Přišel čtvrtek. Déšť od samého rána neúprosně bičoval zem, jen na chvíli se kolem poledne utišil. Předpověď slibovala deště i na pátek, tudíž se plán kluků na návštěvu bazénu zrušil úplně. Nikoho nelákalo jít se koupat, když stačilo vyjít ven a už nebylo třeba ani sprchy. Voda byla doslova všude. Stékala podél cest v malých potůčcích a po cestě městem bylo vidět malé děti v holínkách pobíhající po ulicích s lodičkami či klacíky. Dobře se bavili, což se o Jesperovi říct nedalo.

Neměl déšť rád. Dalo by se říct, že ho nesnášel. Nelíbilo se mu, jak se mu k tělu lepily vlhké šaty. Vždy z toho byl nesvůj. Proto raději trávil deště někde uvnitř. Byl ale schopný svoji zášť překonat, když bylo třeba. Třeba při cestě do školy, nebo když byl nucen být venku ať už pršelo sebevíc. To se stalo nejednou.

Někteří pěstouni si často zvali domů návštěvy a pokud byl v dané domácnosti Jesper jediným dítětem, přirozeně ho tam nechtěli. Posílali ho, aby šel naopak za svými kamarády a on vždy šel. Jenom neměl kamarády. Musel se tedy krčit někde po obchodech, dokud ho i odtamtud nevyhodili. Jak chodil celý v mokrém bez možnosti se někde účinně krýt, cítil se pod psa. Trávil tak večery, někdy celé noci.

Přede dvěma roky se navíc stala ta hrozná událost, ze které si pořádně pamatoval pouze studený déšť ve světle pouličních lamp, kdy se choulil na zemi, naprosto poražený a bezmocný, uprostřed spícího města. Jeho třetí přiblížení smrti, nejmilosrdnější ze všech. Během necelého měsíce se z toho vzpamatoval, jen jeho záda stále po té noci nesla známky toho, co se stalo a budou je nést už navždy.

Ne, neměl déšť rád.

Středa proběhla překvapivě bez problémů. Když se totiž pan Handerson vrátil z práce, prohlédl ho a konstatoval, že mu skutečně nic není a není třeba jet do nemocnice. Chtěli po něm ale, aby další den pro jistotu nešel do školy. Přesvědčil je, že o nic nejde a oni svolili s podmínkou, že kdyby mu nebylo dobře, někomu to řekne.

Díky tomu měl šanci být u toho, až o něm budou kluci mluvit. Nechtěl, aby si dělali nějaké šílené závěry nebo teorie. Sice o tom nerad mluvil, ale radši to sám uvede na pravou míru, aby nedošlo k nedorozuměním.

Jak čekal, jen co přišel do třídy, promočený skoro až na kost, oni už tam byli a podle jejich vymlouvavých výrazů bylo jasné, že to ví. Řekl sice Zackovi, že je mu to jedno, ale stejně se neubránil určitému zklamání. Opravdu nemeškal.

Překvapivější bylo, že to Eddie s Alem brali dobře. Byli jen zvědaví, což bylo normální, ale zdráhavé pohledy a opatrné našlapovaní kolem témat je brzy přešlo. Díky tomu se dokázal uvolnit i Jesper. Spadali přesně do té skupiny, která mu byla nejpříjemnější. Nijak se od něj neodtahovali, nelitovali ho, alespoň ne přehnaně, a nechovali se k němu jako k jinému člověku. Bylo to pro ně nové, nikdy nikoho jako Jespera nepotkali, tudíž je zajímalo hodně věcí, ale zároveň dávali pozor, aby se neptali na nic příliš osobního.

Čím víc se však plnila třída, tím byli tišší, a nakonec změnili téma úplně. Což od nich bylo pozorné. Bylo vidět, že mezi sebou si to sice řekli, ale respektovali jeho přání a byli opatrní, aby je o tom nikdo nezaslechl mluvit. Dokonce i Al.

Jesper jen doufal, že jakmile zodpoví dostatek otázek, přestane je to dál zajímat a přijmout to prostě jako skutečnost, kterou není třeba nijak zvlášť komentovat. Asi jako alergii, nebo něco takového. Další den se k tomu vrátili jen pár zmínkami.

Během vyučování byl rád za své místo u okna, protože tam bylo zabudováno topení a jeho oblečení pomalu usychalo. Minimálně mu nebyla zima. Pořád ho bolela hlava, ale už to nebylo nic hrozného. Dalo se to ignorovat.

Menší problém přišel až o angličtině v hodině literatury a slohu.

Profesorka Laurensová byla ve svých necelých třiceti nejmladší členkou pedagogického sboru a dle všeho byla i nejpozitivnější. Na tváři jí věčně hrál veselý úsměv a od začátku školního roku ani jednou nezvýšila hlas. Rána mluvila se studenty prakticky o čemkoli. Po prázdninách měla nepohasínající dobrou náladu, na rozdíl od většiny profesorů.

Jednalo se o drobnou štíhlou ženu s vlasy svázanými do neupraveného drdolu. Na každou hodinu nosila jiné barevné šaty, které jen zvýrazňovaly její útlý pas.

Mezi studenty byla oblíbená. Z velké části za to mohla její vstřícnost. Podle kluků promíjela pozdní odevzdávání úkolů, pokud je dostala další den a dokázala spoustu věcí pochopit s laskavostí spíš kamarádskou než učitelskou.

Jediné, co to všechno trochu kazilo byl fakt, že milovala studentské práce. Věřila, že každý má co říct a ráda objevovala talenty za pomocí slohových prací, které upřednostňovala před testy.

Nikdo ze studentů se nezdál být překvapený, když s tím vyrukovala, tudíž to byl nejspíš zvyk na začátek roku. Přišla s tím až ke konci hodiny.

„Myslím, že už je nejvyšší čas zadat první slohovou práci. Je třeba si přiznat, že už prázdniny nejsou a konečně s něčím začít," řekla na oko truchlivě, ale tu masku neudržela dlouho a opět se rozzářila jako malá holka. „Zadáním je povídka. Můžete ji pojmout naprosto jakkoli, může to být i úvaha. Je čistě na vás, jak to napíšete, nebudu ani tak hodnotit styl jako obsah. Jediné, co chci je, abyste to brali vážně. Známka za tuhle práci bude mít velkou váhu a bylo by tedy vhodné, abyste si na ní dali záležet. Minimálně dvě stránky klasického formátu."

Zvedla se ze svého místa u učitelského stolu a křídou na tabuli napsala dvě slova.

„Život, smrt. Vyberete si jedno z těchto témat a na ně povídku vypracujete. Pokud se na to cítíte, můžete obsáhnout oboje. V jakémkoli kontextu. Žánr povídky si zvolíte sami. Nechci vás v tomhle omezovat. Může to být fantasy, horor, detektivka... Cokoli," vysvětlovala nadšeně. „Je to velká práce, čas na ni máte do konce října. Dejte si s tím na čas. Promyslete to a nic neuspěchejte."

