Byl pátek a s ním přišla poslední říjnová hodina literatury. Jesper zíral na svoji slohovou práci, kterou dokončil již na začátku měsíce a přemýšlel, jestli by nebylo lepší ji opět schovat do tašky a omluvit se, že zapomněl. Nebyl by jediný. Zack se už o přestávce svěřil, že mu to během těch dvou měsíců vypadlo.

Jesperova práce byla psaná ručně, protože nevlastnil počítač a už vůbec ne tiskárnu, přičemž s tím nehodlal obtěžovat své pěstouny. Navíc si stejně přišel sebejistěji s perem v ruce. Byl přesvědčený, že je jeho písmo čitelné a kdyby ne, alespoň by se nemusel bát, že by to po něm někdo přečetl.

Přiměl se ale zapudit nejistotu zastiňující logické myšlení a když kolem jeho lavice profesorka Laurensová prošla, svazek papírů jí odevzdal. Byla to jen práce. Nikdy nikomu nic nedošlo. Byl si jistý, že už napsal horší.

Profesorka si práce vybrala a usadila se za katedrou se spokojeným výrazem.

„Napadlo mě, že bych vám jako odměnu za vaši tvrdou práci mohla pustit dokument k látce, kterou nyní probíráme," oznámila, za což se dočkala mnoha kladných reakcí od studentů, kteří by vždy raději film než učení. „Každý mi k němu ale bude muset napsat pár vět o tom, co ho na něm zaujalo nejvíc, ať můžu říct, že jsme něco dělali."

To už se s takovým nadšením nesetkalo, ale nikdo si otevřeně nestěžoval. Stále to bylo lepší než normální hodina. Bez dalšího protahování tedy pustila dokument a začala listovat pracemi.

Někdy v polovině hodiny si Jesper uvědomil její pohled. Podíval se na profesorku Laurensovou, aby zjistil, o co jde a zjistil, že kmitala očima mezi ním a papíry v jejích rukách. Uvědomění netrvalo dlouho a v tu chvíli chtěl prostě přestat existovat. Nevěděl, co udělal špatně. Popletl zadání? Nelíbilo se jí to? Neměl to odevzdat.

Neřekla ale ani slovo a po hodině ho nechala normálně odejít. To stejné ale neplatilo o Zackovi, který byl jako vždy neuvěřitelně všímavý.

„Laurensová vypadala, že se každou chvílí rozbrečí," poznamenal a zvědavě na Jespera pohlédl během jejich přechodu do jiné třídy. „Co si tam sakra napsal?"

Opravdu byla jeho práce tak špatná? Pořád nedokázal přijít na to, co s ní bylo v nepořádku. Nechtěl profesorku rozrušit.

„Víš jistě, že četla jeho práci?" zeptal se Eddie, když Jesper dlouho neodpovídal.

„Na rozdíl od tebe mě ten dokument nezajímal, takže jsem jasně viděl, jak na Jese koukala," potvrdil Zack. „Vážně, o čem jsi psal?"

Jesper sklopil zrak. Nepsal přeci o ničem špatném, nebo ano? Zadání přeci znělo život a smrt. Nemohli čekat pozitivní text. Proč to tedy tak řešili?

„O stopaři aut."

***

V době, kdy dokončil poslední stehy, už měl prsty celé propíchané a bolavé, ale byl si docela jistý, že výsledek stál za to. Zvláště Maxův výraz, když ho viděl. Jeho rozzářené oči a široký úsměv.

Naposledy si svoji práci prohlédl, aby si byl jistý, že nikde neudělal chybu a že se látka nikde nepárá. Přejel prstem pečlivé stehy a pocítil určité uspokojení. Věděl, že by to bylo hotové mnohem rychleji, kdyby to dělal na stroji, ale ten neměl. Vždy šil pouze ručně, ale musel uznat, že v tom byl dobrý. Vyšíval si drobné nášivky a už udělal i pár plyšáků pro děti, které s ním skončily u pěstounů, nemluvě o věčném spravování svých věcí.

Nechápal sice, proč šel Max zrovna za ním, aby mu pomohl s kostýmy na Halloween, ale odmítnout nemohl. Navíc mu to zaručilo krátkodobé rozptýlení. Neúnavně pracoval v každé volné chvíli, aby byly včas hotové. Dokonce využil i jednu celou noc, když nemohl spát. Zaměstnalo mu to mysl, která se stále snažila sklouznout zpět do té nicoty, z níž se teprve nedávno dostala.

Max mu přinesl dva černé overaly s bílými lemy a kapucemi, jeden větší než druhý a popsal mu svoji představu se stěží zadržovaným nadšením. Jesper poté udělal pár jednoduchých návrhů, přičemž mu Max hleděl celou dobu přes rameno a společně rozhodli ten nejlepší. Oba kostýmy měly být stejné.

Jesper jen musel nakoupit bílou látku, vatu a spoustu bílé nitě. O tom ale Maxovi neřekl, protože tušil, že mu nedošlo, že v tom budou i další náklady.

Kostýmy zvládl dodělat v rekordním čase. Za dva dny byly hotové se všemi detaily a měl tedy čas se připravit na dlouhý víkend, co ho čekal.

***

Díval se na ubíhající krajinu. Autobus byl překvapivě prázdný na blížící se svátek. Mohlo to být způsobeno brzkou hodinou. Přeci jen bylo teprve šest ráno, navíc v sobotu. Kdo by chtěl být o víkendu tak brzy vzhůru? Dokonce i řidič vypadal polomrtvě. Tento autobus byl prvním, dříve nic nejelo. Říkal si ale, že čas to byl přijatelný na meziměstskou linku. Stále ho čekala půlhodinová jízda, a to už byl přibližně v polovině cesty. Musel přitom ještě přestoupit.

Vše naplánoval. Kostýmy dokončil předešlý večer, aby byly včas a ujistil se, že nemá žádnou jinou práci. Domluvil se s paní Romingovou, která byla velice chápavá a vstřícná. Málem ale zapomněl upozornit paní Handersonovou. Stále nebyl zvyklý oznamovat, že někam jde. Neřekl jí sice, kam jde, ale alespoň to, že bude venku celý den. Na detaily se ho neptala, jen, kdy se vrátí. Zpětně si říkal, jestli to neměl upřesnit. Tušil, že bude pryč celý den, ale co když si myslela, že zůstane v Sidecliffu? Vypustil to ale z hlavy. Stejně se to pravděpodobně nedozví.

Sice už nebyl tak unavený, ale určité zbytky té nepříjemné tíhy se ho stále držely. Pracování na kostýmech pomohlo. Doufal tedy, že další práce ho z toho vytáhne úplně. Díky tomu si uvědomil, jak dlouho už byl pryč.

Bylo načase se vrátit.

***

Nikdy by nečekal, že bude tak zvláštní znovu chodit ulicemi, které tak dobře znal. Původně neměl v plánu se zdržovat, ale nemohl si pomoct. Když dorazil k panelovému domu, zastavil se a pohlédl vzhůru. V tu chvíli by přísahal, že cítil chladný noční vítr a malý poprašek sněhu na svých zádech. Už to byl skoro rok, ale stále si to pamatoval tak jasně.

Keře byly pryč. Místo nich tam stály lavičky. Kdyby se to stalo jen o pár měsíců později, mohlo to dopadnout úplně jinak.

Popotáhl si popruhy své kytary a přistoupil ke vchodu, načež zaváhal. Několik měsíců s nimi nemluvil a přišel naprosto bez ohlášení. Nezáleželo ale na jejich reakci, kvůli nim tam totiž nebyl, přestože to nebyli zlí lidé.

