Po odchodu od Ala odnesl Maxe domů. Ujistil se, že si správně smyl barvu z obličeje, než ho nechal spát a poté vyklouzl z domu, aby udělal potřebnou práci ve zverimexu.

Naštěstí to byla jen klasická práce po zavření obchodu. Doplnil zvířatům krmení a vodu. Výměna podestýlek ještě nebyla třeba vzhledem k tomu, že ji dělal předešlý den po návratu do Sidecliffu.

Doplnil chybějící zboží, preventivně zametl a poté se už jen ujistil, že je obchod zamčený.

Zpátky k Handersonům se proplížil. Nevěděl, jestli jsou ještě vzhůru vzhledem k tomu, že bylo po druhé hodině ráno, ale nechtěl nic riskovat. Tušil, že by měl průšvih, kdyby zjistili, že nebyl v domě. Naštěstí se nezdálo, že by si jeho nepřítomnost uvědomili. Ani následující snídaně tomu nenasvědčovala. Paní Handersonová se pouze ptala na jejich večer. Max na všechny otázky odpovídal s nadšením, zatímco si cpal lívance do pusy.

Jesper měl lívance rád. Už to byl skoro týden, co znovu začal jíst a věřil si, že už to zvládne. Dal si dokonce dva a ignoroval, jak se na něj paní Handersonová potěšeně usmívala kdykoli se na něj podívala.

Po snídani se opět na celý den omluvil. Vzhledem k Halloweenu v neděli jejich škola zrušila pondělní vyučování. To bylo vítané, protože to dalo Jesperovi šanci opět zmizet z města.

Měl svíčku, kterou musel zapálit.

***

Úterý nezačalo ideálně.

Věděl, že je něco špatně hned co přišel do třídy a Zack s Eddiem se na něj podívali. Bylo jasné, že se snažili tvářit klidně, ale viděl jim na očích něco, co nedokázal rozluštit. Byl to takový mix všech možných emocí, že se v nich ztratil, ale dvě z nich poznat dokázal. Viděl je až moc často, aby mu unikly. Lítost a vina.

Díky tomu se mu v hlavě vyrojila celá řada otázek. Stalo se něco? Proč by ho litovali? Proč by cítili vinu? Právě na vinu se soustředil. To nikdy neznamenalo nic dobrého. Člověk cítil vinu jen když něco udělal nebo neudělal a uvědomoval si, že to bylo špatně. To věděl moc dobře, protože s vinou žil poslední čtyři roky.

Pruhovaná šála jako by ho pálila skrze tašku, kde ji měl schovanou.

Nelíbilo se mu to. Proč by se dívali s vinou zrovna na něj? Měl chuť se otočit na místě a zmizet ze třídy, ale donutil se dát do pohybu. Věděl, že by se tomu nevyhnul. Vklouzl do své lavice a donutil se ignorovat jejich oči, když si vyměnili pozdravy.

Během dne se jejich výrazy změnily. Očividně se uvolnili, ale vina z jejich očí nikdy úplně nezmizela. Byla tam pokaždé, když si mysleli, že se nedívá. Několikrát přistihl Ala, jak do nich nenápadně strká. On jediný se tvářil a choval normálně, možná o něco hlasitěji ve snaze vyplnit to nezvyklé ticho. Znamenalo to ale, že věděl, co udělali a Jesper měl pořád silnější pocit, že se to týkalo jeho, ale co by mu mohli udělat?

Nezeptal se.

Nechal se vtáhnout do rozhovoru o Halloweenu. Vzájemně si vyprávěli o tom, co dělali a Jesper se dozvěděl, že Zack s Eddiem dávno věděli všechno o jeho pomoci Alovi a nenechali to plavat. Pořád vytahovali jeho hraní na kytaru a že by to chtěli slyšet na živo.

Lhal by, kdyby řekl, že ho to nepotěšilo.

Dalším zádrhelem bylo, když byl na hodinu chemie spárovaný s Ashley. Nebyl to ani tak zádrhel jako spíš menší nepříjemnost.

Profesorovi nevadilo, když si o hodině povídali, pokud dokončí práci do zvonění a Ashley toho hodlala naplno využít.

Za celou hodinu mu neřekla nic, co by nebylo urážlivé, když se zrovna nejednalo o jejich laborku. Celou dobu se na něj dívala s nezakrytým odporem a odmítala se dotknout čehokoli, čeho se dotkl s argumentem, že nechtěla nic chytit, přestože měla igelitové rukavice.

Alespoň nedělal všechnu práci. Zatímco on pracoval s chemikáliemi, ona vše zapisovala do jejich protokolu, přičemž se neváhala ozvat, když podle ní dělal něco špatně.

Díky tomu strávil hodinu posloucháním urážek, ale nijak ho to netrápilo. Neřekla nic, co by už neslyšel a bylo tedy snadné to z většiny ignorovat. Byl zvyklý na urážení a ani jednou ho to nevyvedlo z míry. Ani jednou se nenechal vynervovat a ani se nesnažil bránit. Dokonce se mu podařilo chytit letící flašku, kterou po ní Zack hodil, to aniž by viděl, jak ji hází. Prostě se instinktivně otočil přesně včas, jako by jeho šestý smysl nebyl už tak dost nevysvětlitelný. Ona se na něj za to podezřívavě zamračila a upřela spalující pohled na Zacka, který jí ho bez váhání oplácel se vším hněvem vepsaným ve tváři.

Jinak všechno proběhlo dobře. Ke konci hodiny už se ho nesnažila ponižovat. Její poznámky už nebyly tak ostré a působila mnohem klidněji. Možná ztratila potřebu ho urážet, když si uvědomila, že ho to nezajímá a že na to reagovat nebude. Možná vypustila všechnu nahromaděnou páru a neměla potřebu si dál vybíjet svoji zlost na někom jiném.

Jedinkrát se na něj podívala, trochu zaujatě, než odevzdala jejich protokol a bez jediného ohlédnutí odešla ze třídy. Zbylo tedy na něm, aby uklidil jejich pracoviště. Kluci mu pomohli hned jak měli šanci, vzhledem k tomu, že na úklid byli dva a byli hotoví rychleji.

„Stejně nechápu, proč si to necháváš líbit." Zavrtěl Eddie zklamaně hlavou.

„Neměl si tu flašku chytat," přidal se Zack. „Ona ti za to opravdu nepoděkuje."

„O to mi nejde." Uložil Jesper poslední baňky.

„Proč bys to sakra dělal?" zeptal se Zack, na což Jesper pouze pokrčil rameny. Lepší odpověď nedostali. Jenže Jesper často dělal věci, které nechápali. Věci, které ani on sám někdy nechápal.

Po odchodu ze školy viděli Ashley, jak pomáhá malému klukovi, který zakopl, s laskavým výrazem a chlácholivými slovy.

Kluci nebyli jediní, kteří to zaraženě pozorovali. Jen Jesper se na ně podíval s vědoucím pohledem a oni znovu slyšeli jeho slova.

Není špatný člověk.

