„Jesi?" houkl Zack, když vstoupil do obchodu. Jako první mu pohled padl na veselého psa namalovaného na zdi přímo naproti dveřím. Chvíli na něj hleděl, než do něj zezadu strčil Al, kterého už nebavilo koukat mu přes rameno. Posunul se tedy dál do obchodu, který od jeho poslední návštěvy vypadal úplně jinak. Měl tedy pravdu, Jesper tam nějakou dobu být musel. Všechno bylo čisté a zářilo to novotou. Pocítil vlnu úcty ke svému kamarádovi. Odvedl hodně práce, přestože to znamenalo, že ignoroval jejich úmluvu.

„Něco mi uniklo?" poznamenal Al s nadzdviženým obočím a palcem ukázal na obraz. „Ten prevít umí malovat?"

„Jesi," zkusil to Zack znovu, ale žádné odpovědi se nedočkal. Al mezitím zamířil do skladu.

„Opravdu jsem myslel, že tady bude." Podrbal se na zátylku Zack podmračeně. „Nějak mě nenapadá, kam jinam by šel."

Poté, co se předešlý den rozloučili, věřili, že Jesper své slovo dodrží a vrátí se na noc k Handersonům. Ráno ale Zack dostal další telefonát od paní Handersonové. Ptala se, jestli u něj Jesper přespával další noc.

Automaticky usoudil, že byl jeho kamarád stále v obchodě, ale přestože viděl důkazy, že tam byl, neviděl ho.

„Co když opravdu utekl?" nadhodil pochmurně Eddie a ve tváři mu bylo vidět, že ho ta myšlenka trápí.

„Nesmysl. To už jsme si přece jednou mysleli. Vlastně dvakrát." Zavrtěl Zack hlavou. „To by neudělal. Má to tu rád a navíc... Je to zatracenej moralista. Rozhodně by neutekl, když tu má rozdělanou práci. Nejspíš se šel jen projít."

Al vystrčil hlavu ze skladu.

„Tady ne-," zarazil se a zahleděl se doleva za pult, načež se mu po tváři rozlil zlověstný úsměv. Takhle se vždycky tvářil, když přemýšlel, co by mohl provést. Došel k pultu a opřel se o něj.

„Vypadá to, že si Jes schrupnul," prohlásil pitvořivě. Kluci došli až k němu a nahlédli přes pult. Tam na zemi, schoulený do klubíčka a s oblečením od barvy, ležel Jesper a klidně oddychoval. Na tváři měl šmouhy, jež připomínaly válečné pomalování, vlasy mu trčely do všech stran a v levé ruce pevně svíral štětec, na kterém měl zaschlou barvu, zrovna jako když dítě svírá plyšáka. Vypadal tak klidně a spokojeně jako snad ještě nikdy, přestože ležel na studené podlaze. V jeho tváři nebylo ani stopy po jeho obvyklé nejistotě a úzkostech. Prostě nic.

„Zdá se, že je mu dobře," poznamenal Eddie a naklonil se víc, aby lépe viděl. Zdálo se totiž, že tři kluci neměli na práci nic jiného než koukat na jejich spícího kamaráda. Ale kdo se jim mohl divit? Byl to tak neobvyklý pohled, až se to zdálo být neuvěřitelné. Jesper takhle vypadal jako úplně jiný člověk.

„Načmáral bych mu něco na obličej, ale sám si to už udělal dobře," nadnesl Al, ale i přes jeho slova se zdálo, že nad tím přemýšlí.

„Nech toho." Zamračil se na něj Zack.

„Čeho?" Zatvářil se Al jako sama nevinnost a obešel pult, aby se dostal k Jesperovi, kde si před ním klekl. Sáhl si do kapsy a k Zackově úlevě nevytáhl fixu, ale mobil.

„Co chceš dělat?" nechápal.

„Vzpomínky." Zaculil se Al a cvaknutí naznačilo, že Jespera vyfotil.

„Běž odtamtud," popohnal ho Eddie. „Ještě ho vzbudíš."

„A nehodláme udělat právě to?"

„Ne." Zavrtěl hlavou Zack. „Jen zavolám paní Handersonové, že je v pohodě."

***

Probudila ho ta otravná kombinace zimy a světla. Přesto se cítil dobře. Jeho rozespalá mysl ho nabádala, aby se znovu ponořil do říše spánku, ale došlo mu, že něco nebylo správně.

Posledně, když zavřel oči, bylo šero a tohle určitě nebylo světlo končícího dne ani dne začínajícího. To znamenalo, že musel prospat celou noc.

Vystřelil na nohy a jediný pohled ven mu prozradil, že den už byl v plném proudu. Podíval se na mobil a tam na něj posměšně vyskočil čas. Bylo po jedenácté.

Nejdřív ho napadlo, že kluci budou naštvaní, protože porušil své slovo, z čehož se mu zkroutil žaludek, ale poté si vzpomněl, že nedal vědět paní Handersonové. Co když si bude myslet, že zase zmizel?

Nyní už návrat opravdu nemohl odkládat. Dlužil jí přinejmenším osobní omluvu.

Popadl tedy svoji tašku a sotva za sebou zamknul obchod, rozběhl se městem. I když se za to cítil provinile, dlouhý spánek mu opravdu pomohl. Cítil se odpočatější, než normálně a ulicemi téměř letěl. Vysloužil si tím pár zmatených pohledů od kolemjdoucích, ale měl v hlavě jasný cíl.

Až když prakticky rozrazil vchodové dveře od domu, uvědomil si, že to ve své rozespalosti vůbec nepromyslel. Už bylo ale pozdě vycouvat, protože jeho příchod určitě nebyl neslyšný.

Pan Handerson na něj nezaujatě pohlédl ze své pozice v křesle v obýváku, než se vrátil ke své knize, jako by Jesper nebyl pryč pět dní. Když se na něj ale lépe podíval, všimnul si, že přeci jen viděl nějaké napětí ve způsobu, jakým pan Handerson hleděl na stránky. Zdálo se, že se na Jespera nechtěl podívat, ale z jiného důvodu, než byl nezájem.

Jesper nad tím nestihl příliš přemýšlet, protože se od schodů vynořila paní Handersonová. I ona se tvářila zvláštně. Jako by se snažila nedat na sobě znát napětí a starost. Její úsměv byl trochu nepřirozený. Jen v očích jí hrála úleva, protože to nedokázala zakrýt. Bylo až moct poznat, že se snažila působit normálně.

„Mrzí mě to," dostal ze sebe Jesper udýchaně, protože přeci jen právě uběhl něco přes kilometr. Znervózňovalo ho, že celá atmosféra kolem něj působila špatně. Většinou nedopadalo dobře, když pěstouni předstírali.

„Ale to nic. Zack mi to vysvětlil." Usmála se upřímněji paní Handersonová. Zmateně se zamračil, než se stihl zastavit.

„Mohl si mi říct, že máš práci. Nezlobila bych se," ujistila ho a přešla do kuchyně, přestože bylo vidět, že se jí nechtělo od něj vzdálit. „Jsem na tebe hrdá. Je hezké, že pomáháš paní Romingové."

Jesper byl tak zaskočený, že nebyl schopný slova. Neplánoval svým pěstounům o své práci říkat, ale nezlobil se na Zacka, že jim to prozradil. Nepřišlo mu to podstatné. V danou chvíli mu to navíc dalo dobrou výmluvu, proč byl pryč.

Snažil se potlačit ten zvláštní pocit, který se mu rozlil v hrudi při jejích slovech. Přesvědčoval sám sebe, že to nemyslela vážně.

„Asi by ses měl jít umýt. Máš barvu všude." Usmála se na něj hřejivě.

V tu chvíli si uvědomil, že se na něj kolemjdoucí nedívali, jen protože běžel.

***

Ten den na to šel zlehka. Došlo mu, že by si přeci jen měl trochu odpočinout. Zvlášť, když si prošel dalším rozhovorem s kluky. Nakonec na něj nebyli naštvaní. Prý šlo hlavně o to, aby se konečně vyspal, což se stalo, i když na jiném místě.

U Handersonů se dal jen trochu do kupy. Nechápal jak, ale paní Handersonová ho přesvědčila, aby ji nechal vyprat jeho mikinu. Trvalo to nějakou dobu, ale když mu slíbila, že s ní nic jiného neudělá, uvěřil jí. Byl to ale podivný pocit. Nikdy svoji mikinu nikomu nesvěřil, když nebyl poblíž. Byl z toho víc, než trochu nervózní. Zdálo se ale, že ji jeho důvěra potěšila.

Ten den strávil ve své staré šedé mikině, protože se mu nechtělo nosit nové oblečení, pokud to nebylo nutné. Mikina to nebyla ideální, byla v ještě horším stavu, než ta červená, protože u téhle nebyl tak pečlivý v zašívání děr.

V obchodě pouze vytřel dlaždice pod malbou psa, kterou impulzivně předešlý večer udělal. Nebyl si jistý, jak na to paní Romingová zareaguje, protože to nebylo domluvené, ale byl se svojí prací spokojený.

Utřel také pult a umyl všechna okna, zvenčí i zevnitř. Nyní propouštěla mnohem více světla a téměř se zdálo, že tam nejsou, jak dobře přes ně bylo vidět.

Ten den se necítil špatně, když se vrátil k Handersonům. Veškerá nervozita, kterou si v sobě udržoval se rozplynula, když viděl, že byla jeho mikina v pořádku. Stále na ní byly viditelné některé skvrny, ale paní Handersonová mu řekla, že ji zkusí vyprat ještě jednou. Tentokrát se už skoro nebál jí věřit.

Max se k němu přilepil, jakmile zjistil, že se vrátil a odmítal se od něj vzdálit na dýl než pár minut. Dokonce mu vyčetl, že zmizel na tak dlouhou dobu a poprosil ho, aby to už nedělal. Jesper podle pár drobností poznal, že mu nejspíš Max spal v posteli a pocítil nemalou vinu, že ho na tak dlouho vytěsnil.

Ráno Maxe přesvědčil, aby ho nechal jít, i když si za to vysloužil přimhouřené oči. Nedokázal ale přesvědčit kluky, kteří se rozhodli, že dohlédnout na to, aby to zase nepřetáhl. Začínal skládat nové police, když se objevili a nenechali se zahnat.

Tudíž mu se skládáním pomáhali. Byla to dobrá práce na zaměstnání mysli. Několikrát strávili pár minut zíráním na plánky, snažíc se pochopit, co měli dělat a po dlouhé době nebylo v obchodě ticho. Byla to překvapivě zábava.