Zazvonil a čekal na odpověď. Nebál se, že by bylo ticho. Vždy byl někdo doma, zvláště o víkendu. Co když ona není doma?

To už se ale z malého reproduktoru ozval hlas napůl zakrytý rušivým šumem.

„Ano?"

„Dobrý den." Spolkl svoji úzkost. „Tady Jesper. Je Wendy doma?"

Na chvíli bylo ticho a on dostal strach, že jen jeho jméno stačilo na zavěšení a ignoraci, ale poté se ozval v šumu sotva slyšitelný nevěřícný nádech.

„Jesper Fox?" ujistil se hlas.

„Ano," potvrdil. Další chvíle ticha. Nejspíš bylo těžké vstřebat, že tam byl. Muselo to pro ně být, jako by mluvili s duchem.

„Hned budeme dole. Počkej chvíli," oznámil hlas a spojení se přerušilo. Dlouze vydechl, aby si srovnal myšlenky. Měl přibližně tři minuty na to se uklidnit, než se dveře otevřely a ven vyběhla drobná blonďatá dívka se dvěma copy následovaná starší ženou s mírným nejistým úsměvem.

Dívka nemarnila ani chvíli a vrhla se Jesperovi do náručí s nadšeným zavýsknutím. Její hnědé oči jen zářily a podle neupraveného oblečení se musela obléknout ve velkém spěchu, ani boty neměla zavázané. Jesper neváhal a obětí opětoval, bylo to už tak přirozené, že nad tím ani nepřemýšlel. Dlouho byla jedinou osobou, kterou to nechal dělat. Zvlášť po předchozím domě.

„Baloo!" Zvedla k němu oči a široce se zazubila. Nedokázal se neusmát, když to slyšel. Pamatoval si, jak zmatený byl, když mu tak prvně řekla, ale rychle to přijal. Byl to zkrátka její způsob vyjádření náklonnosti. Bylo mu úplně jedno, jak se na něj proto lidé dívali, důležité bylo, jak se na něj dívala ona.

„Taky si mi chyběla," přiznal a bylo mu úplně jedno, že ho stále nepustila.

Zvedl zrak k ženě stále stojící u dveří. Pozorovala je s menším úsměvem a založenýma rukama. Vypadala starší, než si ji pamatoval, ale to nejspíš s člověkem udělá neustálá péče a smečku divokých dětí.

„Ráda tě zase vidím na nohou," promluvila jeho předchozí pěstounka upřímně. „Jak se ti daří?"

Nemohl ignorovat nejistotu, která jí i přes upřímnost jejích slov zůstala v očích. Neuniklo mu, že ho nepozvala dál. Ani mu to nevadilo. Nemyslel si, že to tam chtěl zase vidět. Nic by to nepřineslo. Jen by viděl, jak tam život pokračoval bez něj.

„Docela dobře," odpověděl.

„Co noví pěstouni? Už nějaké máš? Chovají se k tobě dobře?" zeptala se a v pohledu se jí mihla starost. Tušil, odkud přicházela ta nejistota. Přeci jen se jejich cesty rozešly ne zrovna ideálním způsobem. Věděl, že vina byla pravděpodobně jedním z důvodů, proč už se z nemocnice nevrátil zpět k ní. Nejspíš byl příliš a nedokázala zvládnout ten neustálý stres, který s ním přicházel. Nebyla ale zlá, Watsonovi byli dokonce jednou z nejlepších rodin, kde byl.

Paní Watsonová byla ale pod neustálým tlakem a následkem byla pořád vyčerpaná. Neměl jí tedy za zlé, že se rozhodla ho nechat jít dál. Bylo toho na ni zkrátka moc.

Bylo ale vidět, že o něj stále měla starost, přestože to bylo skryté za vinou. Věděl, proč se ptala zrovna na pěstouny. Pamatovala si, proč byl do její domácnosti přesunut a chtěla se ujistit, že ho tomu opět nevystavila. To by její vinu jen prohloubilo. Říkal si, jestli občas nelitovala svého rozhodnutí.

„Jsou vstřícní a chápaví. Nijak mi neubližují," postavil se na stranu Handersonů. Nepotřebovali, aby je někdo viděl ve špatném světle, jen díky bezdůvodnému podezření.

„To je dobře." Vrátil se jí na tvář váhavý úsměv.

„Jak se daří vám?" otočil téma Jesper a konečně od sebe odlepil Wendy. Místo, aby mu ale dala prostor, chytila se ho za ruku.

„Jde to. Pořád to stejný, hotový blázinec. Upřímně, mám pocit, že bez tebe je tam ještě větší chaos. Není tam nikdo, kdo by je držel na uzdě. Nechápu, jak si to dělal," povzdechla si. Naklonil trochu hlavu. Z emoce v jejím hlase byl zmatený. Bylo to litování? To si ale asi jen namlouval. Netušil, co na to říct. Nepřipadal si, že kdy něco aktivně dělal pro uklidnění ostatních dětí. Prostě tam byl a poskytoval jim zabavení, když se nudily.

„Proč si vlastně přišel?" Podařilo se jí dostat ten zvláštní výraz z tváře.

„Kvůli Wendy." Zahoupal trochu jejich spojenýma rukama, čímž si vysloužil další zářivý úsměv. „Potřebuju jí pořádně poděkovat za záchranu mé kytary."

„Chápu," zasmála se trochu paní Watsonová. „Hádám, že ji chceš na pár hodin ukrást?"

„Pokud bude moct a chtít." Podíval se na dívku s otázkou. Ta důrazně kývla hlavou a upřela prosebný pohled na paní Watsonovou.

„Myslím, že má jasno." Pozorovala je upřímně pobaveně žena. „Jsem si jistá, že ji ohlídáš, ale ať je zpátky do šesti."

„Samozřejmě," potvrdil, načež se rozloučili a on spolu s Wendy vyrazil do města. Měl ještě pár zastávek.

***

Wendy byla bezpochyby Jesperova nejoblíbenější pěstounská sestra. Rozuměli si prakticky od samého začátku, a i za těch pár měsíců, co u Watsonů strávil, se hodně sblížili.

Byla většinou mírná a překvapivě vnímavá na její věk, ale v přítomnosti lidí, kterým věřila, uměla ukázat svoji divokou stránku. Zároveň byla nadšená do učení se novým věcem, což se projevilo v jejím zájmu o kytaru. Dokonce ji naučil hrát pár lehčích věcí.

Svým způsobem mu připomínala jeho samého, než se všechno pokazilo. Až na to, že narozdíl od něj byla naprostý anděl.

Stále bylo brzy a ulice byly poloprázdné. Toho využili a na chvíli obsadili houpačku na dětském hřišti, kde jedinými dalšími lidmi byla matka s malým chlapečkem. Dle jejího výrazu nejspíš zvažovala všechna svá životní rozhodnutí.

Chvíli tam jen trochu blbli a povídali si o věcech, o kterých si může povídat desetileté dítě s šestnáctiletým. Samé maličkosti, ale i zvláštnosti, o kterých se většinou baví pouze vyvrhelové společnosti.

Jesper se ani nemusel snažit udržet si dobrou náladu. Byl sice stále unavený, ale zjistil, že jeho úsměvy jsou upřímné.

Po opuštění hřiště vyrazili do hračkářství, kde spolu trávili nezdravé množství času, než musel Jesper odjet a on byl na chvíli naprosto ochromen známou atmosférou. Pořád úplně nevěřil, že je zpátky.

