Strucker zíral skrze čelní sklo na nehybnou postavu před svým autem. Zrovna bezmyšlenkovitě kontroloval zpětné zrcátko, když chlapec vyběhl z keřů na silnici, a i když okamžitě dupnul na brzdu, nestačilo to a nabral ho. Pořád před očima viděl ten moment, kdy se tělo nalepilo na kapotu a o chvilku později už letělo vzduchem jako hadrová panenka.

Seděl zaražený v sedadle a rukama křečovitě svíral volant, přestože jeho auto stálo. Vytřeštěnýma očima hleděl na postavu a snažil se přesvědčit sám sebe, že se prostě jen zvedne a bude v pořádku. Nechtěl si ani připustit, že by někoho mohl zabít. Jenže ta postava se nezvedala. Jen dál nehybně ležela, obviňující v záři světel, před jeho autem.

Krev mu pomalu tuhla v žilách, jak si začínal plně uvědomovat, co se vlastně stalo.

„Jesper," vydechl nevěřícně, když poznal červenou mikinu a donutil se vzchopit. Třeba se mu přeci jen nic nestalo, i když to tak podle ztuhlosti jeho těla nevypadalo. Třeba byl jen otřesený. Strucker v to alespoň pevně doufal.

Rychle vystoupil z auta a doběhl těch pár metrů k chlapci, kterému rozcuchané vlasy padaly do tváře a zakrývaly zavřené oči. To mohlo být dobré znamení. Mohl být jen v bezvědomí. Horší by bylo, kdyby zíral do prázdna.

Prosím, buď jen v bezvědomí, modlil se Strucker v duchu zoufale. Nemůžeš být mrtvý. Ty ne.

Tak strašně si přál, aby to nebyla pravda. Nemohl srazit Jespera. Prostě nemohl. Jen při té představě ho svíralo zoufalství a mysl mu to odmítala přijmout. Že by ho snad mohl zabít. Jen tak. Jako lusknutím prstů. Něco takového bylo příliš šílené a nesnesitelné, než aby to mohla být pravda.

Chlapec v červené mikině mu za tu krátkou dobu až příliš přirostl k srdci. Byl tak laskavý, starostlivý, a až příliš obětavý. Strucker si byl jistý, že kdyby Jesper mohl, byl by se úplně zničil, jen aby ostatním pomohl. Byl toho už tolikrát svědkem. Tomu chlapci bylo úplně jedno, co by se mohlo stát jemu, jen když mohl pomoct. Už tolikrát ho viděl na dně, přesto se nikdy nepřestal snažit. Tolik chtěl, aby byli všichni kolem něj šťastní. Těžko říct, co přesně ho k tomu vedlo. Strucker to nikdy nechápal.

Jenže teď mu ležel u nohou a on se bál, že už Jesper nikdy nikomu nepomůže.

Proč zrovna ty?! Stále odmítal přijmout skutečnost. Co vůbec Jesper dělal v tuhle hodinu venku? Objevil se zničehonic, přímo před autem.

Strucker nikdy nebyl tak vyděšený. Ani tehdy, když jeho dcera spadla do roury, protože u ní měl mnohem větší naději, že bude v pořádku. Tolik se ale bál, že až se pokusí nahmatat Jesperův pulz, nic nenajde. Že byl pryč.

Kleknul si vedle těla a rozechvělé prsty přimáčkl na jeho krk. Téměř hned nahmatal pulz a pocítil obrovskou úlevu. Tak velkou, až se z toho málem sám zhroutil. Nezabil ho. Jesper byl i po tom tvrdém nárazu naživu. Strucker děkoval bohu za to neuvěřitelné štěstí, které se u chlapce opět projevilo ve správnou chvíli.

Kdyby ho byl zabil, nikdy by si to neodpustil. Byl to právě Jesper, kdo mu zachránil dceru, když tenkrát spadla do díry. Opět byl ve správný čas na správném místě a ani nezaváhal. I se vším tím rizikem to udělal. Strucker se mu za to stále cítil dlužen. Něco takového nešlo splatit. Navíc si zvykl na něj dávat pozor. Vždy, ač to nedával najevo, cítil takovou zvláštní potřebu ho chránit. Vypadal věčně tak zranitelně a slabě, i když už měl šanci se přesvědčit, že tomu tak není.

Vědomí, že ho teď málem zabil ho ničilo. Tak příšerně mu ublížil. Svému vlastnímu chráněnci. Věděl, že ho to bude pronásledovat do konce života.

Už si zvykl, že byl chlapec vždy někde poblíž, připraven pomáhat ostatním, a neuměl si ani představit, že by najednou prostě... nebyl. To pomyšlení ho naplňovalo svíravým pocitem.

Hruď chlapce se trhaně zvedala, jako by jen pouhé dýchání bylo obzvlášť namáhavé a bolestivé. Strucker to přisoudil vyraženému dechu nebo přinejhorším zlomeným žebrům.

Zatřásl mírně chlapcem v pokusu ho probudit, ale bez odezvy. Zkusil to tedy trochu hruběji, opatrný, aby mu víc neublížil.

„Jespere," mluvil na něj trpělivě, dokud chlapec slabě nezaskučel a nezabalil se do pevnějšího klubíčka.

„To nic. Všechno bude dobrý," utěšoval ho Strucker rychle. „Snaž se moc nehýbat."

Jesper měl bolest vepsanou ve tváři, ale jako na truc jeho slovům se pokusil posadit.

„Jen klid." Chytil ho Strucker pevně, aby mu v úmyslu zabránil. „Zůstaň ležet. Zavolám sanitku."

Jak se Jesper pohnul a vlasy mu spadaly na stranu, odhalily ošklivou krvavou ránu u levého spánku a v obočí, z níž se řinul rozšiřující se pramínek krve. Vlasy se mu v tom místě lepily k sobě a nabíraly karmínovou barvu.

Strucker zatnul zuby. Něco takového ještě chybělo. Věděl, že úrazy hlavy zpravidla krvácely hodně, ale přesto si nemohl pomoct a přemýšlel, co všechno mohl způsobit. Co když měl Jesper prasklou lebku? Nebyl to nejjemnější náraz.

Zrovna chtěl vytáhnout mobil z kapsy, když si uvědomil, že ho nechal na sedadle spolujezdce.

„Hned jsem zpátky," ujistil chlapce a rozběhnul se k autu. Natáhl se otevřenými dveřmi dovnitř a popadl mobil, když najednou zaslechl další známý hlas.

„Jesi!" vykřikl Zack, jak se hnal po pěšině dolů k silnici. To mělo ovšem překvapivě negativní účinek.

Jesper, který doteď relativně klidně ležel na zemi, se začal hrabat na chvějící se nohy. Nejdřív neudržel rovnováhu a opět se poroučel k zemi, ale poté se začal potácet kulhavě pryč.

