Díval se do zrcadla. Nebylo to kvůli zájmu o dobrý vzhled, spíše si už opět říkal, jak moc se změnil. Ta tvář, na níž hleděl, jako by mu ani nepatřila. Propadlé tváře, temné kruhy pod vybledlýma modro-zelenýma očima, do nichž padaly rozcuchané špinavě blond vlasy. Nic z toho nepoznával, přestože věděl, že je to on. Právě proto se zrcadlům radši vyhýbal. Vypadal skoro jako chodící mrtvola vzhledem k jeho bledé kůži. Byl si jistý, že spousta lidí v něm vidí drogově závislého, podle pohledů, jež vídal. Opovržlivé a znechucené výrazy, když prošel kolem. Pravdou však bylo, že nikdy nic nebral, dokonce se ani nikdy nedotkl ničeho, v čem byl alkohol. Tohle všechno bylo způsobeno pouze nedostatkem spánku, úzkostí a věčným stresem, kterého se nemohl zbavit. Když nad tím tak uvažoval, skutečně si připadal jako chodící mrtvola.

Zatřásl hlavou a prohrábl si prsty vlasy, aby je alespoň trochu srovnal, načež opustil koupelnu.

Ze své skromné hromádky oblečení vytáhl bílé volné tričko s krátkými rukávy a přetáhl si ho přes hlavu. Nosit velké oblečení mu kdysi poradil jeden známý, aby tím aspoň zčásti zakryl svoji, skoro až vychrtlou, postavu. Zalíbilo se mu to, protože to tak bylo i pohodlnější. Na nohy si natáhl ty nejslušnější kalhoty, co měl, obyčejné černé bez jediné díry, a nakonec na sebe hodil i svoji červenou mikinu s kapucí a obyčejným zipem. Tu mikinu měl rád. Cítil se v ní dobře a nepřipadal si tak nejistý. Občas mu stačilo, aby si přetáhl její kapuci přes hlavu a už měl pocit, že je v bezpečí, skrytý před tím šíleným světem venku. Stejně tak měl rád i svoje červené kotníkové tenisky, přestože už byly odřené a v jedné z nich se tvořila díra. Líbilo se mu, jak byl schopný přes tenké podrážky cítit každičký kamínek nebo větvičku na cestě. Právě díky tomu, když chtěl, se dokázal snadno vypařit, aniž by ho kdokoli slyšel.

Jeden by řekl, že červená barva není pro kluky, ale jemu to bylo jedno. Nezajímalo ho, co si o něm myslelo okolí. Rád nosil červenou. Už od malička. To byla jedna z mála věcí, co se nezměnila.

***

S novou školou vždy přichází i noví profesoři. Za osm let už poznal tolik různých učitelů, že neměl ani tušení, jací by mohli být ti zdejší. Někteří bývali milí a starostliví, byli však i tací, kterým se vyhýbal širokým obloukem, když je potkal mimo školu.

Když mu bylo sedm, měl učitelku angličtiny, která zcela jistě patřila do té druhé skupiny. Působila mu noční můry ještě dlouho poté, co se odstěhoval. I dnes mu přejížděl mráz po zádech, když si na ni vzpomněl.

Paní Tonnerová, tak se jmenovala, byla stará křesťanka s konzervativním způsobem života. Nerada dělala nové věci, jelikož jim nevěřila, a tak se jí museli všichni studenti přizpůsobovat. Na konzervatismu samotném nebylo nic špatného. Sám Jesper nerad dělal nové věci, když si byl jistý, že ty staré jsou dobré. Pokud něco funguje, proč to nahrazovat?

Jenže... Každou hodinu navíc odbíhala od tématu, jen aby studenty poučila o boží vůli a často zpaměti recitovala z Bible, kdykoli ji někdo nahněval. Podle ní bylo hřích téměř vše, co všechny děti považovaly za zábavu.

Učili se staré věci, bez učebnic, a dokonce to i občas, v krajních případech, vypadalo na fyzické tresty. Naštěstí k nim nikdy nedošlo, snad si i ona uvědomovala, že by z toho měla průšvih, ale párkrát už přetáhla některé zlobivé žáky přes prsty pravítkem, které používala jako ukazovátko.

Co se týkalo trestů, provinilce nutila opisovat o přestávkách jednu větu až stokrát, aby si ji zapamatoval. Dalším jejím oblíbeným trestem bylo stání v koutě, ano, ve dvacátém prvním století. Ale studenti se nejvíc obávali něčeho jiného. Jednou za čas, jestliže měla opravdu špatnou náladu, postavila zlobivé žáky ke zdi, kde měli klečet a na rukách natažených před sebou museli udržet tužku. Běda těm, kterým spadla.

Zkrátka žila starými způsoby. Jesper to nesl zvlášť těžce, jelikož byl levák. Ta učitelka věřila, že je to špatné a je třeba se to odnaučit, jinak by mohl skončit v Pekle, tudíž mu na začátku každé hodiny přilepila levou ruku k lavici izolepou, aby ji nemohl používat. Bylo to nejen nepohodlné a trapné, ale také poté nedokázal udržet krok s ostatními. Psal pomaleji a nedokázal se soustředit, což učitelku rozčilovalo ještě víc.