***

„Mám pro vás šokující informaci," prohlásil Al a zlověstně se usmál, přičemž se rukama pohodlně opřel o zem za sebou. Byli v parku, jako obvykle, a povídali si. Kluci se konečně do Ala více pustili ohledně faktu, že jim lhal o žádání Jespera o pomoc. Jejich slova ale nenesla žádnou zlost ani jed, tudíž se jim jen vysmál se samolibým úšklebkem.

„Drby?" Nastražil uši Zack zvědavě.

„Odhalení," pronesl Al dramaticky a když si byl jistý, že má pozornost každého z nich, jeho úsměv se rozšířil. „Jes má tetování."

Nastalo krátké ticho, přičemž Jesper nepatrně rozšířil oči v překvapení. Snažil se zpracovat, kdy k tomu Al přišel.

„Cože?" zasmál se nakonec překvapeně Zack, než se otočil na stále zaraženého Jespera. „Vážně?"

„Můžem ho vidět?" zeptal se stejně překvapeně Eddie. Jesper pokrčil rameny, nemělo cenu to popírat, a zul si levou botu, načež shrnul ponožku. Tím odhalil malé jednoduché tetování kytary hned za kloubem kotníku z vnější strany nohy.

„Už se nedivím, že jsem ho přehlídl." Zavrtěl hlavou Zack, když to vstřebal.

„Je pěkný," pochválil tetování Eddie. „Jak si k němu přišel?"

„U mých posledních pěstounů. Byla u nich i holka, která se o to zajímala a chtěla si to zkusit," odpověděl Jesper. Na to mu kluci věnovali vědoucí pohledy.

„Kytarista a romantik." Ušklíbl se Al. „Stálo to aspoň za to?" Jesper na něj zmateně zamrkal. Neměl tušení, co by na to měl říct.

„Nenapadlo by mě, že zrovna ty by sis nechal udělat tetování," vydechl pořád ohromeně Zack.

„Ono to nebylo zrovna dobrovolný." Přetáhl si ponožku zpátky, čímž kytaru z většiny zakryl.

„To tě svázala, nebo co?" Zakřenil se Al.

„Ne, to by neudělala. Šlo jen o špatný načasování. Byl jsem v tom stavu, kdy mi prakticky vypne vědomí a když zjistila, že jsem mimo, rozhodla se toho využít," vysvětlil jako by o nic nešlo. To kluky zarazilo, protože jim došlo, že to špatně pochopili.

„Takže tě jen tak tetovala, aniž bys s tím souhlasil?" shrnul to podmračeně Eddie. „To není normální. Jak s tím můžeš být tak v klidu?"

„To je kouzlo pěstounský péče." Pousmál se Jesper. „Většinou to znamená žádný soukromí a člověk prostě musí počítat s tím, že se něco takovýho může stát. Byla moje chyba, že jsem si neuvědomil, že to na mě přijde a vlastně můžu být rád, že udělala jen tohle. Mohla mi vytetovat cokoli kdekoli a já bych s tím nic neudělal, takže tohle je dobrý. Stěžovat si nemůžu."

„Tvoje chyba to určitě nebyla. Nemůžeš ovlivnit, kdy se dostaneš do toho transu, nebo co to je," nesouhlasil Zack.

„Většinou ale vím, kdy je velká pravděpodobnost, že se to stane. Měl jsem někam zmizet," namítl Jesper.

Na to se Eddie zamračil. „Není lepší, když si s někým, kdo by na tebe dal pozor?"

„Pro mě to nedělá rozdíl." Pousmál se Jesper trochu pobaveně. „Stejně si pak nic nepamatuju, tak je jedno, jestli jsem sám nebo ne. Lepší je podle mě, když vím, že mi během tý doby nikdo nic neudělá."

„Právě proto by bylo lepší, kdyby s tebou někdo byl," stál si za svým Eddie. „Mohl by tě ochránit."

„Bez urážky, ale za celý můj život tu byl jen jeden člověk, kterýmu bych s tímhle věřil." Zavrtěl Jesper hlavou mírně. To je zabolelo. Ne to, že jim tím přímo řekl, že jim úplně nevěřil, ale protože nyní už moc dobře věděli, koho měl na mysli.

Dříve, než si Jesper mohl uvědomit ještě větší pokles atmosféry, Al opět přiskočil, aby zachránil situaci.

„Páni, tvoje boty to maj za sebou," poznamenal, když si Jesper začal obouvat svoji tenisku. „Proč si nekoupíš nový?"

„Zatím to není moc třeba." Změřil si je Jesper očima, jako by nebyly plné děr a jedna z nich nedržela pohromadě jen díky lepící pásce.

„Kdy by to podle tebe bylo třeba, když ne teď?" zasmál se nevěřícně Zack. Na to Jesper jen pokrčil rameny a spolkl další argument, který by se se smíchem nesetkal.

Nechce se mi investovat do věcí, které možná vydrží dýl než já.

„Vážně, kup si nový. Vždyť máš práci, určitě na ně máš. Takhle za chvíli budeš chodit bez podrážek," dodal Zack s úsměvem. To byl docela pravděpodobný scénář, přesto to Jespera nijak zvlášť netrápilo.

Měl ty tenisky rád. Přešel v nich Ameriku, a to bylo stovky kilometrů. S tím, čím vším si prošly, se divil, že to nevzdaly dřív. Určitě to nebyly boty určené na něco takového. Obyčejné plátěné tenisky a kolik toho vydržely. Bylo mu upřímně líto, že už je za nedlouho bude muset nahradit.

Na druhou stranu, kdyby si šel koupit boty, mohl by si rovnou koupit i nějakou bundu nebo kabát. Začínal listopad a jemu už opravdu začínala být venku zima. Nechtělo se mu riskovat onemocnění. Moc dobře věděl, jak špatné to bývalo.

Donutil se to pustit z hlavy. Stejně měl čas na rozmyšlení.

***

„Trápí vás něco?" zeptal se Jesper když uložil poslední pytel granulí. Paní Romingová se trochu ušklíbla. Stejně jako paní Handersonová mu neustále připomínala, že si ty zdvořilosti může odpustit, ale bylo to jako mluvení do zdi. Jesper jim byl naučený špatnou cestou, bylo mu doslova vtlučeno do hlavy, že má projevovat respekt. Nedokázal si tedy pomoct.

„Vlastně ano," povzdychla si. „Snažím se už nějakou dobu zařídit rekonstrukci obchodu, ale nedokážu to vyřešit tak, aby se mi to vešlo do rozpočtu. Řemeslníci jsou drazí a já to sama nedokážu."

Kostnatou rukou drbala Nalu, svoji fenu zlatého retrívra za uchem a Jesper si byl jistý, že je v myšlenkách se svým zesnulým manželem. Během jeho práce se mu postupně svěřila s útržky svého života a on na oplátku poslouchal. Její manžel byl řemeslník. Bylo jasné, že nad ním přemýšlí. Sice měla svoji věrnou společnici, ale stále byla osamělá. Jesper věděl, že hlavně proto ho přijala za výpomoc a snažil se tam pro ni být kdykoli měl šanci. Potřebovala mluvit s někým, kdo jí mohl odpovědět, ale kdo se zároveň skutečně zajímal o to, co říká. Jesper byl dobrý posluchač.

