Pondělní ráno bylo jedno z nejhorších za dlouhou dobu. Únava Jesperovi tížila končetiny jako všechny dny, kdy měl problém se spánkem, ale nyní začínal pociťovat i tlak v hlavě, který neustoupil ani po první hodině bdělosti. Žaludek měl jako na vodě a oči ho mírně pálily. Málem by si myslel, že je měl celou noc otevřené.

Možná přeci jen nebyl nejlepší nápad trávit tolik času v dešti v posledních dnech. Doufal, že šlo pouze o nachlazení. Bál se té horší varianty, ale byla pravda, že už začínalo rizikové období.

Přesto si radši zkontroloval teplotu. Měl ji jen trochu zvýšenou. I to ale bylo špatné znamení. Rozhodl se, že to začne řešit, až se to zhorší, protože pokud šlo o nemoc, ze zkušenosti věděl, že se vysokým horečkám nevyhne, i kdyby to začal řešit hned.

Jeho imunita byla zvláštní věc. Většinu času zůstával zdravý, ať už byly sebehorší podmínky, ale zhruba jednou do roka se onemocnění nevyhnul a když onemocněl, nebylo to pěkné. Jeho tělo se s tím nedokázalo pořádně vyrovnávat a většinou to končilo celými dny v horečkách. Už dřív se to snažil zastavit už v zárodku, ale nic proti tomu nepomáhalo.

Rozhodl se tedy, že alespoň bude produktivní, dokud má šanci. Vzal si tedy pouze preventivně prášek na snížení teploty, i když to ještě nebylo úplně potřeba a k snídani si udělal čaj místo obvyklé kávy. Nedokázal se tak docela přesvědčit k tomu, aby něco snědl, ale aby potěšil paní Handersonovou, dal si alespoň kousek obyčejného pečiva. To by nemělo dělat problémy.

Poté si už jen rychle připravil všechno, co potřeboval na závod a co nejtepleji se oblékl, aby se bránil před chladem venku. Sraz měl s profesorem Struckerem před školou, tudíž šel jako obvykle s Maxem.

Čerstvý vzduch mu částečně pomohl od bolesti hlavy a byl díky tomu schopný zapomenout na možnou nadcházející situaci. To bylo ideální, protože nechtěl závod pokazit. Tenhle už byl meziměstský a půjde v něm o nějakou trofej pro školu. Co tak slyšel, Sidecliffská škola v těchto závodech zatím získala maximálně bronz a zdálo se mu, že Strucker v něj vkládal své naděje na vítězství podle toho, jak se na něj po posledním závodu díval. Nechtěl ho zklamat. Jedna jeho část se obávala, jak by se profesor začal chovat, kdyby mu nezískal zlato.

Naštěstí to měl být také poslední závod. Tyhle pozdní závody byly spíše místní záležitostí a nepokračovaly do žádných velkých rozměrů. Také si neuměl úplně představit, jak by takové závody probíhaly ve sněhu. Už nyní byla zima.

Docela ho zajímalo, jestli brzy nezačne sněžit.

Věděl, že se při běhu zahřeje, ale to nic neměnilo na tom, že ze začátku bude mrznout. Minimálně to ale bylo lepší než běhání ve vedrech, i když ho ze zimy vždy pálily plíce.

Došel s Maxem až před vchod školy, kde se měli jejich cesty rozdělit, když se k nim přiřítil Zack, v jehož těsném závěsu byli Eddie s Alem. Všichni se zubili od ucha k uchu, ale i když to tak chvíli vypadalo, nesesypali se na něj, což ocenil. Následovaly hlasité pozdravy, než se dopředu procpal Al.

„Říkal jsem, že jsme ho neminuli," prohlásil. Tím potvrdil Jesperovo podezření, že na něj před školou čekali, přestože se blížilo zvonění. Občas je opravdu nechápal.

„Jak se cítíš?" Ignoroval Alovu poznámku Eddie a Jesper cítil, jak se mu sevřel žaludek. Nic ale nedal najevo. To bylo tak zřejmé, jak na tom byl? Když se ráno díval do zrcadla, nepřišlo mu, že by to bylo nějak výrazné. Nebyl bledší než obvykle a oči ani neměl tak skelné.

„Myslíš, že vyhraješ?" Strčil do něj mírně Zack. Tím mu poskytl úlevu a zaplašil veškeré obavy. Nevěděli, že mu nebylo dobře. Zajímalo je, jak se cítil ohledně závodu.

„Jasně, že vyhraje." Mávnul rukou Al. „Vždyť si ho viděl běžet. Nikdo na něj nemá."

Zack zavrtěl pobaveně hlavou, ale nic nenamítal.

„Máš to v kapse," přidal se Max s divokým kýváním hlavy.

„Vynasnažím se." Pousmál se Jesper, kterého jejich slova a důvěra zahřály u srdce. Byl to dobrý pocit a oni si toho museli být moc dobře vědomi, podle jejich zářivých úsměvů. Už jen to, že na něj čekali, aby ho povzbudili bylo víc, než dokázal vstřebat. Takovou podporu dlouho nezažil, ale oni se tvářili, jako by to bylo naprosto normální.

„Všem jim to tam natřeš." Zakřenil se Al.

„Myslím, že už tě vyhlíží Strucker," upozornil Eddie po další řadě povzbuzování, než se na Jespera usmál. „Hodně štěstí."

Jesper mu věnoval vděčné pousmání, ale hruď mu sevřela nervozita. Krátké ohlédnutí mu potvrdilo, že se profesor skutečně díval jejich směrem. Nevypadal netrpělivě, ale úplně se mu nechtělo zdržovat. Neměl by nutit ostatní, aby se mu přizbůsobili. To je sobecké. Naučila ho to spousta pěstounů a neměl by na to zapomínat.

Proto se rychle s kluky rozloučil a zamířil k tělocvikáři, který se přestal opírat o své auto, když viděl, že se blíží. Při pohledu na něj se Jesperovi sevřelo hrdlo, ale donutil se to nedat najevo a pokračoval v chůzi.

Přeci jen, jejich poslední setkání nebylo ideální, i když od té doby uplynul celý víkend. Nic to neměnilo na faktu, že před ním Jesper utekl, místo aby se svým problémům postavil hned na místě. Věděl ale, že se tomu nejspíš nevyhne. Přesto se mu zdálo, že neudělal chybu. Občas bylo moudřejší na chvíli zmizet než čelit aktivním emocím.

Pomáhalo to u agresivnějších lidí, protože tím má jejich vztek šanci vychladnout. Strucker se mu ten den sice agresivní nezdál, ale klidný nebyl určitě. Důkazem mu byly drobné zelené modřiny u jeho ramen z toho, jak pevně ho ten den profesor držel.

Naštěstí to asi ani Strucker nechtěl řešit jako první věc, protože si jen vyměnili pozdravy a nastoupili do auta. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný ze školy nepostoupil, nemělo cenu shánět jiný dopravní prostředek. Bylo ale zvláštní sedět hned vedle profesora, jako by si byli rovni. Prvně nad tím Jesper moc nepřemýšlel, protože měl jiné starosti, ale nyní to nedokázal pustit z hlavy. Pokud ale nechtěl sedět na korbě, nebyla jiná možnost.

„Budeme tam tak za dvacet minut," oznámil profesor, když vyjížděl z parkoviště. „Máš všechno?"

Jesper pouze kývnul a bránil nutkání položit si hlavu na okénko, aby si odpočinul. Takové věci by v cizích autech dělat neměl. Dovolil si to pouze u své sociální pracovnice. Nemluvě o tom, že ještě nevěřil Struckerovi natolik, aby v jeho přítomnosti na delší dobu zavřel oči.

Únava na něj ale silně doléhala a tlak v hlavě o sobě dával znát. Přitom ještě nebyl vzhůru tak dlouho. Už jen z té myšlenky ho bolela hlava. Měl pocit, že to nebude dobrý den.