Podívala se na nástěnné hodiny. „Těším se, co vymyslíte. Teď už vás ale nebudu zdržovat, určitě nikomu nebude vadit, když hodinu o pět minut zkrátíme, když už stejně končíte."

Tímto prohlášením úspěšně vymazala truchlivé výrazy z tváří studentů. Začal chvilkový chaos, kdy si každý narychlo házel věci do tašek, šoupaly se židle a zipy od bund chřestily. Studenti se cpali ze třídy, jako by na těch pěti minutách skutečně záleželo. Mezitím Jesper pořád seděl na místě. Ani neuklidil tužku.

Tušil nějaké hluboké téma. Učitelé literatury to měli v oblibě. Kolik takových prací už musel psát. Pokaždé v nich něco nechal. Tak už to končilo, když pro něj témata měla jiný význam než pro ostatní. Byl si jistý, že tahle témata pro něj měla určitě jiný význam než pro většinu puberťáků. Jen doufal, že to paní Laurensová nevezme špatně.

Vadilo mu o takových věcech mluvit, nechával si své myšlenky pro sebe, ale kupodivu mu nevadilo o tom psát. Zvlášť pokud se jednalo o takovéto záležitosti. Mohl by napsat cokoli a pravděpodobnost, že ho bude někdo podezírat, že každému slovu věřil, by byla nízká. To byla výhoda jeho věku, nikdo to nebral vážně.

Pohlédl z okna. Už opět pršelo a mnohem víc než ráno. Déšť byl tak hustý, že skrz něj nebylo pořádně vidět a díky úplně zatažené obloze se zdálo, že už se setmělo. Vypadalo to celé až moc pochmurně. Nebylo těžké propadnout tíživému pocitu, který to počasí s sebou neslo.

Sklesle si povzdychl a zavrtěl hlavou, načež se konečně pustil do sklízení lavice. To už ve dveřích pokukovali kluci, co mu tak dlouho trvá.

Stavili se u skříněk, aby odložili vše, co by se mohlo v dešti poničit a vyrazili k východu, kde se Jesper na schodech opět zastavil. Podmračeně pozoroval všechnu tu vodu, která měnila hlínu na bláto a mraky, které se zdály být pořád tmavší. Bude to jen horší. Nemělo cenu to zbytečně protahovat. Stejně do toho musel vlézt. Jen z té představy mu bylo na nic. Oblečení mu sotva uschlo.

Závistivě sledoval deštníky rojící se před školou a auta vyzvedávající některé šťastlivce. Proč si vlastně ještě nepořídil deštník? Ten by určitě byl skladný, kdyby to byl nějaký skládací. Určitě by se to vyplatilo.

„Tváříš se pohřebně. Víc než obvykle," poznamenal Zack vedle něj, zapínaje si pravděpodobně nepromokavou bundu. „Děje se něco?"

Bunda. Další věc, co neměl. Poslední si zničil při jedné z jeho nešťastných náhod, a ještě si nepořídil další. Ta by mu také tohle usnadnila. Nemusel by pak strávit celé odpoledne sušením věcí.

„Já jen opravdu nemám rád déšť," odpověděl upřímně, nasadil si kapuci v marné naději, že tím ušetří hlavu a obrnil se proti dobrým dvaceti minutám chůze v lijáku.

„Ahoj," rozloučil se a už to dál neprotahoval. Sešel schody a ocitl se mimo bezpečí přístřešku. Ihned pocítil nemilosrdné dorážení kapek. Založil si ruce na hrudi, aby v sobě udržel teplo a zrychlil krok. Už teď mu bylo jasné, že než dojde, bude vypadat, jako by se koupal v oblečení. Jen z toho mu naskočila husí kůže.

Sotva ale vyšel ze školního pozemku, už na něj déšť nedopadal a místo toho se ozývalo vytrvalé ťukání do čehosi nad ním. Když zmateně zvedl zrak, spatřil nad svojí hlavou široký černý deštník. Lépe zhodnotil situaci a uvědomil si, že vedle něj jde Zack a přidržuje ho, aby na Jespera nepršelo, zatímco on sám krytý nebyl.

Pomyslel si, jestli opravdu vypadal tak zoufale, že se mu ho zželelo.

„Vem si ho," nabídl mu madlo brunet s úsměvem. Na to ale Jesper odmítavě zavrtěl hlavou. Nehodlal mu ho brát, aby kvůli němu zmoknul. Zack na tom ale trval.

„Já mám bundu. Ty ho potřebuješ víc," přesvědčoval ho.

„Já to zvládnu," odmítnul ho znovu, a ještě přidal do kroku.

„No tak."

„Nech si ho."

„Prostě si ho vem," nenechal se odmítnout Zack umíněně.

„Tak tě aspoň doprovodíme," navrhl Eddie, čímž přerušil jejich dohadování a Jesper si všiml, že deštníky mají všichni tři. „Budeme ti dělat společnost a nebudeš se cítit tak špatně."

Na to nijak neodpověděl, jenže to oni ani nepotřebovali. Už věděl, že když si něco umanou, nemělo cenu jim to vymlouvat. Slyšel, jak jdou za ním.

Netrvalo to dlouho a ač si ze začátku drželi odstup, postupně se k němu velice nenápadně přibližovali, až nakonec stáli těsně vedle něj, Zack z levé a Eddie z pravé strany, a velice nenápadně tiskly deštníky přes sebe, aby na Jespera nepršelo.

Opravdu věděli, jak dosáhnout svého. Musel uznat, že jsou kreativní. Nijak tomu nevzdoroval. Dokud nikdo nebyl o deštník ochuzen, neměl nic proti, a tak jen vděčně užíval relativního sucha. Upřímně ho i zahřálo jejich gesto. V té chvíli k nim cítil vlnu náklonnosti, která byla hlubší než doposud. Mohli ho prostě nechat jít, ale neudělali to. Byla to taková drobnost, ale pro něho to znamenalo hodně, to, že ho drželi v suchu.

Byla to právě ta chvíle, kdy jim začal věřit. V jediný moment se ta zeď mezi nimi rozpadla. Došlo mu, že jeho plán o udržení odstupu opět selhal. S tím se ovšem hodlal trápit později.

Oni ani netušili, co udělali. Nevěděli, jak hluboký měl jejich čin dopad. Kdyby to věděli, nepochybně by z toho měli velkou radost, že si ho po tolika snahách konečně získali. Konečně se mohli nazývat pravými přáteli.

Jediné, co brali na vědomí, bylo, že Jesper asi opravdu nelhal o jeho nelibosti k dešti, vzhledem k tomu, že se od nich neodtahoval. Držel se u nich blíž než kdy předtím a bylo vidět, že o sucho vážně stojí a je za něj vděčný, přestože nic neřekl. Dokonce s nimi srovnal krok, aby se držel přesně mezi nimi.

