Přijměte, prosím, tento malý úplatek za neaktivitu. V posledních dnech se mi nevedlo dobře a já tak trošku utekla před světem, ale už mě to přešlo. Jako svůj dárek na omluvu jsem oglosovala jednu mou starou jednodílnou povídku, jejíž postavy jsou spřízeněny s těmi z Cest. Moje čtrnáctileté já to bohužel nedokončilo - takže jsem vhodný konec dopsala já.

Nuže... Mám tu čest vám představit Katastrofický konec, napínavý thriller o zombie! Má to všechno! Zápletku tak strhující, až u ní zaručeně usnete! Hlavního hrdinu tak sympatického, že ho budete chtít zaškrtit po třech větách! Záporáky tak charismatické, až si jich možná ani nevšimnete! A hlavně vám z toho bude běhat mráz po zádech, jako při pohledu do ledničky!

Máte na to žaludek?

P.S.: Následující stránky nejsou vhodné pro osoby trpící cukrovkou, či zdravým rozumem.

Katastrofický konec (aneb akční zombie horor z dílny 14tileté Azerethii)

Déšť nikdy nebyl Aleniným nejoblíbenějším počasím. Kapky jí zlověstně máčely vlasy a stékaly zákeřně po tváři, stejně jako vodopád slz. Neměla nikdy ráda ani ten milý deštík v Chicagu (Tohle je památný zlom. 14tiletý Azík zjistil, že v Chicagu často prší.), natož pak tohle oceánské šílení živlů, které usilovně usiluje, shodit ji do rozbouřených vod, navzdory chrabrému deštníku, jenž se Alena držela více než klíště na klíčích. (Tak tohle bych na testu z rozboru vět schytat nechtěla.) Nebylo jí zrovna nejlépe. Vlastně, když tak přemýšlela, nevěděla, kdy jí bylo hůře. I když vrátit se z velice tragické návštěvy a posléze uvíznout na několika metrovém ostrůvku uprostřed bouře je celkem pěkný důvod k zlosti, ne? (Mohlo to být horší, holka. Ten ostrůvek tam nemusel být.) (A když stojí uprostřed oceánu v bouři na několika metrovém ostrůvku, tak už je dávno musela smést vlna.)

"Tati, ty pláčeš?" zeptala se a sama zavzlykala.

"Protože pláčeš ty." odpověděl jí (na pohled) mladý muž vedle ní posmutněle. (Čím více opakujete slovo „smutný", tím méně smutnou scénu dostanete.)

"Myslíš, že je teď maminka šťastná?" řekla dívka a zahleděla by se do dáli, kdyby ovšem přes ty slzy něco viděla.

"Rozhodně. Sama si to vybrala. Je mi to hrozně líto... já... já za to můžu." a smutně se ponořil do vzpomínek.

před dvěma měsíci pohled Callisto

(Pozor, následují velmi patetické věty.)

Ne... to nesmí býti pravda! Ne! Prosím, ať se teď probudím a vše bude v pořádku, nebo ať se probudí alespoň Kiara... Byl jsem šílený žalem. Proč? Proč ona? Proč ne já? Vždyť to já jsem z nás ten, kdo má již plný věk, na to, zemřít (je mi třista čtyřicet pět, ale to nyní není podstatné) (Podívejte, kdo se naučil psát číslovky slovem!)! Já jsem zabil tisíce... bytostí! Já jsem celý předlouhý život lhal, ubližoval ostatním! Já, ne Kiara! Tak v čem je chyba? Já žiji a čisté srdce matky mých dcer již netluče. Proč jsem ji nedokázal ochránit? (Tohle jsem vážně... napsala...já?) Proč Sloane, proč? Aby jste pochopili, Sloan je můj strýc, však zdaleka ne člen mé rodiny. (Samozřejmě, když se hroutíte v hysterickém žalu, napadne vás vysvětlit své příbuzenské vztahy.) Kolik mých blízkých mohlo žít, kdyby měl ten sadistický blbec v sobě alespoň trochu dobra? Proč Sloane, proč? Proč jsi vzal mé Kiarce život? Proč ona?

Ale Callisto, ty přece víš, co máš dělat. Vím to stejně jako ty a jestli jsi na to moc slabý, udělám to já! ozvalo se v mé hlavě. Zatracená telepatie!

Ne!

Je to osud, drahý synovče. Věděl jsi to už dlouho dopředu, věděl jsi, že ta chvíle jednou nastane!

Avšak snažil jsem se osud změnit, bránit tomu, aby tohle nastalo!

Tak tos trošku zklamal, ne?