Strucker položil mobil, aby ho zastavil, ale to už chlapec zrychlil tempo, přestože bylo výrazně pomalejší, než jeho obvyklý běh a nebyl schopný udržet rovný směr. Motal se jako chlap po pár panácích. Zmizel v uličce na druhé straně silnice a o chvíli později se kolem prohnal Zack s úzkostí v očích.

„Zacku!" zakřičel za ním Strucker, ale když si ho chlapec nevšímal, zabouchl dveře od auta a rozběhl se za ním. S autem si hlavu nelámal. Více ho teď sužovala obava o Jespera, kterého tím autem srazil. Něco takového nemohlo být bez následků.

Toho kluka muselo něco opravdu hodně vyděsit, aby takhle vlítnul do silnice. Proč vůbec utíkal před svým nejlepším kamarádem? Něco bylo rozhodně špatně.

Bez problémů Zacka doběhl, a aniž by zastavil, zeptal se stále otřeseně: „Co se stalo?"

Brunet se zdál být zadýchaný, ale přesto odpověděl lámajícím se hlasem: „Ono je to jen hrozné nedorozumění."

To bylo to jediné, na co se zmohl, než doběhli na křižovatku. Rozhlédli se, ale po Jesperovi nebylo nikde ani památky. Zack si úzkostlivě vjel rukama do vlasů a zaúpěl. Strucker na něj upřel tvrdý pohled.

„Jaké nedorozumění?"

***

Jesper se opřel o zeď a svezl se po ní až na zem. Pevně si svíral pravou paži, aby s ní tolik netřásl. Nedokázal s ní pohnout. Byl si jistý, že ji má zlomenou. Ona byla to první, co se postavilo autu do cesty.

Nedokázal běžet dál. Při každém kroku cítil tak ochromující bolest, až se mu z ní dělala tma před očima. Cítil, jak se v něm převrací žaludek a hrudník mu svíraly neustupující křeče.

I teď, když jenom seděl, křivil tvář s každým nádechem. Pokaždé mu do těla vystřelila taková bolest, že až věřil, že by bylo lepší nedýchat vůbec.

Přemýšlel, jestli přeci jen neměl zůstat ležet na té silnici, kde by počkal na pomoc. Oni by ho dali do pořádku.

Jenže on nechtěl být v pořádku. Věděl, že už byl uvnitř zničený dávno, jen teď byl zničený i zvnějšku. Už opět. Ta bolest, kterou mu způsobila srážka s autem tak výstižně odpovídala jeho pocitům, které ho poslední roky svíraly. Každé náhlé vzpomínce.

Uvědomoval si jakousi vlhkost na své tváři. Něco, co mu pomalu stékalo přes oko až k bradě. Mlžilo mu to zrak. Nejdřív si myslel, že jsou to přicházející mrákoty, ale když se toho dotkl, uvědomil si, že je to krev.

Cítil se tak malátně. Všechno se zdálo být jaksi vzdálenější. Všechny zvuky zněly zkresleně, i barvy přicházejícího dne se zdály být tmavší. Jako by začínala další noc. Jen na obloze nezářila jediná hvězda. Byla taková tma.

***

Ráno o Vánocích neprobíhalo u Handersonů jako každý jiný rok. Místo rozbalování dárků seděli různě po obývacím pokoji v pochmurné náladě. Dárky ani nebyly přemístěny pod strom, protože na to nebyl čas.

Nikdo neměl náladu slavit, když jim jeden člen rodiny chyběl. Pan Handerson chodil po kuchyni se skloněnou hlavou a upřímně provinilým výrazem, paní Handersonová po něm sem tam hodila naštvaný pohled, Carmen otráveně zírala do telefonu a Max s chabou nadějí vyhlížel z okna. Nikdo se už Jesperovi nepokoušel volat, protože netrvalo dlouho a Max objevil jeho telefon pod polštářem v jeho pokoji.

Nevěděli, co by měli dělat, protože s takovou situací nepočítali a bylo to, jako by jim došel scénář. Stále doufali, že se Jesper objeví, ale netušili, jestli se to stane brzy, vzhledem k tomu, že si asi myslel, že mu v domě hrozí nebezpečí. Možná mu ale došlo, že to bylo nedorozumění.

Šance, že by se objevil byla ale malá, i kdyby mu to došlo. Pravděpodobně by si jen myslel, že zkazil Vánoce, nebo něco podobného.

Byla to frustrující situace, proto paní Handersonová pocítila úlevu, když jí začal mobil vyzvánět příchozím hovorem. Jméno na obrazovce jí sejmulo tíhu ze srdce. Zack slíbil, že zavolá, kdyby se něco dozvěděl.

„Zacku?" Zvedla hovor a okamžitě si tím získala pozornost všech v domě. Její úleva se ale pomalu měnila v další obavy, když se jí hned nedostalo odpovědi. Z druhé strany byl chvíli slyšet jen trhaný dech a několik vzlykavých nádechů, jak se Zack neúspěšně pokoušel promluvit.

„Zacku, děje se něco?" zeptala se starostlivě. Bylo jí jasné, že něco bylo špatně, jinak by Zack nebyl tak rozrušený.

„Strašně mě to mrzí," dostal ze sebe nakonec Zack přiškrceně.

„Co se stalo?" nechtěla znít hrubě, ale vůbec se jí to nelíbilo a chtěla vědět, o co šlo. Něco uvnitř jí přitom říkalo, že to nechtěla slyšet. Ten hlásek ale ignorovala.

Následovala další dlouhá pauza, kdy byly slyšet pouze Zackovy vlhké nádechy, jako by se rozmýšlel, co říct.

„Zacku, potřebuju vědět, co se děje," naléhala na něj. „Jsi v pořádku?"

„Jesper," bylo to první, co Zack zlomeně řekl a paní Handersonovou naplnilo špatné tušení.

„Co je s ním?" Zvedla se prudce, protože potřebovala něco dělat, i když šlo jen o chození po místnosti. Její obavy vystřelily výš než kdy předtím. Zack byl věčně tak klidný. Dokonce, i když přitáhl s kluky Jespera domů úplně zmláceného. Co se mohlo stát, že to u něj vyvolalo takovou reakci?

„Srazilo ho auto," pronesl polohlasně Zack, než se mu znovu zadrhl hlas. Paní Handersonová ztuhla na místě, když zpracovala význam těch slov a telefon jí vypadl z ochablých prstů. Najednou bylo nemožné se nadechnout a kdyby nebylo rukou, co ji zatlačily zpátky do křesla, neudržela by se na nohou, jak jí během chvíle zeslábly. Sotva přes mlhu, co se jí vytvořila v očích viděla znepokojený obličej svého manžela.

„Telefon," vysoukala ze sebe a chabě zašátrala pod sebe. Potřebovala slyšet víc, přestože se bála každého slova. Někdo jí požadovaný předmět podal a ona si ho rychle, ale jako by odpojeně přiložila zpátky k uchu.

„Zacku?" špitla, doufajíc, že se hovor nepřerušil, protože by nedokázala číslo znovu vytočit.

„Mrzí mě to. Byla to nehoda." Dostalo se jí zoufalé odpovědi.