Na velkých policích pracovali ve dvojicích, aby si mohli vzájemně asistovat. Jesper skončil se Zackem a společně jim práce rychle utíkala. Šlo jim to rychleji než Alovi s Eddiem, kteří se každou chvíli místo práce pošťuchovali a vzájemně provokovali.

„Myslíš, že byl dobrý nápad je k tomu pustit?" zeptal se Jespera Zack ze své pozice na zemi, kde znovu studoval plánek. Na to Jesper pouze pokrčil rameny. Byla pravda, že by bylo efektivnější, kdyby zvolili dvojice jinak. Ti dva se takhle chovali pokaždé, když byli spolu.

„My vás slyšíme," ozval se uraženě Al, a i když jim police bránila ve výhledu, věděli, že mu to ve skutečnosti bylo jedno.

„To byl záměr," oznámil mu Zack.

Polici už měli skoro hotovou a podle hluku za ní se nezdálo, že by se pošťuchování jejich přátel zklidnilo. Naopak byli pořád hlasitější. Znělo to, jako by tam vedli válku.

Jesper z toho začal mít špatný pocit a vyhlédl zpoza police, aby zjistil, co se tam dělo. Skutečně, Eddie s Alem přestali pracovat a místo toho se naoko rvali na zemi. Bylo jasné, že to nebylo vážné. Doufal ale, že se neztratí žádné šrouby nebo hřebíky. To by mohl být problém.

Nechtělo se mu je ale rušit. Jenom se bavili. Zalezl tedy zpět a začal připevňovat další poličku. Tyhle nové police byly podobné těm starým. Byly oboustranné, každá strana měla čtyři širší poličky. Poskytnou tedy dostatek úložného prostoru.

Náhle ucítil z druhé strany silný náraz do police. Celá se zatřásla a pod silou nárazu se převážila, protože neměla tak široký základ, aby to ustála.

Byl by hloupý nápad ji chytat. Nebyla sice tak těžká, jako ta stará, ale stále to byla velká váha. Bylo to navíc bytelné dřevo. Byla šance, že by se nerozštíplo. V tom tedy problém nebyl.

Jenže Zack pod ní seděl a kdyby se na něj zřítila, nedopadlo by to dobře. Určitě by z toho nevyvázl lehce.

Proto Jesper moc nepřemýšlel, než za varovných výkřiků Eddieho přiskočil, aby ji zachytil. Upustil šroubovák a oběma rukama ji pevně chytil, i když byl ve špatné pozici. Cítil, jak mu něco projelo rukou, ale ignoroval to. Chvíli si myslel, že ji neudrží, protože se převažovala na stranu, ale nakonec její pád zastavil, aniž by se Zacka dotkla. Bylo to ale těsné. Držel mu ji pár centimetrů nad hlavou.

Zápěstí ho bolela z chytání takové váhy a paže se mu třásly, ale zůstal pevně stát a nepouštěl.

Zack vypadal být v šoku. Zíral na polici kousek od své tváře, ale netrvalo příliš dlouho a vzpamatoval se, načež se odplazil mimo nebezpečí. To už přiskočil i Eddie, aby polici chytil z druhé strany a vyrovnal ji. Společně ji opět postavili a ujistili se, že znovu nespadne, než ji pustili.

„Nestalo se ti nic?" Otočil se rychle Jesper na Zacka, který stále seděl na zemi se zbytky děsu ve tváři. Brunet mlčky zavrtěl hlavou. Jesper se díky tomu trochu uvolnil a nahlédl opět za polici, kde seděl Al s nejvíc provinilým výrazem, jaký u něj Jesper kdy viděl. Nejspíš si uvědomoval, co se mohlo stát.

„Ty si v pořádku?" ujišťoval se Jesper, protože jestli to byl Al, kdo do police narazil, mohlo se mu něco stát. Byla to přeci jen silná rána.

„Nic mi není," zamumlal Al. Jesper ho pro jistotu přejel pohledem, ale zdálo se, že říkal pravdu. Donutil se tedy vydechnout. Nic se nestalo. Pohotovost už nebyla třeba.

„Jesi?" ozval se úzkostně a nejistě Zack a Jesper se hned myšlenkami vrátil k možnosti, že se jeho kamarád přeci jen zranil. Urychleně se k němu tedy vrátil. Na první pohled ale nic neviděl.

Zack upíral pohled na polici, která na něj malém spadla, když slabě pokračoval: „Proč je na ní krev?"

Jesper následoval jeho pohled a skutečně, po boku police stékala kapka krve z místa, kde byla celá skvrna.

„Tvoje ruka," hlesnul Eddie a tehdy si Jesper uvědomil, že mu cosi teplého stékalo po prstech pravé ruky. Klesl k ní očima a zjistil, že mu z konečků prstů na zem odkapávala krev.

Ruku tedy zvedl, aby zjistil, kde byl problém. Přes téměř celou dlaň se mu táhla řezná rána. Přestože vypadala mělce, docela dost krvácela. Teď, když o ní věděl, mozek mu začal zpracovávat bolest, přestože opožděně.

Nebylo to ale nic nesnesitelného, tudíž ruku opět svěsil a přistoupil k polici, aby se podíval, co to mohlo způsobit. U rudé skvrny spatřil špičku nedobitého hřebíku. Musel mu přejet přes dlaň, když se snažil polici zachytit.

„Promiň," přerušil náhle ticho Al, který chtěl vidět, o čem jeho přátelé mluvili.

„To já ho strčil. Moc mě to mrzí." Přiblížil se k němu Eddie s plánem vzít Jesperovu ruku, aby ji sám prohlédl. Jenže Jesper ustoupil.

„To nic. Hlavně, že se vám nic nestalo." Pousmál se a zamířil do skladu k malé koupelně, kterou vzadu měli. Smyl si krev z ruky a hned to vypadalo lépe. Opravdu to nebylo hluboké. Nejspíš se to ale bude dlouho hojit s tím, na jakém místě to bylo.

„Můžu nějak pomoct?" zeptal se zpoza něj Eddie s hlubokou vinou ve tváři.

„V tašce mám lékárničku. Můžeš mi ji přinést, ať není krev všude?" požádal ho Jesper s vědomím, že kdyby Eddieho odmítl, cítil by se jen více provinile. Tušil, že jeho kamarád potřeboval něco dělat.

Eddie se na chvíli vypařil, než se vrátil s Jesperovou objemnou lékárničkou. Jesper na ni byl docela hrdý. Měl v ní všechno, co mohl v nečekaných situacích potřebovat. Během let zjistil, co bylo důležité a byl tak připravený na všechno.

Eddie ji položil na umyvadlo a otevřel, načež znovu zvedl k Jesperovi váhavě ruku.

„Můžu?" zeptal se.

Jesper chvíli váhal, ale nakonec mu ruku podal. Stejně bude rychlejší, když si to nebude zavazovat sám. Dvě ruce jsou lepší než jedna.

***

Přesvědčit kluky, že mu vážně nic nebylo a že by z toho neměli dělat takový problém, se ukázalo být těžké. Eddie s Alem se už nepošťuchovali a nikdo z nich mu ze začátku nedovolil nic dělat, aby si nezhoršil zranění.

Nehodlal je ale nechat, aby za něj dělali jeho práci, tudíž se rozhodl jejich naléhání po půl hodině ignorovat. Když jim došlo, že to nevzdá, jen se mu to snažili ulehčit. Bylo vidět, že se cítili provinile a Zack na něj hleděl s vděčností a tím stejným údivem, jako když zachránil toho chlapečka před kamionem.

V době, kdy odešli už bylo pozdní odpoledne. Podlaha i police byly opět čisté a všechno bylo rozestavěné na správných místech. Ukázalo se, že Jesperovy výpočty byly přesné. Už tedy stačilo jen naskládat zboží zpět do polic a později přivézt zpět všechna zvířata, která našla dočasné útočiště u jedné známé paní Romingové.

Neustálé cesty mezi skladem a policemi s těžkými náklady granulí ho spolu s předešlou prací unavily více, než čekal. Možná přeci jen nebyl tak odpočatý, jak si myslel. Musel navíc uznat, že ho ruka začínala opravdu bolet. Pořád musel vybalit pár krabic, ale necítil už takovou neutišitelnou potřebu to udělat hned.

Časově na tom byl skvěle. Byla teprve středa a s dokončením rekonstrukce se počítalo až v pátek. Mohl si tedy dovolit zpomalit. Nikdo ho nenutil, aby pracoval. Ke všemu měl doporučený klid od doktora. Měl tedy dobrou výmluvu. Malý odpočinek ničemu uškodit nemohl.

***

„Jesi." Pronikl k němu chraptivý hlas. Stáhl se do pevnějšího klubíčka, protože mu bylo teplo a pohodlně. Nechtělo se mu vstávat. Naučil se ale procitnout, když na něj někdo mluvil, aby se tím vyhnul možným problémům.

Nadzvedl tedy okraj své bundy, kterou přes sebe přehodil jako deku a vykoukl ze svého provizorního doupěte.

Střetl se s pobaveným pohledem paní Romingové. Zůstal chvíli tupě zírat, když se to jeho rozespalý mozek snažil pochopit. Měla být pryč do pátku. To prospal dva dny?

Pravděpodobnější bylo, že se jen vrátila brzy. To ale nebylo v jeho očích moc uklidňující, protože mělo být všechno hotové v době, kdy se vrátila. Opravdu musela přijít zrovna ve chvíli, kdy nepracoval? To bylo opravdu jen jeho štěstí.

„Promiňte. Slibuju, že jsem pracoval." Posadil se a začal se omlouvat, aby se za jeho lenost nenaštvala. Neměl si tu pauzu dávat. Už by měl hotovo, kdyby překousl menší únavu.

„Všimla jsem si." Usmála se jedním ze svých vzácných úsměvů. „Odvedl si neuvěřitelnou práci. Nikdy bych nevěřila, že takhle může můj obchod vypadat."

„Jste spokojená?" zeptal se s nadějí. Smířil by se s odmítnutím, ale dal si opravdu záležet, aby všechno bylo perfektní.

„Spokojená?" Nadzvedla napůl nevěřícně obočí. „Myslím, že jsem dlouho nebyla šťastnější. Nedokážu ani vyjádřit svoji vděčnost. Musel ses udřít, abys to všechno stihnul tak rychle."