Z nějakého důvodu za ním často lidé chodili se vypovídat. Těžko říct proč. Možná protože skutečně poslouchal nebo protože nikdy neprozradil žádné tajemství. Nechal je, aby mu říkali o svých starostech a pocitech, ať už to byla šeptaná slova uprostřed noci od jeho pěstounských sourozenců, nebo křik lidí, které sotva znal.

„Mohl bych vám pomoct," nabídl se bez váhání.

„Co bys ty tak dokázal?" zasmála se mírně bez špetky posměchu. „Potřebuju vyměnit police a dlaždice. Možná přemalovat zdi. To je těžká práce."

„Zvládnu to. Dokážu skládat nábytek a umím spárovat a řezat dlaždice. Ani malování by neměl být problém," prohlásil, čímž ji přiměl, aby na něj chvíli překvapeně zírala.

„Kde ses to naučil?" Pozvedla zvědavě obočí. Něco takového by totiž do toho vyzáblého šestnáctiletého kluka neřekla. Byla ale pravda, že o něm nevěděla skoro nic. Ona se mu sice svěřovala, ale nebylo to oboustranné.

„Od jedné rodiny," odpověděl krátce. „Není to tak složité. Když budu mít všechny nástroje a věci, zvládnu to za pár hodin."

Po tomto prohlášení na něj v zamyšlení zírala dobré dvě minuty. Viděl jí na očích, že pečlivě zvažovala jeho slova. Otázkou bylo, jestli věřila v jeho schopnosti, v něj, dost na to, aby souhlasila. Vkládala by v něj hodně důvěry, a to ho donutilo znejistět.

„Takže kdybych koupila, co je třeba, dokázal bys to tu předělat?" ujišťovala se a Jesperovi došlo, že nad tím opravdu přemýšlí.

„Pokud mi to dovolíte." Kývl.

„Dobrá," svolila po další minutě ticha a usmála se jeho nevěřícnému výrazu. „Co kdybys tu zůstal po zavření, abychom prodiskutovali detaily?"

***

Samozřejmě, že si Jesper nové boty koupit neplánoval. Kluci ale byli opět o jeden krok napřed. Jak se zdálo, už ho znali dost dobře na to, aby si to pojistili. Tudíž když ten večer přišel k Handersonům, z kuchyně na něj vyběhl Max. To ještě Jesper nevěděl, o co šlo, ale začal mít podezření, když se Maxovy oči upřely na jeho tenisky.

Následoval jednostranný rozhovor o cestě do obchodu následující den. K Jesperově smůle ho Max odmítal nechat projít chodbou ke schodům, díky čemuž jejich rozhovor slyšela paní Handersonová a to už bylo jasné, že se z toho nedostane.

Čekal, že mu nařídí, aby si zašel koupit boty, protože jim takhle dělá na veřejnosti ostudu a ničí jim reputaci. Místo toho ale řekla, že do obchodu pojede s nimi, dokonce je i odveze.

To ale nebyl konec. Chtěla vidět jeho oblečení, a přestože viděla jeho tašku, když poprvé přijel, vypadala překvapeně, když na postel ze skříně i z tašky vyskládal, co měl. Tedy dvě mikiny, jedny kalhoty, šest triček, jedny kraťasy a nějaké spodní prádlo.

Nebylo to ideální, to věděl, ale šlo to. Už si zvykl dvakrát týdně prát své oblečení v umyvadle, aby měl co nosit. Míval toho víc, ale jak říkal Zackovi, pokud za něco aktivně nebojoval, stávalo se to veřejným majetkem.

Paní Handersonová poté odešla z pokoje se smutným výrazem a on jen zmateně znovu sklidil své oblečení. Nechápal, o co šlo. Čekal, že si třeba něco chtěla vzít nebo jen tak vyhodit, ale vzhledem k tomu, že o nic nepřišel byl její záměr jiný. Proč to chtěla vidět?

***

Upřímně, začínal být nervózní. Paní Handersonová dodržela své slovo a po škole je odvezla do obchodu. Jenže místo aby zase odjela, připojila se k nim a pomáhala Jesperovi vybrat oblečení, přestože byl přesvědčený, že měl koupit jenom boty. Jeho košík se začínal plnit bez příliš velkého ohledu na ceny a jemu z toho začínalo být trochu špatně.

Paní Handersonová říkala, že potřebuje víc oblečení a házela tam tedy všechno možné. Jesper byl přesvědčený, že většinu toho vůbec nepotřebuje. Například pyžamo bral jako naprostou zbytečnost a stejně se tam nakonec objevilo. Snažil se udržet v hlavě ceny a udržet si tak přehled, ale už teď se mu to nelíbilo. Nedovolil si ale namítat.

Max ho zrovna přesvědčoval, aby do košíku přidal nějaké kostkované košile, když se objevila paní Handersonová s černou dlouhou bundou. Jespera okamžitě zaujala, protože byla nejen pěkná, ale i praktická díky několika kapsám, jak vnějších, tak vnitřních. Působila trochu těžce, ale o to tepleji. Stačilo se ale podívat na cenovku a musel si přiznat, že už to promlčet nemůže.

„Všechno si to nemůžu dovolit," dostal ze sebe polohlasně. Teoreticky by si to dovolit mohl, ale cítil se jistěji, když měl nějaké peníze v rezervě pro nečekané situace a nouzi. Nemohl prostě všechno utratit za něco, co stejně brzy ztratí.

Max i paní Handersonová se zarazili a podívali se na něj naprosto stejně zmateně. V tu chvíli bylo jasné, že jsou příbuzní.

„O to se nemusíš starat." Odložila tričko, co zrovna držela, zpět na věšák. „Já to zaplatím."

Nejspíš dostatečně rychle nezakryl své překvapení, protože se opět zatvářila zmateně.

„Snad si nečekal, že tě to nechám platit?"

Nevěděl, co na to říct, ale byl si jistý, že odpověď znala. Jakmile se ale dostal z počátečního ohromení, žaludek se mu opět sevřel.

„Nemusíte za mě nic platit. Já ani nic z toho nepotřebuju," snažil se ji přesvědčit. Nechtěl, aby za něj utrácela peníze. Nejen, že se díky tomu cítil špatně, protože ji tím zneužíval, ale znamenalo to, že by to nad ním mohla držet, až by byla naštvaná. Byl by to dluh.

„Přece nemůžeš mít tak málo oblečení." Mávla rukou. „Navíc, na co si myslíš, že dostávám od státu peníze?"

To Jespera zmátlo ještě víc. Bylo mu jasné, že Handersonovi měli dost peněz, to bylo jasné už z jejich domu, ale stejně byl nezvyk, že státní příspěvky, které přicházely s pěstounstvím, nebyly využity na něco úplně jiného. Spousta pěstounů z nich zlepšovala život sobě nebo svým biologickým potomkům, pokud nějaké měli, zatímco pěstounské děti z toho neviděli ani cent.