Ostatní děti se na něj dívaly lítostivýma očima, některé se dokonce škodolibě šklebily, ale nikdy nikdo z nich neřekl jediné slovo proti. Nemohl jim to mít za zlé. Stejně jako on se museli bát, ale přesto si tehdy přál, aby se za něj někdo postavil.

To všechno ale skončilo, když se to dozvěděl Connor. Tak moc ho to rozčílilo, že si šel stěžovat rovnou k řediteli. Jesper se nikdy nedozvěděl, co přesně řediteli řekl, ale paní Tonnerová byla propuštěna.

***

Seděl v předposlední lavici u okna. Když dorazil do třídy, všechny zadní lavice už byly obsazené. Stále byl však dostatečně vzdálený od tabule a profesorského stolu, přičemž měl přehled nad vším ve třídě. To bylo ideální. Rád měl všechno na očích tak, aby byl sám, pokud možno, nenápadný.

Okno mu nabízelo pohled na menší hřiště na školní zahradě, jež mohlo sloužit na míčové sporty, například na vybíjenou. Upřednostňoval místa s výhledem ven, mohl se tak toulat v myšlenkách při pohledu na jasnou oblohu, na níž se proháněly mraky. Pomáhalo mu to se stresem a byl tak poté schopný se lépe soustředit.

Třída to byla malá. Bylo v ní pouze patnáct lavic. Obsazená byla zatím zhruba půlka a do zvonění stále zbývalo čtvrt hodiny, tudíž měli opozdilci času dost. Co tak věděl, moc spolužáků mít neměl. To byla výhoda maloměstské školy.

V jedné budově byla základní, střední i vysoká škola. Díky tomu působila jako normální školy v zalidněnějších oblastech. Jinak by tahle budova těžko měla čtyři patra. Chodili sem děti z celého města, což jen podporovalo dobré vztahy mezi zdejšími lidmi.

Studenti se vesele zdravili a povídali si v oddělených skupinách, tudíž bylo o hluk postaráno, aniž by byla třída nacpaná k prasknutí. Nezdálo se ale, že by se viděli po dlouhé době. Nejspíš nebylo moc zvykem cestovat na prázdniny někam daleko. Proč by taky? Bylo tu prý celoročně vcelku hezky, díky moři hned vedle.

Jediný osamělý byl Jesper. Jakožto nováček ještě neměl žádné přátele a zcela upřímně, ani o ně nestál. V minulosti se pokoušel o sbližování a pár přátel i měl, ale vedlo to jen k pocitu ještě hlubšího osamění, když musel odjet pryč. Nebyl si ani jistý, jestli by byl schopný unést další ztráty. Bylo tedy lepší předstírat vlastní neexistenci a doufat, že si ho nikdo nebude všímat.

Osud pro něj ale zřejmě měl připraveného něco zcela jiného. Tehdy neměl ani tušení, co všechno se mělo stát v následujících čtyřech měsících a jak moc mu to změní pohled na život. Byl to ale právě ten den, to ráno prvního školního dne, kdy poznal Eddieho. Nebyl si jistý, proč přesně se rozhodl s ním začít rozhovor, ale když nad tím později přemýšlel, byl moc rád, že se tak stalo.

Zrovna pozoroval mrak připomínající psa, když ho oslovil.

„Vypadáš unaveně. Nemohl si spát nebo si probděl noc schválně?"

Překvapeně zamrkal a když se ohlédl, všiml si upřeného pohledu kluka v lavici před ním. Skrz brýle na něj hleděly inteligentní modré oči barvy odpoledního nebe s neskrývaně zvědavým výrazem. Kluk měl ostřejší rysy a mírně zakřivený nos, tudíž na něm brýle dobře seděly. Blonďaté vlasy, nahoře delší, se mu mírně leskly ve světle ranního slunce. Na tváři mu hrál milý upřímný úsměv, jež působil uklidňujícím dojmem, stejně jako uvolněnost jeho držení těla. Měl na sobě světle oranžový svetr a světlé džíny. Na židli seděl obráceně s rukama položenýma na opěrátku, aby na Jespera dobře viděl.

Nejspíš si uvědomil, že Jespera svojí otázkou překvapil. Mezi očima se mu na chvíli objevila zamyšlená vráska.

„To asi nebyl dobrý způsob, jak začít, co?" Zatvářil se trochu nejistě, ale poté se opět usmál. „Ty si tu nový, co? Ještě jsem tě neviděl, musel ses asi teď přistěhovat. Asi si říkáš, jaký je tohle zapadákov, ale věř mi, že až si tu zvykneš, budeš to tu mít rád. Je to tak u každého. Něco tu na tom nejspíš bude, když jsou tu všichni tak šťastní. To už ale moc mluvím. Co se tím snažím říct... Rád tě poznávám. Já jsem Eddie."

„Jesper," oplatil mu stále zaskočeně. „Taky tě rád poznávám."

„Abys pochopil, zajímá mě všechno, co se týká zdraví, proto ta první otázka. Nejsem ale nějaký přehnaný hygienik, to zase ne," snažil se Eddie o překot vysvětlovat, ale zdálo se, že v tom má sám trochu zmatek. „Nejsem ale ani bordelář nebo něco takového. Chápeš, co se tím snažím říct?"

