Víte, jak sušenkožrout na každém kroku trousí poznámky o tom, jak je jeho prvotina mizerná?

Dámy a pánové, přepadla mě náhlá chuť dělat si legraci ze sebe samotné a před vámi všemi se zesměšnit, proto vám sem onu prvotinu naservíruji. Tím chci podplatit ty z vás, které nechávám čekat na komentáře či na ten doslov k Prodavači kamenů, aby počkali ještě chvilinku.

Teď se ke mně můžete připojit a budeme si ze mě dělat legraci společně.

Ale neodfláknu to tak, že bych jenom přepsala ten mizerný obsah toho osudného sešitu do počítače a hodila to na internet, trošku si s tím s dovolením pohraji.

Normálním písmem k vám bude prostřednictvím hlavní hrdinky a naprosto autenticky vyprávět moje 13tileté já. (Vážně autenticky, nepozměním ani slovíčko. Dokonce i gramatika, překlepy a stylistické chyby budou původní. Jen odstavce jsem tam dodala zpětně.)

A tučným písmem jí bude skákat do řeči současná, o tři roky starší, Azerethia.

Nuže, dobrou chuť a doufám, že se pobavíte! (mimochodem, mohu-li se dovolit ještě jednu poznámku, mám zveřejněnou první kapitolu povídky s názvem Význam neviditelnosti. A má to s tím společného to, že je to jedna a ta samá povídka, jen jiná verze. Poznali byste to?)

Cesty jinými světy – díl 1. (připravte se, jsou čtyři)

Kapitola I.

Jmenuji se Maya. Žiju na venkově s starší sestrou Sisi a a bratrem Timem a tohle je myj deník. (spletla si ypsilon a „u") Moje vesnice se jmenuje I-mio. (Co?! Ona zapomněla zmínit, kolik jí a jejím sourozencům je let!) Kde to je? Že neznáte to místo? Asi si naivně mystlíte, že žiju s vámi na té planetě, kam myslým, že jí říkáte Země. Rodiče mě přesvědčovali, ať své zápisky nikam neposílám, že na tak barevné planetě nemůže existovat život.

(Počkat, technická pauza. Milá Mayo, pro tvou informaci, Saraha, což je planeta, na které žiješ, je ještě o něco barevnější než Země. A „rodiče" nemáš. Máš jenom matku. A dovedete si představit, jak by fungovalo posílání dopisů na jinou planetu, na které nevíte, jestli něco žije?)

Ale já věřím, že jste, jinak by jste to přece nemohly číst. Ale zpátky k věci. (Jaké věci?) Myslíte si, potom, co jsem napsala, že jsem zmutovaný krab co žije na rudé planetě, polyká bublinky a vykřikuje: „E.T. volá domů!" ale šeredně jse mýlýte. (Promiňte. Právě jsem praštila hlavou do stolu tak silně, až se mi objevily mžitky.) Né, že bych byla šeredná, ale jsem tak trošku prostořeká („ale jsem tak trošku Mary Sue") (ostatní říkají přidrzlá, ale to je jen jejich názor. Vlastně jsem si myslela, že jsem nejprostořečtější („prostořecký" člověk je ten, co zvládá řečtinu jen na základní, prosté úrovni) člověk ve vesmíru, dokud jsem nepotkala královnu Shi-Shi (čtěte Ši-Ši) (Raději bez komentáře.) Ne, že by Shi-Shi byla člověk, jestli chcete vědět kdo Shi-Shi je, čtěte dál!

Takže vám teď já Maya Jangová z vesnice I-mio, s planety Saraha, povyprávím prostřednictvím této knížky svůj příběh. („Jen počkejte, na chvilku si odskočím, abych vám z vesmírné lodě hodila první kapitolu.") Všechno začalo prostým sběrem bylinek.

Učesala jsem si své dlouhé černé vlasy (Akorát že jsou hnědé. Maya má hnědé vlasy.) (Uhádli jste! Nejsem krab!) (Já si ani na začátku nemyslela, že bys krab mohla být. Tipovala jsem tě na mravenečníka.) (Počkat...a to se člověk a krab liší pokrývkou hlavy?) a seběhla jsem po schodech dolů, kde moje maminka připravovala sváteční oběd. Hledala jsem něco, s čím bych mohla pomoct (pochopte, chci být válečnicí (Maya? Válečnicí? Proč o tom nic nevím?), jezdectví a šerm cvičím už od mala (Ha, to tak.), ale nemůžu být nápadná, tak jsem přechodně hospodinkou na plný úvazek). Rozhlédla jsem se po kuchyni. Uviděla jsem hrnce (Blé! Vařit je má noční můra (Tak se pozná „hospodyňka na plný úvazek") ) P-pozvánku (nemohla se rozhodnout, jestli tam patří velké nebo malé) na jarní ples (pro sestru, jak jinak) (Myslíš tu sestru, která studuje na internátě tři království od tebe?), prázdný košík a mamku. (Cože?! Tvrdíš, že jsi přehlédla kredenc?) Z těhle 4 věcí jsem si vybrala košík. („Košíku! Volím si tebe!")

„Ahoj mami!" pozdravila jsem.

„Mayko, jak to vypadáš? Nasbírej jitrocel a pak se vrať, ať se můžeme připravit na tu jarní slavnost!"

Jarní slavnost?! Ples?!

„Ale mami, na ples jde Sisi, ne já. Vždyť ani nemám pozvánku!"

„Čti!" (Správně. Vždycky si ke všemu přečtěte příbalový leták.)

