Sledoval ubíhající krajinu skrze okénko auta zdánlivě nezaujatýma a nepřítomnýma očima. Ve skutečnosti si ale ukládal do paměti každičký detail, každou cestu a pečlivě pozoroval svět venku. Už teď by dokázal bez jediného zaváhání najít cestu z města. Přestože nic takového neplánoval, nemohl si pomoct. V hlavě si přemítal všechny možnosti alternativních tras, které by mohl někdy využít. Už se naučil, že je lepší být připraven než později litovat. Stejně ho to nestálo velké úsilí. Měl dobrou paměť. Byl si dokonce jistý, že by dokázal pozpátku projít všechny cesty, kterými šel za poslední rok.

Jenže... Stejně to bylo k ničemu. Nemohl se vrátit. I kdyby si pamatoval cestu až na samý začátek toho všeho. A přestože měl tak dobrou prostorovou orientaci, byl si naprosto jistý, že je ztracený. A už dávno ztratil zájem hledat nějaký cíl.

Pevněji obejmul svůj poloprázdný batoh a natiskl se blíž ke dveřím. Byl unavený. V noci nedokázal usnout. Nemělo to nic společného s nočními můrami. Byl pouze příliš nervózní, než aby zavřel oči. Nebyl to však ten druh nervozity, kdy jste příliš natěšení a plní očekávání, jako když spatříte dárky pod stromečkem. Byla to ta nervozita, jako když celou noc sledujete hororové filmy a poté máte zhasnout.

Byl zvyklý na úzkost, jež mu svírala vnitřnosti pokaždé když se měl rozhodnout. Zatemňovala mu mysl, až nebyl schopný přemýšlet nad ničím jiným než nad tlukotem jeho srdce a z které mu dřevěněly nohy.

Nyní byl klidný. Neviděl jediný důvod k nervozitě. Zažil to už mockrát, než aby měl nějaká očekávání. Bylo mu jedno, co se stane. Přišlo mu, že i kdyby mu to jedno nebylo, nesešlo by na tom. Nic by se nezměnilo.

„Podívej," ozval se ženský hlas, „Tohle je tvoje nová škola."

Vzhlédl a skrz čelní sklo spatřil menší několika patrovou budovu s béžovou omítkou a spoustou oken. Všiml si, že jedno z oken ve druhém patře bylo zamřížované a bylo mu jasné, že nad tím bude nějakou dobu přemýšlet. Jinak na budově nebylo nic zvláštního. Hned vedle ní viděl ovál s hřištěm, které se dalo využít na fotbal nebo na házenou, ale dříve, než si to všechno stihl pořádně prohlédnout, už mu výhled zastínily jiné budovy.

Podíval se do zrcátka nad palubní deskou zrovna ve chvíli, kdy na něj žena za volantem upírala své jasné modré oči. Přesto, že to nebyl přímo oční kontakt, odvrátil se a dál zíral z okénka.

„Já vím, že to není nic moc, ale možná pro tebe bude menší město lepší. Nebude to tu tak rychlé a budeš mít svůj klid," řekla a poté se s pokusem o odlehčení situace zeptala, „Nechceš se aspoň pokusit o úsměv?"

„Mám se usmívat?" zeptal se vyčerpaně. Přemýšlel, jestli by jí tím udělal radost. Možná by to mohl zkusit. Kvůli ní. Měl ji rád a nechtěl, aby se kvůli němu cítila špatně. Ale na druhou stranu se vůbec necítil na úsměv.

„Já nevím, Jespere," vzdychla.

Chvíli jeli v naprostém tichu, než konečně zastavili před velkým dvoupatrovým domem s menší zahradou a dřevěným, čerstvě lakovaným, plotem s kamennými zídkami. Dům to byl pěkný. Omítku měl na první pohled hladkou a bez vad, což bylo mizerné na šplhání. Vchod, jednoduché dveře z tmavého dřeva s malým zakaleným sklem ve výši očí, měl po stranách vystouplé zakulacené zdi a malou stříšku. Dokonce i vyvýšenou zem se schůdky. Jen jestli to byl jediný vchod. Vždy bylo výhodnější mít nějaké zadní dveře.

Zahrada, to, co z ní viděl přes plot, vypadala moc hezky. Růžové keře po stranách vchodu a pěkný vzrostlý dub v pravém rohu. Nic jiného však neviděl.

Skrze jedno okno v přízemí nalevo bylo vidět skrze roztažené záclony do kuchyně, ve které zrovna byla žena s drdolem, předpokládal, že to byla paní Handersonová. Ještě o nich nevěděla a čemusi se věnovala.

Od volantu se k němu otočila žena s mladou tváří a špinavě blond vlasy. V očích jí hrál starostlivý pohled. Takhle se na něj dívala vždycky, když stáli před novým domem. Jako by přemýšlela, kdy se znovu uvidí. Věděl, že to nebude za dlouho a ona to nejspíš věděla také.

„No," nadechla se, „Víš, jak se chovat. Myslím, že ti nic připomínat nemusím. Pokus se s nimi dobře vyjít. Zdá se, že jsou to milí lidé, tak je moc netrap."

Myslela to dobře, ale stejně ho to moc nepovzbudilo. On nikoho trápit nechtěl, ale věděl, že si ho problémy najdou kdekoli. Smůla se mu doslova lepila na paty.

„Tady máš číslo na novou psycholožku," podala mu malý papírek, „Zavolej jí, až zjistíš, jaký budeš mít rozvrh a domluv se s ní na sezení. Ale moc to neoddaluj. Já si zjistím, jestli si jí zavolal nebo ne."