„Těžko říct." Odvrátil pohled Jesper. Začínalo to být až moc divný a v duchu se modlil, aby si ten kluk našel nějakou jinou zábavu. Nebyl si jistý, jestli si z něj jen nedělá srandu, ale zdál se být tak upřímný.

„Promiň." Podrbal se Eddie rozpačitě na zátylku. „Seznamování mi moc nejde."

Zaražený výraz Jesperovy tváře, přestože neřekl jediné slovo, mu dával za pravdu. Nechtěl ho nijak urazit, sám nebyl na seznamování, ale byl si jistý, že takhle by to probíhat nemělo.

„Co takhle začít znovu?" nabídl Eddie nakonec. Jesper se při pohledu do jeho milé tváře trochu uvolnil a najednou nevěděl, proč by měl říct ne. Nechtělo se mu od sebe odrazovat lidi hned první den, proto jen kývl. Eddie se spokojeně usmál, v očích mu hrála úleva.

„Tak tedy, moje jméno už znáš," začal, „Žiju tady celý svůj život, takže kdybys chtěl, klidně tě můžu někdy provést po městě. Není tu nic, co bych neznal. To platí i o škole. Pokud tě něco bude zajímat, nebo si nebudeš jistý, klidně se na mě obrať. Rád ti pomůžu."

Bylo to zvláštní. Jesper se nemohl nedivit, jak se z té počáteční roztržitosti mohl kluk před ním tak rychle dostat. Najednou působil zase klidně a plně uvědoměle. Jeho nabídka nebyla ničím vychloubačná, nýbrž ryze přátelská. Nepůsobil jako někdo, kdo si o sobě myslí bůh ví co. Zdál se být osobou, za níž lidé chodí v krizi. Dokázal si představit, že by se na něj v budoucnu mohl obrátit, přestože pomoc druhých nevyhledával.

„To zní dobře." Pousmál se nakonec mírně. Eddie mu jeho úsměv oplatil, očividně rád, že nováčka úplně nezastrašil.

„Já svoje řekl," pokračoval Eddie vřele. „A co ty? Odkud si?"

V mžiku se Jesper opět cítil nepříjemně. Doufal, že kluk před ním bude jen dlouho mluvit, načež odejde. Konverzace se ovšem příliš brzo obrátila k tématu, o kterém Jesper opravdu nerad mluvil, minimálně se mu to nechtělo rozebírat teď. Přeci jen Eddieho teprve poznal, a ještě o něm nic nevěděl. Nechtěl ale ani lhát. Co mu mohl říct? Za těch pár let byl na spoustě místech.

„Z města nedaleko odsud," rozhodl se nakonec pro neurčitou odpověď. Eddie se trochu zamračil, možná vycítil Jesperovo rozpoložení, nebo prostě nebyl s odpovědí spokojený. Po krátkém tichu to ale nechal být, za což mu byl Jesper vděčný.

„Tak to asi není velká změna," podotkl Eddie. „Proč jste se sem přestěhovali?"

Tato otázka nechala Jespera bez odpovědí. Sice je měl, ale nechtěl je říkat. Jakmile by řekl, že ho sem uklidili, protože věřili, že je to jeho poslední šance a že je u pěstounů, bylo pravděpodobné, že by ho Eddie začal litovat. O to nestál. Byl zvyklý na ty neustále omílané věty ve smyslu To je mi moc líto. Jakmile se to rozneslo, byl za chudáka. Tehdy se jeho okolí rozdělilo na tři skupiny lidí. Ti, kteří na něj házeli lítostivé pohledy kdykoli prošel kolem, ti, kteří si z něj utahovali a ti, kteří předstírali, že neexistuje, protože ignorace je jednodušší než empatie. Poté byly samozřejmě i vzácné případy, kdy se k němu stále chovali stejně, ale takových lidí bylo málo. Proto si to nechtěl pokazit hned první den, jen protože se někdo rozhodl udělat něco, co by nikdo dělat neměl. Kdo by chtěl dobrovolně být tím, kdo jako první promluví na nováčka s úmyslem zapříst rozhovor?

„Já neměl tak úplně na výběr," odpověděl opět vyhýbavě, přičemž se snažil udržet klidný výraz. Eddiemu zajiskřilo v očích pobavením.

„No jo," odfrkl. „Když rodiče zavelí, nezbývá než poslechnout. Nejsi první ani poslední."

„Nejspíš ne," přitakal Jesper s úlevou. Věděl, že tančí na tenkém ledě, ale také věděl, že věty mohou mít různý význam pro každého, kdo je vyslechne.

Doufal, že už opustí téma domov a rodina, ale viděl, jak Eddie otevírá pusu k další otázce. Už se připravoval na cokoli, co by mohl říct, když přišla nečekaná záchrana.

Do třídy vešel kluk v šedé mikině a okamžitě upoutal Eddieho pozornost. Blonďák se za ním otočil a mávnul na pozdrav, který mu byl nově příchozím energicky oplacen.

Jesper tak nadšený nebyl. Celý se napnul, když poznal brunetovu tvář. Byl to ten kluk, na kterého narazil předchozí den při procházení městem. Podle upřeného pohledu brunetových modrých očí si byl jistý, že i on ho poznal. Zatímco proklínal malá města, ztuhlý očekáváním sklonil tvář, přestože už bylo pozdě. Měl chuť se schovat pod lavici a doufat, že se propadne do země. Místo toho ale dál seděl a čekal.