„Něco si vyber," pobídl Wendy, když se vzpamatoval.

„Vážně?" Postavila se nadšením na špičky a oči jí zazářily.

„Naprosto." Usmál se. „Ber to jako poděkování za moji kytaru."

Větší pobízení nepotřebovala a rozběhla se mezi regály. I přes její radost věděl, že si nevybere nic přehnaně drahého. Byla skromná, ostatně jako spousta pěstounských dětí. Pravděpodobně si nakonec vybere něco, u čeho nebude hrozit, že jí to někdo sebere, tudíž něco menšího. Vše, co bylo velké, nebo cenné, se rychle ztrácelo. Jesper musel bojovat zuby nehty, aby si ponechal svoji kytaru. Dokonce byla jednou důvodem, proč musel střídat pěstouny.

Zatímco si vybírala svůj dárek, sám přešel k hlavolamům, protože to bylo asi to jediné, co ho z obsahu polic zajímalo. Rád řešil problémy a některé hlavolamy mu připomínaly zámky, jejichž mechanika ho nějakou dobu hodně zajímala. Navíc si rád s něčím hrál, když přemýšlel. Pomáhalo mu to se soustředit.

Rozhodl se, že si nakonec jeden z těch složitějších koupí. Nebyly drahé a narozdíl od jiných zbytečností byly skladné.

Sotva si vybral, který chce, Wendy se vrátila se dvěma plyšáky. Těžko říct, co měli být za zvířata. Mohli to být lišky podle vzoru, ale místo rezavé barvy byli tmavě šedí. Byli naprosto stejní, drobní, tak akorát do ruky. I přes neurčitost zvířete byli roztomilí.

„Chceš oba dva?" ujišťoval se. Neřekl by ne, přestože to bylo zvláštní.

„Jeden pro mě, jeden pro tebe," prohlásila. „Ať máme oba památku."

Její slova ho zahřála u srdce a nemohl si pomoct a nabídl jí další obětí, které bez váhání přijala. Pevně ji stiskl, aby věděla, kolik pro něj znamená, protože nevěděl, co na to říct. Wendy ho znala dost dobře na to, aby to pochopila.

***

Kolem půl desáté už byli na jejich poslední zastávce. Jesper byl mnohem víc nervózní, než u ostatních míst. U vchodu by váhal mnohem déle, kdyby s ním stále nebyla Wendy, která viděla jeho nejistotu. Vzala ho za ruku a dovnitř ho dotáhla.

Naskytl se mu pohled na větší prostor s obdélníkovým půdorysem. Na zemi byl hrubý hnědý koberec s mnoha vzory a stěny nesly příjemnou světle oranžovou barvu, která hezky ladila s teplým osvětlením.

Po stranách místnosti bylo pár lavic a rostlin ve velkých květináčích. Stěny po obou stranách vchodu měly široké průchody do chodeb a přímo uprostřed byl baru podobný pult z tmavého leštěného dřeva, pouze bez stoliček a alkoholu v dohledu.

Asi tedy mohl jen doufat, že ho okamžitě nevyhodí, přestože by si to zasloužil. Cítil se provinile, že nepřišel dřív. Byl to skoro rok.

Došel na recepci, stejně jako tisíckrát předtím a stejně jako tisíckrát předtím položil na pult krabici z cukrárny.

Za pultem nikdo nebyl a on vážně přemýšlel o tom, že by prostě utekl, aby nemusel čelit zklamaným, možná i otráveným, výrazům, které ho čekaly. Onen plán měl ale dvě zásadní chyby.

První, Wendy by mu to nedovolila. Moc dobře věděla, kolik to pro něj znamená a nenechala by ho, aby se sám sabotoval.

Druhá, sotva mu ta myšlenka prolétla hlavou, už se otevřely blízké dveře a z nich vyšel vytáhlý muž v bílé pracovní košili. Jeho kůže nesla opálení, které jasně ukazovalo na léto strávené venku a jeho kratší černé vlasy byly tak neupravené, jak si je Jesper pamatoval. Úplné vrabčí hnízdo.

Muž na něj upřel své výrazné hnědé oči a zmatení mu zastřelo výraz, přičemž málem narazil do jednoho z květináčů. Nevěřícně na Jespera hleděl, a on si byl jistý, že přesně tak se musela tvářit i jeho bývalá pěstounka, když zjistila, že stojí před jejím prahem. Opravdu je tak těžké uvěřit, že tu stojím? pomyslel si. Vypadá, jako by viděl ducha.

Brzy se ale nevěřícný výraz změnil na široký úsměv a muž k němu vyrazil rychlými dlouhými kroky. Bylo vidět, že se držel zpátky, aby Jespera hned neobjal. Místo toho se dál zubil jako šílenec.

„Jesi!" zasmál se upřímně šťastně muž. „Nemáš představu, jak rád tě vidím. Měl jsem příšernou starost, všichni tady. Nemůžu uvěřit, jak je to dlouho. Upřímně mi to pořád přijde jako včera."

„Přišlo mi to delší," přiznal nejistě Jesper, než mu úsměv oplatil. „Taky tě moc rád vidím, Nicku."

„Mám strašně moc otázek." Splácnul Nick ruce dohromady. „Ale nejdřív chci vidět, jak se budou ostatní tvářit, až tě uvidí. Myslím, že už tě odsud nikdy nepustí."

Nick se chtěl okamžitě ve svém nadšení vydat do jedné z chodeb, když si všiml, že Jesper není sám.

„Nazdar Wendy. Tebe jsem tu taky dlouho neviděl. Vsadím se, že si ráda, že ho máš zpátky, ale obávám se, že tady si na něj bude práva dělat úplně každý. Budeš si ho muset bránit," doporučil jí dobrosrdečně, než je s nepohasínající energií v kroku začal vést hlouběji do budovy.

***

Bylo to šestnáct měsíců od chvíle, kdy se Jesper poprvé ocitl v Dormwoodově domově pro seniory. Když skončil na parkovišti před budovou, naprosto zmožený poté, co těsně unikl smrti ubitím během opilého běsnění bratra jeho pěstounky, bylo to právě tohle místo, kde našel útočiště. Právě lidé v něm ho vzali dovnitř a poskytli mu nutnou zdravotní pomoc. Tehdy nepromluvil.

Zčásti za to mohla bolest z toho, jak mu teprve před pár hodinami silné ruce mačkaly hrdlo, dokud nepřestal dýchat, ale zároveň to nedokázal. Kdykoli pomyslel na mluvení, slova mu uvízla v krku.

Po měsíci, který strávil zotavováním, se vrátil, aby jim vyjádřil vděčnost košíkem plným dobrého jídla. Nakonec tam zůstal celý den. Ani tehdy nepromluvil. Nevadilo jim to. Obyvatelé domova byli rádi i za tichou společnost.

Vracel se každý den. Pokaždé přinesl něco sladkého z blízké cukrárny a spoustu maličkostí pro jednotlivé důchodce, kteří mu rychle přirostli k srdci. Byl jejich dlužníkem, přestože si tehdy nepřál přežít.

Dle všeho ho také měli rádi. Možná pro ně byl určitou terapií. Spousta z nich vídala své příbuzné vzácně a užívali si tedy společnost někoho mladého, kdo jim to vynahrazoval.

Promluvil až přibližně dva týdny od jeho první návštěvy. Bylo to překvapení pro všechny, i pro něj.

Každý den tam starým lidem dělal společnost, pomáhal personálu a dělal vše, co bylo v danou chvíli třeba. Spoustu se tam toho naučil, například hrát na piano.

