Odpolední slunce sice svítilo jasně, ale den byl přesto neobvykle chladný. To nijak nepřidávalo na náladě skupině studentů, kteří byli vyhnáni ze školy na venkovní hřiště, protože se učitelé dohodli, že do konce podzimu budou podle možností hodiny tělocviku venku.

Zatímco se dívky oddělily a vyrazily v čele s jejich tělocvikářkou zabrat hřiště na házenou, kluci, mezi nimi i Jesper, přešli trávník na malé fotbalové hřiště uprostřed oválu na běhání.

Jesper si byl jistý, že nebyl jediný, komu nebylo zrovna příjemné být venku jen v tričku, ale nestěžoval si. Tušil, že se brzy zahřeje.

Jako všichni ostatní byl na lehko. Volné šedé tričko na něm plandalo a v kraťasech si připadal jako pitomec, ale věděl, že jako ještě větší by si připadal v teplácích.

Přesto mu bylo docela dobře, protože tělocvik byl poslední hodina. Škola mu nevadila, ale měl rád pocit, že si může chodit kam chce a kdy chce. To v ní nešlo, tudíž si tam připadal trochu jako v kleci. V učení se stejně už většinou ztrácel, díky častým změnám učitelů, kteří v danou dobu zrovna probírali něco jiného nebo měli jiné požadavky než ti předchozí. Jen díky dobré paměti tím nějak proplouval bez nějakých katastrofálních známek, ale že by to chápal, to se zrovna říct nedalo.

Byl tedy za tělocvik rád. U něho nemusel zbytečně přemýšlet. Naopak si mohl pročistit hlavu a na chvíli zapomenout na všechny starosti.

Například mohl pustit z hlavy, alespoň na chvíli, problém s možným setkáním s paní Handersonovou. Od včerejšího rozhovoru, který podle něj skončil naprosto příšerně, ji neviděl. Celý zbytek dne se jí vyhýbal a ráno zmizel z domu dřív, než se vzbudila, přestože to bylo zbytečně brzy. Stejně nemohl spát, takže to asi bylo jedno. Nemohl se jí ale vyhýbat pořád. A to mu dělalo starosti.

„Nástup!" rozezněl se po hřišti povel, na který se všichni kluci zařadili jeden vedle druhého, aby na ně na všechny učitel viděl.

Jejich tělocvikář, pan Strucker, byl jako postava z akčního filmu. Měřil skoro dva metry, ale narozdíl od spousty vysokých lidí nebyl hubený. Jeho tělo bylo samý sval a v ramenou byl tak široký, že dveřmi procházel mírně natočený ke straně. Jako by to chtěl ještě zdůraznit, vzal si na sebe přiléhavé tílko, díky kterému to bylo dobře vidět. Tvář měl ostře řezanou s širokou bradou a světlýma tvrdýma očima. Na hlavě už mu mírně odrůstal vojenský sestřih.

Když ho Jesper prvně viděl, trochu se vyděsil. V jeho očích tělocvikář působil hrozivě. V hlavě mu při pohledu na něj bilo na poplach. Dokázal si živě představit, jakou sílu musí mít.

Doufal tedy, že se ukáže jako milý člověk, ale zatím se k nim choval trochu jako k vojákům. Doteď se na ně ani jednou neusmál. Choval se příkře a nezaujatě.

Jesperovi tedy nezbývalo než se přizpůsobit. Bylo možné, že měl učitel pouze špatnou náladu. Tušil ale, že to není pravda a že to s ním prostě bude muset přežít, než zase zmizí.

***

Rozcvička byla dlouhá a náročná. Většině studentů to vzalo i zbytek dobré nálady, se kterou do hodiny přišli. Během ní Jesperovi došlo, proč se už na začátku tvářili, jako by šli na popravu. Oni už pana Struckera znali a věděli, co od něj čekat.

Jesper sám všechny jeho rozmary plnil bez námitek, ač byly sebenáročnější, protože ho opravdu nechtěl naštvat. Svým způsobem se bál, co by se mohlo stát. Lidé, jako byl Strucker ho znervózňovali.

Po rozcvičce se pan Strucker s širokým rozkročením a rukama v bok postavil před zástup unavených kluků.

