„Jsi si jistý, že ještě nechceš zůstat doma?" zeptala se starostlivě paní Handersonová, když Jesper doklopýtal ráno do kuchyně. Už sice dva dny horečku neměl, ale stále byl hodně zesláblý, což bylo jasně vidět na tom, jak moc se třásl. Chodil jako někdo, kdo se nově naučil používat nohy a často se musel opírat, aby ulevil jejich zatížení. Bylo ale těžké ho přimět sedět, tudíž ho jen většinou někdo sledoval pro případ, že by to s ním někde seklo.

Vůbec se jí to nelíbilo. Nechtěla ho v takovém stavu pustit z domu. Co kdyby znovu onemocněl? Přeci jen už začal prosinec a teplota klesala s každým dnem.

Jesper si byl ale jistý, že bylo načase začít opět fungovat. Proležel celý týden a chtěl už konečně něco dělat. Nerad si připadal jako zátěž a úkoly ze školy se pouze kupily, i když Eddie během jejich telefonních hovorů slíbil, že mu s nimi pomůže.

„Zvládnu to," ujistil ji znovu. Pro jednou neignoroval onen hřejivý pocit z její starosti. Po týdnu, kdy na ní byl závislý bylo těžké udržet si přesvědčení, že je ta starost falešná. Dovolil si v ní o něco víc věřit.

Spojila rty v úzkou linku, ale už věděl, že jeho přání nezamítne. Došla k němu a v posledním pokusu se dotkla rukou jeho čela. Oba ale věděli, že už není nemocný. Stále ovšem bylo zvláštní, že před jejím dotykem neucuknul.

„No dobře." Povolila ramena. „Ale teple se obleč, a kdyby si byl až moc unavený nebo ti nebylo dobře, zavolej a přijedu pro tebe."

Kývnul, přestože už si daným výkladem prošel předchozí den a dokončil svoji přípravu do školy. Nechal ji, aby pro svůj klid zkontrolovala, jak se oblékl, než vyšel s Maxem ze dveří, protože cítila potřebu se znovu ujistit, že nebude mrznout, a vyrazili.

Max se u něj držel blíž než obvykle pro případ, že by Jesper ztratil rovnováhu a zvolili pomalejší tempo chůze. Během víkendu se to stalo pro Handersony stejně naučeným zvykem, jako kontrola, že pil. Stalo se to zvykem poté, co Jesper dvakrát spadl při svých krátkých výpravách po domě, jakmile nemoc ustoupila.

Prozřetelně vyrazili dostatečně včas na to, aby neměli zpoždění a mohli si to tedy dovolit. Během cesty se Jesper potřeboval jen jednou zastavit, aby se vydýchal a opřel o zeď nejbližší budovy. I to pro něj bylo docela zklamání, protože většinou měl mnohem větší výdrž, ale nedal to na sobě znát, aby nedal Maxovi dojem, že se musí otočit a jít zpátky.

Přeci jen, ve škole bude prakticky celý den sedět. Ani to nebyl tak dlouhý den, co se týkalo vyučování.

Max se k němu ale poté stejně ještě více přiblížil. Svoji práci kontroly bral vážně. Vždy důsledně plnil jakoukoli ochranářskou roli, kterou si přisvojil. Jespera to pokaždé zahřálo. To ani neměl tušení, s jakou pravidelností se Max přesvědčoval, že pil během jeho nemoci.

Pro jednou se rozdělili až úplně ve škole, protože ho Max odmítal opustit, dokud neviděl, že byl v blízkosti někdo, kdo by jeho roli převzal.

Jesper měl podezření, že ho bude Max pronásledovat až do třídy, když se na ně usmálo štěstí a u skříněk zahlédli Eddieho. Netrvalo dlouho, a jakmile se přiblížili, střetli se s ním očima.

Eddie se nejdříve zastavil a párkrát překvapeně zamrkal, než se mu na tváři rozlil široký úsměv. Hned na to se jim vydal naproti, a i když bylo vidět, že to chtěl, neobejmul Jespera. Věděl totiž, že měl stále problém s přijímáním náklonnosti. Obzvláště mezi hodně lidmi.

Místo toho si jen vyměnili pozdravy, načež Max odspěchal na svoji hodinu, zjevně spokojený, že Eddie zaujme jeho místo.

„Je fajn tě vidět." Šťouchnul do něj mírně loktem Eddie, když se spolu vydali do třídy. „Už jsem se začínal bát."

„Nebylo to tak zlý." Popotáhl si ucho tašky Jesper výmluvně.

„Jasně," odfrkl si Eddie, ale více to nekomentoval. „Teď už je ti dobře?"

„Jen jsem pořád trochu unavený," rozhodl se jít s upřímností Jesper. Možná to bylo mírné slovo pro jeho přetrvávající slabost, ale nepřišlo mu to tak důležité, ani vážné.

„To je po takové nemoci normální. Snad to brzy přejde." Usmál se na něj povzbudivě Eddie. Jesper mu věnoval vděčné pousmátí.

Věděl, že to nic nebylo. Ze zkušenosti ale také věděl, že zbytková únava nepřejde přes noc. Vždy se z toho vzpamatovával dlouho a také ho to štvalo. Jeho kondice tím byla dost ovlivněna, což bylo patrné už na tom, že sotva vyšel do schodů.

I kdyby tedy chtěl ignorovat všechny rady, aby to bral zlehka, nemohl. Nic fyzicky náročného by totiž stejně nezvládl, ať už to bylo sebevíc frustrující.

Musel se tedy dočasně smířit s klidovým režimem.

***

Když vešli do třídy, Zack s Alem ho přivítali, jako by ho neviděli několik měsíců a ne jen týden. Přitom s ním, hlavně ke konci, mluvili každý den přes telefon. Věděli, že je v pořádku.

