Když Jesper dobíhal do parku, kluci tam ještě nebyli. Došel tedy k nejbližší lavičce ve stínu, hodil na ni svoji tašku a neméně elegantně se na ni svalil. Tašku použil jako polštář, třebaže ne příliš pohodlný vzhledem k obsahu, nohy mu visely ve vzduchu, protože lavička nebyla dost dlouhá. Jen tam ležel a vydýchával se po svém dlouhém běhu. Sledoval při tom unavenýma očima oblohu skrze korunu stromu, který mu sloužil stínem.

Musel do parku doběhnout docela širokou oklikou, aby si byl jistý, že je nenapadne ho tu hledat. Nakonec Dennisovu tlupu ztratil někde ve spletitých uličkách vedle obchodní ulice. Což bylo od jeho nynější pozice docela daleko. Nejspíš nemusel běžet tak daleko, ale opatrnosti nebylo v jeho případě nikdy dost.

V hlavě si to přebíral a snažil se nad tím víc přemýšlet. Věděl, že tím, že jim utekl je dost možná ještě víc naštval. Bylo tedy dost pravděpodobné, že si na něj někde počíhají. I těm nejnatvrdlejším by brzy došlo, že v pronásledování řešení nenajdou. Takže nyní otázkou bylo, kde si na něj počíhají a kdy. Znali tohle město lépe než on, alespoň zatím to mohl předpokládat. Jeho jedinou šancí tedy bylo být o krok napřed. Když bude chytřejší, nebo minimálně lstivější, měl by být schopen jim nějak unikat.

Lstivost. To byla vlastnost, kterou ho už několikrát označili. Jemu samotnému se to moc nelíbilo, protože to nebral jako vlastnost tak úplně kladnou. Podvodníci jsou lstiví, zloději jsou lstiví, ale dobří lidé by takoví být neměli. Nepotřebují takoví být.

On prý lstivý byl. Lidé u něj často používali přísloví lstivý jako liška. Přišlo jim to vtipné, protože to naráželo na jeho jméno. Ale jeho to už trochu štvalo, nikdy to však nahlas neřekl.

Jeho lstivost prý byla v jeho způsobech, nad kterými už ani pořádně nepřemýšlel. Dokázal se téměř ze všech situací dostat určitým důvtipem. Byl skvělý v obcházení pravdy, aniž by lhal. To bylo užitečné.

Vzdychl a rukou si bezmyšlenkovitě zajel do vlasů.

Tohle se na něj všechno začalo řítit nějak moc rychle. Doufal alespoň v pár dní klidu. A místo toho už měl v patách bandu surovců. Vůbec se mu nelíbily jeho vyhlídky. Čekaly ho možná i měsíce utíkání a vyhýbání se jim. Už jen z toho pomyšlení byl vyčerpaný. Co jiného ale mohl dělat, pokud do sebe nechtěl nechat kopat?

Tímhle scénářem si už párkrát procházel. Bylo také možné, že Dennise pronásledování přestane bavit. Nebo ho jednou chytí, namlátí mu za drzost a po splacení tohoto dluhu ho nechají být. To se také mohlo stát. Také se ale mohlo stát, že je to začne bavit.

Bylo to hloupé, ale v jistém smyslu i uklidňující. Bylo to konečně něco, co rušilo to zdání dokonalosti. Mnohem víc ho děsila právě ta dokonalost než vidina šikany. Uvědomoval si, že kdyby tohle někdy řekl nahlas, dívali by se na něj jako na blázna, ale bylo to tak. Nikdy nic nebylo dokonalé. Buď bylo něco špatně v rodině, nebo ve škole. To byl zákon.

Zároveň si ale byl jistý, že si nechce nechat namlátit, třebaže si byl jistý, že si to v tomhle případě zaslouží. Tak hluboko ještě neklesl. Dokázal by se s tím smířit, kdyby se to stalo, vzal by to prostě jako další část dne, ale raději by se tomu vyhnul.

Potřeboval něco vymyslet.

***

Kluci se objevili nedlouho po něm a když ho uviděli na lavičce, očividně nezbitého, nadšeně zavýskali.

„Já věděl, že nemají šanci!" zvolal Zack ještě, než k němu došli.

„Ještě aby jo. Že jim to ale nedošlo po tom tělocviku. Opravdu musí být natvrdlí." Usmál se Eddie. „To nemůže být zdravý."

„Upřímně jsem ale nečekal, že po tobě takhle půjdou." Sedl si vedle Jese Zack. „Asi si je fakt rozzuřil."

„Dennis prostě nedokáže vstřebat, že ho někdo takhle zadupal do země." Zašklebil se spokojeně Al, přičemž Jespera silně plácl do zad. Zatímco kluci nadšeně přikyvovali, on jejich nadšení nesdílel. Naopak se cítil opravdu špatně. Unaveně na ně pohlédl.

„Vůbec jsem to neměl dělat. Ani nevím, co mě to napadlo," narušil jejich pošťuchování, čímž si vysloužil zmatené pohledy. „Bylo to ode mě... Bylo to zlý."

„Co to plácáš? Bylo to úžasný!" snažil se ho povzbudit Zack okamžitě.

„Bylo to špatný. Neměl jsem ho takhle ponížit," stál si za svým Jesper chmurně. Zack se zarazil při pohledu do jeho vážné tváře a zdálo se, že neví, co na to říct. Místo něj se do popředí opět procpal Al s umíněným úšklebkem.

„On ostatní ponižuje pořád, tak teď aspoň ví, jaký to je," prohlásil.

„Al tím chce říct, že si ho nijak neponížil." Odstrčil Eddie Ala s významným pohledem, načež se vstřícně podíval na Jespera. „Prostě si jen podal neuvěřitelný výkon ve sportu. Dal si do toho všechno, zrovna tak jako všichni ostatní. Nic špatného si neudělal."

