řekl. Ne, jako Zuko a ostatní.

,,Azulo!"

Zatraceně.

Polil jí chlad a vztek vmžiku zmizel, když si uvědomila, že tentokrát to opravdu přehnala. Chce jí vyzvat na Agni Kai? Spálit jí jako Zuka? Byla možná nadanější než on, ale on byl mnohokrát zkušenější. V boji proti němu by neměla nejmenší šanci.

,,Poslouchej, mě," pokračoval překvapivě klidným hlasem, ,,mám pro tebe práci, kterou můžu svěřit jenom tobě."

Vzhlédla k němu s nadějí v očích.

Ne, pořád mi věří. Jenom budu potřeba jinde. Samozřejmě. Nejsem přeci zrádce. Nejsem Zuko.

,,Opravdu?"

,,Za tvou oddanost jsem se rozhodl tě jmenovat novou Paní ohně."

Nemohla uvěřit svým uším.

,,Paní ohně...Azula?" zkusila si to říct nahlas a docela se jí to líbilo.

,,No, to zní dobře," připustila, ale pak jí něco došlo, ,,ale co ty?"

Ozai se usmál.

,,Pán ohně Ozai už neexistuje. Jako povstane nový svět z popela toho starého, tak povstane i jeho nový vůdce," otočil se zpět k moři, ,,od této chvíle jsem Král fénixe!"

Přes vlajky se znakem ohně vojáci spustily vyšívané prapory s jasným obrazem bájného zvířete.

° ° °

Paní ohně Azula.

Na tenhle den se nesmírně těšila.

Tušila, že jednou přijde, ale nikdy by jí nenapadlo, že tak brzo. Ve svých čtrnácti bude jedním z nejmladších vládců Národa v historii! Jenže, z nějakého důvodu žádnou radost necítila.

Nějaký hlas, jakoby jí pořád našeptával, že se jí otec opravdu jednoduše zbavil. Že jenom jí a její schopnosti využil ke svému snu, stát se vládcem světa a nikdy jí ve skutečnosti neměl rád o nic víc, než Zuka, nebo Ursu. A jakmile se mu to podařilo, dal jí titul, který v novém světě neměl žádný význam a s tím, že má být šťastná zmizel.

Ale i kdyby, nedostala nakonec stejně to, co chtěla? O co jiného bojovala, když ne o čistou moc, trůn a titul Paní ohně? To bylo přeci to, co jí celá ta léta hnalo vpřed, nebo snad ne?

A i kdyby ne...vždycky postupovala podle pravidel celé téhle hry. A byla v ní zatracené dobrá. Oddaná princezna, správná následnice trůnu, chladnokrevná vůdkyně. Dělala vždycky jen to, co se očekávalo, bez sebemenší chyby, protože jinak by to ani nemohla být ona. Tak proč potom, teď na konci všeho, se děje...tohle?

Stála naproti zrcadlu.

Nechala vyhnat služky z paláce. I agenty Dai Li a Li a Lo. Všichni to stejně jenom byli nakonec zrádci čekající na správný okamžik a mezitím, co se jí klaněli potají osnovali proti ní. Ostatně, jako všichni kterým kdy věřila.

Rtěnku měla mimo a její odbytý make-up, který působil, jakoby se jí klepala ruka, když si ho nanášela, neskrýval stíny pod očima.

Pokusila se udělat si drdol, ovšem vypadalo to...no, příšerně.

Najednou jí to nesmírně naštvalo.

Sebrala nůžky ze stolku.

,,Tak vlasy, připravte se na svůj konec."

Jedno střihnutí a bylo to.

Pohlédla do zrcadla a donutila se sama na sebe usmát. Prameny vlasů, které jí dřív dokonale lemovaly obličej, teď byly roztřepené a navíc byl každý jinak dlouhý.

Nedokázala se na tu odpornou nedokonalost před sebou dívat.

,,Škoda. Měla jsi vždycky tak krásné vlásky."

Ursa.

V zrcadle zahlédla její odraz. Stála jen kousek za ní a za ty roky se vůbec nezměnila.

,,Co tady děláš?"

Prudce se na ní otočila.

,,Přece bych neprošvihla korunovaci své vlastní dcery."

,,Nepředstírej, že jsi na mě hrdá," poznamenala Azula kysele, ,,vím co si o mně opravdu myslíš. Myslíš si, že jsem zrůda."

Proč to sakra...bolelo?!

Pomalu se otočila zpátky k zrcadlu, hodlající rozhovor ukončit. Nechtěla se dívat do té andělské tváře s tím jemným úsměvem. Takhle se vždycky usmívala na Zuka. Nikdy na ní.

,,Myslím si, že jsi zmatená. Celý život jsi kontrolovala lidi pomocí strachu. Jako tvoje kamarádky, Mai..."

Nech toho!

,,...a Ty Lee."

Azula cítila, jak jí z koutku oka unikla slza a jakoby se jí v krku usadil kámen.

Znovu se na ní otočila a vykřikla: ,,A jakou jinou možnost jsem asi měla?!"

Věřila Ty Lee. Věřila Mai. Zatraceně, nejspíš věřila i Zukovi. A všichni jí zradili.

,,Důvěra je pro hlupáky, strach je jediná spolehlivá cesta," pokračovala, jak jí to otec naučil a pak ztišila hlas, ,,dokonce i ty se mě bojíš."

Věděla, co Ursa řekne ještě předtím, než vůbec otevřela ústa.

,,Ne, Azulo, mám tě ráda. Opravdu."

A to bylo tak akorát.

Vzala hřeben a mrštila jím vší silou proti zrcadlu, které se roztříštilo na tisíce malých kousků. Chvíli se jen dívala na tu spoušť než klesla na kolena mezi střepy a rozbrečela se.

Bylo až ironické, za jak krátkou dobu se celý život dokonalé princezny, která má vždycky všechno pod kontrolou, dokázal zhroutit jako domeček z karet.