Jak se dalo čekat, jeho rvačka s Trentem nezůstala tajemstvím. Stačil jeden den a už o tom věděla prakticky celá škola, tedy ročníky střední školy a někteří vysokoškoláci. Ráno ještě proběhlo v klidu, až na pár letmých pohledů, ale s každou další hodinou se onen drb šířil jako nákaza a Jesper přitahoval pořád větší pozornost. Největší šum se převalil, když Trent konečně přišel do školy a tvář mu zdobily modřiny potvrzující tvrzení těch pár jedinců, kteří tu situaci viděli na vlastní oči.

Jesper na sobě cítil mezi desítkami pohledů Trentovy oči, což mu nedovolilo se ani na chvíli uvolnit. Věděl, že ten surovec musel zuřit. Jesper ho přeci jen veřejně ponížil.

Studenti na něj hleděli jinak. Pohledy opovržení byly nahrazeny zájmem a některé dokonce obezřetností, až menším strachem. Chápal je. Přeci jen zbil největšího rváče ve škole. To se nepovede každému. Zvlášť ne někomu tak vyzáblému, jako byl on.

Byli tací, kteří mu ukazovali zdvižené palce, když je míjel a blahopřáli mu k jeho vítězství nad šikanou. To byli ti, kteří Trenta neměli rádi a ocenili, že mu někdo připomněl, že není nepřemožitelný a že si nemůže na všechny dovolovat.

Byli ale i tací, kteří se při pohledu na Jespera šklebili a naráželi do něj rameny. Při jedné hodině ho trefil zmačkaný papírek. Věděl, že by se na něj neměl dívat, ale v téhle škole se mu to stalo poprvé. Ani neviděl, kdo to hodil.

Snažil se ignorovat, jak se mu sevřel hrudník po přečtení vzkazu.

'On tě zabije.'

***

Ve výsledku to mohlo být horší. Jasně, dostat takovou výhrůžku není ideální, ale nebylo to nic nového. Ani se neobtěžoval zjistit, od koho to bylo, protože podle některých pohledů bylo jasné, že si to nemyslel jen autor vzkazu. Sám si nebyl jistý, jak daleko by to Trent dotáhl, ale neměl z něj dobrý pocit.

Znamenalo to, že musel být opatrnější, ale to také nebylo nic nového. Už zlenivěl v ostražitosti. Bylo načase se vzpamatovat.

Den to byl dlouhý a plný úzkosti z takové pozornosti, ale Zack s ostatními se postarali o to, aby to zvládl. Kryli ho před pronásledujícími zraky studentů a odváděli jeho pozornost, když to nebylo možné. Byli zdí mezi ním a Trentem, ale překvapivě se i Dennis staral o to, aby držel Trenta dál. Možná i on cítil, že by to mohlo dopadnout opravdu špatně. Nejspíš to ale dělal, aby se jeho kamarád nedostal do problémů, než aby chránil Jespera.

Zdálo se ale, že se Jesper nemohl vyhnout ani profesoru Struckerovi, protože si na něj počkal u východu školy. Jesper upřímně doufal, že už ho profesor nechá být, ale když viděl, jak tam stál se založenýma rukama, veškerá naděje ho opustila. Možná se mu rozhovor podařilo odložit, ale vyhnout se mu nemohl. Mohl být rád, že ho profesor neodchytil už předchozí den. Tehdy by to opravdu nezvládl, ale po odpoledni u Zacka se opět cítil lépe a stabilněji.

„No... To není dobrý," uchechtl se Al, když si i on všiml profesora, za což si vysloužil šťouchnutí od Eddieho.

„Myslíš, že čeká na tebe?" zeptal se Zack Jespera.

„Na koho jinýho by čekal?" zamumlal Jesper, zatímco si mnul modřiny na kloubech u rukou. Třeba se Trent opravdu stavil za ředitelem.

„Máme s tebou zůstat?" nabídl Eddie.

„Ne, díky. Zvládnu to," ujistil ho Jesper, i když ho to jednoduché gesto zahřálo. Připomnělo mu, že za ním stáli. I po tom všem.

„Jespere," zastavil ho profesor Strucker, když kolem něj procházeli, čímž stvrdil jeho osud. Zbývalo pár kroků a byli by venku. Jejich skupinka ale nebyla zrovna nenápadná mezi odcházejícími studenty. Nezachránila ho ani černá mikina.

Podíval se na profesora, ale váhal s očním kontaktem. Jejich poslední rozhovor nešel zrovna dobře.

„Pojď se mnou prosím do kabinetu," pobídl ho profesor a otočil se, aby zašel zpět do školy.

„Počkáme venku." Usmál se na něj povzbudivě Zack, což mu Jesper chabě oplatil, než se vydal za Struckerem.

Během cesty chodbami se držel pár kroků za ním. Naštěstí už byla škola skoro prázdná, takže se za ním ohlédlo jen pár studentů.

Jakmile byli v kabinetu, Strucker se k němu otočil čelem a opřel se o svůj pracovní stůl. Bylo to úplně stejné, jako poprvé. I tentokrát byl Jesper připravený utéct.

„Pojďme rovnou k věci," začal profesor stručně. „Jde o tělocvik. Chtěl jsem se tě zeptat už v pondělí, než jsem tě našel před školou."

Jesper nechápavě naklonil hlavu na stranu, než si uvědomil, co měl nejspíš na mysli. Už na ten detail stihl zapomenout.

„Proč si mi neřekl hned na začátku roku, že máš zdravotní problémy?" zeptal se Strucker vážně a trochu vyčítavě, což donutilo Jespera sklopit oči.

„Nemyslel jsem si, že je to důležité, když to nikdo neřešil." Pokrčil rameny vyhýbavě. „Navíc jsem v pořádku."

Byl vlastně docela překvapený, že to bral profesor takhle. Byl si totiž jistý, že kdyby s tím přišel na začátku školního roku, tělocvikář by se na něj pouze odsuzovačně podíval. Na druhou stranu, když ho trefil míček, Strucker to bral vážně, tudíž asi zranění nepodceňoval.

„Oceňuju, že se snažíš, ale pokud ti to škodí, měl bys to brát víc zlehka," řekl profesor. „Zvlášť, když to máš doporučený od doktora."

„Říkal jste ale, že máme ve vašich hodinách podávat plné výkony," namítl zmateně Jesper, vzpomínajíc na to, jak na ně Strucker každou hodinu křičel, aby se neflákali. Jesper neměl řev rád. Byl z něj nervózní.

„To jen, když vám nic není," opravil ho profesor.

„Když jsem to jednou bral zlehka, křičel jste," snažil se to stále pochopit Jesper. Po těchto slovech Strucker trochu zkřivil obličej, nejspíš při vzpomínce na to, jak to dopadlo.

„Protože jsem nevěděl, jak na tom si zdravotně. Navíc to tehdy s tvým stavem nemělo nic společnýho," připomněl Strucker s výdechem, a to Jesper pochopit dokázal. Kývnul, aby to dal najevo. Byla pravda, že tehdy šlo spíše o snahu se vyhnout dalším sporům s Dennisem.

„Můžu pořád běžet přespolák?" zeptal se nejistě po chvíli ticha.

„Neměl bys," prohlásil profesor s tvrdým pohledem, „Ale je to na tobě. Ani ti asi nemusím připomínat, že by ses neměl přepínat, protože si to ignoroval i minule. Takže si jen dej pozor, ať si tam neublížíš."