Dlouho, na Jesperův vkus, si hleděli vzájemně do očí, a dokonce i Al se v tu chvíli odmlčel. Nakonec ale Jes odvrátil zrak a zavrtěl hlavou.

„Možná. Už to pro vás ale znovu neudělám. Je mi líto."

„Přece se ho nebojíš! Je to jen velkej hulvát, nic víc." Protáhl obličej Al zklamaně a trochu i naštvaně. Jesper se mu nedokázal podívat do očí a neklidně poposedl. Neměl rád, když se na něj někdo zlobil, vždy ho to strašně znervóznilo. Zároveň s tím přicházel i pocit viny. Vtíravý a neodbytný, svíral mu žaludek i hrdlo. Nemusel udělat ani nic špatného, ale ten pocit se dostavil pokaždé, když na něj někdo zvýšil hlas nebo se na něj třeba i jen zamračil. Nesnášel se za ten pocit, ale zároveň se ho nedokázal zbavit.

Třeba teď věděl, že neudělal nic špatně, ale přesto se cítil provinile. Věděl ale, že to udělat musí, i když si tím možná tyhle kluky také znepřátelí. Mnohem hůř by se cítil, kdyby to neudělal. Všechny možnosti byly špatné, jen některé byly horší než ty ostatní.

„O to nejde. Je mi i docela jedno, jestli mě nakonec zbije. Prostě to už neudělám," dostal ze sebe nakonec a zjistil, že to zaznělo překvapivě pevně i přes jeho sevřené hrdlo. Podíval se do jejich tváří a zjistil, že nejsou naštvané, spíše trochu zklamané. Vypadali s jeho rozhodnutím smířeni. Zack po chvíli pokrčil rameny.

„Když myslíš. Máš dost času na to si to rozmyslet. Štafetu neběháme každý den. Do tý doby se toho může stát hodně a třeba ještě změníš názor," uzavřel to klidně. Jesper se vděčně pousmál. V hlavě se mu už ale zase rozběhly myšlenky, líně, protože už mu v ní běhaly příliš dlouho.

Třeba do té doby zase odjedu pryč, nebo třeba konečně umřu. Nemáš ani ponětí, kolik se toho může stát.

„A i když říkáš, že je ti to jedno, možná by ses radši mohl držet s námi. To si na tebe potom Dennis nedovolí. Tváří se sice drsně, ale je to zbabělec," navrhnul mu Zack přátelsky, aniž by měl nejmenší tušení, jakým směrem se ubíraly Jesperovi úvahy.

Jesper z toho už byl unavený, jako skoro ze všeho. Snažil se držet si odstup, ale oni si nedali říct. Buď to nechápali, nebo to jen ignorovali. Neměl nejmenší chuť se jim vyhýbat, když se zároveň musel vyhýbat i dalším. Bylo by to zbytečně náročné. Možná by tedy bylo lehčí to prostě vzdát a místo, aby před nimi utíkal, přidat se k nim. To by přeci ještě nic neznamenalo. Mohl si držet odstup i v jejich přítomnosti. Tušil ale, že se mu to dařit nebude. Na to se moc dobře znal. Tenhle boj prohraje, dříve či později.

Mělo to ale i určité výhody, to nemohl zapřít. Byla pravda, že by mezi nimi byl víc v bezpečí. Dennis se jich očividně bál, podle toho, jak rychle zacouval, když zaslechl Eddieho. Tím by měl jeden velký problém z většiny vyřešený.

Navíc by mohl lépe poznat tohle místo, což nikdy nebylo na škodu. Nebo by se od nich mohl něco naučit. To byla jedna z věcí, která mu pomáhala se smířit se všemi změnami. Zároveň to byla jedna z mála věcí, které by nazval pozitivem neustálého stěhování. Poznal spoustu míst a spoustu lidí. Od nich se toho naučil víc, než kdyby strávil celý život na jednom místě. Díky tomu byl výčet Jesperových schopností široký. Táhl se mnoha směry, což se často hodilo.

Za to tihle kluci jen chtěli, aby s nimi trávil čas. Vůbec ale nevěděl proč. Nechápal, co je na něm tak zaujalo, že se takhle rozhodli. Trochu ho to i znepokojovalo. Zdálo se, že se tak rozhodli hned první den ve škole, v tu chvíli před první hodinou. Bylo to až moc zvláštní. Tvářili se ale příjemně a zatím mu nedali jediný důvod, aby je podezíral. Nejspíš na ně jen udělal dojem ten incident s kamionem a ta štafeta. S tím se ale smířit dokázal.

„Vy mě vážně chcete mezi sebou?" Podíval se na ně poraženě. Zack, který instinktivně vycítil jeho rezignaci se rozzářil.

„Jasně!"

„Už s tebou počítáme, kámo." Zazubil se Al. Eddie se jen usmíval, ale ten úsměv říkal všechno.

„Vždyť mě ani neznáte." Zavrtěl Jesper nechápavě hlavou.

„Tak tě poznáme." Zack vstal a natáhl k němu s širokým úsměvem ruku. Jesper ji po chvíli váhání přijal a nechal se vytáhnout na nohy.

„Tak dobře," souhlasil.

***

Šli městem v pozdním odpoledni a užívali si dobré nálady. Hlavním důvodem byl fakt, že právě skončilo vyučování a byl před nimi víkend. To byl důvod k radosti. První týden školy byl úspěšně za nimi.

Zack si pomalu ani neuvědomoval, že se neustále po očku dívá na nováčka v jejich městečku. A i kdyby si to uvědomoval, nejspíš by stejně zíral dál. Na tom blonďákovi totiž bylo něco nepopsatelného. Něco velice zvláštního, co hned při jejich prvním rozhovoru zaujalo jeho pozornost.