Méně vřelé uvítání ho čekalo ve skříňce. Téměř na něj vypadla další várka vzkazů. Ani se je neobtěžoval číst a pouze je založil k těm ostatním. Mohl je projít později, ale pochyboval, že by tam bylo něco důležitého.

Kdyby mu chtěl někdo něco naléhavého, určitě by si našel způsob, jak mu to sdělit i mimo formu dopisu.

„Kde bereš tolik poznámek? Přísahal bych, že tě skoro nikdy nevidím o hodinách psát," podivil se Zack, když zahlédl, jak dopisy rovnal, aby mu ve skříňce nezabíraly tolik místa.

„Není jich až tak moc." Nedal na sobě nic znát Jesper. „A jsou tam i různý papíry, co jsme někdy dělali, nebo potřebovali."

Na to Zack jen pokrčil rameny a nechal to být. Jesper byl jen rád, že od něj nikdy nechtěl žádné poznámky. Nevěděl, co by mu poté řekl.

„Půjdu příští sobotu kupovat vánoční dárky. Nechcete jít se mnou?" zeptal se brunet všech. S nadějí se po nich podíval, protože nerad chodil do obchodů sám, i když se ukázalo, že přítomnost všech byla většinou až moc hlasitá.

„Není na jejich nakupování trochu pozdě?" Pozvedl obočí Eddie.

„Jako bych je někdy kupoval včas," uchechtl se Zack bez špetky hanby. „No tak, bude sranda."

„Taky ještě nemám všechno. Vybírání dárků mi nejde," přiznal Al. „Klidně půjdu."

„Jesi?" Otočil se na něj Zack pro jeho názor.

„Upřímně, nepřemýšlel jsem nad dárky. Já Vánoce neslavím." Podrbal se nervózně na zátylku tázaný. Minulý rok sice pár dárků nakoupil, ale nebylo to něco, co by dělal každý rok. Tím, že moc nelpěl na hmotných věcech, nepřišlo mu to tak důležité, i když rád dělal lidem radost. Jenže protože dával drobné dárky celoročně, bylo těžké si představit svátek, který by na tom byl založený.

„Proč ne? Kdo by je neslavil?" Rozšířil překvapeně oči Zack, jako by mu jen ta myšlenka přišla naprosto nepochopitelná.

„Je to složitý." Zavrtěl hlavou Jesper. „Ale mohl bych něco koupit pro pár známých, i když nevím, kdy za nima pojedu."

Ještě mu sice Handersonovi neřekli, jak to bude, ale už plánoval různé možnosti. Tou nejjednodušší bylo, že by svátky strávil v domově důchodců, kdyby ho tam strpěli. Strávil tam i poslední Vánoce a bylo to příjemné, i když si připadal trochu provinile. Bylo zvláštní slavit bez Connora.

Byla ale i možnost, že ho Handersonovi budou chtít mít v domě, což by znamenalo skoro dva dny v pokoji strávené pravděpodobně kreslením. Nevadila mu ani jedna možnost. Stejně v tom neviděl velký význam. Byl to jen další den.

„Nemůžeš něco takovýho vybalit a pak hned mluvit o něčem jiném," zarazil jeho myšlenky Al. „Jak to myslíš, že neslavíš Vánoce?"

Jesper se na něj nechápavě podíval. Opravdu nevěděl, jak mu na to odpovědět, protože si nebyl jistý, na co se ptal.

„Je to rodinná záležitost. Ne všichni pěstouni stojí o to, aby se do toho pletly cizí děti. I oni chtějí mít nějaký čas s rodinou," rozhodl se nakonec pro základní důvod.

„Přece jste ale rodina, ne? Jen ne biologická. Nemůžou vás jen tak vystrčit." Zamračil se téměř naštvaně Zack. Obočí měl stažené v zamyšlení.

„Nedělají to všichni," dodal pomalu Jesper, nejistý, jestli to zlepší situaci.

„Neměl by to dělat nikdo," trval si na svém Zack, načež Jesper pouze pokrčil rameny.

„Co teda normálně děláš na Vánoce?" zajímal se Eddie, snažíc se přimět svého kamaráda, aby se uklidnil. Už věděli, že přímo konfrontovat Jespera tím, jak špatný podle nich měl život nebylo dobré.

„Poslední čtyři roky to bylo složitý. U pěstounů jsem prožil jen jedny. Prostě někam jdu. Najdu si místo, kde bych byl v suchu. Poslední dva roky jsem je strávil u různých známých. To nebylo špatný. Už se ale stalo, že jsme s Connorem prostě byli celou noc venku," vzpomínal Jesper. Tušil, že opět dává příliš neurčité odpovědi, ale necítil se na to vytahovat takové zážitky ve škole.

„Budeš letos slavit s Handersony?" zeptal se Zack znepokojeně.

„Ještě nic neřekli." Pokrčil rameny.

„Jsem si jistý, že s tebou počítají." Kývnul si tak trochu pro sebe Eddie. „Ale jestli si nejsi jistý, můžeš se zeptat, aby tě ujistili."

„Co když si pak budou myslet, že se mnou musí počítat? Nechci se vnucovat," svěřil se se svojí obavou Jesper.

„Tak to brát nebudou." Zavrtěl hlavou Eddie. „Klidně si to rozmysli. Nemusíš se jich ptát dneska, ale nenechávej to na poslední chvíli, aby nebyly nedorozumění. Pokud ani netuší, že by mohl být v tomhle ohledu problém, řešit ho nebudou."

Jesper si nechal jeho slova projít hlavou. Dávala mu smysl, ale stejně se mu s tím nechtělo jít za Handersony. Co když podle nich byla odpověď jasná a jen ho odbydou?

Už párkrát se ukázalo, že měli jiný pohled na to, co je normální. Nechtěl, aby došlo k dalšímu střetu, protože i když mu vysvětlí, proč to pro ně není normální a proč by to podle nich normální být nemělo, nic to neměnilo na tom, že pro něj to takové bylo. Vyrostl tak, a to pár slov nezmění.