„Zacku, je naživu?" zeptala se a možná by měla vnímat zhrozené výrazy své rodiny, ale veškerá její pozornost byla upřena na hlas, který jí zněl u ucha.

„Já... Já nevím. Vypadal... Zmizel," soukal ze sebe mezi prudkými nádechy. „Utekl. Snažíme se ho najít. Nevypadal... Nevypadal dobře."

Snažila se vidět to dobré, ale všechno jí přišlo příšerné. Alespoň ale nebyl mrtvý. Pravděpodobně. Když dokázal utéct, nemohlo to být tak špatné, no ne?

„Kde jste?" vypálila další otázku, a i přes snahu svého manžela jí v tom zabránit se zvedla, odhodlaná najít své dítě.

***

Netušil, jak dlouho byl mimo, ale když se probral, nebylo mu o nic lépe. Hlava mu stále třeštila a všechno na sobě díky tomu mělo zvláštní film. Na levé oko už téměř neviděl z množství krve, které se do něj dostalo, ale zdálo se aspoň, že ta rána přestávala krvácet podle zasychající tekutiny, jež ho tahala na tváři.

Ideálně by si umyl obličej a vypláchl oko, a když už by byl u toho, pořádně by se napil. Jenže žádné ideálně nebylo. Jen realita, která říkala, že ani voda v kašně v tuto roční dobu netekla. Kdyby se ale vrátil k Handersonům, to všechno by mohl.

Zamračil se, až mu spánky projela bolest a zaschlou krev protkaly prasklinky.

Nemohl se vrátit. Nemohl, protože...

Věděl, že se něco stát muselo, ale ta informace se mu nechtěla připomenout. To bylo zvláštní. Vždyť neměl výpadek.

Ve snaze si vzpomenout se snažil poskládat, co věděl. Byla zima, blížily se Vánoce a byl zraněný. Byl zraněný, protože ho srazilo auto, když vběhl do silnice. Utíkal. Před něčím utíkal.

Proč by se ale nemohl vrátit k Handersonům?

Znovu si všechno prošel od chvíle, kdy se v noci všichni v domě vydali do svých pokojů. Měl ale pocit, že se mu pletly dva časy dohromady. Míchaly se mu dvě různé pěstounské rodiny.

Vzpomněl si na pocit ohrožení, který mu jasně říkal, že by se vracet neměl. Musel si tedy vystačit bez vody.

Chtěl se ale přemístit. Ani nevěděl, proč byl tady. Po rozhlédnutí zjistil, že ani nevěděl, kde byl. Byla to nějaká slepá ulička, jedna z mnoha v tomto městečku. To alespoň znamenalo, že byla jen jedna cesta. Nemohl se ztratit ještě víc.

Začal se hrabat na nohy, přičemž si vzpomněl na svoji zlomenou ruku. I se zdí to byl boj sám o sobě a sotva stál, měl chuť si znovu sednout. Příšerně se mu točila hlava a bylo mu špatně. Divil se, že si ještě držel obsah žaludku.

Prudká bolest mu projela celým tělem, jakmile udělal krok, což způsobilo, že málem opět spadl, ale celou vahou opřený o zeď to ustál. Bodání v hrudi se mu rozšiřovalo.

Opatrně levou rukou nadzvedl své tričko, jak jen mohl, aby se podíval na škody. Přes žebra k břichu se mu táhla velká fialová podlitina. To nevypadalo dobře a bolelo to ještě hůř. Nebylo divu, že se mu tak špatně dýchalo. Netušil, co mu ten náraz způsobil, ale tušil, že tohle nebylo nic zanedbatelného. Zvlášť s tím, jak rychle ztrácel sílu. Sotva se držel na nohou, zvlášť tu pravou přestával cítit.

Tehdy mu to došlo. Tohle nebylo něco, co mohl rozchodit. Dost možná umíral. Už znovu. To bylo popáté. Pochyboval, že se něčím takovým mohl vytáhnout každý. Čtyřikrát být odmítnut smrtí. Jestli se k němu i tentokrát otočí zády, to nevěděl, ale nechtěl čekat, aby to zjistil.

Pokud měl umřít, takhle to být nemohlo, i když to bylo pro někoho jako byl on příhodné. Nevadilo by mu pojít někde ve špinavé uličce, ale nechtěl být sám. Při té myšlence se mu dech zadrhl ještě víc. Byla jediná osoba, o kterou v tuhle chvíli stál.

S odhodláním začal kulhat uličkou, zatínal zuby bolestí, ale přišlo mu, že alespoň malou část po několika krocích rozchodil. Bodání v hrudi však neustávalo. Přemýšlel, co s ní měl špatně, ale podle kovové pachuti v puse a obtížích, co měl, ho napadala jediná možnost. Podlitina byla také všeříkající.

Možná se ale mýlil. Třeba na tom vůbec nebyl tak špatně. Jenže už se smrti přiblížil tolikrát, že cítil určitou jistotu. Kdyby jelo to auto jen o něco rychleji, nebo kdyby ho trefilo jen malinko jinak, pravděpodobně by se na silnici už ani neprobudil. Takhle to měl jen pomalejší.

Začínala mu být zima, ale nevěděl, jestli to bylo počasím, nebo jeho stavem. Zapnul by si alespoň mikinu, ale pochyboval, že by to jednou rukou zvládl. Bylo to příliš mnoho práce.

Vykulhal na širší ulici a rozhlédl se ve snaze se zorientovat. Kdyby jen dokázal jasně přemýšlet. Přesně z tohohle důvodu si po příjezdu prošel celé město. Musel si vzpomenout. Navíc mu to bylo všechno i povědomé. Jeho mysl mu ale připadala stejně roztříštěná, jako okno u Handersonů.

Pozastavil se nad náhlou vzpomínkou. Ano, bylo tam rozbité okno. V domě byla v noci obzvlášť velká zima. Chtěl si vzít deku. Jenže se něco stalo.

„Jesi!" Z myšlenek ho vytrhl známý hlas. Přicházel odněkud z blízka.

Otevřel oči. Kdy je zavřel? Proč byl svět tak divně natočený?

Uvědomil si až se značným zpožděním, že ležel na zemi. Z kamenných dlaždic se do něj pouštěla ještě větší zima, ale nedokázal se pohnout. Nezdálo se, že by uběhlo moc času. Všude bylo stále úplně pusto.

Někdo na něj ale přeci volal. Nemohl být sám.

K uším mu dolehl blížící se dusot nohou, který navedl jeho zrak k dané osobě.

Přes ulici se k němu řítil Al s vyděšeným výrazem. Co ale dělal venku? Nebyly náhodou Vánoce? Neměl by být s rodinou? Jesper by přísahal, že s ním před nehodou byl venku jen Zack. Pletl se snad i v tomhle?

Než se nadál, Al už klečel před ním a chvějící se ruce držel nad Jesperovým tělem, jako by si nebyl jistý, co dělat. Proč se tolik třásl? Byla mu taky zima?