„Co ty tváře? Teprve začínáme!" zvolal. „Čekal bych, že po prázdninách budete mít víc energie. Dáme si nějaké běhání, co říkáte?"

Z jeho tónu bylo jasné, že stejně nebudou mít na vybranou, proto si jen studenti vyměnili zmučené pohledy.

„Bude štafeta!" oznámil. Jesper si všiml, že zatímco polovina přítomných vydala žalostné steny, druhá nadšeně zajásala. To byla neobvyklá reakce. Nikdy neviděl, že by byl někdo tak unesený během. Co tak stihl pochytit při svých cestách, tento sport nebyl ve školách příliš populární.

„Je vás šestnáct, to nám to pěkně vychází," pochválil si tělocvikář. „Rozdělte se do čtveřic a domluvte si pořadí. Každý poběží jedno kolečko. Z každého týmu si ke mně přijde jeden pro kolík."

Prohlédl si otrávené studenty, kteří se ještě stále nedali do pohybu a spráskl ruce.

„No dobrá. Zdá se, že je některé z vás třeba nadchnout. Tým, který bude mít splněno jako první dostane áčka za aktivitu," dodal, čímž vyvolal další pozdvižení.

Kolem Jespera začali proudit studenti, jak se snažili zařadit, ale jak si všiml, každý téměř automaticky nacházel své místo. Zdálo se, že štafeta tu nebyla vzácností, pokud byly týmy pevně zažité. Čekal tedy trpělivě, komu bude chybět člen a nesnažil se nikam sám přidat. Však nakonec na něj někde místo vyjde.

„Jesi!" Zaslechl zvolání a když se ohlédl, spatřil Zacka, jak na něj mává. „Pojď k nám!"

Chvíli jen omráčeně zíral, ale nenechal se pobízet dvakrát. Bylo nezvyklé, že by ho někdo sám od sebe chtěl v týmu, dokud neznal jeho sportovní dovednosti. Nedivil se tomu. Věděl, že vypadal uboze. Nikdo by na první pohled nevěřil, že by byl schopný nějakých výkonů. Ale pokud ho u sebe chtějí, proč ne? Vlastně ho to docela potěšilo.

V týmu byl kromě Zacka ještě Eddie a kluk s tmavými vlasy, o kterém si byl Jesper jistý, že musí být již zmiňovaný Al. Obě třídy ročníku se totiž na tělocvik spojovaly. Eddie mu to při představování rychle potvrdil.

Al byl podprůměrně vysoký a štíhlý, s krátkými ježatými vlasy. Podle jeho sebevědomých pohybů a živého výrazu se ovšem nezdálo, že by mu jeho výška vadila. Šedavé oči měl plné neklidné energie a mluvil zbytečně hlasitě. Možná si tím kompenzoval to, co mu chybělo po fyzické stránce.

„Doufám, že umíš rychle běhat." Změřil si kriticky Jespera. Než stihl blonďák něco říct, ozval se Zack.

„Podle mě poběží rychlejš, než ty s těma krátkýma nohama," popíchl Ala s provokativním úsměvem.

„Malý lidi vždycky běhaj rychle!" utrhl se na něj Al okamžitě.

„To je jen zdání." Zavrtěl Zack hlavou. „To se jim jen rychle míhají nohy."

„Uvidíš, jak rychle dneska poběžím," odfrkl si Al. Znovu se otočil na Jespera.

„A ty taky běž, jako by ti byl v patách vzteklej pes."

Eddie se na Jespera omluvně podíval. „Al se ti tím jen snaží říct, že nám na štafetě záleží."

„Proč?" Jesper byl dočista zmatený a už nyní si připadal, jako by byl ve skupině navíc. To byl ovšem pocit neodbytný, kdykoli se ocitl mezi lidmi.

„Jde o tohle," vložil se do toho Zack. „Vidíš ty kluky tam ve vnitřním okruhu? Ty musíme porazit. Je to moc důležitý."

Jesper se podíval naznačeným směrem a uviděl čtyři kluky, očividně sportovce, podle zpevněných svalů. Sebevědomě si přeměřovali okruh a pro sebe se usmívali.