„Nepůjdeš za svým kamarádem?" zeptal se k Eddiemu, ale ten jen zavrtěl hlavou a znovu na něj upnul svoji pozornost, nejspíš připravený pokračovat v rozhovoru. Jenže teď, k Jesperovu zděšení, se blížil i brunet. Než se nadál, svalil se do lavice vedle něj a naklonil se přes uličku s jiskrami v očích.

„My už jsme se viděli," prohlásil s jistotou a Jesper měl co dělat, aby udržel netečnou tvář a neuhnul pohledem. Přemýšlel, jak by se mohl vyhnout tomu, co mohlo následovat. Mohl by snad lhát, když bylo zcela jasné, že by to byl marný pokus? Měl na sobě stejné oblečení jako včera, a dokonce si na chvíli hleděli do tváří, to ještě před tou nehodou.

„Nechci o tom mluvit," řekl nakonec a očima nabádal bruneta, aby mlčel. Takové štěstí ovšem neměl.

„Proč ne? To, co si udělal bylo úžasný!" Zazubil se brunet.

„Počkej," vložil se do toho Eddie s očima jako dva talíře. „To byl on?"

Jesper si uvědomil, že tady končila jeho snaha o neexistenci a unaveně si zajel rukou do vlasů. To šlo rychleji, než čekal. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Nic by samozřejmě na svých činech neměnil, ale byl si jistý, že kdyby se do té silnice nevrhl, nebyl by teď v téhle situaci. Nechtěl, aby se o něm mluvilo, ale pokazil to hned první den. To znamenalo, že jeho pobyt zde nebude probíhat tak klidně jak doufal.

Viděl, jak brunet energicky kýve.

„Upřímně, myslel jsem si, že si jeden z těch denních snílků, kteří vůbec nevnímají okolí, ale byl si první, kdo zareagoval, když se to stalo," pokračoval nadšeně, jako kdyby nikdy nic takového neviděl. Jesper si nebyl jistý, jestli by měl něco říct, podle něj nebylo co, tudíž raději pomlčel a jen v duchu počítal sekundy do zvonění.

„Neumím si představit, že bych tak najednou vběhl před náklaďák. Na tvým místě bych si myslel, že umřu," nedal se zastavit brunet. „Jak je možný, že ses nebál?"

Jesper jen neurčitě pokrčil rameny. Bál se. Tehdy se opravdu bál, ale ten strach si do jeho mysli našel cestu se zpožděním. Ani mu nedošlo, že by mohl umřít, to až později. Možná se nebál právě proto, že na smrt čekal už několik let. Asi tedy nezáleželo na tom, kdy by se to stalo. Tušil ovšem, že pro bruneta mohla být taková představa děsivá, stejně jako pro většinu mladých lidí.

„A proč si vlastně utekl? Byl bys přece za hrdinu, a to je skvělý, ne? Popularitu a přátele bys měl zaručeně. Nechtějí právě to nováčci?" pokračoval v otázkách brunet.

„Nechci, aby si mě lidé všímali," přiznal s nadějí, že jim dojde, na co naráží. Nechtěl o tom mluvit, nechtěl o tom přemýšlet. Přál si jen, aby tenhle rozhovor skončil dřív, než se plně rozproudí a než se do něj připojí někdo další, kdo by třeba slyšel jejich slova.

Nikdy nechtěl být hrdina. Nejspíš proto, že se tak zkrátka necítil. Jeho čin mu nepřipadal hrdinský. Nechtěl to udělat, jednalo se pouze o instinkt, který ho už tolikrát dostal do podobných situací. Ta včerejší ještě dopadla dobře v porovnání s těmi předchozími. Právě kvůli tomu instinktu věčně končil v nemocnicích. Na tom ovšem tolik nezáleželo.

„Nemůžeš udělat něco takovýho a čekat, že budeš neviditelný." Zavrtěl pobaveně hlavou brunet. „To je přesný opak nenápadnosti."

Už nevěděl, co ještě říct, aby mu to konečně došlo. Byl úplně bezradný, proto jen poraženě zavrtěl hlavou s pohledem upřeným do lavice. Byl moc vyčerpaný na to, aby se dál snažil. Navíc ho už zase chytala potřeba někam utéct, jen aby unikl té pozornosti.

Eddie možná přeci jen vycítil Jesperovo rozpoložení, protože se podíval na své hodinky a poznamenal.

„Za chvíli bude zvonit. Můžeme to probrat po škole, ne?"

Brunet se nespokojeně zamračil a chvíli jen přemýšlivě hleděl před sebe.

„Vždyť tě ani nezná," připomněl mu Eddie trpělivě.

„Pravda! Málem bych zapomněl." Zablýsklo se brunetovi v očích, s novým nadšením se na Jespera zazubil. „Jmenuju se Zack."

***

Po skončení školy procházel Jesper chodbou směrem k východu. Nemířil ke skříňce, jež mu připadla, protože stejně neměl nic, co by do ní uložil. Byla v přízemí spolu s ostatními, zcela obyčejná, zelená s číselným zámkem.