Přimělo ho to ale cítit se trochu líp. Nebyly to přímo jejich peníze, které na něj využívala, ale opravdu šlo pouze o úhel pohledu. Stejně to mohlo být bráno jako dluh.

Říkal si ale, že kdyby na to přišlo, mohl jí prostě říct, aby si je vzala zpátky, kdyby to chtěla použít k vydírání.

Nechal se tedy jen pár dalšími větami přesvědčit. Pro jistotu si ale zapamatoval konečnou cenu jejich nákupu, kdyby to později potřeboval.

Nákup bot byl jednodušší. Přesně věděl, pro co jde a Max se jen zasmál, když se objevil s novým párem červených kotníčkových tenisek. Paní Handersonová si je s úsměvem přebrala a pobídla ho, aby si našel i pár teplejších bot, aby neprochodil zimu v plátěných teniskách.

To bylo těžší. Nebyl si jistý, jaké by si chtěl vybrat a nyní se díval na cenu ještě pozorněji, když věděl, že nepůjdou z jeho peněženky. Max mu nakonec pomohl vybrat měkké černé boty, které nebyly úplně drahé a poté už konečně mohli odejít.

Zpátky v domě se rozhodl nové oblečení uklidit do skříně místo své tašky. Kdyby musel rychle odejít, mohl ho tam bez problémů nechat, díky čemuž by si byli kvit.

Už tedy stačilo jen vyhodit staré boty. Rád by si je sice nechal, ale věděl, že by byly jen zbytečnou zátěží. Nebylo možné, aby je s sebou tahal z jednoho místa na druhé, aniž by o ně přišel. Vytáhl tedy alespoň jednu z tkaniček a uvázal ji na popruh své velké tašky. Takhle si mohl nechat alespoň něco.

Vzal staré boty, aby je odnesl do popelnice a vydal se dolů. Ani nečekal, že bude znovu zastaven.

„Jdeš je vyhodit?" zeptala se paní Handersonová z obýváku. Pouze kývl a chtěl jít dál, ale ozvala se znovu.

„Co ta mikina? Tu už přece můžeš taky vyhodit," poznamenala nechápavě, když si ho přeměřila. Šokem upustil boty a vyděšeně se na ni podíval. Sevřel přitom lem své milované červené mikiny, jako by se bál, že ji z něj strhne.

Jistě, byla dobytá. Její rukávy se trochu třepily a na několika místech byla sešitá, ale radši by umřel, než o ni přišel. Neuměl si tu možnost ani představit.

Během pár sekund byl připravený ji bránit a v krajním případě utéct nebo volat svoji sociální pracovnici. Byl připravený odejít, pokud to znamenalo, že by si ji mohl nechat.

Třeba by nejdřív mohl zkusit smlouvat, nebo žadonit. Nechtělo se mu odcházet.

Jeho reakce paní Handersonovou překvapila. V jejích očích byl naprosto v klidu, než promluvila. Během sekundy se ale jeho výraz změnil a nyní vypadal jako zvíře zahnané do kouta, příliš vyděšené, než aby se pohnulo.

Rychle jí došlo, že neúmyslně škobrtla o jeden z jeho spouštěčů. Ani ji nenapadlo, že by její návrh mohl vzít takhle. Netušila, co pro něj ta mikina znamená, ale mohla to odvodit z toho, že ji nosil pořád.

„Samozřejmě, že nemusíš. Je to tvoje mikina a můžeš si ji nechat," snažila se to rychle napravit. „Promiň, jestli jsem překročila hranici."

Byla přesvědčená, že už ví, na co Jesper špatně reaguje, ale netušila, že by i věci mohly být spouštěče. Kdyby se nebála, že ho tím vystresuje, nejspíš by si ho posadila na gauč a zeptala se, čeho by se měla vyvarovat, místo aby to zjišťovala za pochodu.

Nevypadal přesvědčeně. Bylo jasné, že jí v tomhle ohledu nevěří a trvalo jí dobrých deset minut jen, aby ho ujistila, že se nic neděje a aby se nebál ji spustit z očí.

***

„Je mi líto, Jesi, ale nastala tady nouzová situace. Nestihnu to," vzdychla paní Lungová do telefonu, její hlas rušený šumem z pozadí.

„Takže se schůzka přesouvá?" Posadil se Jesper na postel a nechal svoji tašku spadnout na zem. Emoce se v něm míchaly a ve výsledku neměl ponětí, jak by se měl cítit. Byl rád, ale zároveň ho to mrzelo, protože už si dovolil doufat. Nemohly se mu ale dít hezké věci, to by od života žádal moc. Jednou chtěl, aby měl malou úlevu a stejně to nešlo.

„To nepůjde. Je zázrak, že jsem ti dokázala domluvit tuhle a opravdu bych byla radši, kdyby si tam šel. Nechci nic riskovat. Všechno by mělo být zařízené, jen tam musíš přijít a nahlásit se na recepci," vysvětlila mu vážně. Tím se jeho poslední naděje sbalila a vyskočila z okna. Bylo sice hezké, že o něj jeho sociální pracovnice měla starost, ale v tomhle případě to bylo k ničemu.

„Mám tam být za hodinu. Veřejnou dopravou to nestihnu, i kdybych našel spoj," namítl Jesper. Kdyby mu alespoň řekla včas, a ne na poslední chvíli. Chápal ale, že nouzová situace znamená, že to ani ona předem nemohla vědět.

„Musíš požádat své pěstouny. Určitě to pochopí a odvezou tě," řekla, načež tiše zaklela kvůli dění na její straně.

„Nevím, jestli bych je měl obtěžovat," namítl slabě. Přece po něm něco takového nemohla chtít. Věděla, jak přemýšlel a tohle byla podpásovka.

„Nic ti neudělají. Nedovolím, aby se něco takového stalo znovu," slíbila se vší upřímností. „U téhle rodiny jsem si dala opravdu dobrý pozor, abych měla jistotu, že ti nic nehrozí. Pokud se ale bojíš, zavolám ti za patnáct minut. Kdyby se cokoli stalo, někdo tam pro tebe hned přijede. Takže si dej pozor, aby si měl mobil u sebe, ať kdyžtak zbytečně nepanikařím."

„Dobře, Jesi?" zeptala se, když nijak nereagoval.

„Dobře." Polkl, přestože ho to skoro vůbec neuklidilo. Sice by mu někdo vyrazil na pomoc, ale jak dlouho by trvalo, než by dorazil a kolik by se toho za tu dobu mohlo stát?

„Opravdu mě to mrzí. Teď už ale musím jít. Za patnáct minut," zopakovala. „Zatím ahoj."

Ozvalo se pípnutí z mobilu značící, že hovor byl ukončen. Nechal si ho ještě chvíli u ucha, než mu ruka klesla podél boku.