„Zeptám se." Kývl.

„Dobře." Usmál se ujištěněji Eddie. „Pak řekni, jak to dopadlo. Pro náš klid."

„A abychom tě k tomu dokopali, pokud ti to bude moc trvat," dodal Al s úšklebkem.

***

Bylo úterý, když ji znovu potkal. Mířil k paní Romingové, aby splnil své povinnosti, pro jednou v rozumnou hodinu a spatřil ji v parku před zverimexem. Stejně jako minule pouze stála na místě, jen místo deště pozorovala ptáky.

Měla na sobě fialovou bundu a oranžovou pletenou čepici, která z většiny zakrývala mastné vlasy. Nemohla ale zakrýt strhaný obličej a prázdné oči. Podle výrazu se nezdála být plně přítomná.

Možná by Ashley nechal být. Přeci jen se nezdálo, že by potřebovala pomoc. Nevěděl, jestli by ocenila jeho společnost, když by nebyl nijak užitečný. Jenže ten výraz znal a bylo mu jasné, že ji tak nemohl nechat. Nebyl sice dobrý ve zvedání nálady, ale byl si jistý, že něco vymyslí.

Sice to nevypadalo, že vnímá své okolí, ale jakmile se přiblížil, zvedla k němu pohled. Chvíli z jejího výrazu nešlo nic vyčíst, což ho znervóznilo. Posledně ho přivítala kousavými poznámkami, ale nepřišlo mu, že by se rozloučili ve zlém. Netušil ale, jestli se její názor na něj změnil.

„Můj rytíř na bílém koni," řekla Ashley nakonec trpce a nepřítomně přejela rukou po kole svého vozíku. „Co tu děláš? Vždyť neprší."

Už z toho bylo jasné, že neměla dobrou náladu, ale s tím počítal.

„Musí pršet, abych s tebou směl mluvit?" zeptal se klidným hlasem.

„Nepotřebuju pomoc." Odvrátila pohled otráveně, aniž by odpověděla.

„Netvrdím opak." Zavrtěl hlavou. „Jen mě napadlo, jestli by sis nechtěla s někým promluvit. Nebo s někým mlčet."

Odfrkla si, ale viděl, jak se koutek jejích úst zvedl v menším úsměvu. To byla úleva, protože to dokazovalo, že se přeci jen nestavila k jeho přítomnosti s takovým odporem jako minule.

„Samozřejmě, jestli chceš, abych odešel, můžu," dodal.

„Chceš snad být můj terapeut?" Podívala se na něj s mírným zájmem.

„Spíš společník," opravil ji. „Na to mě ani nemusíš mít ráda."

„Není to tak, že tě nesnáším." Protřela si oči unaveně. „Promiň, jestli jsem zase zbytečně toxická. Jen už mě to všechno štve, a to budu na vozíčku ještě celou věčnost. Všichni se chovají, jako by to byl konec světa a úplně ignorují, že mám za pár měsíců zase chodit."

„Jen se jimi nenech vynervovat," dovolil si tiše poradit. „Nikomu by neprospělo, kdyby si se jimi nechala vydeptat a začala věřit jejich řečím."

„To já vím, ale nezvládám to. Prý mám být trpělivá, říká můj doktor, a já jsem trpělivá, co se týče doby mý rehabilitace, ale dochází mi trpělivost s mojí rodinou. Oni by nejradši, abych nedělala vůbec nic. Kdyby bylo po jejich, ležím celý den v posteli, přitom táta stresuje, jak to ovlivní moje schopnosti v gymnastice," vychrlila ze sebe svoje frustrace, přičemž postupně zvyšovala hlas, jak se v ní opět probouzeli při jejich vyřčení.

„Děláš gymnastiku?" zeptal se zvědavě. Nebál se té otázky, protože podle jejích slov a tónu to neznělo, že by se ona bála o svoji budoucnost. Očividně šlo spíše o otce.

„Už několik let." Kývla s menším úsměvem. „Je to ale spíš můj koníček, než že bych na tom chtěla založit celou svoji kariéru, jak by chtěl táta. Já jsem spokojená s pár menšími soutěžemi ročně."

„To zní hezky. Věci často ztrácejí své kouzlo, když se dělají profesionálně," přitakal.

„To mi povídej. Nestojím o to, aby mi to znechutil nějaký trenér, kterému jde o to, aby všechno bylo perfektní," pokračovala, než se na chvíli zarazila. „Teď si ale pěkně dlouho nezatrénuju."

„Náhodou, vozíček je dobré cvičení na ruce," podotkl, čímž si vysloužil krátký smích.

„V tom máš pravdu. Kašlu na kladinu a sestavy, svoji budoucnost vidím na bradlech. Budu létat," prohlásila s širokým úsměvem, i když trval jen pár chvil. Byla to nejupřímnější radost, jakou u ní za svůj pobyt v Sidecliffu viděl. Bylo to povzbuzující, vzhledem k její situaci.

Létání byl hezký cíl, zvlášť když si byl jistý, že to z velké části myslí vážně. Sám o létání často snil během pozorování ptáků, tak jako snad někdy každý. Nejblíže, co se k němu dostal bylo, když vypadl z okna. Tehdy se to zdálo věčností, než se dal do pohybu, a poté už setkání se zemí přišlo až moc rychle.

Přišlo mu trochu líto, že i ona byla v takové chvíli schopná plánovat svoji budoucnost, zatímco on se bál pomyslet na příští týden. Nikdy si nedělal dlouhodobé plány, protože nevěděl, kdy jeho štěstí znovu udeří. Kdyby ho neposlali pryč pěstouni, pravděpodobně by skončil v nemocnici, nebo hůř. Nechtěl mít sny, protože by si je nejspíš ani nemohl splnit. Ani ty nejobyčejnější.