Eddie si se Zackem vyměnil vítězný úsměv. Sami se sebou byli spokojení. Věděli, že tohle zvládli skvěle. Plácli by si, kdyby nedrželi deštníky.

„Takže," neubránil se menšímu provokování Zack. „Chceš, abychom tě doprovodili až domů?"

Jesper zahanbeně sklonil zrak, takže mu přes kapuci neviděli do tváře. Byl tak zahlcený dojmy, že nejdříve netušil, co říct. Nechtěl je nijak zdržovat, ale nechtělo se mu ani opouštět bezpečí přístřešku, který mu vytvořili.

„Mlčení znamená souhlas," prohlásil Eddie mírně po chvíli ticha. To Jespera vytrhlo z úvah.

„Nemusíte to dělat," ujistil je rychle.

„Ale chtěl bys to." Zazářil Zack. „To je dobrý, my nikam nespěcháme. Za mě je to navíc jen malá odbočka."

„Já se teda odpojím u kavárny," ozval se A. „Stejně mě nepotřebujete."

„Ale my dva s tebou půjdeme," dodal Eddie.

„Děkuju." Vzhlédl Jesper. „Moc si toho vážím."

To je potěšilo ještě víc. Poprvé se je nesnažil odehnat. Takhle rychle ještě žádnou jejich nabídku pomoci nepřijal. To jen potvrzovalo jeho slova.

„To přece přátelé dělají." Pokrčil Zack rameny.

Jesper se opět ponořil do mlčení, zatímco se kluci začali bavit o jejich úkolu do slohu. Šli vycházkovým tempem a dopadání kapek jim bylo doprovodem. Už se opět začaly tvořit potůčky po stranách cest a louže byly v každé menší prohlubni.

Procházeli jednu ulici za druhou a Jesperovi začínala být zima. Navlhlé oblečení z něj bralo to málo tepla, co si udržel. Neměl ale vůli je požádat, aby zrychlili tempo, když mu už tak prokazovali velkou laskavost. Navíc už to ani nebylo tak daleko, jenom pár minut. Neměl by si stěžovat.

Přestože chtěl být u Handersonů co nejdřív, na další křižovatce se zastavil. Nohy mu sami od sebe přimrzly k zemi a on jen zaraženě zíral před sebe, než se nejistě rozhlédl. Kluci si toho ze začátku ani nevšimli a zabraní v hovoru pokračovali bez něj pořád rovně. On se ale po chvíli váhání vydal doleva. Nemohl si pomoct.

Že jim někdo chybí si uvědomili až o pár metrů dál a zmateně se ohlédli, aby viděli, jak mizí v jiné ulici.

„Jesi, počkej!" zavolal za ním překvapeně Zack a rychle se vrátili a doběhli ho. Když se k nim otočil čelem, naskytl se jim pohled na jeho roztržitý výraz. Jeho oči byly neklidné.

„Jdeš špatně. Tamtudy je to kratší," řekl mu Zack a chtěl se zase vydat správnou cestou, ale Jesper zůstal stát.

„Půjdu tudy." Zavrtěl hlavou.

„Proč?" nechápal Al. „Bude tam strašně moc bláta kvůli stavbě."

„Nevím," přiznal Jesper. „Jen mám takový pocit."

„Pocit," zopakoval Zack zaraženě. Viděl neklidné počínání jeho kamaráda a byl z toho zmatený. Ještě před chvílí byl naprosto v pořádku. Napadlo ho, jestli pořád není trochu mimo po ráně míčkem.

„Děkuju za doprovod," zopakoval Jes a opět se vydal danou ulicí. Kluci si za ním vyměnili zmatené pohledy, ale nakonec jen pokrčili rameny.

„Tím už jsme si prošli," dohnali ho znovu a opět mu udělali přístřešek, „Jdeme s tebou. Je to delší jen o pár minut, takže o nic nejde."

„A já to mám kratší," připomněl se Al.

Boty jim čvachtaly na zmáčené zemi a po chvíli opět pokračovali v hovoru. Jesper upjatě mlčel a roztržitýma očima těkal po okolí. Nevědomky přidal do kroku a ostatní se museli přizpůsobit, ale nijak to nekomentovali.

Věděl, že se chová divně, ale nedokázal to potlačit. Cítil se divně. Jakýsi tlak v hrudi ho táhl daným směrem a kdyby ho předtím kluci nezastavili, ani by si to pořádně neuvědomil. Myšlenky mu hýřily hlavou a on je nestíhal vnímat. Jeho nohy jako by měly vlastní rozum. Nejhorší bylo, že tenhle pocit dobře znal. Byl to stejný pocit, který ho neustále vedl zpět do onoho zverimexu a stejný pocit, který ho už tolikrát zavedl do situací, po kterých končil v nemocnici. Stejně ho pokaždé následoval, protože byl vtíravý a neústupný.

Neustále se rozhlížel, zkoumal každou uličku, každé projíždějící auto, každou zbloudilou osobu. Věděl, že něco není, jak má být. Jen nevěděl co, a to ho znervózňovalo. Byl by radši, kdyby ho nechali jít. To by si to neuvědomil, dokud by se něco prostě nestalo. Takhle to bylo příliš stresující.

Doufal, že se nic nestane. To byla také možnost. Do toho zverimexu takhle došel už třikrát, aniž by nad tím přemýšlel a zatím se nestalo vůbec nic. Třeba bude tohle stejné.

Utrápeně si protřel ruce a znovu si je založil, přestože už na zimu nemyslel. Snažil se alespoň vnímat kluky, jejichž debata už opustila téma slohovka. Nyní mluvili o něčem, co se během dopoledne stalo u Ala ve třídě. Ač se snažil soustředit, neustále myslí zabíhal jinam.

Byl připravený vyběhnout ještě, než se ten výkřik ozval. Jeho napnuté nervy ho během mrknutí oka vyburcovaly do sprintu. Přesně to byl ten moment, na který čekal, jakmile špatně zabočil. Bylo to to nakopnutí, kvůli kterému dával pozor na sebemenší detail města.

Zack a spol zůstali ohromeně stát, protože přes svůj hovor a déšť výkřik neslyšeli, narozdíl od Jespera, kterému v tu chvíli smysly pracovaly na plný výkon. Netušili, co jejich společníka přimělo k takovému chování a jejich znepokojení je nakonec přimělo, aby ho následovali.

To už ale Jesper vybíhal na širší ulici s menším parkovištěm. Divoce se rozhlédl. Po jeho levé straně stála ona stavba, o které se Al zmiňoval. Napůl vystavěný dům s rozkopanou cestou před ním, která nyní byla změněna na mazlavé bláto. Kolem stavby byla spousta materiálu, trámy, trubky, palety, všechno narychlo přikryté plachtou.

