Já a mé dvanácti-třináctileté já vás máme tu čest přivítat u pátého dílu vaší nejoblíbenější telenovely! V tomto díle nechybí nic! Rozhovory tak intelektuální, jako když se baví Google překladač s mikrovlnkou, akce jako na hodině matematiky a spousta té nejkýčovitější romantiky! Vstupte a zjistěte, jak si Maya Sue a její přátelé poradí se zatím nej(D)děsivější hrozbou, kterou kdy potkali!

Mimochodem, některé pitomosti jsou tak absurdní, že byste mi mohli nevěřit, že to tam opravdu je, proto přikládám fotodokumentaci. Škoda, že zrovna na tom obrázku se ve "zdobený" povedlo učebnicové "z", ale mám i fotku, jak to vypadá, když se nepovede, a tu přiložím k další kapitole. (to bude stejně bonusovka)

Cesty jinými světy – díl 1.

(Kapitola V. - Moje první mary-sueoidní vize)

kapitola V. - o tom, jak krásné jsou sny a že i špatné věci nosí růžovou

Já: Nevyjadřuj se jednoslabičně! (Opět krásně hodící se úvod kapitoly.)

Dostala jsem pořádnou vzdušnou facku. Tak to má byt. (Kdyby se tomu dařilo lépe, mělo by to dům.)

Konečně jsem došla do svého pokoje (Holka, vždyť nevíš, kde ten pokoj je...) a málem jsem odmlela („omdlít"- ztratit vědomí, „odmlít" - být zavražděn kuchyňským mlýnkem). Stěny byly vylarveny na modro (Už se Maye nedivím. Kdybych přišla do pokoje a viděla „vylarvenou stěnu", asi bych sebou taky sekla...eventuálně skočila do mlýnku.), nábytek byl bohatě zdobený, všechno bylo v tom pokoji tak krásné i dvě postele s nebesy. Na jedné z nich seděl Theodor.

„Už tě přestalo bavit štěkat na sebe s Christianem jako dva hlídací psi, co mají vzteklinu?" (A co dělá Theo ve tvém pokoji, to tě nezajímá?)

„Ne, pořád to povařuju (Záhada vyřešena! Když se pořád vaří, nejspíše jim mozky z hlav vysublimovaly, což vysvětluje všechno.) ra velice zálavné. (Hele, kamarádko. Z, k, b...pokud zlikviduješ ještě víc písmenek, jistá glosátorka to po tobě nepřečte.)"

„Kdy už půjdeme?" reptala jsem se ho.

„Zítra, tedy pan „Já-jsem-nejchytřejší-na-světě„ to říkal." (Páni, čtyřuvozovkovka!) odpověděl a já se posadila na druhou postel. „Jo, a taky bych se ti chtěl omluvit." konečně mu došlo, že jsem naštvaná. (Proč? Prošvihla jsem něco?)

„Díky." můj hlas slábl a já jsem usnula vyčerpáním. (Náhlý záchvat spánku.)

ráno

Utíkala jsem ale věděla že před ním nemám šanci utéct. (Tolikrát jsme napsali čárku blbě, že jsme se je rozhodli nepsat vůbec.) Krajina kolem mě byla suchá a temná. Běřela jsem, ale nevím kam, hlavně co nejdál od něj. On nebyl člověk. Nebyl ani zvíře, ani tikiri.

Zrůda běžela po dvou (Po dvou čem? Drenyniové přece nemají nohy.) a nebyl na ní herký pohled. Byla celá zelená a odkapával z ní sliz a r jeho dlouhých, převislých špičáků krev. (Nejspíše paradentóza...) Dobře jsem věděla, koho s nimi rakousne (No, překlad „rakousnout" je jasný - „pořídit si na rychlo rakouské občanství"!). Mně.

Najednou však znehybněl. Měla jsem štěstí, Shi-Shi běžela za rrůdou, připravená zasadit smrtelný úder. (Dovedete si tu honičku představit?) Bouhužel (Tak už to odnesl i Bouh.) pro nás obě (bouhudík pro rrůdu) její kourla nepůsobila na Drenynie tak jak by měla. (Krásně vyděšený popis, že?)

Nestvůrná bytost se otřásla, otočila a chrčivým, záhrobním hlasem pronesla: („Kýč!") „Znovu se setkáváme, hrálovno smetišť." Shi-Shi se naježila. „a tentokrát naposled." dořekla Drenynyy (Nevím, co mě děsí víc, jestli Drenynij hermafrodit, nebo to, že tu přímou řeč napsala skoro dobře...) a zadíval se Shis do zlatých očí.

Tygrošakalka rkameněla a rhroutila se mrtvá k zemi. (Jak se můžete zhroutit, když zkameníte?)

