Matematika nebyl zrovna obor, v němž Jesper vynikal. Byla jednou z věcí, které se špatně učily, pokud byla špatně vysvětlena. Během svých pobytů na různých místech zjistil, že každý učitel vysvětloval učivo jinak, což bylo u matikářů obzvláště nepříjemné. Jeden by řekl, že u něčeho takového to nemůže být možné, ale opak byl pravdou. Největší dilema vždy bylo, jakým způsobem počítat, protože na nějakých školách po něm chtěli jeden určitý postup, protože všechny ostatní byly z nějakého důvodu špatně.

Ve výsledku nebyl v počtech nejhorší, dokonce by se dalo říct, že mu to šlo, protože v nich byl rychlý a výsledky míval správně. Jeho problémem byly ony postupy. Už se mu jich v hlavě motalo tolik, že se mu to pletlo.

Při páteční matice dostali papír popsaný slovními úlohami jako samostatnou práci na celou hodinu, vzhledem k nepřítomnosti paní Hartové. To bylo uklidňující, jelikož logickou stránku věci chápal dobře. Nedělalo mu problém spojit si to dohromady. Díky tomu měl práci hotovou během první poloviny hodiny i s běžnou kontrolou. Kdyby mu záleželo na známce, jistě by si dal více na čas. Známky pro něj však byly irelevantní.

Byl rád, že týden opět proběhl klidně. Pouze v úterý se málem stal menší incident. Po škole čekal na kluky před malým obchodem s potravinami, kde plenili oddělení se sladkým, když se náhle zpoza rohu objevil Dennis s Trentem. Byl zrovna myšlenkami jinde a všiml si jich příliš pozdě. Chtěli ho odtáhnout pryč, ale dokázal se jim bránit, dokud z obchodu nevyšli kluci. Stačil jediný pohled a oba surovci utekli. Nedošlo tedy k žádným ranám ani ničemu jinému.

Odsunul papír stranou a vytáhl jinou práci. O španělštině dostali za domácí úkol popsat o minimálně dvaceti větách svůj pokoj. V jeho případě nebylo moc o čem psát, ale už se mu podařilo napsat polovinu. Rozhodl se soustředit spíš na detaily než obecný popis, protože ten by nestačil.

Učitel, který jim hodinu suploval, se u něj po několika minutách zastavil během obcházení třídy. Vstřebal, že Jesper nedělá, co by měl, ale když pohlédl na vypracovaný list, nechal ho být.

Když byl hotový i se španělštinou, znepokojeně pohlédl z okna. Obloha se zatahovala, po dešti však zatím nebylo ani památky. Doufal, že je temné mraky minou. Předpověď slibovala něco jiného.

***

„Dnešek byl na nic," stěžoval si Al, když opustili pozemek školy a vydali se jejich obvyklou trasou. „Úplně jsem zapomněl, že jsem měl mít prezentaci na dějepis. Profesor malém vyletěl z kůže, ale podařilo se mi to usmlouvat na další hodinu. Jenže pak přišla fránina a ta stará bába nám dala úkol na dvě stránky! Čtyřicet otázek, na který musíme odpovídat ve francouzštině. Pořád zapomíná, že fráninu máme jen dva roky a že ona neumí učit."

Jazyky byly jedny z mála předmětů, při kterých se třídy míchaly, protože byly volitelné. Jesper se rozhodl jít na španělštinu z docela obyčejného důvodu. Nemusel se jí učit a měl tedy o to více času přemýšlet nad jinými věcmi nebo nepřemýšlet nad ničím. Rozhodl se, že si tak dá na pár měsíců volno, než ho zase pošlou jinam. Příště si to naopak zvolí podle toho, co by se měl učit.

Zack byl také na španělštině, ale Al s Eddiem měli francouzštinu. Tudíž každý druhý den poslouchali stížnosti na špatnou učitelku.

„Jsme na tom podobně. My máme popsat svůj pokoj ve dvaceti větách. Waynová je sice fajn, ale dost přeceňuje naše schopnosti." Zavrtěl hlavou Zack.

Jesper znovu pohlédl na oblohu a neubránil se ztrápenému zamračení. Mraky se stále kupily a byly tmavší než předtím. Ten pohled v něm stupňoval nervozitu, již pociťoval už pár hodin. Tušil bouřku a vůbec se mu to nelíbilo.

Nemohl se dočkat návratu k Handersonům. Plánoval strávit zbytek dne ve svém pokoji. Dokonce přemýšlel, jak velký je prostor v jeho skříni. Byl si docela jistý, že by se do části s věšákem bez větších problémů vešel, protože tam nebyly police, které by překážely.

Z myšlenek byl vyrušen šťouchnutím do žeber. Polekaně se ohlédl, ale byl to pouze Zack, který se snažil získat jeho pozornost.

„Promiň, ale si mimo." Pousmál se brunet trochu rozpačitě. Nejspíš si ještě živě vzpomínal na incident na pláži a byl nesvůj kdykoli se Jesper jen trochu polekal.

„Ptal jsem se, o čem budeš psát, když v pokoji nic nemáš?"

„Popsal jsem ten prostor spíš do detailů. To je dobrý způsob, jak snadno nabrat věty," odpověděl Jesper a přemýšlel, jestli by si všimli, kdyby zrychlil tempo.

„Chceš říct, že už to máš hotový?" Vyvalil oči Zack.

„Stihnul jsem to ve škole." Kývnul.

„No jo vlastně. Říkal si, že umíš plynně španělsky," rozsvítilo se Zackovi. „Nemohl bys mi píchnout? Já v tom vážně plavu."

Znovu pohlédl na oblohu. Netušil, za jak dlouho má bouřka začít, ale mraky tam strašily už od rána a zatím nic nepřišlo. To mohlo znamenat, že by měl mít ještě pár hodin k dobru, nebo dokonce žádná bouře nebude. Byl to nicméně risk.