Otevřel pusu, aby namítal, ale jediný její pohled mu připomněl, že ho právě našla spát na psím pelechu ve skladu. Nevěřila by mu.

„Chtěla jsem tě nechat spát, protože si to očividně potřeboval, ale už bude sedm a jsem si jistá, že bys měl jít domů, aby tě nikdo nepostrádal," oznámila mu mírně. To ho úspěšně probudilo úplně. Jak mohl znovu takhle zaspat?

Vyskočil na nohy, ale zarazil se při pohledu na čekající krabice.

„Ty tu do zítřka vydrží. Nebo klidně až do pátku. Měl by sis dát na den volno. Pochybuju, že si měl moc odpočinku," ujistila ho s vděčným výrazem.

Když viděla jeho nejistotu, rukama ho chabě odehnala s rozhodným tónem: „No tak běž. A ať tě tu do pátku nevidím."

***

Jesper strávil poslední dny týdne povalováním, nebo s kluky. Vždy, když se mu myšlenky začaly opět ubírat špatným směrem, zjistil, kdo byl ochotný tolerovat jeho společnost a šel ven.

Max se k němu občas připojil a jednou s sebou dokonce vzal kytaru, i když chvíli trvalo, než se mu přestaly třást ruce, ale věděl, že bylo důležité to překonat, jinak by se jí už nikdy nedotkl.

Byla dárek od Connora. Jeho bratr vždycky říkal, že byl Jesper až moc chytrý na to, aby byl omezený pěstounskou péčí. Říkal, že to bylo mrhání talentem.

Kytaru mu dal, aby zaměstnal Jesperovu neklidnou mysl. Dal za ni všechny své našetřené peníze a nedbal na reakce pěstounů. Stál si za svým a vždy, když Jesper cvičil, poslouchal s tím svým hrdým úsměvem, který si schovával jen pro něj.

Občas, když Jesper hrál, měl pocit, že není sám, ale jakmile nastalo ticho, uvědomil si, že u něj nebyl nikdo, kdo by se na něj usmál. Hraní se tak pro něj stalo útěchou i bolestí zároveň, ale nemohl přestat. Poté by si připadal, že je Connor opravdu pryč.

Svého bratra miloval nadevše na světě, i když už s ním nebyl.

Jeho reakce na Trentova slova tedy byla oprávněná.

Šel zrovna s kluky ze školy, konečně alespoň z části srovnaný s událostmi předchozího týdne, když jim Trent zastoupil cestu. Už jen podle jeho výrazu bylo vidět, že nemá v úmyslu nic dobrého. Vypadal až moc jako kočka, která chytila kanárka.

„To si představ, co jsem se před chvílí doslechl," začal se samolibým, vítězným úsměškem. Jesper se rozhlédl, aby zjistil, jaká byla situace. Proč by si na ně dovoloval, když byl sám? To znamenalo, že někde musel být i zbytek.

Nebylo těžké Dennise s Jasonem najít. Stáli jen kousek opodál. Co ale nečekal bylo, že tam s nimi byl i Henry. Tvářil se, jako by nestál vedle největších surovců školy a něco jim nadšeně povídal. Dennis na jejich skupinku mezitím nejistě pohlížel.

Trent si vůbec nevšímal Zacka a ostatních, přestože se drželi zpátky, jen protože ještě nebyl agresivní. Místo toho upíral svůj pohled na Jespera.

„Tvá rodina prý nemá ráda vodu. Teda... Kdybys nějakou měl." Ušklíbl se Trent. Jesperovi se zadrhl dech v hrdle. Jak by to mohl vědět?

Očima se nevěřícně vrátil k Henrymu. Přece by jim to neřekl. Slíbil Jesperovi, že o tom pomlčí. Jenže jiná možnost tam nebyla. Zackova parta je až moc nesnášela na to, aby s nimi mluvila.

„Trente," ozval se varovně Dennis, ale i on byl ignorovaný.

„Ne. Tohle chci vědět," odbyl ho Trent, aniž by z Jespera spustil oči. „Jaký to je, když ti pochcípe celá rodina?"

„Drž hubu!" Postavil se mezi ně Zack se zuřivostí v očích.

„Nechceš taky chcípnout? Co tady vlastně ještě děláš? Bezdomovce nikdo nemá rád! Jen všem překážíte," nedal se Trent. Zack se po něm ohnal pěstí, ale surovec včas uskočil a jen se zasmál.

„Ubohý sirotek Foxy," pitvořil se Trent, jako by to byl ten nejlepší vtip, jaký kdy slyšel. „I tvůj brácha se radši utopil, než aby s tebou musel shnít."

Ta slova Jespera zasáhla jako rána do břicha. Měl pocit, že bude zvracet. Connor ho neopustil schválně. Byla to nehoda. Kdyby mohl, zůstal by.

„Neposlouchej ho." Položil mu na rameno Eddie ruku s naléhavostí.

„Nevím, kdo z vás je větší ubožák. Jestli ty, protože si mu nebyl schopný pomoct, nebo on, protože ji potřeboval. Asi on. Kdo je tak pitomej, že se utopí v bazénu?"

Nejspíš by v provokování pokračoval, kdyby mu v tu chvíli na tvář nedopadla prudká pěst. Odpotácel se pár kroků, naprosto zaskočený. Zaskočených bylo i těch pár přítomných studentů, protože nikdo nečekal, že se Jesper skutečně nechá vyprovokovat, i přes jeho krutá slova. Jenže tam stál, stále s připravenou pěstí a ve tváři neměl ani špetku lítosti či nejistoty, pouze hněv. Působilo to špatně, protože Jesper se nikdy nenaštval, ani když měl sebelepší důvod. Tohle nebyl ten ustrašený kluk, kterého všichni znali.

Jesper si byl toho všeho moc dobře vědom. Bylo mu ale jedno, jaké to bude mít následky. I po všech těch letech stačilo pár slov, aby mu přeplo. Ať už se cítil sebehůř, nedokázal vystát, když někdo urážel jeho bratra a bránění Connora už měl tak hluboko zakořeněné, že v tu chvíli nezáleželo na tom, že už nebyl.

Nevnímal své okolí, pouze Trenta, který se na něj nyní díval s nenávistí. Jeho počáteční šok už stihl ustoupit, ale to Jesperovi nezabránilo mu dát další ránu přímo do tváře, protože pouze jedna zdaleka nestačila. Trent musel pochopit, že tuhle hranici překročit nesměl a s trochou štěstí to pochopí i ostatní a Connor bude v bezpečí.

Tentokrát se Trent vzpamatoval rychleji a vrhl se na Jespera v pokusu ho povalit, ale i když na to Jesper nevypadal, uměl se rvát. Tohle byl v jeho očích zoufalý tah. Navíc bylo jasné, jak byl Trent nevyvážený a v tuhle chvíli Jesper nehodlal být milosrdný, tudíž toho bez nejmenšího zaváhání využil.

Jednoduše se uhnul pod Trentovýma roztaženýma rukama úkrokem vpravo, vlastní nohu použil k zaháknutí té jeho a pak už stačilo prudké strčení do jeho zad, aby Trenta srazil k zemi. Celý manévr nezabral více než mrknutí oka, ale dokázal, že Jesper byl ten, kdo měl kontrolu nad situací, ať už ti surovci doufali v opak.

Trent se okamžitě snažil dostat zpátky na nohy a Jesper ho přitom pozoroval s kamenným výrazem. I přes vypjatost situace byl naprosto v klidu. Neměl potřebu ho kopat, když byl na zemi.

Koutkem oka viděl, jak se snažil Jason přiběhnout svému kamarádovi na pomoc, ale Al ho chytil a nepouštěl. Překvapivě, Dennis pouze stál a sledoval dění s nečitelným pohledem. Zack stál ale blízko, kdyby se Dennis rozhodl zakročit.

Nikdo se je nepokusil roztrhnout.

Trent zaútočil znovu jen s menším zaváháním. Tentokrát byl opatrnější, ale stále nehodlal ustoupit. Každé ráně se Jesper vyhnul jako tanečník mírnými úkroky a úhyby. Po celou dobu nedal najevo jediné zaváhání ani únavu. Působil, jako by přesně věděl, co jeho soupeř udělá ještě, než se pohnul.

Nebylo to daleko od pravdy. Jesper už zažil dost bojů, i jednostranných, aby poznal sebemenší náznak blížící se rány.

Jakmile viděl menší nerovnováhu u Trenta, rozhodl se obrátit karty. Při dalším úhybu zároveň zaútočil. Dal Trentovi ránu do nechráněného boku a jakmile měl ruce dole, aby si bolavé místo chránil, pokračoval ranou do tváře, kterou tím Trent přímo nabídl. Trent se ale ani tehdy nepoučil a automaticky opět zvedl ruce, aby si tvář kryl před další ránou, tudíž se Jesper rozhodl, že už nemá cenu s tím pokračovat. Bez váhání bleskově využil situace, chytil Trenta za ramena a stáhl ho dolů, aby se jeho nechráněné břicho setkalo s jeho kolenem, čímž si od Trenta vysloužil zachroptění a na poslední chvíli stihl uskočit, aby se vyhnul zvratkům.

To bylo poprvé, co se Jesper ušklíbl. Nesnášel, když tohle někdo udělal jemu. Stalo se mu to tolikrát, že si přesně dokázal představit tu bolest. To měl ještě Trent štěstí, že Jesper neměl takovou sílu. Kdyby mu to stejné udělal dospělý chlap, bolelo by to mnohem víc.

Když se s Trentem znovu střetl očima, pozvedl tázavě obočí, ale surovec se jen zašklebil, a zatímco namáhavě oddechoval, otřel si hřbetem ruky pusu.

„Trefil jsem nerv?" zasmál se bez dechu. „Proč si takhle nebojoval za svýho brášku, když na tom záleželo?"

To už Jesper nevydržel a prostě Trenta povalil i s jejich velkým váhovým rozdílem, čímž mu úspěšně vyrazil dech. Přesto se po něm Trent ohnal pěstí a z téhle pozice se Jesper nebyl schopný včas vyhnout a ze síly rány přímo do spodní čelisti se mu zatmělo před očima. Byl ale schopný se vzpamatovat dost rychle na to, aby mu to oplatil dvěmi rychlými ranami do hlavy.

„Ty-," začal Trent vztekle, ale Jesper ho rychle umlčel další ránou.

„Sklapni!" zasyčel a pro zdůraznění svých slov Trenta trošku nadzvedl za límec trička, jen aby ho znovu srazil k zemi. To zopakoval, jakmile Trent otevřel pusu, aby znovu něco řekl.