„Vidím, že to pořád nechápeš." Položil mu Al ruku na rameno, až sebou Jes trhl. „Musíme je zničit, zadupat do země, ať ochutnají hořkou porážku. Zesměšnit je se vší parádou."

„Proč byste to chtěli dělat?" Zamračil se Jesper znepokojeně. Nechtěl nikoho zesměšňovat.

„Protože jsou to pitomci! Pořád ničí životy všem v okolí, dovolují si na menší a slabší. Vracet jim to, aspoň tak, jak je v našich silách, je naše poslání! Musíme jim připomínat, že nejsou nejlepší na světě, jinak by jejich ego vyrostlo až do nebe," vysvětloval nadšeně Al.

To už bylo Jesperovi jasnější. S takovými, kteří si o sobě myslí něco víc se setkával snad všude. V každé společnosti někdo takový zákonitě byl. Důvody, proč kvůli tomu znepříjemňovali životy jiným byli sice různé, ale pokaždé to končilo stejně. Někdo skončil špatně. Ať už ho napadli fyzicky nebo psychicky.

Takové neměl rád. Nejen proto, že právě on byl často jejich cílem. Možná by se dalo říct, že je přímo nenáviděl, kdyby tak silné emoce byl ještě schopný.

Ti kluci skutečně vypadali jako potížisti, neměl ale jediný důvod je odsoudit. Minimálně prozatím mu nic neudělali a on je upřímně nechtěl provokovat. Něco uvnitř mu ovšem radilo, aby svým společníkům věřil. Většinou dokázal poznat, když mu někdo lhal, ale nyní žádný takový vnitřní pocit neměl.

Rozhodl se tedy, že pokud jsou ti kluci místní zdroj šikany, ať by se zachoval jakkoli, střetu s nimi by se nevyhnul. Na takové problémy byl totiž magnet.

A pokud by výhra udělala jeho společníkům radost, neviděl v tom nic špatného. Dobrým výkonem by jim mohl splatit to, jak ho mezi sebe teď přijali.

Nechtěl nikoho zesměšnit, ale nechtěl nikoho ani zklamat. Dobrovolně si ho vzali do týmu, cítil tedy povinnost jim pomoct, jak jen bude moct.

„Chápu," řekl po chvíli Jesper.

„Takže jak poběžíš?" zeptal se Al s nadzvednutým obočím.

„Dám do toho všechno," slíbil Jes, čímž si vysloužil spokojené úsměvy od svých společníků.

Podíval se zpátky na kluky, které chtěli porazit. Nyní si je prohlížel s novým zájmem a čistě strategicky. V odhadování hrozeb už byl docela zběhlý.

„Kdo je z nich nejrychlejší?"

„Dennis. To je ten blonďák. Je to nejrychlejší kluk v ročníku. Vždycky chce běhat jako první, aby dával najevo, že to tak je. Kdyby totiž běžel jako druhý, už by to tolik nevyniklo," vysvětlil Eddie.

„A vy chcete, aby ho někdo předběhl?" ujišťoval se Jesper.

„Ani nevíš, jak skvělý by to bylo. Byl by to ten nejlepší začátek školního roku," prohlásil Zack. „Určitě by to tady všem zlepšilo den."

„Myslím, že to zvládnu," řekl Jesper v zamyšlení.

„Někdo si věří," prohodil Al, ale úsměv se mu rozšířil od ucha k uchu. „To se mi líbí! Jsem pro, aby běžel první."

To Jese zaskočilo. Nechtěl působit namyšleně. Prostě ho jen napadlo, ne... Věděl, že to dokáže. Nebylo to ego. Pouze znal své hranice a věděl, co zvládne. Byl si jistý, že už utíkal před kluky, kteří vypadali po fyzické stránce mnohem hrozivěji. Dennise by měl zvládnout, pokud se z něj nevyklube Usain Bolt.

Navíc to bylo to nejmenší, co pro ně mohl udělat. Zdálo se, že by jim to udělalo radost.

„No dobře," shodli se Zack s Eddiem.

„Fakt doufám, že umíš rychle běhat," poznamenal Al ještě, než byl přerušen Struckerovým tlesknutím.