Brunet trpělivě čekal na odpověď a Jesper moc dobře věděl, že by nemohl říct ne, i kdyby chtěl. Prostě to nedokázal.

„Jasně," souhlasil tedy. Přeci jen, jak dlouho může trvat napsat dvacet vět? On to stihl za deset minut. Nebude to velké zdržení.

„Hele, a nemohl bys píchnout i mně? Mluvíš přece i francouzsky, ne?" přihrnul se hned Al.

„Trochu," přiznal po chvíli Jesper. Nelíbilo se mu, kam to směřovalo.

„Mohl bys ten úkol udělat za mě? Pro tebe to bude hračka," zeptal se Al zcela vážně. Jenže to už ho Eddie odstrkoval pryč.

„Chtěl tím říct, jestli bys mu s tím nemohl pomoct? Jen poradit, protože to určitě dokáže udělat sám." Zamračil se na Ala.

„Mně to nevadí," ujistil je Jesper trpce. „Rád pomůžu."

„Vidíš?" Usmál se vítězně Al na Eddieho, který se ale pořád nesouhlasně mračil.

„V žádným případě. Přece za tebe nebude psát úkoly!"

„Řekl, že mu to nevadí!"

„To je jedno. Nemůžeš ho takhle využívat," přisadil si Zack.

„Kdo říkal něco o využívání? Tohle by byla jen přátelská pomoc." Rozhodil rukama Al. „Co je na tom špatnýho, když mu to nevadí? Že jo, Jesi?"

Ve skutečnosti mu to trochu vadilo. Nezdálo se mu to správné. Nikdo by se neměl vykrucovat z úkolů. Bylo by nefér vůči ostatním, kteří se opravdu snažili, že by pro to on nemusel hnout ani prstem, jen protože se mu nechtělo. Navíc šlo o podvod a on opravdu nerad porušoval pravidla. Jenže jak mohl říct ne, když se na něj díval s takovým očekáváním?

„Nevadí," řekl, ale nejspíš to neznělo tak přesvědčivě, jak mělo nebo zkrátka přemýšlel nad odpovědí moc dlouho, protože se na něj všichni tři kriticky podívali. Dokonce i Al se přestal tvářit tak sebevědomě.

„Hele, já tě do ničeho nutit nechci," prohlásil upřímně. „Nemusíš souhlasit se vším, co řekneme. Klidně mě můžeš poslat do háje."

„Není to zlý," přidal se Eddie. „Když je ti něco nepříjemný, stačí říct. Nikoho tím neurazíš."

„Jako by na tom záleželo," dostal ze sebe Jesper něco jako uchechtnutí.

„Záleží! Máš právo mít názor," pustil se hned do hájení Zack, kterému se už opět nelíbilo smýšlení jeho kamaráda. Jenže Jesper se na něj jen nepřesvědčeně podíval.

„Neřekl jsem, že nemůžu mít názor. Jde jen o to, že stejně nikoho nezajímá, tak proč bych ho měl sdílet? Nikoho už dávno nezajímá, co chci a nechci." Pokrčil rameny smířeně. Oni na něj nevěřícně zůstali zírat.

„To není pravda. Nás to zajímá," namítl Eddie. Na to se Jesperův pohled stal znovu nepřítomným, jak se snažil zpracovat toto prohlášení, než po nějaké době promluvil.

„Ten úkol pro tebe klidně udělám." Otočil se na Ala. „Nejsi první, kdo po mně něco takového chce. Opravdu o nic nejde."

„Myslím, že by mi bohatě stačila obyčejná pomoc. Udělám to sám." Zavrtěl Al hlavou, po jeho původním úsměvu nebylo ani památky.

Jesper si toho všiml. Neuniklo mu, že veselí opět zmizelo. Uvědomoval si, že to byla jeho vina. Vždy se mu podařilo jim zkazit náladu. Nenáviděl se za to. Ať řekl cokoli, bylo to špatně. Pocítil píchnutí u srdce. Věděl, že by jim bylo lépe bez něj. Určitě by se smáli víc a atmosféra by byla lehčí. Proč si ho tedy drželi u sebe? Vždyť i oni to museli vědět. Možná by bylo lepší, kdyby prostě mlčel. Jeho myšlenky byly dost ničivé, i když byly jen v jeho hlavě. Nemuseli ještě páchat škodu, když se dostaly ven. Mohl by předstírat, ale doba, kdy byl dobrým lhářem už byla pryč. Dokázal předstírat, že je všechno v pořádku, ale nedokázal to pořád, zvláště když mluvil.

„Můžeme jít všichni ke mně," navrhl Zack. „Ať jsme uvnitř, kdyby začalo pršet."

***

Páteční vyučování bylo nejdelší z celého týdne. Končili až skoro ve čtyři odpoledne. Tudíž se rozhodli, že koupí velkou pizzu, protože od oběda uběhlo už pár hodin. Pro Jespera to bylo jako kopnutí. Nechtěl se zdržovat víc, než bylo nezbytné a čekání na pizzu zdržení bylo, nemluvě o tom, že pizzerie ani nebyla po cestě.

Nicméně se dostali k Zackovi, aniž by začalo pršet. Hned všichni zalezli do jeho pokoje, a zatímco se kluci sesypali na vonící jídlo, Jesper si sedl do kouta mezi postelí a skříní. Pevně si přitáhl svoji tašku k tělu a čekal.

U Zacka už párkrát byl, ale vždy pouze na skok. Jeho pokoj byl přesný opak toho Jesperova. Byl přibližně stejně velký, ale bylo v něm víc nábytku a mnohem více věcí. Měl dokonce dva psací stoly. Jeden zaházený sešity a papíry, druhý obložený elektronikou. Měl i vlastní televizi a počítač. Rozložení nábytku působilo chaoticky, což bylo podtrženo faktem, že Zack nevynikal v uklízení.

