Navzdory jeho domluvené hře s Maxem se ukázalo, že ten nadšený malý kluk musel na sraz jeho fotbalového klubu. Ráno byl úplně vedle, když mu to došlo a s rychlou omluvou odešel z domu. Jesperovi to ale nevadilo. Díky tomu měl možnost strávit celý den průzkumem městečka a chtěl jí využít, protože zítra by touhle dobou už byl ve škole. A na pořádný průzkum by musel čekat celý týden.

Proto jen oznámil paní Handersonové, že se vrátí až večer. Byla překvapená a rychle mu sebou dala něco k jídlu, což zase naopak překvapilo Jespera. Ani si nepamatoval, kdy mu naposledy někdo udělal svačinu.

A tak vyrazil se svým malým batohem z domu do ulic města Sidecliff.

***

Než sem přijel, něco si o tomhle místě zjistil, ostatně jako vždy. Věděl tedy, že tohle město založili Španělé už hodně dávno. Ještě, než byla podepsána Deklarace nezávislosti. Založili ho námořníci, proto se nacházelo tak blízko moři.

Na budovách se jasně podepsala španělská architektura. Domy byly po většinou blízko u sebe a snad každý z nich měl alespoň malý balkónek. Vše bylo zdobené, ale ne tím vtíravým způsobem. Naopak se na to moc hezky dívalo. Stěny budov na sobě většinou měli vzory listí a různých vlnek a omítky mívaly bledé barvy, tudíž to celé bylo hezky sladěno a nebolelo to do očí.

Úzká okna měla dřevěné okenice a parapety s balkóny se pyšnily spoustou barevných květin ve zdobených hliněných květináčích.

Hlavní ulice se větvily na spoustu menších, kam už by se auto nemohlo vejít i kdyby se jeho řidič sebevíc snažil. Poté tu byly i uličky tak úzké, že se do nich Jesper sotva vešel. Dlaždice pod jeho nohama byly nakloněny do odvodňovacího žlábku a podrážky na jejich hladkém povrchu snadno klouzaly. Přesto nedokázal zabránit tomu zvláštnímu vzrušení, které při jejich procházení cítil.

Trvalo mu nejmíň hodinu, než si tu spleť uliček prošel a uložil do paměti, a to si byl jistý, že takových bylo ve městě mnohem víc. Zdálo se, že nakonec měl Sidecliff k nabídnutí mnohem víc, než bylo na první pohled zřejmé.

Tohle místo se mu líbilo. To bludiště uliček a nerovné stěny. Bylo by tak snadné se tady ztratit. Tak snadné utéct a schovat se. Mohl jít úplně kamkoli. A tak snadno by mohl po všech těch nerovnostech vyšplhat až na střechy, z kterých by mohl vidět úplně všechno. Možná i celé město.

Věděl, že kdyby chtěl, nikdo by ho tu nemohl chytit. Tenhle prostor mu naprosto vyhovoval. Kdokoli by ho pronásledoval, z jakéhokoli důvodu, měl by Jesper nepopsatelnou výhodu, jakmile by se do tohohle bludiště dostal.

Už teď měl chuť vyhoupnout se na první zeď a vyšplhat až úplně nahoru, ale odolal. Přestože věřil, že je sám, jistý si tím být nemohl a nechtěl něco takového vysvětlovat.

Místo toho se tedy vrátil na jednu z hlavních ulic a vydal se po ní dolů kolem malých obchůdků. Kolem chodníků rostly malé, úhledně zastřižené keře, jejichž lístky se mírně pohupovaly v prvních podzimních váncích a sem tak stál malý strom v kovové ohrádce. Jesper vždy považoval takové ohrádky za špatnou věc. Jistě. Chránily stromy před škodou, ale stromy rostou a ta klec pro ně bude, možná ne brzy, moc malá. Samozřejmě se ty ohrádky mohly kdykoli odstranit, ale už viděl i stromy, které dříve prorostly kovem a svoje mříže úplně pohltily. Přestože je pak už nic nevěznilo, stále si to nesli uvnitř. A to napořád.

Na konci ulice se silnice větvila do dvou směrů a od menšího útesu byla oddělena pouze nízkým zábradlím, které by pádu auta nemohlo zabránit. Ale bylo pěkně zhotovené, tak jako vše. Působilo dojmem větví a u každého kloubu mělo menší stočené kovové listy. Byl to jednoduchý, ale příjemný detail. Přejel prstem zubatou čepel jednoho z listů, už ohlazeného časem a musel obdivovat řemeslníka, jelikož byl přesvědčený, že za tím nějaký musel být. Ne všechny listy totiž byly stejné, a to by nějaký stroj jen těžko dokázal.