Chtěla jsem rařvat. (Neboj, nejsi jediná. Mně se z toho chce také řvát.) Chtěla jsem se vrhnout po rrůdě, zabít jí a pomstit kamarádku. Ale nemohla jsem nic dělat. Zamrzla jsem a sledovala jsem, jak se rrůdě přímo do rány hrdě vrhají Christian a Theodor. (Právě vybuchl kyberprostor, protože klišé takových rozměrů se tam prostě nemohlo vejít.) (A navíc...dokáže si někdo představit sobeckého a zásadně nebojujícího Christiana, jak dělá něco takového?)

„Zrůda se zasmála (bludná uvozovka) a mí přátelé padali dolů, neboť jsme byli na Vzdušných ostrovech. (Krásná smrt. Navíc...buďto ti idioti stáli na okraji, nebo jsou ve Vzdušňácích díry jako v ementálu.) Pád nemohli přežít.

Vykřikla jsem oči (?) a konečně se probudila.

„Ziješ? Tys nám ale nahnala strach. Křičela jsi, ale nemohla jses probudit." zdělila mi (Češtin je lump. „sdělit" - oznámit, „zdělit" - zdolat dělením) řivá, rdravá a v pořádku Shis.

„Měla jsem noční můru." (Tenhle velice nejasný fakt bylo doopravdy nutné čtenáři zdůraznit!) odpověděla jsem.

„Zdivočelá byla tam rdivočelá kuřata, nebo tě honila obří ohurka?" (to slovo „ohurka" mi něco říká...chtěla jsem si ověřit, jestli to náhodou není slovensky, tak jsem si to projela Google překladačem a ten mi vyplivl, že je to albánsky.) zeptal se Charlie.

„Tak něco." nechtěla jsem přirnat, že jsem viděla jejich smrt (Jenom Shis a duo blb, nikdo jiný nezemřel...takhle to zní, jakoby pošli všichni.), to má totiž člověk po tom moc pozitivní myšlenky. Já nechtěla přátelům karit náladu, na to je tu Shis, občasně Sisi.

„Půjdeme den, nebo dva (tolik k tomu „na druhé straně světa"), pak vyjdeme shody a ocitneme se v (Ú)údolí bran. Vplíříme se na Vrdušné ostrovy (začíná mě chytat nutkání místo každého „r" psát správně „z"), nesmí nás nikdo vidět. Už jsem zapsala Mayu, Theodora, Christiana a Elenis do školy boje a magie (...protože tam je tuplem nikdo neuvidí), tamnější učitelé jsou na naší straně. Jakmile bude umět Maya bojovat, postavíme-se Dremninyům (A to je co? Já znám akorát „Drenynie"...) a osvobodíme mou zem!" trylkovala Shis, rřejmně (poznali byste „zřejmě"?) se nemohla dočkat, jak se přede všemi znemožním a naděje půjdou do kytek, neboť ve mně je asi tolik magie, (prosím...ať už to souvětí končí...) jako v rorbořené kadibudce.

Pak mi to došlo. Dva dny a pak zatracené schodiště chůze. Podívala jsem se na náš průvod. (Já nevím...ale neměla by někde poblíž slovesa „dojít" čmuchat nějaká pointa...?)

(A teď se držte. Následující odstavec bude celý jedna věta. Nedám do něj žádnou glosu, abyste si mohli nerušeně užít tu ohromující masu náhodných vedlejších vět naskládaných na sebe.)

Christian a Elenis seděli v koutě a drřeli se za ruce, Theodor živě konverroval s Timem, jestli je lepší fotbalový tým města Ienfin, nebo náš skromný přebor r I-mia, Shi-Shi vysvětlovala Sisi, že je její oblečení a účes zcela nevkusný, pan Smith se ptal nějakého vojáka, jestli je jeho uniforma na prodej, Trixie, odhodlaná jít s námi, seděla na okně, mrskala ocasem, a pororovala mně, jak pororuju jí, abych se trochu odreagovalo.

(A pozor. Tohle ještě nebylo moje nejdelší souvětí. Ve druhém díle je jedno dlouhé přes stránku.)

No řekněte, před pár dny jsem ještě mohla nudně pobývat v rodné vesnici (Ach, Mayo. Za tuhle větu by tě tvé já z Významu neviditelnosti zmlátilo tak, až bys přišla o řivot.) a teď se musím plahočit s partou bláznů, kteří si myslí, že rachráním svět. Konečně naše výprava opustila brány hradu.

O 3 hodiny později

Šli jsme loudavým krokem polní cestou. Klasy oblíbeného obilí – pšonice mi byly ař nad hlavu. Neměla jsem z toho dobrý pocit (z obilí?), ale naštěstí se alespoň Hnoják se ztratil nernámo kam. (čím víc „se", tím lepší věta!) Duhá (vždyť nepršelo...) skvělá zpráva byla, že Christian a Teodor na sebe už 5 minut neštěkli další nadávku.