Při jejich prvním setkání to neměl příležitost zaznamenat, na to to bylo moc chvilkové. Jesper tehdy ničím oko nezaujal, možná až na svůj zanedbaný vzhled. Možná by takhle veškeré pozornosti unikal dál, jako postava v pozadí filmu, které si nikdo nevšimne, přestože ví, že tam je. Jenže jeho první vykročení z řady dalo znát, že on není obyčejný. Byl někým, koho si na ulici nevšimnete, zároveň však byl někým, kdo dokáže upoutat pozornost všech v jediném momentu. Jakmile byl jednou spatřen, už nikdy nemohl být znovu neviditelný.

Ten den Zack nedokázal přestat myslet na onoho cizince v červeném a neustále se ptal sám sebe, jak někdo tak nenápadný může být schopný takových činů. Byl zvyklý na filmy s hrdiny, v nich to ale bylo přesně naopak. Hrdinové byli vždy vzhledově velice nápadní, přestože se na plátně snažili budit dojem, že jsou jen šedé myši. Člověk od nich na první pohled čekal velké věci.

Dokonce i v novinách nebo zprávách, kdykoli se objevil nějaký hrdina, byl vzhledově většinou silný nebo zajímavý.

Do toho všeho vkráčel Jesper a jednoduše převrátil jeho představu hrdiny naruby. Kluk, nezdravě vychrtlý a bledý, dokázal, že hrdina nelze být vzhledem definován.

Když tedy Zack přišel další den do školy a neznámého uviděl, bylo mu jasné, že si s ním musí promluvit. Bylo to už neodvratné. Rozhovor zrovna podle jeho plánů nevyšel. To byla další věc, která ho donutila přemýšlet.

Jesper s ním nechtěl mluvit. Byl očividně nesvůj, nervózní a roztěkaný. Ani do očí se mu pořádně nepodíval. Takové chování si Zack s hrdinou nespojoval už vůbec. Připadalo mu zvláštní, že by člověk, který nemá problém skočit do silnice před kamion, aby zachránil dítě, měl problém s mluvením s lidmi. Na to přece bylo potřeba mnohem méně odvahy. Bylo to téměř, jako by se jednalo o dvě různé osoby.

I při tom krátkém rozhovoru ale postřehl tu podivnou energii, kterou Jesper vyzařoval. Ještě nikdy nic takového necítil. Stejně jako člověk na první setkání většinou pozná, že se mu člověk příčí, on poznal, že před ním sedí někdo výjimečný.

Možná to byl výraz v Jesperově tváři, to zvláštní světýlko v jeho jinak bledých, až mrtvých, očích. Bylo to vlastně prvně, co se mu zdálo, že oči říkají víc než slova. Jenže ani tak nebyl schopen to, co v nich viděl, zařadit.

Nějak věděl, že se s tím klukem musí lépe seznámit, poznat ho jako člověka, aby to pochopil. Bylo to nutkání vtíravé a neutišitelné. Tušil, že je dobrý nápad udělat si z něj přítele. Kdyby se ovšem někdo zeptal na důvod, nejspíš by mu nebyl schopen odpovědět. Některé věci jeden prostě ví, nepotřebuje k tomu mít žádné proč.

Kolem Jespera se vznášel takový obláček tajemna, který chtěl Zack odehnat. Miloval tajemství, ale jen pokud je dokázal rozluštit. Jesper byl velkým tajemstvím, a tudíž i velkou výzvou.

Jakoukoli otázku na jeho osobu odvrátil tak chytrým slovíčkařením, že až po chvíli Zackovi došlo, že vlastně neodpověděl, a to už mu bylo hloupé se k tomu vracet. Vyhýbal se veškerým možnostem něco o sobě prozradit, ovšem tak nevtíravě, že bylo lehké to přehlédnout.

A tak se stalo, že už s ním trávili čtvrté odpoledne a stále o něm nevěděli nic kromě jména. Ani to nejmenší, jako třeba, co má rád. Dokonce ani domů se nevracel dvakrát stejně. Pokaždé večer vyrazil jiným směrem. Neměli tedy nejmenší tušení, v jaké části města bydlí, což byl pravděpodobně jeho záměr. Přitom jim to ani nepřišlo divné. Minimálně jim to nevadilo. Jeho přítomnost byla svým způsobem uklidňující a jim proto bylo úplně jedno, že ho vůbec neznají. Proč se ale v jeho přítomnosti cítili dobře, to byla další z nevysvětlitelných věcí.

Nedalo by se ale říct, že to on cítil stejně. Věčně působil napjatě a nervózně. Vše pozoroval zkoumavýma podezřívavýma očima jako zvíře na mušce lovce. Byly to takové detaily. Například, i když byla silnice prázdná, vždy se nejdříve rozhlédl, několikrát, než přešel, třebaže tím zaostal za skupinou. Při fotbale vždy uhýbal před jiným hráčem, když hrozila možnost srážky, čímž většinou ztratil míč. Nebo sebou trhl pokaždé, když mu někdo položil ruku na rameno či ho plácl do zad.

Jeden by tedy řekl, že je přehnaně opatrný a lekavý. Zack ale moc dobře viděl, co udělal, a proto mu to nějak nešlo dohromady.

Doufal tedy, že se časem o Jesperovi dozví víc. Musel být ale trpělivý, což byla vlastnost, ve které nevynikal. Bylo ale jasné, že Jesper potřebuje čas a že se musí sám rozhodnout, kdy je skutečně začne považovat za přátele, místo aby s nimi chodil jako z donucení.

Ten úžasný nápad dostal Zack ten den během vyučování, když jako obvykle naprosto selhával v pozornosti. Nebyl to nápad, který by někdo mohl nazvat geniálním, ale minimálně na jeho obvyklé nápady se dal nazvat chytrým.