Nejhorší je, že Sloan má pravdu. Ve všem. Zklamal jsem a také, ano, bohužel chvíle nastala. Už před lety jsem viděl Kiařin osud a nyní se zase připomněl, aby se naplnil. (Krom toho, podmět té věty je „já", takže to zní trošku divně...) (A to tě nenapadlo o tom někomu říct? Něco jako: „Hej, lásko, právě jsem se dozvěděl, že v té bitvě umřeš. Měla bys zůstat doma.") Sakra!

Teď tady ležela, krásná, nehybná a mrtvá. Soustředil jsem se. Vzduch se vlnil a prosakoval temnou magií. Mou temnou magií. Ach, já tak nenávidím zlo! (Černobílost.) Odříkal jsem dramatickou latinskou frázi a mrtvá otevřela rudé oči. Angorky, co jsem to provedl? (Nádherný popis složitého černokněžnického rituálu, viďte?)

"Callisto! Díky. To je lepší. Už jsem si myslela, že mně necháš natáhnout bačkory na věky. Cítím se tak... nová, silná a mocná!" a mrtvá, Kiarko, pořád jsi mrtvá, akorát že znovu smíš mluvit, chodit a zabíjet. (Zápis přímé řeči se nevyvinul.)

"Co nic neříkáš? A mimoto, mám hlad." dodala Kiara.

"Neříkám nic, jelikož k tomu nemám co dodat. Spáchal jsem hrozný zločin... a co ty teď vlastně jíš?" (Taky se vám zdá, že ten rozhovor je asi tak přirozený, jako logaritmy v kávě?)

"Nic jsi nespáchal, pouze jsi naplnil můj osud. Byla jsem předurčena být královnou nemrtvých a jsem šťastná! A co jím... no, maso!"

"Maso? Kuřecí, hovězí, skopové, srnčí, vepřové?" (Ozvala se strašná rána, to jak se detektor stupidity postav přetížil a rozletěl se na milion kousků.)

"Ble. Lidské!" ušklíbla se Kiara nadšeně.

"Kiarko, jsi si jistá, že chceš jíst... lidi? Zaprvé je to velice nechutné a zadruhé by jsi z toho mohla mít výčitky svědomí a trávící potíže jistě taktéž." namítl jsem mile.

"No... krystalia by mi asi nechutnala, no ale zkusit se má všechno." řekla, předklonila se ke mně, vzala mne za ruku a kousla mne. (A on se nechal? Jako, to se vůbec nehýbal, nesnažil se jí vytrhnout?) Vím, že to zní celkem nechutně a taktéž se mi to vymyká z rukou... co jsem to provedl? A navíc to kousnutí pěkně štípe. Ponaučení- zombíci jsou jedovatí. (Myslíš, génie?)

"Au. Nemyslíš si, že by ta kuřata byla přece jenom lepší volbou, víš, lidem můžeš ublížit, když je kousneš (Jsi si jistý, Sherlocku?) a to ani nemluvím o tom, že dozajista nepřežijí, když je sníš celé? (A to dokázal říct na jeden nádech?) Dokonce i mne, druhou nejmocnější bytost na světě tvé kousnutí celkem pálí a to doufám nebudu mít žádné trvalé následky." (Tak. Právě jsi čtenářům vyžvanil celou zápletku, brachu.)

"Kousla jsem tě jenom trošku. (Zombie novela lá čtrnáctiletý Azík v kostce.) A mimochodem, nechutnáš mi. A nezlobíš se? A přineseš mi nějakého člověka? Přísahám, že ho nezabiju. Můžeš ho uvést do kómatu a až si párkrát kousnu, zase ho kouzlem uzdravíš!" navrhla Kiara.

"Kiarko. (Následuje patetická smršť mizerného pravopisu.) Miloval jsem tě než jsi umřela a stále tě miluji a moc bych chtěl, aby jsi dokázala žít s námi, s naší rodinou. A to by znamenalo mimojiné, že si musíš začít pomalu odvykat lidi na potkání kousat. Já jsem velice tolerantní bytostí, srovnám se s tím, ale ohrožovala by jsi slabší členy smečky. Naší Alenu, například." řekl jsem na rovinu. Trochu se zamračila.

"Co by se nejhoršího mohlo stát, nanejvýš bude pár členů smečky jako já, no." pokrčila rameny.

"Víš co, Callisto, chci je vidět!" (A tohle jako říká kdo? Z kontextu jasně Kiara, ale stylistika nesouhlasí...Cal mluví sám se sebou!)

"Nechť... avšak slibuješ, že se budeš ovládat?"