Kdybych neuměl, už bych byl mrtvý, pomyslel si Jesper, když šel na své místo. Eddie mu předal kolík. Upřel oči na tělocvikáře v očekávání.

„Je mi jedno, jak poběžíte, ale nechci vidět žádné podrážení nohou. Chovejte se sportovně," upozornil je Strucker a Jesperovi neuniklo, že se přitom díval výhradně na kluky, které chtěli porazit. To mu jen potvrzovalo, že mu Al nelhal. Alespoň ne úplně.

Jak tak pozoroval tři kluky, kteří s ním měli běžet první kolo, všichni se tvářili upjatě a neklidně postávali na místě. Zdálo se, že se snaží být psychicky připravení na závod. Připadal si tam nepatřičně, neboť on pouze nehybně stál a čekal. Zažil už dost závodů na to, aby ho tohle znervóznilo. Nebyly to ale obyčejné běhy, ve kterých nešlo o nic jiného než o hloupou výhru. V jeho závodech šlo většinou o mnohem víc. Kdyby je totiž prohrál, mohl by buď skončit někde zmlácený, nebo rovnou v hrobě.

Klidně stál, zatímco se jeho soupeři připravovali do prapodivných startovacích pozic a pečlivě pozoroval učitele, jak se připravuje k písknutí. Vnímal jeho tvrdý pohled a napínající se svaly na krku. Podle toho věděl, kdy to přijde a byl připravený vyrazit, jakmile vzduch protnulo ostré hvízdnutí.

Z naprostého klidu přešel do plného sprintu během mžiku, čímž překvapil nejednoho přítomného. Veškerá pozornost se na něj však začala upírat až v momentě, kdy bez zjevné námahy předběhl supícího Dennise a vystřelil na svoji trať po okruhu.

Zem se mu míhala pod nohama, tenisky pleskaly o hrubý povrch oválu. Z dálky se téměř zdálo, že létal.

Před startem byl sice v relativním klidu, ale jakmile nabral rychlost a do plic mu začal proudit chladný vzduch, rozbušilo se mu srdce. Běh už měl spojený s utíkáním natolik, že automaticky propadl instinktům. Jeho mysl zatlačila fakt, že o nic nešlo a místo toho ho nutila běžet, jako by mu mělo jít o život.

A tak se stalo, že brzy svůj náskok zvětšil na čtvrt oválu a pořád přidával, přestože se zdálo nemožné, aby takové tempo udržel po celou dobu.

Ani si to neuvědomoval. Běh pro něj byl stejně přirozený, jako pro ostatní chůze. S tím, jaký pro něj byl svět se musel naučit spoléhat na svoje nohy. Právě ty ho udržovaly v bezpečí. Utíkání bylo nezbytnou součástí jeho života a možná proto byl tak rychlý. Musel být.

Teprve až když dobíhal se mu vrátil smysl toho běhu. To už měl náskok téměř půl oválu. Natáhl ruku s kolíkem a předal ho už rozbíhajícímu se Eddiemu. Poté přešel do chůze a obloučkem se vrátil ke svému týmu, který možná až příliš hlasitě oslavoval jeho výkon, který si zatím sám neuvědomoval.

Koutkem oka si všiml, jak na něj většina přítomných nevěřícně zírá a žaludek se mu stáhl do malého uzlíku. Sice teprve doběhl, ale hlava mu už opět napovídala, aby co nejrychleji zmizel, jenže to už ho kolem ramen držel Zack s širokým úsměvem.

„Si borec, Jesi! Úplnej blázen!"

Instinktivně vycítil něčí upřený pohled a když se ohlédl, střetl se s očima pana Struckera. Tělocvikář na něj nekrytě zíral a v jeho výrazu bylo něco jako údiv. Bylo to těžké poznat, ale Jesperovi se zdálo, že to vidí.

„Nikdy jsem nikoho neviděl běžet tak rychle!" Poplácal ho překvapivě silně po rameni Al.

Tehdy dobíhal i Dennis, celý uřícený a rudý z běhu. Jeho tým ho hned začal halasně oslavovat, ale zdálo se, že ho to vůbec nezajímá. Očima se zabodl do Jese, na chvíli, ale i to stačilo.

