Marie sledovala, jak se před bratry zavřely dveře. Zůstala oněměle stát na chodbě a nemohla se smířit s tím, že jsou pryč – především s tím, že je pryč Samuel. Ten muž vypadal dokonale i po ránu, přestože vlasy měl na jedné straně přeleželé. Evidentně strávil noc na pohovce. Marie se usmála, ala úsměv se během vteřiny vytratil, když si uvědomila, že ho nemůže jen tak nechat odejít. Vyběhla ke dveřím, které před ní lokajové otevřeli, a proběhla ven. Zahlédla bratry, jak mířili po kamenité cestičce pryč a vyšla za nimi. Nechtěla je dohnat hned, protože by se určitě otočili a doprovodili by ji zpátky do zámku. V tichosti je následovala a pozorovala je. O něčem horlivě debatovali a ona si přála slyšet alespoň zlomek jejich rozhovoru. 

Pohledem utkvěla na Samuelovi a nemohla odtrhnout oči od jeho hnědých vlasů. Přála se jich dotknout a zjistit, jaké na dotek jsou. Začervenala se, když se přistihla při takových myšlenkách. Bratři zahnuli na lesní cestičku a ona je na moment proklela. Vysoké podpatky nebyly zrovna ideální pro takovou procházku. Přesto bratry stále následovala, až došli k opuštěné dřevěné chalupě. Byla malinká, vešli by se do ní nanejvýš tak dva lidé, ale to trojici evidentně vůbec nezajímalo. Postavili se do trojúhelníku a chytli se za ruce. Náhle jim ze zad vystřelily jakési kovové věci a Marie trochu couvla. Srdce se jí divoce rozbušilo a měla pocit, že musí nějak zasáhnout.

„Nechoďte," uniklo jí ze rtů hlasitě.

Zabodly se do ní tři páry očí a ona zrudla.

„Co tu děláte, Marie?" nechápal Samuel.

„Neodcházejte pryč, prosím," ignorovala jeho otázku.

„Same, nemáme čas," upozornil bratra Stephan.

„Marie, musíme jít," namítl Samuel, „prostě nás nechte."

„Vezměte mě s sebou," zaprosila.

„To nejde," zavrtěl hlavou.

„Jde to," udělala k nim několik kroků, „prosím, vezměte mě s sebou."

Věci na Samuelových zádech se pohnuly nahoru a dolů a on se ošil. Nervózně zamručel a přešlápl z nohy na nohu.

„Dobrá, tak pojďte," natáhl k Marii ruku, „ale rychle."

Doběhla k němu a za ruku ho vzala. Protáhl jí doprostřed mezi bratry, kteří k ní přistoupili blíž, až se jí skoro dotýkali.

„Zavřete oči, Marie," špitl Samuel a ona ho poslechla.

K uším jí dolehl neznámý zvuk a ona zamrkala do tmy. Samuel jí svíral pevně v náručí a jí to bylo více jak příjemné. Podívala se mu přes rameno a spatřila jakousi černou cestu, po které jezdily jakési plechové věci. Hrudník se jí sevřel úzkostí a opětovala Samovi pevné objetí. Prsty nahmatala ony kovové věci na jeho zádech. Vzhlédla a podívala se mu do očí.

„Co je to?" zeptala se tiše.

„Křídla," odpověděl jí stejně potichu.

„Křídla?" nechápala. „Ale ty mají pouze ptáci. A, a už vůbec nevypadají tak, jako tyhle."

„Jsou trošku jiná," krásně se usmál a její srdce se při tom úsměvu divoce rozbušilo.

„Trošku," zamumlala si sama pro sebe.

„Není ti zima?" zeptal se jí a ona mu vůbec neměla za zlé tykaní.

„Ne," zavrtěla hlavou, „spíš by mě zajímalo, kde to jsme. A co jsou ty věci."

Poukázala na neznámé objekty a on se otočil tím směrem.

„Tohle," ukázal na černou cestu, „to je silnice a po ní jezdí auta - to jsou ty plechová monstra, ale není proč se jich bát, jsou vcelku neškodná."

„Aha," kývla, ale vůbec si nebyla jistá, že pobírá vše, co jí řekl, ač to byly sotva dvě věty.

„Neboj se, Marie," špitl jí, „to je dobré. Jen ti potřebujeme najít jiné šaty."

„Co se ti na mých nelíbí?" svraštěla obočí.

„Jsou trochu... Jak to říct... Z módy," rozesmál se.