„Cítíte to taky?" (Ano, peče se pizza!) zeptala se Shis.

„Jo, to bude pravděpodobně Teodor." orval se Christian. Theodor ho ale neslyšel. (Nešli náhodou skoro vedle sebe?)

„Já cítím zlo:" (Sakra...a já už tak doufala, že to bude pizza...) pravila zcela klidně šakalotygřice.

Hned jak to dořekla, ze pšonice vyskočilo asi 10 ninja bojovníků.

Nic nedělali, jen tam tak stáli. V rukou měli šavle, byli odhlavy až k patě krvavě růžoví. Šla z nich hrůza.

Vlnil se vrduch, Shi-Shi čekala, ař zaútočí. Ale Christian ne. Nepřátelský bojovník sekl výhružně šavlí a Christian tasil meč a vrhl se dopředu. (Christian? Ha, to tak!) V tom samém okamžiku se po mladém králi vrhl zbytek růžové duuřiny (vyberte si – buďto „družiny" nebo „dužiny". V té patlanině se to ztratí.). Christian byl výborný šermíř, ale proti desetinásobné přesile neměl žádnou šanci. (A válečnice Elenis s kouzelnicí Shi-Shi tam jen tak stály, tleskaly a skandovaly: „Chrissi, natři jim to!"...zatímco Maya si to horlivě zapisovala do deníčku)

Já nebyla ozbrojená, Tim a Sisi vylezli na nedaleký strom, pan Smith chtěl vylést (napsat něco v půli souvětí správně a vzápětí blbě, to chce vytříbený pravopisný um) za nimi, ale to by musel umět šplhat, tak se ra ten strom schoval a tvářil se, no, jako blbeček za stromem. (humor alá třináctiletý Azík. Ano, ona se opravdu pokusila o vtip.) Trixie se vrhla na hlavu jednoho růřovky (Abyste rozuměli, já jsem přes kočky docela znalec, a na rozdíl od mého třináctiletého já vám mohu říct, že koťata do průměrné lidské výšky vyskočit nedokážou. Ani na pružinkách.), z vlastní skušenosti vím, jak je to ničivý útok, ale mmě Alespoň neškrábala. (Ne, Azíku, „Alespoň" není hezké jméno.)

Já jediná jsem zůstala stát na prostředku a sledovala boj. (Vzpomínáte si, jak tady nějaká Sue v první kapitole vykřikovala, že je rozená válečnice?) Slyšela jsem Tima, jak na mně křičí. Z hrůzou jsem si uvědomila, že je růžovek alespoň 20. Přivolali si posyly. Zbabělci. Ale i přesto jsme vyhrávali. (Hele, nedělá někdo z vás nějakou spisovatelskou encyklopedii? Já jen, že až budete psát o Mary Sue, mám tu pro vás nějaké demonstrativní úryvky...) 10 růžovek padlo, dalším ubývají sýly (zajisté myslela „sýry").

„Á-á-á-í-í!!" zarněl Theodorův výkřik. (Skoro! Ještě trocha praxe, Theo, a už budeš umět napodobit vybíjejícího se droida.)

Theodor stál, jedna růžovka ho drřela a druhá mu tiskla ke krku nůž. (To museli ve dvou?) „Ještě jeden pohyb, a váš kamarád bude rozsekaný na kousky." vyhrožoval hlavní růžovec.

(„Poslužte si," odvětili jsme jednohlasně.)

Zamrazilo mně. Na Theodorovi mi záleželo. Hodně záleřelo. (Znáte se asi půlden, prohodili jste spolu dvě věty, nemáte nic společného. Jste krásný pár!)

„Víš tpaznak, kdo já jsem?" zavrčel Christian.

„Já-jsem-Christian VII. král této říše takže i vás." (Achjo, já bych si to tak chtěla sehrát...hlásí se někdo jako dobrovolný spoluherec?)

„A já jsem bábuška děduška. Ha, ha, ka!!!" odpověděl růžová hlava.

„Hele, růrohlávko, koukej mého přítele pustit, nebo je z tebe r tebe popelnice, než stačíš vykřiknout něco jako ,pomoc! To mluví!' nebo ,čarodějnická kočka!!" pravila Shis, které evidentně docházely nervy. (Na tenhle rozhovor není dostatečné glosy.)