Jesper vydechl úlevou. Původně ho ani nenapadlo, že by s tím mohl být problém. To až nyní, když stál před profesorem. Hlavně se soustředil na povolení paní Handersonové. Kývl, i když moc dobře věděl, že nic nesliboval.

„Nechci tě ale vidět na tělocviku. Můžeš tam sedět, ale cvičit nebudeš," dodal Strucker nesmlouvavě. „Si omluvený do konce prosince."

***

Kromě výhrůžek smrtí a celkového napětí během školních hodin to byl klidný den.

Po škole strávil chvíli s kluky, kteří ho nechtěli nechat chodit po městě samotného, i když jim o oněch výhrůžkách nic neřekl. Nejspíš si i oni mysleli, že by Trent mohl něco zkusit.

Nakonec ale skončil ve své práci ve zverimexu. Obchod byl opět v plném provozu a s tím se Jesperovi vrátily povinnosti pomocníka. Rád opět viděl všechna zvířata, bez kterých to tam těch pár dní vypadalo prázdně. Nemluvě o tom, že měli další párek štěňat. To bylo další velké lákadlo, proč tam trávit víc času. Nepochyboval, že pro ně brzy najdou nové páníčky.

Ruka už ho tolik nebolela, i když se hojila pomalu, přesně jak předpovídal. To se stává, když s rukama člověk pořád něco dělá a svaly v dlani se neustále stahují a roztahují. Jakékoli hojení je tím hodně ovlivněno a už ani nepochyboval, že z toho bude mít jizvu, protože se mu to každý den nějak otevřelo. Co ale byla jedna další jizva? Jen další historka a připomínka.

Nejdřív se snažil to brát zlehka, ale nakonec to vzdal. Tudíž normálně tahal krabice ať už byly těžké nebo ne. To bylo v danou chvíli na jeho programu. Tedy, dokud nebyl vyrušen.

„Jesi, pojď sem." Zaslechl volat paní Romingovou. Vzal tedy poslední dvě krabice a vyšel ze skladu, načež je položil u pultu a s otázkou v očích se podíval na starou paní.

„Nějaký problém?"

„Ale kdepak." Mávla rukou. „Všechno je v nejlepším pořádku."

„Děje se tedy něco?" Naklonil zmateně hlavu na stranu. Paní Romingová si ho změřila laskavým pohledem a zavrtěla hlavou.

„Jen jsem ti chtěla říct, že si moc cením toho, jak mi tu pomáháš. Můj obchod je díky tobě místem, kde se můžu cítit dobře. Tolik si toho tady udělal, co já bych nikdy nedokázala. Věčně se tu tak dřeš až k padnutí a nic za to nechceš," začala s upřímnou vděčností v hlase. Jesper celý nesvůj z té chvály přešlápl na místě a zrudl. Vždyť mu platila. Už si ujasnili, že by ho zadarmo pracovat nenechala.

„To opravdu nic není. Jsem si jistý, že bych toho mohl udělat víc, kdybyste mě nechala," řekl tiše a nervózně se podrbal na zátylku.

„Děláš toho víc než dost," ujistila ho mírně. „Máš laskavé srdce Jesi."

Nebyl si jistý, jestli by neměl něco udělat. Nebylo mu příjemné jen stát a poslouchat její slova vděku. Cítil se z toho nesvůj. Nikdo si nikdy nenašel čas, aby to pro něj dělal. Většinou ani nepoděkovali, když pro ně něco udělal.

„Chtěla jsem ti to alespoň nějak vynahradit," prohlásila nakonec a z pod pultu vytáhla malou hranatou krabičku z červeného kartónu. Jesper ztuhl a zaměřil se na ni. Až podezřele to připomínalo dárek. Byl si jistý, že to musel být jen vtip, protože už dlouho žádný jen tak nedostal.

„To vážně není třeba-," začal namítat, ale přerušila ho.

„Tak rád děláš ostatním radost. Tak udělej radost mě a vezmi si ho. Urazilo by mě, kdyby si ho nepřijal," prohlásila a přisunula krabičku k němu. „Otevři ho."

Nejistě vzal krabičku do rukou a znovu se podíval na paní Romingovou, jako by hledal ujištění. Ta jen prostě kývla, aby mu dodala odvahy. Už to tedy neodkládal a jak krabičku otevíral, pocítil zvláštní vzrušení, které snad naposledy cítil o jeho posledních Vánocích s rodinou. To už bylo let.

„Kdybych věděla, že z toho budeš tak nadšený, převázala bych ti to i mašlí," poznamenala paní Romingová pobaveně. Hřál ji pohled na jiskry v chlapcových očích. Tvářil se jako malé dítě. Už ani nevěřila, že by mohl být takových emocí schopný, a přitom stačila jedna malá krabička a ten věčně truchlivý výraz v jeho očích byl nahrazen něčím jasnějším.

Ani ji pořádně neslyšel, protože konečně krabičku otevřel a naskytl se mu pohled na lesklý předmět uvnitř. Zatajil dech a zůstal zírat.

„Nelíbí se ti?" Zachmuřila se s obavami. „Nebyla jsem si jistá, jestli bys něco takového nosil, ale řekla jsem si, že by se to k tobě hodilo."

V krabičce byla stříbrná psí známka ve tvaru kosti s ozdobně vyraženým jménem Jesper. Byla malá, zhruba čtyři centimetry, a matně se leskla ve světle, které dovnitř pronikalo skrze výlohu. Vytáhl ji z krabičky a zjistil, že je na dlouhém článkovaném řetízku. Cítil, jak mu cosi sevřelo srdce a dech se v něm na chvíli zadrhl.

„Je nádherný," dostal ze sebe a už měl chuť zase začít s tím, že to vůbec nebylo třeba a že něco takového nemohl přijmout, ale uvědomil si, že si ji opravdu chtěl nechat. A navíc... Už na ní bylo jeho jméno, takže ji stejně vrátit nemohl.

„Moc děkuju." Podíval se na ni stále trochu zaskočeně a říkal si, že dvě slova nemohla vyjádřit jeho vděk, jenže na nic jiného se nezmohl. Byl ze svého prvního dárku příliš ohromený a nebyl si jistý, jak přesně reagovat.

Pro paní Romingovou to ale bylo dost. Na slovech nezáleželo. To, co ji zahřálo u srdce byl výraz v chlapcově tváři. Jeho oči přímo zářily a říkaly víc než tisíc slov. Věděla, že nedokázal vyjadřovat své emoce, ale za čas, který s ním strávila se naučila číst v jeho očích a nyní si byla jistá, že ten dárek byl přesně to, co potřeboval. A že mu nic lepšího dát nemohla.

„Otoč ji," vybídla ho. Když poslechl, zjistil, že byl zezadu vyražen nápis. Stejný nápis, který ho tehdy málem přiměl, aby do zverimexu nevstoupil.

Jednoho dne všichni najdeme svoji cestu domů.

***

Čtvrtek se od předešlého dne příliš nelišil. Minimálně začal normálně.

Jesper našel ve své skříňce pár vzkazů o jeho blížící se smrti. Nijak ho netrápily. Věděl, že je nepsal Trent, jen studenti, kteří ho chtěli vyděsit, protože věřili, že příště nebude mít takové štěstí.

