Hleděl na svoji milovanou mikinu a váhal. Toužil po jejím komfortu, zvláště protože měl příšernou noc a obloha byla zatažená. Vypadalo to na déšť. Obával se ale, že by si lidé všimli velké skvrny od krve, která ji zdobila. Dokázal si živě představit, jak by se na to tvářili kluci.

Ta mikina tedy nepřipadala v úvahu. Co se stalo muselo zůstat mezi ním a panem Handersonem.

Problém byl, že krev už byla zaschlá. Odstranit tu skvrnu bude peklo. Nedělal to ale poprvé. Alespoň už mikina červená byla. S tím, jak byla dobitá, nemyslel si, že by další skvrna vadila.

Podíval se na čas. Měl by si pospíšit. Pan Handerson ho z nemocnice vyzvedl teprve před hodinou a pokud chtěl stihnout první hodinu, musel brzy vyrazit.

Napustil tedy umyvadlo a mikinu do něj vložil, aby se zatím odmáčela. S tričkem se mu obtěžovat nechtělo. Stejně jich teď měl víc než dost.

Rychle na sebe hodil svoji černou klokanku a upravil si vlasy. Raději ignoroval všechny nové modřiny, které mu zdobily obličej. Neměl nic, čím by je mohl zakrýt. Doufal, že až je paní Handersonová uvidí, nebude vyšilovat. Přeci jen ho už viděla s modřinami několikrát. Už by na to mohla být zvyklá.

Jakmile měl všechny věci, oblékl si bundu a vyrazil dolů. Se snídaní se neobtěžoval. U dveří už na něj netrpělivě čekal Max. Jesper mu nejdřív řekl, že by měl jít bez něj, aby neriskoval pozdní příchod, ale to Max nekompromisně odmítal. Už přes zprávy dal najevo svoji starost, když se dozvěděl, co se předešlý den stalo, na živo to bylo pouze umocněné.

I když Jesperův stav viděl, když Jesper přijel, stejně se zarazil a chvilku mu trvalo odvrátit zrak, aby si oblékl svoji bundu.

Společně vyrazili do školy jejich obvyklou trasou. Teprve po pár minutách začalo vytrvale poprchávat, ale po dlouhé době měl Jesper alespoň nějaké bezpečí, díky bundě, kterou dříve postrádal. Stále to ale nebylo nic příjemného.

Naopak Max si to užíval a skákal po tvořících se kalužích jako malé dítě, i když si byl Jesper jistý, že nemá nepromokavé boty.

Netrvalo dlouho a hluk dopadajícího deště protnul Maxův hlas, zatímco se chlapec snažil udržet rovnováhu na obrubníku.

„Máma zuřila." Zamračil se. Jesper se na něj poplašeně podíval, ale Max se díval pod nohy, aby nešlápl na spáry mezi cihlami.

„Když se dozvěděla, že tě táta poslal za zlodějem. Málem vyletěla z kůže. Musel ji hodně přesvědčovat, aby tě nejela od Zacka vyzvednout hned, co to Carmen řekla," vysvětlil Max dutě.

„Jen jsem dělal, co mi řekl," bránil se polohlasně. Kdyby s tím přišla přímo za ním, nedovolil by si to, ale cítil, že před Maxem se hájit mohl.

„Nezlobí se na tebe. Průšvih má táta za to, že ti to přikázal," opravil ho Max uklidňujícím hlasem. Sám byl na svého tátu naštvaný, už opět. Každý, kdo s Jesperem strávil nějaký čas věděl, že neuměl říct ne. V tomhle případě ho to mohlo i zabít, kdyby měl smůlu.

Nastalo dlouhé ticho, než se Max na obrubníku zastavil a ruce, které držel vzpažené pro udržení rovnováhy složil podél těla. Chvíli pouze stál, než se na Jespera podíval pohledem, který nedokázal popsat.

„Psal jsem si se Zackem," řekl Max nakonec a Jespera polil mráz z nepříjemného tušení. „Nebyl si u něj. To mi z toho bylo jasný. Vím, že tu výmluvu občas používáš, ale nechápu jednu věc. Proč táta tak naléhal, aby tě tam máma nevyzvedávala? Normálně se do tvých věcí neplete. Jasně, mohlo to být z pocitu viny, ale přijde mi to divný. Někde tě vyzvednout musel a to znamená, že věděl, kde si."

Jesper ho poslouchal naprosto zmražený. Nečekal, že si to Max takhle spojí. Věděl ale, že si psal se Zackem. Mohlo mu dojít, že tím vznikla možnost prozrazení. V tu chvíli se soustředil na úplně jiné věci a jak vůbec mohl tušit, že nad tím bude Max víc přemýšlet?

„Jesi?" začal znovu Max, „Kde si byl?"

Byla to otázka, která by ho nechala naprosto v koncích, kdyby nebyl tak zkušený v improvizovaném lhaní. Možná by se proto měl cítit špatně, ale dal panu Handersonovi slovo a nemohl ho porušit.

„Potřeboval jsem se projít. Nechtěl jsem být s panem Handersonem v jednom domě po tom, co se stalo. Jen jsem pak došel kousek od Zackova domu, když trval na tom, že mě vyzvedne," odpověděl, co nejupřímněji dokázal. Byla to z části pravda. Necítil se v blízkosti svého pěstouna dobře. Teď, když si ho pan Handerson všímal, cítil se mnohem nervózněji. Bál se, že udělá nějakou chybu, řekne něco špatně.

Max vydal zvuk indikující pochopení a vydal se dál ulicí.

„Ani já jsem s ním úplně nechtěl být, když jsem to slyšel," přiznal Max. „Nechápu, proč se k tobě takhle chová."

„Někdy si lidé prostě nesednou." Šťouchl do Maxe ramenem Jesper přátelsky. „Navíc... Pořád se ke mně chová líp než většina pěstounů."

„To asi není laťka moc vysoko." Zašklebil se Max zklamaně.

Na to Jesper nic říct nemohl. Nevěděl, jaká byla průměrná laťka, takže to nemohl posoudit. Jistě, viděl, jak se rodiče chovali k normálním dětem, ale už jim dávno nezáviděl. Pochopil, že on tak nikdy žít nebude a naučil se žít s tím, co měl. Řešil jiné věci než děti s rodiči, ale pro něj to už bylo normální. Nenechal se tedy zaskočit Maxovým prohlášením.

Říkal pravdu, pan Handerson byl jeden z těch lepších. Jesper byl mnohem radši, když byl ignorovaný, než když byl přehnaně kontrolovaný. Spousta pěstounů si myslela, že měla právo rozhodovat o všem, co Jesper dělal a bylo těžké se jim zavděčit. Když od něj ale nikdo nic nečekal, mohl se věnovat i věcem, které ho zajímaly.

Max začal po chvíli mluvit o svém posledním zápase, aby odlehčil atmosféru, což se mu úspěšně povedlo. Jesper ho rád poslouchal, zvlášť, když mluvil o něčem, co mu dělalo takovou radost. Bylo těžké se při tom neusmívat. Měl podezření, že přesně kvůli tomu to Max dělal.

Byli už skoro u školy, když to zaslechl. Téměř nepostřehnutelný zvuk, ztrácející se v šumu sílícího deště.

„Počkej, Maxi." Zastavil se Jesper a pozorně se zaposlouchal, snažíc se ignorovat rušivý hluk deště. Bylo to těžké. Všechny zvuky byly odsunuty do pozadí, ale teď, když věděl, na co dát pozor, byl schopný to rozlišit. To pisklavé mňoukání.

Zatočil ke keřům opodál, protože si byl jistý, že ono mňoukání vycházelo odtamtud a poklekl, aby pod ně nahlédl. Mezi tenkými větvemi bylo kotě. Drobné tělíčko se mu třáslo zimou a černý kožíšek mělo celý promočený. Jakmile spatřilo Jespera, dalo svoje nepohodlí hlasitě najevo dalším pisklavým mňouknutím.

Jesper ignoroval, že si tím máčí kalhoty a přitiskl se víc k zemi, aby nevypadal jako příliš velká hrozba a natáhl ke kotěti pomalu ruku.

„Ahoj, drobečku," promluvil na něj chlácholivě a nezabránil menšímu úsměvu, když se k němu kotě nejdříve váhavě přiblížilo, načež se dokolébalo až k němu. Bylo ještě příliš malé na to, aby bylo přehnaně ostražité a snažilo se najít bezpečí u prvního většího tvora, který se objevil. Navíc, zvířata měla Jespera ráda. Občas si připadal skoro jako Disney princezna s tím, jak se k němu měla.

Opatrně kotě uchopil a přitiskl si ho k hrudi, kde ho zakryl svojí bundou se vší něžností, co měl. Uvědomoval si, jak křehké stvoření to bylo. Nezdálo se, že by kotěti vadilo jeho nové umístění. Naopak ztichlo a užívalo si nabité bezpečí a sucho.

„Vážně si právě sebral kotě?" Nakoukl Max do malé mezery v Jesperově bundě, aby se na tvorečka podíval s rozšířenýma očima. Přes jeho nevěřícný tón se zubil od ucha k uchu.

„Nenechám ho v dešti." Pokrčil rameny Jesper a znovu se vydal na cestu i s novým společníkem.

„Co když si právě někomu unesl mazlíčka?" Doběhl ho Max.

„Takhle malá koťata by venku být vůbec neměla. Má sotva rozlepené oči. Navíc je strašně vyzáblé. Pochybuju, že má domov," uklidnil ho Jesper.

„Takže ho bereš k nám?"

„Právě teď ho beru do školy, protože bych žádný zastávky navíc nestíhal." Zavrtěl hlavou blonďák klidně.

„Víš, že do školy zvířata nesmí, že jo?" Zamračil se skepticky Max, ale nesnažil se ho nijak zastavit.

„První dvě hodiny mám profesorku Laurensovou. Vysvětlím jí to. Jsem si jistý, že to pochopí. Třetí hodinu mám volnou, tak s ním doběhnu k Romingům," vysvětlil Jesper svůj narychlo vymyšlený plán.

„Co když ti to nedovolí?"

„Tak ho odnesu k Romingům rovnou a budu doufat, že ze mě Handersonovi nevymlátí duši za to, že jsem technicky vzato za školou." Pokrčil Jesper rameny. Jakmile to ale řekl, nezabránil menšímu zamračení. Neznělo to správně, i když si nebyl jistý proč.

„To by neudělali. To už snad víš, ne?" zeptal se Max. Byl trochu pobledlý z představy, že by něco takového jeho rodiče udělali.