Zvažoval, že by to nechal být a prostě nikam nešel. Až by paní Lungová znovu zavolala, řekl by jí, že to nedokázal. Byla by zklamaná, jistě, ale pochopila by to.

Nicméně, věděl, kolik starostí s tím měla a že to celé zařídila bez jediného upozornění, aby ho s tím mohla překvapit. Věděla totiž, že by mu tím udělala radost a on opravdu chtěl jít.

Musel se sebrat a nebýt pořád takový zbabělec. Vzal tedy opět svoji tašku a opustil relativní bezpečí svého pokoje.

***

Stál v průchodu do kuchyně. Veškeré odhodlání, se kterým přišel, z něj vyprchalo hned co uviděl paní Handersonovou. Pokusil se promluvit a upozornit na sebe, ale nedokázal to. Hlas s ním nespolupracoval. Neurčitě si znakoval rukama, aby si srovnal myšlenky a sklidnil nervy. Jeho přítomnost ale nezůstala nepovšimnuta dlouho.

„Copak?" Otočila se na něj od notebooku se vstřícným úsměvem. Nervózně přešlápl a o krok couvl z průchodu, ale už ho viděla a věděla, že chtěl něco říct. Měl chuť si něco vymyslet, aby to zamluvil, ale jediný pohled na hodiny mu to rozmluvil. Nemohl si dovolit zdržovat, ani vymýšlet alternativy.

„Omlouvám se, že ruším na poslední chvíli, ale mohla byste mě prosím někam odvést? Měla mě vyzvednout paní Lungová, ale kvůli naléhavému případu to nestíhá," vysvětlil s co největším respektem, aby snížil šanci na odmítnutí. Její úsměv po jeho slovech zmizel a on se bál, že to pokazil, ale místo otrávení se na její tváři objevilo znepokojení.

„Paní Lungová? Děje se něco?" zeptala se zmateně. Jesper si najednou uvědomil, jak to muselo znít a vypadat. Myslela si, že chce odjet? Přeci jen, pěstouni o sociálních pracovnících slyšeli neradi, pokud jejich jménem sami nevyhrožovali.

„Mám mít schůzku v nemocnici ve Westfalls v šest hodin," odpověděl pravdivě. Neměl tak úplně možnost v tomhle případě lhát. I kdyby jí řekl, aby ho vysadila někde jinde ve městě, nestíhal by tam doběhnout. Mohl tedy jen doufat, že tohle řešení bude rychlejší a že nebude mít zbytečně moc otázek. Tušil ale, že to jen tak nepřejde vzhledem k tomu, co o ní věděl. Z nějakého důvodu se zdálo, že se zajímá o jeho zdraví a pohodlí. Mnohem více než kdokoli z jeho starých pěstounů. Ani paní Watsonová neměla takovou starost.

„V nemocnici? Mám pocit, že je tu něco, o čem nevím." Zamračila se trochu. Stále jí ale v očích tančila starost místo plamínků hněvu. Jesper stále nevěděl, jestli Handersonovi věděli o jeho nedávné nehodě, ale tohle jeho podezření neubíralo. Zdálo se, že ta informace někde uvázla a možná se ani nedostala do jeho složky.

Nehodlal jí ale přidělávat starosti. Pokud to nevěděla, rozhodl se to tak nechat. Nikomu tím neublíží a ušetří tím i případné problémy paní Lungové, pokud to byla chyba na její straně.

„Jde jen o preventivní prohlídku," ujistil ji. Nelhal. Pouze neřekl všechna fakta. Dokud nebude muset, nechá si to pro sebe.

„V nemocnici," zopakovala pochybovačně. Oba věděli, že tam se obyčejné prohlídky nedělají. Naštěstí to ale nechala být, když pohledem zabloudila k času.

„Dej mi pět minut. Máš všechno?" ujišťovala se. Jakmile kývl, vydala se připravit.

***

„Vypadá to dobře, Foxi," prohlásil doktor Decker. „Rentgenové snímky neodhalily žádné problémy. Všechny kosti se zahojily správně a zdá se, že i přes rychlé propuštění nedošlo k žádným trvalým následkům."

Tento rozhovor byl ukončením dvouhodinových testů a celý proces byl unavující. Příliš se to táhlo.

Jesper si byl dobře vědom vážného výrazu paní Handersonové. Zatímco on nebyl výsledky překvapený a zůstal vůči testům netečný, ona byla očividně nervózní od chvíle, kdy zjistila, co všechno budou dělat. Dívala se na něj, jako by se měl každou chvílí sesunout mrtvý k zemi.

„Jsem upřímně překvapený, že léčba proběhla bez komplikací, vzhledem k tvému stavu při přijetí. Většině lidí by trvalo dvakrát tolik času, než by se vrátili do normálu. Nicméně, předčasně ukončená rehabilitace není ideální. Doporučená délka fyzioterapií byla minimálně pět měsíců. Vzhledem k okolnostem to nebylo možné a byly ukončeny předčasně s doporučením klidového stavu po další čtyři měsíce." Poslední část četl z poznámek, které měl připravené na složce, načež se na něj vážně podíval. „Vše by mělo být relativně v pořádku, tedy za předpokladu, že klidový stav dodržuješ."

Poslední věta zněla spíše jako otázka a Jesper, s vědomím, že v přítomnosti paní Handersonové nemůže lhát, zůstal mlčky zírat na svoje boty.

„Foxi," vydechl dlouze doktor. „Chápu, že někdo tvého věku nevydrží dlouho sedět, ale musíš si uvědomit, že tvá zranění byla vážná a potřebuješ čas se řádně zotavit. To znamená žádné fyzicky namáhavé činnosti, alespoň ještě měsíc. To snad vydržíš."

Jesper pociťoval určitou hořkost, ale nedovolil si nic říct. Taková nařízení se snadno dávala, ale doktoři nechápali jeho situaci. Nebrali v potaz, že si to nemohl dovolit. Nechápali, že vůči němu měl každý očekávání, která musel naplňovat, protože to ovlivňovalo, jak bude jeho pobyt na určitém místě probíhat.
Když doktor viděl, jeho výraz, obrátil se na paní Handersonovou.

„Vy jste jeho zákonná zástupkyně, že? Má omluvený tělocvik?"

Paní Handersonová byla jeho otázkou zaskočena, ale rychle se vzpamatovala.

„Ne. Nikdo mi neřekl o jeho zdravotním stavu a netušila jsem, že je to třeba," přiznala trochu zostuzeně a provinile, přestože k tomu neměla důvod.

„No vida." Protřel si doktor unaveně čelo. „Tolik k úřednictví. Možná byste se měla doptat, co všechno byste měla vědět, když už vám to nikdo sám od sebe neřekne."

„Co kdybys jí řekl, proč tu jsme, Foxi?" Podíval se opět na něj. „Pochybuju, že to ví."

Jesper zvedl zrak a nejistě se na ni podíval. Bylo mu jasné, že z tohohle se už nevymluví. Buď jí to řekne on, nebo doktor, bylo ale jasné, že se to dozví.