Všiml si i několika zámků, visely na zábradlí a ukazovaly se na odiv okolí. Na každém bylo nějaké jméno. Nezdálo se však, že by to byly takové ty zámky lásky, jaké většinou vídal, ačkoli některé takové byly. Většina ale nesla pouze jedno jméno. Zámky byly různě velké, s různými tvary a vzory. Některé z nich už na sobě měli rez, jež ukazoval jejich stáří.

A jak tak šel podél zábradlí směrem k pláži, zámků přibývalo. Bylo jich tolik, že by je snad ani nespočítal. Bylo to zvláštní, až skoro magické. Přemýšlel, proč tam asi byly, když neznačily lásku, ale nedokázal na to přijít.

Zastavil a poprvé se pořádně zadíval na výhled, jež se před ním rozkládal. Měl odsud skvělý přehled nad všemi domy pod ním. Na všechny ty spletité uličky, které ho tak lákaly svou tajemností. Na taškové střechy, mezi nimiž občas prosvítala prádelní šňůra ověšená barevným oblečením.

A za všemi těmi domečky mohl vidět stěžně plachetnic kotvících v přístavu a širé moře za nimi, tak rozlehlé, že pomalu nemohl rozeznat kde na obzoru hraničila hladina s nebem. Byl to ohromující pohled, jen ne pro někoho, jako byl Jesper.

Zatřásl tedy hlavou a vydal se dál po cestě, až došel k malému parku. Stromy s keři svojí zelení nádherně doplňovali mírný vzhled městečka. Park měl tvar kruhu, jak si Jesper povšiml a přímo uprostřed byl velký dřevěný altánek s taškovou střechou a mohutným kulatým stolem uvnitř. Mřížové stěny obrůstal břečťan a dával tedy stavbě nádech přírody, díky čemuž do parku nádherně zapadal.

Rostly v něm pouze listnaté stromy a travnatá zem tedy byla z části pokryta spadaným listím. Brzy by mělo barevné listí pokrýt každý kousek téhle půdy, jak se blížili studené měsíce. Poté už park nebude působit tak klidným dojmem a stane se pochmurným místem. Prozatím se v něm ale po cestičkách, mezi ostrůvky zeleně, procházeli lidé a využívali tak posledního dne prázdnin.

Při procházení po jedné z cestiček si Jesper koutkem oka všiml nápisu na jednom z domů, jež jako strážci obklopovaly tento ostrov přírody. Pocítil takový zvláštní záškub v hrudi a uvnitř se mu rozhostila nutnost přijít blíž.

Prošel tedy parkem a stanul před dalším z malých obchodů. Název hlásal Zverimex u Romingů. Výlohy byly potisklé různými poutavými nápisy jako Adoptujte si mazlíčka nebo Vše, co vaši čtyřnozí miláčci potřebují.

Vypadalo to jako každý druhý zverimex, nebyl ničím zvláštní, ale cosi Jesperovi říkalo, aby vstoupil. Nevěděl, co to bylo. Dalo by se to popsat jako takový ten vtíravý hlásek v hlavě, který vám nedá pokoj, dokud ho neposlechnete. Vábí vás, abyste něco udělali. Pořád dokola, až nakonec zbyde jediná odpověď na jeho volání. Zkrátka cítil, že by to měl udělat a už věděl, že jeho instinkty mu málokdy napověděly špatně.

Natáhl ruku po klice a v tom si všiml ozdobného nápisu na prosklených dveřích. Zarazil se a pocítil mrazení v zádech. O krok couvl a najednou si nebyl jistý, jestli byl jeho pocit správný.

Po dalším krátkém zaváhání se ale odhodlal a vešel do obchodu.

Okamžitě na něj dolehla vůně sena a obilovin. Takový ten typický zápach, který je vždy cítit z malých zverimexů, kde se málo větrá. Nevadilo mu to. Dalo by se spíš říct, že ho to svým způsobem uklidňovalo, stejně jako to příjemné teplo, které ho obklopilo. Připomínalo mu to tolik věcí až se na chvíli jen zastavil a vstřebával tu prudkou melancholii.