Nevěděl, co bude dělat, kdyby se náhodou dožil konce svého pobytu v systému. Nevěděl, co by chtěl studovat nebo jakou by chtěl dělat práci. Jeho cílem vždy bylo se nějak prokousat daným dnem. Nic víc.

Přesto jí úsměv oplatil, protože její chvilkové nadšení bylo nakažlivé.

„To je dobrý plán," uznal lehce.

„Samozřejmě. Jako bych někdy měla špatné nápady." Protočila oči s úsměvem, který říkal, že jen škádlí. „To bys měl vědět, jestli se se mnou chceš bavit."

„A chceš se bavit ty se mnou?" obrátil otázku vážněji. Její úsměv trochu opadl zamyšlení a její mlčení se nepříjemně protáhlo, než konečně odpověděla.

„Víš, Jessie, nejsi špatný. Nevadilo by mi, kdybychom se bavili častěji, pokud jsem tě teda doteď neodradila," prohlásila nakonec. Trochu ho tím zaskočila. Byl si docela jistý, že se s ním bavila, jen aby měla na koho vychrlit své problémy. Možná to byla zčásti pravda, ale nezdálo se, že by to bylo to jediné, proč by ho tolerovala.

Chvilku si nebyl jistý, jestli si vůbec pamatovala jeho jméno. Bylo možné, že si ho spletla, ale měl pocit, že to byl záměr.

„Myslím, že jsme nezačali dobře, ale že to nic neznamená." Zavrtěl hlavou. „Můžeme se bavit."

„Jako společníci," řekla významně.

„Co se nemusí nesnášet," dodal stejným tónem a doufal, že správně odhadl její povahu, a že nepřekročil nějakou mez.

„Třeba to dotáhneme na přátele." Pokrčila rameny. „Nedal by sis shake?"

Tahle nabídka ho překvapila ještě víc. Nebyl si jistý, jak odpovědět. Stále si stál za tím, že si nechtěl dělat další přátele, ale říkal si, že by mohla ocenit někoho, kdo nespadal do žádných jejích přátelských skupin a měl tedy úplně jiný pohled na věc. Nezdálo se, že by teď měla někoho, s kým by si mohla povídat. Věděl, že skoro nikdo nechtěl poslouchat o cizím trápení.

Jasně, pokud by musel odjet, nebylo by to ideální, ale kdyby na sebe měli kontakt, stále by mohli nějak komunikovat. Minimálně do té doby, dokud by jí byl nějak užitečný.

Ani nemuseli být přátelé. K cukrárně to byl kousek a bylo možné, že si kromě problémů v životě nebudou mít o čem povídat.

„Jasně," souhlasil.

Stále bylo brzy a nijak nevadilo, že práci udělá později. Nevěřil, že by se mohl nějak zdržet.

Přesto spolu nakonec strávili celé odpoledne. Když si koupili shaky, přesunuli se do druhého parku a jen si povídali, dokud nezačalo zapadat slunce.

Překvapivě si měli o čem povídat. Nemluvila pořád jen o sobě a zajímala se i o jeho koníčky a o tom, jaký byl život v systému.

Některé věci jí řekl, jiné si nechal pro sebe. Nechtěl se jí svěřovat. Stále pro něj byla příliš cizí. Nijak jí to ale nevadilo. Netlačila na něj, protože ani ona nechtěla mluvit o některých věcech.

Když jim došly témata, povídali si o létání a Jesper přemýšlel, jaké by to bylo mít možnost snění. Vidět svoji budoucnost v hezkých barvách. Stačilo jediné odpoledne a přál si, aby toho byl schopný.

***

Už jen fakt, že paní Handersonová chtěla, aby ve středu přišel po škole hned k nim byl mírně znepokojující, protože mu nebyl řečený důvod. To nikdy nevěstilo nic dobrého, ale z minulých rodin dobře věděl, že by neměl namítat. Proto jen napsal paní Romingové, že se staví později, pokud vůbec. Ne poprvé byl vděčný za její volný přístup.

Teprve když přišel, dozvěděl se, že mají mít návštěvu, což ho pouze víc zmátlo. Většinou pěstouni drželi své chráněnce od návštěv dál, pokud tedy nechtěli ukazovat na odiv, jak dobří jsou to lidé, že se starají o cizí děti. Nepřišlo mu ale, že by něco takového Handersonovi dělali, i když ho to už párkrát napadlo, vzhledem k jejich domu. Určitě ho nepotřebovali na dávky, takže jaký jiný důvod by mohli mít? Jenže nyní už přijal možnost, že prostě chtěli pomoct.

Proč by tedy měl být přítomný během návštěvy?

Napadlo ho, jestli měl být po ruce, aby pomáhal s obsluhou hostů, ale jakmile něco takového naznačil, paní Handersonová ho hned vyvedla z omylu. Prý by ho tak nikdy nezneužila.

Teprve když spatřil, kdo o necelou hodinu později prošel dveřmi, došlo mu, o co šlo. Jednalo se o dospělý pár, který nikdy v životě neviděl, což by mohlo být alarmující, kdyby s sebou neměli malého kluka, který zaváhal jen chvíli, než se rozběhl k Jesperovi. Tváře většinou nezapomínal a hned tedy Billyho poznal, i když neměl své hnědé vlasy slepené dešťovou vodou.

Billy se na něj zářivě usmál, načež se bez varování přilepil k Jesperovu boku. Ten ztuhl, přičemž si v koutku mysli vybavil jeho první setkání s Maxem. Netrvalo ale dlouho a uvolnil se. Asi si už opravdu zvykl na fyzický kontakt, díky posledním pár měsícům.

Paní Handersonová se mezitím vítala s Billyho rodiči a Jesper se sotva začal soustředit na jejich hlasy, když přistoupili k němu.