„Já vlastně pořád úplně nevím, jak trestají. Na to, jak často věci kazím, ještě nic neudělali," zarazil se trochu Jesper, ale nenechal se tím rozhodit.

„Tak vidíš." Usmál se Max.

„Jak trestají?" zeptal se náhle Jesper, protože to nyní nedokázal dostat z hlavy. Už ho ubíjelo, že to nevěděl a jestli mu někdo mohl odpovědět, byl to Max.

„No... To se už dlouho nestalo," přiznal Max. „Při nejhorším ti něco zabaví, nebo zakážou."

„Oh," dostal ze sebe Jesper. „Upřímně jsem čekal něco jiného. Nepřijdou mi jako typičtí pěstouni."

Dávalo to ale smysl. Kolikrát mu pěstouni zabavovali věci, které už nikdy neviděl. Vzácně se mu poté vracely. Jednou se mu pokusili zabavit kytaru, ale jakmile mu ji vzali, sesypal se. Naštěstí to nebyla jedna z domácností, kde by dávali přednost tělesným trestům, takže ho za to nebili. Mysleli si ale, že si jen trochu pobrečí a bude to za ním. Jako to měly všechny děti, když se jim zabavila nějaká oblíbená věc. Ani mu ji neplánovali vzít napořád.

Nicméně, Jesper se přes to nedostal. Nebyli ho schopni dostat do školy, odmítal jíst a nepromluvil jediné slovo. Po dvou dnech už z toho byli dost znepokojení na to, aby mu kytaru předčasně vrátili. Tím se několik věcí spravilo, ale Jesper stále nepromluvil a odmítal se od svých věcí vzdálit ze strachu, že by mu je opět vzali.

Co se týkalo zákazů, s těmi měl také bohaté zkušenosti. Jeden z nejčastějších byl zákaz jídla na určitou dobu. To mu naštěstí nijak nevadilo. Horší byl například zákaz hrát na kytaru. Zákaz mluvení také nebyl zrovna příjemný, ale to mu dělalo problém dodržovat spíše dřív. Nyní už neměl takovou potřebu sdílet své názory a pocity.

U těchto trestů dokázali být pěstouni vynalézaví.

„Proč ne? Každý rodič občas zakáže dítěti koukat na televizi, nebo zabaví telefon," nechápal Max.

„To je to nejhorší, co můžou udělat?" zarazil se naopak Jesper.

„Co si myslel?" zamračil se Max.

„Nevím." Odvrátil pohled Jesper. Nechtěl Maxe zbytečně znepokojovat. Věděl, kdy bylo lepší mlčet a tohle byla jedna z oněch chvil. Podle Maxových předešlých slov věděl, že by upřímná odpověď byla špatně. Nechtěl působit za ještě větší enigmu.

Max si ho pochybovačně změřil, ale nedomáhal se pravdy.

„Máma by to určitě pochopila," ujistil ho místo toho. „Nejspíš by na tebe byla i hrdá."

„Za chození za školu?" Pozvedl obočí Jesper, za což si vysloužil postrčení od Maxe, který se začal smát.

„Za záchranu toho kotěte!"

***

Jesperovi se podařilo odchytit profesorku Laurensovou těsně před hodinou, když mířila do třídy. Neměl ani čas se stavit u skříněk, jak spěchal, aby to stihnul.

Stál před ní naprosto promočený, zatímco ostatní studenti utíkali do tříd a snažil se nasadit svůj nejlepší smlouvavý výraz. Dokázal být přesvědčivý. Už mu to prošlo u Struckera, a přestože měl podezření, že si profesor myslel, že mu dlužil laskavost za záchranu jeho dcery a měl potřebu mu věci promíjet, tušil, že přesvědčit profesorku Laurensovou bude mnohem jednodušší.

Trpělivě na něj hleděla a čekala, co jí poví. Nezdálo se, že by jí vadilo zdržení, které způsobil. Tvářila se povzbudivě a až příliš živě na začátek školního dne.

„Snad vás neobtěžuju, ale potřebuji se vás na něco zeptat," začal zdvořile.

„Jen do toho, Foxi," pobídla ho. Nedomáhala se, aby si pospíšil, přestože začalo zvonit na hodinu. Opět se ukazovalo, jak byla milá a vstřícná.

Vzpomněl si, jak si ho nedávno vzala po hodině stranou, aby se ho zeptala, jestli je v pořádku, jen protože ji znepokojila jeho slohová práce. Narozdíl od spousty profesorů, s nimiž se během svých pobytů setkal, se o studenty zajímala a snažila se, aby se všichni cítili dobře.

Nebyl si jistý, jak to začít, tudíž jen rozevřel svoji bundu a ukázal jí zmoklé kotě. Reakce byla okamžitá. Laurensová se hned sehnula, aby se na něj lépe podívala se zářivým úsměvem.

„Nazdárek." Přejela kotěti po hlavičce prstem mírně a naprosto roztála při pohledu na ospalá očka kotěte, když na ni zmateně zamrkalo. „Copak tu děláš?"

Jesper věděl, že byla otázka směřována na něj, i když nepřímo. Nezněla ani naštvaně a podle její reakce na kotě pochyboval, že bude mít průšvih.

„Našel jsem ho cestou do školy a neměl jsem čas ho někam odnést, ale nechtěl jsem ho tam nechat. Napadlo mě, jestli bych ho s sebou nemohl vzít do třídy. O volné hodině bych s ním odběhl do zverimexu, kde by se o něj paní Romingová postarala a případně zjistila, jestli někomu patří," vysvětlil s menší nadějí, zatímco paní Laurensová stále roztávala nad roztomilostí kotěte. Díky tomu tušil, že už má vyhráno, ale naučil se neslavit předčasně.

„Samozřejmě." Zazářila a konečně se opět podívala na Jespera. „Jen budeme doufat, že nebude rozptylovat třídu tak, jako mě. Případně ho budu moct dát do svého kabinetu, než budeš mít čas ho odnést."

„Děkuju." Oplatil jí úsměv mírně, vděčný i za druhou možnost. Dokonce se obtěžovala mu to usnadňovat.

„Není za co." Mrkla na něj profesorka přátelsky. „Jsem ráda, že se nebojíš dělat, co je správné. Teď už bychom ale měli jít. Už tak jdeme pozdě."

Vydala se chodbou k učebně a on ji rychle následoval. Naštěstí nebyli moc daleko a v další chvíli už vstupovali do učebny. Snažil se nevnímat, jak se na něj na chvíli upnula pozornost přítomných, než ho opět začali ignorovat, když si sedl.

Profesorka Laurensová začala okamžitě mluvit, aby dohnala ztracený čas, ale to už ji Jesper úplně nevnímal. Střetl se pohledem se Zackem, který na něj tázavě hleděl, načež mu Jesper odpověděl částečným odkrytím bundy, čímž mu ukázal kotě. Zack pootevřel pusu překvapením a zůstal zaraženě zírat.

***

Všechno šlo až nečekaně hladce. Jesper si sundal mikinu a kotě do ní zabalil, aby zůstalo v teple a pohodlí, i když mu díky tomu byla zima. Kotě na oplátku zůstalo po celou hodinu naprosto zticha, spokojené s novým pelíškem a možností se konečně uklidnit po pobytu v dešti. Spalo tvrdě a vůbec si nevšímalo dění okolo.

Až ke konci hodiny se probudilo a jedinkrát mňouklo, než ho Jesper uchlácholil něžným drbáním za ouškem. Protože si nikdo nebyl vědom malého tvorečka, kterého s sebou přinesl, mňouknutí vyvolalo vlnu zmatení. Několik jeho spolužáků se pátravě ohlédlo jeho směrem, ale nikdo nedokázal určit, odkud to přišlo. Paní Laurensová si rychle získala jejich pozornost zpátky a až do přestávky na to všichni zapomněli.

Všichni až na Zacka, který celou hodinu netrpělivě čekal na přestávku, aby svého kamaráda vyzpovídal. Jakmile tedy zazvonilo a profesorka Laurensová je omluvila, otočil se na něj s vážným výrazem, který byl pokažený jen úsměvem, jež se mu dral na tvář.

„Kde si sakra sebral kotě?" zeptal se s jiskřícíma očima.

„Kotě?" Otočil se k nim i Eddie zvědavě a Jesper odkryl část mikiny, aby mu drobka ukázal.

„Víš, že do školy zvířata nesmí, že jo?" Usmál se Eddie, ale nezněl, že by ho to nějak zvlášť trápilo.

„Domluvil jsem se s profesorkou Laurensovou," ujistil je. „O volný hodině ho odnesu. Zatím jsem neměl příležitost."

„Neodpověděl si mi na otázku." Zamračil se na oko rozčileně Zack.

„Našel jsem ho cestou do školy. Zkusím zjistit, jestli má majitele, ale docela o tom pochybuju," odpověděl Jesper klidně. Nechtěl, aby z něj kotě vycítilo nervozitu. Jen by ho zbytečně rozrušil, když už si toho chudák zažil dost.

„S tebou se člověk nenudí." Zazubil se Zack nadšeně. „Můžu si ho pohladit?"

Jesper se zamyslel, ale neviděl na tom nic špatného. Stejně už bylo vzhůru a nezdálo se, že by se bálo.

„Pravděpodobně má blechy," varoval ho Jesper, ale znovu mikinu odkryl. Kotě zmateně zamrkalo, nechápajíc, proč ho pořád ruší, ale ihned přivřelo oči blahem, když ho Zack něžně podrbal.

„Co se ti stalo?" zeptal se náhle Eddie. Jesper k němu překvapeně vzhlédl, přičemž nechal Zacka, aby se věnoval drobkovi. Jeho kamarád se na něj skrze brýle díval zkoumavýma, starostlivýma očima.

Eddie postřehl jeho zmatení, protože pokračoval: „Máš zase nový modřiny."

Jesper v uvědomění pootevřel pusu a zůstal chvíli zírat před sebe. Na to úplně zapomněl. Tolik se soustředil na pomoc kotěti, že mu nedošlo, že se předešlý den stal a měl následky. Po této připomínce si uvědomil bolest v boku, kde měl pod tričkem a sterilním čtvercem schované stehy.

Zack po Eddieho slovech přesunul svoji pozornost z kotěte na Jespera a oči se mu rozšířily při pohledu do jeho tváře. Jesper očividně nebyl jediný, kdo si to neuvědomil. Bylo to docela překvapující s tím, jak pozorný brunet byl, ale na jeho obhajobu, koťata rozptylují.

„Chytil tě Trent?" zeptal se starostlivě a hned se snažil pohledem přijít na možná skrytá zranění. Naštěstí ho ani nenapadlo, jak vážné to ve skutečnosti bylo.

