Po dvou měsících by si jeden řekl, že jeho okolí pochopí alespoň zčásti jak uvažuje. Zvyknou si na jeho chování, které většinou následovalo jednoduchý vzorec.

Dalo se tedy předpokládat, že Struckerovu radu neposlechne. Samozřejmě, že o svém problému s Handersony nemluvil. Nechtěl si vykopat hrob. Nejednalo se ani tolik o přirovnání, byl si totiž docela jistý, že by odjezd ze Sidecliffu nezvládl. Musel si přiznat, že byl citově zavázaný, přestože se za to proklínal. Vždy se snažil udržet si odstup a vždy selhal.

Kluci ho měli chuť vytlačit ze třídy, když se objevil ve škole a Strucker málem narazil do dveří, když ho zahlédl na chodbě. Věnoval Jesperovi ostrý pohled, jakmile se setkali očima, ale dle všeho nebyl naštvaný. Původně si to Jesper myslel, ale poté ho viděl každou přestávku, i když se to profesor snažil maskovat. Vždy vyhledal Jespera očima a jemu po pár hodinách došlo, že se nezlobil, ale že měl starost. Nejednalo se o náhody, Strucker ho kontroloval. To samo o sobě byla podivná, nepřirozená myšlenka.

Nic ale neřekl a Jesper za to byl rád. Nechtěl mu vysvětlovat, proč Handersonům nic neřekl. Bylo to přeci jasné. Kdo by chtěl přiznat, že ležel na silnici? Chtěli by vědět proč a on sám byl emočně naprosto vyčerpaný, natož aby věděl odpověď.

Zack mu půjčil bundu, když si všiml jeho třesu. Nedokázal se zbavit pocitu zimy a přestože věděl, že mu bunda s tímhle problémem nepomůže, přijal, aby měl Zack alespoň malý pocit klidu.

Už se necítil tak hrozně. Nebylo tak obtížné vstát, a dokonce byl schopný ve škole něco udělat, přestože toho nebylo moc. I soustředění dokázal omezeně udržet. Svůj sešit, ten, co mu Max podal z knihovny, prolistoval kdykoli se to začalo horšit, přičemž dával dobrý pozor, aby se mu nikdo nedíval přes rameno.

Den to byl pomalý. Vyšli ze školy, Jesper tentokrát v blízkosti kluků, kteří ho odmítali znovu nechat samotného a když už se zdálo, že ponurost dne nic neprolomí, minulost se rozhodla ozvat. Hodně hlasitě.

„Foxy!"

Náhlý výkřik upoutal Jesperovu plnou pozornost. Automaticky předpokládal, že to bylo na něj, ale už to byla celá věčnost, co ho takhle někdo nazval. Zvyky se ale špatně stírají.

Nejdřív si nebyl jistý, kdo vykřikl, ale poté si všiml, jak se k nim rychle blíží kluk přibližně jejich věku. Když si všiml, že na něj Jesper hledí, na tváři se mu roztáhl široký úsměv a oči se mu rozzářily.

„Si to ty!" prohlásil nadšeně jakmile k nim dorazil a k velkému zděšení ostatních přehodil Jesperovi ruku přes rameno a přitáhl si ho blíž v přehnaném uvítacím gestu. Jesper sám při hrubém kontaktu vytřeštil oči a celý ztuhl, neschopný vydat hlásku.

„Nemůžu tomu uvěřit. Už je to celá věčnost. Jak dlouho? Čtyři roky? Slyšel jsem, že si dělal samý problémy. Dělal si čest svýmu jménu," pokračoval kluk a Jesper byl zmatený. Měl ho znát? Očividně. Jak jinak by věděl o té hloupé přezdívce? Ta přeci umřela spolu s-.

„Musím říct, že mi chyběl můj parťák ve zločinu. Tebe nikdo nahradit nedokázal." Zazubil se kluk. „Foxy je jen jeden."

„Asi sis ho spletl," vložil se do toho Zack, načež ho od Jespera nenásilně, ale důrazně odstrčil. Jeho kamarád měl dost špatný čas i bez cizáků, kteří by ho jen zbytečně víc stresovali.

Jenže Jesper si byl pořád jistější, že ten kluk před ním cizinec nebyl. Znovu se na něj podíval a z nyní bezpečné vzdálenosti si ho pořádně prohlédl. Byl průměrně vzrostlý s atletickou postavou a špinavě blond vlasy. Tvář měl posetou pupínky a pihami. Tmavé oči na něj s očekáváním hleděly a ústa se zvlnila do křivého úsměvu. V tu chvíli ho osvítilo poznání.