„Ty si nedáš?" zeptal se ho zmateně Zack. „Koupil jsem ji pro všechny."

Jesper jen zavrtěl hlavou.

„Vždyť si neobědval," přidal se Eddie. Jesper se nechápavě zamračil. Proč to pořád řešili? Vždyť věděli, že ve škole nejedl. Už se ho na to i ptali. Neměl na to odpověď, kterou by jim mohl dát, aniž by jim tím opět zkazil náladu.

„Prostě nemám hlad," odpověděl tedy jako už několikrát. Byla to pravda. Do večera většinou hlad nemíval a pochyboval, že tentokrát vůbec něco bude schopný sníst. Byl příliš nervózní. Dokázal to ale dobře držet pod pokličkou. Zatím si toho nikdo nevšiml a on to tak chtěl udržet, než odejde.

Eddie chtěl ještě něco říct, ale Al ho zastavil.

„Dejte mu pokoj. Je to jeho věc," postavil se na Jesperovu stranu. To ho překvapilo, ale nestěžoval si. Byl za to vlastně rád. Minimálně jeden z nich se mu nesnažil nabourat soukromí. Po té poznámce už navíc žádné další otázky nepřišly.

Jen co dojedli, začali si povídat a Jesper měl chuť s každou přibývající minutou praštit hlavou do zdi. Skrze okno viděl tmavnoucí mraky, ale nedokázal se přimět jim připomenout, proč vlastně přišli. Učení vytáhli až po čase, co se zdál být věčností.

Vysoukal se z kouta a trpělivě začal pomáhat. Doufal, že bude stačit pár rad, ale zjistil, že jejich znalosti jazyků opravdu nestály za moc. Zack s Eddiem na tom ještě nebyli tak zle, ale Al nebyl schopen říct pomalu ani pár základních vět.

Byl ale odhodlaný splnit svoje slovo a jak minuty plynuly, byl schopen vytěsnit blížící se bouři z hlavy. Soustředil se plně na vysvětlování látky a bez problémů skákal z jednoho jazyka do druhého podle toho, kdo zrovna potřeboval s něčím pomoct.

Největším problémem byla francouzština. Tam se musel stočit úplně stranou od úkolu, aby jim vysvětlil, jak by se měly správně skládat věty. Než se tak dostali k otázkám, venku se sešeřilo. Byly teprve v polovině práce, když se ozval první hrom. Jesper zmlkl uprostřed věty a na chvíli se úplně zapomněl. Rychle se ale oklepal a pokračoval. Ještě nebylo nutné panikařit. Bylo to daleko.

Jeho zaváhání bylo povšimnuto, ale rychle zapomenuto. Všichni měli hlavy plné vlastních úvah. Překvapivě se na práci soustředili. Jesper se také snažil, ale nedokázal ignorovat, že hromy byly stále hlasitější a brzy spatřil skrze okno i první blesk. Tehdy věděl, že mu došel čas. Zdržel se déle, než měl v plánu.

V době, kdy měli všechno hotové, bouře už venku zuřila naplno. Al s Eddiem zmizeli do kuchyně pro něco k pití a Jesper se přesunul k oknu, aby plně vstřebal situaci. Venku vytrvale pršelo a oblohu každou chvíli křižovaly blesky za doprovodu hromů. Když to počítal, bylo mu jasné, že je to přímo nad nimi.

Byl si jistý, že by se musel opravdu hodně přemlouvat, aby tam vyběhl. Běhal mu z toho mráz po zádech.

„Zacku?" Otočil se na bruneta, který si svůj úkol zakládal do tašky, aby ho nemusel v pondělí hledat. Získal si jeho pozornost, ale pokračovat v otázce bylo těžké. Podrbal se na zátylku a snažil se potlačit svoji zdrženlivost. Nakonec se mu podařilo vyslovit svoji myšlenku.

„Nemohl bych tu zůstat, než se to přežene?" zeptal se. „Prosím."

Zack byl jeho otázkou překvapen. Chvíli na něj jen bezeslova zíral, poté se ale oklepal a usmál se.

„Jasně. Jen si nejsem jistý, jak dlouho to bude. Podívám se radši na předpověď," nabídl se. Zapnul mobil a po chvíli se na Jespera opět podíval.

„Píšou, že to potrvá skoro do rána." Zavrtěl hlavou. Jesperova naděje poklesla. Uvědomil si, do jak bezvýchodné situace se dostal a žaludek se mu stáhl. O nic sice nešlo. Cesta k Handersonům byla krátká, ale nebyl si jistý, jestli dost krátká na to, aby to zvládnul. Ta myšlenka už ho překvapivě neděsila tolik, jako dřív.

„Nevadí," došel si pro tašku, ale odhodlání z něj s každým krokem opadalo. „V tom případě bych asi měl jít."

„Počkej. Na tom přece nezáleží. Vždyť je zítra sobota. Klidně tu můžeš zůstat přes noc," ujišťoval ho Zack okamžitě.

„Tak dlouho obtěžovat nechci," odmítl Jesper a přehodil si tašku přes rameno. Uprostřed pohybu pevně zatnul ruku na uchu tašky, když se ozval další hrom. Jako by mu připomínal, co ho čeká. Tentokrát to ale bez povšimnutí nezůstalo.

„Jesi," začal Zack váhavě. „Bojíš se bouřky?"

Střetli se pohledy a na chvíli bylo ticho, než Jesper sklonil zahanbeně zrak.

„Ne," odpověděl. „Jen ty blesky..."

„Myslíš, že tě jeden trefí?" Zvedl udiveně obočí Zack.