„Vypadáš vyřízeně," poznamenal Strucker do ticha. Jesper si zatlačil dlaně do očí ve snaze se více probrat.

„Špatně jsem spal," řekl. Byla to částečně pravda. Měl s tím problémy každou noc. Tentokrát to ale byl z velké části jiný druh únavy.

„Zvládneš závodit?" zeptal se profesor, jako by nešlo o otázku, u které ho odpověď zajímala nejvíc. Udržel si nezaujatý tón a nevypadal, že by ho to trápilo. Asi protože věděl, jak Jesper odpoví.

„Ano," ujistil ho. Jako by byla nevyspalost výmluva, proč vycouvat. Měl pocit, že u kohokoli jiného by Strucker pouze řekl, že to byla jejich smůla.

Strucker zamyšleně svraštil obočí a zabubnoval prsty do volantu.

„Piješ kafe?" zeptal se nakonec a Jesper na něj zaraženě pohlédl. Takovou otázku nečekal. Byl to chyták? Někteří dospělí neměli rádi, když pil kafe. Podle nich na to byl moc mladý, nebo to podle nich bylo moc drahé a Jesper za to nestál. V danou chvíli byl ale na kávě prakticky závislý. Denně jí vypil nezdravé množství. Vzhledem k jeho stavu si s sebou ale pro jednou nevzal termosku. Raději si do tašky přibalil větší láhev s vodou, kterou při běhání ocení víc.

„Ptám se jen, jestli by ti kafe pomohlo se probrat," dodal Strucker, když nějakou dobu neodpověděl.

Na to Jesper jen pokrčil rameny. Nebyl si jistý, jestli na něj kofein měl takový efekt. Většinou si nepřipadal o moc více nabuzeně.

„Až zastavím u pumpy, nějaký ti koupím," rozhodl se Strucker, čímž Jespera opět překvapil. Byl natolik zaskočený faktem, že mu profesor chtěl dát kafe, které bylo na většině jeho dosavadních školách tabu, že ani nedokázal namítat. Dříve jen stačilo, aby jeho učitelům došlo, co s sebou tahal v termosce a už měl problém. Často mu vyčítali, že si chce způsobit problémy se srdcem už v tak raném věku. Vždycky si ale našel okliku.

Pokud se to nelíbilo pěstounům, kafe si kupoval pouze v obchodech už předem udělané a vypil ho, než se vrátil do jejich domu.

Pokud se to nelíbilo učitelům, pil z termosky pouze mimo jejich přítomnost, nebo přinejhorším musel čekat až na konec vyučování.

Proto Struckerovo prohlášení nečekal. Byl si jistý, že to bylo porušování nějaké etikety. Na druhou stranu, Struckera nejspíš vůbec nezajímalo Jesperovo dlouhodobé zdraví. V danou chvíli pro něj byl pouze podstatný jeho výsledek a co mu mohl přinést. Tudíž bylo jasnou odpovědí Jespera nějak probrat.

Tak se stalo, že v další části cesty Jesper svíral kelímek horkého kafe, čekajíc, až ho bude možné vypít bez opařeného jazyka. Strucker se ho nezeptal na jeho preferenci, tudíž do poslední chvíle nevěděl, co dostal. Stačil jeden doušek, aby měl podezření, že profesor prostě vybral to nejsilnější, co tam bylo. To by se už určitě většině dospělých nelíbilo.

Jesper měl radši sladší kafe a ocenil i trochu mléka, ale nemohl si stěžovat. Co se týkalo kafe, dokázal vypít cokoli. Třeba s trochou štěstí zatlačí do pozadí jeho rostoucí bolest hlavy.

Byl teprve v půlce horkého nápoje, když profesor znovu promluvil.

„Vím, že bys radši nechtěl, abychom o tom mluvili, ale nemůžu ignorovat, co se v pátek stalo."

Jakmile to Jesper slyšel, kafe mu ještě více zhořklo na jazyku. Nedokázal zvednout pohled od kelímku, aby zjistil, jak se Strucker tváří. Nezněl ale naštvaně, ani otráveně. Možná neměl takový problém.

„Omlouvám se, jestli jsem nějak poškodil zdi," špitl Jesper, který moc dobře znal reakce lidí, kteří ho přistihli, jak šplhá po budovách.

Na to Strucker vydal zmatený zvuk, než se vzpamatoval.

„Je mi jedno, jestli si trochu okopal zdi a okenní rámy," dostal ze sebe nakonec tónem, který zněl, jako by nechápal, jak na to Jesper přišel. „Co chci řešit je, že si lez po budově v dešti a málem si slítnul ze třetího patra. Víš, jak bys mohl dopadnout, kdyby se to stalo?"

Už jsem spadl z větší výšky, pomyslel si Jesper ale nahlas to neřekl. Když se ale odvážil koutkem oka podívat na výraz svého tělocvikáře, viděl, že si to nejspíš i on uvědomil.

„Vím, co se mohlo stát," řekl nakonec Jesper. „Jen jsem nechtěl, aby se to stalo tomu klukovi. Tohle bylo nejrychlejší řešení."

„Pěkně riskantní řešení." Zavrtěl Strucker hlavou podmračeně. „Je sice úctyhodný, že každýmu takhle pomáháš, ale měl bys přestat skákat do situací, kdy bys mohl umřít. Nejsi nesmrtelný."

A přesto nemůžu umřít.

„Promiňte," špitl Jesper, protože to byla jediná vhodná reakce. Bránit se nemohl. To by bylo neslušné. Ani nevěděl, za co se přesně omlouvá, ale vždycky to byla ta správná odpověď. Ta nejjistější cesta.

„Neomlouvej se," vydechl profesor unaveně. „Chápu, že si asi nemůžeš pomoct, ale příště se aspoň na chvíli zamysli, jestli není nějaké jiné, pro tebe bezpečnější, řešení. O nic jiného nežádám."

„Pokusím se." Kývnul Jesper chabě.

Nastalo krátké ticho, než Strucker dlouze vydechl a zpevnil svůj stisk na volantu.

„Omlouvám se, jestli jsem tě v pátek vyděsil," prohlásil s očima upřenýma na silnici. „Vím, že křik nebereš dobře. Bylo ale těžký myslet s tím, co se stalo."

Jesper byl na chvíli příliš zaskočený, než aby reagoval. Začínal být zmatený, jakým směrem se rozhovor ubíral. Vždyť Strucker nebyl ten, kdo by měl něčeho litovat. Nic špatného neudělal. Proč by se měli role obrátit?

„Omlouvám se, že jsem utekl," dostal ze sebe nakonec Jesper. „Síla zvyku."

„Hádám, že ani jeden z nás nemyslel jasně," uchechtl se polohlasně Strucker.

„Každopádně," pokračoval tělocvikář. „Rodiče toho kluka ti chtějí osobně poděkovat. Můžu jim dát tvůj kontakt?"

Jesper na něj zůstal nevěřícně zírat. Chtěli mu poděkovat? Jistě, když někomu pomohl, většinou mu poděkovali, ale nikdy ne zpětně. Vždyť už to bylo pár dní. Proč by se pořád obtěžovali? Nebylo lehčí ho ignorovat?

„Nedívej se tak. Pro Billyho, toho kluka, si hrdina, stejně tak pro jeho rodiče. Bez tebe by přišli o syna. Spíš bych se divil, kdyby ti nechtěli poděkovat." Strčil do něj mírně Strucker loktem. Bylo to na něj překvapivě něžné gesto. Asi si pamatoval, jak Jesper reagoval na prudké pohyby.

„Můžu jim tedy dát tvůj kontakt?" zopakoval otázku Strucker.

Nejradši by řekl ne, protože neměl rád, když si ho lidé všímali a nestál o vděčnost. Nikdy mu to nebylo příjemné, protože nevěděl, jak reagovat.

Nicméně, chodil s Billym na jednu školu a bylo by těžké se mu vyhýbat, i když studovali v úplně jiných patrech. Děti mají překvapivě dobrou paměť na tváře.

Kývnul.