Škola samotná vcelku působila relativně normálně. Dlouhé chodby, schody udělané přesně tak, aby z jejich výšlapu bolely nohy, široká okna a hromada učeben rozpoznatelných pomalu pouze čísly na dveřích. Celá byla vymalována bílo oranžově, pravděpodobně pro zklidňující dojem.

I přes to všechno ale opravdu působila víc přívětivě než většina škol, ve kterých v posledních letech trávil čas. Narozdíl od ostatních škol neviděl téměř žádné známky nenávisti mezi studenty. Dokonce ani žádný vandalismus kromě pár malých nápisů na zdech, většinou hlubokých citátů.

Co ovšem bylo odlišné, bylo také osazenstvo. Po chodbách běhaly děti všeho věku. Ty nejmenší se drželi v přízemí, jelikož to patřilo základní škole. Zdálo se ale, že to jim nebránilo v prozkoumávání celé budovy.

Popotáhl si ucho své tašky v zamyšlení, jak stráví zbytek dne. Ve stejnou chvíli byl vyrušen.

„Zdá se, že tě Zack ráno pěkně zaskočil," promluvil Eddie. Jesper se na něj po očku podíval. Upřímně doufal, že už na něj blonďák zapomněl, ale jakmile vyšel z učebny a udělal pár kroků, už byl vedle něj a pronásledoval ho celou cestu do přízemí. Většinu času byl ticho, ale zcela očividně cítil potřebu něco říct.

„Nemysli si o něm nic špatného. On jen někdy nepozná, kdy by měl přestat, ale nedělá to schválně," pokračoval, když se od Jespera nedočkal reakce. „Možná je v tomhle ohledu trochu natvrdlý, ale je to dobrý člověk. Jakmile ho líp poznáš, pochopíš, že je taky starostlivý a spolehlivý, dost možná ten nejvěrnější přítel, jakého si můžeš přát."

„Já nikdy neřekl, že je špatný člověk," připomněl mu mírně Jesper. „Jen nejsem rád středem pozornosti."

Zdálo se, že Eddieho jeho odpověď potěšila. Pousmál se a na chvíli se zahleděl z okna na ulici.

„Jsem rád, že se na něj nezlobíš. Brzy pochopíš, jaký je. Tedy jestli s námi plánuješ držet," řekl nakonec jako by šlo o jasnou věc.

To Jespera zaskočilo. Bylo to jako rána pěstí, rychlá a přesná. Na místě přimrzl k zemi a zůstal němě zírat před sebe.

Eddie šel dál, než si uvědomil, že kráčí chodbou sám. Ohlédl se, trochu zmatený, a pohlédl na Jesperův nečitelný výraz.

„Jsme snad přátelé, ne?" zeptal se.

V Jesperově hlavě se honily myšlenky jako smečka splašených psů. To nebyla nabídka, bylo to ujištění. Z Eddieho postoje i výrazu bylo jasné, že on Jespera za přítele považuje a je tedy pouze na něm samotném, co mu odpoví.

Ale on nevěděl, co říct, přestože předem tušil, jak to skončí. Nechápal, jak se to stalo. Prohodil s Eddiem sotva pár vět, co ho tedy vedlo k závěru, že najednou patří do jejich party? A přesto, v blonďákově výrazu nedokázal vyčíst žádný vtip. Myslel to vážně.

Přes všechnu Eddieho přívětivost v Jesperovi vykvetlo podezření. Celé to bylo příliš zvláštní. Nechtělo se mu tomu tak snadno uvěřit. Už dávno pochopil, že důvěra by se neměla jen tak rozdávat. Její zlomení bolelo.

Nechtěl se k nikomu a k ničemu vázat, přestože věděl, že to nedokáže. Vždy se něco našlo. Aniž by to chtěl, nikdy nezůstal emocionálně odpoutaný dlouho. Nebyla to důvěra, minimálně ne čistá, ale něco to bylo. Nějaký prazvláštní závazek. A ten nikdy nekončil dobře, pro něj ne.

Přemýšlel, co by mu nakonec tohle přátelství mohlo způsobit, co by se mohlo stát. Ani by ho nenapadla správná odpověď na jeho otázku, již se měl během dalších týdnů dozvědět.

Ale ten instinkt, ten prokletý instinkt, který ho už tolik let vedl, promluvil za něj.

„Jasně." Slyšel se říkat. Eddie se rozzářil a Jesper donutil své nohy k pohybu. Bok po boku šli dál a blonďák mezitím mluvením zaháněl možné ticho, jež by mohlo nastat.

„Počkej, až poznáš Ala. Chodí do jiné třídy a teď už bude určitě pryč, protože se nerad zdržuje ve škole, ale určitě na něj narazíš. Jestli tě Zack zaskočil, radši bych tě měl varovat. Narozdíl od Zacka si Al moc dobře uvědomuje, kdy už zachází přes čáru a schválně provokuje. Má spoustu divných keců a rád si z ostatních dělá srandu, zvlášť ze svých přátel, ale nemyslí to zle. Je to prostě jeho styl humoru. Na to si zvykneš, ale ze začátku to možná bude působit blbě," vysvětloval v částečném zamyšlení. Jesper ho pozorně poslouchal, třebaže se tak netvářil. Oceňoval, že si tím může rozšířit všeobecný přehled o tomhle místě. Nijak se ovšem netěšil na možné setkání s Alem, ale to si nechal pro sebe. Takoví vtipálci pro něj nebyli zdraví. Už jich během svých cest poznal dost, a i když ne všichni mysleli své poznámky vážně, občas dokázali zasáhnout do černého. To Jesper nesl těžce.