Před domem byla v rozblácené zemi tmavá díra a u ní klečela žena a hlasitě naříkala. Její deštník ležel vedle ní, ale ji déšť nezajímal.

Doběhl k ní a zastavil tak prudce, až mu nohy malém podjely. Žena k němu zvedla vytřeštěné oči plné hrůzy.

„Díky bohu! Pomozte mi, prosím!" Vztáhla k němu zoufale ruce. Byla naprosto otřesená.

„Co se stalo?" vyzvídal Jesper stále napumpovaný adrenalinem. I on přestal myslet na déšť a místo toho se plně věnoval hodnocení situace.

„Spadla. Odběhla a já ji nechytila a spadla. Je tam dole. Musíte mi pomoct. Je tam dole a potřebuje pomoct," začala o překot chrlit slova a on si je postupně spojoval.

„Někdo spadl do téhle díry?" ujišťoval se a pohlédl dolů do tmy. Muselo to být hluboké, nebo to možná bylo pouhé zdání kvůli zamračenému dni a úzkému otvoru.

„Moje dcera. Lucy. Je malá. Byla vedle mě a najednou byla pryč a je tam dole." Začala přikyvovat. Jesper se sklonil až těsně nad díru, která možná měla být v budoucnu kanalizací a zaposlouchal se. Opravdu. Bylo slyšet hysterické naříkání malého dítěte. To znamenalo, že to tak hluboké být nemohlo. Navíc dole musela být díky dešti spousta bláta a vody, což mohlo zmírnit pád.

„Zavolala jste hasiče?" zeptal se.

„Ne. Nechala jsem si mobil doma, aby mi nezmoknul." Zavrtěla hlavou, a to už se jí z očí řinuly slzy. „Navíc tu máme jen malý sbor. Trvalo by věčnost, než by přijeli. Musí teď určitě řešit spoustu věcí."

„Vemte si ten deštník a držte ho nad dírou," řekl a sundal si z ramene tašku. Paní ho poslechla a on mezitím vyndal z bezpečí igelitového pytlíku svůj mobil a posvítil si dolů. Rozeznal obrys malého těla a matka vedle něj zalapala po dechu a začala na dívku volat, aby ji utěšila, ale ta dál plakala z plna hrdla.

„Budou to tak tři metry. To není hluboko, ale teče tam spousta vody," zhodnotil. „Umí plavat?"

„Jsou jí tři." Zavrtěla v odpověď hlavou. To byl problém. Hasiči by byli skvělá volba, ale byli v časové tísni. Půda už byla tak promáčená, že další vodu odmítala. Okolí díry bylo navíc snížené. Díra se bude plnit.

Podal jí telefon. „Zavolejte těm hasičům, já zkusím něco vymyslet."

Zvedl se a všiml si přibíhajících kluků. Ignoroval je a rozběhl se k stavbě. Byla tam spousta věcí. Něco by se jistě dalo využít. Vtrhl otevřenou stěnou dovnitř a začal vše rychle procházet, až nakonec pod jednou plachtou našel, co hledal. Zvedl kotouč tlustého lana a rozběhl se zpátky. V tu chvíli nemyslel na to, že se vlastně dopouštěl krádeže.

Když dobíhal zpátky, zdálo se, že kluci už jsou se situací obeznámeni, protože se tvářili starostlivě a úzkostně.

Hodil lano na zem až bláto odlétlo na všechny strany, vzal jeden konec a zkušeně začal uvazovat oprátku s širokým okem.

„Můžete jí nějak říct, aby se toho chytila? Mohli bychom ji pak vytáhnout," požádal ji.

„Já nevím, jestli to pochopí." Vrtěla hlavou žena, ale v očích se jí blýskala naděje, proto lano spustili dolů. Dlouhé naštěstí bylo dost. Dívka dole poplašeně vykřikla, když se jí dotklo.

„Zlatíčko moje," zavolala na ni matka. „Chytni se provazu, ano? Musíš ho chytit a držet se. Rozumíš?"

Žena pokračovala v domlouvání dítěti a Jesper mezitím mírně zkoušel, jestli se o provaz neopírá nějaká váha, ale to bylo stále úplně volné. Dívka to nechápala, nebo byla příliš vyděšená, než aby poslouchala. V každém případě tento plán selhal.

Podíval se na ženu. „Co říkali hasiči?"

„Říkali, že to dřív, než za dvacet minut nestihnou." Vrtěla hlavou. „Kvůli dešti mají strašně moc práce."

„Ale tohle je přece vážný!" nechápal Zack.

„Jenže na tý hloupý silnici skrz město se srazila auta," téměř vykřikla. Zpráva ji zřejmě hodně zasáhla, protože jí vzala pocit, že někdo přijde a pomůže. Slyšet něco takového muselo být hrozné.

Jesper se zamyslel a snažil se vzít na vědomí všechna fakta. Díra byla strašně úzká a voda do ní stékala ze všech stran. Pokud dívka ještě mohla dýchat, znamenalo to, že asi ve vodě stačí. Na druhou stranu pršelo už dost dlouho. Muselo to být jen tak tak. Těch dvacet minut bylo dost na to, aby to tak nezůstalo.

Určitě nehodlal jen tak sedět a doufat, že se hasiči dostaví dřív, než se dívka utopí. To by psychicky nezvládl. Tolik mu to vracelo vzpomínky, přestože byl v úplně jiné situaci.

Poté ho konečně osvítil nápad, i když se mu vůbec nelíbil. Jenže neviděl jiné řešení. Zamezit přístupu vody by bylo těžké a snad i nemožné. Museli ji nějak vytáhnout, jenže sama se lana nechytí.

Vytáhl provaz a rozdělal oprátku.

„Udržíte mě?" Podíval se na kluky.

„Cože?" nechápal Eddie.

„Spustíte mě dolů, abych ji mohl chytit. Pak nás vytáhnete," vysvětlil rychle. Rozpoutal tím řadu reakcí.

„To nemyslíš vážně." Rozhodil rukama Zack.

„To je pitomej nápad," přidal se Al.

„Zamyslete se." Mávnul na díru. „Není jiná možnost. Když hasiči nepřijedou, musíme jednat my."

Kluci se dál tvářili odmítavě, ale když plně pochopili situaci, trochu se uklidnili.

„Je to strašně úzký. Tam se snad ani nevejdeš." Zavrtěl hlavou Eddie.

„Myslím, že z nás se tam vejdu jako jediný," oponoval mu Jesper a znovu si očima otvor přeměřil.

„Al je menší," poznamenal Zack a zmiňovaný se na něj šokovaně podíval.

„Takže tam mám jít já?" Protáhl nevěřícně tvář.

„Má ale širší ramena." Zavrtěl Jesper hlavou. Al se toho hned chytil.

„A já tam tak strašně chtěl." Zatvářil se nanejvýš lítostivě.

„Budete mě teda jistit?" zeptal se Jesper znovu, aby jim připomněl, že na dohady není čas.