Jesper by byl radši, kdyby už mohl odejít. Udělal, co se po něm chtělo, ale vůbec se mu nelíbilo, co tím způsobil. Věděl, že se to stane, vždycky se to stalo. Nikdy nebyl připravený. Věděl ale, že tohle ohromení je jen momentové. Napoprvé to překvapilo každého. Příště už to takovou reakci nevyvolá.

Vykroutil se ze Zackova sevření a ustoupil o kus zpátky. Nebyl zvyklý na tenhle typ kontaktu a déle by to už nevydržel.

Rozdýchával svoji počáteční paniku, dokud ji měl pod kontrolou. Nikdo nepoznal, jak se s ním točil svět, protože vypadal jenom jako kluk, co se vydýchával po náročném běhu. A tak to bylo správně. Musel se jen uklidnit, než to bude podezřelé a než na sebe upoutá ještě víc pozornosti.

Sledoval závodníky na trati a pouze doufal, že už zbytek hodiny rychle uteče a on bude moct odejít.

***

Když ho silné ruce přirazily ke zdi, říkal si, že to byla jeho chyba. Tušil, že se to stane a stejně šel ve skupině vracející se do šaten vzadu, čímž si prakticky sám podepsal rozsudek. Částečně za to mohl i fakt, že během zbytku hodiny vypustil z hlavy ten pohled, který mu byl věnován jako jasné varování. Nyní ho viděl znovu, a to přímo před sebou.

Nebyl tím útokem ani tolik překvapený. Dalo se předpokládat, že se Dennis bude chtít takzvaně představit. Tak to lidi jako on dělali vždy, když přišel někdo nový. On to pouze urychlil.

Víc ho překvapilo, že ho radši nepřepadl někde mimo školu a radši riskuje, že si toho všimne některý z profesorů.

Prsty se mu sevřely kolem krku, ne příliš pevně, aby nemohl dýchat, ale dost na to, aby to bylo obtížné.

„Kdo si myslíš, že si?" zavrčel mu Dennis do tváře a opovržlivě si ho přitom měřil světlýma očima, „Si tu nový a asi ještě nechápeš, jak to tu chodí, ale to já jako omluvu neberu. Nikdo ze mě pitomce dělat nebude."

Jesper byl příliš zkamenělý, než aby nějak reagoval. Jen oněměle zíral a nezmohl se ani na slovo. Mohl za to i nedostatek vzduchu, který už začínal být silně nepříjemný.

„Užívej si svoji chvilku slávy, protože už žádná další nebude," dodal ještě Dennis, poté se rozhlédl, jestli neuvidí nějaké pozorovatele. Jeho náhlá ostražitost byla způsobená zvukem blížících se kroků.

„Jesi, jdeš?" doneslo se k nim někde zpoza rohu budovy Eddieho volání.

Prsty se mu kolem hrdla sevřely pevněji a odepřely mu i ten zbytek vzduchu, který se mu dostával, aby nemohl vykřiknout. Chvíli tam jen stáli a v úplné tichosti čekali. Ticho bylo i v místech, kde se předtím ozývaly kroky.

Čím déle tam stáli, tím větší tma se dělala Jesperovi před očima. Plíce ho bolely a připadalo mu, že se mu rozskočí hlava. Pokusil se Dennisovy ruce odtáhnout, náhlá panika ze vzpomínek deroucích se na povrch mu zastínila mysl, ale jeho věznitel měl moc velkou sílu.

„Jesi?" Tentokrát bylo volání mírně znepokojené. Eddie si uvědomoval, že je něco špatně. Kroky se opět začaly přibližovat.

Dennis se zatvářil otráveně, ale nepouštěl ho. Rychle se k němu naklonil a přímo do ucha mu zašeptal.

„Uvidíme, jak rychle umíš utíkat. Dáme si před školou závod, co říkáš? Jestli tě chytím, už si jen tak nezaběháš, to si buď jistej."

Pustil ho a jako by se nic nestalo se vydal pryč. Jesper nabral do plic drahocenný vzduch, načež se zlomil v pase a rozkašlal se.