„Moc ráda tě konečně poznávám." Přistoupila k němu Billyho matka, žena s krátkými hnědými vlasy a laskavýma očima. „Můžeš mi klidně říkat Amy a tohle je John. Billyho si určitě pamatuješ."

„Jesper," zmohl se na představení, načež si nemohl pomoct a zadíval se na paní Handersonovou v němé otázce. Možná spíše prosbě. Ta naštěstí hned přiskočila na pomoc, když viděla jeho bezradný výraz.

„Profesor Strucker mi zavolal s tím, že by ti chtěli osobně poděkovat za tvoji pomoc Billymu. Hned na to si ale byl nemocný, takže se to trochu odložilo, ale všechno jsme domluvili. Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekla, ale napadlo mě, že by to bylo hezké překvapení," vysvětlila stručně.

Nemám rád překvapení, pomyslel si Jesper. Tohle jedno určitě bylo. Strucker mu řekl, že jim dá kontakt na něj, ne na jeho pěstouny. Zpětně to ale dávalo smysl, vzhledem k tomu, že na něj sám kontakt neměl, a i kdyby ano, dlouho nebyl schopný sám nic řešit.

Přesto se mu to nelíbilo, protože se najednou z vyhlídky na krátkou schůzku stala návštěva. Nechtěl, aby o tom Handersonovi věděli, protože to znamenalo, že o něm mluvili za jeho zády. To u pěstounů nebylo dobré.

Stačilo, že jim Max řekl o tom, co se stalo ve škole, a že si díky tomu vyslechl poučení, jak riskantní to bylo. To poučení, které už dvakrát slyšel. Nechtěl to řešit znovu, i když nyní vypadala paní Handersonová spíše hrdě.

Nicméně už se to dělo a nemohl prostě utéct. Zvláště, když mu paní Handersonová řekla, že chce, aby byl v domě. Proto jen nastavil zdvořilý výraz.

„Přesně tak." Kývla nadšeně Amy, než nasadila zasmušilý výraz. „Málem to se mnou švihlo, když mi zavolali ze školy, co se stalo. Nevím, co bych dělala, kdyby Billy spadl."

Podívala se na svého syna, který konečně pustil Jespera a tvářil se přiměřeně provinile. V tu chvíli Jesper věděl, že si i Billy vyslechl svoje.

„Pojďte si sednout," pobídla je paní Handersonová do kuchyně. „Udělám kávu."

„To zní dobře." Kývnul vděčně John, mohutný muž s krátkými vousy. Jesper si teprve tehdy uvědomil, že muž držel velkou krabici a znervózněl. O ničem takovém řeč nebyla. Než ale stačil pomyslet na to, co by krabice mohla obsahovat, byli v kuchyni u stolu a paní Handersonová všem rozdávala hrnky s horkým nápojem.

Billy obsadil židli nejblíže Jesperovi a s nedočkavým výrazem upíjel svoje kakao. Očividně také nebyl spokojený s vývojem návštěvy.

Krabice naštěstí nezůstala v tajnosti dlouho. John si pravděpodobně všiml Jesperových nervózních pohledů, protože ji položil na stůl a přišoupl ji k němu blíž.

„To je pro tebe. Rádi vyjadřujeme vděčnost dary, i když chvilku trvalo, než jsme našli něco, co by snad bylo dost dobrý. Naštěstí nám tví rodiče pomohli," řekl s milým úsměvem.

Na to se Jesper v židli téměř odtáhl, sotva se udržel na místě. Až moc věcí bylo špatně. John se pravděpodobně pouze přeřekl, což Jesperovi tolik nevadilo. Lidé to dělali často. Nicméně nebyl na danou situaci připravený. Doufal v krátký rozhovor, ne krabici s dárky. Netušil, jak reagovat.

„To nemusíte. Já nic nechci," dostal ze sebe, co nejmírněji, aby nepůsobil nevděčně, či hrubě. „Kdybych to věděl, řekl bych vám to předem. Omlouvám se."

„Bylo nám řečeno, že nerad přijímáš dárky, ale musíš pochopit naši pozici. Udělal si něco, co ti nikdy nemůžeme splatit a obyčejné díky není v našich očích dostatečné," prohlásila Amy.

„Bylo by to víc než dost," ujistil je Jesper. „Ani to lidé moc nedělají."

„No, pro nás to dost není." Zavrtěl John hlavou. „Díky tobě máme šanci být s naším klukem, a to pro nás znamená všechno. V mých očích je tohle ještě málo." Na konci svých slov mávl na krabici.

Jesper si ji znovu změřil a přemýšlel, co by ho čekalo, kdyby ji otevřel. Přece tam nemohlo být nic drahého. Na to vypadala až moc obyčejně. Ale jejich slova ho znervózňovala. Říkali, že jim s výběrem pomáhali Handersonovi, tudíž se museli řídit tím, co o něm jeho pěstouni věděli, a to přeci jen nebylo moc. Jenže ta krabice nebyla nejmenší.

Paní Handersonová se na něj povzbudivě podívala. Nechtěl to přijmout, ať už to bylo cokoli. Za prvé, přišlo mu to jako odměna za něco, co pro něj nebylo nic zvláštního. Za druhé, neměl dárky rád, z mnoha důvodů. Většinou si je nemohl nechat a už si je odvykl přijímat. Nemohl ale přeci pořád odmítat, tím by je zklamal, když si očividně dali práci s hledáním, co by se mu mohlo líbit. Byla to krabice speciálně pro něj, ne nějaký dárkový koš, který mohli kdekoli koupit.

Nakonec ho ale přesvědčil Billy, který se nadšeně nakláněl na židli, aby na krabici lépe viděl.