„Můžeš se spolehnout." Kývl Zack a ostatní souhlasili. Podíval se tedy na ženu, která jejich hovor sledovala.

„Máme to udělat?"

Ona chvíli mlčela a v nastalém tichu k nim opět dolehl pláč, který nejspíš rozhodl.

„Ano. Udělejte to, prosím. Hlavně ať je v pořádku a nahoře." Začala přikyvovat.

Nic víc nepotřebovali. Zack si převzal Jesperovu tašku a Eddie jeho mikinu, kterou opravdu chtěl ušetřit blátivého tunelu. Musel být navíc co nejmenší a zmenšit tím pravděpodobnost zaseknutí. Nevěřil ale, že by se to mohlo stát vzhledem k nyní kluzkým stěnám. Bude to jen velice nepříjemné. To věděl předem.

Deštníky také odložili. Potřebovali volné ruce na držení lana, jehož koncem si pečlivě ovázal nohy. Žena dál držela nad dírou deštník, aby alespoň zčásti omezila přísun vody.

Nahlédl dolů. Veškeré odhodlání ho při tom pohledu opouštělo. Pomyslel tedy znovu na dívku a co by se jí mohlo stát, kdyby vycouval a rukama napřed se nechal spustit za ní.

***

Pan Strucker vyšel z obchodu a uložil nákupní tašky do svého auta. Chvíli tam stál a čekal, ale poté se vydal dolů ulicí zjistit příčinu zdržení. Když si všiml všech osob u jeho manželky, instinktivně vycítil, že je něco špatně a rozběhl se přes silnici k nim.

Byli to kluci ze školy, Zackova parta, a všichni drželi tlustý provaz, jehož konec mizel někde v temné úzké díře před nimi. Jeho manželka měla tváře zvlhlé od slz a dlaněmi si zakrývala ústa. Vypadala být na pokraji úplného zoufalství. Ramena se jí třásla vzlyky a on ji rychle objal, aby ji uklidnil.

„Co se děje?" zeptal se zmateně a znepokojeně. Vůbec se mu to nelíbilo. Proč jeho žena plakala a proč tu byli ti kluci s lanem?

„Lucy," bylo to jediné, co ze sebe dostala a v tu ránu mu bylo všechno jasné. Znovu se podíval na kluky. Až teď zaslechl přes neustávající bičování deště hysterický pláč malého dítěte vycházející z díry. Chtěli ji snad tím lanem vytáhnout? Měli na konci smyčku? Ne. Na to vypadalo být příliš napnuté a nedrželi by ho všichni. Něco na něm viselo. Něco těžkého.

Oči mu padly na červenou mikinu, kterou měl Eddie přehozenou přes rameno a osvítilo ho poznání.

„Neříkejte mi, že tam dole je Fox," obořil se na Zacka, který byl v čele skupiny a držel lano nejblíže u díry. Ten se na něj nevinně podíval a nervózně se pousmál.

„Není?" odpověděl nejistě.

„Zbláznili jste se? Tam dole je to moc úzký. Uvízne tam," začal zpytovat jejich hlouposti. „A s ním i moje dcera! Pohřbí je to zaživa. Měli jste zavolat hasiče."

„Pane profesore," ozval se drze Al. „Volali jsme jim, ale rozhodli se stavit na kafe. Nechci nic říkat, ale než by přijeli, vaše dcera by se dřív utopila."

Strucker si uvědomoval prudký déšť neustále dopadající na zem, ale až po Alově poznámce si všiml, co všechno teklo do díry. Musela se rychle plnit vodou. A jeho dcera byla tam dole a jen její pláč dával znát, že ještě může dýchat a netopí se. Měli pravdu, hasiči by přijeli příliš pozdě. Asi by měl tedy pokládat za štěstí, že byli kluci poblíž a že byl Jesper dost štíhlý jak v pase, tak v ramenou, aby se do díry vešel. Kdokoli jiný by se tam zasekl.

„Spusťte mě níž," ozval se ze tmy Jesperův hlas zastřený deštěm. „Už ji skoro mám."

Zack trochu popustil lano a poté si ho opět obtočil kolem ruky, aby mu neklouzalo.

Strucker se naklonil nad díru a pomyslel si, že možná vidí chlapcovi tenisky. Roura se náhle zdála ještě užší.

***

Byla tam tma, že před sebou nic neviděl. Veškeré světlo, jež by dolů mohlo proniknout, zakrývalo jeho tělo. Cítil, jak mu blátivá voda stéká po zádech až ke krku a z toho se mu svíralo hrdlo více než z toho neuvěřitelně úzkého prostoru. Jak rozmrkával dotírající vodu z očí, připadal si, jako by se ponořil do jezera. Snažil se na to nemyslet, ale proud vody byl příliš velký, než aby ho mohl ignorovat.

Oči měl doširoka rozšířené, přestože nemohl nic vidět a zrychleně trhaně dýchal. Představil si, že tam nakonec uvízne a bude čekat, dokud voda nevystoupá dost vysoko na to, aby se utopil. Utopil by se přesně jako on. Jen při té představě nemohl dýchat.

Ruce měl položené na blátivých stěnách roury a mazlavé bláto mu protékalo mezi prsty. Byl si jistý, že ho musí mít všude. Paní Handersonová se bude ptát.

Opakoval si, že tam dole je malá holčička, která musí mít ještě větší strach než on. Těžko říct, kam už voda musela vystoupat. Nemohl ji tam nechat, jen protože měl další ze svých hloupých záchvatů úzkosti.

A tak, i přesto, že se stále celý třásl, řekl klukům, aby ho spustili níž. Zřetelně slyšel pláč dívky, jako by byla pár centimetrů od jeho hlavy, ale to bylo pouze zdání kvůli úzkému prostoru.

Ruce měl stále natažené před sebou a nyní cítil, jak mu prsty vklouzly do vody a celý se roztřásl ještě víc. Naštěstí už dál neklesal.

„Jak to tam vypadá?" Zaslechl náhle hlas pana Struckera a ten ho vytrhl z momentálního omráčení. Nečekal, že ho uslyší. V jeho hlase zněly obavy, jež pomalu odrážely ty Jesperovy.

Chlapec projel rukou vodu a náhle ucítil drobné tělo. Holčička poplašeně vyjekla a on nahmatal její ručky.

„Mám ji," zakřičel, a ze shora uslyšel radostné výkřiky svých kamarádů.

„Už je to dobrý. Mám tě," uklidňoval ji tiše, ale jemu samotnému se hlas chvěl. „Všechno bude v pořádku."

Dívka už neplakala, jen tiše pofňukávala a vůbec se nebránila, když jí sevřel ruce.

„Vytáhněte nás!" zavolal a uvědomil si, jak zoufale musel znít. Snad mu i přeskočil hlas. Už chtěl být zkrátka venku.