Paní Meyersová ho to naučila. Byla ráda, že měla možnost předávat své znalosti dál a nad klávesami se mu svěřila s nejedním trápením. Nosíval jí růže. Jednu rudou růži každý den.

Nyní, o šestnáct měsíců později, jí přinesl celý puget růží, za všechny růže, které nepřinesl. Zjistil, že se její stav zhoršil. Většinu času už prý pouze ležela, ale když ho spatřila, jako by celá na pár minut ožila. Strávil s ní nějaký čas v klidu jejího pokoje, než byla příliš vyčerpaná.

Většinu dne poté strávil ve společenské místnosti, kde zkušeně rozděloval svoji pozornost, kde byla třeba a zodpovídal otázky, kterými ho naprosto zahltili, když ho tam Nick ráno přitáhl.

Nejčastějšími byly: ‚Už seš v pořádku? Nemáš bolesti? Máš už nové pěstouny?'

Na všechno odpověděl s různou mírou upřímnosti a snažil se pochopit, jak ho mohli tak rychle přijmout zpátky. Všichni byli rádi, že ho vidí. Odvykl si takové pozornosti a naplňovala ho podivným pocitem v hrudi.

Další častou otázkou bylo: ‚Proč máš lepenku na botě?' Podíval se na svoji pravou nohu, když se ho na to paní Gardnerová zeptala. Přední část tenisky měl kolem dokola obtočenou klasickou stříbrnou lepící páskou. To bylo nové vylepšení poté, co mu na hřišti upadl předek podrážky, když bota vzdala svůj boj s mnoha dírami. Lepící páska spraví všechno.

S paní Gardnerovou si překvapivě rozuměl nejvíc, i přes její přímou, ráznou povahu. Právě ona ho tehdy na parkovišti našla a přesvědčila ho, aby šel dovnitř, načež s ním dlouhé minuty seděla, než ho Nick odvezl do nemocnice.

Bylo jen přirozené, že nejvíc času strávil s ní. Wendy se od něj také příliš nevzdalovala. Nebylo to poprvé, kdy tam s ním byla, ale stejně byla nejraději s ním.

Ve volné chvíli se podvolil jejímu nápadu, a i přes bolavé prsty ušil ze zbytečných látek malé šátky pro jejich nové plyšáky. Červený s jeho iniciály pro Wendy a modrý s jejími iniciály pro něj.

Nebyl jediný, kdo ten den rozdával dárky. Od paní Cameronové dostal tmavě červenou pletenou čepici. Jeden by ji nepoznal od kupované, vzor pletení byl hustý a vlna dost tenká, aby čepice nepůsobila těžce.

Prý ji měla hotovou už měsíce, ale chtěla mu ji předat osobně. Dárkem byl naprosto ohromený, protože mu nikdo nic takového nedal už celou věčnost. Když viděla jeho výraz, spokojeně si s kapkou hrdosti oddechla a prohlásila, že mu do příště uplete teplý svetr, protože ho nehodlala nechat odchodit zimu v jeho staré mikině.

Musel ji přesvědčovat několik minut, aby to nedělala a stejně si nebyl jistý, jestli to k něčemu bylo.

Donutilo ho to ale přemýšlet. Byla pravda, že už nyní venku mrznul a dny budou stále chladnější. Možná bylo načase si koupit něco, aby zimu přežil bez větších komplikací.

***

Zpětně jim bylo jasné, že byla chyba se bavit s Henrym, když u toho nebyl Jesper, ale na jejich obhajobu, neplánovali to. Zack s ostatními chtěl původně strávit sobotu právě s jejich kamarádem, ale zjistili, že se úplně vypařil a podle Maxe měl být pryč celý den. Nenašli ho na žádném z míst, kde obvykle pobýval, nicméně našli Henryho u kavárny, jak si kupuje milkshake a dali se do řeči.

Dopadlo to tak, že si milkshake koupili všichni a vydali se na vyhlídku, přičemž si celou dobu povídali. Tedy, Henry mluvil, oni se skoro ke slovu nedostali.

Dával jim spoustu rad ohledně Jesperova chování a ačkoli to nebyly aktuální informace, nějaké věci seděli, třebaže ne úplně.

„Jesper je sice prevít, ale jakmile si získáte jeho důvěru, není nic, co by pro vás neudělal. Je zatraceně věrnej." Byla jedna z jeho moudrostí. „Nemáte ani tušení, kolik laskavostí jsem z něj vytáhl."

Podobných rad měl spoustu a kdyby tehdy byli trochu bystřejší, možná by jim došlo, že jim radil, jak s Jesperem nejlépe manipulovat. Věděli, že byl Henry trochu... diskutabilní kamarád. Už během jejich předchozích interakcí jim neseděl, ale ten den měli zkrátka dobrou náladu a všechny varovné signály přehlédli.

Až nakonec bylo pozdě.

„Je pro mě docela těžký uvěřit, že se Jesper tak změnil. Když jsem ho znal, byl úplně jiný. Tehdy si na něj nikdo nedovolil, protože to byl největší rváč v ročníku a byl tak trochu postrach. Dokázal být pěkně agresivní a divokej. Hádat se s ním nemělo žádný smysl, protože vždycky vymyslel tolik argumentů, že dokázal udělat pravdu i ze lži. A jak byl výbušnej! Provokoval by ho jedině pitomec bez pudu sebezáchovy." Vzpomínal Henry s širokým úsměvem, zatímco seděli na vyhlídce.

„Pořád nemůžu uvěřit, že takový Jesper byl," přiznal Zack trochu zasněně ve snaze si to představit.

„No jasně. Jak říkám, byl úplný postrach. Jedinej, kdo ho dokázal krotit byl Connor. S ním byl Jesper jako vyměněný. Jeho jedinýho respektoval a byl mu naprosto věrný. Nikoho jinýho nebral vážně. Nebýt Connora, byl by nesnesitelný." Kýval Henry.

„Connora?"

„Jeho bráchy," osvětlil Henry.

„Cože?" zeptali se všichni tři najednou. Zírali na něj s ohromením a špetkou pochybností. Bylo jasné, že měl jejich plnou pozornost a přesně to mu vyhovovalo.

„Ti dva byli nerozluční," přitakal Henry. „Udělali by pro sebe úplně cokoli. Vzájemně na sobě viseli a byli vůči sobě strašně ochranitelský. Každý byl nakonec dost chytrý na to, aby radši před žádným z nich neurážel toho druhého. Myslím, že by se jeden pro druhého obětoval bez váhání. Minimálně Jesper určitě.

V době, kdy jsem je znal se například stala taková nehoda. Byli na skalách, když se pod Connorem propadla lávka a málem zahučel dolů. Jesper ho zachránil, ale špatně se zajistil a sám slítnul. Během pádu z něj jedna větev udělala kebab a skoro vykrvácel, protože si rozsekl pomalu celou ruku."

„Kebab?" Zamračil se Eddie.

„No jo. Ta větev šla skrz na skrz." Kývl vážně Henry a prstem si ukázal na jeden bok. „Tomu se říká bratrská láska. Škoda, že to nakonec bylo k ničemu.

Když nad tím tak přemýšlím, ani se nedivím, že se Jesper zhroutil. Sám nevím, co bych dělal, kdyby mi umřel brácha."

Zůstali na něj překvapeně zírat a on to bral jako výzvu, aby pokračoval.