„Co to máš?" Nakoukl mu přes rameno Zack, když vzkazy listoval, aby zjistil, jestli tam není i něco jiného.

„Jen poznámky," odpověděl klidně Jesper a vzkazy založil k ostatním do skříňky za učebnice, než si stihl Zack pořádně uvědomit slova před jeho očima. Nebylo třeba, aby se zbytečně stresovali. Jesper sám se necítil víc ohrožený než normálně. Věděl ale, že by z toho kluci udělali vědu. Možná by šli i za některým z profesorů, ale z toho by bylo jen víc problémů, protože nemohli říct, kdo vzkazy napsal.

Na vině by na konci skončil pravděpodobně Trent nebo Dennis, a to by je jen víc naštvalo, protože s tím neměli nic společného. Přitom by hrozilo, že se začne řešit jejich rvačka a z toho by měl problémy leda Jesper.

Nic dobrého by z toho nevzešlo.

Zack jeho výmluvu přijal a opřel se o skříňky.

„Slyšel jsem, že Ashley je na vozíku," poznamenal Eddie, když se opět vydali chodbou. To Jespera zarazilo.

„Proč?" zeptal se znepokojeně.

„Prý nějaká nehoda. Teď ji pustili z nemocnice," odpověděl Eddie s pokrčením ramen.

Byla pravda, že Ashley už dva týdny neviděl. Rád by si myslel, že to nemohlo být tak vážné, jestli ji tak rychle pustili, ale fakt, že byla na vozíku tomu odporoval.

„Nechci nic říkat-," začal Al, ale Eddie ho přerušil.

„Tak radši nic neříkej."

„Ale zasloužila si to," dokončil Al.

„To nemůžeš myslet vážně!" Strčil do něj Eddie. „Tohle není sranda. Určitě si nezasloužila skončit takhle."

„Je pravda, že byla ke všem hrozná poslední dobou," přidal se Zack nejistě. „Ale tohle si nezasloužila."

„Ale no tak. Kdyby nebyla taková, nemyslíš, že by tady Jesper dostal jeden z těch svých pocitů a zázračně tomu zabránil? Očividně si i osud myslí, že je to takhle dobře." Mával rukama Al ve snaze hájit svůj názor. Jesper málem zakopnul, jak se mu z těch slov zatmělo před očima.

„Takhle to nefunguje," zamumlal, když na něj se starostí pohlédli. „Nedostávám tušení o všem, co se má stát. Já polovinu času ani nevím, že jdu někam, kde se má něco stát. Já-."

„Nikdo tě z ničeho neobviňuje. Není to tvoje chyba," ujišťoval ho Eddie rychle. Moje chyba?

Mohla to být jeho chyba? Ignoroval nějaké tahání? Měl nutkání někam jít, ale rozhodl se na poslední chvíli, že to neudělá? Co když to tak bylo? Co když tomu mohl zabránit? Věděl, že zdaleka nezabránil všem nehodám, co se denně děly, ale tentokrát něco možná udělat mohl.

Jenže neuděl a Ashley je teď na vozíku. Nebyla to přímo jeho vina. Proč se tedy cítil tak provinile?

„Přestaň s tím." Chytil ho za rameno Zack. „Skoro slyším, jak se obviňuješ."

V pozadí dal Eddie Alovi pohlavek zezadu do hlavy.

„To nic. Jen mě bolí hlava. Asi půjdu rovnou k Handersonům." Odvrátil Jesper pohled.

„Ale vždyť jsme chtěli jít do parku," namítl Al zklamaně. „Co fotbal?"

„Můžeme hrát zítra," nabídl Jesper. „Dneska se na to vážně necítím."

I přes tato slova čekal na jejich reakci. Snažili se ho přesvědčit, že je může odmítat, že nemusí se vším souhlasit a že může měnit názor. Přesto si nebyl jistý a kdyby na tom trvali, šel by s nimi.

„V pohodě. Můžem tě doprovodit domů. To nám dá ještě pár minut." Pokrčil Zack rameny.

***

Jen, co otevřel hlavní dveře, slyšel křik. To by pro něj za normálních okolností znamenalo, že by se na místě otočil a zmizel na dobu neurčitou. Nicméně tohle nebyl obyčejný křik vzteku. Jistě, slyšel v tom hněv, ale hlavně slyšel zoufalství, strach.

Něco určitě nebylo v pořádku, ale nezdálo se, že by se někdo zlobil na něj, tudíž nemohl prostě utéct, jako by to neslyšel.

Z horního patra byly slyšet opakované rány. Nebyl to hluk rvačky, bylo to bušení na dveře a občasný náraz těla do dřeva. Do toho všeho byl slyšet křik pana Handersona.

„Otevři dveře, ty šmejde!" bylo to první, co Jesper pořádně zaregistroval. Na koho mohl jeho pěstoun křičet? Podle jeho slov si to dokázal spojit pouze s jednou osobou v téhle domácnosti. Jediným dalším mužem tu byl Max.

Takhle vzteklého pana Handersona ještě nikdy neslyšel. To nebylo dobré. Většinou tenhle typ vřavy neznamenal nic dobrého. Nakonec vždycky někdo skončil zraněný a pěstouni to nebyli.

Jen to agresivní bušení na dveře mu vracelo řadu vzpomínek a tlukot srdce se mu zrychlil. Pokud ale Handerson skutečně řval na Maxe, musel ho nějak zastavit.

Bez většího rozmýšlení tedy vyběhl schody a s překvapením zjistil, že pan Handerson bušil na dveře Carmen. Dokonce do nich narážel ramenem ve snaze je vyrazit, ale pevné dřevo se ani nepohnulo.

To ale neměnilo nic na tom, že by s tím měl Jesper něco dělat, pokud nechtěl, aby se Carmen něco stalo. Sice s ní neměl nejlepší vztah, ale rozhodně si nezasloužila něco takového.

Udělal tedy něco, co by v dané situaci udělal jen šílenec. Promluvil, aby na sebe upoutal pozornost.

„Co se děje?" zeptal se dost nahlas, aby ho pan Handerson přes rány do dveří slyšel. Jeho pěstoun se k němu otočil s divokým pohledem v očích. Jespera zarazilo, že v nich místo vzteku byla hrůza.

„Je tam zloděj. Zamkl se tam s Carmen," dostal ze sebe udýchaně. „Nestůj tady a zavolej policii!"

To Jesper nečekal a na chvíli ho to naprosto šokovalo, dokud na něj Handerson znovu nezakřičel. Napadlo ho, proč už policii dávno nezavolal on sám, ale poté mu došlo, že by kvůli tomu musel opustit od snah dostat se ke své dceři, která byla v očividném nebezpečí. Jesper tedy vytáhl svůj mobil, ale než stihl naťukat číslo, všiml si, jak tvrdohlavě dveře odolávaly všem nárazům.

„Nemáte někde náhradní klíč?" zeptal se. Mohl by pro něj doběhnout během volání. Bylo by to rychlejší.

„Ne! Sakra, volej už!"