***

Jesper příliš nevnímal, co se dělo před závodem. Myšlenky se mu stále více toulaly a bylo těžké se soustředit.

Dříve než se nadál, už na něm viselo závodní číslo třináct a spolu s ostatními závodníky poslouchal pokyny, které se ve výsledku od prvního závodu vůbec nezměnily.

Trať byla v podstatě stejná, pouze o něco delší a stále byl zavedený kontrolní systém v podobě stanovišť, kde čekali dozorci.

Tentokrát Jesper nebyl schopný běžet stejně rychle, jako posledně. Téměř okamžitě se zadýchal a nohy se mu pletly. Mezi prvními se držel čistě z určité tvrdohlavosti a odhodlání. Nechtěl Struckera zklamat, jen protože se necítil dobře.

Možná ale přeci jen nebyl dobrý nápad se tak přepínat, protože už v polovině závodu odpadl. Stál na okraji trati, kde vyhodil obsah svého žaludku do keřů a pouze dávil, zatímco ho několik závodníků předbíhalo. Někteří u něj nejistě zpomalili, jako by nevěděli, jestli by neměli něco dělat, ale nikdo se úplně nezastavil.

Když skončil, čelo měl orosené potem a hlava se mu točila. Vrávoravě se vydal dál po trati a snažil se získat zpátky dostatečnou stabilitu, aby mohl běžet dál.

S cílem doběhnout závodníky, za kterými zaostal, zrychlil. Nebylo to jeho nejrychlejší tempo, ale přesto brzy zkrátil jeho ztrátu. Pokud bude schopný dané tempo udržet, pravděpodobně by se mohl dostat znovu do popředí. Nevěděl ale, jestli měl stále šanci na první místo. Nohy s ním nespolupracovaly.

Počítal v hlavě, kolik závodníků musel předběhnout, když před sebou zaslechl výkřik následovaný překvapeným zvoláním. Všechno jeho soustředění se přemístilo daným směrem a nevědomky zrychlil, i když se to zdálo ještě před chvílí nemožné.

Byl zmatený, když na trati neviděl nic zvláštního. Byl si ale jistý, že ony výkřiky musely přijít z těchto míst. Zpomalil a pozorně se rozhlížel. Byl natolik zaměstnaný hledáním zdroje, že se pořádně nedíval pod nohy, čehož záhy litoval.

Jeho štěstí se opět ukázalo, když mu noha ujela na blátě v užší části trati a keře neudělaly nic, aby zbrzdily jeho pád, když jimi proletěl.

Hned za nimi se zem prudce svažovala z kopce a Jesper byl uvězněný v pasti gravitace. Kdyby byl více při smyslech, možná by se dokázal včas zachytit, ale zesláblý závratí a nevolností neměl šanci. Kutálel se dolů a na chvíli si byl naprosto jistý, že je mu jedenáct a že měkká hlína se brzy změní v ostré kameny.

Levým bokem mu projela ostrá bolest, odpovídající momentu, kdy mu jím projel kůl od lávky. Právě to ho ale přivedlo zpátky do reality, protože šlo o špatný bok. Neřítil se ze skal, ale pouze z kopce. Pod sebou cítil hlínu a zetlelé listí, žádné balvany. Během pádu narazil do pařezu, což vyvolalo onu bolest.

Kopec to ale nebyl zdaleka stejně vysoký jako skály, které ho málem před lety zabily a brzy se ocitl na listí vystlané zemi pod ním.

Zíral do holých korun stromů a celý svět se s ním stále točil. Z té senzace mu zaprotestoval žaludek, ale kupodivu ho udržel pod kontrolou. Naštěstí si nevyrazil dech a minul většinu překážek v cestě.

„To nebylo zrovna elegantní," ozvalo se poblíž. Naklonil hlavu, aby viděl, kdo byl svědkem jeho pádu a střetl se s neutrálním pohledem blonďaté dívky. Seděla na zemi pár kroků od něj vedle tmavovlasého kluka, který na Jespera vyjeveně hleděl, zatímco si držel nohu. Oba byli podle čísel závodníci.

„Jaká je šance, že se něco takovýho stane dvoum lidem hned po sobě?" podivil se kluk a očima si změřil nelibě kopec, než si lépe prohlédl Jespera. „Jsi v pohodě?"

Byla to zvláštní otázka, když se vzalo v potaz, že on určitě v pořádku nebyl. Noha, kterou držel, ho očividně bolela.

„Sám můžu říct, že svalit se z toho kopce není sranda," zasmál se chabě kluk.

Jesperovi se naštěstí svět přestal točit před očima a byl schopný se zvednout na loktech, aniž by se naklonil do strany. Jakmile se posadil, snažil se přijít na to, jestli se mu nic nestalo, ale mysl měl příliš zamlženou, než aby to byl schopný poznat. Možná to tak bylo lepší.

„Nic mi není," odpověděl, když mu došlo, že byl zticha moc dlouho.

„To je dobře." Ušklíbla se dívka. „Nepotřebujeme tu další zranění."

„Co se stalo?" snažil se zhodnotit situaci Jesper, ale na první pohled poznal jen, že šlo asi o něco s nohou.

„Myslím, že jsem si ji asi zlomil." Podíval se kluk na svoji pravou nohu s upnutým úsměvem, kterým se očividně snažil zakrýt svoji bolest. „Narozdíl od tebe jsem trefil pár stromů po cestě dolů."

Zlomenina. To nebylo moc dobrý. Docela doufal, že měl jen vyvrtnutý kotník, protože to by poté mělo cenu se mu pokusit pomoct zpátky nahoru a být mu oporou až do cíle. Takhle by to ale byl zbytečný risk zhoršení zranění. Tedy za předpokladu, že to byla zlomenina.

Jesper by to poznal, kdyby se mohl podívat, ale pochyboval, že by mu to dovolili. Přeci jen se viděli poprvé v životě. Z toho, co ale viděl, nebyla to vážná zlomenina. Noha nebyla zkroucená ve špatném úhlu a nebyla vidět kost. To byla dvě velká pozitiva.

„Dokážeš pohnout prsty na noze?" zeptal se, aby alespoň s určitostí vyloučil nejhorší scénáře.

„Trochu. Moc to bolí." Pokrčil rameny kluk a podle jeho výrazu to opět zkusil, i když to přes boty nebylo vidět.

„Vyznáš se v tom?" zeptal se s menší nadějí kluk. „Jen abych tu zbytečně nevyváděl jako královna dramatu."

„Pokud tě to bolí tak, že nemůžeš pořádně hýbat prsty, nemyslím si, že přeháníš," snažil se ho uklidnit Jesper a nejistě se zakymácel ve snaze si srovnat myšlenky. „Nejsem žádný znalec, ale zlomenin jsem měl víc než dost. Jestli ti to místo začíná otékat nebo se ti tam až moc rychle začíná tvořit modřina, může to být zlomený. Radši s tím moc nehýbej, ať si to omylem nezhoršíš. Jen preventivně."

Kluk se na něj zamyšleně podíval, než se opět zaměřil podmračeně na svoji nohu a nepatrně kývnul. Nesnažil se vyvracet Jesperova slova, přestože neměl nejmenší důvod mu věřit. To mu dodalo menší sebevědomí. Znamenalo to, že v něj naprostý cizinec vkládal důvěru.

Postavil se na vratké nohy a na chvíli se opřel o strom, aby našel svoji ztracenou stabilitu.

„Co chceš dělat?" Zaměřila se na něj hned dívka.

„Doběhnu pro pomoc. Budu hned zpátky," ujistil je a poté už na nic nečekal a začal se škrábat po kopci zpět nahoru na stezku. Až moc se mu pletly ztěžklé končetiny a bláto nebylo o nic milosrdnější než po cestě dolů, ale podařilo se mu to. Jakmile měl pevnou půdu pod nohama, rozběhl se.

Po cestě minul několik závodníků, kteří se museli dostat do vedení během jeho rozhovoru, ale nevšímal si jich. Oni by s ničím nepomohli. Potřeboval dospělého. Někoho, z organizátorů nejlépe. Museli tu přeci mít někoho, kdo by se postaral o případná zranění.