„Otevři to, pomáhal jsem vybírat," prohlásil Billy hrdě. Jesper okamžitě povolil napnutá ramena a váhavě se natáhl po krabici, protože jak by mohl odmítnout. Přece jen se ale zastavil, než ji otevřel a znovu hledal ujištění v tvářích přítomných. Když našel pouze povzbuzení, odklopil víko a nahlédl dovnitř.

Nevěděl, co čekal. Určitě ne několik různých věcí. Úplně navrchu krabice našel sadu zdobených kvalitních trsátek na kytaru. Byla všechna černá se zlatým zdobením. Na první pohled vypadala mnohem dražší než ta, která používal. Měl chuť je upustit, protože by něco takového vůbec neměl mít v ruce, natož to vlastnit. Přiměl se je ale téměř zbožně položit a pokračovat v prohledávání krabice.

Jako další ho přivítaly dva tlusté skicáky, do kterých si byl jistý, že by mohl i malovat, aniž by poškodil stránky. Spolu s nimi našel celou řadu potřeb na kreslení i malování, od tužek až po tempery. U všeho se jednalo o velká balení, která by mu mohla vydržet snad navěky a bylo v nich neuvěřitelné množství barev. Dokonce tam byl i menší kufřík na dané potřeby.

Když to prošel, připadal si trochu mdle. Ruce se mu mírně třásly a cítil určitou slabost. Všechno, co vytáhl bylo pro někoho, jako byl on, až moc kvalitní a na první pohled drahé. Nedokázal přijmout, že to mělo být pro něj. Přitom ještě stále byly v krabici další věci. Měl chuť ji zavřít a odejít, aby to už nemusel vidět. Přiměl se ale pokračovat.

Další byla velká krabice čokoládových bonbónů, díky kterým si vzpomněl na Zacka. Vzdáleně se zamyslel, jestli i on s Eddiem a Alem pomáhali s výběrem věcí. Vůbec by se nedivil, jestli do toho byl zatažený i Max.

Poslední věc v krabici byla překvapivě deka. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, proč by mu dávali něco takového, ale nakonec si vzpomněl, že s ním většinou Max sdílel pokoj a asi si všiml, v jakém stavu byla deka, pod kterou Jesper spal, vzhledem k tomu, že tu od Handersonů použil jako závěsy.

Deka byla sice srolovaná, ale působila objemně a na dotek byla neuvěřitelně příjemná. Měla tmavě červenou barvu, což byl malý, ale hřejivý detail. Hned měl chuť ji obejmout jako plyšáka a odnést ji do svého pokoje. Stačila mu chvíle a bylo mu jasné, že tohle se mu z celé krabice líbilo nejvíc a jeho mozek neměl takový problém přijmout, že by to mohlo být jeho.

Všichni kolem stolu si museli všimnout, jak se jeho úzkostlivý výraz změnil, protože se sami uvolnili a tvářili se jako vítězové. Tedy, dokud si John neodkašlal s menším nervózním úsměvem.

„Tohle byly jen takové drobnosti. To nejlepší je ještě v autě, ale hned pro to dojdu." Mrkl, načež bez dalších slov vstal od stolu a vyšel ze dveří. Jesper se za ním díval téměř zděšeně. Rychle očima znovu přejel veškerý obsah krabice, aby se ujistil, že si nic nepředstavoval, ale všechno tam stále bylo.

Jestli tohle podle nich byly drobnosti, nedokázal si představit, co měl hlavní dárek být. Už teď to bylo mnohem víc, než mohl doufat, že by kdy dostal.

Vyjeveně se podíval na paní Handersonovou, která se na něj pouze omluvně usmála. Asi už stihla pochopit, že to pro něj byla citově vypnutá situace a že ji úplně nezvládal.

Už se chtěl otočit na Amy, aby jí vymluvil cokoli měli v plánu, ale v tu chvíli vešel John zpátky do domu s něčím, co si nešlo splést. V tu chvíli byl Jesper konečně schopný otevřít pusu.

„Tohle opravdu není nutné," začal namítat v menší panice. „Jsem si jistý, že vám pořád vrátí peníze, když ji vezmete zpátky. Tohle nemůžu přijmout."

„Nesmysl." Mávnul rukou John a podal Jesperovi pouzdro na kytaru. Ne obyčejné látkové, ale pevné na pojistky, vevnitř pravděpodobně přesně tvarované a vystlané nějakou jemnou látkou. Jesper se odtáhl, vyděšený i jen z pomyšlení, že by se toho měl dotknout.

„Pro nás je to opravdu to nejmenší, co můžeme udělat. Slyšeli jsme, že skvěle hraješ na kytaru, ale že máš jen španělku. Naštěstí mám známého, který se v tomhle vyzná a pomohl nám najít něco, co by snad bylo pro tvůj styl hraní lepší," vysvětlil John vřele a znovu pobídl Jespera, aby si ji vzal, protože samozřejmě, že to pouzdro nebylo prázdné.

„Tohle vážně nemůžu." Vrtěl hlavou přiškrceně Jesper, přičemž se stále odtahoval, až málem spadl ze židle.

„Proč by ne? Zasloužíš si mnohem víc než kytaru. Tak přijmi aspoň ji," přidala se Amy, ale Jesper stále vrtěl hlavou. To už opravdu bylo moc. Už jen podle toho obalu mu bylo jasné, že se nejednalo o levnou kytaru.

„Co kdybys na ni zahrál? Aspoň uvidíš, jaká je," navrhla paní Handersonová.

„Mohl bych ji poničit a pak už by ji zpátky nevzali," namítl polohlasně. Ruce si držel pevně kolem pasu, aby se jí ani náhodou nedotkl s tím, jak mu ji John cpal.

„No tak." Kývnul na něj znovu John. „Trváme na tom. Necháme ji tady tak jako tak. Bylo by hezký, kdybys ji aspoň využil."