„Můžu vyšťourat zámek," vyšlo Jesperovi z úst, než si to stihl rozmyslet. Přiznat se k něčemu takovému nebyl před pěstouny dobrý nápad. Byla to schopnost, která nebyla moc oceňovaná, natož chápaná. Jakmile se to lidi dozvěděli, dívali se na něj s nedůvěrou a pokaždé, když něco zmizelo, hned byl hlavní podezřelý. Vysloužil si tak nálepku zloděje, aniž by kdy něco tímhle způsobem ukradl. Jistě, párkrát něco vzal, ale jen drobnosti, a to z naprosté nutnosti a nikdy se kvůli tomu nikam nevloupal.

Pan Handerson náhle přestal dorážet na dveře a upřel zamračený pohled na Jespera, který stále svíral svůj telefon. Na chvíli zavládlo hrobové ticho, než Handerson vytrhl Jesperovi telefon a postrčil ho hrubě ke dveřím.

„Udělej to," přikázal rozhodně a rychle něco naťukal do mobilu, než si ho přiložil k uchu. Jesper poznal, že volal policii a poklekl u zámku. Vytáhl z kapsy své paklíče- šperháky, byly to šperháky, ale to znělo až moc jako obvinění- a pustil se do práce. Snažil se nemyslet na přítomnost pana Handersona za jeho zády. Tušil, že by ho byl nestrčil tak drsně, kdyby nebyl zoufalý strachy o svou dceru, ale byl z toho ještě víc napjatý než z myšlenky, že byl v místnosti, kam se snažil dostat, cizí člověk. Nebyly ale všichni v tomhle domě cizí?

Věděl, že biologické děti byly priorita a nepochyboval, že kdyby ho pro ně museli Handersonovi obětovat, udělali by to bez váhání. Tohle jen ukazovalo, jaká byla jeho skutečná hodnota. Nikdy nebude pro nikoho tak důležitý.

Kdyby byla situace obrácená a on byl ohrožovaný zlodějem, pochyboval, že by pro něj byl Handerson ochotný vyrazit dveře. Určitě by se takhle nechoval. Nejspíš by v klidu zavolal policii a počkal, až dorazí, i kdyby slyšel Jespera křičet.

Nevadilo mu to a nemohl mu to mít za zlé. Už pochopil, že neměl žádnou skutečnou cenu.

V té myšlence ho pouze utvrzoval netrpělivý pohled pana Handersona, který se mu vpaloval do zad. Kdyby nevolal s policií, nejspíš by ho hrubě povzbuzoval, aby si pospíšil.

Zámek naposledy cvaknul. Jesper vytáhl paklíče a jen tak tak stihl uhnout stranou, když se kolem něj prohnal Handerson. Jeho pěstoun vtrhnul do pokoje, až dveře práskly o stěnu a náhle byl zevnitř slyšet naprostý chaos. Původní ticho bylo nahrazené hlukem padajících a tříštících se věcí. Všechno úspěšně přehlušil pan Handerson svým vzteklým křikem, teď, když měl konečně možnost vrhnout se na muže, který mu ohrožoval dceru.

Jesper se zvedl, ale hned na to byl málem poražen, když z místnosti vyběhl vytáhlý muž v tmavém oblečení. Zloděj ho tvrdě narazil na zeď, aby ho dostal z cesty a s dupáním se vrhl po schodech dolů.

Další se z pokoje vyřítil pan Handerson, ale asi si uvědomil, že by zloději nestačil, proto svůj bouřlivý, divoký pohled upřel na Jespera.

„Hni se sakra! Chyť ho!" obořil se na něj, až mu od úst ulétla slina. Jesper byl natolik zaskočený pohledem svého pěstouna, že si nedovolil nad příkazem přemýšlet a okamžitě vyběhl za prchajícím zlodějem. Pěstounům se neříkalo ne. Hlavně, když vypadali takhle a příkaz byl vyřčen s takovým důrazem. Nemohl neposlechnout. V tu chvíli nepochyboval, že by mu Handerson dokázal ublížit.

Na ulici se spěšně rozhlédl a když spatřil mizící postavu, tryskem za ní vyrazil. Jesper ještě nepotkal nikoho, kdo by ho dokázal předběhnout. Zloděj byl sice rychlý, ale Jesper neměl problém udržet ho ve svém zorném poli a pomalu, ale jistě mezeru mezi nimi zkracoval.

Hnali se jednou ulicí za druhou, míjeli domy, křižovatky, lidé se za nimi zmateně otáčeli, ale nikdo se je nepokusil zastavit.

Jesper pochyboval, že si zloděj uvědomoval, kdo ho pronásledoval. Kdyby se jedinkrát na Jespera pořádně podíval, nejspíš by vydedukoval, že pro něj nebyl takovou hrozbou, jako pán domu.

Nezdálo se, že by byl zloděj v dobré kondici, protože začal zpomalovat, zatímco Jesper, hnaný strachem, co by se stalo, kdyby nesplnil příkaz svého pěstouna, udržoval své tempo, kterým ho rychle stíhal.

Ke kolizi došlo u vyhlídky. Liška dostihla zloděje.

Jesper na něj skočil a celou svojí váhou spolu s rychlostí nárazu ho povalil. Oba narazili do zábradlí se zámky, až se ozvalo zachrastění, ale zábradlí to ustálo. Kdyby povolilo, oba by sletěli z menšího srázu. Těžko říct, jestli by je to zabilo.

To se však nestalo a Jesper se nyní ocitl před úplně novým problémem. Zloděje chytil, ale až do dané chvíle mu nedošlo, že se bude bránit.

Bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Jistě, že se bude bránit. Problém byl v tom, že tohle nebyl Trent. Tenhle člověk byl nyní zahnán do kouta, byl zoufalý a zoufalí lidé jsou nebezpeční.

Jesper se ho pokusil udržet na zemi, ale zloději se podařilo kroucením a kopáním přetočit na záda. Střetli se pohledy.

Zloději mohlo být kolem třiceti a v očích měl zuřivé odhodlání. Byl o něco větší a svalnatější než Jesper, ale ve výsledku byli stavbou těla velice podobní, až na jejich váhový rozdíl. Nezaváhal ani na chvíli, i když viděl, jak mladý Jesper byl, a vrazil mu pěstí. Vůbec se nedržel zpátky. Jesper povolil své sevření a byl okamžitě sražený stranou. Rychle se ale vzpamatoval a znovu na zloděje skočil.

V tomhle souboji neměl výhodu pevné země pod nohama. Kdyby stáli, nepochyboval, že by zloděj raději utekl, než se mu postavil. Tudíž museli zůstat na zemi, i když se tak nemohl pořádně krýt ranám, kterými ho zloděj v zoufalé snaze dostat se pryč zasypával.

Jesper mu rány vracel, kdykoli dostal příležitost, protože jinak by ho neudržel.

Zloději se podařilo je převalit, takže na zemi držel on Jespera. Nyní, když měl pořádný rozmach, dal Jesperovi silnou ránu do hlavy. Bolest mu v bílých a černých barvách rozkvetla před očima. Jeho chvilkového omráčení zloděj využil a pokusil se zvednout, ale Jesper byl natolik při smyslech, aby ho znovu chytil.

Jeho převaha ale netrvala dlouho. Zloději nejspíš došlo, že ho Jesper utéct nenechá, tudíž veškerou energii soustředil na jejich kočičí rvačku. Každou chvíli byl nahoře někdo jiný, rány létaly ze všech stran. Točili se, jako by ve dvou váleli sudy a v soustředění ani nekřičeli, kromě občasného výkřiku bolesti.