***

Nahoře kluci zaslechli jeho slova a zatáhli, provaz se zařízl do hladkého bláta okolo díry, a začali couvat, aby je oba dostali ven.

Jakmile byl nějaký prostor, Strucker se vrhl k lanu a přispěl k práci. Stál přímo nad dírou, aby nebyl takový odpor. S jeho pomocí se to hned zdálo mnohem lehčí. Provaz jim ubýval mezi rukama, až se nakonec v otvoru díry objevily Jesperovy červené zablácené tenisky. Strucker se natáhl, chytl je a poté vytáhl i zbytek chlapcova těla. Jak tak Jesper ležel před dírou, v jejím otvoru se objevila blonďatá hlava holčičky a paní Struckerová ji okamžitě popadla.

Vytáhla ji a pevně objala, načež jí začala chlácholit. Lucy ji pevně svírala svými malými prstíky a dál naříkala z prožitého šoku. Strucker se k nim okamžitě přidal a obě je objal svými silnými pažemi, takže byla dívka mezi oběma rodiči.

Mezitím kluci pustili volné lano a přiskočili k Jesperovi, který, celý zablácený a promočený, stejně jako Lucy, stále ležel na břiše před dírou tak, jak ho vytáhli. Mokré vlasy se mu lepily k hlavě a vypadal jako že se nechystá vstávat.

„Si borec Jesi!" Plácnul ho po zádech Al, když si k němu klekl. Eddie se pustil do rozvazování provazu kolem Jesperových nohou, jelikož se zdálo, že to on sám neudělá.

„Si v pohodě?" Naklonil se k němu Zack. Jesper se zhluboka nadechl a posadil se. Bylo jasně vidět, jak se chvěje.

„Jasně." Podíval se na něj s menším úsměvem, který vypadal být příliš nucený. Ve tváři se mu zračila prožitá hrůza. Zack si neuměl představit, jaké to tam dole muselo být. On osobně by se bál toho, že se tam zasekne. A věděl, že tam tekla spousta vody, Jesper byl úplně promočený. To muselo být příšerný. Ale stejně tam šel. Opět dokázal, že i přes všechny jeho úzkosti je neobvykle statečný. Měl víc odvahy než spousta lidí, které Zack znal.

Klekl si před něj a položil mu povzbudivě ruku na rameno.

„Zaválel si. Dost možná si jí zachránil život," řekl mu.

Jesperovy bledé oči zabloudily k šťastné rodině, hlavně k malé promáčené holčičce s vlásky slepenými blátem. Vypadala být v pořádku. Už se usmívala na své stále vyděšené rodiče, kteří ji odmítali pustit. Byla stále malinká. Takové děti toho hodně vydrží. Věřil, že jí nic není.

„Snad ano," dostal ze sebe.

„Určitě!" Zazubil se Zack. „Si hrdina Jesi!"

Jesper se na něj nepřesvědčeně podíval, ale nic neřekl. Místo toho se zvedl na nohy, mokré oblečení se mu nepříjemně lepilo na tělo při každém pohybu. A v tomhle měl jít až k Handersonům.

„Už musím jít," prohlásil k Zackovi.

„Cože?" Zamrkal překvapeně Zack. „Vždyť jsme vás právě vytáhli. Kam tak spěcháš?"

„Prostě už musím jít." Zavrtěl Jesper hlavou a zkřížil si ruce na hrudi, aby se trochu zahřál. Byla mu příšerná zima. Zakousávala se do něj jako vzteklé zvíře a déšť tomu vůbec nepomáhal.

Ale skutečný důvod, proč chtěl jít pryč, byl jiný. Stále v něm pulzovala ta příšerná úzkost. Vždy chvíli trvalo, než ji ze sebe setřásl, když už ho chytila. Srdce mu pořád bušilo příliš rychle, špatně se mu dýchalo a žaludek měl jako svázaný. Potřeboval se uklidnit, a to tady nešlo.

„Ale přece-."

„Promiň." Zavrtěl Jesper hlavou a otočil se k němu zády. Nevěděl, kam by měl jít, ale věděl, že tady být nechtěl.

„Jesi, počkej," zastavil ho Eddie. „Tvoje věci. Mikinu máš uvnitř."

Jesper si s díky vzal svoji tašku a pevně ji sevřel. Byla mokrá, ale alespoň nebyla špinavá. I s ní v rukách se vydal pryč, ale neušel ani pár kroků, než byl opět zastaven.

„Jespere!" zakřičel přes déšť Strucker a chlapec zmrzl uprostřed pohybu. Měl podivnou chuť utéct, ale nakonec se pomalu ohlédl. Jeho tělocvikář k němu rázoval, až všude stříkala voda z kaluží.

Jesper se nebyl schopný pohnout z místa, jak byl ztuhlý v očekávání, co se stane. Obvykle nebyla taková chůze dobrým znamením. Obzvlášť ne u chlapa, jako byl Strucker. Mohl by ho poslat k zemi jedinou ranou.

Rychle uvažoval, co udělal špatně. Jen chtěl pomoct té malé holce. Nevěděl, že to je Struckerova dcera. Ani nevěděl, že nějakou dceru má. Tak za co by na něj mohl být naštvaný?

Dřív, než stihl na cokoli přijít, Strucker ho popadl a přitáhl k sobě v drtivém objetí. Chlapec vytřeštil oči a celý ztuhl. Všechny myšlenky se mu vypařily z hlavy překvapením. Čekal všechno, ale tohle ne.

Vůbec se mu to nelíbilo a měl rovnou několik důvodů. Za prvé, byl to jeho tělocvikář. Za druhé, byl to chlap jako hora. A za třetí, drtil mu kosti. Bylo to doslova to nejbolestivější objetí, jaké kdy zažil. Strucker si to zřejmě neuvědomoval, ale úplně z něj vymačkal veškerý vzduch a držel ho příliš pevně a silně. Jesper si byl jistý, že kdyby jeho věznitel jen trochu přitlačil, něco by mu zlomil. Bylo na tom jasně vidět, že objímání není zrovna silná stránka toho věčně rázného učitele.

„Nevím, jak ti můžu poděkovat. Nejsou slova, kterými bych mohl vyjádřit, jak moc vděčný ti jsem," prohlásil Strucker hlasem plným emocí. Jesper neodpověděl. Nebylo to jen tím, že nevěděl, co říct, ale také neměl žádný dech, který by k tomu mohl využít. Plíce ho bolely, jak se snažil nadechnout. Ale co bylo horší, Strucker skutečně přitlačil. Navzdory Jesperově obavě mu nic nezlomil, ale rozhodně mu nepřilepšil. Ta neobvyklá bolest mu zamlžila zrak a v hrudi ho tlačilo. Zdálo se mu to, nebo mu před očima plavaly černé skvrny?

„Awww," ozval se Alův pitvořivý hlas. „Jes se červená."

„Eeeh," upozornil na sebe nepřesvědčeně Eddie. „Já myslím, že se spíš dusí."