„Ne, jen jsem se popral." Zavrtěl Jesper hlavou.

Eddie na něj pohlédl naprosto hotovým pohledem. „S kým zase?"

To se Jesperovi nelíbilo. Dělal, jako by se chtěl prát. Jako by úmyslně vyvolával rvačky. Věděl, že to není správné, ale netušil, že jsou z toho jeho společníci tak otrávení. Co jim na tom ale přesně vadilo?

„Nemyslel jsem to nijak zle," ujistil ho rychle Eddie. „Jen mi to dělá starosti. Nerad tě vidím zraněného a přijde mi, že není den, kdy bys neměl nějaký modřiny."

„S kým ses popral a koho pro tebe mám zbít?" Zakřenil se falešně vesele Zack, ale něco v jeho očích říkalo, že to myslí smrtelně vážně.

„Co?" nedokázal Jesper zabránit nevěřícnému uchechtnutí nad prohlášením bruneta.

„Jen říkám, že bych to pro tebe udělal." Usmál se Zack, spokojený s Jesperovou reakcí. Jesper se nikdy nesmál, kromě Halloweenu s Alem, tudíž tohle bylo to nejlepší, v co mohl doufat.

„To není třeba. On už toho moc nezmůže." Podíval se na něj Jesper vděčně.

„Jakto?" Pozvedl Eddie zvědavě obočí. Jesper zvážil pro a proti u řečení pravdy. Věděl ale, že kdyby jim neodpověděl, nedali by mu pokoj. Mohl by lhát, ale díky ránu si byl vědom, že by jim to mohl Max říct, ať už vědomě či ne. Divil se, že jim ještě neřekl, co se stalo, ale kdyby se u něj ujišťovali, že je Jesper skutečně v pořádku, pravděpodobně by to nezatajoval.

„Zatkla ho policie." Rozhodl se nakonec pro pravdu, která byla v danou chvíli nejlepším řešením. Oba jeho kamarádi zůstali němě zírat, než se Zack slabě zeptal.

„Cože?"

„Co se stalo?" zeptal se ještě s větší starostí Eddie.

Nyní přišel čas na polopravdy. Nemohl jim říct všechno, ale v některých věcech by měl říct pravdu, aby mu nehrozilo odhalení.

„K Handersonům se vkradl zloděj. Poprali jsme se, ale nic se nestalo," vysvětlil stručně. Pokud chtěli víc detailů, můžou napsat Maxovi, což nejspíš udělají vzhledem k situaci.

„Zatraceně," vydechl dlouze Zack a složil hlavu do dlaní. „Nemůžeš se přece prát se zlodějem. Nevíš, čeho by mohl být schopný."

„Vážně si v pořádku?" Prohlédl si ho znovu Eddie pobledle.

„Mám jen pár modřin." Kývl, ale když viděl jejich nedůvěřivé pohledy, dodal: „Tentokrát mě dokonce pan Handerson vzal do nemocnice, aby se ujistil. Takže mluvím pravdu."

„On že tě vzal do nemocnice?" Zatvářil se pochybovačně Zack.

„Nevím proč." Pokrčil Jesper rameny. „Ale trval na tom."

„To je první dobrá věc, co udělal," zamumlal stále nevěřícně Zack a promnul si zátylek. Vypadal ale mnohem klidněji.

„Ostatní jsou v pořádku?" vydechl ve snaze se srovnat Eddie.

„Nikomu se nic nestalo," odpověděl Jesper a nevědomky opět kotě zakryl, když začalo dřímat.

Po očku pozoroval své přátele. Stále byli zaražení a nevypadali úplně dobře. Tvářili se, jako by jim řekl nějakou tragickou zprávu, přitom se skoro nic nestalo. Nikdo neumřel.

Přesto mlčeli a Zackovi se nepatrně škubaly prsty, jako by chtěl něco udělat, ale držel se zpátky. Oba vypadali ztracení v myšlenkách, proto je nerušil a místo toho se soustředil na hlazení dřímajícího kotěte.

Nevěděl, jak moc jeho přátele tato zpráva vyděsila. Že se jejich myšlenky ubíraly směrem, na který se Jesper snažil nemyslet, přestože se mu v danou chvíli jeho červená mikina odmáčela v umyvadle zpátky u Handersonů, aby z ní dostal krev. Došlo jim, že stačila jediná náhoda a mohli o něj i přijít. Zloději mohli být nebezpeční, když byli zahnaní do kouta.

Nakonec si Eddie nuceně odkašlal, aby se těch myšlenek zbavil a opět pohlédl na Jespera.

„Není ti zima?" zeptal se, když postřehl nepatrné chvění Jesperových rukou.

„Ne. Pořád mám bundu," ujistil ho Jesper, stále nesvůj z jejich předchozí reakce.

„Je ale úplně mokrá," namítl Eddie skepticky.

„Zevnitř ne." Zavrtěl Jesper hlavou. Eddie na něj ještě chvíli kriticky hleděl, než to nechal být. Zřejmě byl dostatečně přesvědčivý. Ve výsledku ani nelhal. Skutečně byla zevnitř suchá. Zima mu ale byla. Jenže to bylo něco jako jeho základní nastavení. Člověku bývá zima, když nic neváží. Cesta do školy v prudkém dešti tomu nijak nepomohla. Už se ale začínal zahřívat.

„Kdyžtak bych ti mohl půjčit moji bundu," nabídl Zack. „Narozdíl od tebe jsem šel do školy s deštníkem, takže mám všechno relativně suchý."

„Když mluvíme o deštnících," chytil se Zackových slov Eddie, „Chceš půjčit deštník, až půjdeš k Romingům?"

„To není třeba. Stejně budu muset pospíchat, abych to bez problémů stihl tam a zpátky. Deštník by jen překážel," odmítl Jesper s vděčným úsměvem.

„To ale úplně zmokneš." Zamračil se Zack nesouhlasně.

„Já už v dešti i spal. Několikrát. Jedna cesta mě neodrovná," ujistil ho Jesper, vzpomínajíc na všechny dny i noci, kdy ho různí pěstouni vyhnali ven bez ohledu na počasí.

„Jen aby," zamumlal Eddie nejistě, ale dál se nepřel.

***

Hned po konci hodiny Jesper vyrazil k Romingům. Snažil se jít co nejrychleji, aniž by příliš třásl kotětem schovaným v bezpečí dvou vrstev oblečení. Ani to se ale drobečkovi nelíbilo a opět začalo mňoukat svým pisklavým hláskem.

V době, kdy do zverimexu dorazil, obával se, že opět promoklo, ale naštěstí ho udržel v suchu. On sám ale vypadal, jako by se v oblečení koupal v bazénu.

Paní Romingová byla překvapená jeho brzkým příchodem, ale po stručném vysvětlení situace se jí po tváři rozlilo pochopení.

Bez námitek si kotě převzala a slíbila, že se o něj postará. Souhlasila s Jesperem, že nejspíš patřilo nějaké toulavé kočce a hned začala plánovat, jak ho co nejdříve odblešit a nakrmit. Věk kotěte dokázali přibližně odhadnout díky nedávno otevřeným očkám, která to prozrazovala.

Nakonec tam strávil víc času, než plánoval a zpátky do školy musel běžet, což v dešti nebylo moc ideální. Několikrát málem uklouznul a neviděl na pár metrů daleko.

Nyní už ani neměl nic, co by ho rozptylovalo. Kotě, které ho celý den zahřívalo na hrudi bylo pryč a jeho mysl se volně toulala. Vůbec se mu to nelíbilo. Byl ale rád, že šlo pouze o déšť a nebyla žádná skutečná bouřka.

Do školy se vrátil těsně před další hodinou, naprosto frustrovaný a roztřesený. Když ho kluci viděli, nekompromisně ho přesvědčili, aby si sundal bundu i mikinu, které byly prakticky úplně promočené. Eddie mu poté půjčil svůj svetr a Zack svoji bundu. Nehleděli na jeho námitky, že to není třeba.

Pocit viny z toho, že je zneužíval se ale rychle rozplynul, když nové teplo odehnalo většinu dotěrné zimy pryč a nedokázal si odpustit spokojené vzdychnutí, když vstřebal pohodlí, které mu to poskytlo.

Po zbytek školního dne to nikdo nezmínil. Nechápal, proč se nedomáhali svého oblečení zpátky, jakmile se zahřál, ale nestěžoval si. Cítil z toho určitý komfort. Eddie měl opravdu příjemné svetry. Člověk se v nich zkrátka cítil dobře.

Na konci výuky se ale přemohl a sám jim oblečení vrátil, protože mu došlo, že by jim venku byla zima. To už si vymluvit nenechal.

Obléknout se zpátky do mokrého oblečení nebylo nic příjemného. Ze způsobu, jakým se mu mokrá látka táhla po kůži, se mu stahoval hrudník. Oblečení mu stihlo za těch pár hodin trochu uschnout ale ani zdaleka ne dostatečně.

Přitom ještě musel zpátky do zverimexu, takže se mohl se suchým oblečením rozloučit na pár dalších hodin. Proklínal se, že ho nenapadlo si koupit deštník, když byl s paní Handersonovou nakupovat.

U východu ze školy si jasně vzpomněl na způsob, jakým si kluci získali jeho náklonnost ten první měsíc, co přijel. Jak ho chránili před deštěm, aniž by je o to žádal. Vzpomněl si, jak si našli způsob, jak mu pomoct, i když je odmítal.

Nyní byl jejich vztah pevnější. Už neměl takovou potřebu si od nich udržovat odstup a nemuseli tedy pro něj překrývat deštníky přes sebe. Místo toho přijal Zackovu nabídku, aby sdíleli jeden deštník, i když to znamenalo, že museli stát hned vedle sebe. Zjistil, že mu to nevadí.

Kluci se tím zdáli být stejně překvapeni, jako on sám. Jejich výrazy ale říkaly, že je to potěšilo.

Díky tomu se Jesperova nálada podstatně zlepšila i s vyhlídkou na déšť a den strávený v mokru. Tedy, až do chvíle, kdy vykročil mimo pozemek školy.

„Jesi?" Zamračil se zmateně Zack, když se blonďák zastavil, a i přes déšť nehybně stál na místě s prázdným, pátravým výrazem. Došel tedy zpátky k němu a podržel mu deštník nad hlavou, ale nevypadalo to, že by ho Jesper úplně vnímal.

„Jesi," zkusil to Zack znovu a nejistě do něj trochu šťouchnul prstem. Jesper se na něj podíval nejistýma, ztracenýma očima.