„Jsem si jistá, že pokud se o ni někdo dokáže postarat, si to ty. Je jasný, že si věcí vážíš," povzbudila ho paní Handersonová. „Jen na ní zkus teď zahrát a třeba uvidíš, že to bude láska na první píseň."

Nijak zvlášť z jejích slov nenabral odvahu, ale když viděl výrazy Billyho rodičů, pochyboval, že je přesvědčí, aby si ji vzali zpátky a namítání by jen zkazilo jejich očekávání. Když už si s tím dali tu práci, asi by se jim nelíbilo, kdyby přišla vniveč.

„Podívej," vzdal John snahu o vecpání pouzdra Jesperovi a místo toho ho položil na stůl vedle krabice. Odjistil pojistky a otevřel ho. Jesper si nejdříve pomyslel, že měl pravdu s tou pěknou výplní. Byla potažená rudou látkou, možná sametem. Poté se ale konečně pohledem zastavil na samotné kytaře.

Lhal by, kdyby řekl, že se občas nedíval na různé kytary s nikdy nevyřčeným přáním. Díval se v obchodech, nebo na internetu a představoval si, jaké by to bylo některé z nich mít, ale vždy si to nechal pro sebe a vždy to skončilo pouze u koukání.

Pokaždé si našel výmluvu, proč by je nemohl mít. Přeci jen už jednu měl a ta byla nenahraditelná, i když to nebyl úplně sólový nástroj. Představa, že by měl dávat pozor na dvě byla šílená. Už jednu udržet v bezpečí bylo těžké, u dvou by to bylo prakticky nemožné. Byla by to tedy ztráta peněz a další plané sny.

Nicméně, kytara, na kterou se mu nyní naskytl pohled, byla jedna z nejhezčích, jaké kdy viděl a splňovala všechny jeho představy. Měla výřez, který by mu usnadnil vybrnkávání a ideální šířku krku. Nevypadala ani moc objemně, takže by se měla držet dobře. Byla celá černá, ve světle procházejícím oknem se matně leskla.

Prsty mu bezděčně zaškubaly potřebou ji vyzkoušet, nebo aspoň přejet po jejích strunách. Paní Handersonová se zmýlila, nebyla to láska na první píseň, ale na první pohled. Věděl, že by neměl soudit nástroj podle vzhledu, ale tenhle byl nádherný.

„Vyzkoušíš ji?" zeptal se po chvíli John a Jesper se na něj ani nemusel podívat, aby věděl, že se asi tvářil jako kočka, co chytila kanárka. Jeho tón jasně říkal, že věděl, že Jespera přesvědčil.

Jesper si dovolil poslední váhavou myšlenku, než kývnul.

„Jen jednu písničku," podvolil se, přičemž to řekl hlavně sám sobě jako tichý slib. Zkouška ještě nic neznamenala. Mohl si zahrát jednu písničku a vrátit ji. Už to by byl splněný sen.

Nebylo třeba dalších slov. Nikdo neměl žádný komentář o jeho náhlé změně názoru.

Odsunul svoji židli dál od stolu a co nejopatrněji vyndal kytaru z pouzdra, jako by se se sebemenším dotykem měla rozpadnout. Nedovolil si další pochybnosti, protože věděl, že by vycouval a sobecky ji chtěl vyzkoušet, i kdyby na něj měli poté křičet.

Netrvalo mu dlouho a měl ji naladěnou. Dal si chvíli na rozdýchání, aby zklidnil svoje třesoucí se prsty, přičemž se rozhodl, co bude hrát, aby co nejlépe využil danou příležitost.

Jakmile začal, ztratil se v pocitu, který mu to přineslo. Prsty mu tančily po strunách a nikdo ani nemuknul, jak si získal jejich plnou pozornost.

Když poté dohrál, nedával do svých námitek srdce a když Billyho rodiče odjeli, kytara zůstala s ním. Odnesl si ji do pokoje spolu s krabicí, zabalil se do své nové deky a zíral na ni dlouho do noci ve snaze přijít na způsob, jak si ji nechat.

***

Pomalu se divil, že stále nepochopil, že nemělo cenu chodit v domluvený čas, protože vždycky někdo přišel pozdě. Minimálně čekal, že by se Eddie mohl ukázat dřív.

Jenže neukázal a Jesper už deset minut stál v zimě před obchodním centrem, jediném v Sidecliffu, a doufal, že už kluci brzy přijdou, aby nemusel dál mrznout. Sotva se vzpamatovával z poslední nemoci, nepotřeboval další.

Stáhl si čepici víc přes uši a přešlápl na místě v marné snaze se zahřát. Přemýšlel, o kolik tepleji bude uvnitř, když konečně zaslechl známé hlasy a vzhlédl. Přes ulici se k němu hnali kluci s nadšenými a odhodlanými výrazy.

Zack se proti němu rozběhl s roztaženýma rukama s jasným záměrem, ale schválně před ním trochu zpomalil, aby dal Jesperovi šanci vycouvat. Když jen na oplátku roztáhl ruce, Zack nezaváhal a pevně, ale jen krátce, ho obejmul na přivítanou.

Už s nimi v obchodním centru párkrát byl, tudíž přibližně věděl, kde co bylo, ale přesto spolu naplánovali trasu podle toho, kde se chtěli stavit, jakmile vstoupili dovnitř, aby unikli zimě. Jesper si chvíli užíval nově nabité teplo, než se vrátil zpět k důvodu, proč vlastně přišli.

Vytáhl si své poznámky s nápady na dárky, které prozatím vymyslel pro ujištění, že na nic nezapomněl. Šlo o dost obecné věci, tudíž doufal, že by je tu mohl sehnat. Peníze by problémem být neměly, i když si byl jistý, že si nemohl dovolit typ dárků, které dostal od Billyho rodičů.

Do vědomí se mu vkradl pocit, že ho někdo sleduje. Přestal se soustředit na poznámky a vzhlédl. Střetl se s mírně přimhouřenýma očima Eddieho.