Místnost, ve které se ocitl, byla na první pohled nepřehledná. Stálo před ním několik polic vyšších, než byl on sám, rozestavěných uprostřed malého prostoru. Byly z tmavého dřeva a až přepadávali různými baleními pamlsků pro zvířata, krmením a hračkami od gumových až po pírka na provázcích. V nižších policích na sobě ležely navršeny pelechy různých velikostí a barevné misky. Na stěně vedle dveří vodítka a obojky omotávali bronzové věšáčky.

Po stranách obchodu, kolem oken, byly rozestavěny v patrech na sobě klece s podestýlkami z pilin. V některých byla drobná zvířata, jiné zeli prázdnotou. Viděl morčata, křečky, myšky a jiné hlodavce, ale také ještěrky a žáby. V jednom rohu bylo i akvárko plné barevných rybiček. Zvířata tady rozhodně nechyběla.

Procházel obchodem a zvědavě se rozhlížel. Zdálo se, že tu byl využit každičký prostor, uličky tedy byly úzké.

Když obešel jednu z těch mohutných polic, naskytl se mu pohled na velký, do písmene L tvarovaný, pult. Stály na něm štosy papírů a krabice s psími krekry, mezi nimiž byla zasazena pokladna. A za ní seděla, nejspíš, majitelka prodejny. Štíhlá stará dáma s krátkými šedivými až stříbrnými vlasy a tváří, která mohla být kdysi krásná, nyní však byla zbrázděna vráskami. Na chvíli na něj upřela bez zjevného zájmu své modré oči, než se začala znovu věnovat procházení papírů.

„Tati, tati," ozval se dívčí hlásek překypující nadšením. „Podívej! Já chci tuhle. Prosím. Prosím. Prosím."

Když se ohlédl, všiml si Jesper malé holčičky, která horlivě poskakovala vedle vysokého může, dle všeho jejího otce, a ukazovala na jedno z šesti koťat v plastové ohrádce.

Přišel k ohrádce, aby si malé tvorečky mohl prohlédnout. Koťata byla droboučká. Mohla být tak měsíc dva stará a zrovna spokojeně ležela v rohu jedno vedle druhého. Všechna měla strakatou srst, v níž se mísila celá řada barev.

„Jasně, že ji můžeš mít," odpověděl laskavě otec dívce. „Právě proto jsme tady, ne?"

„Jooo!" Zvedla dívka nadšeně ručky a poté objala svého tátu. Jesper se musel pousmát jejímu nadšení, ale už nezůstal, aby viděl, jak si kotě odnáší. Naposledy se rozhlédl, poté s prázdnýma rukama a pocitem, že něco neudělal, obchod opustil.

***

Šel podél silnice, jež se zdála být tou nejrušnější v celém městečku. Bylo to díky tomu také pěkně hlučné místo. Kola aut svištěla po betonu a kolem sem tam projel i kamion. Tušil, že ten ruch byl způsoben faktem, že silnice vedla téměř rovně přes celé město a řidiči ji využívali jako zkratku při svých cestách. Bylo to rozhodně rychlejší než městečko objíždět.

Jenže se díky tomu ve vzduchu vznášel pach benzinu a smradlavých výparů. Bylo to skoro k nepoznání od jiných částí Sidecliffu. Zatímco místní lidé upřednostňovali chůzi před jízdou v autech, tady to byl úplně jiný svět. Už stihl pochopit, že autem se po městečku pohybovat příliš nedá. Většina cest byla příliš úzká. Silnice vedli jen po důležitých částech. Vzduch tu byl proto čistý a svěží.

Jenže tady to bylo úplně jiné. V obou směrech se bez ustání proháněla auta jedno za druhým a rušila tak věčný klid města, který všude panoval.

Jak si to tak zaujatě prohlížel za chůze, málem narazil do jiného chodce. Na poslední chvíli uskočil z cesty vysokému, přibližně stejně starému, klukovi s tmavými krátkými vlasy, který se naopak obezřetně zastavil. Na chvíli se střetli pohledy, bledě modré oči bruneta pobaveně zajiskřily.

„Dávej pozor, kam jdeš," poradil Jesperovi přátelsky.

„Omlouvám se." Sklopil zrak blonďák zahanbeně.

„Nic se nestalo." Zavrtěl hlavou brunet vesele. „Jen pro příště."