"Jo, jdeme?" řekla.

o několik minut později, pohled Catherine

Callisto říkal, že bude jiná. Že to bylo nutné. Že by jinak mamka zemřela úplně. Ale nečekala jsem, že to tak hrozné (sloveso, kde jsi?) a myslím, že to nečekal ani on. (Já taky nečekala, že to bude tak hrozné. Počkat...mluví se tu o téhle povídce, že ano?)

"Nepamatuji si, že bych měla tak ošklivou dceru. Po kom je?" zeptala se hned jak mě uviděla a pohřbila mé sebevědomí pořádně hluboko. Náhodou, myslela jsem si, že jsem celkem hezká! Mám dlouhé, rovné, havranitě černé vlasy, jsem výstavně štíhlá a moje oči nejsou jiné, než výrazné a světle modré. (jsem, jsem, mám, mám. Popisy se taktéž nevyvinuly.) Lidé říkají, že jsem otci z oka vypadla a to je Callisto považován za jednu z nejkrásnějších bytostí (stejně jako mamka, Kiara), tak co jí na mně vadí? (Holka, tvá matka je zombie. Neměla bys myslet na něco trošku jiného, než na svůj odraz v zrcadle?)

"Myslím si, že je Cathie nadpřirozeně krásná a ty jsi to myslela jistě jen jako vtip, že?" zastal se mne otec.

"No samozřejmě! (Nebožtík humor.) Hele, máte něco k jídlu?"

"Ano, máme. Zeleninu, sýr, chleba a pár levných bonbonů. Samozřejmě taky emoce rozpuštěné ve vodě (?), ale to asi už nejíš." téměř zasyčel jízlivě Demetri, bratranec Callista, takže můj vzdálenější strýček. Emoce jsou hlavní potravou krystalií, aby jste rozuměli. (Tehdejší Azík automaticky předpokládal, že čtenář má čtečku myšlenek a vyčte z jeho hlavy, co to ta krystalia vlastně jsou.)

"Provokuj a sním tebe!"

"To si zkus! Víš, jsem krystalium- magická bytost a ty jsi- ať už si to Callisto připouští, či ne- mrtvola." vysmál se jí Demetri. Ups, to neměl dělat... mamka byla v mžiku u něj, napřed ho bez problémů zvedla do vzduchu, hodila s ním o stěnu (a ostatní stáli opodál a povzbuzovali...), a ačkoli se celkem dost bránil (Jak se bránil? Jak se dá bránit stěně?), pomalu a bolestivě mu zlomila vaz (Jak lze někomu „pomalu" zlomit vaz?). Ups... („Ups"? Mrtvola její matky řádí a napadá ostatní její příbuzné, a ta holka na to...„ups".)

"Kiarko, vypadá to, že jsi trochu silnější, než nadprůměrně silné krystalium, takže se snaž nikoho nepřizabít, prosím. Demetrimu sice malá lekce jen prospěje, třeba až se za pár hodin probudí, bude o něco moudřejší, avšak již se prosím s nikým neper... jistě by tě mrzelo, kdyby jsi někoho zabila a nás by to mrzelo také." prohlásil citlivě otec. (Jsem teprve na třetí stránce. Jsem autorka. A i přesto mám zatrolenou chuť udusit Callista Cartera spisovatelskou příručkou.)

"Mně mrzelo? (Tobě taky zájmena neumělo?) Nejsem si moc jistá." opáčila a zaútočila. Silou praštila Callista, aby odlákala jeho pozornost (Pamatujte si. Když člověku dáte jednu do čumáku, odlákáte od sebe jeho pozornost.) a vrhla se po mě. Pomóc! Něco, co kdysi bylo mojí milovanou maminkou mě chce zabít! (Glosátorka se málem zalkla sušenkou.) Vím, že to zní trochu otřepaně, ale je to tak! (Zalkla se sušenkou podruhé.)

Kiara ustrnula uprostřed skoku. Doslova. Zmrzla ve vzduchu, s tím děsivým, útočným výrazem. Zapoměla totiž, že z boje vyřazeni Callisto (příliš mimo z toho, že je mamka pořádně zlá) (Taky se vám zdá, že tahle „druhá nejmocnější bytost světa" je absolutně k ničemu?) a Demetri (příliš omráčený) nejsou zdaleka jedinými krystalii v místnosti... nevím, kdo ji dostal dříve. Byla to Apolína? Caroline? Raimond? Ale jasné je, že někdo z těch tří ji znehybnil a chystal se jí dát nějakou přednášku o důležitosti rodiny, či co... (Jo, to na zombie platí. Přednášky.)