„Zatraceně," zamumlal Al bez dechu, přičemž si tiše zanadával pár hrubšími výrazy, když očima prohlédl, jak jeho kamarád vypadal. „Tak jo. To nic. To zvládnu."

„Ale?" dostal ze sebe Jesper zmateně a pokusil se posadit, aby nebyl celý svět bokem. Al hned začal namítat, ale když viděl, že je to marná snaha, co nejopatrněji mu pomohl, aby se nemusel tolik namáhat.

„Jsem tady. Všechno bude zase v pohodě. Jenom musíš vydržet, jasný?" chrlil ze sebe Al vystresovaně.

„Musím jít," zamumlal Jesper slabě, čímž si vysloužil další vyděšený pohled. Zdá se, že se ani v téhle chvíli nedokázali správně pochopit.

„Opovaž se. Zůstaneš tu hezky s náma. Vždyť jsme ještě nezkusili všechny ty věci, co se chceš naučit. Ani jsme se nešli projít jako podivíni, jak jsme měli v plánu." Chytil Al Jespera za ramena se zoufalstvím ve tváři.

„Říkal jsem, že dlouhodobý plány nemají cenu," připomněl Jesper s trpkým úsměvem nad tím, že měl pravdu.

„Mají cenu. Uvidíš. Jen ti musíme sehnat pomoc. Hlavně nepřestávej dýchat," poručil pevně Al, načež se zvedl a vytáhl svůj telefon. Ve chvíli slabosti se otočil k Jesperovi zády, neschopný se dívat na svého kamaráda v takovém stavu. Chtěl mít jen čistou hlavu během telefonátu, aby mohl říct všechno důležité.

To ale byla chyba. Jesper měl jasný cíl a toho by nedosáhl, kdyby zůstal sedět.

Když se Al konečně otočil, aby ho zkontroloval, byl pryč.

***

Už věděl, kde byl. Narazil na cestu, která byla i pro jeho zmatenou mysl dost známá na to, aby se jí vydal. Musel se držet u zdí, jelikož se s ním svět točil jako pouťová atrakce. Připadal si jako na kolotoči, který se nezastavoval.

Chvíle, kdy musel odstoupit od zdi a jít volným prostorem byly nejtěžší zkouškou. Musel vždy vynaložit veškeré síly, které ani neměl, aby nespadl hned po prvním kroku. Nohy měl vratké a kolena hrozila, že se podlomí.

Rychle mu ubývaly síly. Nedošel ani tak daleko. Byla to cesta, po níž chodil skoro každý den. Jeho cíl ležel už jen dva bloky od něj. I to se však zdálo jako nepřekonatelná vzdálenost. Kdyby se alespoň svět na chvíli zastavil a nechal ho popadnout dech.

Byl tak příšerně unavený. Bolest ustupovala, když se nepohnul obzvlášť špatně, ale nebyl si jistý, že to byla dobrá věc. Podlitinu znovu nekontroloval.

Belhal se kolem domů, v nichž se brzy začnou budit rodiny a děti si budou rozbalovat své dárky. Ani si neuvědomoval, že jeho prsty jednou za čas stále zanechaly na omítkách červené šmouhy značící jeho postup.

Cítil se trochu špatně, že nechal Ala za sebou. Jeho kamarád si to nezasloužil, jenže Jesper musel jít. Nemohl tam zůstat. Kdyby to udělal, mohlo by to pro něj možná dopadnout dobře, ale stále to bylo pouze možná. Potřeboval být pojištěný pro nejhorší případ, i když mu tímhle pravděpodobně šel vstříc. Kdyby to neudělal, nejspíš by zůstal sám.

Všechny možnosti byly tak nejisté, že mu z toho bylo ještě hůř, ale nemohl zastavit. Už si svoji cestu zvolil.

Připadal si, jako by po tom všem všechny opouštěl. Jen protože se nebyl schopný pustit minulosti. Tak to ale bylo celý jeho život. Vždy pro něj byla minulost důležitější než přítomnost. Vedla jeho kroky zvláštními cestami a často ho volala k sobě. Byl tak zaslepený tím, co bylo, že mu skrze prsty unikalo, co je. Tím minulost stále rostla a on jí nebyl schopný utéct. Ne, že by se kdy snažil. Zatímco všichni hleděli vpřed, on byl k budoucnosti neustále otočený zády, přesvědčený, že ho žádná nečeká.

I v tom měl nakonec pravdu. Proto kráčel dál a minulost ho následovala, jako věrný přítel, stín jeho kroků. Měl pocit, že v ní postupně začínal ztrácet všechno, co v Sidecliffu našel.

Uvidí ještě někdy Zacka s Alem, nebo je svým rozhodnutím nechal navždy za sebou? Pořád se vzdaloval od všech míst, kde strávil tolik času od svého příjezdu. Nedokázal se otočit. Tentokrát ne.

Sotva se stihl zachytit, když mu zrak zablikal, ale mrkáním se mu podařilo zahnat většinu tmy pryč. Náhle se mu však hruď zachvěla a křečovitě stáhla, až se z něj vydral kašel. Nahnul se dopředu, přičemž málem z prudké změny polohy spadnul a snažil se krátkým prudkým kašláním uvolnit sevřené hrdlo. Každý otřes hrudi bolel jako rána baseballovou pálkou.

To se stalo. Pan Handerson na něj naběhl s pálkou, jako jeden z jeho starých pěstounů. Jesperovi se ale tentokrát povedlo utéct. Tak si pořezal ruce. Proskočil rozbitým oknem.

Proto by se neměl vracet.

Ruce už mu ale nekrvácely, přesto když krátký záchvat kašle odezněl, spatřil před sebou na zemi kapky čerstvé krve. Cosi teplého mu stékalo k bradě, jakmile se narovnal a kovová pachuť v puse mu napovídala, co to mohlo být. Teď už neměl nejmenších pochyb, že se z tohohle jen tak nevyhrabe.

Spolknul přebytečnou krev a nechal rudou skvrnu za sebou jako všechno ostatní.

Musel jen doufat, že to zvládne dojít. Nebylo to daleko.

„Jessie!"

Stále na něj minulost volala. Nebo to byla přítomnost ve snaze zachránit ho před jeho volbou?

Ohlédl se a zmateně naklonil hlavu. Utahovala si z něj jeho hlava? Jak by se sem dostala ona?

Ashley se k němu hnala tak rychle, jak jen na vozíku mohla, což bylo překvapivě hodně rychle.

Uvědomil si, že musel projít před jejím domem. Pravděpodobně ho viděla z okna. To ale nevysvětlovalo, jak se dokázala za takovou chvíli objevit až tady.

Jeho zmatení muselo být vidět, protože, když se před ním zadýchaně zastavila, nuceně se ušklíbla.

„Si pomalejší než já, a to už je co říct."

Prohlédla si ho překvapenýma, starostlivýma očima.

„Vypadáš hrozně," prohlásila nakonec. „Co se stalo?"