Marie následovala Samuela a neustále se ohlížela kolem. To obrovité město, ve kterém se nacházeli, se začínalo probouzet k životu. K uším jí doléhaly vysoké zvuky, které vycházely z těch kovových monster – vlastně aut, a Marii to rvalo uši. Nadzvedla si rukama šaty, aby si je nepřišlápla a doběhla Sama, aby s ním srovnala krok.

„Kde to jsme?" zvolala, aby překřičela okolní ruch.

„Tohle je, moje drahá Marie, Praha," usmál se Samuel.

„Praha?" překvapilo ji. „Ale takhle Praha přeci vůbec nevypadá. Kde jsou cesty složené z kostek? Kde jezdí kočáry tažené koňmi? A co trhy? Vždycky v Praze bývaly trhy."

„Vítej v 21. století," zasmál se.

„21. století?" vydechla ohromeně a zůstala stát na místě.

Samuel se na ní po pár krocích otočil, vrátil se k ní a vzal jí za ruku.

„Pojď," přiměl ji k chůzi, „uvidíš, že se ti bude novodobá Praha líbit. Já osobně ji miluji."

Marie jeho ruku chytila pevněji a trochu získala jistotu.

„Jak to, že to tu znáš?" nechápala.

„Dospíval jsem tu. Tady jsem žil nejdéle ze svého života a snažím se tu trávit, co nejvíc času můžu. Je to tu kouzelné," zasnil se.

„Ale říkal jsi, že tvoje hrabství," začala zmateně, ale Samuel jí přerušil.

„Nejsem žádný hrabě," zavrtěl hlavou a pobaveně se zasmál, „a nikdy jsem ani nebyl. Musel jsem si ten titul vymyslet, abych zapadl do vaší doby."

„Do naší doby?" zamračila se. „Takže jsi mi lhal?"

„Jen s těžkým srdcem," mrkl po ní a právě tohle laškovné gesto jí zabránilo, aby se na něj zlobila.

Dorazili před monstrózní budovu a Marii zdřevěněly nohy, když spatřila, kolik lidí se hrne dovnitř a jak málo jich vychází ven.

„Nejdeme tam, že ne?" polkla.

„Jdeme," uculil se Sam, „tohle je nákupní centrum. Nejlepší místo, kde ti sehnat šaty."

Marie si povzdychla. Záviděla Samuelovi, který už dávno převlečený byl. Oblečení vyndal z úkrytu v uličce a bylo znát, že už se na tohle místo vracel po několikáté. Tmavě modré kalhoty – Samuel jim říkal džíny, mu neskutečně slušely, stejně tak černá volná košile. Marie si prohlédla svoje šaty a povzdychla si.

„Tyhle mám nejradši, dostala jsem je od papá k osmnáctým narozeninám," promnula šaty prsty, „ale když jinak nedáš. Budiž, už ať je to za mnou."

Marie vyšla z kabinky a prohlédla se ve velkém zrcadle, které bylo na konci chodbičky s převlékacími místnůstkami. Zazoufala a snažila se na oblečení, co měla na sobě pohlížet očima dívky 21. století. Vůbec se jí to ale nedařilo.

„Vážně je tohle módní?" pootočila se na Teodora se zkroušeným výrazem.

Upnuté úzké džíny a věc, které se říkalo tričko, s poměrně hlubokým výstřihem jí vůbec neseděly. Cítila se v tom nesvá a všechno jí kousalo a škrtilo.

„Poslední móda," pokrčil rameny Teodor, „holky to nosí rády."

„Myslím, že Marie ocení spíš tohle," protáhl se kolem Teodora Samuel a podal Marii balónové tmavě modré šaty zdobené drobnými býlími kytičkami.

Marii se rozzářily oči a na tváři se jí objevil široký úsměv. Sáhla po šatech a zmizela v kabince. Rychle se převlékla a vystřelila z kabinky zpátky před zrcadlo. Zatočila se dokola a spokojeně sledovala, jak se sukně šatů roztočila.

„Jsou úžasné," vydechla nadšeně.

„Vidíš," strčil Samuel do Teodora, „zkus se dívat na svět jejíma očima."

„Koupíš mi je?" zamrkala na Sama Marie.

„Jistěže," přikývl jí, „jen si dojdu vybrat do bankomatu a hned jsem zpět. Prozatím se převleč zpátky."

Osmá část příběhu :)

Jsem ráda, že jsem stihla přidat díl, protože je hodně školy, tak doufám, že to nějak všechno dokážu spatlat dohromady :)

Pokud se líbí zanechte prosím komentář :)

Pokračování již brzy :) (snad :D ),

Aerstea

P. S. Obrázky nevlastním, jen půjčené :)