"Probuď se! Alena! Ty jsi málem zabila Alenu! Alenu! Tvojí dceru Alenu! Catherine! U všech slonů, nebuď slon, nebo tě někdo zničí!" vyčetla ji Apolína a odmrazila jí to té míry, aby mohla mluvit. (Lekce do života: slovo „slon" z věty automaticky neudělá vtip.)

"Já ji nechtěla zabít! Já ji chtěla jen kousnout! Jsem jedovatá a proměnila bych ji tím, aby byla jako já! Nechápu, proč to na Callista nefunguje. Ale ty jsi byl vždycky divný." a takže... kdyby ji prateta nezastavila, byla bych taky zombík? Uh! Já nechci být zombík! (Ty moje mistrné popisy pocitů mě vždycky dostanou.)

Callisto vytřeštil oči a podíval se na svou ruku. Musela ho kousnout těsně po proměně, což bylo asi tak před deseti minutami? (Neříkejte mi, že celá ta mizérie byla jen deset minut.) Kousnutí pořád krvácelo, což bylo divné. (A nikdo si toho doteď nevšiml? Stačilo obyčejné „Hej, tati, krvácí ti ruka.") Krystalium s regeneračními schopnostmi mého otce by mělo mít takové škrábnutí zahojeno okamžitě, ne? Něco bylo špatně. V tu chvíli mi to došlo. Jed nezabírá okamžitě. Callisto se pomalu mění v nemrtvého. („V pohodě, to se jen táta mění v zombíka. Co bude na oběd?") Okamžitě začal šeptat nějaká latinská kouzla a vzduch divoce vířil.

"Nemějte strach. Dokážu se vyléčit, již dokonce vím jak. Nemusíš se bát Kiarko, že by jsi někoho proměnila omylem, jed není neporazitelný a je celkem pomalý. Kouzla jsou silnější."

"Ale já se nebojím. Myslím, že by vám neuškodilo ubrat trochu života a být nezničitelní, jako já." prohlásila Kiara.

(Pozor! Přichází klišé!) "Všichni jsou příliš paralyzovaní tou blbostí, kterou jsi před chvíli řekla, tak tě setřu já. My jsme my! Máme tě rádi, ale vypadá to, že ty bys nás chtěla radši vidět jako své potácivé poskoky, že "královno nemrtvých"? My nechceme být nezničitelní! Callisto se dneska s úctou chová celkem slepě, tak to musím říct já- my, nebo zabíjení a moc? Vyber si. Zůstaň a buď členkou naší rodiny, nebo jdi do háje a nevracej se." přeříkala proslov Felicity, má sestřenka. Je o rok mladší než já, ale je o hodně sebevědomější (a co s tím má sebevědomí společného?), skoro jako má sestra Adriana. I když, Adriana není sebevědomá. Je pouze hrozně protivná a ještě více flegmatická, takže jen zní, jako by měla nadměrné sebevědomí. (Překlad: Každá z mých postav v tom období měla přesně jednu vlastnost. Nesměly mít dvě! Natožpak víc, chraňbůh...) Není tady, dělá kariéru v dimenzi zvaná Říše Středu, je vojevůdkyně a chce být ještě slavnější revolucionářkou, než Callisto.

"Jo, máš pravdu! Já jsem královna a vy jste něco, co mě dělí od potravy, takže hurá do háje!" vykřikla mamka a vyskočila oknem ven. (Páni, to musel být ale akrobatický výkon, když stáli zjevně uprostřed místnosti!) (A navíc...není tak náhodou zmražená?)

o měsíc později pohled vypravěč

Staré krystalium se ušklíblo. Mount Everest? Vážně to myslí vážně? (Divize pro vymýšlení slovních hříček opět něco zpackala.) Asi ano. Nemeškal a vydal se s sebevědomým úsměvem na cestu. (Hele, jdeš na návštěvu ke své zombie bejvalce, nemáš moc důvodů k úsměvu, chlapče.)