„Puppy," řekl Jesper dřív, než se stačil zastavit. Klukovi před ním zacukalo v oku, ale úsměv se mu jen chvilkově zachvěl.

„Kolikrát ti musím připomenout, že jsme se dohodli na Wolfym?" Protřel si jmenovaný čelo v hraném zoufalství. „Vážně, nevidíme se čtyři roky a ty mi řekneš Puppy. Že jsem vůbec čekal něco jinýho."

„Sedělo to k tobě," bránil se Jesper automaticky a sám byl překvapený, že se mu do hlasu přikradla špetka jeho starého sebevědomí. Nedokázal si pomoct a s menším úsměvem dodal: „Pořád to k tobě sedí. Tolik si zase nevyrostl."

„To nemyslíš vážně. Ani si mě nepoznal! Nemůžeš mi takhle říkat, nebo mě nikdo nebude brát vážně. Ještě dva roky po tom, co si odjel mi tak lidi říkali a bez tebe už mě tam nebral vážně vůbec nikdo. Byznys zkrachoval." Rozhodil Wolfy dramaticky rukama. Jesper nevěděl, co se v něm probouzelo, ale v tu chvíli si poprvé po letech připadal jako dítě. I vyčerpání posledních dní ustoupilo.

„A proto si Puppy. Potřebuješ někoho, kdo by zastrašoval ty, kterým by došlo, o co se snažíš. Kolikrát jsem tě musel zachraňovat?" Neodpustil si popíchnutí. Úplně zapomněl, že tam s ním byli i kluci, dokud se Al neozval.

„Zastrašoval? Jesper?" ujišťoval se pochybovačně, jestli slyšel dobře. Všichni na slovní výměnu zírali naprosto ohromeně, protože Jesper někoho pošťuchoval?

„No jasně." Otočil se k němu Wolfy. „Foxy umí být zatraceně děsivej. Ani dvakrát tak velký děti si to s ním nechtěly rozházet. Je lepší být na jeho straně, to mi věř."

To byla šílená představa. Vůbec to k Jesperovi nesedělo. Kdyby to byla pravda, neměl by takové problémy s Dennisovou tlupou. Na druhou stranu... způsobil Jasonovi silné krvácení z nosu jedinou ranou.

„Co tu vlastně děláš?" odvedl téma Jesper.

„Přestěhovali jsme se. Šel jsem se nahlásit do školy, ale tebe jsem tu opravdu nečekal," odpověděl Wolfy, než opět odbočil: „Upřímně, jsem rád. Bez tebe už to tam nebylo ono. Byla to nuda. Parta se rozpadla a nebyl tam nikdo, kdo by nám kryl záda. Myslím, že Bunny dokonce skončil v pasťáku."

„Vážně?" Poklesl Jesperův úsměv.

„Koho zajímá? Vykašlal se na nás a všichni víme, že k tomu táhnul už dlouho." Mávnul bez zájmu rukou Wolfy, jako by o nic nešlo. „No nic. Už musím jít, ale musíme se někdy sejít. Teď už moje zprávy ignorovat nemůžeš!"

***

Oznámení rozechvívala telefon v Jesperově kapse. Nebyla chvíle, kdyby nebzučel novou zprávou nebo nevibroval příchozím hovorem. Připomínalo mu to dobu před třemi lety. Jediný rozdíl byl, že se to tentokrát dělo mnohem rychleji. Tehdy to trvalo skoro dva týdny, než se po něm začali shánět, ne dvě hodiny.

Naposledy, když se podíval, nenašel pouze zprávy a zmeškané hovory od Handersonů, ale také od Zacka a ostatních. Takže už o tom věděli i oni. To netrvalo dlouho. Přemýšlel, jak moc naštvaní jeho pěstouni museli být, že už tak brzy začali obvolávat okolí. Nechápal, proč se obtěžovali. Kdyby měl v plánu zmizet, určitě by nešel k nikomu v tomhle městě. To by byla zbytečná námaha.

Chtěl se jen na chvíli schovat, dát se dohromady, protože z něho jeho nejistoty zase udělaly pitomce. Nesnášel se za to, jak jeho mysl ze všeho dělala potencionální hrozbu. Na druhou stranu, právě to ho drželo na živu.