„Jen menší nehoda," dostal ze sebe chraplavě. „Co tady děláš? Měla bys být doma."

Nechtěl, aby si dělala starosti. Už tak jich měla víc než dost i bez něj. Po tolika problémech s rodinou s nimi měla konečně šanci mít něco hezkého. Nemohl ji o to připravit.

„Co tady dělám?" zopakovala nevěřícně. „Ty si proklopýtáš kolem mýho domu s hlavou celou od krve a čekáš, že zůstanu doma místo toho, abych šla za tebou?"

Svými slovy ho mírně zarazila. To opravdu vypadal tak hrozně? Úplně zapomněl, že mu předtím tekla krev po obličeji, nejspíš ji tam měl pořád zaschlou. Měl být obezřetnější a nandat si kapuci. Třeba by jí potom bylo jen divné, co dělá venku a neměla by potřebu ho zkontrolovat.

„Jak špatně na tom si?" vyzvídala s obavou v očích.

„Nic to není." Zavrtěl hlavou, která ho za to ztrestala větší závratí.

„Sotva stojíš," namítla pochybovačně.

„Jsem jen unavený," uklidňoval ji a pokusil se trochu usmát, aby ji víc ujistil.

„Tohle není dobrý. Měl by sis asi sednout," navrhla a natáhla k němu ruku.

Dříve, než stihl odkulhat mimo její dosah, natáhla se, jak nejvíce mohla a chytila ho za ruku ve snaze ho zastavit. Byla to však ta zlomená. Pocítil ostrou bolest, až skoro vykřikl a automaticky sebou trhnul, aby se zbavil jejího sevření.

Ona se ho ale pustila příliš pozdě, takže s vyjeknutím sjela z vozíčku a spadla na zem. Jesper samotný se na nohou neudržel, když pocítil nával slabosti a náhlá křeč mu ochromila celé tělo. Při střetnutí se zemí se už neubránil a vykřikl. Bodavá bolest v boku se mnohonásobně zhoršila a on se na moment nemohl ani pohnout. Ve spáncích mu tepalo příliš rychle, až ho z toho třeštila hlava.

„Jessie, si v pohodě?" Ashleyin hlas ho vytrhl z omráčení. Uvědomil si, že z bolesti úplně zapomněl dýchat a rychle do plic pustil vzduch, načež se v záchvatu rozkašlal. Stáhl se do těsného klubíčka, protože se záškuby při kašli si připadal, jako by do něj někdo intenzivně bodal nožem.

Když nejhorší přešlo, před očima mu vše plavalo, ale dokázal zaostřit na Ashley ležící kousek od něj s úzkostí v očích. Únavou skoro nedokázal udržet oči otevřené, ale přesto se přesvědčil, aby se pokusil zvednout. S jednou rukou to bylo těžké, a s tím, jak se třásla skoro nemožné.

Klesl opět k zemi ještě, než se svému cíli vůbec přiblížil, ale pokusil se znovu a znovu. Nemohl skončit tady.

„Jessie, nech toho. Měl bys radši zůstat ležet." Slyšel, jak se ho Ashley snažila přesvědčit, ale ignoroval ji. Její hlas se stejně ztrácel v šumu, co se mu rozšířil v hlavě.

Podařilo se mu vyhrabat na kolena a poté se opřený o plot jednoho domu zvedl na zesláblé nohy. Už v nich necítil tu jistotu, co dřív. Skoro, jako by mu nepatřily. Byl příliš těžký a příliš lehký zároveň. Dokázal ale udělat dva vratké kroky, než byl zastaven.

„Počkej! Přece mě tu jen tak nenecháš," zavolala Ashley naléhavě. Ohlédl se a uvědomil si, co udělal. Stále ležela vedle svého převráceného vozíčku. To on ji shodil. On jí to udělal. Nemohl jen tak odejít, i když se mu jeho cíl vzdaloval.

Dokulhal až k ní a vynaložil obrovské úsilí jen na to, aby si opět klekl, aniž by padl. Jeho břicho silně protestovalo, ale svojí zdravou rukou postavil vozík na kola, a poté se naklonil k Ashley. Ta se mezitím alespoň posadila a celou dobu si ho úzkostlivě prohlížela.

„Nedokážu tě zvednout," zašeptal nakřáple pravdu, s níž se musel smířit. Nemohl plně napravit škodu, co způsobil. Nemohl si to nalhat. Už byl moc slabý.

„To je dobrý," ujistila ho a pevně se jednou rukou opřela o vozík, druhou o plot a opatrně se vytáhla do sedačky.

Ujištěný, že je Ashley v pořádku, se chtěl zvednout, ale nedokázal svoje nohy přesvědčit ke spolupráci, takže nakonec zůstal klečet před Ashley, která mu jemně položila dlaň na tvář. Byl příliš unavený, než aby jakkoli protestoval, a tak se jí jen podíval do tváře skelnýma očima, které začínaly být pomalu ale jistě prázdné. Jediné, co se v nich jasně lesklo byla bezedná únava a bolest.

„Promiň," špitl a zavřel je. „Nechtěl jsem ti ublížit."

„Já jsem v pořádku, to ty vypadáš příšerně. Potřebuješ do nemocnice," prohlásila nesmlouvavě a snažila se na sobě nedat najevo svoje znepokojení. Jeho kůže byla studená jako led a byl příliš bledý, než aby byl v pořádku. Působil úplně strhaně a mrtvě. S hrůzou si uvědomila, že Jesper skutečně vypadal, jako by byl mrtvý. Jen ta poslední špetka energie, která v něm zůstávala dávala znát, že to tak není.

Něco s ním muselo být příšerně špatně, ale neviděla co. Mohlo to být tou ránou na hlavě, ale nebyla si jistá. Právě viděla, jak kašlal krev. S určitostí věděla jen to, že její kamarád nutně potřebuje pomoct.

Rychle si rozepnula svoji bundu a jemně mu ji přehodila přes ramena. Nezdálo se však, že by to zpozoroval, ani se nepohnul a jeho oči se pomalu zavíraly, jako by se chystal usnout s hlavou přímo na jejích kolenou.

„Vydrž, Jessie, zavolám pomoc," utěšovala ho. „Dají tě do pořádku."

Sáhla pro telefon, ale v tu chvíli se jeho oči projasnily a upřely se do těch jejích. Byl v nich klid, ale zároveň jakási nutnost.

„Nevolej," zašeptal a ona v šoku zamrzla uprostřed pohybu. „Musím jít. Jen mě... Jen mě nech jít."

Zírala na něj neschopná slova. V hlavě se jí ozývala jeho slova pořád dokola, ale nechtěla jim uvěřit. Jak by ho mohla nechat jít? Po tom všem, co pro ni udělal?

Jenže jeho pohled byl pomalu zoufalý a ten jas se z něj opět pozvolna vytrácel.

„Prosím," zašeptal s takovou naléhavostí, až ji z toho píchlo u srdce. Dříve, než si to stihla uvědomit, její kamarád se ztěžka zvedl a potácivě se odbelhal ke schůdkům vedoucím do nedaleké uličky.