„Vypadl jsem z okna. Na Nový rok u mých posledních pěstounů," řekl a snažil se zůstat v klidu, přestože měl chuť se na místě vypařit. „Zlomil jsem si pár kostí."

Její výraz se ještě více sevřel úzkostí.

„To je hezký způsob, jak to říct," povzdechl si doktor, načež opět otevřel ty zatracené poznámky. „Bylo to ze čtvrtého patra a pád mu způsobil celkem dvanáct zlomenin a další, méně závažná zranění. Jednou z postižených oblastí byla páteř. Asi chápete, že by se to nemělo brát na lehkou váhu."

Když se Jesper opět na svoji pěstounku podíval, s překvapením zjistil, že se tvářila zděšeně. Dělala to pouze jako masku před doktorem, nebo ji to skutečně tolik zasáhlo?

„Chápu." Kývla poté, co to vstřebala. „Děkuji, že jste mi to řekl."

„Nemáte zač." Zavřel poznámky. „Nicméně, než vás propustím, musím Foxovi položit ještě pár otázek."

„Podle všeho předpokládám, že jsi poslední dva měsíce normálně docházel na tělesnou výchovu a musím se ujistit, jestli nepociťuješ nějaké obtíže. Dělá ti něco problémy, vnímáš přetrvávající únavu nebo míváš bolesti?"

Co na to mohl říct? Plánoval to s doktorem zkonzultovat, ale v přítomnosti paní Handersonové mu to nepřišlo správné. Nechtěl jí to ještě zhoršovat a nevěděl, jak by reagovala, kdyby před ní přiznal pravdu. Co když by se rozhodla, že jí nestojí za námahu?

„Je mi dobře," rozhodl se tedy lhát, tak jako vždy. Přeci jen, s těmi občasnými bolestmi už žil skoro rok. Věděl, že to vydrží. Doktor si ho změřil pohledem a Jesperovi bylo jasné, že si vzpomíná na podobné situace z doby, kdy ho tu aktivně léčili.

„Mohla byste nám prosím dát chvíli o samotě?" zeptal se paní Handersonové. „Až skončíme, pošlu ho za vámi."

Vypadala sice překvapeně, ale pochopení se jí mihlo v očích a s poděkováním a rozloučením opustila místnost. Jakmile osaměli, doktor se opět podíval na Jespera s jedním zvednutým obočím.

„Nevím, proč si to děláš složitější." Zavrtěl hlavou. „Si tady, abychom tyhle věci řešili a abychom ti pomohli. Zamlčováním mrháš nejen svým časem, ale i tím mým. Takže teď upřímně."

Jesper na vteřinu přemýšlel, že by lhaní popřel a stál si za svým prohlášením, ale doktorův pohled ho donutil změnit názor.

„Občas mě bolí záda blízko kříže," přiznal váhavě, ale po povzbudivém kývnutí od doktora pokračoval. „Většinou když dlouho ležím na břiše nebo při určitých cvicích. Potom cítím menší ztuhlost a někdy mi dělá problém se zvednout, ale to opravdu vzácně."

Doktor si vše zapisoval, a nakonec spokojeně zamručel. „No vidíš. Teď přijde to překvapení, kdy se ti pokusíme pomoct, protože víme, že je něco špatně."

„Ztuhlost je v tomto případě relativně normální. Nejlepší by bylo, kdybys opět docházel na fyzioterapie, ale hádám, že s tím by byl problém. Dám ti kontakt na terapeuta, abys mohl prodiskutovat vhodná domácí cvičení. Vzhledem k našim omezeným možnostem víc udělat nemůžu, ale předepíšu ti nějaké účinné prášky na bolest, aby to nebylo tak omezující. Nemůžeš se ale spoléhat pouze na ně. Dělej doma cviky, co ti doporučí terapeut a pokud se to do dvou měsíců nezlepší, zavolej mi," domluvil a podal Jesperovi dva papírky, jeden s předpisem, další s telefonními čísly. „Pamatuješ si, kde je tu lékárna?"

Jesper kývl a papírky schoval do kapsy. Poté se s otázkou v očích podíval na doktora.

„Dobrá, vidím, že už chceš jít. Budiž. Tady jsme hotoví." Pokynul doktor rukou ke dveřím. „Bylo mi potěšením tě znovu vidět."

Jesper se s rozloučením a vděčným výrazem zvedl ze židle a vydal se ke dveřím, rád, že už brzy bude z téhle prokleté budovy venku. Už ho ze vší té bílé bolela hlava a cítil nesmyslný strach, že už se z ní nikdy nedostane.

„Foxi," zastavil ho ještě doktor, když už svíral kliku. „Nemusíš předstírat, že ti nic není. To nikdy nekončí dobře. Na to nezapomeň."

***

Překvapivě se mu podařilo paní Handersonové na cestě z nemocnice vyklouznout. Pravděpodobně za to mohl fakt, že její chodby znal nazpaměť a stačil jediný nenápadný úkrok, aby zmizel. Cítil se trochu špatně, protože na něj zrovna mluvila, ale byla to ideální příležitost. Šla tři kroky před ním a v zamyšlení se na něj ani neohlédla. Věděl, že chodil potichu, neslyšné kroky byly jednou ze schopností, které nabyl během pobytu s naprostými cizinci, kteří si tak rádi hráli na rodinu. Bylo to jednoduché.

Snažil se sám sebe přesvědčit, že to bude v pořádku. Jenom rychle vyzvedne ty léky a vrátí se dřív, než si paní Handersonová pořádně uvědomí, kam šel. Možná se mu ji podaří přesvědčit, že jen něco odvedlo jeho pozornost a ona mu mezitím zmizela.

Rychlým krokem- zaměstnanci nemocnice neměli rádi, když lidé běhali po chodbách- došel k lékárně, u níž k jeho štěstí nikdo nebyl.

Muž za pultem na něj pohlédl od počítače a zvedl se z kolečkové židle, aby stál proti Jesperovi ve svých dvou metrech výšky. Normálně byl nervózní, když byl někdo vyšší než on, ale tento muž byl pouze vytáhlý, žádné svaly, jen nemotorně působící končetiny. Muž otevřel pusu, aby se zeptal na klasickou otázku, ale poté zamyšleně přimhouřil své tmavé oči.

„Nejsi ty to nesmrtelný dítě?" zeptal se odlehčeně. „Jak ti to říkali... Promiň, nemáš představu, kolik tudy projde lidí. Dej mi chvilku."

Jesper byl těmi slovy zaražený natolik, že se nezmohl na slovo. Chtěl mu říct, že žádnou chvíli nemá, ale nechtěl být nezdvořilý, a navíc si byl jistý, že jeho výraz dává dostatečně znát jeho zmatení.

„Fox!" Luskl muž prsty s vítězným úsměvem. „Jak říkám, projde tudy spousta lidí, ale tvůj případ byl docela jedinečný. Na něco takového se nedá zapomenout."

