Samuela vzbudilo zaklepání na dveře. Trhl sebou a zamžoural do slabých slunečních paprsků, které procházely skrz velká okna. Zavrtěl sebou a bolestivě zaskučel. Celou noc strávil na nepohodlné pohovce, která na něj zbyla, když si jeho mladší bratři přivlastnili postel. Posadil se a promnul si obličej dlaněmi. Celé tělo ho bolelo a měl pocit, že vlastně v noci vůbec nespal. Ozvalo se další zaklepání a Sam se zvedl. Když dveře otevřel, stál před ním vysoký chlapík s bílou kudrnatou parukou na hlavě a vyšňořený do lokajských šatů.

Ksakru, pomyslel si Samuel, a to jsem skoro zapomněl, v jakém století to jsme.

„Dobré ráno, pane," sklonil hlavu služebný, „komtesa Marie vás očekává na snídani dole ve velké jídelně."

„Na snídani?" překvapilo Sama.

„Ano, pane," kývl muž.

To ne, to nejde. Měli bysme odsud už co nejdřív vypadnout.

„Je mi líto, ale nemůžeme se zde již zdržet. Vyřiďte prosím komtese naše poděkování za poskytnutí noclehu. Jsme jí velmi vděční," Samuel se donutil k úsměvu.

„Dobře, pane," lokaj se uklonil a odešel.

Sam zaklapl dveře a rychlým krokem vyšel k posteli, kde jeho bratři zatím poklidně spali. Cestou popadl z kanapíčka dva velké polštáře, a když se k posteli dostal, po každém bratrovi jeden polštář hodil. Bratři sebou naráz škubli a naštvaně probodli Samuela pohledem.

„Vstáváme," pobídl je, „vytrácíme se jinam."

„Co šílíš, Same?" zamručel Teodor. „Typuju, že je teprve kolem osmé ráno. Kam chceš v tuhle nekřesťanskou hodinu jít?"

„Nekřesťanskou hodinu?" zasmál se Sam. „Touhle dobou bys byl už dvě hodiny v práci, kdybychom vedli normální život, takže koukej vylézt z té postele, Teo."

Prostřední bratr ho poslechl a líně se vysoukal zpod deky. Loudavým krokem se dostal k zrcadlu nad stolkem a prsty si projel delší tmavě hnědé vlasy. Snažil se je urovnat, ale vždycky se našel neposedný pramen, který mu vybočoval. Samuel se musel smát, když ho pozoroval.

„Platilo to i pro tebe Stephane," houkl letmo a pak se znovu pohledem zaměřil na postel a na nejmladšího z nich tří, „koukej vstávat."

„Já nikam nejdu," zaprotestoval Stephan, „před pár hodinami jsme se vrátili."

„To ale není můj problém," namítl Sam, „takže hurá ven."

Samuel se rozhlédl po dlouhé chodbě a zamířil ke schodišti. Mladší bratři ho následovali, přičemž se pošťuchovali a vypadalo to, že každou chvíli něco rozbijí nebo shodí.

„Mohli byste se uklidnit?" sykl Sam směrem k nim.

„Co šílíš?" zasmál se Teodor. „Jsme snad na tajné akci?"

„Mohli byste to tak brát," zamručel Samuel a seběhl schody až ke vchodovým dveřím.

Po každé straně stál jeden lokaj a Sama napadlo, jak nudná tahle práce musí být. Pohledy lokajů se teď zaměřily právě na něj a on přemýšlel, co by asi bylo vhodné říct. Než se však k něčemu odhodlal, jeden z lokajů přiskočil ke dveřím a otevřel mu je.

„Děkuji," zamumlal Samuel a chtěl projít dveřmi, když mu k uším dolehlo klapání podpatků.

„Hrabě Lovelow!" uslyšel dívčí hlas. „Kam si myslíte, že jdete?"

Samuel se otočil ke schodišti, ze kterého právě sbíhala Marie. Měla na sobě překrásné bílé šaty se žlutým nádechem a paruka, kterou měla na hlavě, byla o něco nižší a evidentně lehčí než ta včerejší.

„Odcházíme," Sam mávl směrem k bratrům, kteří ho ihned dohnali, „nemůžeme se už zdržet."

„Nemůžete jen tak odejít," vyhrkla Marie.

„Ples byl úžasný, věřte, že jsme si ho užili," usmál se Samuel, „ale je čas jet domů."

„Domů?" naklonila komteska hlavu k rameni. „Kam domů?"

„Na naše hrabství přeci," ozval se Teodor a Sam byl za něj vděčný.

„Díky za poskytnutí přístřeší," poklonil se společně s bratry a vyklouzli dveřmi ven.

Sam si Marii ještě jednou prohlédl, než se před nimi velké dveře uzavřely.

Sedmá část Cestovatelů :)

Doufám, že se líbí :)

Děkuji za komentáře - jakékoli!! :) 

Pokračování příště, 

Aerstea :)