V jednu chvíli se zloději objevil v ruce nůž, když ze sebe dlouho nebyl schopný Jespera setřást, ale Jesper si včas všiml kovového záblesku a vyrazil mu zbraň z ruky.

V další chvíli se opět točili, až jim zničehonic zmizela země pod zády a byla nahrazena schody. Oba se z nich zřítili a tvrdými nárazy byly od sebe odtrženi.

Jesper by přísahal, že po nich musel udělat alespoň dva kotrmelce. Nedokázal svůj pád zastavit a celý svět se s ním točil, i když byl už pod nimi. Setrvačnost ho donesla snad metr od nich. Nedokázal popadnout dech a bolest se mu rozlévala po celém těle. Jen tam tedy ležel a snažil se vzpamatovat. Přijít na to, kde bylo nahoře a kde dole.

Dříve, než se mu ale vrátil dech, na břicho mu dopadl prudký kopanec a hned na to další. Zloděj se ale nespokojil jen s tím. Nakopnul Jespera ještě třikrát, než se náhle ozval křik a rány zmizely.

Jesper zůstal sípat na zemi, zkroucený bolestí, i když věděl, že by měl vstát a pokračovat ve stíhání zloděje. Potřeboval ale popadnout dech.

„Hej, kluku," ozvalo se těsně u něj a ucítil na rameni číši pevnou ruku. „Slyšíš mě? Dokážeš se na mě podívat?"

Jesper zmateně zvedl zrak a střetl se s pohledem staršího policisty, který u něj klečel se starostí v očích.

„Už bude všechno dobrý. Byl si moc statečný, i když bylo hloupé běžet za zlodějem, který mohl být klidně i ozbrojený," poznamenal policista a ohlédl se přes rameno, kde jeho kolega nasazoval zloději pouta a poté upřel pohled na schody. „To byl pěkný pád, co? Radši se moc nehýbej. Nevíme, jestli sis nějak neporanil hlavu. Zavolám sanitku a oni tě dají do pořádku."

Jesper začal vrtět hlavou, i když se mu v tom policista snažil zabránit.

„Zůstaň ležet. V klidu," napomínal ho, ale Jesper se nenechal udržet.

„Nic mi není," vydechl přidušeně, protože pořád nedokázal pořádně dýchat. Už to ale nebylo tak těžké.

„Tomu se mi nechce věřit," odfrkl si policista. „I kdyby si vyvázl z toho pádu bez vážných zranění, měli by tě prohlédnout v nemocnici po tom, jak tady do tebe kopal. Možná se teď necítíš tak hrozně, ale až ti opadne adrenalin, změníš názor."

Cítím se příšerně.

„Nic mi není," zopakoval Jesper umíněně a pokusil se posadit. Když policistovi došlo, že ho nezastaví, pomohl mu tím, že ho podepřel.

„Ty si to Handersonovic nový dítě, že jo?" zeptal se náhle policista a Jesper na něj upřel svůj omráčený pohled. Kývl.

„Co takhle, doprovodím tě domů, zatímco můj kolega odveze toho šmejda a Handerson sám řekne, jestli potřebuješ do nemocnice. Přeci jen tam pracuje, něco by vědět měl," navrhl policista mírně.

„Trefím tam sám," namítl Jesper chabě.

„O tom nepochybuju, ale chci si být jistý, že si tam došel." Usmál se vřele policista. „Platí?"

***

Jak by mohl Jesper nabídku odmítnout? Nelíbilo se mu sice, že ho zpátky bude někdo doprovázet, ale vyhlídka na to, že právě Handerson určí, jestli by měl jít do nemocnice? To odmítnout nemohl.

Pan Handerson se o něj nezajímal. Bylo tedy jasné, že do nemocnice nepůjde. To ovšem policistovi neřekl.

Zvlášť, když uprostřed cesty k Handersonům zjistil, že krvácí. Svíral si břicho, kterým mu s každým krokem probíhala křečovitá bolest od kopanců, které mu zloděj uštědřil, když si uvědomil, že na dlani cítí cosi teplého a vlhkého. Nebyl hloupý. Věděl, že je to krev, proto ruku nepřemístil, ani se na ni nepodíval pro ujištění. Jen by tím riskoval, že by to policista zahlédl.

Jesper dostal podezření, že možná přeci jen nebyl schopný zloděje odzbrojit dost rychle. Nevěděl ale, jaké škody utrpěl. To mohl zjistit v soukromí svého pokoje. Spolkl tedy menší nervozitu z faktu, že krvácel.

K domu dorazili poměrně rychle i přes menší Jesperovo kulhání. Byl si jistý, že to rozchodí.

Nemohl uvěřit, jaké měl štěstí. Handerson stál na prahu vchodových dveří a zdálo se, že právě domluvil s dalším policistou. To znamenalo, že policie nebude déle otravovat a hrozba odhalení se výrazně snížila.

Přesto ho starý policista doprovodil až ke dveřím.

Pan Handerson na Jespera pohlédl a na chvíli se viditelně zarazil. Jesper si téměř pomyslel, že viděl v jeho očích cosi jako vinu a možná i kapku starosti, což bylo zvláštní. Nejspíš si to jen představoval. Třeba si vážně poranil hlavu.

Neměl skutečnou hodnotu. Jeho účelem bylo jen chytit zloděje. To udělal, tudíž už opět nebyl třeba. Bylo tedy jedno, v jakém kvůli tomu byl stavu.

„Jespere...," začal pan Handerson, ale myšlenku nedokončil. Nastalo krátké ticho, než přistoupil starší policista.

„Váš chráněnec chytil vašeho zloděje. Měl byste být hrdý, i když jste ho neměl nechat za ním běžet. Vždyť jste nevěděl, co to bylo za chlapa. Mohl být ozbrojený," vyčetl Handersonovi. Potemnělý pohled jeho pěstouna se při těch slovech prohloubil a otevřel pusu, aby odpověděl, ale Jesper ho předběhl.

„Snažil se mě zastavit, ale já neposlechl," řekl. Lež mu vyklouzla z úst naprosto přirozeně. Snažil se působit zahanbeně, aby to bylo uvěřitelnější. Ucítil na sobě dva páry očí, a ještě víc uhnul pohledem.

„No, pro příště ho radši poslouchej. Tohle není sranda," poučil ho policista nakonec.

„Už se to nestane," slíbil Jesper slabě.

Policista si ho chvíli zamyšleně měřil očima, než spokojeně pokývl a upnul pozornost zpět na Handersona, který výměnu tiše pozoroval.

„Nicméně, měl byste zvážit, jestli ho nevzít do nemocnice. Když jsme je našli, rvali se jak psi a zřítili se ze schodů u vyhlídky," prohlásil policista. „Vašeho kluka to dost omráčilo a než jsme se k nim dostali, dostal pár kopanců, protože se ten šmejd vzpamatoval dřív."

Cítil, jak na něj oba opět pohlédli a nervózně přešlápl na místě. Už chtěl být uvnitř se svojí lékárničkou. Pokud bude mít šanci ji vůbec použít. Stále tu byla možnost, že bude pan Handerson naštvaný, že se při chytání zloděje zranil a upoutal pozornost policie.

„Děkuju za upozornění." Kývl Handerson. „Ujistím se, jak na tom je. Nemusíte mít starosti."