„Děje se něco?" zeptal se trochu znepokojeně. Eddie na něj ještě chvíli zíral, než konečně promluvil.

„To je můj svetr?" zeptal se. Zack s Alem se na Jespera podívali a oba se na chvíli zarazili, čímž ho přiměli o krok instinktivně couvnout.

Nechápal, v čem byl problém. Sám sklopil zrak, aby se prohlédl a došlo mu, že šlo skutečně o onen béžový svetr, který mu tehdy Eddie půjčil. Stále mu ale nedocházelo, proč se na něj tak dívali. Ledaže...

„Chceš ho zpátky?" Podíval se na něj Jesper upřímně zmateně. Jenže to vypadalo, že touto otázkou naopak zmátl Eddieho.

„Promiň." Uhnul očima Jesper zahanbeně. „Nedošlo mi to. Úplně jsem zapomněl, že se na vás ty pravidla nevztahují."

„Jaká pravidla?" nechápal Eddie. Vypadalo to, že ho jen víc mátl.

„Nepsaná pravidla v systému. Co dáš z ruky už se ti pravděpodobně nevrátí," vysvětlil Jesper. „To platí hlavně u oblečení."

Konečně viděl v jejich očích pochopení, ale přesto mu to bylo líto. Ten svetr se mu líbil. Byl příjemný a hezky hřál. Možná byl ale přeci jen až moc dobrý pro někoho, jako byl on. Jasně, že ho Eddie chtěl zpátky.

Nechápal, jak mohl zapomenout. Kdyby něco takového udělal někomu jinému, kdo nebyl ze systému, pravděpodobně by byl osočený z krádeže a nevyhnul by se nějaké formě trestu. Věřil ale, že kluci to nijak řešit nebudou, když to napraví.

„Já ti ho ale vrátím," dodal rychle Jesper, aby to nevypadalo, jako že jen oznamuje, že si ho nechá.

„Počkej," zastavil ho Eddie se zamyšleným výrazem, jak se to snažil vstřebat. Pokud to správně pochopil, Jesper zapomněl, že mezi nimi byly rozdíly a bral je dostatečně jako sobě rovné na to, aby něco takového udělal. Když se podíval na Zacka s Alem, viděl v jejich očích stejné poznání.

Pocit, který se v nich při tom uvědomění rozlil, byl nepopsatelný. Radost s určitou hrdostí, že jejich vztah dospěl tak daleko a že se kolem nich Jesper cítil takhle pohodlně. Byl to jasný důkaz, že si mezi nimi Jesper přišel sebevědomě do určité míry. Věděl, že mezi nimi má své místo.

„Klidně si ho nech," řekl mu nakonec Eddie trochu přiškrceně ze všech těch emocí, které se chtěly vydrat na povrch. Jesper se na něj podíval s kapkou nedůvěry.

„Vážně?"

„Stejně na tobě vypadá líp." Kývnul Eddie s úsměvem. Na to Jesper sklopil pohled a chvíli bylo ticho, než se na Eddieho znovu podíval.

„Díky." Pousmál se vděčně a jejich hrdost pouze narostla, když dárek bez námitek přijal.

„Máš ochutnávku Vánoc." Zazubil se Al. „To abych ti taky něco sehnal."

To Jespera zaskočilo. Jistě, byli v obchodě, aby nakoupili dárky, ale nenapadlo ho, že by kupovali něco jemu. Většinu svátků trávil sám, protože se pěstouni nechtěli obtěžovat takovými zbytečnostmi a když už ano, šlo pouze o rodinnou záležitost. Tudíž si Jesper musel najít nějaké jiné místo, kam zalézt.

Dokud byl Connor naživu, slavili svoje vlastní malé Vánoce. Vždy si zalezli na nějaké pěkné místo, odkud byly vidět světýlka a dali si drobné dárky. Nešlo o nic velkého, ale v Jesperových očích to byla jedna z jeho nejoblíbenějších tradic, které měli.

Po Connorově smrti to ztratilo své kouzlo, stejně jako většina svátků. Neměl nikoho, kdo by je s ním slavil a ani o to nestál. Pár vánočních dárků už ale dostal. Od lidí ze starobince nebo od jeho sociální pracovnice, která mu každý rok dala nějakou drobnost.

„To nemusíš." Zavrtěl Jesper hlavou, ale na to se Al tvářil příliš umíněně.

„Jasně, že musím. To je něco jako přátelská povinnost," trval si na svém. Jesper na něj chvíli hleděl, než povolil.

„Pokud na tom trváš, tak jen něco malého. Cokoli velkého nebo cenného si nebudu moct nechat," upozornil ho Jesper. „Nemá úplně cenu mi dávat dárky."

Už se rozhodl, že až bude opět měnit pěstouny, odveze svoji novou kytaru do domova důchodců, kam jezdívá, nebo požádá paní Lungovou, jestli by ji nevzala do úschovy. Byl to jediný způsob, jak si ji nechat.

„Proč by sis to nemohl nechat?" Zamračil se Eddie nechápavě.

Na to Jesper jen pozvedl obočí a významně se podíval na svůj nově nabytý svetr. V tu chvíli nebylo třeba jiných slov, všem došel problém. Nelíbilo se jim ale, že Jesper stále počítal s tím, že bude opět měnit pěstouny.

„V tom případě se vsaď, že ti seženu ten nejlepší šunt ze všech," Zazubil se Al odhodlaně. „Tihle dva ti můžou potvrdit, že jsem v tom expert."

Tahle kapitola měla být původně delší, ale přišlo mi jednodušší ji prostě rozdělit na dvě. Netuším, kdy vyjde další, protože čas na psaní mívám až kolem jedné ráno.

Co si myslíte o Ashley?
Jak podle vás Jesper prožije Vánoce?

Každý komentář potěší.

(23.7.2022)