„Byla to fakt smůla. Jsou to tak tři čtyři roky. Connor spadnul někdy před zimou do bazénu a zamotal se do krycí plachty. Co vím, Jesper se mu pokusil pomoct, ale sám se málem utopil. Jeho vytáhli včas, ale Connor... No, prostě smůla." Zavrtěl Henry hlavou a dlouze se napil svého shaku. Celou dobu měl uvolněný, spokojený výraz a celé to podal stejně lehce, jako by mluvil o počasí. Ani si neuvědomoval, jak zásadní informace vypustil z pusy.

Kluci naprosto oněměli. Jak se to mohlo tak rychle zvrtnout? Henry nezaváhal a jim ani nedošlo, co se děje, než bylo pozdě.

To tedy bylo to velké tajemství. To byl důvod, proč byl Jesper takový, jaký byl. To byla ta osudná událost před čtyřmi lety. Proto se Jesper bál vody, a proto na něj měli bazény takový dopad.

Srdce všech problémů bylo přesně, jak Zack čekal, naprosto zničující. Nedokázal si ani představit, jak se musel Jesper cítit. Zvlášť pokud měl se svým bratrem opravdu tak silné pouto.

Zack si vzpomněl, kolikrát si před ním stěžoval na svého bratra a jak se na něj přitom Jesper díval.

Vzpomněl si na jejich nedávný rozhovor před zverimexem, kdy se mu Jesper přiznal k nesnesitelnému pocitu viny, který se ho držel a o tom, že nemá právo na život. Jak moc Jesper litoval, že tehdy přežil?

Zackovi z toho bylo špatně. Skrze rozrušení se i jemu do mysli začala vkrádat vina. Měl hluboko uvnitř pocit, že tohle neměl slyšet. Neměl právo to slyšet od nikoho jiného než od Jespera samotného. Tohle bylo špatně.

Jak mu to jen vysvětlí? Jak se mu bude moct podívat do očí s vědomím, co ví? Jak Jesper zareaguje až se dozví, že jeho nejhlubší tajemství bylo bez zábrany prozrazeno? Bude je nesnášet? Zradí to jeho důvěru, přestože to nebyla tak úplně jejich vina?

V Zackově hlavě se objevovala jedna otázka za druhou a s každou další se mu víc a víc stahovalo hrdlo.

„Vypadni," promluvil, aniž by si to hned uvědomil. Podíval se Henrymu zpříma do očí s hlubokým opovržením.

Henry na něj nechápavě pohlédl, ale když se podíval na Eddieho s Alem, dostalo se mu stejného zavržení.

„Vypadni," zopakoval Zack hlasitěji a s podtónem výhrůžky. „Opovaž se o tom ještě s někým mluvit."

Měl náhle potřebu ho vyhnat, jak nejrychleji mohl, dříve, než by bez rozmyslu prozradil další věci, které by naprosto otřásly základem jejich vztahu s Jesperem.

Henry zvedl ruce v mírovém gestu. „Co jsem udělal?"

„Prostě padej!" Udělal k němu pár výhružných kroků Al a to už Henry nečekal a urychleně zmizel.

Kluci tam zůstali stát a jejich výrazy vyjadřovaly naprosto stejné emoce, když se na sebe zničeně podívali.

***

„Počkej, Jesi." Zastavila ho paní Watsonová, když se otočil k odchodu. „Potřebuju s tebou mluvit."

Nejistě se na ni otočil a přešlápl nervózně na místě, aniž by s ní navázal oční kontakt.

Nevěděl, co čekat, protože ani nečekal, že ho zastaví. Plán byl odvést Wendy zpátky a vrátit se ještě na pár hodin do starobince. O čem by s ním mohla chtít mluvit? Ráno se nezdálo, že by jí vadilo, že si vypůjčil Wendy. Třeba mu ale řekne, aby se už nikdy nevracel. Aby zmizel z jejich životů, jak to měl udělat onu osudnou noc.

„Podívej se na mě," pobídla ho mírně, bez špetky hněvu v hlase. Zvedl tedy zrak od svých bot, aby se střetl s jejíma očima.

Překvapivě neviděl nic z toho, čeho se obával. Žádný hněv, žádný odpor, jen smutek. Dívala se na něj s laskavostí, kterou ráno přes její výraz viny nepoznal. Občas se tak na něj dívala v době, kdy byl jedním z jejích svěřenců. Většinou ale její pohledy bývaly pouze unavené a trochu otrávené, jako by ho měla dost. Nyní to ale bylo jiné a on to nechápal.

„Chci se ti omluvit," začala dříve, než se odhodlal zeptat. Veškeré obavy mu v tu chvíli zmizely z mysli a zůstal jen zaraženě zírat, neschopný zpracovat, co řekla. Paní Watsonová se skoro neomlouvala a málokdy se obtěžovala se zdvořilostmi. Nebylo to tak, že by byla necitelná a sebestředná, ale když někoho znala delší dobu, necítila potřebu to dělat, prostě předpokládala, že to je jasné. Říkala to tedy jen tehdy, když to považovala za opravdu důležité.

„Neměla jsem tě posílat pryč. Nedokázala jsem se smířit s tím, co se stalo... Pořád se s tím nedokážu smířit. Zároveň se ale nemůžu smířit s tím, že jsem tě opustila, když si mě potřeboval nejvíc. Cítím se hrozně. Nemůžu to dostat z hlavy. Myslela jsem, že to bylo správné rozhodnutí, že bys nás stejně nenáviděl, ale mýlila jsem se... alespoň v té první části. Doufala jsem, že když budeš pryč, nebudu pořád pod takovým tlakem, ale ukázalo se, že bez tebe je všechno jenom horší. Ani jsem si neuvědomila, jak moc si mi pomáhal," pokračovala upřímně. V jejích slovech byla slyšet bolest a hluboká lítost. Nakonec to byla ona, kdo nevydržel oční kontakt a uhnula pohledem.

„Vím, že teď už je pozdě litovat, a že je to ode mě sobecký, protože toho možná lituju jen proto, že mi to ztížilo život, ale chci, aby si to věděl." Zavrtěla hlavou. „Si skvělý člověk, Jesi. Měla jsem si to uvědomit dřív."

Dlouze vydechla, načež se otočila ke dveřím, ale než stihla zalézt, naposledy se na něj otočila.

„Mají štěstí, že tě mají... tví noví pěstouni. Snad to vědí," prohlásila a bez dalších slov zmizela uvnitř budovy.

Jesper tam stál dlouhé minuty poté, ohromený, ve snaze pochopit.

***

„Na co se připravuješ?" zeptal se Max a zvědavě se mu naklonil přes rameno, aby viděl, co všechno dává do tašky.

„Budu dneska pomáhat Alovi s hlídáním dětí," odpověděl Jesper. „Pravděpodobně se vrátím hodně pozdě."

„Cože?" Max se na něj zaraženě podíval a úsměv se mu ztratil z tváře, když mu uvědomění zastínilo oči.

„Co se děje?" Nechal okamžitě příprav Jesper. Proč se Max tvářil tak zklamaně? Řekl něco špatně?

„Chtěl jsem s tebou jít koledovat," přiznal Max.

„Myslel jsem, že s tebou má jít Carmen," nechápal Jesper. „Vždyť jsem jí šil kostým."

„Ten měl být pro tebe. Mělo to být překvapení." Zavrtěl Max nešťastně hlavou. „Nenapadlo mě, že bys mohl mít jiný plány."

Jesper jen pootevřel pusu v tichém uvědomění a nezmohl se na nic jiného než zírání.

„Nemohl bys třeba...," začal Max, ale asi se cítil příliš špatně na to, aby větu dokončil. Jesper věděl, co chtěl říct.

Nemohl bys odvolat hlídání s Alem?