Bylo to pár hodin, co mu paní Handersonová oznámila, že na víkend přijíždí její příbuzní, a tak teď stál uprostřed páteční noci venku a zvažoval svá poslední rozhodnutí.

Nikdo mu neřekl, že by měl jít pryč, ale nehodlal čekat, až ho prostě vyženou nebo až by se stal zábavou někoho jiného. Radši vzal své šance na ulicích, přeci jen už měl nemalé zkušenosti. Trávil na nich polovinu života.

Jenže jeho mobil vyzváněl už hodinu v kuse a on byl pořád nejistější. Měl chuť ho prostě vypnout, někam se zašít a do rána na všechno zapomenout. Ráno by mohl vymyslet, co dál. I když, možná by bylo lepší už v noci opustit město a neriskovat, že by ho někdo zahlédl. Potřeboval na dva dny zmizet. Nevěděl ještě kam, ale málokdy míval v takových chvílích nějaký cíl.

Mohl by jim prostě říct, že se vrátí. Třeba nenašli vzkaz, který jim nechal. Jeden hovor. Alespoň by věděl, na čem je. Jestli má vůbec cenu se vracet.

S touto myšlenkou vytáhl svůj telefon a odpověděl bez dalšího přemýšlení. Ani se nepodíval, kdo to vlastně byl.

„Jesi!" ozvalo se skrze zařízení hlasité zvolání, jako by jeho majitel nevěřil, že se skutečně dovolal. „Kde si?"

Jesper mlčel. Nechtěl odpovědět. Byl nervózní z možné reakce. Navíc mu až na lehký déšť bylo dobře tam, kde byl. Získával jistou útěchu ze spícího města. Na ulicích už nebylo ani živáčka a pouze stíny mu byly společností. Bylo to zvláštní, ale i déšť působil v jeho očích magicky proti pouličnímu osvětlení.

„Venku," odpověděl nakonec tiše s pocitem, že by neměl přerušovat to příjemné ticho kolem. Noční opuštěné ulice už pro něj byly známým útočištěm a chlácholilo to jeho strach z dění, které mělo jistě brzy nastat. Moc dobře věděl, že to pokazil.

„Vždyť jsou skoro dvě ráno," oznámil mu Zack se špatně skrývanou úzkostí. „Řekni mi, že prostě nechodíš po ulicích."

Na to mu Jesper neodpověděl. Ticho z telefonu nebylo ani zdaleka tak příjemné jako ticho ulic. Že se mu nevybil mobil mu říkal jen zvuk rychlého dechu. Možná i nějaký šramot napovídající, že byl Zack v pohybu.

„Kde si?" zopakoval Zack naléhavě.

„Mrzí mě to," dostal ze sebe Jesper dříve, než se stihl zastavit.

„To nic," začal ho rychle uklidňovat Zack. „Všechno bude dobrý."

„Tím si nejsem jistý," řekl Jesper slabě.

„Bude to dobrý," nedal se Zack a jeho přesvědčení bylo slyšet i skrze veškerý rušivý hluk. „Je úplně jedno, co se stalo. Všichni o tebe mají starost, takže mi můžeš věřit, že to myslím vážně."

„Vrať se domů, Jesi," dostal ze sebe přiškrceně Zack. „Prosím."

„Nemůžu." Zavrtěl Jesper hlavou, přestože to jeho kamarád nemohl vidět.

„Jesi..." Zack jeho jméno pronesl jako zoufalou prosbu.

„Teď ne. Teď tam nemůžu, ale vrátím se. To jsem jim i napsal," uvedl rychle na pravou míru Jesper.

„Max řekl, že sis vzal všechny svoje věci. Snad chápeš, jak to vypadá," vydechl Zack, ale nepatrná úleva byla slyšet v jeho hlase. Jesper jen nesrozumitelně zamručel a přešel do dalšího bloku. Mikinu už začínal mít promočenou a zima na něj nemilosrdně dorážela. Ve stavu své mysli to ale sotva vnímal.

„Když nechceš jít k Handersonům, běž aspoň někam do sucha. Přece nemůžeš být celou noc venku," snažil se Zack znít rozumně.

Jesper nad tím přemýšlel a poprvé od chvíle, co prolezl tím oknem si uvědomil, jak zmrzlý byl a že v prstech se mu šířila podivná senzace. Možná by opravdu měl najít nějaké skutečné útočiště. Z toho napětí navíc začínal být unavený, stejně jako z chození bez cíle.