„Teď mlč." Sklonil se nad něj Jesper, protože chtěl, aby slyšel každé jeho slovo. „Teď mě dobře poslouchej, protože je třeba, aby se to dostalo do tvý dutý palice. Je mi jedno, když mě urážíte. Je mi jedno, když mě ponižujete nebo jestli mě zmlátíte tak, že se nejsem schopný zvednout. Bylo by mi i jedno, kdybyste mě zabili, ale nikdy neurážejte mýho bratra. Jestli jen ještě řekneš jeho jméno, skončíš hůř než jen s pár modřinama."

Trent na něj jen tupě zíral, tak s ním znovu praštil o zem, aby ho probral.

„Rozuměl si mi?" zeptal se smrtelně vážně. Trent ale zarytě mlčel a dřív, než stihl Jesper udělat něco dalšího, ozval se vedle nich hlas.

„Jespere, slez z něj," přikázal profesor Strucker přísně a jako lusknutím prstu byl Jesper zpátky. Bez jediné námitky poslechl a držel hlavu dole. Věděl, že své vrstevníky porazit dokázal, ale nepochyboval, že tělocvikář by mu zlomil vaz, aniž by se musel snažit.

„Vy!" Ukázal profesor na Dennise a Jasona, načež pokynul k Trentovi. „Zjistěte, jestli nepotřebuje na ošetřovnu."

„A ty." Otočil se s vážným výrazem na Jespera. „Za mnou."

Jesper ho tiše následoval, a přestože ze začátku šel stále nabuzený soubojem, čím více si uvědomoval, jaké následky to bude mít, tím menším se snažil být.

Nelitoval, že to udělal, protože tohle byla hranice, kterou nehodlal nechat kohokoli překročit, ale začínal se bát, co to pro něj znamenalo.

Ve složce mu to nic udělat nemohlo, protože už tam tenhle problém dávno byl zapsaný, ale nevěděl, jak na to budou reagovat Handersonovi. Tohle bylo poprvé, co projevil jakoukoli agresi. Co když si budou myslet, že je příliš nebezpečný a nestabilní?

Co když ho vyloučí ze školy? To by byla další řada problémů a nepochyboval, že to už by bylo pro jeho pěstouny příliš.

Jeho problém v danou chvíli byl Strucker. Už se ho bát přestával, ale stačilo, aby profesor zase použil ten přísný hlas spolu s tím napnutým postojem, a Jesper znovu věřil, že mu jediný špatný krok vyslouží ránu, ze které se jen tak nevzpamatuje.

Kupodivu nezašli do školy, pouze za její roh, aby měli nějaké soukromí. Proč by ale potřebovali soukromí, kdyby ho Strucker neplánoval zbít?

Na druhou stranu, kdo by ho zastavil, kdyby se rozhodl Jespera zbít i mezi lidmi? Nikdo by nebyl tak hloupý. Strucker byl chlap jako hora. Nepochybně vážil nejméně třikrát tolik, co Jesper a převyšoval ho víc jak o hlavu. Jedinou rukou by nejspíš dokázal obkroužit Jesperovo hrdlo a určitě měl i dost síly, aby ho zmáčkl.

Přesně ta myšlenka mu uvízla v hlavě a když viděl, jak profesor zvedá ruku, automaticky uskočil skoro o metr dozadu, aby byl mimo dosah. Normálně by sebou pouze trhnul a vydržel, co se mělo stát, ale bál se, že by to v tomto případě nepřežil. Naposledy, když se na něj vrhnul někdo, jako Strucker, musel být oživovaný a nechtěl si to zopakovat.

Zůstal ve své bezpečné vzdálenosti, připravený utéct při nejmenší známce, že by to profesor znovu zkusil a z jeho nové pozice se mu naskytl jasný pohled na to, jak se Struckerův výraz okamžitě změnil.

Bylo vidět, že byl Jesperovým prudkým úskokem překvapený a podle držení jeho těla si Jesper uvědomil, že ho neplánoval praštit. Možná mu chtěl položit ruku na rameno a on jen pohyb špatně pochopil. Nicméně se přesto cítil bezpečněji, když byl dál.

Profesorův výraz na chvíli potemněl, než to ze sebe setřásl a poté bylo poznat, jak se záměrně snažil uvolnit, aby nepůsobil, jako hrozba, i když to s jeho vzhledem byl téměř nemožný úkol. Přesto se Jesper trochu uvolnil. Nespouštěl ale z profesora oči a každou chvíli kontroloval jeho ruce, které Strucker nechal příhodně jasně viditelné, aby Jesper neudělal žádné další unáhlené závěry.

„Nejsem naštvaný, Jespere," prohlásil Strucker klidně, téměř chlácholivě. „Ani nemáš průšvih."

To Jespera překvapilo, protože to byla ta nejhloupější lež, co si mohl profesor vymyslet. Právě se serval s jiným studentem, byl zbytečně agresivní a neměl z toho mít průšvih? To byl nesmysl. Navíc si profesoři dávali často záležet, aby hlavně on byl přísně trestaný za porušení pravidel, protože jakožto pěstounské dítě potřeboval více kázně. Tahle škola nemohla být jiná.

Obezřetně ustoupil o dalších pár kroků, protože tušil nějaký trik. Snažil se ho profesor přesvědčit, že je v bezpečí, aby mu poté mohl snadněji ublížit? Kdo by Jesperovi uvěřil, kdyby řekl, že mu ublížil? Zase by to všichni nechali být s tím, že si vymýšlí a že se snaží získat pozornost.

„Myslím to vážně," snažil se ho rychle uklidnit Strucker a rukama chlácholivě zamával ve vzduchu, než si všimnul, jak při tom pohybu Jesper ztuhl s vytřeštěnýma očima. Ruce opět pomalu svěsil.

„Slyšel jsem něco z toho, co říkal," prohlásil Strucker a Jesper netušil, co si myslet o tom, kolik lidí už vědělo o jeho tajemství. „Podle mě si to naprosto zasloužil. Bylo načase, aby ho někdo srovnal, i když jsem překvapený, že si to byl zrovna ty."

Jesper automaticky otevřel pusu, aby se omluvil, ale s překvapením zjistil, že to nechtěl udělat. Ničeho nelitoval.

„Co se mi teď stane?" zeptal se místo toho s nemalou obavou.

„Jak jsem řekl, nic. Tedy pokud s tím ti tři nepůjdou za ředitelem. Tehdy by nejspíš přišla nějaká kázeňská opatření, ale zařídím, aby nebyla přehnaná. Pochybuju ale, že zrovna oni půjdou za ředitelem, protože by tím musel uznat, že si mu namlátil a na to je moc hrdý. Nemluvě o tom, že s jejich záznamem by to nepochybně šlo ve tvůj prospěch," vysvětloval trpělivě Strucker, aby Jespera co nejvíce ujistil. To, co říkal, dávalo smysl. Jesper nad tím chvíli přemýšlel, než se více uvolnil, přičemž by přísahal, že se profesorovi v očích mihla úleva.

„Teď ale nechápu, proč do sebe necháváš kopat, když se dokážeš takhle rvát." Pozvedl obočí Strucker.

„Je z toho míň problémů," odpověděl Jesper polohlasně, stále zaskočený sledem událostí.

„Není to ale i tak lepší?" Zamračil se nad jeho odpovědí profesor. Na to Jesper pouze zavrtěl hlavou.

„Pokud nechci měnit rodiny každý měsíc, je lepší to vydržet," řekl trpce. Nikdo se nikdy nepostaví za někoho, jako byl on. Vždy byla nakonec vina na jeho straně. Byl až moc snadný obětní beránek.

„Proč aspoň nepřiznáš, že je to šikana, aby se to řešilo jinak?" naléhal Strucker.

„Stejný výsledek." Pokrčil rameny Jesper.

„Mohl bych ti pomoct," trval na svém profesor.

„Říkal jste, že nemám průšvih," odvedl téma Jesper, protože nechtěl ztrácet čas s něčím, s čím nešlo nic děla. „Můžu už jít?"

Strucker chtěl podle jeho výrazu dál namítat, ale asi na jeho tváři viděl něco, co ho nakonec přimělo svěsit poraženě ramena.

„No dobře. Určitě toho na tebe bylo moc," svolil. „Běž."

***

Když Jesper vyšel zpoza rohu budovy, Trent s jeho partou už byli pryč. Zastavil se a prohlédl si svoje chvějící se ruce. Klouby na té levé měl pohmožděné. Důkaz toho, co se stalo.

Byl krásný den. Slunce i přes zimu svítilo a přinášelo alespoň trochu tepla. Přesto cítil chlad.

Z potyčky sice odešel bez problémů, bez zranění, jenže Dennisova tlupa všechno věděla a s tím, jak Trent bez zábrany hlasitě mluvil to budou vědět i ti, kteří rvačce přihlíželi. Nebylo pochyb, že se slovo rozšíří. Přeci jen právě zbil největšího surovce na škole. To se nezamlčí.

Bylo tedy jen otázkou času, než na něj budou všichni hledět jinak. Dostal se zpět na začátek. Viděl před očima všechny pohledy, které nejspíš budou mířeny jeho směrem. Lítost, posměch, ignorace. Tři možnosti.

Radši by zůstal neviditelný. Nechtěl pozornost lidí. Jen z té představy mu bylo úzko. Byla by to neustálá připomínka všeho špatného v jeho životě, kamkoli by se podíval.

Zvedl zrak a střetl se s pohledem Henryho. Puppy byl jeho kamarádem celou věčnost. Prožili spolu tolik skvělých nezapomenutelných okamžiků. Jesper nemohl uvěřit, že se mu vrátil, jediná hezká věc v jeho životě, která ho navždy neopustila.

To si myslel, když ho prvně viděl, a proto se k tomu hned upnul. Ignoroval ten vnitřní hlásek, který mu šeptal, jací lidé jsou. Zdálo se ale, že ho Henry přeci jen opustil.

On jediný to mohl prozradit. Jesper v něj vložil důvěru, žádal ho, aby mlčel, ale Henry stejně mluvil. Podvědomě věděl, jak se to mohlo stát, ale neměl čas nad tím víc přemýšlet.

Nyní tam stál, v ten krásný den, a dolehla na něj plná váha toho, co Henry udělal. Nechtěl tomu věřit, protože to znamenalo, že ho zradil další člověk, na kterém mu záleželo, ale byla to jediná možnost. S tím uvědoměním se mu ještě více sevřel hrudník a za očima se mu nahromadil tlak.