Už jen pár stovek metrů... honilo se v hlavě utahaným polárníkům, na cestě za vrcholem hory. Probíhá zatím všechno dobře a brzy bude nejvyšší hora světa pokořena! (= autorka absolutně nemá páru, o čem to píše.) Špatně se jim v řídkém vysokohorském vzduchu dýchalo a přesto stejně museli zadržet dech. (vždyť to říkám.) Fata morgana? Není to náhodou v pouštích? No, ale nějaký druh halucinace to jistě bude. Ne, na velice pohledném (Zlozvyk každých pět vět připomínat čtenáři, jak jsou vaše postavy sexy, patří do hlubokých pekel.), asi devatenáctiletém teenagerovi procházejícím se v čistě bílé košili, černých džínách, tmavé vestě, jaké se nosily v devatenáctém století, slunečních brýlích s diamanty a středověkém klobouku s pavím perem, prozpěvující si něco od Beatles (pozor, v 24. století) (ano, tři sta let tam, tři sta let sem...) není nic až tak divného (tedy...). Kdyby se tedy neprocházel skoro u vrcholku Mount Everestu... (To ještě nic není. Jinou svou povídku Azík junior situoval do kráteru sopky Etny.) Callisto si stále notoval Let it be, avšak ne, že by si těch ubohých lidí nevšiml. Rozhodl se zachovat jako spořádaná halucinace, udělal pár přemetů a salt, poté se proměnil v zeleného slona s ostře tyrkysovými puntíky a změnil se zase v člověka, doufajíc, že to těm lidem stačilo. (to nadměrné používání slonů už hraničí se psychózou.)

John byl kapku tupý. (A to na odstavec o Callistovi blbnoucím na Everestu navazuje jak?) Nechápejte m(n)ě špatně, on byl pitomec i před tím, než si ho nějaká krásná zrzka v jednom klubu v Chicagu odchytla a přeměnila v zombie, avšak teď byl IQ srovnatelný s roční žížalou. (Takže ještě podstatně inteligentnější než tahle povídka!) Mohl ale dopadnout hůře. Sice mu to nedocvaklo, když se díval na své "spolupracovníky", kteří byli úplně jiný druh zombíků. Takoví ti z hororů- s odpadávajícími končetinami a potácivou chůzí. Kiara jich už měla pěknou sbírku- asi tisíc (pokud stihla proměnit tisíc lidí za měsíc, to musela dvacet čtyři hodin jen kousat. A krom toho si zmizení tisíce lidí najednou nikdo nevšiml...) a plus pár desítek "myslících", jako byl třeba John. Všichni jí sloužili, byli na stopadesát procent věrní a poslouchali jen jí. John obzvláště. To byla Kiařina zlomyslnost vůči Callistovi, bez rozmýšlení ho vyměnit za něco jako John. (No tak...Cal už má „Mary Sue chudinka" vyryté na čele...) Teď stál na vrcholku hory a střežil vchod do tajného doupěte jejich tlupy. Někdo se přibližoval. Bob s jídlem (lidmi)? Ne, to nevypadalo jako Bob. (Proč se všichni záporáci z mých starých povídek jmenovali „Bob"?) Byl to muž, asi člověk. Ne, člověk ne. Krystal. To nežereme. přebral si to složitě v mysli nemrtvý blondýn. John nevypadal vzhledově špatně, byl to typický model, Ken k Barbie, proto si ho Kiara asi vybrala. Zombík na ozdobu. (No tak. Černobíleji už by to vykreslit nešlo?) Callisto byl taktéž velice marnivý a k smrti ho vytáčeli marniví lidé. Pokrytec jeden.

Teď Johnovy oči zaostřily. Nově příchozí měl téměř po ramena dlouhé černé vlasy (narozdíl od Johna, ten byl téměř dohola ostříhaný blonďák) (Čtenáře totiž tolik zajímá, že se autorce líbí kluci s dlouhými vlasy.), oblečení náctileté hvězdičky/kovboje z devatenáctého století a exotský klobouk, který byl mimochodem nejméně třikrát starší než on. (A nepopisovali už jsme Callista náhodou?) John z duše nenáviděl výstřední bytosti.

"Ty jsi zde hlavní blb? Chci mluvit s Kiarou Martinezovou. Jistě ji znáš. Aproximativně již několik týdnů buduje jakési bezduché impérium, jehož hlavní prioritou jest kousat lidi." promluvila ta bytost.

"Myslíš Loro Buwitre?"

"Kiara či Loro, růže navždy růží, ať zvána tak či tak. (Tehdy jsem žila v přesvědčení, že tohle je přísloví. Ačkoli je to jen hodně zmutovaná nepřesná citace, jméno „Shakespeare" mému čtrnáctiletému já stejně nic neříkalo.) Či spíše v tomhle případě sup navždy supem..." Callisto narážel nejen na její zkažené chování, ale také na to že Loro Buwitre je filipínsky a znamená to "Papoušek Sup" (A to věděl jak?).

"Proč?"

"Aby mne nějaký tupý zombík neotravoval, když nemá proč. Jsem druhou nejmocnější bytostí na světě, takže bych ti radil milostivě mně pustit, jinak je z tebe jedinou mou myšlenkou hromádka páchnoucích kostí a stejně projdu." zasyčel Callisto namyšleně. Jelikož se John málem zalykal strachy, bez dalších okolků ho pustil dále. (Opravdu „strachy"? Nechtěla napsat „smíchy"?)