„Znám svoje štěstí," připustil Jesper, přičemž nespustil oči z šedavého koberce. Zack tomu nemohl uvěřit. Byl schopný pochopit takový strach, ale nechápal, proč by byl Jesper ochotný jít ven, když byl přesvědčený, že se něco takového stane, jen aby ho neotravoval. Bylo to sice absurdní, ale v jeho očích ne. Brunet si už znovu pokládal otázku, kolik pro Jespera znamená jeho vlastní život. Choval se totiž, jako by žádný význam neměl. Jediné, o co se staral, byli ostatní. Taková obětavost byla jistě úctyhodná a tento fakt z velké části zakrývala, ale čím víc s ním trávil času, tím víc si Zack všímal druhé strany mince. Nepotřeboval doktorát, aby věděl, že s jeho kamarádem bylo něco hodně špatně. Jen ještě nevěděl co.

„Zůstaň. Je to vlastně skvělý nápad. Řeknu i klukům. Můžete tu přespávat všichni. Bude sranda," přesvědčoval ho. „Naši určitě nebudou proti."

Jesper nejistě přešlápl. V očích se mu zračila nerozhodnost. Nechtělo se mu tam zůstávat, ale nechtělo se mu ani jít ven.

„Nikoho tu obtěžovat nebudeš," uhodl důvod jeho váhání Zack. „To už spíš bude otravovat Al."

„Vážně?" ujišťoval se Jesper.

„No jasně. Napiš Handersonům, já se zeptám mý mámy a dám vědět klukům," řekl Zack. „Uvidíš, že to bude fajn."

Čekal, než Jesper kývne a poté zmizel z pokoje. Když v pokoji osaměl, zalezl si zpět do svého kouta se svíravým pocitem, že dělal něco špatného.

***

Vše bylo domluveno, přesto Jesper znovu se Zackem osaměl. Bylo to však jen na necelou hodinu, protože jak Al, tak i Eddie, si chtěli dojít k sobě pro nějaké věci. On mezitím pomohl Zackovi vše připravit. Poklidili pokoj, aby se na zemi dalo připravit spaní a nanosili deky a polštáře. Když se poté objevil Eddie, nechali ho se ujmout hlavní pozice při vaření večeře. Zdálo se, že je v kuchyni jako doma. Podle Zacka byl navíc Eddie dobrý kuchař. Tomu byl Jesper ochotný věřit. Nic to ovšem neměnilo na faktu, že i když to vypadalo skvěle, neměl v plánu jíst.

Jídlo už bylo skoro hotové, když se vrátil i Al. Jesper se vypařil, aby jim tam dál nepřekážel a aby se vyhnul vysvětlování. Dle všeho jeho vzkaz pochopili a nikdo se ho nesnažil přemluvit, aby se najedl s nimi. Když se ale vrátili do pokoje, Zack po něm hodil čokoládovou tyčinku.

Jesper vděčně kývnul, ale pouze ji položil vedle sebe. Ocenil nevtíravou snahu. Bylo to lepší, než kdyby ho do jídla tlačil, čímž se tenhle malý problém snažilo vyřešit už tolik jiných. Hodně pěstounů si myslelo, že když ho k tomu nějakým způsobem donutí, všechno bude dobré. Nejhorší byli ti, kteří mu dávali velké porce ve snaze, aby rychle nabral zdravou váhu. Jenže tak to překvapivě nefungovalo. Pro jeho stažený žaludek to nebylo nic příjemného a po takových porcích míval nemalé bolesti břicha. Navíc se nejednou stalo, že když se k jídlu nutil, nakonec to v něm stejně nezůstalo dlouho. To problém pouze zhoršovalo. Proč by jedl, když s tím měl tak špatné zkušenosti?

Jakmile byly dveře zavřené, Al ze svého batohu vytáhl láhev a důležitě s ní zamával ve vzduchu.

„Mám rum!" ohlásil hrdě, načež láhev položil na stůl a začal vytahovat i další věci. „Přinesl jsem i colu. Nevím, s čím to rád mícháš, jestli vůbec."

Při poslední větě se zadíval na Jespera, který mezitím přemýšlel, kde vůbec vzal alkohol. Otázku nečekal. Zůstal jen zírat, než spěšně odvrátil zrak.

„Nepiju," zamumlal, protože si nebyl jistý, jestli by se za to měl stydět, nebo ne. Vždyť mu bylo šestnáct, nebyl plnoletý. Jenže se všichni tři tvářili jako by to bylo jedno.

„Nechutná ti to?" Zatvářil se zklamaně Al. Upřímně, měl v plánu ho opít. Doufal, že by pak byl otevřenější a byla by s ním větší sranda. Opravdu ho zajímalo, jak by se choval. Tohle mu ale celý plán vetovalo hned na začátku. Jesper na jeho otázku pokrčil rameny.

„Ani si to nezkoušel?" zeptal se Zack nevěřícně. Jesper nevěděl proč. Pro něj to bylo víc než jasné. Měl dost problémů i bez toho, aby ještě myslel na něco takového. Poslední roky měl tak zahlcenou mysl, že ho to ani nenapadlo. Nezdálo se mu ale, že by v tomhle ohledu něco postrádal. Navíc, když nad tím teď přemýšlel, uvědomil si, že se i bál, co by to s ním udělalo. Nevěděl, jaký by to na něj mělo dopad a děsila ho představa, co všechno by jim mohl říct nebo co by mohl udělat. Ne, alkohol nebyl pro někoho jako byl on.

„To musíš napravit," prohlásil po jeho tichu Al vážně. „Neříkám, že dneska. Je navíc pravda, že by to byl špatný nápad, vzhledem k tomu, že si celý den nejedl. Ale až se to někdy rozhodneš zkusit, chci být u toho."