„Nejspíš se ještě uvidíme, ale to jste už asi probral s mým kolegou." Začal couvat policista. „Tak tedy nashle."

Pan Handerson se zdvořile rozloučil a poté popohnal Jespera dovnitř. Jesper udržoval svůj pohled přikovaný k zemi, když se zastavili hned v chodbě.

„Jak se cítíš?" zeptal se po chvíli tíživého ticha pan Handerson.

„Je mi fajn," odpověděl stejně mechanicky Jesper. Oba věděli, že lže.

„Myslíš, že potřebuješ do nemocnice?" položil další otázku Handerson prázdně.

„Ne. Nic to není," lhal dál Jesper naprosto stejným tónem. Byla to zvláštní interakce. Byli jako dva hodně špatní herci, kteří četli text přímo z ruky. Celé to působilo příliš neohrabaně.

„Kdybys změnil názor, řekni," vybídl ho nakonec Handerson a tím byl rozhovor u konce. Neposadil si Jespera, aby se na vlastní oči přesvědčil, že mu nic není, i když to bylo jasné na první pohled. Ignoroval očividné lži, aby se nemusel starat o následky svého příkazu.

Jesper to vzal jako propuštění a vydal se tedy ke schodům, předstírajíc, že ho nebolel každý krok.

„Jespere," zastavil ho pan Handerson sotva vyšel dva schody. Překvapeně se ohlédl a koutkem oka zahlédl Carmen stojící v průchodu do obýváku s mírně otřeseným výrazem. Pozorovala ho. Až na její napjaté držení těla vypadala být v pořádku.

Došel pohledem až k Handersonovi, ale nestřetl se s ním očima. Veškerá jistota, kterou kolem něj začínal cítit byla ztracena. Ten den se totiž poprvé zachoval jako většina jeho pěstounů a připomněl Jesperovi jeho místo. Proto Jesper hleděl kousek vedle Handersonovy hlavy.

„Oceňuju, co si udělal. Neměl jsem tě za ním posílat. Nemyslel jsem," dostal ze sebe pan Handerson. Bylo slyšet, jaký problém mu dělalo to říct. Jesper dal najevo překvapení pouze menším nadechnutím, ale jinak se nepohnul. Ani nemrknul.

Bylo to nejspíš to nejbližší omluvě, co od Handersona mohl slyšet. Nečekal, že se mu dostane alespoň toho. Přišlo mu to špatně a v daném rozpoložení nedokázal říct, jestli to bylo upřímné. Zdálo se ale, že to nevěděl ani jeho pěstoun.

„To je dobrý," špitl Jesper, protože většina pěstounů očekávala reakci podobného významu. Jinak byl nazván nevděčným nebo nevychovaným. V horších případech by došlo až ke křiku.

Na to Handerson pouze kývl, což Jesper viděl, i když mu nehleděl přímo do tváře. Bylo to propuštění.

Jakmile byl Jesper ve svém pokoji, zavřel dveře a chvíli pozorně poslouchal. Nikdo nešel nahoru. Mohl tedy předpokládat, že jeho dedukce byla správná a pan Handerson už ho vypustil z hlavy. Jesper splnil svůj účel, už tedy nebyl zapotřebí. Do doby, než se objeví nová situace, která by byla pod jejich úroveň.

Nemusel se tedy bát, že se o něj bude ten den ještě někdo zajímat. Donutil se uvolnit.

Konečně odtáhl ruku od svého boku a jediný pohled mu potvrdil jeho obavu. Celou dlaň měl od krve. To nebylo dobrý.

Sundal si mikinu a poté i tričko s vědomím, že obojí bude muset později vyprat. Krev se prala špatně, jakmile zaschla. Měl by napustit umyvadlo, aby ji začal odmáčet.

V danou chvíli měl ale jiné priority. Potřeboval zjistit, jestli má vůbec cenu oblečení prát, nebo jestli za chvíli umře.

Pohlédl na svůj bok a zjistil, že krev vytékala z menší ranky. Vypadalo to jako říznutí. Prohmatal si okolí zranění a pečlivěji ho prohlédl. Nebylo to říznutí, ale bodná rána. Zloděj ho přeci jen musel trefit, než mu stihl nůž vyrazit. Jen to v tu chvíli nepostřehl, kvůli adrenalinu.

Nevypadalo to ale tak špatně, jak to znělo. Ten nůž byl malý, rána tedy nemohla být hluboká. Navíc příliš nekrvácela, tudíž nebylo zasaženo nic důležitého. Nebylo třeba z toho dělat velkou vědu.

Byla šance, že se mýlil, ale tolik ho to netrápilo. Takové věci se stávají. Buď to dotáhne do dalšího dne, nebo ne.

Mohl sice zajít za panem Handersonem, ale to odmítal. Už si zvykl zakrývat svá zranění, ať už byla sebehorší. Zvlášť po dnešku to nepřipadalo v úvahu. Nechtěl, aby na něj byl jeho pěstoun ještě víc naštvaný. Jen by mu dal extra práci a otravoval by.

Takhle měl alespoň šanci se o to sám postarat. Věděl, co dělat. Nebyl nováček v první pomoci a základním ošetřování. Ve své lékárničce měl všechno potřebné.

Zalezl i s ní do koupelny, kde ji po umytí rukou otevřel a připravil všechno potřebné. Věci na vyčištění rány, chirurgickou jehlu a nit, sterilní čtverec a obvazy.

Vložil si do pusy kus látky, aby utišil možný hluk. Byl čas dát se do práce.

***

„Ty víš, že lhal," ozvala se Carmen, jakmile Jesper zmizel v pokoji. Hlas měla překvapivě pevný, přestože se stále mírně třásla.

„Není hloupý. Kdyby potřeboval do nemocnice, něco by řekl." Zavrtěl Handerson unaveně hlavou. Nechtěl nad tím přemýšlet. Už jen z pohledu na Jespera se cítil dost provinile. Věděl, že udělal chybu, když ho poslal za zlodějem. Zneužil toho, že ten kluk z něj měl moc velký strach na to, aby ho odmítl. Už jen z toho si připadal hrozně.

Nedokázal přestat myslet na jeho výraz, když na něj křičel. Nyní se mu Jesper ani nepodíval do tváře. Bylo mu jasné, že mu teď už Jesper věřit nebude. Nemělo by ho to trápit. Vadilo mu ale, že za to mohl on sám, a nejen Jesperovy nejistoty.

„Aspoň ho můžeš zkontrolovat. To by to bylo tak těžký?" nedala se Carmen. „Co kdyby takhle přišel Max?"

„Max je v pořádku," namítl slabě.

„To nebyla moje otázka." Založila si ruce na prsou. „To ty si ho poslal za tím zlodějem. Nemůžeš ignorovat, že je zraněný."

„On si ale nechce nechat pomoct." Rozhodil rukama.

„Protože se tě bojí!" Napodobila jeho gesto. „Nedal si mu jediný důvod, aby ti věřil. On vidí, že se o něj nezajímáš."

„Já ho tu ani nechtěl," bránil se s menší bojovností.

„Ale souhlasil si s tím a měl by sis konečně přiznat, že k němu máš nějakou zodpovědnost," nenechala se odradit.

„Od kdy tebe zajímá?" nechápal. „Ty ho taky ignoruješ."