„Dobře," špitl tedy nakonec a zavěsil.

***

Jesper se v Eddieho svetru prakticky ztrácel, přestože nebyl o moc menší než jeho majitel. Oblečení mu bylo půjčeno, když se skoro promočený objevil na Eddieho prahu. Svetr byl příjemný na dotek a hřál, přesto mu byla zima. Jeho béžová barva nebila do očí, díky čemuž mohl lépe sám sebe přesvědčit, že kdyby zůstal schovaný dost dlouho, přestal by existovat.

Seděl schoulený v malém prostoru pod psacím stolem a ani s dekou, která mu byla nabídnuta se nedokázal zahřát.

Eddie sám mu nechával prostor a místo aby na něj tlačil, nechal ho, ať si to nejdříve sám srovná v hlavě. Už stihl kontaktovat kluky o tom, že byl v pořádku, přičemž se okamžitě dočkal odpovědí, že vyráží k němu.

Nevěděl, co si myslet. Když se dozvěděl, že Jesper zmizel, vyděsilo ho to. S tím, v jakém stavu jeho kamarád byl poslední dny to nemohlo být nic dobrého.

Proto cítil neuvěřitelnou úlevu, když se Jesper objevil před jeho domem a ihned ho zatáhl dovnitř. Nevypadal dobře, bylo vidět, že se ho stále drží ta znepokojivá otupělost a že je vyčerpaný. Pohled měl zamlžený a ztrápený. Neřekl jediné slovo.

Netrvalo dlouho a Zack s Alem se přiřítili, přičemž málem vyrazili jeho dveře, než otevřel a vtrhli do jeho pokoje jako velká voda. Rozrušeně se rozhlíželi po místnosti, než se zmateně podívali úzkostlivýma očima na něj.

Ukázal na stůl a klidně se posadil na postel, ze které mohl na Jespera vidět, i když se tam pokusil zakrýt židlí. Byl k němu zády a Eddie si ani nebyl jistý, jestli je vzhůru.

Kluci ho následovali a napětí z jejich těl vyprchalo, když ho konečně viděli. Klesli na postel vedle něj a společně čekali, aniž by Jespera spustili z očí, kvůli neurčitému strachu, že by znovu zmizel.

***

„Jedna z věcí, co jsem pochopil je, že biologická rodina je jedno z největších rizik," vydechnul Jesper unaveně. „Mám štěstí, že Max s Carmen jsou výjimky."

„Nevidím důvod, proč by to mělo být riziko. Max mi nepřijde ničím zvláštní." Naklonil hlavu Al nechápavě.

„Max je zlatej, to je ten rozdíl." Pousmál se trochu Jesper. „Většina biologických dětí nebo širších příbuzných je noční můra."

Kluci na něj stále hleděli zmateně a jemu došlo, že neví základní rozdíl mezi ním a nimi. Přitom to bylo až směšně prosté.

„Rodiče většinou pěstounské dítě moc nezajímá, ale jejich vlastní děti? To je něco úplně jiného. Dávají jim více pozornosti, lépe se o ně starají a věří jim víc. Takže když se biologické dítě rozhodne, že někomu jako jsem já udělá ze života peklo, nic s tím neudělám. To stejné platí o příbuzných. Pěstounský dítě je očividně skvělá příležitost, jak si vybít svoje komplexy bez následků," vysvětlil hořce. Původně se bál, když zjistil, že Handersonovi mají vlastní děti, ale pro jednou byl příjemně překvapený. Jeho první vzpomínka s Maxem bylo dokonce obětí.

„Proč by ale něco takového dělali? Proč by se vůbec stali pěstouny, když pak dělají tohle?" nechápal Eddie. Jespera opět udeřila jejich nevinnost. Musel opravdu být tím, kdo jim zkazí představu o světě, který neznají?

„Spousta lidí se ujímá role pěstounů, jen protože dostávají dávky od státu. Jsme jednoduchý způsob, jak vydělat. Stačí, když nám dají životní minimum a se zbytkem můžou zajistit něco navíc pro sebe nebo svojí pravou rodinu. Pracovní síla zadarmo se taky spoustě lidí hodí," řekl prostě. „Stává se to, i když se proti tomu systém snaží něco dělat."

„To je hrozný." Zatvářil se znechuceně Zack. „To jim to vážně prochází?"