Stál tam ale moc dlouho, protože se k němu Henry vydal sebejistými kroky s roztaženýma rukama.

„To je ten Foxy, kterýho znám!" Zazubil se Henry nadšeně. „Jaký je to pocit, zase někomu namlátit?"

Jesper se na něj zničeně podíval s hlubokou bolestí v očích. Nebyl schopný nasadit svoji dobře nacvičenou masku. Bylo mu ale jedno, že dával jasně najevo, co cítil. Mysl se mu zasekla na té jediné skutečnosti. Nedokázal se přes to přenést.

„Tys jim to řekl," hlesl zlomeně, ale s pevnou jistotou. „Proč si to udělal?"

Snažil se ho pochopit. Najít jediný důvod proč. Udělal snad něco, čím si to zasloužil? Vyhrožoval Trent Henrymu? Ne, na to s nima vypadal až moc klidně a spokojeně.

Ať se snažil sebevíc, nedokázal ten důvod najít. Proč by ho ale Henry bez důvodu předhodil?

„Ehe..." Znervózněl Henry. „Jenom mi to ujelo. O nic přece nejde. Jsme kámoši! Určitě mi to odpustíš, že jo? Koupím ti jako omluvu velký shake."

Najednou Jesper viděl, že přesně tohle dělal Henry pokaždé. Pokaždé, když ho nějak naštval nebo něco pokazil, koupil mu jako omluvu nějakou sladkost. Tohle ale žádná čokoláda, ani shake spravit nemohl. Copak to mělo v Henryho očích stejnou váhu, jako když Jesperovi omylem polil tašku?

Jesper mlčel a jen na něj dál hleděl tím pohledem, ze kterého už byl Henry opravdu nesvůj.

„Jsme kámoši, ne? Takže mi odpouštíš?" zeptal se pořád s nadějí, ale už ne tak sebejistě. Věděl, že mu Jesper odpustí. Vždycky mu odpustil ať už udělal sebevětší hloupost. Nedokázal totiž nikoho zavrhnout, ani v době před čtyřmi lety, natož teď. Byl na to až moc laskavý. O to byl Henry překvapenější, když Jesper sotva znatelně zavrtěl hlavou.

„Ne," řekl sotva slyšitelně, načež se otočil a s prázdným pohledem se vydal pryč, doprovázený nevěřícnýma očima prvního člověka, kterému nebyl schopný odpustit. Někoho, v koho už nikdy nevloží ani tu nejmenší důvěru a kdo už nikdy nebude jeho přítelem.

***

Henry stál jako opařený, neschopný uvěřit, že ho Jesper skutečně zavrhnul. Neměl ale moc šanci se z toho vzpamatovat, protože byl náhle prudce přiražen ke zdi školy.

„Musíme si ujasnit pár věcí." Upřel na něj bouřlivé oči Zack, zuřivostí bez sebe. „Nejdřív jsme ti řekli my, abys držel hubu, pak tě o to požádal sám Jesper a tobě stejně pořád nedošlo, že to myslíme vážně? Jak si mu to mohl udělat? Věřil ti a víš, jak je to pro něj těžký? Vždyť to byl sakra tvůj kamarád. Správně bychom ti ani neměli muset říkat, že si máš nechat jeho tajemství pro sebe. Neměl si nejmenší právo to tu vyhlašovat."

Henry na něj chvíli hleděl vytřeštěnýma očima, než se zamračil.

„Jesper, kterýho jsem znal by to překonal. Tohle už není můj kámoš. Trent měl pravdu, je to ubožák," prohlásil naštvaně. Než stihl říct cokoli dalšího, Zack z něho vyrazil dech ránou do břicha.

„To, že konečně prokouknul, jaký si z něj nedělá ubožáka. To ho dělá z tebe, protože ty nemáš žádné přátele, jen lidi, které využíváš," procedil skrze zuby Zack opovržlivě. „Ty sis Jesperovo přátelství nikdy nezasloužil."

„Tohle ber jako varování." Přirazil ho znovu ke zdi, přičemž každé slovo vyslovoval pomalu a zřetelně. „O Jesperovi už nikomu neřekneš ani slovo, jinak toho budeš hodně litovat. Narozdíl od tebe, on má lidi, kteří ho budou bránit."

Zack byl Henrym naprosto znechucený. Věděl, že snad neměl svědomí, ale nečekal, že udělá něco takového. To přesáhlo všechny hranice.

Byl ale rád, že si alespoň Jesper uvědomil, jaký Henry byl. Litoval, že to muselo dojít tak daleko. Chvíli se bál, že se ho Jesper nezbaví, protože to vůbec nebylo v jeho povaze. Zdálo se ale, že ani jeho dobrota a pochopení nebylo nekonečné.

Podíval se na Eddieho. Střetli se pohledy a blonďák mlčky pokývl směrem, kterým Jesper odešel. Už s Henrym ztratili dost času. Teď se museli ujistit, jak na tom jejich kamarád byl. Nevypadal dobře, když odcházel.

***

Jesper nevěděl, co ho bolelo víc. Jestli Henryho zrada, nebo Trentova slova. Obojí se to slilo do nesnesitelné vnitřní bolesti, která ho dělala slepým vůči všemu ostatnímu, jak procházel městem.

Nevěděl, proč ho to s Henrym tolik zasáhlo. Věděl, že byl jeho kamarád- ne, kamarád ne, už ne- výmluvný. Miloval drby všeho druhu a poté, co jeho tajemství bez sebemenšího pocitu viny prozradil Zackovi a ostatním, mohlo mu být jasné, že nebude mít problém to říct i dalším. Proč si vůbec myslel, že by mu byl i po čtyřech letech odloučení pořád věrným přítelem?

Měl by si už uvědomit, že ne každý měl tak silný pud věrnosti, jako on sám. Mohl věřit vůbec někomu? Zack, Eddie a Al, oni všichni o něm věděli spoustu věcí, které by nerad, aby vědělo jeho okolí. Co mu dávalo jistotu, že to nikomu nepoví? To, že mu to slíbili? Zdálo se mu, že slib se stal pouze slovem. Ani tomu nemohl věřit. Teď to sice drželi v tajnosti, ale co až je přestane bavit, nebo co až s ním někdy ztratí trpělivost? Opustí ho a řeknou všem o tom, jaký je cvok? Že to nemá v hlavě v pořádku?

To by neudělali. Nebo ano? Určitě by to někomu řekli jen, kdyby to bylo nutné, kdyby mu to mělo pomoct. Ano, to bylo pravděpodobné. Ale přesto.

Věděl, že byl příšerný kamarád. Vždy všem svou přítomností zkazil náladu a jen všechny zatěžoval svými problémy. Nebyl den, kdyby se to nestalo. Všechny jen obtěžoval, byl přítěž, která jen brala. Co kdy udělal dobrého?

Malou částí svého vědomí vnímal, že se něco blíží, ale byl tak ponořený ve svých zničujících myšlenkách, že tomu nevěnoval pozornost.

Možná, že si zkrátka nezasloužil přátele. Nezasloužil si cítit se dobře. Kdyby byl dobrým přítelem, proč by mu Henry takhle ublížil? Byla chyba na jeho straně? Nejspíš. Určitě to byla jeho chyba. Vždycky to tak bylo.

Chytil se na hrudi za mikinu a pevně ji sevřel. Přesně v takových chvílích mu Connor chyběl nejvíc. On byl jeho přítel, ten nejlepší a asi i jediný pravý. Jemu věřil celým svým bytím. Connor vždycky věděl, jak mu zvednout náladu, bylo na něj spolehnutí a nikdy ho neopustil, když ho potřeboval. Nikdy... Nikdy ho... Opustil ho. I Connor ho opustil, přestože ho Jesper potřeboval. Pořád ho potřeboval a on tu pro něj nebyl.

„Jesi, pozor!"

To ale byla také jeho vina. To on Connora zabil. Tím, jaký byl ubožák. Nedokázal mu pomoct. Zklamal ho. Nebylo na něj spolehnutí. Byl příšerný bratr a příšerný kamarád. Nemohl za svoji smůlu vinit nikoho a nic, kromě sebe. Možná to byl jeho trest za to, jak špatným člověkem byl. Ano, byl špatný člověk. Nebyl dobrý k ničemu, všem jen ubližoval. To on nebyl věrný a nebyl tedy hodný žádné důvěry ani laskavosti.

Jeho neschopnost zabila člověka, který mu byl vším.

Náhlé škubnutí za jeho tašku ho vytrhlo z onoho temného mraku a pod tou silou klopýtnul několik kroků dozadu. Ve stejnou chvíli ucítil závan větru a do uší ho udeřilo zběsilé troubení dodávky, která ho minula jen o pár centimetrů.

Kdyby ho ta nečekaná síla nezastavila, už by se válel na silnici, dost možná mrtvý. Ani ta myšlenka ale nepřebila bolest v jeho hrudi a strach tedy neprošel tím těžkým mrakem, co měl v hlavě. Pouze pomalu mrknul, jak ho dodávka míjela a nehnul ani brvou.

Ruce ho popadly za ramena, načež byl hrubě otočen čelem ke svému zachránci. Až když se mu naskytl pohled na Zacka, uvědomil si, že měl tváře mokré od slz.

***

Zack byl vyděšený. To možná bylo dokonce slabé slovo. Srdce mu zběsile tlouklo, oči měl vytřeštěné a celý se třásl. Křečovitě svíral Jesperova ramena a odmítal povolit, i když to muselo jeho kamaráda bolet.

Podařilo se mu ho zastavit a stáhnout dozadu na poslední chvíli. Kdyby byl jen o trochu pomalejší... Pořád měl před očima vidinu Jespera smeteného rychle jedoucí dodávkou. Ta myšlenka mu nedovolovala se uklidnit.

Jediný pohled na Eddieho a Ala mu řekl, že byli stejně vyděšení, jako on. Všem bylo jasné, že tohle mohlo skončit opravdu špatně.

Když ale pohlédl na samotného Jespera, uvědomil si, že on nebyl otřesený. Minimálně ne z jeho těsného uniknutí smrti. Měl pořád ten stejný pohled, jako když mluvil s Henrym, možná více zraněný a otupený. To Zacka překvapivě naštvalo.

„Uvědomuješ si, že si mohl umřít?" Zatřásl s ním hrubě v pokusu ho probrat.

„Zacku," pokusil se ho mírně zadržet Eddie.