Nevěděl, jak na to odpovědět, proto raději mlčel. Nelíbilo se mu, že se o něm stále vědělo. Jistě, pamatoval si, jak se to nějakou dobu řešilo, ale doufal, že se za ty měsíce stal další šílený případ, který by ho vytlačil z podvědomí všech doktorů a sester.

„Copak pro tebe dnes můžu udělat?" pokračoval s úsměvem muž, díky čemuž dal Jesperovi konečně šanci získat to, pro co přišel. Vytáhl z kapsy jeden z papírků a předal předpis. Muž ho přejel očima a na chvíli se na Jespera zamyšleně podíval, než se otočil, aby vytáhl z police bílo-červený plastový kalíšek ve tvaru malé zavařovací sklenice. Položil ho před Jespera na pult.

„Nesmrtelný možná, ale ne nezranitelný," zamručel muž, přičemž něco naťukal do počítače. „Ani zázraky se neobejdou bez bolesti. Dobře, zázraku, bude to dvanáct padesát."

Sotva Jesper vytáhl peněženku, zaslechl mírné odkašlání a uvědomil si, že mu došel čas. V klasickém ruchu nemocnice neslyšel kroky, které se během jejich rozhovoru přiblížily a měl pocit, že už se z toho nevyvlékne. Tohle nezamluví.

„Já to zaplatím." Došla k pultu paní Handersonová a Jesper měl chuť na místě zmizet. Jak ho mohla tak rychle najít? Dával si pozor a věděl, že ho nesledovala.

„To není třeba," snažil se ji přesvědčit slabě, ale ona se na něj jen trochu vyčítavě podívala a jakékoli další námitky mu vyschly na rtech. Měl dost příležitostí se naučit, že tenhle pohled znamená, že má mlčet, nebo si to jen zhorší.

Mohl tedy jen bezradně sledovat, jak platí jeho léky a uklízí je do své kabelky. Nebránil se, když ho vedla ven z nemocnice, tentokrát tak, aby na něj viděla a za celou dobu nepromluvil. Byl připravený mlčet, jak dlouho by bylo třeba.

Věděl, že většina pěstounů nesnášela prášky. Prášky znamenaly slabost nebo problém a s tím se nehodlali vypořádávat. Proto byl tolik nervózní z toho, co paní Handersonová udělá teď. Přistihla ho nejen s prášky, ale také při lži a to poté, co mu bez otázek pomohla. To většinou znamenalo trest.

Nastoupili do auta, ale místo, aby se rozjeli z parkoviště, pouze v tichosti seděli. S každou další chvílí se Jesper cítil pořád hůř a uvědomoval si, že pokud se rychle neuklidní, možná bude mít paní Handersonová další důvod na něj být naštvaná. Jenže jeho hrdlo se stahovalo a dýchání bylo stále obtížnější. Snažil se to nedávat najevo. Ruce měl schované v kapsách, aby nebyl vidět jejich třas.

Snažil se nemyslet na všechny druhy trestů, kterými už si prošel. Každá rodina měla v oblibě něco jiného. Čas bez jídla byl klasika, ale nikdy mu to úplně nevadilo. Párkrát ho už ale zamkli buď v pokoji nebo například v kumbálu. Fyzické tresty byly také možnost.

To byl ale nesmysl. Zbytečně se stresoval. Za celý svůj pobyt v Sidecliffu udělal tolik chyb a Handersonovi ho nikdy netrestali. Vždy byli chápaví a vstřícní. Přece by teď nezačali. Ta myšlenka ale vůbec nepomáhala.

Nezabránil přidušenému zalapání po dechu a rychle si rukou zakryl pusu. Musel zůstat zticha. Vyčítavý pohled znamená, že se choval špatně a že se musí chovat dobře, aby to napravil. To znamená být potichu a čekat. Tiše. Tiše.

„Jesi?"

Proč zněla paní Handersonová poplašeně? Takhle to být nemá. Má být naštvaná. Má křičet. Proč se na něj dívala provinile? To on byl ten špatný.

„To nic, Jesi, je to dobrý. Nejsem naštvaná. Nic se neděje," snažila se ho uklidnit, ale jeho mozek nebyl schopný zpracovat její chlácholivý hlas. Nebyl si jistý, jestli si z něj jen nedělá srandu.

Nejsem naštvaný. Jsem jen zklamaný.

Jenže žádné ale nepřišlo. Alespoň ne takové, jaké čekal.

„Jen nechápu, proč si to udělal. Mohl si mi to prostě říct. Vím, že mi asi pořád úplně nevěříš, a to je v pořádku, ale pokud máš bolesti, nemusíš to schovávat. Neměl bys to schovávat," vysvětlovala mírně, ale s vážností ve tváři. „Kdybys něco řekl, mohli jsme to řešit dřív. Není zrovna ideální, že se něco takového dozvím úplnou náhodou. Myslím tohle všechno. Mohla jsem ti tělocvik omluvit a mohli jsme... Prostě sis tímhle nemusel projít. Vím, že si myslíš, že by si s tím obtěžoval, ale tak to není a já opravdu potřebuju, abys to pochopil. Není v pořádku, abys něco dělal na úkor svého zdraví. Proto jsem rozrušená, ale nezlobím se na tebe."

Jeho dech se během jejích slov vracel do normálu, ale pocit viny přetrvával. Alespoň dokázal lépe přemýšlet.

„Můžeš něco říct?" pobídla ho po chvíli ticha.

„Není to tak hrozný. Můžu cvičit," rozhodl se smlouvat s vírou, že když jí usnadní práci, nebude to tak zlé.

„Ale neměl bys. Doktor to řekl jasně. O tomhle se nebudeme bavit." Zavrtěla hlavou, ale neříkala to přísně.

„Dal jsem profesoru Struckerovi slib," dovolil si namítnout, i když mu instinkty říkaly, aby mlčel.

„Jde ti o ten přespolák? No, další je až v prosinci, ne? To je za měsíc," řekla uvážlivě. „Když k tomu svolím, budeš pro, abych ti preventivně omluvila tělocvik i na prosinec? Nesmíš to tam ale přehnat."

Vážně s ním smlouvala? Vždyť mu prostě mohla přikázat, aby nic nedělal. Proč by se zajímala o jeho názor?

Byla to ale dobrá nabídka. Mohl tak splnit svůj slib. Otázkou ale bylo, jestli by ho Strucker nechal závodit, kdyby se dozvěděl o jeho stavu. Bylo to ale lepší než nic. Musel se spolehnout na profesorovu soutěživost a víru ve studenty. Už prokázal, že věřil v jejich uvážení a pokud bude Jesper trvat na tom, že to zvládne, nejspíš ho nechá.

„Dobře," souhlasil Jesper.

„Dobře." Usmála se vřele, načež vytáhla nově koupené léky. „Co tohle?"

„Jsou to jen léky na bolest," odpověděl Jesper polohlasně.

„Takže máš bolesti," vydechla ztrápeně. Prohlédla si krabičku a poté mu ji podala. On na ni jen zůstal nevěřícně zírat.

„Můžu je mít?" nechápal. Na to se trochu zamračila, ale ruku nestáhla.