Jesper nejistě kývl. Rád by něco takového slíbil, ale nechtěl slibovat něco, co nemohl dodržet. Neviděl to na blízkou budoucnost a nevěděl, jak daleko za pár měsíců bude, jestli vůbec bude.

Kluci si ovšem pití namíchali a rozhodli se, že je dobrý nápad večer začít filmem. Al byl pro horor, ale to se setkalo se zamítnutím ze Zackovi strany. Osobně si nebyl jistý, jak by Jesper snesl tolik lekaček a nechtěl, aby u něj dostal záchvat. Už byl dost nervózní i bez toho, nemuseli ho ještě děsit účelně. Přestože své přátele upozornil na fakt, že by neměli Jespera strašit hned onen víkend, protože moc dobře znal Alovi žertíky, nakonec v žánru moc daleko neodešli. Shodli se na nějakém napínavějším novém thrilleru, který ještě nikdo z nich neviděl.

Eddie s Alem se uvelebili na posteli, zatímco Jes se Zackem zůstali na zemi. Jesper i po menším váhání využil jedné z dek a zabalil se do ní, protože mu začínala být zima. Film ho nijak nezaujal. Na televizi se nikdy moc nedíval a ani slavné filmy mu nic moc neříkaly. Snažil se ale dávat pozor, protože to bylo lepší než sledovat blesky venku.

Byl si vědom, že ho Zack tajně kontroloval pokaždé, když napětí vygradovalo v nějakou mírně znepokojivou či děsivou scénu. Nebylo třeba. Nic z toho na něj nijak nepůsobilo. Říkal si, jestli to nebylo tím, že už v realitě zažil tolik hrůz, že tohle nemělo žádný efekt. Když vnímal Eddieho strnulost, Alovo nadšení a Zackovo občasné cuknutí, znovu si uvědomil, že s ním bylo špatně až moc věcí. Nemohl ani normálně prožívat. S trpkostí si opřel bradu o koleno.

Zacka překvapilo, jak dobře Jesper film snášel. Dokonce se zdálo, že se nudil. Po nějaké době ho tedy přestal kontrolovat a místo toho si plně užíval film.

Sebral klukům mísu s popcornem, jen aby ji našel téměř prázdnou. Věnoval jim naštvaný pohled a šel udělat nový. Film se mu sice líbil, ale ne tolik, aby mu muselo vadit prošvihnutí pár minut. Nakonec udělal pytlíky dva, aby jim to vydrželo dýl a vrátil se tak akorát na začátek velkého finále.

Po filmu si vyměnili pár názorů a rozhodli se, že díky bouři byla dokonalá chvíle na obyčejné mluvení. Rozsvítili tedy malou lampičku na stole, aby nebyli úplně po tmě a bavili se. Chvíli o škole, chvíli o věcech, co se stali. Všichni tři si přitom dál průběžně míchali pití. Nejvíc toho stihl vypít sám Al, Eddie naopak skončil na pouhých třech sklenících s malými panáky.

„Mám dobrý téma!" Zvedl ruku od popkornu Al. „Nejhorší zranění."

„Proč ne." Pokrčil rameny Zack. „Co že to bylo u tebe? Jak si si zlomil obratle?"

Na Alově tváři se roztáhl široký úsměv. Naklonil se přes postel, aby jim viděl dobře do očí a trochu se zasmál.

„To bylo dobrý! Taková věc se stane jednou za život," prohlásil. „Jen tak utíkám před paní Chungovou a najednou v tom spěchu zakopnu u můstku a slítnu do kanálu! Musela mě odtamtud vytáhnout a jsem si jistej, že kdybych už nebyl vyřízenej, přetáhla by mě koštětem, se kterým mě naháněla."

„A patřilo by ti to," zasmál se Eddie. „Musel si jí tehdy hodně naštvat, když máš do jejího obchodu zakázaný vstup do dneška."

„To není sranda!" Praštil ho uraženě Al. „Několik týdnů jsem se nemohl zvednout."

„Nemáš padat do kanálů," přidal se Zack.

Jesper nechápal, co na tom bylo tak vtipné, tudíž jen zmateně poslouchal. Z osobní zkušenosti věděl, že zlámané obratle nejsou k smíchu. Zdálo se ale, že se dobře baví, včetně Ala.

„Ty máš co říkat," nedal se Al. „Ty si zase spadl z houpačky a zlomil si ruku!"

„No jo." Podrbal se Zack zamyšleně ve vlasech. „Do teď nevím, jak se to vlastně stalo."

„Jak asi. Na tvůj mozeček je i houpání moc složitý," provokoval ho Al.

„Na mou obhajobu, byla to houpačka ze starý pneumatiky a bylo fakt těžký se tam držet. Takže když mi sklouzly ruce, nohy mi tam zůstaly zaklíněný a táhlo mě to po zemi, než se zastavila," vzpomínal Zack. „Rodiče ji pak odstranili. Asi si mysleli, že se to stane znovu."

„Vem si, co by se mohlo stát, kdyby to neudělali," zamyslel se Eddie. „Nespadla ta větev, na které byla pověšená?"

„To je pravda," uznal Zack.

„Když to tak poslouchám, říkám si, že jsem na tom dobře," ozval se znovu Eddie. „Já nikdy nic zlomenýho neměl. Dávám si pozor. Takže to nejhorší byl asi vyvrtnutý kotník při jednom fotbale, který Al špatně pochopil a naběhl do mě."

„Měla to být jen sranda," bránil se Al.

„No, nebyla," zabodl se do něj pohledem Eddie.

„Už jsem se ti omluvil. A tak hrozný to zase nebylo. My na tom byli hůř. Určitě bys měl zajímavější historku, kdybys nebyl věčně tak opatrný." Pokusil se ho skopnout z postele Al, ovšem bezvýsledně.