„Děje se něco?" zeptal se Eddie kousek opodál. Jesper roztržitě svraštil obočí a sevřel rukávy své bundy, až mu zbělaly klouby.

„To ten déšť?" snažil se na to přijít Zack, načež Jesper jen zavrtěl hlavou. V očích se mu míhala nerozhodnost a přešlapoval na místě. Nakonec se ohlédl zpátky na školu.

„Myslím...," začal Jesper upnutě. „Myslím, že jsem asi něco zapomněl."

„Je to něco důležitýho?" Zamračil se Al. „Nemůžeš to tam prostě nechat?"

„Já nevím." Zavrtěl Jesper hlavou s určitou naléhavostí a protřel si rukama spánky, načež se prostě bez dalších slov otočil a vydal se zpátky na školní pozemek.

Kluci chvíli nechápavě stáli, než Al promluvil: „Jde o to, o co si myslím, že jde?"

„Roztržitě na to vypadal dost," přitakal Eddie.

„Takže jdeme za ním?" ujišťoval se Al.

„Samozřejmě," neváhal Zack a vydal se za svým kamarádem, který navzdory svému poslednímu prohlášení došel pouze před budovu školy, kde zůstal stát, místo toho, aby šel dovnitř. Pro jednou nevypadal, že by mu déšť vadil. Naopak se zdál být myslí úplně jinde a nestaral se o to, že mu oblečení těžklo vodou.

Zack se postavil těsně k němu, aby ho opět kryl deštníkem. Jesper se neodtáhl.

„Nechtěl si se vrátit do školy?" zeptal se mírně Eddie. Na to Jesper jen neurčitě zamručel. Bylo znepokojující ho vidět v takovém stavu. I přes jeho ztracený pohled byl celý napnutý.

Všichni se v očekávání rozhlíželi. Vzhledem k tomu, že ani Jesper sám nevěděl, jak jeho intuice fungovala, bylo těžké určit, jak dlouho museli čekat, než krize přejde.

Vše se zdálo být v naprostém pořádku. Opozdilci opouštěli školu, pro některé šťastlivce dokonce přijeli i rodiče a déšť bez přestání dopadal, čímž značně omezoval viditelnost a úspěšně zakrýval jakékoli zvuky indikující, že by něco bylo v nepořádku. Pomalu přehlušil i chabý výkřik, který narušil zdánlivou nehybnost světa kolem nich. Nepřehlušil ale poplašené výkřiky, jež následovaly.

***

Nemuseli ani vidět, co se stalo, aby věděli, že je to zlé. Podle panikařících hlasů za rohem školy dokázali určit, kam běžet. Neváhali ani sekundu, ale Jesper přeci jen vyrazil rychleji. Stejně, jako tehdy byl první, kdo to zaregistroval a zpracoval.

Doufal, že po předešlém dni bude mít chvíli klid, ale pořád se něco muselo dít. Pan Handerson by určitě nebyl nadšený, že takhle ignoroval jeho nařízení, ale nedokázal si pomoct. V těchto situacích naprosto ztrácel kontrolu. Tělo se mu hýbalo samo od sebe.

Doběhl po cestě na školní hřiště za roh školy a narazil na skupinku studentů, kteří se podle míče, který jeden z nich držel, rozhodli i přes déšť hrát přehazovanou na hřišti. Všichni se dívali vytřeštěnýma očima směrem vzhůru, pár z nich si rukama zakrývalo pusu a někteří rozrušeně ukazovali. Následoval tedy jejich pohled a celý ztuhl, jak mu zmrzla krev v žilách.

U okna ve třetím patře visel malý kluk, ne starší než desetiletý. Zoufale se držel výklenku pod parapetem třesoucíma se rukama, zatímco se na něj jiný kluk snažil dosáhnout. Těžko říct, jestli pomáhal, nebo to zhoršoval.

Nejspíš byli v učebně sami, protože neviděl žádného učitele, který by se snažil pomoct. Co tam dělali, to nevěděl. Neměly být prázdné učebny zamčené? Vždyť museli být ze základní školy, proč tu vůbec pořád byli? Navíc bez dozoru.

Při pohledu na visícího chlapce se mu vrátily vzpomínky na onu zimní noc. Jeho nikdo nedržel. Pamatoval si uvědomění, že se stane něco moc špatného těsně před dopadem. Tehdy spadl ze čtvrtého patra. Nedopadlo to pro něj dobře. Přesto mu řekli, že měl štěstí.

Měl by i tenhle kluk štěstí?

„Co se tu děje?" Doběhl do skupinky profesor Strucker, který nejspíš opět hlídal u vchodu a slyšel rozruch zvenčí. Když vzhlédl, zděšením pobledl a bez prodlení vyrazil zpátky do školy plným sprintem.

„Zatraceně," zaklel polohlasně Al, když se vzpamatoval z toho, co viděl. Všichni se nejspíš obávali, že během chvíle uvidí někoho umřít, přesto nikdo ze scény nespustil oči.

Jesper viděl, jak chlapcovo sevření okapu ochabuje pod náporem deště a větru a zatlačil všechny vzpomínky hluboko do sebe. Z výrazu mu zmizel strach a nahradilo ho tiché odhodlání. Věděl, co musel udělat a přesně věděl, jak to provést.

„Podržíš mi tašku?" zeptal se klidně Eddieho. Ten si ji v omráčení automaticky vzal, aniž by se na něj podíval.

„Co chceš dělat?" Zamračil se zmateně Zack, ale jeho reakce byla moc pomalá a nestihl se na Jespera ani podívat, natož ho zastavit.

Jesper byl u zdi budovy, než jim došlo, co hodlá udělat a poté už bylo pozdě. Zack s výkřikem jeho jména vyběhl, aby ho chytil, ale v tu chvíli už stál Jesper na parapetu okna přízemí a za překvapených výkřiků přihlížejících se odrazil. Nedosáhl na další parapet, ani zdaleka. Naštěstí byla budova navržena tak, aby měla menší římsu mezi okny různých pater. Tento design byl vše, co potřeboval. Přesto musel skočit, aby na ni dosáhl. Byl opatrný, protože ani on nebyl takový blázen, aby nevzal v potaz vlhký povrch. Dokázal ale přesně odhadnout, jak silně se odrazit, aby se chytil.

Zack se ho pokusil chytit, než byl mimo dosah v posledním zoufalém pokusu ho zastavit, ale Jesper byl rychlý a dokázal se vyhoupnutím na římse vytáhnout na parapet v druhém patře, než se k němu dostal. Zackovy ruce ho neškodně minuly.

„Sakra, Jesi!" zakřičel Zack zděšeně, ale Jesper ho ignoroval. Co nejopatrněji se postavil, aniž by ztrácel čas a připravil se k dalšímu skoku. To už se ozvalo víc panikařících námitek. Přeci jen už byl dost vysoko, aby si něco zlomil, kdyby špatně spadnul.

Ani při dalším skoku ale neudělal jedinou chybu. Hned po postavení se plynule odrazil, chytil se římsy a vytáhl se nahoru na parapet. Nyní měl dokonce výhodu, neboť se dostal k zamřížovanému oknu profesorky Hartové. Alespoň nějaké štěstí mu bylo přáno, když už ho to zase dotáhlo do takového problému.

Chytil se mříží a pomohl si jimi k větší stabilitě. Zůstal ale přikrčený, protože přímo nad ním visel chlapec, kterému chtěl pomoct. Nechtěl ho vyděsit náhlým dotykem, protože by se mohl pustit.

Všiml si ale, že na něj kamarád nešťastníka zíral nevěřícnýma očima, proto mu s menším úsměvem jednou rukou zamával a ukázal na kluka v němé prosbě. Naštěstí se zdálo, že zpráva byla pochopena, protože ten kluk se otočil zpět na svého kamaráda v nesnázích a upozornil ho na Jespera.

Teď, když nehrozilo zaskočení chlapce, Jesper se chytil římsy vedle něj. Postavil se na vodorovné mříže uprostřed oken, které mu umožnily, aby pro jednou nevisel ve vzduchu. Nebylo to pohodlné, ani bezpečné, ale stále na tom byl lépe než ten malý kluk. Ten byl totiž příliš drobný a nedosáhl nohama na oporu mříží.

„Chytím tě a trochu tě postrčím výš," vysvětlil mu Jesper zřetelně, aby ho upozornil, než se jednou rukou pustil římsy a chytil kluka kolem pasu, jen dost silně, aby ho zajistil a nestrhnul. „Snaž se chytit parapetu. Pak už by mělo být snadné vlézt dovnitř."

Nebyla to ideální pozice, ale minimálně mu ulevil tím, že nemusel nést celou svoji váhu.

„Zkus se zapřít nohama o zeď a vytáhnout se rukama," naváděl ho Jesper.

„Spadnu," vydechl vyděšeně kluk sotva srozumitelně.

„Nenechám tě spadnout. Jistím tě, ale potřebuju, aby ses dostal trochu výš," uklidňoval ho Jesper pevným hlasem plným jistoty. Věděl, že kdyby zněl nervózně, ničemu by nepomohl. Musel ho přesvědčit, že se nic nestane. Nemohl si dovolit pochybovat.

„Opři se o mě," poradil mu Jesper, když se chlapec zapřel nohama o zeď. Jesper mu rukou poskytoval jištění a bokem oporu. Stál pevně jako skála, i když se mu začínala třást ruka, kterou se držel římsy.

Jakmile byl kluk dost vysoko nohama, Jesper po upozornění opatrně přesunul svoji ruku z jeho zad pod jeho zadek, čímž ho mohl vyzdvihnout výš. Čím výš chlapec byl, tím snáz se dostával nahoru.

„Už bys tam měl dosáhnout. Zkus se tam chytit jednou rukou," navedl ho Jesper, když viděl jejich postup. Naštěstí kluk nepotřeboval velké přesvědčování, aby se jednou rukou pustil římsy a natáhl se po parapetu.

Než ho stihl Jesper dál navést, v okně nad nimi se objevil profesor Strucker. Nejdřív vypadal zaraženě, když spatřil Jespera, ale během vteřiny se vzpamatoval a chytil chlapce, který byl nyní v dosahu a jednoduše ho vytáhl nahoru a dovnitř, jako by nic nevážil.

Zezdola se ozvalo zavýskání a někdo i v oslavě zatleskal. Jesper si úlevou oddechl a připravil se k vytáhnutí přes římsu.

Možná přeci jen podcenil vlhký povrch mříží a vítr, který se do něj silně opíral a bičoval ho deštěm, protože když posunul nohu s úmyslem se lépe zapřít, ujela mu podrážka.

