Samuel pozoroval Marii, jak plačící vyběhla z krámku, a pohledem se setkal s bratrovým. Teodor se na něj zamračil, ale Sam neměl pocit, že by udělal něco špatně.

„Co zas?" protočil oči.

V tu chvíli to vypadalo, jako kdyby byl nejstarší bratr Teodor a Samovi se to moc nelíbilo.

„Chováš se jako pitomec," osočil ho bratr.

„Co jsem provedl tak hrozného? Spustil jsem ji z očí na pár minut. Pár minut Teodore!" namítl Samuel.

„A k čemu to dospělo? Co z toho máš? Ještě mi řekni, že ses nedozvěděl nic nového a přísahám, že tě praštím, ať jsi starší, nebo ne," zavrčel Teodor.

„Zatím toho moc nevím, ale vypadá to slibně. Kordelie toho ví hodně," Samovi se rozsvítily oči jako vánoční stromeček.

„Kordelie?" pozdvihl obočí Teo.

„Knihovnice, které tenhle krámek patří. Ví toho o cestování spoustu! Třeba mi konečně bude schopná pomoct, Teodore! Nám bude schopná pomoct," vyhrkl Samuel nadšeně.

„Pomoct s čím?" Teodor mu uhnul pohledem. „S tím, co nám bylo dáno jako dar? Má to určitý důvod, že tu schopnost máme, Same. Nemyslím si, že tím důvodem je, abychom se toho zase zbavili, ale pokud to bereš jako smysl svého života... Budiž, s tím asi nic neudělám."

„To nechápu," Sam byl trochu zaskočený, „copak jsem jediný, koho pořád nebaví cestovat tam a sem?"

„Zřejmě?" bratr se na něj podíval se smutkem v očích. „Vždyť víš, že jediným problémem je Stephanova neschopnost ovládat svoje cestování, ale tím jsme si prošli oba. A oba dva moc dobře víme, že se to naučí, stejně jako jsme se to naučili my. Chce to jen praxi."

Samuel se nadechl, že něco namítne, ale Teodor zvedl ruku, čímž ho umlčel.

„Je mi to jedno!" zdůraznil. „Jen mám pocit, že bys měl mít teď trochu jinou prioritu, než hledání něčeho, co vlastně ani nepotřebuješ."

Jen co ty slova dořekl, otočil se a prošel dveřmi na rušné náměstí. Samuel si povzdychl, ale pak razantně zavrtěl hlavou a prošel zpátky do zadní části krámku.

Kordelie seděla v tureckém sedu na šedivé ošoupané taburetce a pokuřovala vodní dýmku. Místnost byla zahalená kouřem a Samuel se rozkašlal, když se tam vrátil. Posadil se na druhou taburetku naproti Kordelii a znovu si ji prohlédl. Bylo na ní cosi zvláštního – snad to bylo tím, že toho tolik věděla.

„Na," nabídla mu druhou hadici vycházející z vodní dýmky.

„Nechci, díky," Sam zavrtěl hlavou.

„Jen si dej, bude ti to líp přemýšlet," usmála se na něj.

Samuel váhavě kývl a vložil si do úst náhubek. Několikrát popotáhnul a vyfoukl jemný bílý kouř. V ústech ucítil chuť zeleného jablka a pousmál se. Nebylo to špatné, ale stále si nemyslel, že mu to bude k něčemu dobré.

„Jsem zvědavý, už mě nenapínejte. Co ještě mi řeknete?" přerušil chvíli ticha.

„Nic," podívala se na něj s hravým úsměvem.

„Nic?" vytřeštil na ni oči. „Jak to myslíte? Vždyť přeci, tady musí být něco, co..."

„Co vás vede k takové snaze zbavit se tak vzácného daru?" nechápala.

„Už mě to nebaví," odfrkl si znuděně, „co je na tom dobrého? Je to prokletí."

„Tak se toho prokletí zbavte sám," pokrčila rameny.

„Cože?! Čekal jsem, že mi poskytnete nějakou radu a jediné, co jste mi schopná říct je, že si mám poradit sám?" vyštěkl Samuel naštvaně a vyšvihl se na nohy. „Zbytečně jsem tu ztrácel čas."

Kordelie se hlasitě rozesmála a dlouze popotáhla z dýmky. Kouř vyfoukla směrem k Samuelovi, který se jeho směr snažil odklonit divokým máváním ruky.

„Ztrácel čas," uchechtla se Kordelie, „to mi řekne muž, který se skoro celý život zabývá hledáním něčeho naprosto nepotřebného. Ztrácíte čas celý svůj život, Same, aniž byste to věděl."

Samuel se nadechl, že jí odpoví, ale místo toho se jen otočil a odešel.

Už jedenáctá kapitolka :)

Doufám, že se líbí :) Prosím zanechte komentář, pokud budete chtít :) 

Další část snad brzy  :)

Aerstea

P. S. Obrázky nevlastním :)