Uvnitř hory (?) právě nadpřirozeně krásná, mladá dívka s po lopatky dlouhými, neonově rudými, kudrnatými vlasy krmila supa magickými křišťálovými náušnicemi, v nihž sněžily sněhové vločky. Včera již zkrmila svůj náhrdelník s přívěskem, v kterém se leskla noční obloha s tuctem hvězd a začínaly jí už docházet šperky (a tomu supovi trpělivost.). Musím Callista požádat o nějaké nové dárky, čím bych jinak krmila své supy? (Nebylo to náhodou do teď v er formě?) Mám to! Samotným Callistem! přemítala Loro. (Aha. My jsme jenom neuměli oddělovat myšlenky.) I když, jeho srdce si už asi zpátky nezískám... k čertu s srdcem, život mi stačí. a posunula si růžové sluneční brýle jako čelenku, pohledem sjela k stříbřitému noži na stole a musela se sadisticky usmát.

Dveře podzemní komnaty se rozletěly a dovnitř elegantně vplul mladý muž s hodně naštvaným výrazem. I on se zastavil pohledem na brýlích a noži a mimořádně krásné oči mu za slunečními brýlemi posmutněly. (Samozřejmě, krása Callistových očí je tak neskutečně relevantní detail!)

"Ahoj Callisto." pozdravila Loro zvesela.

"Jak jsi mohla?! Jsem zde, abych ti oficiálně vyhlásil válku a vyjádřil absolutní znechucení, Kiarko, tedy promiň Papoušku." zavrčel Callisto znechuceně. (Ne! Já vážně myslela, že jí to znechucení vyjádří nadšeně!)

"Loro! Nepřekládat! To tě opravdu tak namíchlo? Ale teď, když jsi tady, mám vše, co jsem kdy chtěla..."

"Nepovídej. Myslel jsem si, že nikdy nepřestanu věřit, že Kiara není mrtva, že pořád někde v tobě je. Byl jsem tak naivní a to, co jsi udělala je neodpustitelné!" řekl zničeně (Callisto Továrna na klišé Carter). Přešla blíže k němu.

"Callisto... vždy jsem toužila... mít takový klobouk!" odpověděla a ubohý klobouk ukradla, nasadivší si jej na svou hlavu.

"Děláš svému jménu čest. Samozřejmě tě neopustím, avšak budu k tobě chovat pohrdání a v rodě Carterových budeš mít vždy smrtelné nepřátele, ovšem, pokud nezaregistruji známky nějakých citů či lítosti. Pak jsme ochotni svést tvou zkaženost na nějaké zlé druhé já a stát při tobě. (To zní parodiálně.)"

"Co, že se chovám jako papoušek? A je to jen klobouk! (To ještě uvidíme...zlověstný smích)"

"Nikoli, sup. A Catherinenynia a Demetri byli také jen klobouky?!" opáčil Callisto nelítostně.

"Ježiš! Tak jsem je zabila, no a?"

"No a? No a?! Má teta Catherinenynia, jinak zvaná Apolína (To je opravdu tak důležitý detail?) nikdy nikomu neublížila a byla skvělou a objetavou bytostí a její syn Demetri taktéž a navíc byl otcem dvouletého, nevinného dítěte, z kterého jsi bez výčitek udělala sirotka (mimochodem i tím, že Sloan před rokem zavraždil jeho matku, ale za to ty nemůžeš, máš štěstí) (Nejlepší Sue mluví v závorkách.) a to ani nemluvím o naší Aleně, která se teď vyrovnává s tím, že její matka systematicky vyvražďuje zbytek rodiny a Palomě, která to ještě ani neví! (A tohle bylo celé jedno souvětí, prosím.) A to jsem zdaleka nevyjmenoval všechno!" osočil se na ni, téměř se slzami v očích. Právě Apolíně patřily ty brýle a Demetrimu nůž. Loro se rozhodla, nechávat si po každé z významných objetí (Před každou z vražd oběť významně objala!) něco na památku.

"Aj, sentimentalisto. Nech to plavat a raději mi řekni, kde jsi ukryl malou Palomu."

"Palomu ne! Je jí pět let! Žádnou z našich dcer ne!"

"Alespoň Catherine... jsem její matka..." (Samozřejmě. „Snažím se o zombie apokalypsu, ale mám právo na střídavou péči!")