„Je to pravda! Málem se nechal srazit!" přidal se Al.

„Já nechtěl," hlesnul Jesper, který alespoň zčásti přišel k sobě. Nejspíš kvůli tomu, jak ho Zack držel. Byl si jistý, že z toho bude mít modřiny, ale nedovolil si stěžovat si.

„Nechtěl!" křičel dál dopáleně Zack. „Sejde na tom? To, že si nechtěl, by ti nepomohlo, kdybychom tu nebyli!"

Jakmile prvotní otřes odezněl, nebyl schopný se soustředit na nic jiného než hněv, který z něj vzplanul. Ani si neuvědomoval, že z něj mluvila pouze hrůza.

„Musíš dávat pozor. To nevíš, že nemůžeš jen tak vejít do silnice? Volali jsme na tebe, ale že by ti třeba došlo, že se máš zastavit? Ne! Jdeš si dál a úplně ignoruješ tu obří dodávku. Vždyť byla nepřehlídnutelná! Víš, co by se mohlo stát, kdyby tě srazila? Tobě je to ale jedno. Klidně by ses nechal přejet, protože podle tebe je to v pořádku. Nerad ti kazím představy, ale není! Tobě to možná může být jedno, ale uvědomuješ si, jak by to nesli ostatní? Přemýšlej nad tím aspoň chvíli, než se příště rozhodneš ignorovat svět!" Třásl dál s Jesperem.

„Zacku," pokusil se ho přerušit Al opatrně.

„Zatraceně! Jesi, chápu, že si byl rozrušený, ale tohle bylo moc. To mohlo skončit hodně špatně, chápeš to? Chápeš?"

Ucítil na rameni ruku a když se ohlédl, střetl se s pevným pohledem Eddieho.

„Zacku, děsíš ho," řekl mu jeho kamarád pomalu, jako malému dítěti, aby význam slov plně pochopil. Brunet se zmateně zamračil a znovu upřel pohled na Jespera. Ten se celý třásl a zíral na něj zastřenýma vytřeštěnýma očima. Až nyní si uvědomil, že tiše sípal, což vždy bylo jasným znamením, že byl jeho kamarád ve velké úzkosti.

Nejdříve ho napadlo, že to byla opožděná reakce na to, co se stalo, ale ty bledé oči mu prozradily, že měl Eddie pravdu. To on ho děsil. Díky tomu si také uvědomil, jak pevně svíral jeho ramena a polekaně ho pustil.

Jesper od něj klopýtavě ustoupil až narazil na zeď budovy, po níž se svezl na zem, kde si k tělu těsně přitáhl nohy a jen zíral prázdným pohledem před sebe.

„Jesi, já... Tohle jsem nechtěl," dostal ze sebe Zack, ale jen co k němu udělal krok, Jesper se celý napnul a natisknul se blíž ke zdi. Raději tedy zůstal stát.

Jesper na ně zničeně pohlédl, cesty slz stále výrazné na jeho tváři.

„Mrzí mě to. Moc mě to mrzí," zasípal roztřeseně.

„To nic." Poklekl u něj Eddie. „Už je po všem. Teď se musíš uklidnit."

„Nemůžu," vyhrkl Jesper.

„To zvládneš." Zůstával v klidu Eddie. Mluvil vyrovnaně a udržoval uvolněný vzhled. „Hlavně dýchej."

Na to začal Jesper pomalu vrtět hlavou. „Jsem z toho všeho strašně unavený. Tak strašně moc. Už nemůžu. Mám toho dost."

Poté, dříve, než proti tomu mohl kdokoli zasáhnout, vyhrabal se nemotorně na nohy a utekl pryč.

***

Ten den se nevrátil k Handersonům. Kluci ho hned po jeho útěku hledali, ale nenašli po něm ani stopy. Snažili se mu dovolat, zjistit, jestli byl v pořádku.

Zack mu nechal desítky zpráv. Omlouval se, poté prosil. Nechtěl o svého kamaráda přijít kvůli strachu, který nedokázal ovládnout. Neměl na něj křičet. Nedokázal vymazat z hlavy ten vyděšený pohled, který na něj Jesper upíral. Viděl ho pokaždé, když zavřel oči.

Nedokázal zapomenout na Jesperova poslední slova. Naplňovala ho obavou a úzkostí. Co když to tentokrát bylo víc, než dokázal Jesper zvládnout? Byla to snad poslední kapka? Zoufale na to vypadal dost.

Věděl, že tu noc usnout nedokáže.

Nikdo nespal. V podvědomí všech zůstávala zlá předtucha, která jim nedopřála klidu.

Max celou noc strávil v Jesperově pokoji spolu s Bambi, která čekala, až se její oblíbený člověk vrátí. Ležel v jeho posteli a zíral na dveře s nadějí, že se otevřou.

Paní Handersonová posedávala v kuchyni s kávou a střídavě zírala na svůj chladnoucí nápoj a okno. Z nějakého důvodu se nyní o svého svěřence bála víc, než když zmizel posledně.

Nikdo se Jesperovi nedovolal. Žádná zpráva nedostala odpověď. Kolem třetí ráno ho už nešlo ani prozvonit.

Byla to dlouhá noc.

***

Procitl do chladného rána. V prstech ho šimralo přecitlivělostí a měl je úplně červené ze zimy. To bylo to první, co vnímal.

Svět kolem se mu vracel pomalu. Nebylo to probouzení. Otevřené oči měl od samého začátku, ale teprve nyní začínal vidět. Skoro, jako by se mu všechny smysly znovu zapojovaly po zkratu. Postupně si uvědomil, že byl venku a ležel na něčem tvrdém. Bylo šero, tudíž se buď stmívalo, nebo svítalo.

Už jen to bylo dost alarmující, ale nedokázal svoje tělo přimět ke spolupráci. Všechno se stále zdálo být tak trochu špatně.

Přejel rukou po tom, na čem ležel. Byl to hrubý beton. Jeho struktura mu pomohla se trochu více vrátit do reality. Zhluboka se nadechl vzduchu, aby si pročistil hlavu a pokusil se posadit. Vnímal, jak ho chlad pálil v krku, jak se mu od plic šířil tělem.

Uvědomoval si, že měl problém. Nepamatoval si totiž vůbec nic od chvíle, kdy odběhl od Zacka a ostatních. To znamenalo, že mu znovu vyplo vědomí. Tentokrát se ale očividně hýbal, protože někam musel dojít, než si lehnul. To bylo špatný.

Alespoň věděl, kde momentálně byl. Poznal rozestavěnou budovu, kde první den kreslil město. Jeho rozrušená mysl ho musela přesvědčit, že to bylo bezpečné místo a očividně měla pravdu, když ho nikdo nenašel. Za předpokladu, že ho někdo hledal.

Místo tedy věděl, i když nevěděl, jak se tam dostal. Tušil, že to už nijak nezjistí. Teď čas.

Sáhl si do tašky, kterou ke své úlevě stále měl i se všemi věcmi, a vytáhl svůj mobil. Nešel zapnout. To ještě nemuselo znamenat, že byl rozbitý. Pravděpodobně se pouze vybil. Bylo to ale další ztížení situace.

Čas tedy nevěděl, ale minimálně podle přibývajícího světla poznal, že byl úsvit. Takže byl mimo celou noc a velkou část odpoledne. Jedna dobrá zpráva za druhou.

Nechtěl si ani představit, jak to bude vysvětlovat. Sám nechápal, jak ho včerejší událost mohla tak moc rozrušit. Byl už přeci na takové věci zvyklý, proč tedy musel zareagovat takhle? Mohl to čekat. Neměl doufat.

Přitáhl si kolena k tělu a více se zabalil do své bundy hledajíc teplo, vděčný, že ji měl. V duchu poděkoval paní Handersonové, že ho k ní přesvědčila, i když stále zůstávala možnost, že ji bude chtít zpátky. Aspoň díky ní přes noc nezmrzl, ale netušil, jestli z toho neonemocní. To by mu tak chybělo.

Nebýval nemocný často, ale když už se to stalo, vždy to bylo hodně špatné. Hlavně poslední dobou.

Podle toho, jak ho bolela hlava to moc nadějně nevypadalo, ale bylo možné, že jenom v noci nespal. Tomu odpovídalo i pálení očí. Možná strávil celou noc zíráním do prázdna.

Musel se zvednout. Neměl moc času. Jenže pořád cítil otupení a nedokázal přimět své nohy ke spolupráci.

Co je pár minut navíc?

***

K Handersonům se dovláčel až asi o hodinu později, protože tu těžkou mlhu nedokázal úplně setřást a po událostech předešlého dne byl vyčerpaný.

Doufal ale, že ještě nebylo tak pozdě. Jistě, byl pryč celou noc, ale nevěděl, kolik bylo hodin. Odhadoval, že se blížila doba, kdy vyrážel s Maxem do školy, ale neměl si to jak ověřit, dokud nevstoupil do domu.

Přivítalo ho ticho, což bylo jasnou předzvěstí, že se spletl. Buď bylo příliš brzy, nebo pozdě. Podle světla venku ale spíše ta druhá možnost. Nahlédl pro jistotu do obýváku a zkontroloval nástěnné hodiny. Ty mu potvrdily, čeho se obával. Za pár minut začínala první hodina. Neměl šanci do školy doběhnout včas, ani kdyby hned vyrazil.

Nejenže tedy naprosto zničil svoje přátelství s kluky, pravděpodobně naštve i své pěstouny, protože si nyní může přidat na seznam svých chyb i chození za školu.

Možná by pořád stihnul část hodiny, kdyby běžel. Mohl by tím zmírnit následky. Možná by si i mohl najít výmluvu. Vyběhl tedy nahoru do svého pokoje a rychle si do tašky naházel těch pár potřebných věcí, které v ní neměl. Poté nemarnil už ani minutu a vyrazil z domu.

Nedostal se ale ani zpátky dolů, když se na chodbě střetl s paní Handersonovou, která zrovna mířila k jeho pokoji. Oba se zarazili a chvíli na sebe mlčky zírali, než jí poklesla ramena a oči jí naplnila úleva. Přistoupila k němu a nejistě mu položila ruce na ramena. Když se neodtáhl, přitáhla si ho pomalu do obětí, přičemž mu celou dobu dávala šanci se jí vysmeknout, kdyby mu to bylo nepříjemné. Byla to němá žádost o povolení.