Strucker ho v tu ránu pustil s vytřeštěnýma očima a přidušený Jesper by byl spadl na zem, nebýt Zacka s Eddiem, kteří ho rychle podepřeli.

„Promiň!" začal se omlouvat tělocvikář okamžitě. Jesper zatřásl hlavou, aby odehnal mdloby a jakmile rozdýchal to smrtící objetí, podíval se mu do očí, jen na chvíli, ale přeci.

„To je dobrý."

„Opravdu si v pořádku?" ujišťoval se Strucker.

„Nic mi není," ujistil ho znovu.

„To jsem rád." Pokýval hlavou Strucker když se mu vrátilo trochu jeho klasické nepřístupnosti. Nervózně si odkašlal.

„To, co si udělal, bylo moc statečný," řekl. „Ne každý by se k tomu odhodlal."

Jen kývl, aby mu dal najevo, že si jeho slov váží a opět se vydal pryč. Už toho opravdu bylo moc.

„Kam jdeš?" zastavil ho znovu Strucker. „Měli bychom tu být, až přijedou hasiči, aby si nemysleli, že šlo o vtip. Musíme jim říct, co se tu stalo a s trochou štěstí je přesvědčit, aby tu díru nějak zajistili, aby se to nestalo znovu."

To Jespera zarazilo a vyděsilo. Na hasiče úplně zapomněl. Poplašeně se rozhlédl, ale nikde je neviděl.

„Co jim chcete říct?" zeptal se.

Profesor vypadal trochu zaskočeně. „Budou chtít vědět, jak se dostala ven, tak to a hodilo by se, aby si tu při tom byl."

Vynervovavě si rukou zajel do vlasů. Už se mu zase začínalo špatně dýchat. Mnohem hůř, než předtím a hruď se mu bolestivě svírala.

„Prosím, nic o mně neříkejte. Povězte jim, že vyšel ten první plán. Moc vás prosím." Zadíval se na něj úzkostně.

„Proč bych to ale dělal?" Zamračil se Strucker.

„Moc by to řešili a mluvili by s Handersonovými, to by zase řešili oni a bylo by toho moc. Já... Já na to nemám," vysvětloval zoufale Jesper a uvědomil si, že nemůže popadnout dech a začíná sípat. Podle znepokojených výrazů jeho společníků si toho všimli i oni. Snažil se to dostat pod kontrolu, ale nešlo to. Zavřel oči, ale ani to nepomohlo. Vlastně se to jen zhoršovalo. Začínaly ho z toho bolet plíce a hlava mu třeštila.

„Jen klid." Chytil ho za rameno Eddie. „Jesi, si astmatik?"

Sklonil zrak a zavrtěl hlavou. „Jen se musím uklidnit."

Nemohl uvěřit, že se před nimi hroutil. Přesně kvůli tomu chtěl odejít. V duchu si nadával, že to nedokáže udržet pod pokličkou. Jenže už měl nervy úplně zničené. Ta díra byla víc než stresující sama o sobě a tohle tomu vůbec nepomáhalo. Nechtěl, aby se řešilo, co udělal. To už se párkrát stalo a on to nezvládal. Nechtěl, aby se o něm mluvilo. Chtěl jen zůstat neviditelný. To bylo jednodušší a klidnější. Kdyby se začalo řešit i tohle, asi by se sesypal.

Už se zase třásl. Nemohlo to být lepší. Co se ještě mohlo stát? Sevřel ruce v pěsti, aby to nebylo tak viditelné, ale i ty se třásly. Všechno se na něj valilo takovou rychlostí, že pomalu nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Měl chuť se prostě svalit na zem a předstírat, že neexistuje.

„Nevypadáš dobře," přidal se Strucker znepokojeně. „Nemáš nějaké trvalé zdravotní problémy?"

„Nic mi není," dostal ze sebe přiškrceně a vzhlédl, jen aby zjistil, že mu svět začíná před očima plavat. „Opravdu jim to musíte říct?"

„Já ti nevím," zamručel Strucker nejistě. „Opravdu ti na tom tak záleží?"

„Prosím." Podíval se mu přímo do očí. Na víc se nezmohl. Viděl, jak profesorova tvář jihne.

„Zachránil si mi dceru. Jsem tvůj dlužník. Pokud stojíš o mlčení, nic jim neřeknu." Kývl nakonec.

„Děkuju," vydechl se vší upřímností Jesper. Úlevou se mu málem podlomila kolena. Nemarnil ani vteřinu a vyrazil rychle pryč, stále lapající po dechu. Trochu kolísal, ale nebral na to ohled. Chtěl co nejrychleji zmizet.

To se ale nelíbilo ostatním. Všichni jasně viděli, že mu není dobře, proto se kluci mlčky domluvili a Eddie vyrazil za ním. Pokud měl být někdo schopný zhodnotit jeho stav, byl to on.

Jesper nedošel daleko. Zalezl k jednomu zavřenému obchůdku pod střechu a tam si sedl, aby se dal dohromady, než bude pokračovat dál. Nehodlal přijít k Handersonům v tomhle stavu, pokud by vůbec dokázal dojít až tam. Musel být natolik při smyslech, aby to dokázal skrýt.

Jen seděl a snažil se o hluboké nádechy a výdechy. Teď, když byl sám, to šlo mnohem lépe. Zvlášť když se vyřešilo to s hasiči. Tím z něj velká část stresu spadla. Teď už zbývalo se jen zbavit toho zbytku. Dech se mu pomalu srovnával, ale třas nepolevoval. To znamenalo, že to nejhorší už bylo za ním. Jenže i tak se pořád cítil mizerně.

Zasténal a přitáhl si nohy k tělu, aby měl kam schovat hlavu, ve které mu stále pulzovalo. Opřel si čelo o špinavá kolena.

„Už je to lepší?" Uslyšel Eddieho a málem vyskočil z kůže. Stál jen kousek od něho a starostlivě ho pozoroval.

Znovu si skryl hlavu a neodpověděl. To byl opravdu úžasný den. Proč jen byli v tomhle městě všichni tak starostliví?

Vnímal, jak se Eddie přesouvá, aby byl vedle něj.

„Co se přesně stalo?"

„Nic." Zavrtěl hlavou.

„Dobře, neříkej mi to, ale jako nic to nevypadalo." Pokrčil Eddie rameny.

Seděli tam v tichosti, skryti před deštěm. Jesper se i přes přítomnost někoho dalšího uklidňoval. Možná že právě díky Eddiemu a jeho klidné povaze. Nevěděl, ale už se netřásl tolik a opět získával cit do celého těla. Dýchání mu nedělalo problémy.

Po nějakém čase, který mohl být pár minutami stejně jako hodinou se byl schopný i uvolnit. Napnuté svaly povolily a on už necítil nic jiného než vyčerpání. S čelem na kolenou poslouchal dopadání deště, které bylo podivně uklidňující, a i přes zimu, jež ho sžírala cítil, že se nachází na pokraji spánku.