"Jasně. Přivedu ji, nechám ji s tebou pět minut o samotě a co z ní asi zbude? Nikoli, prostě ne. Dobře. Ačkoli si myslím, že ty si nezasloužíš ani půl té laskavosti, budeš se smět vídat s Catherine. (Ten Callisto má asi rozdvojnou osobnost.) Ovšem jednou za měsíc, na deset minut a zejména pod mým dohledem! Ostatně, jsi její matka. (Já to říkala.)"

"Takže tobě na Aleně (Také vám absolutně ušlo, proč „Catherine" zkracují na „Alena"?) záleží méně, než na našich ostatních dcerách?"

"Nikoli! To v žádném případě! Akorát, že do Adrianiného (Adrianina) života již jejími slovy nemám co kecat a myslím, že Paloma by měla se setkání s tebou doživotní trauma a pro Alenu se mi pouze nepodařilo najít vhodnou výmluvu a těžko přenáším přes srdce, že jsi mě donutila zprostředkovávat její setkání s obludou, která se z tebe stala! (K ničemu tě nedonutila. Jsi mizerný otec , protože jsi dceru předhodil zombici dobrovolně.)"

"No jo, Callisto, život je drsný." zhodnotila to Loro ledabyle.

"Je mi z tebe špatně. A nyní zmizím." oznámil Callisto prostě a přemístil se pryč, nezapomněl si avšak vzít zpátky svůj klobouk. (A proč ji sakra nezneškodnil? Vždyť ona zabíjí lidi po tisícovkách, vyvražďuje jeho rodinu...proč se nezachová jako zodpovědný nekromant a neukáže jí (a nám) konečně, proč si říká „druhá nejmocnější bytost světa"?)

o týden později, pohled Catherine

"To je opravdu v pohodě, nemusíš mít výčitky. Já se s ní chci setkat." prohlásila jsem, ale Callisto nevypadal jako, že mi to uvěřil... a to bylo v tu chvíli důležité, neboť taťka má hrozné sebevražedné sklony (Ostatně, bez nich by musel vrátit svou licenci Mary Sue chudinky...) a myslím si, že já, Adriana a Paloma jsme to jediné, co ho ještě drží při životě. Stáli jsme na vrcholku nějaké hory. Asi Mount Everest, co já vím... (On jí ani neřekl, kam jdou? Mizerný otec.) blízko nás byl vchod do nějakého podzemí. Tvářila jsem se ledově, avšak třásla jsem se jako ratlík.

"Rozmyslel jsem si to, nepustím tě za ní. Vzala mi sebe, Catherinenyniu, Demetriho a o tebe a ostatní se připravit již nenechám! (Konečně rozumná řeč.)" změnil jako ostatně tisíckrát názor zlomeně Callisto.

"Ne, slíbil jsi jí to. A navíc, co ty víš, třeba až mně uvidí, přidá se zpátky na stranu dobra (Černobílejší než Star Wars VII.)!" hrála jsem si na beznadějnou optimistku, avšak jsem věděla, kde je pravda. Otec se na mně rezignovaně podíval, zneškodnil několik nechutných, nemrtvých stráží (skoro je mi líto, že to nepopsala...) a šli jsme.

pohled vypravěč

Na Lořině tváři dominoval zlomyslný úšklebek. Jak se bude asi Callisto tvářit? A jak, když zjistí, že jed není tak snadno porazitelný, jak si myslel... vlastně není vůbec porazitelný... dá se to pouze zpomalit, ne zastavit. (A tohle ví jak?) Loro se usmála ještě sadističtěji. Ne, ona nedovolí tomu sentimentalistovi, aby se přidal k nemrtvým. Hned jak jed porazí jeho a z druhé nejmocnější bytosti světa se stane pouhý tupý zombík, ona bude u něj. Nenechá to zajít tak daleko. Nenechá ho, aby jí otravoval život i po smrti. Ne, ne. Pěkně ho spálí, utrhne mu hlavu nebo přijde na nějaký ještě originálnější způsob, jak se zbavit Callista nadobro. (Do toho! Tedy...ech...)