Max po něm chtěl, aby porušil své slovo, protože byl nešťastný, že měl jeho plán háček. Jesper ho chápal. Bylo jasné, kolik plánování Max udělal a jak moc se na to těšil. Celý týden prakticky poskakoval v očekávání, jen aby byl na poslední chvíli zklamaný.

Jenže Jesper dal své slovo a nechtěl ho porušit. Už se zavázal, nemohl v tom přeci Ala nechat jen pár hodin předem.

Nechápal, jak se do té situace dostal, ale najednou byl rozpolcený mezi vyhověním Maxovi a splněním slibu. V obou případech by někomu ublížil a to nechtěl. Co měl tedy udělat?

Potřeboval to promyslet.

„Dej mi chvíli," poprosil a Max s novou nadějí v očích, která jen Jesperovi zasadila další ránu, odešel z pokoje.

Jesper se přesunul na postel, kde se zamotal do své staré, dobité deky a zvažoval své možnosti.

Copak mohl zrušit svůj slib? Al by ho nesnášel a nejspíš by přesvědčil i ostatní, aby ho zavrhli, protože byl nespolehlivý. Navíc by si to nepřestal vyčítat.

Určitě by si ale vyčítal, kdyby zklamal Maxe, který se na své překvapení tolik těšil. Nechal by ho, ať se s tím vypořádá sám a možná by si poté Max uvědomil, jak příšerný člověk Jesper je. Už by s ním netrávil čas v jeho pokoji a nejspíš by se na něj ani nepodíval.

Poté už by byla jen otázka času, kdyby to pochopili i jeho pěstouni a poslali by ho pryč. Nemohli by v domě držet někoho, koho jejich syn nesnáší.

Tímto způsobem se jeho myšlenky ubíraly další dvě hodiny. Neuvědomoval si, jak čas ubíhá, dokonce stěží zaregistroval, když se na něm uvelebila Bambi. Byl natolik ztracený v myšlenkách, že nevnímal vůbec nic.

Možná by prostě mohl říct, že se necítí dobře a omluvit se z obojího. Nechtěl si vybírat. Mnohem radši by zůstal ležet a pokračoval v předstírání vlastní neexistence.

Jenže to nemohl, protože někdo čekal odpověď. Když se Max vrátil, určitě nečekal, že Jespera najde zakukleného v dece. Dostal z toho špatný pocit, protože už pár takových situací zažil.

„Jesi?" oslovil ho nejistě, ale nedočkal se reakce. Došel tedy blíž a mírně s ním zatřásl, aby ho přivedl zpět v případě, že byl až moc ponořený ve vlastní hlavě. Jesper jen nesrozumitelně zaskučel a stáhl se do pevnějšího klubíčka. Z kukly mu koukal jen chomáč blonďatých vlasů.

„Co se děje?" zeptal se Max starostlivě.

„Promiň," ozvalo se zpod deky upnutě.

„Za co se přesně omlouváš?" Zamračil se nechápavě Max.

„Nevím, co mám dělat," přiznal Jesper tiše.

„Nezavolal si Alovi?" snažil se ho Max pochopit. Odpovědí mu bylo jen další zaskučení. Víc vysvětlování Max nepotřeboval. Došlo mu, v čem byl problém. Uvědomil si, že daná situace musela být pro Jespera silně nepříjemná a že mu to mělo dojít dřív, než ho jí vystavil. Teď už bylo pozdě a on se jen mohl cítit špatně.

„Půjčíš mi telefon?" zeptal se, protože se sice cítil provinile, ale mohl to s trochou štěstí napravit a zachránit tak večer. Jesper mu ho bez námitek podal, jediná ruka opustila bezpečí deky, aby to udělal. Jeho strach mu nedovolil se ani zeptat, proč ho Max chce.

Trochu se uvolnil teprve, když Max odešel z místnosti. Nedokázal si ale pomoct a přemýšlel, jestli svůj mobil dostane zpátky. Tímhle způsobem by o něj nepřišel poprvé, ale nikdy si nedovolil příliš vystoupit proti biologickým dětem svých pěstounů.

Nezáleželo by na tom. Všechny důležité kontakty měl přesně pro tuhle situaci zapsané v sešitě, ale nechtěl vysvětlovat své sociální pracovnici, proč se mu nemohla dovolat.

Tato obava se ale samozřejmě ukázala být mylnou, když se Max o čtvrt hodiny později vrátil s vítězným úsměvem.

„Půjdu k Alovi s tebou!"

***

V šest hodin už byli u Ala. Jesper měl tak akorát dost času, aby se srovnal a aby sbalil zbytek věcí, nyní včetně kostýmů. Ani si neuvědomil, kolik času strávil pohroužený ve svých myšlenkách.

Když dorazili, Alovi rodiče už byli pryč a dům ovládaly děti, které nechali za sebou. Al jen smířeně pozoroval, jak ničí vše, co jim přijde do cesty, jako by už na to byl zvyklý a nejevil nejmenší zájem to zastavit.

Děti, dva osmiletí kluci a jedna pětiletá dívka, věnovaly Jesperovi jediný zvědavý pohled, než se vrátily k likvidování obýváku.

„Jaký je plán?" zeptal se Jesper, se kterým daná situace také příliš nehnula, vzhledem k tomu, že na to byl zvyklý z dětského domova i pěstounských rodin.

„Za půl hodiny půjdeme tak na hodinu koledovat. Pak je tu musíme nějak zabavit minimálně dvě hodiny, než půjdou spát, a pak musíme uklidit tu spoušť. Budeš překvapenej, ale mý rodiče jsou ulítlí na pořádek," vyčetl Al, jako by už teď byl unavený jen z představy, co ho čeká.

„Mají věci s sebou?" zeptal se Jesper, když si všiml, že děti neměly kostýmy.

„Maj, ale zkus jim domluvit." Zavrtěl hlavou Al. Na to Jesper jen pokrčil rameny a vstal od stolu. V tom neviděl nejmenší problém.

***

„Tak my vyrážíme," oznámil hlasitě Jesper. „Škoda, že nakonec nejdete, ale alespoň bude víc pro nás."

„Obrovská škoda," protáhl Max stojící vedle něj u dveří. „Chápu ale, že se bojí. Není to pro každýho."

„Přinesu ti nějaký sladkosti," pokračoval Jesper. „Pokud zbydou."

Na tváři měl lišácký úsměv, podobný výraz i na Maxově tváři, až na to, že on veškerou silou vůle zadržoval smích. Oba už byli v kostýmech a Max svíral košík ve tvaru dýně.

Al je překvapeně pozoroval. Nečekal, že Jesper s Maxem vytáhnou přehnané herecké výkony, ale určitým způsobem ho to pobavilo. Jeden by opravdu řekl, že jsou to bratři, kdyby mu nebylo řečeno jinak. Ta myšlenka mu na chvíli zadusila dobrou náladu, než to ze sebe setřásl. Ale přesto...

Choval se takhle Jesper s Connorem?

Jejich malé divadýlko ale mělo okamžitý účinek. Tři páry malých nohou hlasitě přidupaly do chodby. Tváře dětí byly pomalu zděšené. Změřily si nejdřív je, plně připravené vyrazit a poté se otočili na Ala.

„My nejdeme?" zeptali se dvojčata najednou s naprosto stejnými, zamračenými výrazy.

„Řeklo se v půl sedmý. Nějak jsem předpokládal, že jít nechcete, když jste se ještě ani nepřipravili," přidal se Al k divadlu. „Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Já doma zůstanu rád."