„Lepší být opatrný než litovat." Pokrčil Eddie rameny. „Já jsem upřímně rád, že se mi nic horšího nestalo."

„Je to ale nuda," nedal si říct Al, načež se otočil na Jese. „Co tvoje nejhorší zranění? Máš nějaký zajímavější zážitek?" Po položení otázky si strčil hrst popcornu do pusy a začal hlasitě žvýkat.

Jesper se zamyslel nad všemi momenty, kdy mu osud podrazil nohy a snažil se vyhodnotit ten nejhorší. Bylo toho hodně a byl si docela jistý, že některá zranění by všechny historky snadno překonala. Zlomenin měl, že by se snad ani nedopočítal, ale to byla jen část všech jeho zranění. Každou chvíli se mu něco dělo, ale nakonec přece jen usoudil, že jedna situace byla mnohem horší než ty ostatní.

„Jednou jsem vypadl z okna," odpověděl co nejstručněji, doufajíc, že pochopí, že to nechce rozvádět.

„Z jaký výšky?" vyzvídal ale Zack okamžitě a posunul se blíž ke svému kamarádovi. Jesper v duchu vzdychl. Před nimi nic jako neurčitá odpověď nefungovalo.

„Čtvrté patro."

Al vypadal, že se brzy udusí popcornem a začal kašlat ve snaze tomu zabránit, přičemž třeštil oči jako nakopnutá čivava.

„Ze čtvrtýho patra?" dostal ze sebe, když se konečně nadechl. „Jak sakra žiješ?"

„Asi štěstí... řekl bych." Pokrčil rameny Jesper. Přeci jen, to bylo přesně to, co mu všichni říkali. Jaké měl štěstí, už opět. Jaký to byl zázrak! On na tom nic takového neviděl, ale očividně to bylo to, co si všichni mysleli. V jeho očích to se štěstím nemělo společného nic, spíše naopak. Kdyby měl štěstí, nemusel by poté celé týdny trpět v nemocnici na lůžku. Nemusel by další týdny trávit rehabilitací, jen aby se všechno docela jistě opakovalo z jiné příčiny. Dostal se z toho teprve nedávno a už čekal, kdy se něco podobného stane znovu, protože on věděl, že se to stane. Štěstí by tedy bylo, kdyby umřel hned na poprvé, po tom pádu ze skály. Kolik by si tím ušetřil bolesti. Mohl ale tohle říct? Jistě, že ne.

„Tak to muselo být sakra štěstí." Zakoulel nevěřícně očima Al. „Normální člověk by to nerozdýchal."

„Jak se to stalo?" zeptal se Eddie podmračeně.

„Co?" nechápal Jesper.

„Já jen nechápu, jak může někdo vypadnout z okna," upřesnil blonďák.

„Byla to nehoda."

„Těch nehod máš nějak hodně," zamumlal Zack. Nemáš ani ponětí.

„Říkal jsem, že mám smůlu," vzdychl Jesper. „Myslel jsem to vážně."

„Ale to je přece nesmysl." Zavrtěl hlavou Zack se zamyšleným zamračením. Jesper pokrčil rameny. Bylo mu docela jedno, jestli mu uvěří, nebo ne. Nic by se ani v jednom případě nezměnilo. Nemohl si ale pomoct, pocítil trpkost. Byl to jen další důkaz toho, že jeho názor nikoho nezajímal, přestože odpoledne tvrdili opak. Proč by měl cokoli říkat, když to stejně nikdo nebral vážně? Jen to přispělo do toho hlubokého pocitu prázdnoty, který si s sebou tak dlouho nosil.

„Já bych tomu i věřil," ozval se Al. „Míček, pád z okna... Co tam máš dál?"

Jesper na něj jen vyjeveně zíral. Opět ho zaskočil. To čekal, že jim vyjmenuje každou jeho nehodu, jen aby mu uvěřili? Už tak jim toho řekl víc než dost. Neznal je až tak dlouho, aby se jim se vším svěřoval. Věřil jim, ale ne tolik. Snad si nemohli myslet, že jim po pár týdnech bude vyprávět svůj životní příběh. Při té představě v něm všechny instinkty začali bít na poplach.

Nechal deku spadnout ze svých ramen a přesunul se do svého kouta. Ať už byl sebevíc na dně, tohle opravdu neměl za potřebí. Jeho problémy byly jen jeho a měl dobrý důvod, proč si toho tolik nechával pro sebe. Pokud jejich přátelství znamenalo, že se vzdá svých tajemství, nebyl si jistý, jestli by to zvládl. Rád s nimi trávil čas a věděl, že byli starostliví, někdy až příliš, a hodní. Nikdy se k němu neotočili zády, chránili ho, ujišťovali se, že je v pořádku. Nebylo by tedy správné, kdyby jim projevil větší důvěru?

„Al to tak nemyslel," snažil se ho uklidnit Eddie, který stejně jako ostatní vycítil, že se Jesper stáhnul. „Je opilý, nemůžeš ho brát vážně."

„O nic nejde." Zavrtěl Jesper hlavou. Věděl, že pravděpodobně přeháněl, ale byl vystresovaný a nemyslelo mu to jasně. Potřeboval si to promyslet. Zvedl se i se svojí taškou a šel ke dveřím. Udělal pár kroků, ale sotva položil ruku na kliku, Zack ho zastavil.

„Kam jdeš?" zeptal se zmateně.

„Pryč."

„Vždyť je skoro jedna ráno a pořád je bouřka," namítl brunet s vyvalenýma očima. Vůbec nechápal, jak se to mohlo tak rychle zvrtnout.