Nevěděl, jak daleko to ještě bylo do cíle, ale pokud mu zbyl ještě nějaký odhad, nemohlo to být daleko. Problém byl, že trať už vedla pouze rovně, tudíž tam nebylo zapotřebí kontrolních stanovišť. Musel tedy doufat, že konec není daleko.

Předbíhal jednoho závodníka za druhým. I když po trati téměř letěl, připadal si příšerně. Cítil tupou bolest po celém těle, dech mu chrčel v plicích a oči ho pálily. Kdyby nebyla taková zima, nejspíš by propotil své oblečení.

Konečně viděl chatu, u které byli shromáždění lidé podporující závod. Nové odhodlání se mu rozhořelo v pálící hrudi a ještě přidal, při čemž už mezi postávajícími lidmi hledal organizátory. Přibližně si jejich vzhled pamatoval. Věděl, že je pozná, když je uvidí.

A skutečně, jakmile mu oči padly na muže v brzkých třicítkách, co pozoroval trať, hned se mu rozsvítilo. Nyní, když měl cíl, zamířil přímo k němu a ignoroval všechno ostatní.

Doběhl k plotu oddělujícímu trať a stoly u chaty a využil svoji rychlost pohybu k jeho přeskočení. Přecenil ale svoji rostoucí závrať a málem neustál dopad. Podařilo se mu to ale včas vyrovnat. Díky tomu ale k muži spíše doklopýtal, než došel. Bral jako úspěch, že zůstal stát.

Muž vypadal zmateně a zaskočeně a otevřel pusu, aby něco řekl, ale Jesper ho nenechal.

„Jeden kluk si zranil nohu v posledním kilometru. Číslo patnáct," oznámil zadýchaně. Veškeré zmatení v mužově výrazu okamžitě ustoupilo starosti a napětí.

Vzdáleně si Jesper uvědomil, že kolem něj nervózně mluvili ostatní lidé, ale soustředil se hlavně na muže před ním.

„Zavolejte Maddie a Johnyho! Máme zranění na trati." Otočil se muž směrem k chatě s naléhavým příkazem, než se otočil zpět k Jesperovi. „Můžeš je tam zavést?"

Jesper sotva popadal dech a začínalo mu být na zvracení. Popravdě si připadal, že by se spíš skácel a nezvedl se dalších pár hodin, ale věděl, že situace byla vážná a nemohl si to dovolit. Proto pouze kývnul, neschopný znovu promluvit.

To organizátorovi naštěstí stačilo, protože stočil svoji pozornost k rostoucímu hloučku lidí.

„Kdo je tu s číslem patnáct?" zavolal. Netrvalo dlouho a do popředí se protlačila žena s prošedivělými vlasy. Pravděpodobně pedagog, který tu byl jako dohled zraněného kluka. Podle jejího výrazu bylo jasné, že má starost. Oči jí těkaly mezi organizátorem a Jesperem.

„To budu já," přihlásila se. „Co se Emmettovi stalo?"

Očima se nakonec zastavila na Jesperovi, protože usoudila, že právě on bude mít nejvíc odpovědí.

„V posledním kilometru spadl ze stezky. Je to příkrý pád z kopce. Možná si zlomil nohu, ale to není jisté," informoval Jesper stále zadýchaně. „Je tam s ním nějaká holka. Číslo šestnáct."

Po těchto slovech se trocha napětí vytratila z jejího postoje, přestože byl její výraz ještě znepokojenější.

„To je Linda. Ta je taky od nás." Kývla.

To už přibíhali ti, kteří byli přivoláni. Maddie vypadala mladě, zatímco její spolupracovník mohl být možná dvakrát tak starý. Nicméně oba působili odhodlaně a vážně. Něco Jesperovi říkalo, že s ním udrží krok.

„Tady...," začal organizátor, než si uvědomil, že neznal Jesperovo jméno. „Číslo třináct vás zavede na místo."

Kývnul na Jespera v němém povzbuzení. To byly veškeré pokyny, které jejich malá záchranná skupinka potřebovala. Dva zdravotníci bez dalších otázek následovali Jespera zpět na trať a po ní mezi stromy. Drželi si tempo rychlejšího poklusu. Nebylo to jen proto, aby stíhali, ale protože už ani Jesper nemohl. Byl naprosto vyčerpaný a sám nevěděl, jak zvládá i tohle lehké tempo.

Míjeli závodníky, kteří jim věnovali zmatené pohledy, ale nikdo nezastavil, aby se zeptal, co se děje.

Netrvalo dlouho a dorazili na místo. Jesper zůstal na stezce, zatímco lezli dolů, protože si byl jistý, že kdyby tam šel s nimi, nebyl by schopný znovu vylézt. Opřel se tedy o strom na straně stezky a využil příležitosti, aby si odpočinul.

Pálení v hrudi neustupovalo a tlak v hlavě se rozrůstal. Oči mu slzely a dýchání působilo špatně. I přes okolní zimu mu bylo horko, ale jednou za čas mu přes záda přejel nával chladu. Měl podezření, že se mu musela zvýšit teplota. Tohle nemohly být pouze následky běhu. Znal symptomy horečky a tohle bylo až moc zřejmé.

To bylo zlý, ale ne překvapivý. Stávalo se to každý rok touto dobou. Musel to prostě nějak přežít. Snažil se vzpomenout, jestli mu v lékárničce zbyly nějaké prášky proti horečce, ale hlava s ním nespolupracovala. Nicméně si byl docela jistý, že by tam být měly, protože si vždy dával pozor, aby měl všechno potřebné. Pochyboval, že si po poslední horečce zapomněl léky doplnit.

Vše ostatní by mít měl. Měl deku, snadný přístup k vodě a postel. Jediným problémem tedy mohlo být přesvědčení Handersonů, aby nemusel do školy. Tušil ale, že mu to dovolí. Stále odmítal přijmout, že by mu u nich dál všechno procházelo. Tentokrát měl ale důkaz, že mu nebylo dobře, takže to viděl více nadějně.

Než se více ponořil do plánování následujících dní, šustění spadaného listí mu napovědělo, že už se museli drát zpět nahoru. Nahlédl mezi křovinami, aby zjistil, jestli náhodou nepotřebují pomoc, ale dařilo se jim dobře. Kluk, Emmett, jak ho nazvala žena u chaty, využíval opory jednoho ze zdravotníků, zatímco ten druhý dával pozor, aby neuklouzli.

„To bylo rychlý," ozvalo se vedle něj. Včas se zastavil od toho, aby se znovu zřítil z kopce, ale srdce mu nepříjemně skočilo. Pohlédl za hlasem a spatřil dívku, Lindu, jak mu pohled oplácí. Musel ji přehlédnout, když lezla nahoru.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat." Ušklíbla se, ale bylo vidět, že to myslí upřímně. „Nečekala jsem, že se s nima vrátíš tak rychle. Vypadals uříceně, když si se tam dole objevil."

Nevěděl, co jí na to odpovědět, proto jen pokrčil rameny. Prohlédla si ho přimhouřenýma očima.

„Pořád tak vypadáš. Je ti dobře?"

Otevřel pusu, i když si nebyl jistý, co říct, ale od odpovědi ho zachránil zbytek jejich skupinky, když se konečně dostali na stezku. Linda se hned vydala za Emmettem, který měl nohu provizorně zajištěnou a dál se opíral o zdravotníka. Jesper se tedy zařadil k nim a společně vyrazili pomalým tempem zpět k chatě.

***

Jak po příchodu zjistil, vyhrál. Podle všeho měl v poslední části závodu takový náskok, že jeho pozici zastávka u Lindy a Emmetta nijak zvlášť neovlivnila. Všechny závodníky, kteří se před něj dostali, předběhl těsně před cílem, aniž by si to uvědomil. Druhé místo se umístilo sotva půl minuty po něm.

