Od toho večera uběhlo osm let. Morgana rostla a její magie s ní. Luisa, její babička se snažila dívence aspoň trochu nahrazovat absenci rodičů. Tenkrát ráno po onom večeru, který Peterovi otevřel oči, našla Luisa krátký vzkaz:

Máš pravdu mami, ostatně jako vždy. Jediná pomoc jsou informace o té věštbě. Vydávám se je hledat a nevrátím se dřív než je všechny získám. Vím, že se o ni postaráš a jsem ti za to nesmírně vděčný. Budu se tě snažit kontaktovat.

Sbohem Peter

Od té doby se snaží být vším co Morgana potřebuje, byť to je úkol nelehký. Magie u dětí dvou kouzelníků se projevuje nejdříve v pěti letech ovšem Morgana ji ovládá již od dvou let. Ano, ovládá. Po pár výbuších magie, kdy něco rozbila se podivně zklidnila a jednoho večera, když ji Luisa šla zkontrolovat si malá tehdy dvouletá Morgana udělala pomocí magie divadlo z plyšaků, které vědomě ovládala. Luisa se několikrát během těch let snažila zjistit, kde je její syn, ale bezúspěšně. Ozýval se zřídka, ale nic neukazovalo na to, kde by mohl být. A tak Luisa sama vychovávala dívku, která se zdála být mocnější než spousta kouzelníků své doby.

Naštěstí, Morgana byla hodným a chytrým dítětem. Se svými učiteli tvrdě pracovala na svých schopnostech a Luisa tiše pozorovala, jak z její vnučky roste mladá slečna, která je smířena se svým osudem.

******

Peter stál před starým chátrajícím sídlem Andrewsů. Cesta sem mu zabrala mnohem více času než předpokládal. Věděl sice, kde se přibližně sídlo nachází, ale i přesto měl problém nalézt přesnou polohu. Nyní se díval na místo, kam nikdo nevkročil od dob Velké války. Podle toho co věděl, sem vtrhli Smrtijedi a bez milosti zavraždili všechny muže a děti. Ženy odvlekly před Voldemorta, který je měl dlouze mučit. Nebýt toho, že jedna z žen, členka tehdejšího Fénixova řádu, nebyla přítomna, celý jeho rod by zanikl. Peter se otřásl odporem z toho co se v tomto domě dělo, přesto vykročil jistým krokem do jeho hlubin. Dům jako kdyby věděl, kdo do něj vstoupil. Všude se rozsvítily svíce a rozhořely krby. Peter pevněji sevřel hůlku a opatrně postupoval dál do domu. Připadal si více ohrožen když dům zářil světlem než když vycházel do naprosté tmy. Obrazy na stěnách se na něj usmívaly a chápavě pomrkávaly. Cítil se čím dál více nesvůj a uvažoval, zda nemá raději utéct. Pohlédl na schodiště a zadrhl se mu dech. Shlížela na něj dívka, která jako kdyby z očí vypadla jeho matce. Zalapal po dechu a sklonil hůlku. Než však stihl cokoliv říct, dívka ho předběhla.

„Zdravím tě Petere, dlouhou dobu jsem na tebe čekala.“

V tu chvíli se rozplynula a vzápětí se objevila těsně před vyděšeným Peterem.