Stejně tak měli takoví lidé sklony dostávat se do potíží a často ho tahali, ač třeba nevědomky, s sebou. Nedokázal by si ani vzpomenout na každý případ, kdy skončil zbitý kvůli neopatrné řeči někoho jiného.

„Mohl bys s námi někdy vyrazit ven. Určitě se budeš bavit. Známe tady samý skvělý místa," pokračoval ve výkladu Eddie.

„Možná," zamumlal Jesper nejistě. Zatímco Eddie dál mluvil, jako by na nikoho nemluvil už roky, on se rozhlížel, aby vstřebal všechno kolem něj. Pokračoval tak v mapování Sidecliffu. Stále nebyl všude, ale každý nový poznatek považoval za důležitý.

Eddie ani nepostřehl, že se Jesper tvářil jako voják v poli. Nevšiml si jeho ostražitých neustále uvažujících očí. A i kdyby si všiml, nejspíš by to připsal stresu z prvního školního dne na neznámém místě. Z mluvení byl vyrušen až zhrzeným výkřikem a zvukem rychle se vzdalujících podpatků.

Oba chlapci se podívali odkud to přišlo a spatřili starší ženu v upnuté sukni a sáčku, jak rázuje s přísným výrazem ve vrásčité tváři ke dvěma malým, možná tak desetiletým dětem.

Děti se před výkřikem pošťuchovaly u skříněk, ale jakmile ji spatřili, postavily se do pozoru a vykulenýma očima podtrhovaly své vyděšené výrazy.

Bylo slyšet, jak jim žena něco ostře vyčítá, načež je máchnutím kostnaté ruky odehnala. Jesper to celé znepokojeně sledoval s myšlenkou, jak moc se podobala paní Tonnerové.

Byla podobně vyhublá, jako kostra potažená kůží, se zapadlýma obviňujícíma očima za ostře tvarovanými brýlemi. Dokonce měla prošedivělé vlasy stažené dozadu sponou, čímž ještě více vynikalo její vysoké čelo. Bylo to, jako by se před Jesperem zjevila noční můra, tak moc se podobala jeho staré učitelce. Jediná uklidňující věc byla, že tato žena byla určitě mladší než paní Tonnerová.

„Seznam se s paní Hartovou," poznamenal pohřebním hlasem Eddie. „Učí na téhle škole matiku, takže si jí užiješ víc než dost."

„Vypadá naštvaně," prohodil trochu ztuhle Jesper.

„Ona je naštvaná pořád. Má pech na celý svět, ani nevím proč. A nejhorší je, že si to vybíjí na studentech. Nesnáší totiž děti a dává to jasně najevo pokaždé, když promluví," vysvětlil rychle Eddie.

„Proč teda učí?" nechápal Jes. Díval se, jak profesorka odchází, rovná jako prkno, a všechny děti jí uhýbají z cesty.

„To nevím. Je to jedna ze záhad, na který asi nikdy nepřijdeš. Každopádně tady je a konstantně znepříjemňuje život všem na škole. Myslím, že ani ostatní profesoři z ní nejsou na větvi."

Vyšli ze školy do teplého podzimního dne. Slunce zářilo tak silně, až se zdálo, že odmítá přijmout konec léta. V tom vedru Jesper zalitoval svého výběru oblečení, ale přesto si nechtěl sundat svoji mikinu. Na to by muselo být ještě tepleji.

„Možná už si viděl to zamřížované okno. To je od jejího kabinetu. Přesvědčila ředitele, aby jí to tam nechal namontovat poté, co se jí tam přes žebřík vplížili dva kluci a poházeli jí tam všude toaleťák. Já bych řekl, že se prostě rozhodli ukázat, co si o ní myslí, ale ona to nevzala dobře. Od tý doby se mi zdá ještě nevrlejší," vyprávěl Eddie zamyšleně. Jesper se vůbec nedivil, že ji to naštvalo. Dokázal si to představit a byl si jistý, že by to rozrušilo každého. Nezdálo se mu tedy, že by udělala něco špatného, i když ty mříže se zdály být trochu přehnaným řešením. Rozhodl se, že nad tím raději nebude moc přemýšlet.

„Já už asi půjdu." Otočil se k Eddiemu po chvíli, během které opustili pozemek školy. Blonďák se po jeho nečekaném oznámení zmateně zamračil.

„Myslel jsem, že tady počkáme na Zacka. Přece jsme si řekli, že si po škole pořádně promluvíme a... co já vím? Seznámíme," namítl. „Mohli bychom třeba zajít na pizzu."