„Máš pravdu. Je to nesmysl," pronesl trpce Jesper a bez dalších slov vyšel ze dveří. Zack za ním hned vyběhl. Ani za normálních okolností by to nenechal být a snažil se ho přesvědčit, aby zůstal, protože to přátelé dělají. Teď se v něm ale zrodil úplně nový strach. Nechtěl ho nechat jít, protože co kdyby to nebyl nesmysl? Co kdyby ho skutečně trefil blesk? Najednou ho představa, že by šel Jesper ven děsila.

„Počkej." Zastoupil mu cestu na chodbě. „Nechoď."

„Nech mě projít, prosím." Sklonil zrak Jesper, aby se vyhnul očnímu kontaktu.

„Ne. Dej mi jen chvíli, ať tě přesvědčím." Zavrtěl hlavou Zack. „Nechci, abys šel ven."

„Vždyť mi nevěříš," nechápal Jes.

„Jen si nejsem jistý, ale nechci riskovat. Co kdyby se to přece jen stalo? Si na nás tak naštvaný, že by ses radši nechal trefit bleskem, než abys tu s náma zůstal po zbytek noci?" zeptal se provinile Zack.

„Nejsem naštvaný," odpověděl Jesper.

„Kdybys nebyl, tak neodcházíš," nedal si to vymluvit brunet. „Já to nemyslel zle. Jen jsem se to snažil pochopit."

„Opravdu se na tebe nezlobím," zopakoval Jesper upřímně. Nechtěl, aby se kvůli němu cítil zle. Neudělal totiž nic špatného.

„Tak si naštvaný na Ala?" Zamračil se Zack.

„Nejsem na nikoho naštvaný. Jen... Potřebuju čas na přemýšlení." Zvednul konečně zrak Jesper, ale stále se mu nepodíval do očí.

„Jde o to, že se tě zeptal? To tě rozhodilo?" vyzvídal dál Zack a podle výrazu svého kamaráda poznal, že se trefil. Proto pokračoval více sebejistě: „Nebudeme se ptát. Nepotřebujeme o tobě vědět všechno. A když se tě náhodou zeptáme, prosím, neutíkej. Prostě jen řekni, že nechceš odpovídat. My to pochopíme a budeme to respektovat. Řekneš nám jen to, co chceš. Nebudeme na tebe tlačit."

Jesper mu pátral ve tváři po nějakém náznaku, že si z něj jen dělá srandu, ale už opět tam viděl jen upřímnou starost. Nebýt té jizvy na bradě a modrých očí, vypadal by skoro jako...

„Chápu, že si to potřebuješ srovnat v hlavě, ale přemýšlet můžeš i tady. Nebudeme tě otravovat," slíbil Zack. Proč jen byl tak přesvědčivý? Jesper zahnal svoje původní myšlenky a donutil se kývnout.

***

„Ty si pořád vzhůru?" Zamračil se Zack. Uprostřed noci se vzbudil a když se vrátil ze záchodu, postřehl, že má Jesper pootevřené oči a pozoruje bouři venku.

„Nemůžu spát," zašeptal unaveně. Byl příliš vyčerpaný, než aby si vymýšlel nějakou výmluvu. I třeba jen, že ho probudil Zack.

„Kvůli bouřce?" zívnul brunet.

Neodpověděl. Byla pravda, že kdykoli se pokusil zavřít oči, hrom ho přivedl opět do plného vědomí. Zajímalo by ho, jestli by měl problémy klidně spát, když měl společnost, ale to se asi dozvědět nemohl. Nebyl v tom tedy žádný rozdíl od ostatních nocí.

„Zkus tohle." Podal mu Zack sluchátka s MP3 přehrávačem. „Třeba to pomůže."

Zatáhl závěs, aby nebylo vidět ven a opět se svalil do postele. „Dobrou."

Jesper se díval na zařízení ve svých rukou, nejistý, jestli by to skutečně k něčemu bylo. Nelíbila se mu představa, že by kromě hudby nic neslyšel. Podíval se na čas. Byly lehce po páté ráno. Ani předešlou noc skoro nespal. Možná to přeci jen stálo za pokus.

***

Nedalo se říct, že se probudili ráno. Spíše v dopoledne. Bylo už po desáté hodině, když začali vstávat a další hodinu trvalo, než byli bdělí a schopní vyjít z pokoje.

Když se Zack s Eddiem vrátili z ranní hygieny, Al stále ležel na matraci jako zabitý a, překvapivě, Jesper spal. Během noci se dokonce přesunul na připravenou matraci, místo aby až do rána seděl v koutě. Byl schoulený se sluchátky v uších a nejevil žádné známky probouzení. Dýchal tak zvláštně, až se chvílemi zdálo, že nedýchal vůbec, ale to kluci pomalu nezaznamenali.

„U Ala to nevidím moc nadějně potom, kolik toho vypil, ale co Jes? Neměli bychom ho probudit?" zeptal se Eddie, když se blížilo půl dvanácté.

„Jen ať spí." Zavrtěl hlavou Zack. „Byl vzhůru skoro do rána, tak ať to dožene."

„Asi máš pravdu." Kývnul Eddie. Na chvíli se odmlčel, než se váhavě zeptal: „Myslíš, že má problémy se spaním? Chci říct, vždycky vypadá tak unaveně a má obrovský kruhy pod očima. Jako by pokaždý probděl celou noc."

„Myslím, že nejsi daleko od pravdy. Jen nějak nevím, jak bychom mu s tím mohli pomoct." Pokrčil rameny Zack.

„Třeba ho něco trápí," pokračoval blonďák zamyšleně.

„Toho určitě něco trápí. Jinak by se pořád netvářil tak umučeně. Problém je ten, že o tom nikdy nepromluví a když se ho zeptáme, stáhne se. Takže s tím nic nezmůžeme," prohlásil Zack trpce.

„To chce čas," řekl optimisticky Eddie. „Třeba nám to nakonec sám řekne."