„Já s ním aspoň párkrát mluvila," namítla, ale i její bojovnost po těchto slovech poklesla, protože měl pravdu. „Ber to takhle. Nechceš ho brát jako svého chráněnce. Dobře. Ale dneska mě zachránil a splnil tvoje hloupý přání. Chytil zloděje. Nedlužíš mu trochu víc, než jen poloviční omluvu?"

Otevřel pusu, aby pokračoval v argumentech, ale pouze dlouze vydechl a povolil ramena. Měla pravdu. Jesper, i když ho neměl rád, mu zachránil dceru.

Proto kývl, uznal svoji porážku a otočil se. Vystoupal po schodech, ale před dveřmi do Jesperova pokoje se zarazil. Opravdu to chtěl udělat?

Ne, nechtěl, ale bylo to správné a bylo to třeba. Aspoň nějakou pomoc si ten kluk zasloužil po tom všem. I když stále doufal, že mu nic vážného nebylo. Ne přímo, protože by se o Jespera bál. Spíše protože by se cítil ještě víc provinile. Nejradši by předstíral, že Jesper v pokoji nebyl, zapomenul, jak vypadal, když ho policista přivedl. To by znamenalo, že všechno bylo v pořádku. Nikdo se kvůli jeho unáhlenému rozhodnutí nezranil.

Tak to ale nebylo. Musel Jespera prohlédnout, aby se ujistil, že zase něco neskrýval. V posledních případech ho ignoroval, protože se ho to v jeho očích netýkalo, ale tady byl jasným viníkem.

Zaklepal tedy na dveře. Nahlédl dovnitř, když se mu nedostalo odpovědi. Jesper v pokoji nebyl. Pokud byl v koupelně, mohlo to počkat.

Chytil se první šance na možnost z toho vycouvat a už opět dveře zavíral, když mu oči padly na oblečení hozené na posteli. Přesněji, na šedé tričko s výraznou rudou skvrnou.

Došel k němu a lépe si ho prohlédl. Skutečně to byla krev. Jesper sice krvácel z nosu, když přišel, ale tahle skvrna byla na divném místě. V tom místě byla v látce díra. Ne vypáraná, spíše... vystřihnutá.

Upustil tričko, když dostal nepříjemné tušení a bez okolků vtrhl do Jesperovy koupelny. Pokud měl pravdu, nebyl čas na klepání.

Naskytl se mu pohled na Jespera sedícího na zemi s nějakým hadrem v puse. Chlapec byl ohnutý v podivné pozici a v ruce držel jehlu, kterou zahodil, jakmile si uvědomil, co se stalo. Látku vyplivnul a nechal ji ležet na svém boku, přičemž se narovnal a lékárničku přesunul za sebe, i když už ji Handerson viděl.

Na zlomek vteřiny se střetli očima, než jimi Jesper uhnul kousek do strany. Vypadal vyděšeně. To bylo jasné z toho, jak byl napnutý a jak měl vytřeštěné oči.

Handerson byl na chvíli natolik zaražený, že nebyl schopný dělat nic jiného než zírat. Pohled mu znovu padl na jehlu ležící pod umyvadlem. Hned poznal její tvar a došlo mu s hrůzou, v čem Jespera vyrušil.

„Ty ses chtěl šít?" nezabránil, aby mu hlas vyskočil nevírou. Jesper sebou trhl, ale nedovolil si odpovědět. Nejspíš mu bylo jasné, že v tomhle případě lhát nemohl. Na to bylo už příliš pozdě. Pravděpodobně litoval, že nezamknul dveře od koupelny.

„Jak vážně si zraněný?" Handerson se rozhodl odpustit si výtky, aby řešil, co bylo skutečně důležité. Mohl mu jeho hloupost vyčíst později a také to plánoval udělat. Nyní ale stál před důležitějšími věcmi.

Proklínal se, že to neřešil hned. To by ho vážně zabilo, kdyby se pro jednou staral o stav svého chráněnce? Věděl, že mu Jesper lhal o svém stavu, ale stejně ho nechal odejít. Měl trvat na pravdivé odpovědi. Pokud to bylo vážné, ztratil drahocenný čas.

Jesper na něj ale dál hleděl jako zmražený a mlčel. Pouze se natočil, aby si lépe kryl levý bok, kde si stále držel hadr. Handerson tedy předpokládal, že právě tam byl zraněný.

„Vím, že krvácíš. Musím se podívat," prohlásil Handerson stroze a udělal k Jesperovi krok. To se ukázalo být špatným rozhodnutím, protože se Jesper urychleně přesunul do rohu koupelny. Při svém splašeném přesunu za sebou zanechal pár šmouh krve, která byla jasným kontrastem světlé barvě kachliček.

Handerson k němu udělal další krok v obavě, aby si Jesper ještě víc neublížil, ale sotva k němu natáhl ruku, zastavilo ho vyděšené skoro až kníknutí. Byl to zvuk tak nečekaný, že donutil Handersona stáhnout ruku, jako by se spálil.

Najednou si uvědomil, jak moc se ho Jesper bál. Věděl, že kolem něj byl jeho svěřenec obezřetný, ale netušil, že z něj má takovou hrůzu. Navíc mu přišlo, že poslední dobou už kolem něj Jesper nenašlapoval tak opatrně.

Vzpomněl si ale, jak lekavý Jesper byl a na řadu psychických problémů, které nejspíš měl, a došlo mu, že po dnešku se na něj opět bude bát i jen podívat. Přeci jen ve svém vzteku mohl vypadat výhružně a pravděpodobně nebyl nejlepší nápad na něj křičet. Určitě mu to komplikovalo situaci, protože nyní byl v Jesperových očích aktivní hrozba.

Musel ho ale přesvědčit, aby ho nechal zkontrolovat jeho zranění.

„Jespere," začal znovu Handerson klidnějším tónem. „Já ti neublížím."

Myslel si, že byl dost přesvědčivý, ale bylo vidět, že mu Jesper nevěří. Litoval, že nevěděl, jak s ním mluvit. Šlo dost možná o čas a tohle mohlo být zdlouhavé.

„Nezlobím se. Jen chci vědět, proč ses chtěl šít," pokusil se o jiný způsob jeho nejlepším chlácholivým hlasem.

Jesper na něj upřeně hleděl, a ještě více se namáčknul do rohu. Působil jako vyděšené, raněné zvíře zahnané do koutka. Z velké části to tak skutečně bylo.

Jesper na sobě neměl tričko a Handersonovi se tak naskytoval pohled na chlapcova vystouplá žebra a všechny formující se modřiny. Každé zranění bylo jasně viditelné na jeho bledé kůži. Bylo vidět i pár znepokojivých jizev, ale ty viděl už v bazénech a nebyl jimi zaskočený.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem působit problémy, ale měl nůž. Byl jsem pomalý," dostal ze sebe polohlasně Jesper, čímž potvrdil jeho obavu.

„Bodnul tě?" zeptal se, protože stále doufal, že to nebyla pravda.

„Nic to není," snažil se to hned zamluvit Jesper. „Dokážu se o to postarat."

„Nenechám tě, aby ses sám šil," odmítl Handerson rozhodně. „Odvezu tě do nemocnice, ať se na to podívá odborník."

Jesper po těchto slovech ztuhl a zdálo se, že ani nedýchal.

„Do nemocnice?" špitl.

„Ano," potvrdil vážně Handerson. „Bodná rána by se neměla podceňovat, i když si myslíš, že o nic nejde."