Na závod upřímně zapomněl při všem tom dění okolo. Bylo to tedy pro něj docela překvapení, když mu to Strucker řekl. Chvíli si to ani nebyl schopný spojit dohromady a nechápal, o čem profesor mluví.

Tak se stalo, že seděl u jednoho ze stolů, čekajíc s ostatními na vyhlášení výsledků. Emmetta odvezli do nemocnice na rentgen a akce pokračovala. Nebyl důvod ji úplně odvolávat.

Strucker Jesperovi koupil kolu, za což byl vděčný, protože potřeboval srovnat žaludek. Nebylo to dlouho, co znovu dávil do keře.

Seděl vedle Lindy, která se rozhodla mu dělat společnost jako výraz vděčnosti, přestože moc nemluvili. Nebo možná jen nevěděla, co dělat, když byl její jediný kamarád na trati v nemocnici.

Bylo mu to docela jedno. Na to, aby ho to trápilo byl až moc ospalý. Měl chuť se jen svalit na stůl a spát, než se konečně uráčí dokončit tabuli výsledků. Strucker by ho to určitě nenechal prospat, takže se nemusel bát, že by to prošvihnul.

Jenže sem tam Linda přeci jen promluvila. Šlo jen o nezávazný rozhovor. Jediným tématem bylo běhání a k tomu toho moc říct nešlo. Jesper sice běhal rád a byl v tom dobrý, ale vztah k tomu neměl. Bylo to pro něj až příliš instinktivní, než aby znal nějaký teoretický základ. Nechápal, jak vůbec u něčeho takového může být teorie.

Během jejich rozhovoru si i psala s Emmettem a než se Jesper nadál, byl pozvaný na pizzu, jako větší poděkování. Plán byl, že se všichni tři sejdou a stráví spolu odpoledne. Nic bližšího, ale Jesper nebyl ve stavu, aby se tomu návrhu bránil. Prostě odsouhlasil všechno, co mu bylo předloženo.

Vyměnili si telefonní čísla, aby se mohli lépe domluvit na detailech a tím to téma dočasně skončilo.

Poté už zase pokračovali v krátkých konverzacích, přičemž nebyl schopný ze sebe dostat odpověď delší než pár slov. Celou dobu na sobě cítil její přemýšlivý pohled.

„Nevypadáš dobře," poznamenala nakonec Linda podmračeně. Jesper ji ale sotva vnímal a pouze neurčitě zamručel. Zvedl svoji plechovku a dlouze se napil. Cola mu opravdu pomohla. Žaludek už neměl jako na vodě, ale stále cítil slabost a nedokázal zastavit chvění, které procházelo celým jeho tělem. Alespoň už mu před očima neplavaly černé skvrny. Malá vítězství.

Náhle cítil čísi studenou dlaň na svém čele. Na nepatrnou chvíli se mu veškeré myšlenky, přestože byly pomalé, úplně zastavily. V další chvíli se nevědomky do ruky více opřel, protože to bylo neuvěřitelně příjemné pro jeho přehřívající se hlavu. Ruka se ale rychle opět stáhla a on musel potlačit zklamání. Tupě zamrkal směrem k majiteli ruky a střetl se se starostlivýma očima Lindy.

„Máš horečku," oznámila mu, jako by to už dávno nevěděl. Tohle ale znamenalo, že už to bylo dost špatné na to, aby si toho všimli i ostatní lidé.

„Není divu, že ti není dobře," odfrkla si. „Nemůžu uvěřit, že si takhle běžel závod a ke všemu ještě vyhrál."

„Musel jsem sehnat pomoc," připomněl slabě.

„Stejně je to neuvěřitelný." Vrtěla hlavou. „Nedokážu si představit, jak bys běžel, kdybys byl v pořádku. Musíme si dát závod, až se sejdeme. Změříme to."

Na to jen opět souhlasně zamručel, i když úplně nechápal, co vlastně navrhla. Mozek mu úplně nefungoval. Už chtěl být u Handersonů, aby mohl jít spát.

Položil si hlavu na ruce, které složil na stole před sebou a po chvíli už nevnímal její další poznámky. Nechtěl být neslušný, ale nedokázal ji vnímat, i když se snažil soustředit. Bolela ho hlava. Říkal si, že jí to vynahradí, až se sejdou, pokud ji tahle zkušenost neodradí.

Její další poznámku ale ignorovat nemohl.

„Krvácíš," řekla polohlasně. Následoval její upřený pohled ke svému boku a chvíli mu trvalo, než mu došel význam jejích slov ve spojitosti s rudou skvrnou na jeho tričku. To nebylo dobrý. Jako by toho už tak nebylo dost.

Bez pochyby to byla krev, a to znamenalo jediné. Znovu si otevřel ránu. Pravděpodobně při svém neohrabaném pádu z kopce. Pokud si přetrhal stehy, měl průšvih. Pan Handerson mu ránu kontroloval každý večer. Zjistil by, že porušil jejich domluvu, třebaže neúmyslně.

Stále si nesehnal novou chirurgickou jehlu a nit, tudíž to ani nemohl do té doby spravit. Nemluvě o tom, že by nebyl nejlepší nápad se o to pokoušet s tím, jak se třásl a Handerson by pravděpodobně poznal rozdíl. Jen by si přitížil.

Prozatím to ale musel zakrýt. Posunul si své závodní číslo tak, aby skvrnu zakrývalo a znovu se podíval na Lindu, tentokrát trochu víc probraný.

„Je to jen bláto z toho, jak jsem se natáhnul v lese," uklidnil ji svým nejpřesvědčivějším hlasem. Nedal na sobě najevo jedinou známku bolesti či nejistoty ze lži. Vzhledem k tomu, že ho prakticky neznala, nebylo těžké ji přimět, aby jeho předstírání uvěřila. Nebyla zvyklá na to, že by se takhle někdo choval a jakékoli podezření se rychle rozplynulo. Neměla důvod mu nevěřit.

Znovu o tom nepromluvila, ale Jesper na to nedokázal přestat myslet. Pořád nenápadně kontroloval, jestli skvrna není vidět. Nedával ale nic najevo, aby k tomu nepřitahoval zbytečnou pozornost.

Na stupeň vítězů se o pár minut později sotva vyhrabal, naprosto vyčerpaný ze závodu a horečky, z které se mu zatmívalo před očima. Donutil se ale nenahýbat do strany, když na něj ostatní hleděli a když mu byla předávána medaile s trofejí. Byl to jen drobný pohár za nepodstatný závod s velkým místním významem. Jediná škoda byla, že ho vyhrál někdo, kdo těmito místy pouze procházel. Nikoho ale očividně nezajímalo, že do této komunity nepatří.

Po gratulaci už se nezdržoval ani chvíli a po rozloučení s Lindou zamířil na parkoviště. Naštěstí se zdálo, že Strucker měl stejný plán. Netrvalo dlouho a vyrazili zpět do Sidecliffu.

***

Rána ho začínala bolet. Nevěděl, jak moc si to zhoršil. Stále doufal, že o nic moc nešlo. V nejlepším případě si ani nepotrhal stehy, ale podle množství krve se to zdálo nepravděpodobné. Když mírně odkryl svoji mikinu, viděl, že se rudá skvrna nepatrně rozrostla. Automaticky se citlivého místa jemně dotkl, aby mohl zkusit odhadnout škody, aniž by odhaloval ránu. Bolest o sobě dala rychle vědět, tudíž teprve po pár dotecích ruku stáhl.

„To je krev?" Vytrhl ho z úvah nevěřícný hlas. Jesper málem nadskočil na místě. Očima střelil po Struckerovi, který na něj intenzivně zíral. Proto kmitnul pohledem k cestě před nimi a zjistil, že stáli na parkovišti před školou.

Jeho rozespalá a zpomalená mysl si neuvědomila, že se auto zastavilo a že by se na něj mohl profesor dívat. Byl si ale jistý, že mikinou ránu stále zakrýval, i když ji kontroloval. Proč se tedy Strucker ptal?