Pro zdůraznění svých slov si založil ruce za hlavou a položil si nohy na stůl.

Děti ihned začaly hlasitě vřískat své protesty a jako velká voda vtrhly do jednoho z pokojů. Jesper se na Ala otočil s širokým úsměvem kočky, která chytila myš.

„Dej jim pět minut. Pravděpodobně míň," prohlásil s jistotou. Všichni tři se vrátili ke stolu, aby počkali.

„Já věděl, že mi budeš schopný pomoct." Zakřenil se Al. „Ale nečekal jsem, že vytáhneš tak starý triky."

„Když to funguje." Pokrčil Jesper rameny. „Funguje to prakticky na všechny děti jejich věku, zvlášť ty rozmazlený."

„Zkušenosti?"

„Ve spoustě pěstounských rodin jsem musel hlídat mladší děti, hlavně když jsem tam byl nejstarší." Kývl Jesper. „V jedný to dokonce byla prakticky jenom moje odpovědnost."

„To znamená?" Zamračil se Al.

„Základní věci. Praní, mytí nádobí, dávání pozor, aby nedělaly moc velký nepořádek, pomáhání s úkoly, dělání svačin, občas vaření, i když mi to pořád moc nejde." Vzpomínal Jesper. „Prostě kontrola, že mají všechno, co potřebují."

„Nemají to dělat pěstouni?" Přimhouřil nejistě oči Max.

Na to Jesper pouze pokrčil rameny. Sám už si nebyl jistý, co je a není normální. Tohle mu nepřišlo nijak zvláštní. Pěstouni mívali spoustu práce i bez neustálého kontrolování všech dětí, zvláště když jich měli v opatrovnictví hodně. Bylo tedy logické, že starší děti musí pomáhat.

„Myslím, že to s dětmi umím." Podíval se po chvíli na Ala. „Jsem si vlastně docela jistý, že tví příbuzní nebudou nejmenší problém."

„Vsadím se, že do konce dne změníš názor." Ušklíbl se v odpověď Al.

Ve výsledku se právě on ve svém úsudku mýlil. Jesper si ty malé satany omotal kolem prstu během prvních deseti minut z domu. Sledovali ho jako káčátka a viseli na všem, co řekl. Al je ještě nikdy neviděl, že by někoho tak poslouchali. Bylo jasné, že ho z nějakého důvodu obdivovali.

Možná to bylo, protože měl Jesper i přes svůj věk kostým, čímž se jim přiblížil, nebo tím, že občas vzal jednoho z nich na záda, u čehož si byl Al jistý, že by Zack s Eddiem prskali vzhledem k jeho starému zranění.

Chodili od domu k domu, košíky se pomalu plnily sladkostmi a rodiče doprovázející své děti se na jejich skupinku nenápadně usmívali. Museli být docela zajímavý pohled. Dvojčata v kostýmech superhrdinů, neustále se přetahující o jejich společný košík, malá holčička v kočičím overalu spokojeně držící ruku šestnáctiletého v ladícím kostýmu s klukem, který je nadšeně vedl, zatímco se za nimi Al táhl s rukama v kapsách a zaujatým výrazem.

Jesper nakonec skončil i s malými andělskými křídly z umělého peří a svatozáří ze svítící tyčky, připevněné drátkem k jeho hlavě přes čepici. Byla to podivná kombinace k jeho kostýmu kostlivce a pomalovanému obličeji, ale Al to našel ve skříni a přesvědčil ho, že to bylo dokonalý.

Molly, Alova sestřenice, odmítala pustit Jesperovu ruku, tudíž musel chodit až ke dveřím, ale nevadilo mu to. Byl zvyklý od jiných dětí.

Překvapivě se bavil. Většinou svátky nesnášel, ale Halloween měl rád. Během cest mezi domy blbnul s dětmi, a dokonce se pošťuchoval s Maxem, hravě mu v jednu chvíli sebral košík a dobrých pět minut jenom pobíhali ve snaze jeden druhého chytit.

Al to všechno nenápadně dokumentoval na svůj mobil, protože taková příležitost se nenaskytne často. Bylo to prvně, kdy takhle Jespera viděl a bylo to zvláštní. Ta čistá nezastíněná radost v jeho tváři, ten divoký pohled v jeho očích, které jako by najednou zářily bez toho, aby byly zakalené únavou a skleslostí. Dokonce i jeho nejistota byla pryč.

Překvapivě se s Alem nezávazně bavil. V jeho chování nebyla ani stopa po jeho normální ostražitosti, kterou si v jeho přítomnosti držel. V jednu chvíli, a Al si byl jistý, že by se z toho jejich chybějící přátelé zbláznili závistí, Jespera rozesmál. Opravdu rozesmál. Bylo to trochu skřípavé a polovinu času neslyšné snahou dýchat, jako by se Jesper nesmál tak dlouho, že zapomněl, jak se to dělá, ale byl to smích. Al litoval, že neměl šanci to nahrát, protože nevěděl, kdy se to stane znovu a jestli mu to někdo uvěří. Bylo to úplně poprvé od doby, kdy ho poznali a on stále nevěřil, že ho rozesmál právě on. Že se poprvé Jesper skutečně uvolnil právě s ním.

Nakonec zůstali venku déle, než plánovali. Ukázalo se, že když se Jesper rozjel, bylo těžké ho zastavit, ne že by to Al chtěl udělat, na to se až moc sám bavil. Přál by si, aby takový byl Jesper pořád. Díky téhle zkušenosti si byl najednou jistý, že s nimi byl většinou pouze odraz osoby, kterou nyní viděl.

Kolem osmé se rozhodli, že už by měli končit, ale stejně se zastavili u parku a Jesper vytáhl svoji kytaru, kterou s sebou celý večer nesl. Al byl upřímně zvědavý, když ho pozoroval, jak ladí. Ještě ho nikdy hrát neslyšel.

Bylo to jen další překvapení dne, když zjistil, že Jesper je naprostý blázen i v dalším ohledu. Hrál jako šílenec, Al ani nevěděl, že jdou takové věci s kytarou dělat. Jeho kamarád nejen hrál perfektně na struny a vybrnkával, ale používal i tělo kytary na bubnování prsty, to všechno míchal dohromady neuvěřitelnou rychlostí a tvořil tím výrazný rytmus, přímo lákající k tanci.

Když začal zpívat, Al málem upustil mobil, kterým to celé nahrával. To nečekal už vůbec. Jesper, tichý a mlčenlivý, měl silný, zvučný hlas, který se nesl a nezněl vůbec špatně. Zpíval hlasitěji, než mluvil, to bylo jasné.

Zpíval rytmické písně, a přitom prakticky tančil na obrubníku, naprosto pohlcený písní. Al si byl jistý, že ho šťastnějšího ještě nikdy neviděl.

Bylo to zvláštní, znát důvod, proč se takhle Jesper nikdy nechoval. Al nedokázal pustit z hlavy, co se předchozí den dozvěděl. Nedíval se na svého kamaráda jinak, jenom ho konečně chápal. Vše najednou dávalo smysl, přestože to bylo horší, než si dokázal představit.

O to víc ho musel obdivovat. Jesper ztratil někoho, kdo pro něj znamenal snad celý svět a přesto přežil, třebaže zlomený, a dokázal žít. Dnešní večer toho byl důkazem.

Děti, které stále koledovaly se se svými rodiči nebo staršími sourozenci zastavovaly, a když zpozorovaly, že jedna starší paní hodila do Jesperova pouzdra na kytaru drobné, začaly mu tam házet sladkosti. Al se tomu mohl pouze smát, zatímco jeho bratranci agresivně tančili vedle něj. I jiné děti se připojily, a tak neplánovaně vytvořily malou Halloweenskou dětskou párty.