Obešel Jespera a šel dál svým směrem. Blonďák zatřepal hlavou, aby byl více duchem přítomný, protože příště by už nemusel včas zareagovat, a pokračoval po chodníku dál podél silnice.

Po jeho pravé straně stály malé obchody, velkými nápisy lákající zákazníky na různé zboží.

Na chvíli se zastavil a zahleděl se do výlohy zverimexu, kde byly vystaveny hračky pro psy. Nezdály se být nijak kvalitní. V tom druhém zverimexu je měli lepší. Ale musel uznat, že tohle byl jen malý obchůdek s potřebami pro chovatele, kam nejspíš skoro nikdo nechodil. A tak jen v duchu pokrčil rameny a šel dál.

Minul ženu s kočárkem a malým chlapečkem v dupačkách a přemýšlel, kde ještě nebyl. Většinu města už si prohlédl, a přestože byly všechny budovy moc pěkné, nic přímo zajímavého, kromě těch mnoha uliček, v něm nebylo. Ještě nebyl na pobřeží, ale tam se mu příliš nechtělo. To mohl klidně pro dnešek vynechat.

Chtěl zrovna zatočit za roh, když si koutkem oka všiml, jak se ten malý chlapeček rozběhl od nepozorné matky přímo do silnice. Na baculaté tvářičce mu hrál zářivý úsměv a krátké nožky mu jen kmitaly.

Ozvalo se zaskřípění pneumatik, jak jedno z aut prudce zastavilo, aby nesrazilo běžící dítě, ale kluk utíkal dál, bez nejmenší známky strachu v očích.

Jesper vyběhl dřív, než o tom stihl pořádně uvažovat. Prosvištěl kolem stojícího auta za malým klukem, když viděl rozjetý kamion. Jeho řidič prudce dupl na brzdu, ale váha nákladu táhla kamion vpřed i za skřípění obrovských pneumatik. To klučinu přimělo zastavit. Očima rozšířenýma údivem hleděl na blížící se masu kovu bez nejmenšího tušení, že by to mohlo být nebezpečné.

Jen natáhl ručky před sebe a nadšeně zahlásal: „Ato!"

Jako blesk se do toho všeho přiřítil Jesper, až za ním červená mikina vlála a natáhl ruce k chlapci, přičemž se nakláněl, aby ho chytil, co nejdříve. V koutku oka viděl, jak se nad nimi kamion tyčí v hrozivé předzvěsti, ale přesto neuhnul.

Ucítil pod prsty jemnou látku dupaček a pevně ji sevřel. Strhl chlapečka na chodník a oba dva se při tom překvapivém pohybu rozplácli na betonové zemi. Jesper pocítil závan větru, jak kolem nich projel kamion místem, kde ještě před chvílí oba byli a zachvěl se při představě, co se mohlo stát, kdyby předtím zaváhal.

Chlapeček se stihl vzpamatovat z prvotního šoku a hlasitě se rozplakal. Tvářička mu celá během chvíle zrudla a slzy jako hrachy se valily od jeho přivřených očí. Byl vyděšený a vůbec nechápal, co se dělo.

Za uširvoucího skřípění se kamion zastavil a výkřiky lidí dolehly k Jesperovým uším. Pevně sevřel klučinu v náručí a začal ho utěšovat, přestože se sám cítil mírně otřesený. Dobře si uvědomoval, že to, co udělal, ho mohlo stát život, a přestože si smrt představoval tolikrát, že už pro něj byla spíše vzpomínkou, nějak si nedokázal připustit, že se jí znovu ocitl tak blízko.

Za kamionem vykoukla bledá matka dítěte a když svého syna spatřila v bezpečí na chodníku, s tváří plnou emocí se za ním rozběhla. Slzy jí tekly po tvářích a zdála se být vyděšenější než před chvílí malý kluk. Ten už byl nyní klidný a jen natáhl ruce ke své mamince.

Jesper ho ze své pozice na zemi vyzvedl co nejvýš, aby si ho mohla snadněji vzít a ona k sobě okamžitě svého syna přitiskla, jako by ho už nikdy neměla pustit.

„Mami, ato!" zopakoval kluk a jeho matka se v odpověď rozplakala ještě víc. Klučina se zdál být celým výjevem zmatený.

„Mama bečí," poznamenal nechápavě. Očividně si vůbec neuvědomoval, co udělal.

Náhle se přímo nad Jesperem objevil starší muž, který byl nejspíš řidičem kamionu a šokovanýma očima si ho změřil.