Jesperovy oči klesly, aby se ujistil. Rána vidět nebyla. Poté se ale zastavil u svých rukou. Při kontrole se mu krev zachytila na prstech. Nebylo to závratné množství, ale byla výrazná na jeho bledé kůži. Nepřehlédnutelná.

Vrátil se pohledem k profesorovi, který ho stále ostražitě pozoroval, jako by ho zkoumal.

„Je to jen bláto," použil Jesper stejnou výmluvu, jako u Lindy. „Spadl jsem."

„Myslím, že poznám rozdíl mezi blátem a krví, Jespere," nenechal se ani na chvíli ošálit Strucker. „Co ti je?"

Jesper zaváhal, ale stačil jediný přísný pohled od Struckera a poslušně odtáhl okraj mikiny, čímž odhalil krvavou skvrnu. Profesor při pohledu na ni zaklel a přiměl Jespera, aby nadzvedl tričko s úmyslem zjistit víc o zakrytém zranění. Jakmile, ale viděl sterilní čtverec, zarazil se.

„Co se ti stalo?" Stáhnul profesor zmateně obočí.

„Popral jsem se." Pokrčil Jesper rameny s nezaujatým výrazem. Nijak zvlášť už ho to netrápilo. Nebylo to nic úplně neobvyklého. Za svůj život měl už tolik různých zranění, že z toho neměl potřebu dělat vědu.

„Vždyť krvácíš," upozornil ho Strucker, jako by to nevěděl. Jesper nechápal, proč je tělocvikář tak zaražený. Rvačky přece nemusí končit jen modřinami.

„Měl nůž," řekl Jesper, protože to bylo podle něj veškeré vysvětlení, které bylo třeba. Přišlo mu ale, že by to mělo Struckerovi dojít i bez toho. Jeho horečkou zpomalené hlavě nedošlo, že by měl držet jazyk za zuby.

Profesorovi se vytratila veškerá krev z tváře a oči se mu rozšířily.

„Trent tě pobodal?" vykřikl šokovaně.

„Trent?" Zamračil se Jesper nechápavě. „On nic neudělal."

„Tak kdo to byl z těch pitomců?" zeptal se Strucker s temným výrazem plným potlačované zlosti, když prvotní zděšení ustoupilo ostatním emocím.

„Proč je pořád ze všeho obviňujete?" nedokázal se včas zastavit před vyřčením otázky Jesper. Byl až moc unavený a zmatený, než aby se staral o možné následky takového chování. To byl problém pro jeho budoucí já.

„Musíš se na to podívat z mého úhlu pohledu," nedal se Strucker, i když ho Jesperova otázka zaskočila.

„Oni za to nemůžou." Zavrtěl hlavou Jesper, i když se mu na chvíli rozostřilo vidění. „Navíc se to už vyřešilo. Zatkli ho."

„Zatraceně," zasténal Strucker a přejel si rukama po tváři ve snaze to zpracovat. Bylo to na něj moc.

Když se na Jespera znovu podíval, naskytl se mu pohled na krvavou skvrnu na tričku, které opět zranění zakrývalo a s trhnutím si vzpomněl, že byly důležitější věci, než kdo byl na vině a co se vlastně stalo.

„Dostal si nějakou zdravotní péči?" zeptal se s novou naléhavostí, doufajíc, že si chlapec jen nezakryl bodnou ránu, aniž by o ni bylo postaráno.

„Ano." Kývnul Jesper, než se sám podíval na svůj bok. „Jen mi asi praskly stehy, když jsem spadnul."

To už Strucker startoval motor a vyjížděl z parkoviště zpět na silnici.

„Jedeme do nemocnice," oznámil nesmlouvavě. Přesto si Jesper nedokázal pomoct a začal namítat. S profesorem to ale ani nehnulo.

„Jespere," vydechl dlouze, rukama svíral volant tak pevně, až mu bělely prsty. „Krvácíš mi v autě z bodné rány. Jedeme do nemocnice. O tom nebudeme diskutovat."

***

„Jespere." Přiřítil se k lůžku pan Handerson s mírně pobledlou tváří. Podle jeho oblečení do místnosti doběhnul, jakmile se k němu dostalo, že přijali jeho chráněnce na vyšetření.

To bylo zvláštní. Jesper by přísahal, že nebyl pro svého pěstouna natolik důležitý, aby kvůli němu opustil své místo na recepci. Přesto to působilo, že opravdu všeho hned nechal, protože byl v nemocnici teprve pár minut.

Připadal si hrozně. Z horečky ho bolela hlava a špatně se mu přemýšlelo. O to více ho zneklidnil pohled na pana Handersona. Věděl, že to pokazil, ale nevěděl, co se mu kvůli tomu stane. Měl chuť se na místě vytratit, aby se nemusel utápět ve své vině.

„Omlouvám se," vyhrkl Jesper a připojil ještě pár dalších omluv, nicméně onen pocit neustupoval. Opravdu se necítil dobře, a to mu jen přidávalo na zoufalství, které mu svíralo hrdlo.

„To nic," řekl Handerson v ubohé snaze ho uklidnit. „Věděli jsme, že se něco může stát. Není to tvoje chyba. Vůbec jsem tě neměl nechat běžet v takovém stavu závod."

Na to začal Jesper vrtět hlavou, ale slovy nijak nenamítal. Nebyla to Handersonova chyba. Celé to byl Jesperův nápad. On na něj jen přistoupil. Závod navíc sám o sobě neskončil špatně. Jen se vyhrotila situace, které se nedalo předejít.

Nemohl ale říct, že mu bylo špatně už ráno. To by na něj poté mohl být Handerson jen víc naštvaný.

„Myslím, že profesor Strucker zavolal paní Handersonové," rozhodl se ho ale varovat. Profesor totiž řekl, že zavolá jeho zástupcům a zatím pokaždé, když volal, bylo to jí. Jesper ho nestihl zastavit.

Handerson dlouze vydechl a promnul si čelo. Srdce Jesperovi v hrudi vynechalo úder a chladná panika se přes něj přelila jako vlna. Jeho pěstoun ho měl plné zuby. Pokud tohle nebyl konec jeho pobytu v Sidecliffu, tak už opravdu nevěděl, co by tyhle pěstouny mohlo zlomit.

„Tohle jsem nechtěl," vydechl sípavě Jesper. „Moc mě to mrzí."

Z nějakého důvodu bylo dýchání ještě o něco těžší než pouhé chvíle předtím. Každý nádech ho pálil v hrudi jako oheň a chrčel, jako by s ním sami plíce bojovaly.

„Hlavně mi tu teď nepanikař. To by nám tak chybělo," napomenul ho Handerson mírně. „Jak říkám, s tímhle problémem jsme počítali. Teď je podstatný, aby tě tu nějak dali do kupy, než tě odvezeme domů."

Domů. Jesper neměl domov. Kam ho chtěli odvést? Myslel jejich dům? Podle zbytku vět to tak působilo. Bylo to jen obyčejné přeřeknutí. Buď to, nebo hned z nemocnice poputuje zpět do dětského domova. Už opět.

Odpověď dostal již za necelou hodinu, když do nemocnice dorazila paní Handersonová. Bylo vidět, že byla rozrušená, ale Jesperovi ukazovala všechnu svoji náklonnost. I přes všechna ujištění doktorů ho kontrolovala, jestli je v pořádku a nevydržela chvíli na místě. Neuměl si představit, jak se chovala v podobných situacích ke svým dětem, když se takhle chovala k němu.

Podle jejích chlácholivých slov si i jeho zmatená mysl dokázala spojit, že nejspíš zůstává u nich.

Měl pravdu. Stehy se mu roztrhly a musel si tedy znovu projít šitím. Byl ale dost mimo na to, aby ho to netrápilo. Dali mu i nějaké prášky, které měli srazit jeho horečku, ale hned poté ho propustili.

Paní Handersonová se na svého manžela ani nepodívala, když vedla Jespera do auta.