Doufal, že to vyjde a už se nemohl dočkat, až se o svoje osvícení bude moct podělit s ostatními. Po zbytek vyučování se soustředil převážně na vypisování poznámek, které by mohl použít.

Když konečně naposledy zazvonilo, vystřelil ze třídy, u skříněk nabral kluky a společně vyrazili k nejbližšímu obchodu s potravinami, k pověstné paní Chungové.

Jakmile byli v parku, vyložil svůj nákup. Z pouhého pohledu na obsah pytlíku se Al zakřenil a Eddie trochu zezelenal. Jediný Jesper neviděl nic špatného na barevných gumových bonbonech, ale pohlížel na ně nedůvěřivě vzhledem k reakci jeho společníků.

„Seznam se s Bertíkovými lentilkami tohohle městečka." Zazubil se na něj Zack. „Jediný rozdíl je v tom, že tyhle bonbóny nemají žádné dobré příchutě."

„Neznám nikoho, kdo by je sněd a nepoblil se," prohlásil Al a jeho znechucený výraz se změnil na zvědavý. „Proč si je sakra koupil?"

„Protože je budeme potřebovat ke hře, co jsem vymyslel," odpověděl nadšeně Zack.

„Kdo otráví víc ptáků?" hádal na oko Al. „Je tu problém. I zvířata ví, že se tohle jíst nemá."

„Jsou pro nás." Zavrtěl Zack pobaveně hlavou.

„Al má pravdu, není to zdravý," snažil se ho přesvědčit Eddie.

„Pokud budete hrát, jíst je nebudete," ubezpečil ho brunet.

„Tak co tě napadlo?"

„Zahrajeme si dvacet otázek," oznámil hrdě Zack. Kluci na něj jen nevěřícně zůstali zírat, než se začali smát jako šílenci. Jesper na něj neklidně pohlédl.

„Nesmějte se," snažil se je uklidnit, ale sám se smál. „Vím, že je to hloupá hra, ale napadlo mě, že tak Jese můžeme víc poznat."

To kluky trochu uklidnilo, jen jmenovaný byl trochu pobledlý a vypadal, že se brzy zvedne a zmizí. Zatím však seděl, a to bylo dobré znamení.

„Pravidla jsou jednoduchá. Protože se my tři známe, budeme platit za jednoho hráče. Dohromady máme dvacet otázek. Ty jich máš taky dvacet. Můžeme se ptát úplně na cokoli. Pokud na něco nebudeš chtít odpovědět, musíš místo toho sníst jeden z těchhle plněných bonbónů, což ti nedoporučuju, ale možnost volby být musí," vysvětlil rychle Zack, protože si byl jistý, že tu hru stejně každý znát musí, i když ji nikdo nehrál správně.

„Hrát ale nemusíš, jestli opravdu nechceš," dodal.

Jesper se sice tvářil skoro vyděšeně, ale zavrtěl hlavou, čímž ostatní hodně potěšil. Ani jeden z nich vlastně nevěřil, že na hru kývne. Bylo to příjemné překvapení.

Zack mu podal papírek s vypsanými čísly a tužku.

***

Jesper ani nevěděl, proč souhlasil. Prve chtěl odejít, ale poté si to rozmyslel. Napadlo ho, že je to dobrý způsob, jak naopak zjistit něco o nich. Věci, na které by se nejspíš normálně nezeptal. Navíc viděl jejich nadšené výrazy a nechtěl jim to kazit. To by nemohl.

Tak špatné to ani být nemohlo. Bylo to přeci jen dvacet otázek a měl i možnost neodpovídat. To znamenalo, že by to mělo probíhat v klidu. Ani mu nevadilo, že možná bude muset sníst několik údajně nechutných bonbónů. Už snědl dost hnusných věcí, než aby mu to dělalo starosti.

Udělal si tedy pohodlí a podíval se na své společníky, kteří byli nacpaní na Zacka. Všichni zírali na kousek papíru, co držel, přičemž si šeptem aktivně sdělovali své názory.

Seděli pod velkým dubem u malého fotbalového hřiště, sluníčko pražilo a vítr skoro nefoukal. To donutilo kluky, aby shodily své mikiny, které ležely na jedné hromadě vedle nich. Dokonce i Jesper se rozhodl, že místo, aby se uvařil, radši bude jen v tričku. Doufal ale, že se brzy ochladí.

„Dobře, začínáme," utichli kluci nakonec a získali si tak Jesperovu pozornost. „První otázka. Oblíbená barva?"

Když to Jesper slyšel, málem se rozesmál. Čekal trochu jinou otázku. Tohle bylo až směšně infantilní. Dle jeho názoru také dost hloupé, díky zřejmé odpovědi.

„Červená," odpověděl zklidněn vědomím, že jestli takové budou všechny otázky, nebude s tím mít nejmenší problém.

„Já to říkal!" Plácl Al Zacka do zad. „Vyplýtval si nám otázku."

Brunet jen pokrčil rameny a pokynul Jesperovi.

„Jak dlouho se znáte?" zeptal se jich.

„Celej život." Usmál se Eddie. „Jinak to tu ani nejde."

„Jen tohle je přistěhovalec!" Šťouchl Zack Ala, až spadl.

„Ale žiju tady skoro stejně dlouho jako oni," dodal napadený odměřeně.

„Naše otázka." Cvaknul propiskou Zack. „Oblíbený jídlo?"

„Palačinky," odpověděl po chvíli přemýšlení Jesper. Přestože na to nevypadal, vzhledem k jeho vyzáblé postavě, miloval sladké. Úplně všechno, ale palačinky u něj zaručeně vedly. Poslední dobou to bylo jediné jídlo, kterého se dokázal pořádně najíst. Jinak většinou postrádal veškerou chuť.

„To bych neuhodl," poznamenal Eddie.