„Tikiri, viď? Jestli zkuséš (které je to nářečí?) nějaké čáry, nepodřírnu ho já ale někdo z mé armády. (Z armády růžových ninjů, nezapomeňte.) A tebe prodám do cirkusu, nebo sitě dám vycpat. Jsem Drrep (čtěte: dríp) (Ne, maličká. Četlo by se to „drep") Děsivý a řádný mluvící tygrošakal mi vyhrožovat nebude! (ale mezi „žádným tygrošakalem" a „řádným tygrošakalem" je sakra rozdíl.)"

„Drrep?! Máte bydliště ve cvohhauzu?" (Netykalas mu dvě repliky před tím, náhodou?)

D. Děsivý: Hele, chlupáče dejte do pytle!

Shis: Shi-Shi! Královna Shi-Shi, je jméno mé. A mimo to, pytel? Kočáry došly? (Náhodou, ty kočáry se dají počítat jako průměrná sarkastická hláška. Dobrá práce, Azíku.)

D. Děsivý: Blondsku a Modročka, co tvrdí, že je král, nezabíjejte, budou z nich otroci. (Ohňostroje, rychle! Ona napsala DOBŘE čárky!) Sirénu a Amazonku s deníčkem si uvaříme, Veverky na stromě objetujeme (vždycky, když někomu vysvětluji tenhle pravopisný jev, používám: „podle toho, jestli chceš někoho obejmout nebo obětovat", ale tady je to nespíš obojí...ale jsou na tom ještě dobře. Taky je mohli „obetovat", což by se CjS hodilo, ale tak sebevražedná beta neexistuje...) a Starouše raději jíst nebudeme dostali bychom otravu krve.

Já: Jmenuju se Maya, růžovko! (Jak to navazuje?)

Ch.: Správně! My budeme bojovat! Nenecháme se uvařit bez boje! (Takže...jinými slovy, na rukojmí se kašle.)

D. Děsivý: Zabít. Potížista.

Christian byl sváramj. (patrně „svázaný") (kdy, kdo a čím ho svázal?) Nemohl se bránit. Dvě růžovky zvedly meč („jenom jeden společný, ten, ve který se před chvilkou proměnily jejich mačety"), chystajíc se rabodnoitz, (čím hlouběji se noříme, tím nečitelnější se klikyháky stávají) Elenis se mezitím nějak dostala z pout.

Na Christiana letěl smrtelný úder. (Uvědomovala jsem si, že švihnutí meče je zlomek chvilky?) Teodor vedle mě raději ravřel oči. Christian se rcela bezmocně pokoušel vyhnout. Růžovky byly tak zaujaté sledováním popravy, ře jim úplně uniklo, ře se Elenis vrhla před Christiana a zachránila mu řivot. (Tohle je blbost tolika různými způsoby...)

Jí už ale nikdo nepomohl. Ostří meče jí zasáhlo, ale ještě nebyla mrtvá. (A to jsi poznala jak?) Christian křičel, jako kdyby snad umíral sám. (Kýč, klišé, kýč, klišé, kýč, klišé...pomůže mi někdo rozhodnout se, co z toho to je?)

Všichni byli v poutech, nikdo jí nemohl pomoct. I když jedna osola by mohla. Vrduch kolem nás se zavlnil, od Shis vyšlehl paprsek energie a Elenisiny smrtelná rranění zmizela. (Mám to! Kýčovité klišé!) (A když je Shis tak všemocná, to nemohla něco udělat i s ninja růžovkami?) Všichni si oddychli, nejvíc asi Elenis. (Mistrné popsání pocitů!)

Jedna z růzovek mě bouchla rukojetí dýky (kde vzali dýku? Mají mačety...) do hlavy. Všechno zčernalo.. Zase.

A to je, přátelé, konec kapitoly! Na šestou kapitolu se těště, už na začátku obsahuje jedno obrovské překvapení.

Zajímavosti z prokletého sešitu IV.

K Cestám a Sousedům (to je přidružená blbost, kterou má na svědomí moje třináctileté já, a která se dočká oglosování po Cestách) existují tři bonusové povídky. První je série tří nedopsaných „děl" (dvě jednodílovky, jedna vícedílná), kterou si moje nynější já pracovně nazvala Pozitivní myšlení (názvy těch tří skvostů znějí takhle – Špatný den, Zlé časy a Katastrofický konec). Nebudu vám říkat, o čem jsou, protože Katastrofický konec by mohl přijít jako další bonusovka a zbylé dvě ho budou následovat.

Druhá je o tom, jak je Maya zapečetěna v nějaké hrobce, probouzí se po dvaceti letech, hledá Shis, vrací se na Sarahský hrad a všichni Sarahští se do ní zamilovávají. Taktéž nedokončeno, ani nepojmenováno.

Třetí je o tom, jak Maya odchází do pekla bojovat s démony, aby za pomoci Elenis a jednoho blba zachránila Christiana. Nedokončeno.