Vzdychl a s nelibostí si od ní papírek vzal, načež si ho zastrčil do kapsy u červené volné mikiny.

„Já vím, že se ti to nelíbí, ale je to potřeba. Kdybys tam nešel, měl bys z toho problém ty, oni i já. A jedna hodina týdně není nic tak hrozného," položila mu povzbudivě ruku na rameno.

„Já tam zavolám," slíbil a rychle vystoupil, aby se o tom už nemuseli bavit. Paní Handersonová si už všimla auta před domem a nyní vycházela ze dveří s vřelým úsměvem, který ho spíše znervóznil, než uklidnil. V jejích hnědých očích však nebylo nic nepřátelského ani zlověstného. Byl to upřímný úsměv. O to byl však zvláštnější.

Otevřela branku a vyšla na ulici, načež se zastavila přímo před chlapcem, který pevně svíral ucho svého černého batohu. Mohlo jí být kolem třiceti až čtyřiceti, ale oči měla jasné, stejně jako úsměv. Hnědé vlasy měla svázané do neupraveného drdolu, ale pár neposlušných pramínků jí přesto padalo do očí. Na sobě měla šedý pletený svetr a obyčejné domácí kalhoty. Nic moc formálního. Celkově působila jako milá a laskavá paní.

„Ahoj," pozdravila vřele, „Ty musíš být Jesper. Už jsem se nemohla dočkat, až tě konečně uvidím. Tak ráda tě poznávám."

„Dobré odpoledne," oplatil jí pozdrav, „Moc mě těší."

„Páni. Si zdvořilý, ale nemusíš být tak formální," ujistila ho.

„Promiňte," sklopil zrak, protože už se jí, na jeho vkus, do očí díval příliš dlouho.

„To je dobrý. Za nic se neomlouvej," usmála se ještě vřeleji a poté obrátila svoji pozornost k ženě, která právě vystoupila z auta.

„A vy jste určitě paní Lungová," potřásla si s ní rukou, „Už jsem se bála, že nikdy nepřijedete."

„Snad jsme se tolik nezdrželi," prohlásila vesele paní Lungová, načež se ohlédla na Jespera, „Vem si věci z kufru. My si ještě musíme promluvit."

Beze slova nechal dvě ženy, aby si povídaly a vydal se k autu. Z kufru vytáhl malou černou tašku s jedním uchem a přehodil si ji přes rameno. Zdaleka nebyla plná, a tudíž ho nestálo téměř žádnou námahu ji nést. Pro něj bylo výhodou nemít moc věcí. Nemusel si dělat starosti, kam je dá a vždy je mohl mít s sebou. Navíc neměl ani zájem o velký majetek. Zdálo se mu to zbytečné. Nechápal, proč lidi potřebují tolik věcí, když je stejně nakonec skoro ani nevyužijí. Proto si nechával jen to, co pro něj bylo důležité.

Zavřel kufr a vracel se zpět před branku, kde si dvě ženy vyměňovaly informace a trpělivě pak čekal, až skončí. Jednalo se prakticky pouze o zdvořilosti, protože vše už stejně bylo zařízené a potvrzené. Čekání mu ale nevadilo. I na to byl zvyklý.

Když konečně domluvily, paní Handersonová na něj spokojeně pohlédla a v očích jí zářila radost. Byl z toho tak překvapený, že celý ztuhl a veškeré myšlenky se mu vytratily z hlavy.

Byl si jistý, že takhle se na něj ještě nikdo z nich nedíval. Jistě. Usmívali se. Ale nebylo to tak upřímné a vřelé. Nechápal, proč by se tak na něj měla dívat a cítil se z toho nesvůj.

„Nepotřebuješ pomoct s věcmi?" zeptala se a poté si všimla tašky, kterou držel. Zatvářila se zmateně, a dokonce i trošku rozpačitě.

„To je všechno?" chtěla se ujistit a když kývl, rozpaky v její tváři byly ještě zřetelnější. Asi nevěděla, co říct.

„No?" nadechla se paní Lungová, jako by si nebyla jistá, jestli už to bylo všechno, ale nakonec s úsměvem řekla své sbohem paní Handersonové a poté se podívala na Jespera.

„Kdyby si cokoli potřeboval, zavolej mi," řekla, „Hodně štěstí a zatím ahoj."

Zatím. To slovo mu neuniklo. Nevěřila, že to vyjde. Nemohl jí to mít za zlé. Ani on tomu nevěřil. Jak by také mohl?

„Ahoj," rozloučil se a sledoval, jak nastoupila do auta a poté odjížděla pryč. Už opět zůstal stát před domem úplně cizích lidí s tou podivnou prázdnotou uvnitř.

„Pojďme dovnitř," pobídla ho mírně paní Handersonová a vedla ho přes zahradu až k vchodovým dveřím.

Přemýšlel, jací asi budou a jaké to tu bude, ale nijak zvlášť ho to ani nezajímalo. Věřil, že se to nebude nijak lišit od předchozích zkušeností. Neměl žádné velké naděje. Věděl, že ty nakonec bolely víc než smíření. A nakonec bylo smíření jedinou cestou, kterou mohl jít.

Přeci jen. Handersonovi byli jeho třináctou rodinou za osm let od doby, kdy se to vše tak příšerně pokazilo.

Vítám vás u svého nového příběhu!
Cestu domů už plánuju přibližně rok a půl a myslím, že je připravená spatřit světlo světa.
Doufám, že vás bude bavit Jesperův příběh plný nepravděpodobných událostí a nehod.

Zatím se loučím!

(1. 1. 2020)