Celý se naklonil doprava a ruka mu po hladké římse sjela, než si uvědomil, co se děje. Druhou se už připravoval k zachycení na parapetu a nestihl ji dostatečně rychle přemístit zpět na římsu.

Padal. Srdce mu vynechalo úder, když to jeho zaskočená mysl zpracovala a dech se mu zadrhl v krku. Poté jeho tělo začalo reagovat samo od sebe a zoufale zamával rukama ve snaze se něčeho zachytit, ale přivítala ho pouze zeď budovy.

Slyšel, jak někdo křičel jeho jméno, ale znělo to jako pod vodou, jak mu v uších hučela krev.

Přísahal by, že se déšť změnil v sníh a obloha potemněla. Tělo měl jako z ledu. Jeho mysl bojovala sama se sebou. Uvízl na hranici přítomnosti a minulosti. Padal prudkým deštěm, padal sněhovou vánicí. Před očima se mu to slévalo.

Tehdy teprve začínalo sněžit, drobné vločky dopadaly na jeho polámané tělo. Jeho rozbouřená mysl ale na plno přetvářela bouři, v níž se ocitl bez pevné země pod nohama.

V periferním vidění se mu mihly mříže a instinktivně k nim vystřelil rukama, než je minul. Ucítil na dlani kov a pevně ho sevřel. O chvíli později se zachytil i druhou rukou.

Na chvíli měl hrůzou černo před očima, ale poté si uvědomil, že už nepadá a rychle vyhodil na parapet levou nohu a zahákl ji za mříže jako pojistku, čímž se dostal do dost podivné, ale relativně bezpečné pozice, kdy napůl visel z parapetu dolů, zatímco se horní polovinou těla a jednou nohou držel.

Sněhová vánice se opět změnila v déšť a přítomnost vyhrála nad minulostí, když mu chlad kovu připomněl, kde byl.

„Jespere!" Zaslechl nad sebou výkřik plný úzkosti a donutil se vzhlédnout. Střetl se se zhrozeným pohledem Struckera, který tak akorát opět vyhlédl, připravený pomoct, aby to celé viděl. Vypadal otřeseně. Byl naprosto bledý a napnutý až se třásl. Působilo to nepřirozeně. Jesper ho takhle nikdy neviděl. Tělocvikář vždy působil sebejistě a nebojácně. Skoro ho takhle nepoznal.

Jesper se stále snažil uklidnit své divoce bušící srdce, ale přiměl se rozechvěle pousmát.

„Jsem v pořádku," ujistil profesora slabě. „Jen mi to uklouzlo."

Skoro dvacet metrů nad zemí.

Nezdálo se, že by ho tím uklidnil, ale nevěděl, co jiného říct. Sám byl otřesený z vědomí, že málem znovu skončil rozpláclý na zemi tolik metrů pod ním. Nebylo to nic, co by chtěl prožít podruhé.

Končetinami mu procházela štiplavá senzace a pociťoval návaly chladu, jak mu svíraly celé tělo. Měl závrať. Celý svět se mu stále zdál nahnutý doprava.

Když trochu srovnal svůj dech, přiměl se vytáhnout s pomocí mříží zpět na nohy. Třásly se mu, když si opět stoupl na mříž uprostřed okna, ale byla to nejbezpečnější cesta, pokud nehodlal zůstat na místě a doufat, že ho sundají hasiči dřív než vítr.

Pevně se chytil římsy oběma rukama, než se od mříží odrazil a zachytil se na parapetu. Jakmile byl v dosahu, Strucker ho zachytil pod pažemi, až zbytečně silně, a stejně jako kluka před ním ho vtáhl dovnitř bez větších obtíží.

Teprve tam si Jesper dovolil se uvolnit a přiznat si, jaké tohle celé mohlo mít následky.

Nebylo to zdaleka prvně, co takhle šplhal po budově, ale nikdy nebyl tak šílený, aby to dělal v takovém počasí. To, co se stalo jen ukazovalo, proč to nedělal.

Představil si, jak to mohlo dopadnout. Buď by na místě umřel, nebo by za jeden rok skončil v nemocnici dvakrát z naprosto stejného důvodu. Ještě se ani pořádně nedostal z posledního pádu a už by byl opět ve stejné pozici.

Bok ho bolel. Musel pouze doufat, že si nepotrhal stehy. To by mu chybělo. Tolik ke klidovému režimu. Bolest byla přebita adrenalinem, ale nyní, když mu nehrozila okamžitá smrt, se připomínala.

„Zbláznil si se?" vytrhl ho z myšlenek Strucker, který ho stále držel za paže. Jeho sevření bylo jako pasti na medvědy a ani vevnitř nepovolilo. Dokonce zpevnilo, když mu Strucker pohlédl do tváře, jako by se ho snažil přimět pochopit váhu situace. Jesper měl pocit, že se mu přerušil přívod krve do paží. Bolelo to a byl si jistý, že z toho bude mít modřiny, ale nedovolil si stěžovat.

Dost možná, odpověděl Struckerovi v duchu.

„Zachránil Billyho," ozval se jeden z malých kluků, zatímco objímal svého kamaráda, který měl stále vytřeštěné oči, ale nyní upíral pohled na ně.

„O tom si ještě promluvíme." Otočil profesor svoji pozornost na ně a konečně Jespera pustil. „Chci vědět, co jste tu vůbec dělali, ale nejdřív... Je někdo zraněný?"

Kluci zavrtěli hlavami a Jesper následoval, když se na něj Strucker opět podíval. Naštěstí se poté rozhodl věnovat malým klukům. Vyslechnout, co přesně se stalo a následně zavolat jejich rodičům, aby je vyzvedli.

Jesper jejich hovor vypustil z hlavy a místo toho klesl na zem, vděčný za její bezpečí. Část jeho mysli si stále připadala, že padá. Celý se třásl a ani tomu nebránil. Už si to mohl dovolit.

Když se ujistil, že se na něj nikdo nedívá, dovolil si nadzvednout své naprosto promočené tričko. Potřeboval vědět, jak špatné to bylo. Vydechl, když neviděl na sterilním čtverci žádnou krev. Byl pouze mokrý, což také nebylo dobré, ale dalo se to snadno napravit.

Všechno tedy dopadlo dobře. Nikdo neumřel a ani se nikdo nezranil. Dopadlo to určitě lépe než většina podobných případů.

Tričko opět stáhl a rozhodl se využít toho, že mu nikdo nevěnoval pozornost. Vstal pomalu a neslyšně jako duch prošel učebnou ke dveřím.

Nestál o rozhovor se Struckerem, který by ho nepochybně čekal, kdyby zůstal. Tušil, že by to bylo dlouhé a možná by se u toho i křičelo, podle toho, jak se na něj předtím díval a jak ho držel. Chtěl se tomu tedy, pokud možno, vyhnout. Tyhle rozhovory nesnášel.

Naštěstí byl mistr ve schopnosti zůstat neviděný. Profesor si vůbec nevšiml, že zmizel ze své pozice pod oknem a v době, kdy si to uvědomil, Jesper už urychleně mizel chodbami pryč.

Zaslechl, jak profesor volá jeho jméno, až když utíkal po schodech do přízemí. Nezastavil. Naopak se naplno rozběhl, a když už nehrozilo, že spadne ze schodů, sprintem vyrazil podél učeben a skříněk ke dveřím. Nezpomalil, ani když neslyšel, že by ho profesor pronásledoval.

Vyřítil se z východu ze školy a málem porazil Zacka, který tam s ostatními stál. Naštěstí je oba brunet včas chytil a vyrovnal, načež Jespera pevně obejmul.

Jesper se automaticky pokusil vykroutit, ale Zack svůj stisk pouze zpevnil, místo, aby ho pustil, jako normálně. To Jespera přimělo se bránit ještě víc, protože si připadal jako v pasti a dech se mu opět panikou zadrhl. Jeho nervy z posledních minut vůbec nepomáhaly.

„Prosím, Jesi," vydechl Zack se sevřeným hrdlem. „Jenom chvíli."

Jesperovi se zatmělo před očima a na chvíli v Zackově náručí ochabnul. Srdce mu ale stále prudce bušilo v narůstající panice a nebyl schopný se nadechnout.

„Zacku," promluvil varovně Eddie, ale také zněl přiškrceně.

„Jenom chvíli," zopakoval brunet tvrdohlavě. Jesper si uvědomil, že mu někdo luskal před očima, ale nedokázal se na to soustředit, proto jen opožděně tupě zamrkal.

„Myslím, že si mu vyzkratoval mozek," prohlásil Al nejistě a znovu zaluskal, aby si to potvrdil. Jesper vydal z hrdla slabý kňučivý zvuk a chabě se opět pokusil od Zacka odstrčit.

„Myslel jsem, že umřeš," vydechl Zack a ještě víc ho sevřel. „Kdyby ses nechytil..."

To Jespera donutilo se uvolnit. Pokud to mělo Zackovi pomoct, mohl to vydržet. Cítil ze Zackova těla napětí, které dávalo jasně znát, že byl ve velkém stresu a poznal z jeho hlasu strach. Jeho kamarád očividně potřeboval útěchu.

Stále se nebyl schopný nadechnout, ale přiměl se zvednout ruce a obětí opětovat, přestože to nebylo úplně dobrovolné a jeho pohyby byly strnulé. Zack ale potřeboval uklidnit.

„Zacku, tohle bys vážně neměl," ozval se znovu Eddie. „On to nechce."

Jesper věděl, že mu Zack nechtěl ublížit. Poznal to z toho, jak se třásl. Měl jen strach a ten ho to nutil dělat. Potřeboval ujištění, že byl jeho kamarád pořád s ním. Chtěl ho pustit, ale nedokázal to. Potřeboval ho držet.

Jesperovy ruce opět klesly, protože už je nedokázal udržet nahoře. Cítil se ospale, v uších mu hučelo a před očima se mu rozrůstaly černé skvrny, nemluvě o tupé bolesti, která se mu šířila v hlavě. Hrudníkem mu trhaně škubalo.

Chtěl Zacka uklidnit, opravdu chtěl, ale veškeré myšlenky se mu začaly vytrácet stejně jako síla. Svět opět potemněl a z Jesperova těla se vytratilo napětí. Plně se do obětí uvolnil a ospale si opřel hlavu o Zackovo rameno.

Určitě by mu nevadilo, kdyby zavřel oči. Už vedle nich párkrát usnul, proč by to tentokrát mělo být jinak?

Polila ho náhlá vlna slabosti a za překvapených výkřiků jeho kamarádů mu povolila kolena. Už se nedokázal udržet na nohou. Zack ho ale stále držel a nenechal ho spadnout.