***

Jakmile dorazili k Handersonům, Jesper se nezdržoval a vydal se do svého pokoje, zatímco paní Handersonová zmizela v kuchyni.

Do schodů se sotva vytáhl. Pokud by mu ale všechno vyšlo, stejně by je teď nějakou dobu nemusel používat. Ve svém pokoji se převlékl do oblečení, ve kterém by mu nevadilo strávit zbytek týdne, protože věděl, že by toho už později nebyl schopný. Zakrvácené tričko hodil do umyvadla poté, co si napustil láhev vodou. Tušil, že tam to tričko zůstane dlouho, pokud ho hned nevypere, ale nedokázal se k tomu přimět. V hlavě měl úplně jiné priority.

Položil si láhev na noční stolek a bez dalšího odkládání padl na postel, kde se schoulil pod svoji starou dekou s úmyslem spát.

Už se stihl psychicky připravit na následující dny a fakt, že je prožije v posteli bez většího vnímání reality. Jen si musel dát pozor, aby měl k dispozici vodu, ale to mohl zařizovat během občasných cest do koupelny. Tedy za předpokladu, že bude dostatečně při smyslech, aby si na to vzpomněl.

Netrvalo dlouho a Bambi si našla cestu pootevřenými dveřmi do jeho pokoje a uvelebila se se spokojeným předením na jeho boku.

Z nějakého důvodu ho měla ráda. Od prvního dne, kdy ji Carmen přinesla domů, byl to Jesper, za kým chodila. Pokaždé, když si lehnul, bylo jen otázkou času, než se Bambi objeví a zalehne ho. Často se vracel do pokoje, jen aby zjistil, že mu spí na posteli. Když chodil po domě, byla velká šance, že mu bude dělat ocásek.

Už se ani neobtěžoval zavírat dveře od svého pokoje, i když mu to ubíralo na falešném pocitu bezpečí, protože kdykoli je měl zavřené, Bambi na ně dotírala s mňoukáním, dokud je neotevřel, aby mohla dovnitř.

Měl její společnost rád a cítil určitou úlevu, že nebude muset následující dny strávit úplně sám.

Možná ale opět podcenil Handersony, protože Max mu donesl čaj, když se vrátil ze školy. Chvíli dělal Jesperovi společnost, než se nechal přesvědčit, aby si odtáhl matraci zpátky do svého vlastního pokoje, aby se náhodou nenakazil, i když se mu představa oddělení nelíbila.

Více byl překvapený, když se později objevila paní Handersonová s tácem, na kterém balancovala talíř s polévkou a příbory spolu s novým čajem. Položila ho na psací stůl, než něžně zkontrolovala Jesperovi teplotu rukou. Podle jejího výrazu se jí to nelíbilo a hned na to radši použila teploměr. Ten ukázal, že se mu horečka zhoršila, ale vzhledem k tomu, že si ještě nemohl vzít další prášky, dala mu na hlavu studený obklad, než mu podstrčila polévku.

„Zkus sníst, co můžeš," pobídla ho. „Pak přijdu pro nádobí. Snaž se hodně pít. Teplotu ti zase zkontroluju večer. Snad se to do té doby zlepší."

Nechápavě na ni hleděl, zatímco mu na klíně stydla polévka. Nečekal, že se bude starat. Většina pěstounů se neobtěžovala mu dávat jídlo, protože předpokládala, že si pro něj dojde sám. Jen ho jednou denně zkontrolovali, jestli je pořád naživu. Ani si nepamatoval, kdy se o něj naposledy někdo takhle staral během nemoci. Snad to bylo v New Orleans. To už byla nějaká doba.

Otevřel pusu, aby jí řekl, že nic dělat nemusí. Že se o sebe dokáže sám postarat, protože to dělal poslední čtyři roky, ale nakonec nic neřekl a jen se zahleděl do polévky, kterou uvařila, jen protože byl nemocný. Bylo to od ní moc milé. Nebyla to zdaleka první věc, kterou pro něj udělala, aniž by chtěla cokoli nazpátek.

Rozhodl se tedy, že to přijme. Sice se dokázal během nemocí udržet na živu, ale nebylo to nic zázračného. Někdo, kdo by mu pomohl by byl neocenitelný, vzhledem k tomu, jak špatné to mohlo být.

Dříve se o něj staral Connor. Celé dny nad ním bděl, dokud horečky nebyly prolomeny a poté ho další dny chránil o to pozorněji, dokud se plně nezotavil. Teď už nikoho takového neměl. Posledně se o něj ale někdo postaral a on si vzpomněl, o kolik bylo lepší na to nebýt sám.

Doufal tedy, že ho v tom paní Handersonová nenechá. Sám sebe překvapil, když si uvědomil, že jí věří. Věděl, že ona mu pomůže, pokud to bude v jejích silách.

„Děkuju," špitl, aniž by zvedl pohled.

„To nic. To je samozřejmost." Mávla rukou chlácholivě. „Budu dole. Zavolej, pokud ti bude hůř. Je ještě něco, co pro tebe můžu udělat?"

Znovu se donutil zastavit, než automaticky řekl ne. Místo toho se rozhodl využít nabídky.

„Mohl bych zítra zůstat tady?" zeptal se unaveně.

„Samozřejmě," ujistila ho, přičemž zněla překvapená jeho otázkou. „Zůstaneš doma, dokud se neuzdravíš. A tím myslím i tvůj bok."

Trochu zkřivil ústa při poslední poznámce. Divil se, že na něj nezněla naštvaně. Přeci jen před ní tajil bodnutí nožem. Zněla ale pouze starostlivě, proto se rozhodl na to více neupozorňovat. Možná, že když z toho nebude dělat vědu, uvědomí si paní Handersonová, že to skutečně není nic vážného.

„Ještě něco?" zeptala se ve dveřích. Jesper se zamyslel nad všemi svými předchozími nemocemi, a nad tím, co mu při nich chybělo.

„Možná nějaký kýbl?" požádal nejistě. Postřehl, jak se její postava napnula.

„Je ti špatně?" zeptala se obezřetně.

„Zatím ne."

***

Horečka se mu nezmenšila a kýbl dlouho nevyužitý nezůstal. Už během první noci mu začal žaludek znovu protestovat. Ze začátku dokázal dojít do koupelny, aby zbytečně nešpinil kýbl, ale kolem třetího dne už se tam sotva dotáhl, aby vykonal potřebu. Prospal většinu dne a ta zbylá část byla naplněná zoufalstvím.

Cokoli snědl šlo během hodiny zase ven. Paní Handersonová mu pravidelně nosila polévku, ale postupně přešla na čisté pečivo a poté na dušenou zeleninu v naději, že v sobě udrží alespoň to.

Vzhledem k tomuto problému vypadla možnost používat prášky na srážení horečky, protože si je nemohl brát na lačno. Paní Handersonová proto neustále dbala na to, aby měl čerstvé studené obklady a deku měl dovolenou používat pouze v noci, aby se ještě více nepřehříval. To mu vadilo asi nejvíc, s tím, jak moc se třásl.

Nebyl si úplně jistý, jak čas ubíhal. Na to až moc spal. Jen si uvědomoval svoji klesající energii a že spal stále víc, protože vždy, když byl vzhůru, měl příšerné bolesti hlavy a připadal si, jako by vdechoval oheň.

Už se dostal do fáze, kdy se téměř nehnul a vstal pouze vzácně. Zapomínal na pití na nočním stolku, ale Handersonovi rychle postřehli neubývají množství čaje. Místo, aby ho nechali, aby se sám vzpamatoval, jednou za čas ho vždy vzbudili a dohlédli na to, aby něco vypil.

Byl si docela jistý, že i přes jejich domluvu Max stále chodil do jeho pokoje, aby se o něj staral, a dokonce byl jednou vzhůru, když mu Carmen nesla nový čaj.