Jesper si už začínal zvykat na fyzickou náklonnost zdejších lidí. Každý dotek už ho nepálil a nebyl ani tak ztuhlý. Bylo to, jako by s každým dalším obětím pookřál.

Nechal ji tedy, aby ho objala. Stisk jí však neopětoval, protože si nebyl jistý, jestli to měl nebo neměl udělat, ani proč ho objímala.

„Tolik jsem se o tebe bála," zamumlala mu do vlasů. Hlas měla plný emocí a její sevření se stalo na okamžik pevnějším, než ho opět povolila.

„Omlouvám se," dostal ze sebe i přes zmatení. Možná by se měl přestat pokoušet pochopit chování lidí kolem něj. Jen ho z toho bolela hlava.

„Nemohla jsem se ti dovolat. Bála jsem se, že si... že si pryč," vydechla.

„Vybil se mi mobil," vysvětlil stále omluvně Jesper. Nezmínil, že nevěděl, co se v noci dělo. Na to se paní Handersonová krátce zasmála, jako by si uvědomila, jak hloupé její obavy byly.

„Proč si nepřišel domů?" zeptala se. Proč zněla tak plačtivě? Plakala, než přišel? Když se jí podíval do očí, viděl, že jsou trochu zarudlé a leskly se. Slzy naštěstí neviděl.

„Nevím," vydechl a byla to jedna z nejupřímnějších odpovědí, jaké kdy řekl. Netušil, co se mu předešlý den honilo hlavou. Snažil se vzpomenout, ale jakmile se dostal do chvíle, kdy na něj Zack křičel, všechno začalo být nejasné. Připomínalo mu to ten pocit, když se člověk probudí z jasného snu, ale jakmile se na něj přestane soustředit, všechno zapomene. Vzpomínání je poté, jako by byla odpověď blízko, ale vždy těsně mimo dosah.

„To nevadí," ujistila ho rychle paní Handersonová, když slyšela, jak ztraceně zněl. „Hlavně, že si teď tady."

„Je pozdě," připomněl jí, když se vzpamatoval z jejích slov.

„Co?" zeptala se zaskočeně.

„Přijdu pozdě do školy," objasnil, aby to už měl za sebou. Nejspíš nevěděla, kolik bylo hodin. Po jeho slovech ho pustila a podívala se na své hodinky, než ledabyle mávla rukou.

„Nic se nestane, když prošvihneš dvě hodiny. Nejdřív se musíš dát do kupy. Vypadáš, jako by ses válel v lese," prohlásila mírně. Teprve nyní si uvědomil, že měla pravdu. Oblečení měl špinavé a ve vlasech měl z nějakého důvodu pavučiny. Říkal si, kudy musel proběhnout, že vypadal takhle. Možná byl skutečně v lese a až poté došel do opuštěné budovy.

„Běž se upravit, udělám ti snídani," popohnala ho. Otevřel pusu, aby namítal, protože už tak by ztratil spoustu času, ale uvědomil si, že od předešlého poledne nic nejedl a začínal pociťovat hlad. Proto pouze kývnul a zašel opět do svého pokoje.

Dal si rychlou sprchu a umyl si i vlasy, protože musel uznat, že to bylo třeba. Naštěstí už toho byl opět schopný. Při pohledu do zrcadla zjistil, že mu tvář zdobila zelenavá modřina. Trentův šťastný zásah. Jinak se nezdálo, že by za noc přišel k nějakým zraněním. Pouze si tedy vyměnil obvaz na ruce a zapsal si v hlavě, aby si doplnil zásoby. Lépe, aby mu v lékárničce nic dlouhodobě nechybělo.

Nemohl si znovu obléct svoji červenou mikinu. Potřebovala vyprat a kdyby se v ní vrátil dolů, porušil by tím nařízení jeho pěstounky. Řekla, aby se upravil. Navíc se necítil, že si útěchu, kterou mu ta mikina poskytovala zasloužil. Oblékl si tedy nový pár černých džín a zvolil teplou černou klokanku, protože to vypadalo na teplejší den, tudíž si neplánoval vzít bundu.

I se svojí taškou seběhl dolů, kde ho přivítala vůně jídla. Paní Handersonová před něj položila talíř s míchanými vajíčky a trochou slaniny. Byla to malá porce, což mlčky ocenil. Od chvíle, kdy ho omylem dostala do nedobrovolné hladovky, si dávala dobrý pozor, aby mu nedávala moc velké porce. Místo toho mu vždy připomínala, že kdyby měl pořád hlad, mohl si přidat. To mu vyhovovalo. Moc často si nepřidával.

Přinutil se, aby jídlo nezhltnul. Nechtěl, aby mu bylo špatně a paní Handersonová nevypadala netrpělivě, tudíž si nepřipadal, že byl spěch za potřebí. Jakmile dojedl a položil talíř do dřezu, přešla ke dveřím a oblékla si svůj šedý kabát.

„Odvezu tě," vysvětlila s úsměvem, když viděla jeho zmatený výraz. „Jestli máš všechno, měli bychom vyrazit."

***

Zack seděl v lavici a střídavě sledoval prázdnou lavici po své levici a dveře od učebny. Nedokázal se soustředit na jediné slovo, které profesor vypustil z úst. Veškeré jeho myšlenky směřovaly k jeho chybějícímu kamarádovi.

Celou noc roztržitě čekal, až půjde do školy s nadějí, že Jespera uvidí a bude se mu moct omluvit, ale pocítil ještě hlubší strach, když se ani po zvonění neobjevil.

Napsal Maxovi, ale ten řekl, že ani ráno nebyl doma. Zack odmítal uvěřit, že mohl Jespera doopravdy odehnat, ale stále se k té myšlence vracel. Co když skutečně zatloukl ten poslední hřebík do jeho rakve?

Eddie se ho snažil o přestávce uklidnit, ale Zack si nenechal vymluvit, že to byla jeho chyba. Možná ne úplně, ale kdyby místo křičení Jespera uklidnil, možná by se tohle celé nestalo.

Nesnášel se za to, že ztratil nervy. Zrovna, když se kolem nich začínal Jesper cítit bezpečně.

Lavice zůstala prázdná i další hodinu. Zack měl z každého pohledu na ni pocit kamení v břiše.

Už ztrácel naději, že se ten den Jesper objeví, ale po zvonění na třetí hodinu vešel do učebny spolu s profesorkou. Nejdříve ho ani nepoznal, protože čekal na ten známý záblesk červené. V černém oblečení vypadal jako úplně jiný člověk. Pod mírně zarudlýma očima měl opět temné kruhy. Bylo jasné, že ani on v noci nespal.

Jesper se o něčem s profesorkou tiše bavil, ale Zack byl příliš zaneprázdněný zíráním, než aby se snažil poslouchat. Zíral, i když se Jesper vydal ke své lavici, i během hodiny.

Jeho kamarád vypadal hrozně. Vytáhl si sice věci, ale nepsal si zápisky, jen unaveně sledoval výklad, přičemž si jednou rukou tlačil na hlavu, jako by měl migrénu. Z jeho tváře nešlo vyčíst vůbec nic.

Co bylo možná nejvíc znepokojující, ani se na Zacka nepodíval. Ani letmo. Přitom musel cítit jeho pohled.

Ulička mezi jejich lavicemi se najednou zdála být propastí. Ještě předešlý den přes ni vedl most, ale ten byl nyní zničený.

Až moc to působilo, že se Jesper úplně odtrhnul. Z toho se Zackovi sevřelo hrdlo. Přestal v Jesperově světě existovat?

Sotva skončila hodina, chtěl si s ním promluvit a všechno urovnat, ale než si naházel všechny věci do tašky a zvedl se, Jesper už mizel ze dveří.

Zack vyběhl ze třídy, jak rychle jen mohl a divoce se rozhlédl. Automaticky v davu studentů hledal červenou, ale připomněl si, že to mu tentokrát nepomůže.

„Asi šel ven," vydechl vedle něj Eddie. „Doběhnu pro Ala."

Zack se tedy sám začal hrnout chodbou a stále se rozhlížel. Nikdy mu nepřišlo, že tam byl takový chaos, ale dokud člověk něco nehledá, nedojde mu, jaký je na daném místě nepořádek. Nikdy ho ani nenapadlo, že by měl problém s tím někoho poznat, ale najednou byl ztracený. Na chodbě bylo tolik lidí a pokud mezi nimi někde byl i Jesper, neviděl ho.

Vyběhl ze školy, u vchodu se zastavil a očima pátral po všech osobách před budovou, ale ani jedna z nich nebyla ten, koho hledal. Netrvalo dlouho a připojili se k němu i Al s Eddiem. Sešli schody a už zvažovali, že opustí pozemek školy, když do nich Eddie strčil a ukázal zpátky. Tam, na zídce v zákrytu malých stromů, které budovu z téhle strany po obou stranách schodů hraničily, seděl Jesper. Ruce měl složené na jedné větvi nejblíž zídce a nohy mu visely ve vzduchu.

Bylo to perfektně kryté místo. Jejich jediné štěstí bylo, že stromy už neměly žádné listí. Kdyby bylo léto, neměli by šanci ho tam zahlédnout. Zvlášť když neměl svoji obvyklou červenou mikinu, na kterou už byli tolik zvyklí.

„Ahoj, Jesi," upozornili na sebe, jakmile k němu došli. Podíval se na ně, ale pozdrav neoplatil.

„Můžeme si promluvit?" zeptal se Zack. Nedovolil si o lehký tón. Po včerejšku se totiž bál, že se stejně jako Henry dočkal zavržení. Že mu Jesper neodpustí. Moc dobře viděl ten zrazený pohled, kterým se na něj díval, než utekl.

„Není třeba. Pochopil jsem to," odpověděl Jesper s nečitelnou tváří.

„Vážně?" Zamrkal překvapeně Zack.

„Co přesně si pochopil?" zeptal se Eddie nejistě.

„Že jsem to pokazil. Chápu, že už toho na vás bylo moc. Vlastně se divím, že jste to se mnou nevzdali dřív. Důvodů jsem vám dal dost," řekl Jesper smířeným hlasem. „Sám bych se měl plný zuby."

„Ty si myslíš, že už se s tebou nechceme přátelit?" snažil se pochopit jeho slova Zack. „Proč?"

„Dal si to docela jasně najevo." Dal Jesper poprvé za celý den proniknout emoci do své tváře. V tu chvíli bylo jasné, že ač se snažil vypadat flegmaticky, ve skutečnosti byl smutný.

„To jsem tím ale nemyslel." Zavrtěl Zack rychle hlavou.