Navedl je ale opatrně na zem a povolil své sevření, aby si mohl Jespera položit na klín a zjistit, co se dělo.

Jesper ocenil novou volnost, ale už nějakou tu chvíli si připadal neuvěřitelně lehký, jako by se vznášel. Tělo ho neposlouchalo a hlava se mu v nové pozici zvrátila dozadu, než mu ji podepřely něčí ruce. Nasměrovaly ho, aby se na někoho díval, ale přes rozrůstající se skvrny nedokázal poznat, kdo to byl. Zrak se mu přitom začínal stále víc rozostřovat.

Snažil se vnímat, co říkali, protože očividně mluvili na něj, pokud třesení jeho tělem něco indikovalo.

„-si, musíš se nadechnout," dostal se k němu Eddieho hlas. Oh. To byl ten problém. Proto se mu tak svíral hrudník. Proto se mu tělem šířila tupá bolest. Už dávalo smysl, proč se mu myšlenky tak táhly. Než se na to ale stihl pořádně zaměřit, už opět ztrácel pozornost.

„-miň, Jesi- mrzí- nedržím," proplouval k němu Zackův hlas přerušovaný rostoucím pískáním v jeho uších. Zněl zoufale, ale jeho hlas se ztrácel, stejně jako všechny zvuky. Jesper nechtěl, aby se tak Zack cítil, ale nebyl schopný se ani pohnout, natož ho rozveselit.

Bolest ustupovala pocitu vznášení. Mysl se mu naprosto vyprázdnila a jen slepýma očima hleděl nad sebe, zatímco ho pomalu vítala tma.

Poté ucítil, jak mu někdo vzal ochablou ruku a na něco ji dlaní položil. Byla držena na místě rukama někoho dalšího, aby nespadla. Ruce to byly pevné, ale mírně se třásly.

V jeho stavu to bylo těžké poznat, ale to, na čem mu držely ruku, se pravidelně zvedalo a klesalo v povědomém rytmu.

Trvalo mu směšně dlouho si uvědomit, že to byl něčí hrudník. Někdo mu dotykem ukazoval, jak dýchat. Tentokrát se mu to z mysli neztratilo, díky neustálé připomínce.

Ucítil v hrudníku škubání, jak se jeho tělo snažilo instinktivně pohyb napodobit, než se mu konečně podařilo vdechnout nějaký vzduch do bolavých plic. Poté už to bylo jednoduché, protože si jeho tělo vzpomnělo, že potřebuje dýchat a opět nahodilo potlačený reflex. Nádechy to byly chabé a trhané, ale kdykoli se zapomněl nadechnout, ruka na něčím hrudníku mu připomněla, co dělat. Snažil se napodobit dýchání oné osoby, a i když mu to moc nešlo, zlepšoval se.

Začalo se mu vracet plné vědomí. Smysly se mu postupně vracely. Nejdříve byl schopný rozeznat, jak na něj někdo povzbudivě mluví a poté mu začala tma ustupovat ze zraku, díky čemuž byl schopný rozeznat Zackův a Eddieho obličej nad ním. Zrak se mu zaostřoval a rozostřoval, ale bylo stále snazší se na něco zaměřit. Lehkost a pocit vznášení ustoupil pálení v hrudi naznačující, že zadržoval dech příliš dlouho.

Stále si připadal slabě, ale byl schopný zaškubat prsty na rukou, přestože mu přišlo, že má končetiny z kamene. Někdo mu sevřel volnou ruku v chlácholivém gestu.

Když mu došlo, že to byl Zack, sevření mu oplatil ve snaze mu také poskytnout ztracený komfort, ale zjistil, že stále neměl moc síly zpátky. Sotva ruku zmáčknul. Myšlenku ale přenesl.

Postupně získával zpět kontrolu nad svým tělem a byl tedy schopný sám natočit hlavu. Byl to Eddie, kdo mu ukazoval, jak dýchat. Držel si Jesperovu ruku na hrudi, i když už se relativně vzpamatoval z těsného bezvědomí.

„Díky," špitl Jesper polohlasně, ale očividně ho slyšeli, protože z nich velká část napětí opadla.

„To nic." Usmál se na něj Eddie povzbudivě. „Už si zpátky?"

Jesper neurčitě zamručel a ze své pozice se rozhlédl. Všichni tři s ním byli u vchodu do školy mimo déšť. Nevypadalo to, že by tam byl i někdo jiný.

Zack se tvářil hluboce provinile a stále držel Jesperovu ruku. Nyní už mu byl sevření schopný oplatit silněji ve snaze mu ukázat, že se nezlobil.

„Strašně mě to mrzí," řekl Zack skoro plačtivým hlase. „Měl jsem tě pustit, když si dal najevo, že to nechceš."

„To nic. Jen mě to překvapilo," přiměl se formulovat slova Jesper. „Nevěděl jsem, že nedýchám."

„Jak ti něco takovýho nedojde?" Zamračil se nechápavě Al, ale bylo vidět, že i jeho to vyděsilo.

„Já nevím." Zavrtěl Jesper hlavou, načež se podíval na svoji ruku na Eddieho hrudi, kterou mu tam jeho kamarád pořád držel. „Tohle je chytrý. Pomohlo to. Díky."

„Doufal jsem, že to pomůže." Pousmál se potěšeně Eddie a ruku mu pustil, protože se zdálo, že už Jesper dýchání zvládal bez problémů sám.

Díky tomu si Jesper se zostuzením uvědomil, že stále ležel Zackovi na klíně a rychle si sedl vedle. Možná až moc rychle podle toho, jak se s ním svět zatočil. Eddie ho ale podepřel, než stihl znovu spadnout.

„Mohli byste mě příště upozornit, než to se mnou sekne, prosím?" Podíval se na ně nejistě. „Sice se nic moc nestane, ale..."

„Neboj." Položil mu Eddie ruku na rameno. „Když si toho všimneme, řekněme ti to. Ani nám by se nelíbilo, kdyby si omdlel."

Jesper mu věnoval vděčný pohled. Byla úleva vědět, že na to bude dávat pozor i někdo jiný. Zapomínal dýchat častěji, než by byl ochotný přiznat. Většinou si toho včas všiml, ale už se kvůli tomu párkrát dostal do podobných situací. Většinou se mu to stalo, když ho něco překvapilo, nebo když byl příliš nervózní.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se, když se znovu rozhlédl.

„Chvilku. Chytili jsme to, než si ztratil vědomí," odpověděl Eddie. „Myslím, že si přiběhl ani ne před pěti minutami."

To Jesperovi připomnělo, proč se vlastně takovým způsobem vyřítil ze školy. Prudce vyskočil na třesoucí se nohy i přes protesty kluků a rozhlédl se po své tašce, kterou našel vedle Eddieho na zemi.

„Co se děje?" zeptal se Zack zaskočeně.

„Musím zmizet, než se tu objeví profesor Strucker," odpověděl upřímně Jesper a přehodil si tašku přes rameno.

„Ty si mu utekl?" Podíval se na něj Eddie nevěřícně, ale také se zvedl, nakažený spěchem svého kamaráda.

„Víš, že ho v pondělí zase uvidíš, že jo?" Zamračil se Zack.

„Lepší v pondělí, až bude klidnější." Pokrčil Jesper rameny a obezřetně nahlédl do školy skrze vchod, ale po profesorovi nebylo nikde ani stopy.

„To je jiná." Zazubil se Al souhlasně, zvyklý utíkat před problémy. „Zdrháme."

***

Upřímně nečekal, že ji potká po cestě k Handersonům. Život ho ale stále překvapoval, ačkoli se držel starých zvyků.

Víkend končil, ale déšť neustával. Sprchy deště se celý víkend spouštěly z potemnělé oblohy a rušily jakékoli plány, protože většina lidí odmítala v takovém počasí opouštět své domovy. Potůčky po stranách silnic ani jedinkrát nevyschly. Jen vzácně přestalo na nějaký čas pršet, tudíž bylo neustále vlhko a zima.

Sobotu strávil ve zverimexu, i když nečekali mnoho zákazníků. Chtěl vidět svoje kotě. Vypadalo mnohem lépe, než předešlý den. Bylo vykoupané a odblešené. Jeho kožíšek byl díky tomu nyní huňatý a lesklý.

Paní Romingová dala do výlohy vzkaz sdělující jeho nalezení pro případ, že by ho někdo postrádal, ale vzhledem k počasí Jesper neměl šanci pověsit nějaký vzkaz i poblíž místa, kde ho našel.

Ani si nebyl jistý, jestli by ho chtěl vrátit případnému majiteli. Pokud se někdo neuměl starat o zvíře, neměl by ho mít. To kotě bylo až moc pohublé. Nezdálo se ale být nijak nemocné naštěstí.

Pokud se o něj nikdo nepřihlásí, bylo v plánu, že si ho nechají, dokud se nedostane do zdravé váhy a věku, v němž by se správně mělo oddělit od matky. Poté mu mohou najít nový domov.

Neděli strávil podobným způsobem, ale k Handersonům se vracel již brzy odpoledne, protože chtěl Max pomoct s úkolem do školy.

Procházel ulicemi a všímal si, že je většina obchodů zavřená. Sám byl jediným člověkem, který byl dost šílený na to, aby byl venku. Pro jednou alespoň nefoukal vítr, takže byl v bezpečí před většinou vody.

Byl to překvapivě pan Handerson, kdo mu dal deštník. Bylo to poté, co se v pátek vrátil ze školy promočený na kost. Paní Handersonová ho hned poslala, aby se převlékl, aby neonemocněl a vzala mu mokré oblečení, aby ho usušila. Pan Handerson za ním později přišel s obyčejným černým deštníkem se slovy, že by měl zůstat v suchu, aby se rána dobře hojila. Jesper měl pocit, že to nebyl jediný důvod, ale na nic jiného přijít nedokázal.

Jesper byl vděčný, ať už byly jeho záměry jakékoli. Nemusel si dělat starosti s mokrým oblečením a neměl pořád hrdlo sevřené úzkostí při pomyšlení na chůzi v dešti.

Oči mu doputovaly k postavě u jednoho ze zavřených obchodů. Očividně se schovávala pod přístřeškem před vchodem, čekajíc na chvíli, kdy déšť ustane. Podle pohledu na oblohu to nemělo být brzy.

Nic si z toho nedělal, dokud se nedostal blíž. Přes ten hustý liják to nebylo vidět, ale ona postava seděla na vozíčku. Poznání mu rozsvítilo pohled a nevědomky zpevnil sevření na rukojeti deštníku.