Normálně by mu to přišlo jako nesmysl. Přeci jen byl úplně mokrý a zablácený někde v ulicích. Ale i na přemýšlení byl unavený, a tak to raději vypustil. Minimálně jeho tělo odpočinek vyžadovalo.

Do jeho rozespalé mysli však pronikla další otázka.

„Byl to panický záchvat?"

„Říkej tomu, jak chceš," zamumlal v odpověď.

„Už je ti ale líp, ne? Měli bychom teda jít," zjišťoval Eddie.

Jesper se trochu zavrtěl. „Mně je tu dobře."

„To bude tím, že povolily příliš napnuté nervy. Ale sedíš na studené zemi a máš úplně mokré oblečení. Takhle jen onemocníš," přesvědčoval ho Eddie.

„O nic nejde," nenechal se vyvést z míry Jesper. Na to měl moc velké pohodlí. Klidně by tam prospal zbytek dne. Nebylo by to prvně. Už několikrát na ulici spal, i v dešti.

„Já si nedělám srandu. Potřebuješ teplou sprchu a suchý čistý oblečení. Takže se zvedni." Šťouchnul do něj Eddie. Zněl jako matka kvočna, jen mluvil nevtíravě a klidně.

Nic se ovšem nevyrovnalo klidu, který Jesper po každém takovém záchvatu prožíval. Tehdy by s ním snad nehlo ani tornádo. Byl připravený spát a Eddie proti tomu nemohl říct nic, čím by mu v tom zabránil. Určitě ne takovým způsobem.

„Mám ti snad vyjmenovat důvody, proč je nachlazení na nic?" nedal si Eddie pokoj.

Jesper byl odhodlaný zůstat zticha. Když nebude odpovídat, Eddieho to přestane bavit. V to alespoň doufal.

„Nemáš to odsud daleko. Když se teď zvedneš, za deset minut si v suchu. Není postel lepší, než chodník? Přece tu opravdu neplánuješ spát. Vím, že si unavený a zdá se ti to jako dobrý nápad, ale tohohle bys později litoval."

Dál na něj mluvil, ale přes všechny řeči se ho nepokusil násilím vytáhnout na nohy. Možná si to dal jako osobní výzvu. Jak přimět ke spolupráci rozespalého člověka bez použití násilí či křiku. To byl nemožný úkol. Jak mohl věřit, že se mu to povede?

Nakonec Eddieho zachránil hluk přijíždějícího auta. Na silnici před nimi zastavil starý šedý ford pick-up na jehož korbě se zubili Zack s Alem a za volantem seděl pan Strucker.

„My mysleli, že už jste dávno doma!" zvolal Zack, aby byl přes déšť slyšet. „Co se tu válíte?"

„Nechce se zvednout," odpověděl Eddie a Jesper se na něj nevěřícně podíval. Měl to za potřebí?

Po těchto slovech kluci vyskočili z korby a šli svému kamarádovi na pomoc. Oni si na diplomacii nehráli. Bez přemlouvání Jespera vytáhli na nohy, a aniž by mu dali možnost výběru, dostrkali ho k autu, kde ho k sobě vytáhli nahoru. Strucker se na ně podíval skrze malé okénko mezi kabinou a korbou.

„Jak ti je?" zeptal se Jespera.

„Dobře," odpověděl jen a doufal, že ho už nechají být. Cítil se tak slabě, že i ta krátká cesta, kdy ho převážně táhli ho stála nesmírné množství energie.

„Zavezu vás všechny domů, ale musíte mě navést," oznámil profesor.

Rozjeli se. Déšť už nikdo neřešil, protože už víc zmoknout stejně nemohli. Kluci si užívali jízdu na korbě a nadšeně do sebe šťouchali s širokými úsměvy. Jesper se uvelebil ve svém rohu, s nohama u těla a hlavou položenou na rukách pozoroval ubíhající budovy. Opět podléhal ospalosti.

„Mluvili jsme s hasičema," prohlásil Zack. „O tobě jsme neřekli ani slovo. Měli na spěch, takže vzali tu naši verzi se smyčkou a zase odjeli. Ani se moc nevyptávali."

„Děkuju."

„To nic, ale to už je po druhý, co si vzal roha. Nejdřív ta silnice a teď tohle." Zavrtěl hlavou Zack.

„Asi v tobě fakt bude kousek hrdiny." Šťouchl do něj Al. S Jesperem to ani nehlo.

„Nejlepší je, že to byla vlastně úplná náhoda, že jsme tam zrovna byli. Kdyby si se nerozhodl jít tamtudy, o ničem bychom ani nevěděli. Říkal si, že si měl nějaký pocit," nadchnul se Zack. „Myslel jsem, že ti asi ještě třeští hlava po tý ráně míčkem, ale pak se stalo tamto. Ty si věděl, že se něco stane, že jo?"

„Byl to jen pocit," zamumlal Jesper už v polospánku.

„V tom případě skvělá intuice," přidal se Eddie.

„Máš takový tušení často?" zeptal se zvědavě Al.

„Občas," připustil Jesper.

„To je neuvěřitelný." Zazářil Zack. „Kolikrát se ti to už stalo? Jak to funguje?"

„Možná bychom ho teď měli nechat být," vložil se do toho Eddie a významně kývnul hlavou k Jesperovi, aby poukázal na jeho stav. „Na otázky bude času dost i jindy."

Snažili se být nenápadní, ale Jesper přesto slyšel, jak si vzájemně cosi šeptají. To jim nejspíš Eddie říkal o svém novém objevu. Ať všichni ví, že má panické úzkosti. Ať je za ještě většího chudáka. Bylo to vlastně jedno. Tohle byl jen jeden z problémů. Možná, že skutečně chudák byl.

V tomhle stavu mu to bylo jedno všechno. Rozhodl se to tedy ignorovat a raději se soustředil na okolí. Zavřel oči.

Probudil ho Zack. Dokud mu nezačal třást ramenem, ani nevěděl, že usnul.

„Ty si vážně zabral." Vrtěl nevěřícně hlavou brunet. „Vždyť to nebylo ani deset minut."

Jesper se zmateně rozhlédl a uvědomil si, že stojí, před domem Handersonových. Al i Eddie už byli pryč. Jak to mohl zaspat?

Potřásl hlavou, aby se trochu probral a vyskočil i s taškou z korby. Rozloučil se se Zackem a poděkoval panu Struckerovi za odvoz. Rozespale sledoval, jak auto odjíždí, jeho světla mizející v dešti, a po chvíli se vydal dovnitř.

Když se snažil v mysli vrátit k událostem posledních dvou hodin, cítil se divně. Jako by to celé byl jen šílený sen, ale věděl, že se to vážně stalo. On sám toho byl důkazem.

(14. 1. 2021)