„Proč bychom to dělali?" dostal ze sebe Al zaskočeně. Jesper si položil čelo na své ruce stále složené na větvi, čímž úspěšně schoval svůj obličej.

„Protože jsem k ničemu. Jsou se mnou jenom problémy. Nemůžu ani nic říct, abych vám tím nezkazil náladu. Nejsem nic jinýho než přítěž. Nemůžu se ani zlobit, že mě nesnášíte, protože vím, jaký jsem. Nikdy jsem mezi vás nezapadl, nezapadám nikam. Vůbec jsem se o to neměl snažit. Nedivím se, proč se mi všichni vyhýbají. Nezasloužím si přátele," mluvil ze svého krytu Jesper tlumeně. „Jsem strašný sobec. Všechno jenom ničím. Nikdy nic neudělám správně. Jsem špatný člověk, a ještě horší kamarád. Beze mě by všem bylo líp. Možná proto se mě všechno snaží zabít."

Ohromeně na něj zírali a valnou chvíli se nezmohli na slovo. Zack sám sebe proklínal, protože to byla jeho vina, že se Jesper cítil takhle a bylo mu zle z toho, jak jeho kamarád ve snaze pochopit, proč se mu to stalo, překroutil pravdu tak, aby byl sám na vině.

„Nic z toho není pravda. Máme tě rádi a rozhodně se s tebou chceme přátelit i dál," vzpamatoval se jako první Eddie. Jesper vykoukl z úkrytu svých rukou.

„Cože?"

„Jasně, že jo. Jsme kámoši," přidal se Al. „Copak si nečetl naše zprávy? Psali jsme ti snad celou noc."

„Vážně?" Svraštil obočí Jesper.

„Ano." Kývl Eddie. „Měli jsme o tebe strach."

„Proč?" tentokrát byl na řadě Jesper s otázkou.

„Už jsme ti to řekli. Jsme přátelé," odpověděl Zack.

„Ale proč byste se se mnou chtěli přátelit?" upřesnil naprosto zmatený Jesper.

„Máme tě rádi," odpověděl Eddie a poté pokračoval, protože cítil, že Jesper potřebuje jistotu. „Si skvělý člověk, Jesi. Nikoho obětavějšího ani laskavějšího neznám."

„Přesně tak," přidal se Zack. „Nejsi žádná přítěž. Rádi s tebou trávíme čas a co na tom, že občas potřebuješ pomoct? Víš vůbec, kolika lidem si tu pomohl ty? Nejsi špatný člověk, ani špatný kamarád. Nikdy si nás s ničím neposlal do háje a si tady vždycky, když někdo z nás potřebuje pomoct, i když si ji třeba nezasloužíme."

Během těch slov Jesperovy oči nabyly nového světla. Tolik jim chtěl věřit.

„Mrzí mě, že jsem na tebe včera křičel. Byl jsem jen vyděšený," omluvil se Zack. Jesper slezl ze zídky a postavil se jim čelem. Stále ale stál několik kroků daleko.

„To je dobrý," řekl.

„Chceš obejmout?" zeptal se nečekaně Eddie a trochu roztáhl ruce. Jesper si ani neuvědomil, že kýve. Když ho ale Eddie objal, stisk mu opětoval. Zack se k nim rychle přidal, a dokonce i Al odhodil na chvíli svoji hrdost. V jejich objetí Jesper konečně uvěřil jejich slovům, alespoň prozatím.

***

Možná to bylo hloupé, ale Jesper nechtěl být sám. Ne potom, co se stalo. Proto bez námitek souhlasil, když ho spolu s kluky Zack pozval k sobě na film. Stále byl kolem bruneta nejistý, a proto radši zůstal zticha, dokud na něj nemluvili.

Nechtěl, aby na něj znovu křičel. Možná právě to mu nakonec způsobilo výpadek. Nečekal to. Z nějakého důvodu nepočítal s možností, že by to Zack udělal. Do té doby ho totiž vždycky jen ochránil, když bylo třeba a dělal mu oporu.

Tu chybu už znovu udělat nemohl. Musel být opatrnější, aby je náhodou znovu nenaštval.

Nevnímal Zackovy provinilé pohledy, jeho mysl je v daném rozpoložení nedokázala správně zpracovat.

Cítil se trochu líp, když mu Zack cestou k němu koupil jako omluvu čokoládový shake. Ani to nedokázal odmítnout, protože si stále zoufale přál uvěřit, že ho to skutečně mrzí. Connor mu občas kupoval omluvné shaky. Snažil se ignorovat, že to dělal také Henry.

Navíc byl naprosto vyčerpaný, nedokázal vzdorovat tomu chtivému hlásku v jeho hlavě, který chtěl, aby ho měl někdo rád a aby to dával najevo.

Tudíž, když dorazili k Zackovi, sedl si mezi Eddieho a Ala na postel, což ještě nikdy neudělal. Obezřetně zkontroloval jejich reakce, ale vypadali s tím více než spokojeni. Dovolil si tedy trochu se uvolnit.

Vybírání filmů byla vždycky zdlouhavá záležitost. Jesper se do hádek nikdy nezapojoval, ale když viděl, v jaké kategorii hledali, zpozorněl.

„Animáky, vážně?" poznamenal se zdviženým obočím Al vědoucně.

„Všichni jsme měli dlouhý den." Pokrčil s menším úsměvem Zack rameny. „Občas člověk prostě ocení něco jednoduššího."

Se slovem jednoduššího Jesper nesouhlasil. Animované filmy dokázaly říct mnohem hlubší myšlenky, než filmy hrané a člověk se s nimi lépe sžil. Jistě, některé opravdu hloupé byly, ale odsoudit je jako filmy pro děti, jen protože je to často cílová skupina?

„Co myslíš, Jesi?" Postrčil ho mírně Eddie. „Nějaký nápad?"

Jesper pohlédl na nabídku a upřímně nevěděl. Neměl moc příležitostí sledovat filmy. Televizi vždycky ovládli buďto pěstouni, nebo jejich děti, nebo rychlejší, odhodlanější pěstounské děti a neměl počítač, na kterém by je mohl sledovat. Mobil měl sotva dost dobrý na volání.

Většinu filmů tedy viděl, když se na ně dívaly mladší děti, pokud jim to pěstouni dovolili.

Ani si pořádně neuvědomil, že se vedle něj kluci nehádali. Možná by mu pak došlo, že ho sledovali s vítěznými úsměvy.

„Na co se chcete dívat vy?" Donutil se odtrhnout pohled od nabídky. Jeho názor nikdy nebyl moc podstatný a musel si tedy připomenout, že nezáleželo na tom, co by chtěl vidět on. Jen by mu to poté bylo líto.

Překvapilo ho, když působili trochu zklamaně.

„Já se v tomhle žánru moc nevyznám," uznal Zack. „Doufal jsem, že něco doporučíš."

To... dávalo docela smysl. Jesper sice neviděl všechny filmy z nabídky, ale z těch, které viděl, nevěděl, co doporučit. Líbily se mu všechny a doporučil by je, ale nevěděl, co by se mohlo líbit jeho společníkům.

„Jak vycvičit draka?" navrhl nakonec a možná to bylo trochu ovlivněné tím, že to sám chtěl znovu vidět. Pamatoval si, že v něm ten film zanechal silné dojmy. Mohl si ale namlouvat, že to bylo doporučení na základu preferencí jeho společníků.

Nijak jeho návrh nezesměšnili, ani nic nenamítali. Prostě ho jednohlasně přijali, a tak skončil v polospánku téměř opřený o Eddieho.

Vyčerpání na něj silně doléhalo, ale odmítal prošvihnout příležitost vidět jeden z jeho oblíbenějších filmů. Co když to byla jeho poslední šance? Nutil se tedy zůstat vzhůru i přes vystřelující bolest ve spáncích, která ho otravovala celý den.

Jeho neustálé protírání očí nezůstalo nepovšimnuto.

„Děje se něco?" zeptal se tiše Eddie.

Jesper unaveně zavrtěl hlavou. „Jen mě bolí hlava."

„Špatně si spal?" pokračoval v otázkách Eddie, zatímco na obrazovce ubíhal děj.

„Nevím." Protřel si znovu spánky Jesper. „Nevzpomínám si."

„Cože?" Naklonil se Zack dopředu, aby na něj viděl.

„Nepamatuju si, co se dělo potom, co jsem utekl," přiznal Jesper rozespale. „Myslím ale, že jsem nespal."

To je zarazilo. Vzpomněli si na rozhovor, který před nějakou dobou měli. Najednou se Zack cítil ještě provinileji. Muselo to být ještě horší, než si myslel, jestli tím Jesperovi způsobil výpadek.

Všechno se v něm sevřelo, když si uvědomil, že v tom stavu byl Jesper venku sám, a navíc přes noc. Kdyby se cokoli stalo, nedokázal by se bránit. To bylo přesně to, čeho se Zack bál, když se jim s tím Jesper svěřil.

Polkl a donutil se to zatlačit do pozadí své mysli. Na lítost byl čas později.

„Přinesu ti aspirin." Zvedl se.

***

„Jesi?" zkusil to mírně Eddie, ale zdálo se, že jeho kamarád opravdu spí. Poté, co si vzal Jesper od Zacka prášek, netrvalo dlouho a poroučel se do říše spánku. Natisknutý celou váhou na Eddieho.

Podíval se tedy na Zacka s Alem s tichou žádostí o pomoc. Ti se na něj ale dívali pobaveně.

„Kámo, jestli se teď pohneš, si zrůda," prohlásil smrtelně vážně Al.

„Nech ho spát. Všichni víme, že to potřebuje," řekl Zack pochmurně.

„To my všichni," zívnul Eddie a jeho dva bdělí společníci brzy následovali.

„Má štěstí, že usnul na mě. Vy dva byste v klidu určitě nezůstali," poznamenal Eddie.

„Náhodou," namítl Zack důležitě. „Myslím, že jsem byl skvělý polštář."

„Krátký šlofík nikomu neublíží," prohlásil Al rozhodně.

„Přinesu matrace," podvolil se svému osudu Zack a s protáhnutím se zvedl. O necelou půl hodinu později už nezůstal vzhůru nikdo.

Jsem si docela jistá, že tohle je nejdelší kapitola, jakou jsem kdy napsala. Má něco málo přes jedenáct tisíc slov.
Snad vás ale nenudila. Já osobně ji mám dost ráda. Myslím, že si mi některé části dost povedly.

(2.3.2022)