Nevěděl, co by měl dělat. Tedy... věděl to, ale netušil, jakým způsobem to bude přijato.

Na vozíčku seděla Ashley. Zabalená v teplém oblečení sledovala déšť s trpkým nepřítomným výrazem. Vypadala jako úplně jiný člověk, než když ji naposledy viděl. Místo kulmou měla vlasy zvlněné vlhkostí a po líčení nebylo ani stopy, tudíž nic nezakrývalo její strhanou tvář. Kruhy pod očima měla podobné jako on. Tušil, že měla také problémy se spánkem.

Zastavil se a přemýšlel. Nejradši by šel za ní, ale nevěděl, jestli by to ocenila. Už dala najevo, že ho nesnášela. Možná by jí pouze zhoršil už tak špatný den. Na druhou stranu, nejspíš byla plná frustrací ze své nové situace. Možná by se jí hodil člověk, na koho by je mohla vypustit bez pocitu viny.

Jesper byl dobrý posluchač. Ať už někdo potřeboval poradit, nebo mu chtěl vyčíst všechny jeho chyby. Vyslechl každého, kdo to potřeboval.

Spousta lidí byla jako Ashley. Vždy je nechal, ať na něm zkritizují i tu nejmenší chybu, ať na něj křičí, dokud jim nedojde hlas. Většina lidí se poté uklidní a sníží to jejich agresivitu. Mohl se tím vyhnout eskalaci problému. Někteří poté cítí vinu a snaží se mu zpětně omluvit, jiní si za každým slovem neochvějně stojí.

Nakonec si nedokázal pomoct a vydal se k ní. Zastavil se kousek od ní, aby jí nechal dostatek prostoru a věnoval jí menší úsměv, když se na něj koutkem oka podívala. Zůstala ale zticha a jen dál zírala na déšť.

Několik minut pouze pozorovali kapky dopadající na zem v hustých řetězcích a odlesky v kalužích, aniž by mezi nimi padlo jediné slovo. Dal jí prostor, aby si to srovnala v hlavě a stále čekal, kdy se na něj oboří, aby zmizel.

To se ale nestalo. Ani se na něj nepodívala. Nevěnovala mu jediný ze svých opovržlivých pohledů, kterými nikdy nešetřila.

„Karma, co?" prohlásila nakonec s uchechtnutím bez špetky humoru. „Vsadím se, že z toho máš radost, nebo aspoň nějaký škodolibý uspokojení."

„Nemám radost," rozhodl se, že je vhodné promluvit, když se ticho mezi nimi začínalo tříštit.

„Nejsem hloupá." Zavrtěla hlavou. „Máš na to právo. Vím, že si to zasloužím. Klidně se mi vysměj. Já bych to udělala."

Poplácala opěrátko svého vozíčku s křivým úsměškem. „To mám za to, že šikanuju sirotky."

Jesper po této informaci naklonil hlavu. Takže i ona věděla o jeho situaci. Měl pocit, že už to musela vědět celá škola po tom, co předvedl Trent s Henrym. Pár vzkazů, co denně nacházel ve skříňce, to také zmiňovalo. Jak nebude nikomu chybět, až ho Trent nevyhnutelně zabije.

„Nevěděla si to," namítl. „Vím, jak vypadám. Chápu, proč sis myslela všechny ty věci. Můžeš mi věřit, že ti to nemám za zlé."

V odpověď pouze neurčitě zamručela. Bylo vidět, že tam žádná důvěra nebyla.

„Tak co tu děláš, když ses mi nepřišel vysmát?" Pozvedla na něj obočí unaveně. Hnědé oči měla pobledlé. Veškerá bojovnost, kterou si s ní začal spojovat, byla pryč. Uvědomil si, že ona křičet nebude. Působila naprosto poraženě.

„Napadlo mě, jestli bys nechtěla nějakou společnost," odpověděl upřímně.

„Takže lítost," pomalu se zasmála se vší hořkostí. „To jsme to dotáhli. Určitě si připadáš jako ten lepší člověk. Projevit lítost k někomu, kdo ti pořád jen nadával. Ani toho ponížení mě neušetříš?"

„Nechci tě ponižovat, ani tě nelituju." Zavrtěl hlavou a když viděl, jak se jí protáhl křivý úšklebek, dodal: „Ani ti to nepřeju. Podle mě sis to nezasloužila. Jen jsem byl v podobné pozici už několikrát a vím, že samota ničemu nepomáhá."

„Byl si už někdy na vozíčku?" zeptala se kousavě. Byl to nejútočnější tón, který za celou konverzaci použila a ani ten nezněl procítěně.

„Jednou," potvrdil nevzrušeně. Tím jí vzal všechny jízlivé odpovědi, které měla nejspíš připravené. Místo toho na něj zaraženě hleděla neschopná slova.

„Má tě tu někdo vyzvednout?" zeptal se po chvíli ticha a znovu zaměřil pohled na déšť před nimi. Koutkem oka viděl, jak vrtí hlavou.

„Nikdo ani neví, že tu jsem," odpověděla polohlasně.

„Utéct s vozíčkem je umění," prohodil uznale. I tímhle ji zaskočil. V překvapení nedokázala zabránit menšímu smíchu před vydráním se na povrch, i když ho rychle potlačila.

„Bylo tam moc dusno," vysvětlila o něco lehčím tónem. „Jako vždycky, ale po tomhle je to ještě horší."

„Špatná rodina?" zeptal se automaticky, jak by se zeptal jiných pěstounských dětí.

„Ne. Moje rodina je dobrá. Já vlastně ani nemám důvod si stěžovat. Mám je ráda, ale teď je to s nima těžký," řekla s povzdychnutím.

„Ubližují ti?" Naklonil tázavě hlavu a znovu si změřil vozíček očima. Kolik takových odpovědí už slyšel. Bylo pro něj přirozené se na to zeptat. Pro ni to ale očividně normální otázka nebyla, protože se její oči rozšířily a celá se narovnala.

„Ne! Jak tě něco takovýho může vůbec napadnout?" zvýšila v překvapení hlas. „Ne, oni... Oni se rozvádějí."

„Promiň." Odvrátil pohled. Nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Kolikrát tě pěstouni zbili, že takhle uvažuješ?"

Zamračil se v zamyšlení. Vážně čekala, že to ví? Nepamatoval si každý případ a už vůbec to nepočítal.

„Tolikrát, že je to moje první otázka, když někdo zmíní problémy v rodině," odpověděl nakonec, čímž si vysloužil další zaražený pohled. Možná ani nečekala odpověď. Nyní si ale naopak ona změřila jeho. Očima nakonec zůstala na jeho tváři.

„Ty modřiny...," začala pomalu. „To udělali...?"

Když mu došlo, na co naráží, začal vrtět hlavou v menší panice.

„Ne, teď jsem v dobrý rodině. Oni mi nic neudělali. Jen jsem se popral," vysvětloval rychle.

„Máš ale modřiny často," namítla stále podezřívavě.

„Mám jen smůlu. Oni za nic nemůžou," ujišťoval ji, přestože si uvědomoval, jak falešně to znělo. Kdyby mu takhle někdo odpověděl, nevěřil by mu. Byla to ale pravda.

„Smůlu." Pousmála se. „To máme asi oba."

Uvolnil se, když opustila od podezření. Nerad by způsobil Handersonům nějaké problémy, když nic neudělali. Byli jedni z mála dobrých pěstounů, které měl.

„Můžu tě doprovodit domů, jestli chceš?" nabídl a pozvedl trochu svůj deštník. „Když tě nikdo vyzvednout nemá."

„Podceňuješ velikost deštníku." Ušklíbla se, ale po dlouhé době v tom nebyla žádná škodolibost.

„Nabízím ho tobě," dodal.

„Jak bych ho podle tebe měla držet?" Poklepala oběma rukama na kola vozíku.

„Proto říkám, že tě doprovodím. Jsou dvě možnosti. Buď budeš deštník držet ty a já budu tlačit vozík, nebo naopak," vysvětil klidně. Zamyšleně svraštila obočí a nespouštěla z něj oči. Už jen to, že nad tím skutečně uvažovala bylo něco, co nečekal.

„V obou případech zmokneš," podotkla, jako by se ho snažila odradit.

„S tím počítám." Pokrčil rameny. Znovu si ho změřila, než opět povolila ramena.

„No dobře. Ale vozík si budu tlačit sama," rozhodla se nakonec pro méně efektivní řešení. Snažil se nedat najevo své překvapení. Místo toho se k ní vydal blíž, aby jí stál po boku, jak slíbil.

„Dej mi aspoň tvoji tašku, ať ti taky nezmokne." Natáhla ruku a on jen s menším zaváháním následoval její pobídnutí. Bylo to pro něj výhodnější. Sice si všechno důležitého uložil do igelitového pytlíku, ale riskovat nechtěl.

Jesper měl jen malou chvíli na to se psychicky připravit na cestu deštěm, než vyrazili z bezpečí přístřešku. Teprve tehdy mu došlo, že ani nevěděl, jak daleko Ashley bydlela. Předpokládal, že někde blízko. Cestování na vozíčku není jednoduché.

„Proč mi pomáháš?" zeptala se po chvíli ticha Ashley zamyšleně.

„Protože je to správné," odpověděl mírně nechápavě s tázavě nakloněnou hlavou. Oblečení mu již začínalo těžknout pod váhou vody a ztmavlé vlasy se mu lepily na čelo. Snažil se to ignorovat.

„Správné?" Nakrčila nos. „Pochybuju, že si to zasloužím. Vždycky jsem na tebe byla hnusná. Nejen na tebe."

„Mně to nevadí." Zavrtěl hlavou.

„Ale mělo by. Vždyť od Dennise si to líbit nenecháš," namítla Ashley a zahleděla se mu pevně do očí. „Proč to u mě toleruješ?"

„To je něco jiného," vzdychl a zaklonil hlavu směrem k obloze. Nevypadalo to, že by se mraky měly brzy roztrhnout.

„To mi nepřijde," odfrkla si otráveně.

„Je to jiný," zopakoval, aby to zdůraznil. „Dennis z toho nemá nic jinýho, než zábavu. Ty to nemáš lehký. Nejen teď, ale i před tímhle vším. Proto jsem tě nechal. Ať už tě trápí cokoli, rodina nebo něco jiného, je přirozený být frustrovaný nebo mít vztek. To z tebe nedělá špatného člověka. Takový emoce by se neměly zadusit. To nikdy nedopadá dobře," vysvětlil a zadíval se do dálky zamlžené deštěm. Věděl, že se pouze vyhýbal očnímu kontaktu. Po celou dobu zůstával klidný, doufajíc, že pochopí.