Ashley zareagovala příliš pozdě. Její ochromení jí zabránilo v jeho zastavení a on po nich opatrně vyšel, čímž se dostal mimo její dosah. Zůstala sedět na vozíku pod schody, zatímco on mířil pryč.

Nechat ho jít. Něco jí říkalo, že tím nemyslel jenom tohle. Najednou se strašně bála, že plný význam těch slov byl mnohem horší. Nechtěla tomu uvěřit. Jesper tomu ale očividně věřil.

Vzpomněla si na den, kdy se poprvé pořádně seznámili, tehdy v dešti. Ten den jí změnil pohled na svět.

Řekl jí, že jí bude kdykoli po ruce, když ho bude potřebovat. Nepřikládala tomu příliš velký význam, ale teď si uvědomila, že ho skutečně potřebovala. Potřebovala si s ním povídat a cítit, že jí je na blízku. Jenže jak by jí mohl být po ruce, když by nebyl?

Vytáhla z kapsy telefon a vyhledala kontakt, který by bez přehnané ochranitelské povahy Jesperových přátel ani neměla. Než ho zmáčkla, znovu se podívala na Jespera vrávorajícího pryč a jen se utvrdila ve svém rozhodnutí.

Promiň, Jessie, ale nemůžu ti tvoje přání splnit.

***

Snažil se nemyslet nad tou zvrácenou ironií, že jeho cesta končila právě tady. Ani to nebylo tak těžké s tím, jak zamlžené všechny jeho myšlenky byly. Bylo téměř nemožné jen udržet otevřené oči. Stačilo ale už jen pár kroků. Poté mohl odpočívat.

Pochyboval, že by v daném stavu dokázal přelézt plot, tak jako to udělal, když tohle místo před pár hodinami opouštěl. Kolik vůbec uplynulo času? Neměl klíče, ale naštěstí někdo nechal odemčenou branku. Nemusel tedy složitě vymýšlet svoji cestu dovnitř.

Prošel na zahradu a kulhavě se vydal po cestičce ke dveřím. Snad i ty by mohly být odemčené, i když by to normálně bylo podezřelé. Minul rudou šmouhu na zídce, kterou tam při svém útěku nechal.

Už stačilo jen pár kroků. Připadalo mu ale, jako by měl nohy z olova, sotva je zvedal a dýchání se stalo i za tu krátkou dobu mnohem náročnějším. Zrak mu selhával.

Přesto viděl, když vzduchem začaly poletovat bílé tečky. Chvíli si myslel, že se mu to pouze zdá, nebo že jde pouze o mžitky. Poté ale ucítil chlad na tváři a došlo mu, že šlo o vločky.

Zvedl hlavu a skutečně, přišel první sníh, přesně jak Trevor říkal. Trevor... Měl dnes přijít vyměnit skleněnou tabuli v okně. Handersonovi mu ani neřekli, kdy měl nakonec přijet.

Byl tak zaměstnaný pozorováním vloček tančících v mírném větru, že si ani neuvědomil, že padal. Ani nevěděl, jestli při střetu se zemí zakřičel. Zrak se mu opět vytratil, párkrát zablikal, a když se mu vrátil, celý svět působil jako pod vodou.

Líně očima přejel, kde skončil a střetl se s krutou pravdou, že dopadl těsně u schůdků vedoucích ke dveřím. Byl tak blízko!

Jen kdyby se mohl ještě zvednout. Tělo už ale svůj boj vzdávalo, přestože mysl nechtěla spočinout. Nemohl se pohnout.

Hrudník se mu sevřel, ale tentokrát to nemělo co dělat s bolestí. Přece nemohl skončit takový kousek od cíle. Kdyby mohl natáhnout ruku, možná by se dotkl tmavého dřeva dveří. I to by mu ale bylo k ničemu, přesto ho vnitřní tah tlačil k tomu, aby to zkoušel. Prsty se mu sotva zacukaly.

Bylo mu i jedno, že dopadl špatně. Ležel na břiše, kvůli čemuž se nemohl pořádně nadechnout, ale bylo mu to jedno, protože se potřeboval dostat za ty dveře, které ho od něj dělily!

Další záchvat kašle si s sebou nemilosrdně vzal i poslední špetku boje, co v něm zbyla. Zůstal ležet na zemi, sípal a pouze zamlženýma očima pozoroval padající vločky, jak usedaly na zmrzlý trávník.

Možná by stačilo, kdyby si trochu odpočinul. Poté by to snad mohl dokázat. Oční víčka mu i přes vzdálené vědomí, že by to neměl dělat klesala. Stačila jen chvíle.

Na druhou stranu, usnout by nebylo tak špatné, i když nedokázal tu jedinou věc, pro kterou obětoval veškeré šance na větší možnost přežití. Alespoň viděl první sníh.

Mysl se mu snažila vrátit do podobného momentu, který před rokem zažil. Tehdy si byl také jistý, že to nemůže přežít. Přeci jen ležel se zlámanými kostmi v keřích po svém pádu, a i tehdy bylo nemožné dýchat.

Ale ten sníh.

Byl jako dar z nebe. Doslova. Bylo to něco, na co se jeho vyděšená mysl mohla upnout. Zapomenout na neodvratnost okamžiku, který ten pohled pozastavil téměř do neexistence. Svět by v tu chvíli mohl končit, ale dokud mohl pozorovat, jak padá sníh, nemusel se trápit. Taková hloupá věc, a jaké kouzlo nesla. To byla krása prchavých věcí. Momentů, které zmizí, když se je někdo pokusí zachytit.

Neměl strach, když zavřel oči. Možná byl přeci jen čas na odpočinek.

***

Nesnil, ani si nepřipadal skutečně. Alespoň ne úplně. Bylo to, jako by se vznášel. Byl někde v meziprostoru mezi nebem a zemí, ale všechna světla zhasla. Už ani světýlka neviděl.

Veškeré smyslové vjemy byly utlumené natolik, že pomalu zmizely. Všechno k němu přicházelo pomalu, jako by se samotný čas snažil zastavit.

Cítil, jak s ním někdo třásl a mluvil na něj, ale bylo strašně těžké na to upnout pozornost. Připadal si jako pod vodou. Hodně, hodně hluboko pod vodou. Světlo k němu přicházelo ze strašné dálky. Z počátku vůbec nerozuměl slovům, která mu doléhala k uším. Byla jen nesrozumitelným šumem v tichu.

Byla mu příšerná zima. Chvíli si i myslel, že je pod sněhem, ale nebylo tomu tak. Prakticky necítil ruce ani nohy, ale dokázal trochu pohnout prsty.

Jak se postupně probíral, vše nabíralo obrysy a hlasy byly zřetelnější. Už věděl, že naléhavě opakovaly jeho jméno. Nechápal proč, ale hned na to si vzpomněl, jak se tam dostal a co stalo, díky bolesti, jež mu vše vrátila.