Na to se jeho chráněnec opět ponořil do mlčení. Poté ale sotva patrně kývnul a Handerson vydechl úlevou, že mu zbyl alespoň nějaký rozum.

„Vrátím se sem?" zeptal se Jesper náhle.

„Cože?" Zamračil se Handerson zmateně.

„Nepošlete mě po tom pryč?" přiblížil Jesper slabě. Handerson si v tu chvíli vzpomněl na nejnovější informace, které mu jeho žena řekla. Jesperova poslední pěstounka ho vrátila po jeho pádu z okna. Sotva vyšel z nemocnice, musel jít jinam.

„Zůstaneš tady," ujistil ho Handerson a sám byl překvapený, že těm slovům věřil.

***

Nakonec nebylo tak těžké Jespera přesvědčit, aby se zvedl a nasedl do auta. Jen si znovu oblékl své zakrvácené tričko, aby neničil žádné další a Handerson se ujistil, že mu po cestě nevykrvácí.

V době, kdy dorazili do nemocnice, Jesper byl jen trochu bledší, ale nezdálo se, že by měl nějaké problémy. Na nohou se držel dobře a nepůsobil, že se každou chvílí skácí.

Ihned byli přijati na pohotovost a Jesper byl pečlivě prohlédnut. Po pár testech se ukázalo, že rána skutečně nebyla vážná. Nůž netrefil nic důležitého a krvácení už samo ustávalo. Nicméně měl stále dostat čtyři stehy a měl zůstat přes noc na pozorování.

S tím Handerson souhlasil a všechno potřebné podepsal. Doufal, že z toho nebude moc problémů. Očekával hovor od Jesperovy sociální pracovnice, ale věřil, že všechno vyřeší. Nevěděl ale, co říct své ženě.

Nebyl slepý. Viděl, jak moc Jespera zbožňovala. Už ho prakticky přijala za vlastního a kdyby zjistila, že ho vystavil takovému nebezpečí a jak to dopadlo, určitě by zuřila. Tomu čelit nechtěl.

Jesper musel jeho obavy vycítit, protože se na něj ze svého lůžka podíval a bylo vidět, že váhal, jestli promluvit.

„Můžu jí říct, že přespávám u Zacka," nabídnul nakonec. „Myslím, že by mi to dovolila, i když je školní noc a když mě ráno vyzvednete dost brzo, stihnu i školu."

Handerson na něj chvíli nevěřícně hleděl. Byla pravda, že přemýšlel nad tím, že by to zatajil, ale cítil by se příliš špatně, kdyby k tomu Jespera přesvědčil. Nicméně, byl to Jesper, kdo to navrhl. Dal mu dokonalý způsob, jak to zamést pod koberec.

Kdyby Carmen řekl, že nakonec všechno dopadlo dobře a že jen Jesper nechtěl na noc zpátky, uvěřila by mu. Poté by jen hrozilo, že by řekla jeho ženě o tom, jak poslal Jespera na zloděje, ale o bodnutí by nepadlo ani slovo. To už by mu snad odpustit mohla.

„Proč bys to dělal?" nechápal Handerson.

„Jste spolu šťastní. Nechci být důvodem pro nějaké neshody," odpověděl Jesper upřímně.

„Když to budeme chtít utajit, budeš muset normálně chodit do školy," upozornil ho Handerson.

„S tím počítám." Kývl Jesper.

„Jseš si jistý, že to chceš?" Nadzvedl obočí Handerson pochybovačně. Jesper upřel pohled nad jeho rameno, což bylo nejblíž očnímu kontaktu, kam se v danou chvíli mohli dostat.

„Nemá cenu, abych takhle dělal ve vaší rodině problémy. Já jsem tam dočasně, zatímco vy spolu budete ještě dlouho, pokud všechno půjde dobře, napořád. Je lepší, když budu v menším nepohodlí, než abyste riskoval váš vztah, i kdyby jen na chvíli. Nestojím za to," vysvětlil Jesper. „Nechci, aby kvůli tomu byla nervózní. Nic se nestalo."

„Takže budeme mlčet?" ujišťoval se Handerson, neschopný určit, proč se mu z Jesperových slov sevřel hrudník.

„Pokud věříte, že to tak bude lepší," přitakal Jesper. „Můžu jí hned napsat."

„Udělal by si mi tím velkou laskavost," řekl nakonec Handerson. Byl odhodlaný to udělat takhle. Nebylo to nemožné a bylo to určitě jednodušší.

„Jestli to tak ale uděláme, musíš mi slíbit, že nebudeš dělat žádné blbosti. Musíš se šetřit, aby sis nepotrhal stehy," prohlásil Handerson vážně.

„V pondělí mám závod," upozornil Jesper, načež Handerson zaklel.

„Nebudeš závodit." Zavrtěl hlavou zamítavě.

„Dojde jí, že je něco špatně," namítl Jesper.

„Stejně bys neměl závodit. Vždyť se léčíš z toho pádu," stál si za svým pěstoun.

„Ale dovolila mi to. Když si to rozmyslím, bude chtít vědět proč."

„Tak řekneš, že si dostal rozum." Pokrčil Handerson rameny. Nastalo krátké ticho.

„Tomu neuvěří," vydechl nakonec. „No dobře. Poběžíš, ale nepřeháněj to. Nechci, aby sis způsobil další krvácení. Z toho by mohl být velký průšvih."

***

Jesper nesnášel nemocnice. Občas se jim ale vyhnout nedokázal, a právě proto nyní ležel na jednom lůžku v dětské části pro pacienty. Byl v pokoji úplně sám, jen se zvířaty namalovanými na stěnách. Nebylo to tak, že by byl jediným dětským pacientem. Jenom se už nevešel do pokoje, kde byli ostatní. Byl za to zčásti rád a zčásti si chtěl začít trhat vlasy, protože si připadal opuštěně.

Neměl tam co dělat, protože si s sebou nic nepřivezl a pan Handerson mu pro nic nedojel. Alespoň si nezapomněl vzít mobil. Neměl nabíječku. Naštěstí byl stále dost nabitý, aby ho na pár hodin zabavil.

Napsal paní Handersonové a nyní si psal s kluky. Neptali se ho, proč měl takovou chuť si povídat, i když byl normálně spíše pasivním členem jejich chatu. Kdyby se nebál, že by rušil noční klid, asi by se i pokusil někomu z nich zavolat, ale už teď porušoval pravidla, protože by měl spát.

Snažil se hovor udržet, protože nechtěl být úplně sám. Už tak se mu svíralo hrdlo z toho, že měl v nemocnici zůstat přes noc.

Nikomu samozřejmě neřekl, co se stalo. Kdyby se jim přiznal, že byl v nemocnici, asi by ho další den ani nenechali nosit vlastní tašku a určitě by nesouhlasili s celým tím utajováním.

Postupně se ale všichni rozloučili a šli spát. Jesper tak úplně osaměl v naprosté tmě, jen se vzpomínkami na poslední dobu, kdy byl pacientem.

Tahle kapitola měla vyjít dřív, ale o prázdninách se mi do rukou dostala jedna hra a na pár dní jsem tak od psaní upustila.
Nicméně je hotová a já jsem s ní docela spokojená. Dlouho jsem se na ni těšila a opravdu mě bavila psát.

(22.3.2022)