„Baví vás běhání? Vypadali jste dost nadšeně při štafetě," ptal se Jesper dál, snaže se ignorovat pohled, který mu blonďák věnoval. On moc dobře věděl, jak vypadá, nepotřeboval slyšet připomínky.

„Koho by bavilo běhání?" Zamračil se trochu Zack.

„Nás baví soutěžení," opravil Jesperovo mínění Al. „Milujeme štafetu, ale ne běhání. To je moc náročný a nezáživný. Nic ve zlým, jestli máš jiný názor."

„Jakými cizími jazyky umíš mluvit? Pokud tedy umíš více jazyků," zeptal se Eddie. To už byla zajímavější otázka.

„Umím španělsky, rusky a trochu francouzky, ale to opravdu jen základy," odpověděl Jesper zamyšleně. To byla jedna z věcí, které pochytil během žití v různých rodinách. Jedna z těch užitečnějších věcí. V jedné z rodin mluvili prakticky jenom španělsky, v jiné byl kluk, který na druhou stranu mluvil věčně rusky, aby mu pěstouni nerozuměli. Díky tomu ty jazyky jaksi pochytil. Bylo jasné, že je neumí dokonale, ale určitě by se byl schopný domluvit.

Tohle sdělení na kluky udělalo dojem. Zatvářili se nejdřív překvapeně a poté uznale. To Jesper chápal. V jeho věku bylo nezvyklé, že by někdo uměl tolik řečí. Američané v tomhle ohledu většinou nejsou moc dobří, protože další jazyky znát nemusejí. Když už cestují, vždy se od nich očekává, že budou prostě mluvit anglicky. Tudíž chybí motivace se učit.

„A já jsem rád, že umím anglicky," zažertoval Al.

Jesper jen zavrtěl hlavou, než se zase ptal: „Máte nějaké mazlíčky?"

Nijak zvlášť ho to nezajímalo, ale nechtěl se jich ptát na otázky, které skutečně měl. Měl pocit, že kdyby na ně začal skládat všechna svá podezření a obavy, mohl by je naštvat. Navíc by to bylo neslušné. Určitě by je minimálně urazil. Raději se tedy držel nevinných otázek, sice trochu hloupých, ale neškodných.

„Moje sestra má čivavu, Kinga," odpověděl Al. „Ale nevěřím, že je to skutečně zvíře. Rozhodně ne mazlík."

„Je to satan." Podíval se na Jespera vážně Zack. „Vyklepanej satan se vzteklinou."

„Stejně ho máme rádi." Zazubil se Al.

„Já mám kocoura. Už je sice starý, ale narozdíl od Kinga se nemusíš bát, že tě připraví o prsty," připojil se Eddie klidně.

„King je prostě hlídací pes!"

„Pochybuju, že je to pes..."

„On se usmívá!" vykřikl náhle Zack nevěřícně, jako člověk, který právě spatřil zázrak.

Jesper si uvědomil, že se v ten moment všechny pohledy stočily k němu a pošťuchování ustalo. Dívali se na něj ohromeně, ale v dobrém smyslu. On jim pohled zmateně opětoval.

„Už jsem si myslel, že to neumíš." Zazářil Eddie.

„Já se umím usmívat." Sklopil zrak Jesper se svíravým pocitem v hrudi. „Jen nevím, proč bych měl."

Byla to pravda. Už se skoro neusmíval. Věděl to. Po tom všem už na to nějak neměl sílu. Bylo pro něj mnohem těžší vidět věci pozitivně. Svět pro něj ztratil všechny barvy, každý den byl šedý a on nevěděl, co s tím dělat. Vlastně už i pochyboval, že s tím vůbec něco dělat jde.

Dříve to na moři chodilo tak, že když někdo přepadl přes bok lodi v bouři, byl ponechán osudu. Přestože křičel o pomoc, byl zmítán vlnami a panikou, loď plula dál bez něj, až zůstal úplně sám v rozbouřeném moři. Kam dohlédl, jen široširá masa vody, nesmiřitelná a krutá. Nebožák se mohl snažit, bojovat s proudy, šlapat vodu, ale vyčerpání nakonec vždy zvítězí nad vůlí.

Jesper se cítil přesně jako onen nebožák. Už klesal ke dnu, do tmy, topil se. Neměl ale sílu s tím nic dělat. Bylo to zoufalé, on sám to ale už necítil. Necítil už vlastně skoro nic. O to to možná bylo zoufalejší.

Úplně bezcitný ale nebyl. Když nepočítal návaly paniky a věčnou nervozitu s obavami, občas se stávalo, že pocítil i určitý druh štěstí. Stávalo se to ale vzácně, v těch nejpodivnějších situacích, bez zjevného důvodu. Ten pocit se objevoval a zase mizel, jako slunce v zamračený den.

V těch chvílích se usmíval, i když si to neuvědomoval. Byl to hezký úsměv, mírný, ale upřímný. Dokonce i oči mu ožívaly. Bohužel to vše rychle mizelo. Příliš rychle.

Stávalo se to stále vzácněji, docházel mu vzduch a utopení bylo jen otázkou času.

Jenže oni nic z toho nevěděli. Nevěděli, čím si Jesper procházel a on jim to neřekl.

„Otázkou je, proč bys neměl?" Šťouchl do něj přátelsky Zack přes pytlík vražedných bonbónů. „Člověk by se měl usmívat, když je mu dobře."

„Navíc úsměv stojí míň energie než mračení," dodal Eddie.

„Proč se vlastně neusmíváš?"

„Jak jsem řekl, nevím, proč bych měl," zopakoval Jesper, i když to nebyla přesná odpověď.

„K tomu přece nepotřebuješ důvod." Zamračil se trochu Zack. Na to jen Jesper odvrátil zrak a poklepal tužkou o papír.

„Mám to brát jako další vaši otázku?"

Jeho společníci se na sebe podívali trochu zaraženě, než před sebou Al zamával rukama v záporném gestu.