Bylo zvláštní si představit, že by se o něj starala celá rodina. Stále si byl totiž okrajově vědom, že když byl naposledy plně při vědomí, provalilo se tajemství, které s panem Handersonem sdíleli. To nemohlo dopadnout dobře, ale nikdo na něj nekřičel a neslyšel ani žádné hádky z jiných místností. Třeba nakonec opravdu o nic nešlo. Přeci jen nebyl tak důležitý, aby jeho zranění někoho rozrušilo.

Přesto. Bylo to svým způsobem příjemné. Nechat někoho jiného, aby se o něj staral. Být takhle na někom závislý. Neměl sice úplně na výběr, ale vlastně ho to ani netrápilo.

Když spal, nemusel přemýšlet.

***

„Nezlepšuje se," zasténala paní Handersonová nad hrnkem pozdní kávy. Protřela si rukou unavené oči a zamrkala na nápoj, který už byl téměř studený.

Podívala se na svého muže, který seděl na opačném konci obývacího pokoje. Viděla, jak pod jejím pohledem ztuhl a přestal číst. Její zamračený pohled ještě více zchladl.

„Myslím, že bychom ho měli vzít do nemocnice," prohlásila do ticha.

Handerson nejdříve otevřel pusu, poté si to rozmyslel a zase ji zavřel.

„Tohle přeci nemůže být normální horečka. Co když je to něco s tím bodnutím?" nadnesla a hned viděla, jak se její manžel napnul o něco víc.

„Tu ránu mu kontroluju dvakrát denně. Není s ní nic špatně," dovolil si nakonec namítnout polohlasně. Dlouze se nadechla, aby neřekla něco, čeho by mohla litovat. Už mu toho vyčetla víc než dost a neviděla smysl v opakování se.

Všechno bylo špatně na bodné ráně. Už jí bylo úplně jedno, co jí říkal, protože tohle v jejích očích přehnal. Dokázala z většiny přehlížet, jak se k Jesperovi choval, ale tohle už bylo moc. Takhle Jespera bezmyšlenkovitě využít a ohrozit ho.

Pokud jí tajil něco takového, jak mohla vědět, že s ní bude o Jesperově stavu upřímný? Divila se, že nenaložila Jespera do auta hned druhý den, když mu horečka prudce stoupla a celé hodiny neklesala.

„Tak má třeba zápal plic." Rozhodila rukama. „Nebo bůh ví co. Tohle prostě není normální."

„Jeho sociální pracovnice říkala, že se mu tohle děje každý rok. Je to obyčejná horečka. Má jen oslabenou imunitu tím, že je podvyživený," vysvětlil co nejmíň konfliktním tónem.

Co se týkalo hovoru s paní Lungovou, nemohli se mu vyhnout. Nicméně se jim to podařilo vysvětlit a Jesper jim nebyl odebrán. Paní Handersonová měla podezření, že jim sociální pracovnice fandí, a proto přimhouřili oči.

Strach z možnosti, že by jim Jespera vzali byl jedním z největších důvodů, proč měli tichou domácnost od návštěvy nemocnice.

Bylo to sice jen pár měsíců, ale až moc si už zvykla, že má další dítě a nebyla připravená na to, že by o něj přišla. Myslela si, že to možná Jesper cítí podobně. Minimálně viděla, jak se mezi nimi pomalu ale jistě uvolňuje a vkládá v ně větší důvěru.

Na druhou stranu, byla pravda, že od doby, kdy se stala ona situace se zlodějem, Handerson byl k Jesperovi vstřícnější a starostlivější.

Nelíbilo se jí, že se pro to muselo stát něco takového, ale už to nevypadalo, že jeho přítomností v domě opovrhuje, nebo že ji pouze toleruje.

Původně ho k Jesperovi nechtěla pustit, ale stále to byl on, kdo měl lékařské vzdělání a Jesper teď potřeboval každou pomoc, kterou mu mohli poskytnout.

„Když jsem u něj před hodinou byla, abych mu pomohla s pitím, byl úplně mimo. Mluvil na mě španělsky. Ani jsem nevěděla, že to umí," přiznala ztrápeně, protože nedokázala udržet naštvaný postoj, i když si veškerý hněv schovávala v hrudi na později.

Handerson zamyšleně zvedl pohled ke stropu, než zaklapl knihu a zvedl se.

„Radši ho půjdu zkontrolovat. Možná je čas na další sprchu," informoval ji, načež se vydal nahoru. Možná se tím zčásti vyhýbal její špatné náladě, ale tak jako tak plánoval Jespera znovu zkontrolovat. Vzhledem k jeho horečce nebylo moudré ho dlouho nechat bez dozoru.

Když vešel do Jesperova pokoje, našel tam Maxe, jak sedí u psacího stolu a píše úkoly. Střetli se očima. Max se ve snaze udržet neutrální a nevinný výraz téměř třásl. Když Handersonovi došlo, že se bez pobídnutí vysvětlení nedozví, prolomil ticho sám.

„Neměl bys tu být. Vždyť už jsme o tom mluvili," připomněl mu mírně.

„Jenže on je tu úplně sám." Zamračil se nespokojeně Max jako malé dítě.

„Stejně pořád spí." Zavrtěl s menším úsměvem Handerson hlavou. Poslední dobou si více všímal, jak silný se vybudoval vztah mezi Jesperem a jeho synem. Max si nejspíš až moc zvykl trávit volný čas u Jespera a nyní se nedokázal držet dál.

Došel k nočnímu stolku, aby zjistil stav čaje a krekrů, které tam nechávali. Poté se natáhl, aby zjistil, jak špatně na tom Jesper byl. Ani dotek na jeho čele ho nevzbudil, prakticky se ani nehnul.

„Budu ho muset jít schladit do sprchy," oznámil Maxovi, který zvědavě přihlížel. „Můžeš mu zatím dojít pro nový čaj."

Po těch slovech Max celý ožil, nadšený z možnosti pomáhat. Popadl nádobí a vyběhl z pokoje.

***

Trvalo to další dva dny, kdy musel Handerson Jesperovi pomáhat do sprchy, aby mu srazil horečku, než se chlapcův stav začal lepšit.

Začínalo to pozvolna a pomalu, ale teplota mu klesla, i když nepatrně. Jeho neustálé zvracení také ustávalo a byl více duchem přítomný. Už na ně nemluvil cizími jazyky. Stále však hodně spal.

Čím lépe na tom byl, tím klidnější obyvatelé domu byli. Už nemuseli dohlížet, aby pil, protože to zvládal sám, a dokonce byl i schopný udržet nějaké jídlo v žaludku. To byla skvělá zpráva, protože už se Handersonovi začali opravdu obávat, co by další hladovění mohlo udělat s jeho už tak špatnou váhou.

Max i přes domluvy trávil u Jespera spoustu času, zvláště když už vnímal. V odpoledních hodinách trávili nějaký čas voláním se Zackem, Eddiem a Alem, kteří byli o celé situaci průběžně informováni a čekali na šanci s Jesperem mluvit od začátku nemoci.

Pokaždé, když Jesper trávil delší čas mimo postel, byl u něj někdo, kdo by ho podepřel, kdyby začal padat. Nemoc si od něj vyžádala spoustu sil. To mu ovšem nevadilo. Rád pospával s Bambi poblíž.

Navíc necítil potřebu se co nejdříve vzpamatovat, aby nebyl zranitelný déle, než bylo nezbytné. Z nějakého důvodu mu nevadila představa, že by byl v tomto domě slabý. Prvně v životě si připadal u pěstounů bezpečně a tělo mu to dávalo znát tím, že si bralo veškerý odpočinek, který potřebovalo.

Věděl, že mu v tomto domě nikdo neublíží.

Nejhorší už bylo za nimi.

Uznávám, tohle mi zabralo dýl, než jsem plánovala. Nicméně je to tady, i když to není nejlepší kapitola.

Závody jsou za námi, tajemství se provalilo a Jesper více upevňuje svoji důvěru v lidi okolo něj.
To zní, jako by se blížil konec, ey?

Je ještě pár věcí, které musí být uzavřeny, ale už tu máme skoro finále!

(6.6.2022)