„Zní to dobře, ale já bych už opravdu měl jít. Můžeme si promluvit jindy." Zavrtěl Jesper vymlouvavě hlavou. Nechtěl ho urazit, ale stále tak trochu doufal, že by ho mohl od sebe odradit. Byl si jistý, že je Eddie milý a svá slova myslí upřímně, ale přeci jen to byl člověk. Nakonec se i on přestane zajímat, pokud z Jespera nic nedostane. Možná byl dobrým obzvláštněním obyčejného dne, ale zanedlouho ho přestane bavit. Pravděpodobně jakmile přestane skákat před náklaďáky.

Uvědomí si, že Jesper není dobrým společníkem, že s ním nebude žádná sranda. A poté ho nechá být. Možná ne hned, aby náhodou neranil jeho city, ale postupně se bude odtahovat, až si jednoho dne Jesper uvědomí, že na něj Eddie nepromluvil už týden. Tak to bylo téměř vždy. Jesper se pak občas sám sebe ptal, jak dlouho trvá, než člověk zapomene. Kolik lidí už kolem něj takto prošlo.

Kdyby se vrátil třeba dva roky zpátky na nějaké místo, vzpomněl by si na něj někdo? Budou si vůbec pamatovat, že tam s nimi někdy byl? Nijak zvlášť ho to netrápilo. Netoužil vystoupit z řady. A bylo mu i docela jedno, jestli si ho nikdo nebude pamatovat. Pokud měl jednou umřít jako někdo neznámý, jako úplný cizinec pro celý svět, sešlo by na tom?

„Tak můžu jít s tebou a promluvíme si po cestě," navrhl Eddie s obnoveným úsměvem. „Zack si asi stejně vzpomene, že s tebou chtěl mluvit až v půli cesty domů."

Myšlenka, že by svolil a šel by s Eddiem až k Handersonovým, se mu vysoce příčila. Kdyby se to stalo, blonďák by se mohl začít ptát. Jesper tušil, že v tak malém městě se všichni znají, čímž by jeho plány ztroskotali. Mohl by pak říct, že u nich pracuje, i když by to znělo nepravděpodobně. Nebo by se mohl vymluvit, že je jejich vzdálený příbuzný. Nechtělo se mu ale takhle lhát. Bylo tedy lepší, když Eddie neuvidí, kde Jesper přebývá. Tak se bude moct dál domnívat, že na něm není nic neobvyklého. Prostě další kluk, co se s rodiči přestěhoval do maloměsta. To Jesperovi vyhovovalo.

„Možná jindy." Zavrtěl hlavou.

„Ty asi nejsi moc sdílný, co?" Zasmušil se Eddie zklamaně. Jesper se jen omluvně pousmál, čímž mu dal za pravdu.

„Jen nemám, co bych řekl." Pokrčil rameny.

„Uvidíme," uznal porážku Eddie. „Tak tedy zítra."

„Zítra," zopakoval Jesper a bez dalších slov se vydal pryč.

***

„Tak jaký byl první den ve škole?" ptala se paní Handersonová jakmile jí zkřížil cestu po příchodu z práce. Zrovna si byl do kuchyně pro něco k pití, tudíž nakonec zůstal sedět u stolu jako ve výslechové místnosti.

Hleděla na něj přes svůj přivřený laptop, na kterém ještě před chvílí pracovala a tvářila se upřímně zvědavě, možná dokonce opatrně. Snad čekala nějaké emoční zhroucení, stěžování si na všechno možné a podobné negativní situace.

„Všechno šlo jako normálně," odpověděl stručně a postřehl v její tváři úlevu.

„To je dobře." Usmála se potěšeně. „Našel sis nějaké přátele?"

„Těžko říct." Odvrátil zrak nejistě. Nechtěl jí říct, že ne. Mohlo by ji to zklamat. Navíc si pořád sám nebyl jistý, jestli by to nebyla lež. Zatím ovšem Eddieho za přítele nepovažoval. Nevěřil, že je možné se spřátelit tak rychle. To mohl ukázat jen čas.

„Chápu. Je třeba se nejdřív pořádně poznat." Mávla ledabyle rukou. „Ale těší mě, že se snažíš."

Při těch slovech si připadal trochu provinile. On žádnou snahu neprojevil, ani sebemenší. Jen náhodou narazil na člověka, který se snažil až příliš. To jí ale říct nechtěl.

„Budeš něco potřebovat? Myslím do školy," zeptala se po chvíli tísnivého ticha, kdy marně čekala na nějakou reakci.

„Myslím, že ne." Uvolnil se, když opustili téma přátelé. Mohl zase přemýšlet nad něčím praktickým, a nejen nad výmluvami místo odpovědí.

„Kdyby se něco objevilo, řekni a já to nějak zařídím," ujistila ho. Pouze kývl a začal se pomalu zvedat, aby jí dal příležitost ho ještě zastavit, kdyby s ním plánovala dál mluvit, nebo mu zadat nějakou práci, přestože mu předtím říkala, že nic takového zatím nebude. Nezdálo se ale, že by ho tam chtěla držet. Opět otevřela svůj laptop.

Už chtěl odejít, když si vzpomněl, že se vlastně i on chtěl na něco zeptat. Zastavil se uprostřed kroku ke schodům a zamyslel se, jestli by jí už nerušil, kdyby promluvil. Než stačil usoudit, že se jí zeptá jindy, zvedla oči.

„Potřebuješ ještě něco?"