„To nebylo součástí hry. Neplatí to."

„No dobře," vzdychnul Jesper, kterého celá situace ještě víc unavila. „Jaká je vaše další otázka?"

„Od čeho máš tu jizvu na ruce?" zeptal se bez váhání Eddie. Jesper byl chvíli zmatený, protože měl jizev hodně, ale rychle mu došlo, že byla myšlena ta největší, která se mu táhla po levé ruce od lokte skoro až k zápěstí. Byla docela široká a tím pádem i výrazná. Obvykle ji zakrýval rukáv mikiny, ale nyní byla odhalená. Ta mikina ovšem byla také poznamenaná. Onen rukáv byl sešitý, aby držel pohromadě, tudíž se zdálo, že tu jizvu měl i na něm.

Ano, měl ji ten den na sobě. Na tak starý kus oblečení byla ale v překvapivě dobrém stavu. Možná i proto ji měl tak rád. Většinou těch událostí prošla spolu s ním. Oba stále přežívali, ale jen tak tak.

Nechtělo se mu odpovídat, dokonce si pohrával s myšlenkou, že by si radši dal ten bonbón, ale rozhodl se, že stejně nemusí říkat celý příběh.

„Když mi bylo jedenáct, spadl jsem ze skály," odpověděl hodně zkráceně. Nezmínil osobu, která tam s ním byla a jak přesně se to stalo. To by nedokázal.

„To muselo být vážný. Teda, ta jizva je fakt velká." Posunul si v zaujetí Eddie brýle. Úrazy a zdraví, to byl jeho obor.

„Docela špatný to bylo," uznal Jesper. Tenkrát musel strávit pár týdnů v nemocnici. Byl to jeden z nejhorších incidentů, co měl. Jeho první ztracený život, jak nad tím přemýšlel.

Byl docela rád, že jeho společníci nevěděli o jizvě, co měl u břicha, kterou ten den získal. Také o tom, že na zádech přesně naproti měl další. To by se teprve ptali. Kolik otázek by měli, kdyby si ho mohli prohlédnout bez trička. Při převlékání na tělocvik si dával dobrý pozor, aby stál zády ke zdi a aby byl rychlý. Neměl rád zvědavé pohledy, které se k němu upíraly.

Viděl, jak se chystají opět na něco zeptat, a proto rychle oznámil.

„Další otázku už budu počítat."

To je spolehlivě zastavilo. Nejspíš měli opravdu otázky vymyšlené, jestli s nimi nechtěli plýtvat. Zack na něj důležitě s přehrávanou úctou mávl rukou, ať tedy pokračuje.

„Koho tady nenávidíte nejvíc, pokud vůbec někoho?" odvážil se k osobnější otázce, protože začínal mít pocit, že oni se také nebudou držet zpátky.

„To je přece jasný. Dennise," odfrkl si Al hned.

„Podle mě je teda horší Trent," oponoval mu Eddie. „Dennis má aspoň trochu rozumu a myslím, že ty další drží na uzdě. Ví, kdy už zachází moc daleko."

„To mi teda nepřijde." Zavrtěl hlavou Zack.

„Tak teda, ví, co si může dovolit," opravil se Eddie.

„Když myslíš." Pokrčil rameny Al, ale stále se nesouhlasně mračil. Eddie to moudře ignoroval.

„Máš nějaký sourozence?" pokračoval Zack, asi aby se vyhnul hádce. Jesper na něj překvapeně zamrkal.

„Ne," odpověděl, načež rovnou navázal otázkou: „Prozradili jste někdy tajemství, které vám někdo svěřil?"

Al s Eddiem v tu chvíli přestali v oční přetlačované, protože i jim došlo, že tahle otázka je důležitá. Jesper se jinými slovy ptal, jestli jim může věřit.

„My tohle neděláme. Nejsme šmejdi," ujistil ho Zack snad poprvé s úplně vážným výrazem.

„Přesně. Nám v tomhle můžeš věřit," přidal se Al trochu uraženě, než ho Eddie šťouchl do zad s menším zamračením.

„Dobře. Je to spíš tak, že jediný lidi, kterým bychom řekli nějaký tajemství o jednom z nás, sedí tady. Mezi náma se nic neutají, ale nikomu jinýmu bychom nic neřekli," rozvedl to Al. „Čestný slovo!"

„Co se mezi náma řekne, mezi náma taky zůstane." Kývl Zack.

Jesper kývl. Chápal to. Moc se mu to ale nelíbilo. Říkali mu, že kdyby někomu z nich něco svěřil, vždy by se to dozvěděli i zbylí dva. Jakékoli tajemství by se stalo skupinovým. I když šlo jen o tři lidi, bylo to na něj moc. Pravděpodobně si všimli jeho nedůvěřivého výrazu, protože se po sobě nejistě podívali a chvíli spolu vedli rozhovor jen pomocí očí a mírných gest. Podle toho Jesper poznal, že určitě museli být přáteli dlouho.

„No jo," vzdychl nakonec Zack a podrbal se na zátylku. „Je jen na tobě, jestli nám v tomhle budeš věřit. Je to přesně tak, jak řekl Al. Nemůžeme zaručit, že si to vzájemně neřekneme. Promiň."

„To nic," ujistil ho rychle Jesper, který neměl nejmenší úmysl je přimět cítit se špatně. Neměli se za co omlouvat. Vždyť šlo jen o to, že byli opravdu blízcí přátelé. Navíc ani neměl v úmyslu jim cokoli říkat v zájmu udržení odstupu. Mohlo se ale stát, že by se prořekl, nebo by nějak něco zjistili a poté by mohl jen naléhat, aby si to nechali pro sebe. Což by v tomto případě nešlo.

Oni se na sebe jenom znovu dlouze podívali a po chvíli pouze pokrčili rameny.