Loro to přímo neúměrně bavilo. Kiara... kdo to je? (Generál starlandijské Čtvrté armády. Nebo vy myslíte jinou Kiaru...?) Matně se jí vybavovaly vzpomínky... ne, s pamětí problémy neměla, spíše na to nechtěla vzpomínat. (Liga opakování slov.) Vzpomínky na tu nevinnou, roztřesenou, hnědookou, rudovlasou otrokyni z Říše, tak hodnou, tak milou, tak sentimentální. Na její život jako z hodně kýčovitého románu, jak se z té nejchudší a ponižované dívky stala téměř princezna (Už tohle samotné z ní dělá Sue.) a vůdkyně povstalkyň. (Opravdu?) Pak pár vzpomínek na Callista, dobře, více než pár, hodně vzpomínek na Callista. Nakonec se ta ubohá otrokyně stala manželkou druhé nejmocnější bytosti světa a spoluvlastnicí obrovského bohatství. A nejen materiálně byla Kiara neobyčejně bohatá, byla šťastně zamilovaná (Opravdu?), měla několik dětí a spoustu nevlastních příbuzných, kteří ji přijali do rodiny. Byla šťastná. Tedy, myslela si, že je. Avšak hvězdy napsaly Kiaře Martinezové (dobře, Loro Buwitre) jiný, temnější osud. (Hvězdy jak hvězdy, ani já tuhle Kiaru nepoznávám...moje čtrnáctileté já ji zdevastovalo teda pěkně.) To předtím, to bylo pouze živoření, oproti tomu, co cítila Loro teď, mrtvá.

Dveře se otevřely a do místnosti sebevědomě nakráčel její bývalý druh a za ním se ustrašeně vlekla Alena.

"Nazdar Callisto, vidím, že svědomí prohrálo a Catherine jsi přivedl. Ahoj, maličká, ty jsi už ale vyrostla... dlouho jsme se neviděly... no, dobře, dlouho ne a nevyrostla jsi vůbec, pokud tě to zajímá." pozdravila odtažitě a zašišlala směrem k šestnáctileté teenagerce.

"Loro. Sluší ti to sice, avšak není bytosti, která by již na dálku necítila tvou nechutnou zkaženost a nevnímala tu zrůdu, jež si jako klíště držíš v sobě."

"Ahoj ma-mami, teda Loro." zakoktala poplašeně nejmladší z bytostí v místnosti.

"Neříkej mi mami, cítím se pak tak stará. Sice nestárnu, ani mi na rozdíl od někoho nezvoní umíráček, že Callisto, no ale ráda bych tě místo tlachání požádala, ať přejdeš na mou stranu." nabídla mi.

Nicméně Catherine už nestihla odpovědět. Dveře do síně se s třesknutím otevřely. Zlatavě třpytivé částečky obsahující plyn se pozvolna mísil se vzduchem.

„Co-" Loro se rozkašlala. „Co to...?"

Odpovědí jí byl zlovolný smích. Trhla sebou a vyděšeně upřela oči na klobouk, který plavnými pohyby překonával vzdálenost od Callista k ní.

„Kdo jsi?" vyhrkla nemrtvá zmateně. Po mučivé chvíli, kdy se jí nedostávalo odpovědi, celá rozhozená vykřikla ještě jednu jednoduchou otázku: „Co tu děláš?"

„Ále, tomu bys nerozuměla," zachechtal se klobouk, „zkrátka, sestoupila jsem sem, abych tomuhle učinila přítrž. Po stěnách se právě rozlévá stylistikoin, který všechny tečky na konci složitých promluv mění v čárky!"

Nikdo se nezmohl na slovo, a tak čepice směle pokračovala. „Ano, ano, pak to bude chtít ještě dávku vakcíny proti češtinovi, aby se všechno to ,aby jste' změnilo na ,abyste'."

„Nevěřím ti ani slovo!" Callisto zafňukal a jeho tolik opěvované průzračně modré oči – které za jeho černými slunečními brýlemi stejně neměl nikdo šanci vidět – se zúžily vzteky. „Jsem největší Mary Sue chudinka pod sluncem, tak mě nevoď za nos!"

Klobouk jenom něco zabručel.

Krystalium zařvalo bolestí a zhroutilo se na zem. Svíjejíce se v agónii nemohl černovlásek mluvit, ale jeho pohled říkal jasnou otázku: „Cos to se mnou provedla?!"

„Neboj se, Callisto, to nic. To se ti jen vrací osobnost." Potom čepice odplula k poslední bytosti, ke Catherine.

„Prosím...neubližujt-"

„Aleno, nebo jak-že-se-to-jmenuješ, tobě aplikuji sérum Reálie."

„Re-re..."

„Stejně v ději nemáš žádnou roli, takže ti to neublíží."

Jakmile se tekutina dotkla dívčiny kůže, začaly se dít věci. Historie se přepisovala. Mrtvé postavy zemřely, živé obživly. Ty, které ani neměly existovat, byly smazány. Události v celé povídce – a i v povídce, co jí předcházela – by moje čtrnáctileté já nyní sotva poznalo.

Želbohu byla tahle patlanina tak blbě, že se správnými reáliemi a charaktery postav nemohla fungovat, takže se začínala rozpadat.

„Další na řadě jsou Zlé časy," zamumlal klobouk samolibě, když vyplouval z hroutící se jeskyně.

Konec!