To už bylo příliš dokonalé, než aby si to Al nechal pro sebe a poslal pár videí do jeho skupinového chatu se Zackem a Eddiem, aby mohli litovat, že ho odmítli. To je naučí, že ho nemají nechávat napospas příbuzným. Věděl, že budou naštvaní, že jim lhal, ale určitě naštvaní nezůstanou, jakmile si uvědomí, že to nakonec bylo pro Jespera dobré.

Neodpustil si to a pod videa napsal: ‚Teď je to můj nejlepší kámoš. Můžete brečet.'

Viděl tři tečky signalizující, že mu odpovídali, ale to už chat ignoroval. Chtěl si užít svoje poslední chvíle naživu, protože věděl, že budou zuřit. Znal své přátele a věděl, že byli žárliví. O to to bylo dokonalejší.

***

Říct, že se věci po návratu k Alovi uklidnily, by bylo přecenění jejich skupiny. Al dál zásoboval chat fotkami a videi, jen aby tam působil ještě větší chaos a aby své přátele provokoval a dohnal k nesnesitelné závisti.

Jedno video bylo nenápadně natočené z Alovi pozice na gauči, zatímco Jesper v záběru hrál s jeho bratranci karty. Odkládací stolek na sobě měl hromadu bonbónů místo žetonů a všichni tři hráči měli sluneční brýle doplňující jejich nečitelné výrazy. Stále na sobě přitom měli kostýmy a podle individuálních hromádek bylo jasné, že Jesper vyhrával, i když zdaleka ne tolik, jako kdyby se skutečně snažil.

Bylo překvapivé, že jeho bratranci dokázali zůstat tak dlouho potichu a v relativním klidu a bylo k popukání, jak vážně hru brali. Skutečná dětská parodie na profesionální hráče pokeru.

„Jesi," zavolal Al, aby si získal jeho pozornost. Jesper se na něj otočil hlavou dramaticky pomalu, aniž by upustil od své kamenné masky, což vyústilo v záchvat smíchu u Ala a chichotání od jeho bratranců, kteří nedokázali zůstat vážní. Jesper se na oko naštvaně zamračil a mrštil po Alovi lízátko.

V jiném videu se Al kryl za křeslem, zatímco kolem něj zuřila válka. Po domě se proháněli jeho bratranci blízce následovaní jejich sestrou, všichni vyzbrojení zbraněmi Nerf, sluneční brýle stále nasazené a jejich pláštíky vlající kdykoli se příliš rychle pohnuli.

Když naběhli do obýváku, Al se ocitl v křížové palbě, protože se Jesper nečekaně vynořil zpoza kuchyňské linky s vlastní zbraní, což způsobilo naprostý chaos. Děti skákaly za nábytek ve snaze uniknout palbě.

Válka trvala skoro hodinu, Al se v jednu chvíli stal rukojmím, ale stále stihl natočit další řadu videí. Sám se aktivně nezapojoval, ale viděl, jak moc Jespera bavilo blbnout s dětmi. Snadno mezi ně zapadl i přes jejich věkový rozdíl.

Jesper nakonec prohrál, když ho děti chytily na zahradě a povalily. Jesper na oko bojoval za svoje vysvobození a dramaticky se je snažil přesvědčit, aby uzavřeli mír, k čemuž děti přistoupily pod podmínkou, že dostanou všechny jeho sladkosti.

Al neodolal a musel vyfotit Jespera zavaleného jeho bratranci a sestřenicí, když se společně dívali na animák, unavení po všem tom řádění. Také nezapomněl oznámit klukům ve zprávě, že animované filmy jsou Jesperovým oblíbeným žánrem, přestože se tím nepochybně upsal ke sledování pohádek až budou zase u jednoho z nich přespávat nebo se jen poflakovat.

Poté už začínalo být pozdě a bylo tedy na čase, aby šly děti spát, i přes jejich nespokojené protesty. Alovi chvíli trvalo, než se mu je podařilo uložit. Když se vrátil z pokoje, Jesper už měl základně uklizený obývák a umýval nádobí od jejich večeře.

Max sbíral náboje ze zbraní, které byly skoro všude, dokonce i v lednici poté, co její dveře někdo použil jako improvizovaný kryt. Al se tedy rozhodl uklidit ložnici svých rodičů, která podlehla útoku ještě před příchodem jeho přátel.

Úklid jim šel ve třech rychle. Alespoň Jesperovi s Maxem, protože když vyšel z pokoje, naskytl se mu pohled na obývák a kuchyň v perfektním stavu. Jeden by nepoznal, že se tamtudy prohnalo tornádo.

„Pochybuju, že tu kdy bylo tak čisto." Vstřebal to s hvízdnutím Al. „A to je moje máma naprosto ujetá na úklid."

Jesper se na něj mírně usmál od jídelního stolu, který ještě dodatečně utíral. Poté se rozhlédl a spokojeně pokývl. Max byl na gauči a poklimbával, nepochybně unavený po dlouhém dni.

„My už asi půjdeme, ať tví rodiče nevyskočí z kůže." Podíval se Jesper na hodiny. Byla skoro půlnoc.

„Klidně byste tu ještě zůstat mohli," nabídl Al, který sice plánoval pomlčet o svojí výpomoci na hlídání, ale pochyboval, že by mu rodiče uvěřili, kdyby se jim pokusil namluvit, že uklidil sám.

„Mám ještě práci." Zavrtěl Jesper hlavou. „Ale díky."

„Práci? Teď?" Pozvedl Al pochybovačně obočí. „To tě do obchodu pouští takhle pozdě?"

„Mám klíč. Paní Romingové je jedno, kdy pracuju, když všechno udělám včas," vysvětlil s menším pokrčením ramen Jesper. Samotného ho překvapovalo, jak velkou důvěru v něj ta stará dáma vkládala. Ani jednou ale neviděl v jejích očích pochybnosti.

„Hlavně tam neusni." Strčil do něj Al ramenem.

„Pokusím se," slíbil Jesper, přičemž došel k Maxovi, aby ho probral. Ten ale jen nespokojeně zamručel. Když viděl, jak vyřízený byl, Jesper ho jen přiměl, aby se posadil, přehodil mu přes záda kytaru, do rukou mu vložil jejich tašky a něžně ho navedl, aby se uvelebil na jeho zádech. Max byl určitě těžší než děti, které během večera nosil a málem ho napoprvé stáhnul, ale podařilo se mu postavit a vydal se ke dveřím.

„Tohle bys dělat neměl," připomněl mu Al. „Jak by se na tebe dívali kluci, kdyby tu byli?"

„Štěstí, že tu nejsou v tom případě." Zakřenil se Jesper a Al jen protočil oči a otevřel mu dveře.

Opravdu se snažím psát rychleji, ale moje pozornost vždycky vylítne oknem, takže jsem tu zase pozdě.

Chtěla jsem původně, aby tahle kapitola byla trochu veselejší, což se mi snad ke konci povedlo, ale nakonec se hodně soustředí na Jesperovu minulost.

Ani nečekám, že si budete pamatovat všechna nová jména, protože jsem tu s nima opravdu mávala, ale snad se aspoň objasnila nová část jeho minulosti, která byla do teď jen naznačovaná.

No nic. V příští kapitole bude pár dalších odhalení, ale teď už se opravdu musím začít učit na svůj zítřejší test.

Snad brzy!

(7.12.2021)