Zaostřil na tvář přímo nad sebou a v nejasných obrysech poznal dobře známou osobu. To on s ním třásl. Vypadal vyděšeně a zoufale. Jesper chtěl něco říct, ale vyšlo z něj jen sotva slyšitelné zasténání. Byl příliš ospalý, než aby se dokázal posadit nebo promluvit a probouzení bylo pomalé a vyčerpávají.

„Je vzhůru!" zvolala osoba nad ním vítězně.

„Conney?" zachraptěl Jesper zlomeným hlasem, zmožený úlevou. Přeci jen ho našel. Věděl, že Connor by ho neopustil. Teď, když byl s ním, věděl, že bude všechno v pořádku, i kdyby se z toho už nedostal. Proč se mu ale chtělo tolik brečet?

„Jesi," nadechl se Connor se zničeným výrazem ve tváři. Nějakou dobu bylo ticho, ale nakonec přeci jen znovu promluvil.

„Jesi, Connor tady není," řekl přiškrceně.

Jesper neměl tušení, o čem mluví. Vždyť byl přímo před ním. Byl tak skutečný, že by se ho snad i mohl dotknout rukou, kdyby na to měl sílu. Hleděl mu do očí, jak tedy mohl něco takového říkat?

V tom si to ale i jeho unavená a zmatená mysl uvědomila. Connor na něj hleděl modrýma očima.

S tím uvědoměním, jako by se zvedla část mlhy a konečně mu došlo, že Connor byl jen dalším přáním, které si promítl do obrazu skutečného světa, protože to bylo to jediné, co se mu za posledních pár hodin točilo v hlavě. Nebyl to ale Connor, kdo na něj hleděl úzkostlivýma očima. Na jeho místě seděl Zack.

S tímto uvědoměním to už nevydržel a nechal slzy, aby mu tekly po zmrzlých tvářích. Celé mu to připomnělo, jak moc svého bratra potřeboval, jak moc o něj stál, zvláště v podobných chvílích a nedokázal snést tu krutou pravdu, že s ním není, přestože ho neustále hledal i v těch nejmenších drobnostech.

V tu chvíli nenáviděl Zacka za to, že ho nenechal odejít v té lži, kterou si jeho mysl vytvořila. Copak už to nebolelo dost i bez toho? Poprvé od té nehody viděl Connora před očima tak jasně, aniž by hleděl na jeho fotky, a najednou byl zase pryč.

Náhle ucítil příšernou bolest od boku, jak se Zack dotkl třesoucími se prsty jeho podlitiny. Vykřikl a celý v křeči sebou trhnul. Brunet svoji ruku rychle stáhl a naklonil se k druhé osobě s naléhavostí v očích.

Jesper, probraný všemi emocemi a nečekanou bolestí, poznal, že to byla Ashley. Ležela na zemi vedle něj ve špinavém ošoupaném oblečení. Musela se za ním doplazit od schodů až sem.

Kdo z nich byl poté tvrdohlavý?

„Tohle je fakt špatný," šeptal Zack tak úzkostlivě, že by klidně mohl mluvit normálně a nebyl by v tom rozdíl.

„Co teď?" zeptala se Ashley. Na chvíli nastalo ticho a Jesper se lekl, že už zase ztratil vědomí, ale poté uslyšel odpověď.

„Zavolej sem záchranku. Já se ho pokusím dostat dovnitř, aby nebyl na mrazu," rozhodl Zack, i když byl nejistý, jestli by měl se svým kamarádem hýbat. Přeci jen ale vyhrála myšlenka, že už nic zhoršit nemohl.

Otevřel tedy dveře do domu Handersonů. Dveře, které byly od rychlého odchodu rodiny stále odemčené, a opatrně k sobě přitiskl Jesperovo ochablé tělo. Pro jednou byl vděčný za to, jak lehký blonďák byl.

Položil ho hned v zádveří a teprve poté si uvědomil, že v domě nebylo o nic větší teplo než venku. Minimálně na ně už nesněžilo. V obýváku našel spoustu dek, z nichž dvě popadl a přehodil je přes Jespera ve snaze ho nějak udržet v teple.

Netušil, co by měl dělat. Nebyl Eddie, aby věděl, co bylo v dané situaci první pomocí. Ničilo ho vědomí, že nebyl schopný nějak pomoct.

Jesper stále dusivě vzlykal, po bledých tvářích mu tekly slzy a Zack si provinile uvědomoval, že to způsobil. Nechtěl svého kamaráda rozrušit, ale nepřišlo mu správné se vydávat za někoho, kým nebyl. Navíc ho v tu chvíli vyděsilo, že v něm Jesper viděl někoho mrtvého, když sám očividně umíral. Potřeboval popřít cokoli, co ukazovalo, jak špatně na tom Jesper byl.

„Promiň, Jesi, strašně mě to mrzí." Položil svému kamarádovi ruku na rameno ve snaze ho utěšit. „Nechtěl jsem ti tohle udělat. Přísahám, že jsem to nechtěl."

I přes jeho omluvy Jesper dál brečel a nezdálo se, že by měl kdy v blízké době přestat. Jeho kamarád byl jako slepý vůči všemu, kromě svého vnitřního utrpení, které mu Zack nechtěně způsobil.

Náhle Jesperovy sípavé vzlyky přešly v kašel. Nejdříve se nic nedělo, jen se mu tvář stáhla bolestí, ale poté mu od pusy vylétla sprška krve a potřísnila mu už tak zakrvácenou tvář. Nejhorší ale bylo, když se daný kašel změnil v cosi chrčivého a každý další záchvěv kašle otřásl pomalu celým Jesperovým tělem.

Zack to vytřeštěně sledoval, zmrzlý na místě pohledem na čerstvou krev svého kamaráda.

Poté ho z transu vytrhl Ashleyin naléhavý hlas. „Otoč ho na bok!"

Překvapený náhlým rozkazem vykonal, co se po něm chtělo. Jakmile byl Jesper na boku, začal kašlat krev v mnohem větším množství, ale už nezněl tak sípavě. Kašlal prudce ve snaze dostat všechnu krev ven.

V tu chvíli si Zack uvědomil, že se před ním Jesper dusil svojí vlastní krví a on se jen díval. Kdyby tam nebyla Ashley...

I přesto všechno Jesper nepřestával brečet. Ani poté, co mu to způsobilo. Ashley se připlazila k Jesperovi a začala mu chlácholivě dělat rukou kruhy na zádech, zatímco se jeho kašel zklidňoval.

„To je ono. Jen to dostaň všechno ven," povzbuzovala ho. Zack si ale byl jistý, že Jesper tu krev potřeboval. Už tak byl bílý jako stěna. Byla ale asi pravda, že jestli ji dokázal vykašlat, už mu asi k ničemu nebyla.

„Kdy tu bude záchranka?" dostal ze sebe nakonec slabě Zack, když se přeci jen Jesperovy vzlyky ztišily. Slzy však stále tekly. Možná už jen neměl tolik energie.