„To už ho zase probíráte?" ozval se rozespalý hlas. „Děláte vůbec něco jinýho? Nechte to už být, nebo o tom aspoň nedrbejte, když je s váma ve stejný místnosti."

„Neslyší nás," hájil se Zack, ale po Alových slovech se cítil trochu zahanbeně. Jejich kamarád měl zarudlé oči a vypadal, že každou chvílí zase usne, ale měl pravdu. Rychle zkontroloval, jestli Jesper stále spal. Nestál o to, aby jejich rozhovor slyšel. Nevěděl, jak by na to reagoval. Možná by se stáhl ještě víc.

Naštěstí bylo vše v pořádku, tudíž vstal a zamířil do kuchyně s úmyslem zařídit snídani. Jenže nestihl udělat ani pár toastů, když se ozvaly dvě po sobě jdoucí rány následované kovovým rachotem. Pohotově všeho nechal a vtrhl zpět do pokoje.

Hned se snažil vypátrat příčinu onoho hluku, až mu zrak padl na Jespera natlačeného na komodu. Vytřeštěnýma očima zíral na Ala, který ležel svalený u místa, kde ještě před chvílí spal a všude kolem něj se válely plechovky, které bývaly normálně vystavené na komodě. Tím Zack pochopil, co se přibližně muselo stát. Z nějakého důvodu Jesper naběhl do komody. Ten důvod byl pravděpodobně Al, proto se k němu vrátil pohledem.

„Jen se mi zatočila hlava," bránil se automaticky Al. „Spadnul jsem a on vystřelil jako by dostal ránu."

Jesper mezitím dál vyplašeně kmital očima po místnosti v očividném zmatení. Zack jasně postřehl moment, kdy si uvědomil, kde byl. V tu chvíli Jesper zbledl ještě víc, ale už nevypadal tak napjatě.

„Omlouvám se." Začal spěšně vyrovnávat plechovky zpět na komodu. „Strašně mě to mrzí. Já... Promiňte."

Hlas měl plný úzkosti a plechovky sbíral co nejrychleji mohl. Zack k němu vykročil, aby ho uklidnil a pomohl mu s uklízením, ale když se k němu sklonil, Jesper sebou trhnul a zakryl si rukou hlavu v instinktivním ochranném gestu. To Zacka zasáhlo hlouběji, než by mělo. Nejen jeho. Zasáhlo to i Eddieho, i Ala. Nemohli si pomoct, bylo to jako facka a otřáslo to jejich představou o přátelství, které s Jesperem měli.

„Ty sis vážně myslel, že tě praštím?" nemohl tomu uvěřit Zack. Jesper váhavě sklonil ruku a rozpačitě na něj pohlédl. Bylo jasné, že nevěděl, co říct.

Zack si díky tomu uvědomil, jak křehké přátelství mezi nimi bylo a že minimálně vůči němu Jesper nechoval takovou důvěru, jak si myslel. Ještě ne. Nemohl ani vědět, jestli mu vůbec někdy bude plně věřit, protože to vypadalo, že už to prostě bylo jeho součástí. Říkal si, jestli to nebylo kvůli incidentu na pláži. Jesper se sice tvářil, jakože se nic nestalo, ale možná to přeci jen změnilo jeho postoj k němu.

„Kvůli pár shozeným plechovkám?" snažil se to pořád vstřebat Zack.

„Promiň," promluvil konečně Jesper. „Nechtěl jsem..."

„Přestaň se už omlouvat, když se na tebe nikdo nezlobí." Zavrtěl Zack mírně hlavou. Jesper na něj chvíli zaraženě hleděl a nevěděl, co říct. Proto raději vyrovnal i zbylé plechovky v době nepříjemného ticha. Poté už cítil takové napětí, že se stáhnul do kouta a jen obezřetně čekal, co se stane.

„Já bych tě nikdy nepraštil," ozval se po nějaké době znovu Zack, kterého to opravdu trápilo. „Nevím, co si o mně myslíš, ale to bych opravdu neudělal."

„Já vím," dostal ze sebe Jesper ve snaze zvednout Zackovi náladu, přestože těm slovům plně nevěřil. Něco takového totiž slíbit nešlo. Lidé mají ve zvyku dělat ze vzteku věci, které by normálně nedělali a brunet nemohl být výjimkou.

„Je to jen reflex. Nic to neznamenalo," pokračoval s větší upřímností. „Byl jsem jen... Opravdu jsem se Ala leknul. Nemyslelo mi to."

Podle způsobu, jak poté ještě otevřel a zavřel pusu si Zack domyslel, že se chtěl už opět omluvit, ale rozmyslel si to.

„To je dobrý," vložil se do toho opatrně Eddie. „Bylo to jen nedorozumění."

Jesper se na něj smutně podíval. Nedorozumění. Ta se stávala často. Nebylo to tak dávno, kdy tímhle reflexem úplně stejně ranil city jiné osobě. Podvědomě cítil, že mu neublíží, ale další část jeho mysli o tom byla přesvědčená. To všechno přitom začalo jen jednou nocí. Nocí, kterou málem nepřežil. Od té doby byl zbitý nesčetněkrát, což tomu pouze přidávalo, ale vždy si přitom vzpomněl právě na nejhorší zbití v jeho životě. Od té doby očekával ránu kdykoli někdo zvedl ruku.

Nechápal to. Po pádu z okna se nezačal bát výšek. Naopak je stále vítal. Proč to tedy v tomhle případě bylo jinak? Možná protože o tom rozhodovali jiní. Možná to bylo spojené s jeho nedostatečnou důvěrou v druhé. Byl z toho zoufalý.

Bylo to tak dávno, co někomu bezmezně věřil.

Tentokrát trochu klidnější kapitola. Přesto doufám, že se líbila.
Ocením každý názor.

(8. 3. 2021)