„Asi je řada na mě s otázkou," prohlásil Al, přičemž se podíval na ten papírek, co u sebe měli, aby si ho pročetl. „Tak třeba, jak vidíš svoji budoucnost? Jako, co chceš dělat, nebo něco takovýho. Poděl se s náma o svoje představy, hrdino."

Chtěl tím zřejmě ulehčit napětí, ale spíše ho nechtěně zvýšil. Jesper se v zamyšlení zahleděl do prázdna a zjistil, že ztratil všechna slova.

Mohl by říct, že nad svojí budoucností nepřemýšlel, ale byla by to lež. Přemýšlel nad ní a to hodně. Vždy došel ke stejnému závěru. Nemělo cenu si dělat žádné plány, protože upřímně pochyboval, že se dožije chvíle, kdy by je měl šanci uskutečnit. To byla další z deprimujících skutečností.

To jim ale přeci říct nemohl. Nepochopili by to. Cítil to z nich. Byli plní života a pozitivity. Tohle by pro ně bylo něco cizího. Buď by se mu vysmáli, že přehání, nebo by si řekli, že je zralý na psychiatrii. To by byla skoro pravda. Určitě by jim ale došlo, že je s ním něco špatně.

Vidím svoji budoucnost jako věčnost v hrobě. Konec slohové práce.

Zbývala mu jediná možnost. I ta jim ale asi bude podezřelá.

„O tom nechci mluvit." Zavrtěl hlavou. „Radši si vezmu ten bonbón."

„Počkej, Jesi!" vyděsil se Eddie. „Promysli to, než uděláš chybu."

„Myslím, že bude míň bolestivý odpovědět než se otrávit," přidal se v přesvědčování Zack. Oba se tvářili, jako by se chystal spolknout jed na krysy. Bylo ale jasné, že přehání. Kdyby byly skutečně jedovaté, nedali by je jako možnost.

„Já si zase myslím, že by si měl vzít." Zazubil se Al s očekáváním. „Kdo v Sidecliffu neochutnal bonbóny paní Chungové, jako by tu ani nikdy nebyl."

„Já nevím." Zamračil se Eddie nejistě.

„To ani nemusíš. Je to na něm. Tak si vem, Jesi." Přisunul k němu Al nadšeně pytlík. Jesper si z něj vzal jeden oranžový bonbón a uvnitř se obrnil proti čemukoli, co se mohlo stát.

„Nepolykat," upozornil ho Al. „To by byl podvod. Pěkně kousej."

Bonbón sám o sobě šel rozkousnout snadno. Nečekal ale, že se mu v puse rozprskne jeho náplň. Ze začátku nic špatného necítil, ale nemusel čekat dlouho. Chutnalo to jako dlouho prošlý džus s mlékem dohromady. Zároveň v tom bylo i něco, co úplně nedokázal popsat. Bylo to zkažené. Jeho prvním instinktem bylo to vyplivnout, ale přiměl se to místo toho spolknout. Cítil, jak se v něm něco obrací, ale po pár dlouhých nadechnutích to bylo snesitelné a byl si jistý, že svůj žaludek dokáže udržet pod kontrolou.

„Čekal jsem větší reakci." Zatvářil se Al zklamaně, když mu došlo, že se žádné zvracení konat nebude.

„Už jsem měl horší." Zašklebil se Jesper pořád s pachutí v puse. Přemýšlel, jak by se jí mohl zbavit.

„On není člověk!" Chytil se Zack za hlavu v přehnaném gestu šoku.

„Připadám si ošizeně." Zamračil se pořád nespokojeně Al.

„Měl bys být rád, že to vzal dobře. Nechtěl bych vysvětlovat jeho rodičům, proč náhle skonal," poznamenal Eddie, čímž zařídil, že se Jesper málem zadusil. Al se na něj s nadějí podíval, ale nic dalšího se nestalo.

„V pohodě?" zeptal se Eddie.

„Jo, všechno dobrý," ujistil ho Jesper. „K další otázce. Co bylo to nejhorší, co jste kdy udělali?"

„Skupinově, nebo jako jednotlivci?" zeptal se nevinně Al, čímž si vysloužil další šťouchanec od Eddieho.

„To záleží na vás."

„My moc problémů neděláme," odpověděl Zack. „Teda... Ne lidem, kteří si to nezaslouží. Za mě, to nejhorší, co jsem udělal bylo, když jsem omylem vysklil školní okno."

„Pokud to ale bylo omylem, tak to tak zlý není, ne?" zeptal se Jesper.

„To by nebylo," uznal Zack, „ale já se nepřiznal. Učitelé z toho nakonec obvinili Trenta, jednoho z těch pitomců od Dennise. A já neřekl ani slovo, takže si to za mě odskákal on. Bylo mi myslím třináct. Kdyby to tehdy byl kdokoli jiný, určitě bych to tak nenechal, ale Trent byl ten rok opravdu nesnesitelný. Dokonce jednomu klukovi zlomil ruku, i když se to označilo jako nehoda. Takže vlastně ani moc nelituju, že jsem to udělal. O to je to asi horší."

To bylo hodně na vstřebání. Jesper si nebyl jistý, jak moc to změnilo jeho pohled na bruneta. To, co udělal bylo hrozné, o tom nebylo pochyb. U někoho jiného by to pro Jespera byla velká rudá výstraha, protože pokud je někdo bez lítosti schopný hodit na někoho svoji vinu, těžko říct co všechno by mohl udělat. Takoví lidé nemívají velké morální zásady a nestydí se ublížit jiným ve svém vlastním zájmu.

Bylo zvlášť těžké to pochopit, vzhledem k tomu, že Jesper věděl, jaké je to pro druhou stranu. Když byl mladší, také mu nikdo nevěřil a pár lidí toho zneužilo. Být křivě obviněn není nic příjemného. Je to jeden z nejhorších pocitů. Vyvolává zášť a hořkost. Ze všeho nejvíc však ublížení.