„Já jen..." Otočil se. „Včera jsem byl ve městě a viděl jsem tam spoustu zámků na zábradlí u vyhlídky."

Víc říkat nemusel. Na tváři se jí roztáhl vědoucí úsměv a oči jí zněžněly v zasněném výrazu.

„A ty chceš vědět, co tam dělají," uhodla. „To je tradice tohohle místa. Je to tady takovou samozřejmostí, jako v Benátkách gondoly.

Lidé, co tu žijí, ať už od narození, nebo se třeba jen přistěhovali, každý na to zábradlí nakonec připne svůj zámek. Nebo aspoň skoro každý. Už je tu úplně normální pro rodiče, že když se jim narodí dítě, nechají mu udělat zámek, který později přidají k ostatním, takže tam najdeš jméno každého v tomhle městě i několik generací zpátky. Proto jich je tolik.

Je to čistě symbolická záležitost a ani nevím, jak to začalo. Přijde mi to ale pěkné. Je to jako by tím všichni ukazovali, co pro ně tohle místo znamená. Že sem patří."

Na Jespera to zapůsobilo. Poslouchal ji a představoval si, jaké to asi je. Přesně vědět, kam patří. Byla to taková podivná představa. Jen hloupá myšlenka, ale přesto ucítil takovou tíhu v hrudi. Věděl, že on takhle nikam nepatří a nejspíš ani patřit nebude. V tu chvíli pocítil touhu, která se u něj už dlouho neprobudila. Čeká i na něj někde místo, kde ho přijmou? Kde připne svůj zámek? Zavrtěl hlavou, aby tu popletenou myšlenku zahnal. Lepší bylo se vyhýbat planým nadějím.

„Máte i vy svůj zámek?" zeptal se po chvíli.

„Samozřejmě. Jen je na něm mé rodné příjmení. Tak se to totiž dělá. Dokonce i Max a Carmen tam mají svoje zámky, hned u toho mého. Můžu ti je klidně někdy ukázat."

Jesper pouze kývl, i když pochyboval, že se k tomu skutečně někdy dostanou.

„Mají ty zámky klíče? Co kdyby si ho někdo chtěl vzít zpátky?" uvažoval.

„Každý má k sobě klíč, ten má u sebe osoba, jejíž jméno je na zámku vyryto," odpovídala trpělivě.

Zabral se do svých myšlenek, aby nové informace správně uložil. Věděl, že nad tím bude ještě přemýšlet a že si na to vzpomene pokaždé, když projde podél všech těch jmen.

Oči paní Handersonové se rozzářily náhlou myšlenkou.

„Můžeme ti taky jeden nechat vyrobit. Mohl by sis ho připnout k těm našim," podělila se s ním nadšeně o svůj nápad. Zdálo se, že ji ta představa pohltila. Bylo vidět, jak se jí líbí a jak si s ní dál pohrává.

Jespera to ovšem zaskočilo. Takovou nabídku nečekal, a to z mnoha různých důvodu, které se mu jako námitky vynořily v hlavě. Jedna z nich byla ale nejhlasitější, jako by ji měl před očima napsanou velkými červenými výstražnými písmeny. NEPATŘÍM SEM.

Neměl nejmenší právo něco takového udělat. Byl by tam jako vetřelec. Neměl tu žádné, ani vzdálené, příbuzné. Nevyrůstal tu. Neměl tu ani zůstat. Nebylo by to zkrátka správné.

„To není třeba." Zavrtěl rozhodně hlavou. Vypadala zmateně, ale poznala z jeho výrazu, že to myslí vážně. Její široký úsměv povadl a oči pohasly. Impulzivní nadšení vyprchalo jako by ji polil studenou vodou. Cítil se za to hrozně, ale věděl, že tuhle hranici překročit nemohl i kdyby chtěl.

Neptala se ho, proč odmítl. Alespoň ne slovy. Její oči však byly nechápavé a, možná to bylo pouze v jeho představách, raněné. Cítil to. Věděl, že svým zamítnutím v jejích očích vytvořil zeď mezi nimi. Nejspíš si to vyložila, jako že nechce být s nimi. Všechno to si uvědomoval, přestože jeho důvody byly jiné.

Připadal si, jako by ho někdo nakopl do žaludku. Čím déle se jí díval do té zklamané tváře, tím to bylo horší. Hrdlo měl stažené a ve spáncích mu pulzovalo. Výčitky mu postupně zaplavovaly mysl, jejich tíha na něj byla moc. Cítil se stále menší a menší. A přesto nedokázal oči odtrhnout.

Nakonec však získal vládu nad svým zkamenělým tělem a s tichým zaúpěním si tvář schoval do dlaní. Nestačilo to. I se zavřenýma očima pořád viděl ten pohled. Nedokázal to snést.

Mnohem radši by ji slyšel se vztekat, uražený pohled by byl lepší než tohle. Lépe by snesl i bití páskem. Nechápal, jak se mohl tak sesypat pod jediným pohledem. Ale stál tam, třásl se a odmítal opustit relativní bezpečí svých dlaní.

„Omlouvám se," dostal ze sebe, ani si neuvědomil, že to znělo přiškrceně. Poslepu neohrabaně vycouval z kuchyně a oči otevřel až když vybíhal po schodech.

(26. 4. 2020)