„Když ti je předepsal doktor, tak bys je mít měl," řekla. Změřil si ji pohledem a snažil se přijít na její úmysl. Přece mu je nemohla jen tak dávat. Musel v tom být háček.

„Co pro ně musím udělat?" zeptal se podezřívavě. Chtěl vědět, k čemu se upisoval. Na jeho otázku se zatvářila nejdřív zaraženě a poté smutně.

„Nic. Nechci po tobě vůbec nic. Jen si je vem," pobídla ho a když se stále tvářil nedůvěřivě, dodala. „Přísahám."

Jesper si váhavě krabičku převzal. Přestože na ně podle ní měl právo, byl překvapený, že mu je dala. Stále se po ní ohlížel, když si je schovával do tašky. Tak trochu čekal, že si to na poslední chvíli rozmyslí, ale ona pouze nastartovala auto.

Opravdu měl uvěřit, že to celé proběhlo tak hladce?

***

Kdo by čekal, že celý pátek bude tak nesnesitelný? Ne, Jespera to už ani v nejmenším nepřekvapilo. Ráno proběhlo normálně, ale s každou další hodinou si byl pořád více vědom, co bylo následující den za datum. Nedokázal na to přestat myslet a pocit, že mu cosi svíralo hrudník, tomu vůbec nepomáhal.

Postupně přestal na kluky mluvit a přestal vnímat vyučování. Hodiny pouze proležel na lavici a ani se neobtěžoval cokoli sníst, přestože mu kluci nabízeli čokoládové tyčinky, které už obvykle přijímal.

Uvědomoval si, že je děsil. Nebylo to tak dlouho, co se tohle stalo posledně a nejspíš na to nezapomněli. To bylo jasné z toho, jak ho nespouštěli z očí a byli mu pořád na blízku.

Po vyučování ho bez jakékoli domluvy doprovodili až k Handersonům. Viděl, jak jim cukaly prsty, jako by ho chtěli obejmout, ale nakonec se jen rozloučili.

Nepromluvil, když prošel kolem paní Handersonové. Jen zalezl do pokoje, upustil svoji tašku a svalil se na postel. Tou dobou byl ten svíravý pocit v hrudi nesnesitelný. Už ho cítil i v hrdle a za očima měl tlak. Věděl, co to znamená, ale odmítal brečet, i když se mu tak moc chtělo.

Když později přišel Max, Jesper mu předal krabičku s léky, aby je hlídal, protože si upřímně přestával věřit. Byl sice v bolesti, ale s tou mu prášky pomoct nemohly a bál se, že kdyby se o to pokusil, už by nikdy neotevřel oči. Bylo to sobecké rozhodnutí. Sobecké a zbabělé.

Byl upřímně překvapený, když to byl pan Handerson, kdo za ním kolem osmé večer přišel do pokoje. Max tou dobou odešel, poté, co hodiny dělal Jesperovi tichou společnost.

„Prý si s tebou mám promluvit-," začal Handerson, ale poté se zarazil, když vstřebal stav svého chráněnce. Jesper se tou dobou už sotva držel. Celý se třásl zadržovanými vzlyky a v jedné ruce pevně svíral svoji pruhovanou šálu.

„Omlouvám se," dostal ze sebe Jesper zlomeně. „Teď asi není vhodný čas."

Normálně by si to nedovolil, ale možná tak trochu doufal, že by na něj začal křičet nebo že by ho sbil za jeho troufalost. Přesně to si totiž zasloužil.

„Stalo se něco?" zeptal se místo toho Handerson. Jesper z jeho hlasu slyšel, že ho to nezajímalo. Stejně jako jejich poslední rozhovor šlo pouze o morální povinnost.

„Ne," donutil se posadit Jesper.

„Tomu nevěřím." Pozvedl Handerson obočí skepticky.

„A čemu byste věřil?" Zamračil se trochu Jesper, i když věděl, že by ho neměl provokovat.

„Co já vím. Zkus třeba říct pravdu." Pokrčil Handerson rameny.

„Je úplně jedno, co je pravda. Nikdo mi stejně nevěří." Ušklíbl se Jesper křivě. „Teď tomu jen nechci věřit ani já."

„Tak to zkus. Nic tím neztratíš," pobídl ho Handerson a s povzdechem se usadil na židli. Byl z toho očividně otrávený a nechtěl tam být. To byli ale dva.

Jesper se ale rozhodl, že na to v danou chvíli opravdu neměl nervy a rozhodl se přeci jen říct tu naprostou šílenost.

„Zítra to jsou přesně čtyři roky," řekl a zoufale si zatahal za vlasy, aby se uzemnil. „Tenhle rok jsem stejně starý jako Connor, když umřel."

Bylo vidět, že to Handerson nečekal. Jeho výraz říkal všechno a kdyby se Jesperovi tak moc nechtělo brečet, asi by se začal smát.

„Nemáte ani představu, jaký je to pocit. Nedokážu se na sebe ani podívat, jak provinile se kvůli tomu cítím. Připomíná mi to, že jsem na živu, zatímco on ne. Není to správné. Nemám na to právo a všechno mi to pořád připomíná," vysvětloval téměř hystericky. „Nemůžu ani spát. Každou noc se topím a nedokážu s tím nic dělat. Nemůžu dýchat a co je na tom nejhorší? Když se probudím, jsem zklamaný. Pokaždý si přeju, aby to bylo skutečný a já se prostě utopil. Aspoň bych už nemusel cítit tu vinu."

Zarazil se, když si uvědomil, jak moc ho pálily oči. Kdyby pokračoval, už by slzy neudržel. Najednou mu přišla místnost příliš malá a dusná. Rozhodl se tedy, že přestane dělat blbosti a popadl svoji tašku, kterou měl připravenou vedle postele, aniž by povolil svůj stisk na šále.

„Promiňte. Zapomeňte, že jsem něco řekl." Prošel kolem šokovaného Handersona a bez dalších slov vyšel z pokoje. Nikdo ho nezastavil. Dokonce ani paní Handersonová se ho nestihla zeptat kam jde, než opustil dům. Měl jen dost rozumu, aby si předtím vzal bundu.

Neohlédl se, když za ním zavolala ze dveří.

Jsem na sebe upřímně naštvaná, protože jsem tuhle kapitolu chtěla vydat už před Vánocemi, pak před novým rokem, ale nakonec se mi to povedlo díky mé lenosti až teď.

Musím jen upozornit, že nemám zkušenosti s nemocnicí a i když jsem se ptala někoho, kdo tam pracuje, nedostala jsem moc dobrou odpověď, tudíž se omlouvám za případné nepřesnosti.

Jsem ale docela nadšená, protože se blíží samé moje oblíbené části.

Doufám, že není moc otravné, jak Jesper přemýšlí, ale přijde mi logické, že nebude lidem věřit po dvou měsících.

V příští kapitole můžete očekávat důležitý rozhovor a ne zrovna zdravý způsob truchlení.

Zatím ahoj!

(3.1.2022)