Ti, co doufají, že jim za takový skutek bude prominuto, nebo přinejmenším zapomenuto, se mýlí. Lidé jsou schopni zapomenout téměř vše, jen ne křivdy. Ty zůstávají jako jizvy.

Z nepochopitelného důvodu ale necítil potřebu se od Zacka odtáhnout. Neměl z něj ten špatný pocit, který ho většinou varoval. Jesper měl dobrý instinkt, přestože mu občas radil podivně a on mu věřil. Musel tedy věřit i v to, že je Zack dobrý člověk.

„Já se upřímně snažím vyhýbat takovým situacím, ale když jsem byl malý, rozstříhal jsem mámě šaty, abych z nich udělal obvazy při hře na doktora,"

odpověděl za sebe Eddie.

„Náš svatoušek," zasmál se Al. „On nikdy nic špatného neudělá."

„Jen mezi námi." Naklonil se k Jesperovi Zack. „Jednou málem zlomil nos Dennisovi."

„To nebylo úmyslně!" Zrudnul Eddie zahanbeně.

„On na tvoji pěst jen naběhl, my to víme," uklidňoval ho falešně Zack.

„Bylo to v zápalu rvačky. Nepřemýšlel jsem," hájil se dál Eddie. Zack s Alem jen vážně přikyvovali.

„Na rozdíl od našeho pacifisty je můj seznam dost dlouhý," zasmál se Al. „To jsou vytopené záchody, pomalované obličeje, zdi a skříňky, jedna zmizelá značka na mokrou podlahu, šlehačka a další skvělý věci, na který si teď nevzpomenu, ale to nejhorší je asi ten kousek s toaletním papírem. To jsem trochu přehnal, uznávám."

„On byl mezi těma, co vyzdobili pracovnu paní Hartové," osvětlil mu Zack.

„Jsem příšera, já vím." Zazubil se Al. „Můžeš mě nazvat čím chceš, neurazí mě to."

„Stejně tě máme rádi." Poplácal ho po zádech Zack smířlivě.

Zaražený výraz Jesperovy tváře spolehlivě zařídil záchvat smíchu jeho společníkům. Smáli se nahlas a dlouho. Jesperovi nezbývalo než čekat, až je to přejde. O Alovi si už svůj názor udělal, z většiny. Byl to typický případ vtipálka, který ve skutečnosti vtipný ani moc nebyl. Ne v očích těch, ze kterých si dělal srandu.

„Snad jsme tě nijak neodradili." Otřel si oči od slz Zack. „Teď to zní, jakože jsme fakt hrozný, ale tak to není."

„Až na Ala." Podíval se na jmenovaného Eddie. „Ale nesuď nás prosím tě podle toho, co jsme ti teď řekli. Stejně bychom ti mohli říct všechny skvělý a dobrý věci, co jsme udělali. Tohle samo o sobě o nás nic neříká."

„Já nikoho nesoudím." Zavrtěl hlavou Jesper. „Určitě ne podle jedné otázky."

Jeho slova je uklidnila. Nebo se tak jen tvářili. Zack se opět zářivě usmál, zatímco si Jesper unaveně protíral obličej. Náhle uslyšel otázku, při které ztuhnul a polil ho mráz.

„Proč nosíš na jednom prstu dva skoro stejný prsteny? Vypadají draze, je to pravý stříbro?"

Pohlédl na svoji levou ruku, kde měl na prsteníčku dva stříbrné prsteny. Nebyly nijak okázalé, nebyly osázené kameny, jen pečlivě ryté. Působily díky tomu elegantně a jistým způsobem i nenápadně. Pravda ale byla, že byly z bílého zlata, a to rytí bylo ruční prací zkušeného klenotníka. Patřily jeho rodičům. Jejich snubní prsteny.

Náhle cítil tak nepopsatelnou prázdnotu, až se mu zdálo, že se sešeřilo. Rostla v něm v průběhu hry a nyní dosáhla vrcholu. Slunce už nehřálo, naopak mu byla zima, zevnitř. Pohltil ho ten známý chlad a on jen bezmyšlenkovitě začal otáčet prsteny.

Snažil se to zatlačit, ale nešlo mu to. Většinou to zvládal dobře, nevěděl, proč tentokrát ne. Pravděpodobně už v sobě všechno dusil moc dlouho. Bylo to pro něj jasné znamení.

„Už budu muset jít," oznámil klidně a natáhl se pro svoje věci.

„Počkej! Vždyť jsme ještě nedohráli a navíc, neodpověděl si," snažil se ho zastavit Al. Jesper se na něj podíval, nastalo krátké ticho, než se natáhl pro bonbón. Eddie pytlík rychle přesunul mimo jeho dosah.

„Chceme tě poznat, ne otrávit. Jen běž." Podíval se na něj s náznakem starosti v očích. Jesperovi v tu chvíli bylo jasné, že to Eddie musel vycítit. Možná si jen všiml, jak se mu začaly třást ruce. Že se stáhnul ale vycítili všichni. Všem bylo jasné, že nikam jít nemusí a že ho jen z nějakého důvodu rozrušila poslední otázka.

Nikdo ho ale nezadržel, když si vzal svoje věci a vstal. Jen se zeptali, jestli nechce doprovodit. Po zamítnutí se rozloučili a nechali ho jít. Netlačili na něj. To oceňoval. Tenhle chlad necítil prvně. Věděl, že si s ním musí poradit sám, dřív, než bude nezvládnutelný. Vždycky musel. Nakonec... Patřil jen jemu spolu s tou nekonečnou prázdnotou. 

Menší seznamování pro začátek.
Můžu zatím jen doufat, že se vám budou postavy líbit.

Ocením každý komentář!

(28. 11. 2020)