„Za chvilku. Říkali do pěti minut, když jsem volala," informovala s pochmurným výrazem, načež se vrátila k utěšování Jespera.

V tom do domu vtrhnul uřícený Max. Na prahu se však zastavil, ochromený pohledem, který ho přivítal. Jakmile všechno vstřebal, klesl u Jespera na kolena s bezradným pohledem.

„Jesi," pípnul sotva slyšitelně, jak měl sevřené hrdlo, ale ty bledé oči se k němu přesto stočily.

„Maxi," zaskřehotal Jesper a pusa se mu zformovala do čehosi, co měl možná být uklidňující úsměv, ale co vzhledem k jeho stavu naprosto selhávalo.

Bylo i tak překvapující, že vůbec promluvil. Zvláštní, že i v takové chvíli mu jeho instinkty velely, aby Maxe utěšil. Kolikrát už ho ochránil a možná to bylo tím, že mezi nimi byl Max nejmladší, ale před ním Jesper odmítal dál ukazovat, jak zlomený v danou chvíli byl.

„Bude to dobrý," zašeptal Jesper. Max po těchto slovech složil hlavu do dlaní a ramena se mu zatřásla. Zack si ho přitáhl k tělu, čehož se Max hned chytil a pevně sevřel jeho bundu v rukou.

„Jesi?" zkusil to váhavě Zack, když viděl, že jeho kamarád opět vnímá. „Tolik mě to mrzí."

Jesper na něj chvíli hleděl očima, v nichž se mísilo tolik různých emocí, že by to jeden ani nepoznal. Nakonec se ale opět vyprázdnily.

„To nic. Něco se stát muselo," pronesl s menší stopou trpkosti. „Říkal jsem ti, ať si to tolik nebereš."

„Jak si to nemám brát?" pomalu se rozesmál zoufalstvím Zack. Už znovu ho v očích pálily slzy.

„Kdybych byl kočka, tohle by byl můj pátý život," přiznal chraplavě Jesper. „Už bych měl být dávno mrtvý."

„To neříkej," zastavil ho Zack, který to nechtěl znovu poslouchat. Ne, když byla ta možnost tak blízko. „Musíš zůstat naživu! Nezasloužíš si umřít. Vem si, kolik špatných věcí by se stalo, kdyby si tu nebyl. Pomohl si spoustě lidem. Podle mě je jen dobře, že si to všechno přežil, ať už si myslíš cokoli. Nikdy bych tě nepoznal, kdyby si tehdy umřel. Možná jsem sobec, ale nechci, aby si odešel. Tak to prosím nevzdávej."

Těžko říct, co se v té chvíli Jesperovi honilo hlavou, když poslouchal jeho slova, ale zdálo se, že se v něm něco pohnulo podle toho, jak se jeho prázdný výraz změnil.

„Jsem rád, že jsem tě poznal, vás všechny, ale pět životů je hodně. Myslím, že další nepotřebuju," hlesl po chvíli ticha Jesper vyčerpaně a zavřel oči.

„Nemůžeš umřít, Jesi." Začaly Maxovi téct slzy. „Jsi ten nejlepší brácha, jakýho jsem si mohl přát. Nemůžu o tebe přijít. Prosím."

Jesper, neschopný ho nijak utěšit, mu jen věnoval další povzbudivý úsměv.

„Nebyl jsem tu tak dlouho. Uvidíš, že ti chybět nebudu," utěšoval ho už téměř neslyšně, protože ho i jen samotné mluvení nesnesitelně bolelo. „Prostě zapomeňte, že jsem tu byl."

Než stihl kdokoli říct něco dalšího, před domem konečně zastavila ambulance a z ní vyskákal pár záchranářů s nosítky.

Nebylo těžké pro ně určit místo, kde byli třeba a vběhli do domu. Jeden z nich je popohnal s pochvalnými slovy od Jespera, aby jim udělali místo, zatímco ten druhý nemeškal ani sekundu a vyhodnocoval to nejdůležitější o Jesperově stavu. Když se k němu jeho společník připojil, zkušeně ho naložili na nosítka, která po jeho zajištění zvedli na kolečka a opět opustili dům, přičemž jejich jediným uvědoměním tří vyděšených dětí byl rychlý konejšivý úsměv od jednoho ze záchranářů. Jinak byla veškerá jejich pozornost věnována Jesperovi, který nevypadal, že by to všechno vnímal.

Jen zmateně kroužil očima, protože mu znemožnili pohyb krkem. Nevypadal ale, že by měl strach.

„Počkejte!" Zvedl se konečně Max ze země s naléhavostí v očích. „Je to můj brácha. Musím jet s ním."

„Kluku, to asi není dobrý nápad," namítl záchranář, zatímco nakládali nosítka do sanitky. Nevěnoval Maxovi příliš velkou pozornost, jen neustále vykládal svému společníkovi něco ve slovech, kterým Max nerozuměl, jen viděl, jak Jesperovi nasazovali něco na obličej.

„Mám právo s ním jet," hájil se Max, který nechtěl, aby mu Jespera odvezli.

„Tohle není nic, co bys měl vidět. Bude lepší, když tu počkáš na rodiče." Podíval se na něj s větším soucitem druhý záchranář.

Jako na zavolanou se do ulice přiřítilo auto, a ještě, než zastavilo, dveře spolujezdce se otevřely a ven vyskočila paní Handersonová s divokým výrazem.

„Počkejte!" Hnala se k sanitce stejně, jako předtím Max. Záchranáři na sebe netrpělivě pohlédli, ale věnovali jí svou pozornost. Věděli, co bude chtít říct ještě, než znovu otevřela pusu, a když prohlásila, že jede se svým svěřencem, neřekli ne, protože už opravdu potřebovali vyrazit.

Oba záchranáři znali Handersonovi, díky tomu, že pan Handerson pracoval v nemocnici, a přestože nikdy neměli šanci ostatní členy rodiny moc poznat, něco málo o nich věděli. Neměli tedy problém s tím, že by s nimi jela. U ní alespoň nemuseli dávat pozor na někoho jiného než na pacienta.

„Maxi, do auta!" zakřičel pan Handerson, aby si chytil pozornost ukřivděného chlapce. „Pojedeme za nimi."

Max nepotřeboval větší pobízení. Během chvíle už z ulice vyjížděla houkající sanitka a za ní se hnalo v těsném závěsu auto.

Zack s Ashley zůstali zničeně zírat na rychle mizející průvod. Už nebylo nic, čím by mohli pomoci. Nyní přišlo čekání.

Brunet pohlédl na červenou skvrnu na zídce plotu vedle branky, jež zůstala dokořán. Nikoho nenapadlo zajistit dům.

Oči mu zabloudily na podlahu v zádveří, na níž se leskla krev v místech, kde před pár chvílemi ležel jeho kamarád, připravený zemřít.

Venku stále padal první sníh, bylo ráno o Vánocích, a jeho jediná myšlenka byla, jestli to bylo naposledy, co svého kamaráda viděl.

(8.9.2022)