Zatímco se s ním svět srovnával, snažil se urovnat si i myšlenky. Věděl, že z toho vyšel lacino. Mohl skončit mnohem hůř, ale to se ještě mohlo změnit.

Eddie jen oddálil neodvratné.

***

„Jesi, počkej!" zastavil ho už povědomý hlas, když opouštěl pozemek školy. Dřív, než se stihl ohlédnout do něj zezadu něco narazilo takovou silou, až se málem poroučel k zemi. Na chvíli tím byl natolik ochromen, že nedokázal jasně přemýšlet, automaticky se celý napnul a vytřeštil oči.

Nečekal, že se na něj ten hromotluk vrhne tak rychle. Doufal, že zmizí, než vůbec vyjde ze školy, ale štěstí mu opět nepřálo. Už se psychicky připravoval na to, co mělo následovat, ale žádná rána nepřišla.

„Asi si ho pěkně vyděsil," poznamenal Eddie a Jesperovi došlo, že to na něj jen skočil Zack, který ho nyní držel kolem ramen. Setřásl ho a stále trochu v šoku se na něj podíval.

„Tohle už prosím nedělej," dostal ze sebe, načež se urychleně vydal pryč, ale oba kluci ho bez problémů dostihli a sladili s ním krok. Nyní se po jeho pravici ke všemu objevil ještě Al.

„Nějak snadno se vylekáš, nemyslíš?" Zašklebil se.

Jesper neodpověděl.

„Hele, promiň. Nevěděl jsem, že se lekneš." Strčil do něj přátelsky Zack. „Fakt to nebylo v plánu."

„Stalo se." Zavrtěl hlavou Jesper.

„Tak se nezlob," nedával si Zack pokoj.

„Já se nezlobím. Jen už chci jít," ujistil ho.

„A musíš někam jít? My si totiž jdeme do parku zakopat a napadlo nás, jestli se třeba nechceš přidat?" zeptal se Eddie. Zaskočil ho tím. Natolik, že na chvilku zapomněl na možnou hrozbu. Jespera vůbec nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Zdálo se, že to s ním Eddie nehodlal vzdát.

„Myslíš to vážně?" ujišťoval se Jesper nedůvěřivě.

„Jasně. Možná pak ještě zajdem na pizzu, kdyby tě to třeba přesvědčilo." Pokrčil rameny Eddie.

„Já nemůžu." Zavrtěl Jesper hlavou, připomínaje si, že se musí co nejrychleji vypařit. „Měl bych jít."

Ke všemu moc dobře věděl, že si přátelství nemůže dovolit. Kdyby šel, mohlo by to tak dopadnout, a to by nakonec skončilo špatně. O to nestál.

„Ale no tak," přesvědčoval ho Zack. „Po tom, co si včera zdrhnul mi to dlužíš!"

To ho nechalo beze slov. Brunet měl pravdu. Včera se zachoval zbaběle. Nebylo to správné, přestože s žádným rozhovorem nesouhlasil. Beze slova zmizet není řešení. Nechtěl Zacka urazit. Možná byl tohle skutečně dobrý způsob, jak to odčinit. Prostě se jen bude muset snažit držet si odstup. Jedno dopoledne přeci ještě nic znamenat nemusí.

Do myšlenek mu pronikl zvuk několika párů podrážek pleskajících o beton a krev mu zchladla v žilách. Rychle se blížily. Nemusel se ani ohlížet a věděl, co se děje.

„Do jakého parku chcete jít?" zeptal se a snažil se zůstat v klidu.

„Do toho na okraji města, blízko autoopravny," upřesnil Eddie.

„Tak dobře. Sejdeme se tam," slíbil Jesper, déle na nic nečekal a rozběhl se tryskem pryč.

Tři kluci na něj nechápavě zůstali zírat, když se kolem nich prořítila Dennisova tlupa. Hned pochopili, proč jejich společník cítil tak silnou potřebu hned zmizet.

„Neměli bychom něco udělat?" zeptal se Eddie nejistě.

„Říkal, že se sejdeme v parku," připomněl mu Al.

„Takhle ho nemají šanci dohnat," souhlasil Zack. „Něco mi říká, že si s nimi poradí."

(22. 10. 2020)