Vzala jsem růžový papírek do rukou a opatrně, jako by to byla kupa brouků (od mé ségry můžete čekat všechno!) (Samozřejmě. Podplatila starostku, aby do pozvánky přidala nějakého toho švába navíc.) jsem začala číst. Na papíře zdobeným písmem stálo: Vážená Mayo J., tímto jste zvána na ples jara. („V zeměpisné oblasti, kde se I-mio nachází, se sice čtyři roční období nestřídají, ale to je jedno, ,ples jara' zní hezky.") (Mimochodem, ona se vážně pokusila o „zdobené písmo", takže mě stálo čtvrt hodiny, než jsem ty klikyháky přeluštila)

Zírala jsem na ty ďábelská písmena z čirou hrůzou. To, že byla pozvaná moje dokonale blond, vysoká, imbecilní sestra (Tady si rovněž světlovlasá a rovněž imbecilní, ovšem malá autorka léčila komplexy.) nebylo překvapení, ale že porvali mě (mezi mým „z" a „r" není rozdíl... a přísahám, že tady to tu kličku dole vážně nemá!), to mi nahánělo děs. Totiž, abyjste pochopili, já nejsem vůbec šeredná (Neříkalas to už?), vlastně mám o svém vrhledu celkem vysoké mínění (Vyhoďte své zastaralé dalekohledy oknem! Přicházejí „vrhledy"!), ale společenské akce spolku APH (Ambiciózní, Přemýšlivé, Hospodářky) – ale podle mě spíše APH (Arogantní, Potvory, Hospodářky) se mi nějak příčí od mých 8 let („Když mi bylo sedm, připadaly mi celkem v pohodě."), a to se letos dožívám 17.

A abyste (Ona to napsala DOBŘE!) pochopily/i zadruhé, bych se teď chtěla vrátit do dob, kdy bylo mou největší starostí vyhnout se plesu hovězího dobytka.

Rychle jsem popadla vošík a utíkala do lesa, ve snaze že sbíráním jitrocelu uniknu přípravám na ples. Les jsem milovala. Sedla jsem si na trávu a začala sbírat jitrocel, když jsem zahlédla podivné zvuky. (To nic, holka, neděs se. To je jenom zápletka.) (A navíc, to ty zvuky musí být extra divné, když je zahlédla.)

Podívala jsem se doprava, doleva a v keři jsem něco uviděla. Svítili na mě dvě velké žluté oči. Oči se dívalo na mě, já zírala na něj a pak mě napadlo utécd. (Dobře, tak tohle si už posléze opravila, ale já sem opisuji tu nejpůvodnější verzi z původních, tak to zůstane tak.)

Běžela jsem co mi síly stačily, ale ten tvor vyskočil z keře a utíkal za mnou. Panebože!, byl to tygr! Ne, vlastně nebyl, byl to šakal. No vlastně nějaký podivný šakalotygr či tygrošakal. Hlavní bylo, že z tohohle tvora sálala elegance a hrůza.

Utíkala jsem, jsem dobrá běžkyně (Abys taky nebyla. Dělala bys všem Mary Sue ostudu.) ale začaly mi docházet síly, zatímco ta bytost sílila. Byla jsem polomrtvá děsem, když jsem zakopla o kořen. (To máš z toho, že se snažíš určit taxonomické zařazení svého pronásledovatele.) Ach, tohle je moje poslední minutka, skončím jako večeře, pomyslela jsem si. Avšak-Alespoň-Avšak (přepsáno nejméně třikrát) jsem v dalších 5 minutách neskončila s prokousnutým krkem, místo toho tygrošakal promluvil:

„Zdravím, jmenuji se královna Shi-Shi a ty jsi Maya, vyvolená mého lidu." (No ne! Tohle by čtenář vážně nečekal!) Hlas měla melodický a teprve teď jsem si všimla, že má na hlavě korunku. Ach jo, vždycky jsem byla snílek, ráda si vymýšlím, ale dnes mě mé halucinace konečně doběhly.

„Já vím že jsem Maya, ale nejsem žádná vaše vyvolená, ani vy tu nejste, protože mám halucinace a vás jsem si vymyslela!" křikla jsem po Su-Shi nebo jak se to jmenuje.

Shi-Shi: Já jsem skutečná!!! Jsem ztracená (Teď už je ztracené všechno.) a moje země je v nebezpečí!!! Pokud je tady něco neskutečného, tak je to vaše oblečení, potřebovala by jste stylistku!!! (To ne, Shi-Shi! Co ti to udělali s osobností?)

Já: Říká Tygrošakalka s korunkou na hlavě.

Shi-Shi: Tak jdeme? Cesta bude daleká, zvláště pro člověka!!!

Tak takhle jsem skončila. Sedím neznámo kde a hádám se s někým, kdo nechce připustit, že neexistuje. „Nikam nejdu!" (Teď se nám vrátila uvozovková nálada) Křikla jsem a vzala klacek z pod stromu a vší silou jsem se praštila do hlavy ve snaze se probudit. (Já vím, mohla jsem štípnout nebo tak, ale to by nebylo tak efektní) Pak všechno zčernalo. (Au, asi jsem se praštila až moc)

(Mě to baví...mě to opisovat a vysmívat se tomu strašně baví, takže vám mileráda opíšu další kapitoly, pokud bude čas. První díl má 10 kapitol přibližně téhle délky, druhý díl 19 a třetí s nedopsaným čtvrtým nejsou rozkapitolované. Myslím, že zveřejňovat to s těmi glosy není špatný nápad, protože, jak říkám, mě to jednoduše baví.)

No, když to moje třináctileté já psalo, mělo jenom sešit, nikam to nezveřejňovalo, takže na konci kapitoly nemá žádné své poznámky, ale já se do ní docela umím vžít, takže vím, že by vám teď vzkázala asi něco takového:

OMG! Děkuji moc za votíky a commentíky a doufám, že se vám můj blogííísek líbí! MucQ!