„Takže mi říkáš, že je v pořádku, že si svoje frustrace vylívám na tobě." Zašklebila se s jasným nesouhlasem v hlase.

„Lepší já než někdo, komu to vážně ublíží." Pokrčil rameny s menším úsměvem.

„Nevěřím, že tě to ani jednou nezabolelo," namítla. „To, co jsem říkala bylo hrozný. Měl si mě rovnou poslat do háje."

„To nic. Rád pomůžu, i když jenom tím, že si poslechnu, co chceš v danou chvíli říct. Jsem si jistý, že ti to poskytuje nějakou úlevu," řekl nezaujatě, bez špetky záště.

„Ani mě pořádně neznáš. Nevěřím, že ses na mě jednou podíval a řekl si, že si tohle zasloužím. Jestli ti tvoje intuice řekla, že jsem dobrý člověk, tak se na ni radši moc nespoléhej," uchechtla se hořce.

„Řekla mi, že nejsi špatný člověk, a to už něco znamená, nebo ne?" Podíval se na ni koutkem oka. „Pokud tomu ale nechceš věřit, nemusíš. Je to na tobě. Pomáhám ti, protože vidím, že tohle přejde a že pak budeš ten dobrý člověk, kterého teď nevidíš. Máš spoustu přátel, kteří tě mají rádi a určitě i spoustu lidí, o kterých nemám tušení. Ty ještě v životě budeš mít svoje štěstí."

Poprvé ji přiměl, aby se upřímně usmála. Trvalo to jen chvíli, ale bylo to něco, co u ní ještě nikdy neviděl.

„A co tvoje štěstí?" zeptala se, když jí výraz opět potemněl.

„Moje štěstí mi došlo už hodně dávno." Pousmál se trpce. „Ty už mi nic vzít nemůžeš. Nic, na čem by záleželo."

„Pořád máš Zacka a ostatní nebo toho kluka, kterýho tak chráníš, a svý pěstouny," namítla Ashley zmateně.

„I o ně přijdu, až mě zase šoupnou jinam. Nikde nezůstávám dýl než pár měsíců. Všechno je jen otázkou času," připomněl a z jeho hlasu znělo pouze smíření. To byl jeho život. Odsouzený k neustálému pohybu bez jediného pevného bodu. Poslední dobou nad tím ale nechtěl přemýšlet. Až moc to bolelo. Nerad si to přiznával, ale už mu tohle místo, i s lidmi v něm, přirostlo k srdci.

„O to míň se mi zdá správný ti ubližovat," zamumlala Ashley. „Mrzí mě, že jsem tě tak rychle odsoudila."

„Nezlobím se," ujistil ji znovu. „Klidně na mě můžeš dál křičet. Jsem zvyklý. Nic se nestane."

„Já tě nechápu," přiznala ztrápeně.

„Já už od života nic nečekám. Takže je lepší, když si kopneš do mě než do někoho, kdo má pořád hlavu plnou snů," vysvětlil prostě. Viděl, že mu začínala rozumět. Poznal to podle jejího výrazu, který se stáhl.

„Upřímně," začala nakonec. „Myslím, že jsem ještě nikdy nechtěla někoho tolik obejmout."

Oba její upřímnost zaskočila. Říkala ale naprostou pravdu. Kdyby jí nebránil vozík, nejspíš už by to udělala. Konečně totiž chápala, jak se asi musel cítit. Dřív o něm nic nevěděla, a bylo tedy snadné usuzovat věci. Stačil ale jediný rozhovor a celý její pohled se změnil. Nikdy ji nenapadlo, že se v něm mohla mýlit a stále nemohla uvěřit, že se dostala do situace, kdy si s ním normálně povídala. Nebyl ani trochu takový, jakého si ho představovala.

Překvapivě dobře se s ním povídalo. Z jeho slov měla pocit, že jí plně rozuměl, což už dlouho nikdo nedokázal. Jeho přítomnost byla nevtíravá a zdálo se, že přesně věděl, co říct, i když zvláštním způsobem.

Když se na něj dívala, konečně viděla, že nevypadal jako smažka, za kterého ho původně považovala. Vypadal pouze unaveně a působil jako někdo, kdo už všechno viděl, protože kráčel po zemi desítky let. Zvláštní u šestnáctiletého. Bylo to podivně uklidňující.

Připadala si s ním lépe než s většinou lidí za těch pár posledních měsíců. Bylo to, jako by jen svou přítomností odstranil všechen vztek a hořkost, které se pro ni stali něčím, co přetrvávalo každou hodinu každého dne.

Došlo jí, že se jí jeho společnost líbila a že měla skutečně zájem si s ním povídat a zjistit o něm víc. Nic jí už dlouho nepřišlo tak správně.

Došlo jí, že by jí vůbec nevadilo, kdyby byli přátelé, ač se to ještě nedávno zdálo být nemožné.

Kniha by se asi opravdu neměla soudit podle obalu.

***

Jesper zkušeně protahoval nit látkou s úmyslem spravit novou díru v jeho červené mikině, když mu pan Handerson zaklepal na dveře. Snažil se zůstat v klidu, i když s ním byl jeho pěstoun v jedné místnosti, ale fakt, že za sebou zavřel dveře mu ke klidu moc nepomáhal.

„Neuvěříš, co mi právě Max řekl," začal Handerson, jakmile se na něj Jesper podíval. To nezačínalo dobře. Kolikrát už za ním přišli různí pěstouni po rozhovoru s jejich biologickými dětmi. Co mu ale mohl Max říct?

„Prý se od nějakých kamarádů doslechl, že se v pátek ve škole stala taková nehoda," pokračoval Handerson a Jesperovi najednou bylo jasné, kam to směřuje. Pěstoun si unaveně protřel oči.

„Šplhání po budovách není zrovna klidový režim," vydechl s jistou odevzdaností. „Chápu ale, proč si to udělal. Nicméně se chci ujistit, že sis při tom nepotrhal stehy."

Po těch slovech se Jesper uvolnil. Neměl průšvih. Nechápal to, ale neměl ho. Alespoň prozatím.

„Nepotrhal." Zavrtěl hlavou a odložil mikinu stranou, aby se na Handersona řádně otočil.

„Tomu uvěřím, až to uvidím," nenechal se Handerson odbít a přistoupil blíž. Pohybem ruky naznačil Jesperovi, aby si nadzvedl tričko a on automaticky poslechl. Říkal pravdu. Nemělo tedy cenu se bránit, když by z toho mohl mít jen zbytečné problémy.

Handerson odkryl ránu a pečlivě si prohlédl stehy. Po chvíli vzhlédl, aby se střetl s Jesperem očima a pozdvihl obočí.

„Nechápu to, ale jsou v pořádku," řekl a znovu ránu zakryl, jako by se bál ji déle nechávat odkrytou světu na odiv. Jesper přemýšlel, jestli si myslel, že se stehy skutečně roztrhly a že si ránu opět sám zašil. Možná proto je chtěl vidět.

Sice Jesperovi zabavil z lékárničky všechno ostré, včetně chirurgické jehly, ale Jesper už věděl, jak efektivně shánět věci. Ani on by ale tak rychle nesehnal náhradu, přestože to plánoval.

Někdo jako on potřeboval mít k dispozici cokoli, co mu v kritických situacích mohlo pomoct.

Nebyl přímo naštvaný, když se vrátil z nemocnice a zjistil, že se mu někdo hrabal v lékárničce, ale pocítil... Sám nevěděl. Nejspíš zklamání, protože mu Handerson vzal něco pro něj důležitého, co si sám zaplatil a o co se staral. V tu chvíli se choval stejně, jako ostatní pěstouni.

Asi ale mohl být rád, že nepřišel o celou lékárničku, nebo dokonce o mikinu. Nejdříve ho to napadlo, protože se vrátil a po tom, co se předešlý den stalo, nebylo nikde ani stopy. Koupelna byla čistá a zakrvácené oblečení zmizelo z postele. Všechno ale našel ke své velké úlevě ve skříni. Tedy to, co zbylo.

„Nikomu si o tom neřekl?" ujišťoval se Handerson. Nesnažil se vypadat výhružně. Spíše byl smířený, ať už ho čekala jakákoli odpověď.

„Nikdo nic neví," potvrdil Jesper.

„Co tvoje sociální pracovnice? Volala?"

„Už, když jsem byl v nemocnici." Kývl Jesper. „Držel jsem se naší domluvy. Takovýhle věci se mi stávají dost často, takže nebylo těžké ji přesvědčit."

„Často se pereš se zlodějema?" Nadzvedl obočí Handerson pochybovačně.

„To ne," uznal Jesper a poté váhavě dodal. „Ale není to prvně, co jsem se popral, ani co mě někdo bodnul."

To Handersona úspěšně zaskočilo. Chvíli na něj nevěřícně zíral a párkrát otevřel pusu, jako by se chtěl na něco zeptat, ale nakonec si jen odkašlal a zvedl se k odchodu.

„Zítra to radši zase zkontroluju. Ta neustálá vlhkost tomu moc neprospívá a jak to vypadá, nemám tušení, co děláš, když si pryč," prohlásil Handerson unaveně a otevřel dveře. Jesper si opět vzal mikinu na klín, aby pokračoval v opravách. Rozhovor byl u konce. To si alespoň myslel, než se Handerson znovu ozval.

„Děkuju," dostal ze sebe a znělo to překvapivě upřímně, i když se mu to očividně neříkalo snadno. „Vážím si toho, že to pro mě děláš."

Jesper byl natolik zaskočený, že nebyl schopný odpovědět, než Handerson zavřel dveře a nechal ho samotného.

Začínám si připadat jako lhář.
Vždycky si řeknu, že to bude krátká kapitola a pak se podívám a tam v růžku se mi směje číslo 11k.
Alespoň to znamená, že jsem se přiměla psát.

Tentokrát mě opravdu bavilo psát prakticky celou kapitolu. Dlouho jsem neměla takovou chuť psát, aniž by se vypařila, jakmile se k tomu dostanu.

Stalo se toho relativně hodně, ale zároveň málo.
Shrnutí:

Max je chytřejší, než dává najevo, Jesper je disney princezna, co unáší koťata s vedlejšákem, při kterém si hraje na Spider-Mana.

Teď ale vážně.

Opravdu mě baví psát Jespera záchranáře. Tohle je ale bohužel naposledy, protože se blíží konec knihy. Jeho obětavost se ale ještě párkrát projeví.

Ocením každý komentář. Moc ráda si čtu vaše názory.

Loučím se!

(16.4.2022)