„Díky bohu, kluku." Chytil se za srdce a poté se stejně šokovaně podíval i na chlapečka kousek od nich. „Já myslel, že jsem vás zabil."

„Nic nám není," ujistil ho Jesper, kterému už se povedlo trochu zklidnit dech. Všiml si několika přihlížejících lidí, kteří se zvědavě koukali, co se stalo. Někteří si drželi u ucha telefon, a přitom živě gestikulovali volnou rukou. Zbledl, když si uvědomil, že se někteří z nich dívají na něj.

„Opravdu ti nic není?" Prohlížel si ho dál podmračeně řidič. Jesper ale jen zavrtěl hlavou.

„Je mi dobře," ujistil ho znovu a než si to stihl uvědomit, stál na nohou a utíkal pryč.

***

Prchal ulicemi dobrých deset minut, než se mu rozpustil ten mrak v mysli. Zastavil a snažil se popadnout dech. Ohlédl se, ale nezdálo se, že by ho někdo sledoval.

Ani přesně nevěděl, proč utekl. Nemohl si pomoct. Cítil na sobě pohledy všech těch lidí a nějak tomu nedokázal zabránit. Neměl rád, když se na něj upínala pozornost a strašně nerad by něco vysvětloval, kdyby náhodou přišli otázky. Nebo by, nedej bože, přijela místní policie. To by bylo ještě horší.

Musel tedy jen doufat, že si na něj za chvíli nikdo ani nevzpomene a přihlížející zapomenou jeho tvář. To bylo pravděpodobné, neboť ho tu ještě nikdo neznal.

Tímto míněním se uklidňoval a jakmile nabyl trochu na jistotě, rozhodl se vypařit v jedné z mnoha uliček.

***

Udělal uhlem další čáru a doplnil tak obraz města, na které hleděl. Prsty ji trochu rozestřel a poté pohledem znovu zkoumal budovy před ním, aby se ujistil ve svých tazích.

K večeru si našel dobré chráněné místo na přemýšlení, kde byl skryt před jakýmikoli pohledy. Byla to nedokončená zešedlá budova mezi přístavem a městem. Strohá několika patrová obdélníková stavba, ubohý pokus o modernizaci městečka, který zcela očividně nevyšel. Zdálo se totiž, že to tu stálo už dlouho. Místo oken zely ve stěnách pouze díry, kterými dovnitř profukoval večerní vítr a nikdo se ani neobtěžoval budovu zajistit lépe než obyčejným drátěným plotem. Ani dveře neměla.

A tak tu jen stála, osamocená a polykaná časem, úplně prázdná a temná. Žádná světla, která by vyplňovala prázdné prostory, nikdy nenaplněné pokoje bez života.

Bylo to dokonalé místo na přemýšlení. Zvlášť, když se stíny prodlužovali a na obloze zářily proti červánkům poslední sluneční paprsky. Zlatavá záře zapadajícího slunce zalévala celé město, které pod ní vypadalo ještě pohádkověji. Ten pohled se Jesperovi líbil. Nebyl tam ten rušivý element moře v pozadí. Jen desítky domečků, ve kterých se začala pomalu rozsvěcet světla.

Seděl v díře ve stěně, která nejspíš měla být balkónem a nohama zamyšleně pohupoval ve vzduchu. Nevadilo mu, že země byla pět pater pod ním. Ten fakt mu ani pořádně nepřišel na mysl. Výšek se nikdy nebál. Naopak se v nich cítil sebejistý a vyrovnaný, jaksi v bezpečí. Mohl by stát na tenkém laně mezi mrakodrapy a ani by se nezachvěl.

Věděl, že to bylo nebezpečné, ale vzhledem k tomu, že už ten den jednou málem umřel, nepředpokládal, že by měl stejné štěstí dvakrát. A tak si dál hleděl svého, dobrých patnáct metrů nad zemí.

Uhel škrábal o papír a opisoval pečlivě tvary domů, jednoho po druhém. A to až do chvíle, než slunce zapadlo a vzalo s sebou poslední zbytky světla.

Tehdy Jesper odešel.

Pro začátek menší popis dějiště.
Zvolila jsem španělský styl, jelikož ho mám ráda a nějak se mi do pozadí příběhu hodil.
Nějak jsem si nebyla schopná představit nic moderního :D

A tak se s vámi do příští kapitoly loučím.

(11. 2. 2020)