„Divil by ses, co jim prochází. Člověk si vždycky najde způsob, jak něco obejít," uchechtl se bez špetky humoru Jesper.

„Jaký máš zkušenosti s biologickou rodinou, že si radši zmizel?" zeptal se znepokojeně Eddie. „Co ti udělali v jiných rodinách?"

Jesper na něj dlouze pohlédl a zvažoval, co říct, ale nakonec si řekl, že by aspoň mohl zkusit ospravedlnit chaos, který způsobil.

„Jeden kluk, byl asi starý jako teď já, si byl moc dobře vědom svých privilegií a využíval toho, jen aby nám připomínal, že jsme něco míň. Pořád kouřil a nejspíš byl i trochu sadista." Vzpomínal Jesper, načež ukázal na hřbet své pravé ruky, kde měl několik malých vrásčitých jizev. „Típnul si o mě cigaretu pokaždý, když jsem byl poblíž."

„Jeho rodiče ho nechali?" Zhrozil se Zack, který nechtěl věřit, že se něco takového skutečně dělo bez následků.

„Nedělal to před nimi a nemělo smysl s nimi o tom mluvit. Jakmile jsem jen řekl, že kouří, poslali mě pryč s tím, že jejich syn by něco takového nikdy nedělal." Zavrtěl hlavou Jesper.

„Proč si jim neukázal ty spáleniny? Proti tomu by přece nic říct nemohli." Vzal si Eddie Jesperovu ruku, aby si jizvy lépe prohlédl. Pořád nedokázal pochopit, jak někdo může úmyslně druhým působit bolest. Jaká zrůda tohle mohla udělat. Jesper ho nechal a sám hleděl na jizvy s jistou melancholií.

„Komu si myslíš, že uvěří? Svému synovi, nebo cizímu dítěti?"

Byla to jednoduchá otázka s ještě jasnější odpovědí. Nemělo smysl nad tím brečet. Tak to prostě chodí. Některé věci se nikdy nemění.

„Max s Carmen takoví nejsou," promluvil po chvíli do tíživého ticha Zack. „Ne každý je takový."

„Já vím." Zachumlal se více do své deky Jesper a pevně sevřel svoji pruhovanou šálu v ruce. „Kvůli nim jsem neodešel."

„Odešel si kvůli širší rodině. Bojíš se, že by ti něco udělali? Handersonovi by je nenechali. To víš, ne?" Podíval se na něj Zack s jistou nadějí, ale Jesper mu pohled neoplatil. Zůstal zticha a s nečitelným výrazem přejížděl volnou rukou po obalu své kytary. Prsty kroužil po malých vyšitých srdcích na krku, až se zastavil u třetího. Mělo vyšitý provaz uprostřed a bylo bledší než ostatní.

„Třeba by ani nemohli," nadnesl tiše. „Pěstouni nejsou vždycky špatní, ale jsou věci, se kterými nic udělat nejde."

„Mám takový špatný pocit, že na něco narážíš." Přejel si Al rukou po zátylku nervózně.

„Jedna z mých starých pěstounek má bratra. Nedokázala ubránit ani sebe, natož mě." Pokrčil rameny.

„Ublížil ti?" zeptal se i přes jasnou odpověď Eddie. Jesper se nepatrně zarazil, ale zůstal překvapivě v klidu i přes to, co mu poté vyšlo z úst.

„Prakticky mě zabil." Spustil ruku z vyšitého srdce.

Místností se znovu rozneslo ticho. Každý se snažil vstřebat to zlověstné prohlášení. Kluci nesli rozdílné výrazy zděšení a nevíry. Zack zíral přímo na Jespera s téměř zlomeným, ale intenzivním pohledem, Eddie hleděl do prázdna a jednou rukou si zakrýval ústa, zatímco Al vypadal naprosto ohromeně.

Ticho se táhlo a Jesper překvapivě sám od sebe znovu začal mluvit. Potřeboval to. Ani si neuvědomil, jak moc to potřeboval a měl pocit, že když s nimi nebude mluvit teď, už nebude mít šanci.

„Nejspíš záleží na úhlu pohledu. Chci říct... Přestal jsem dýchat a údajně mě ta pěstounka musela oživovat. Dalo by se tedy říct, že mě zabil, nebo ne?" S otázkou se na ně otočil a oni konečně viděli, že nebyl tak v klidu, jak se tvářil. Oči se mu leskly slzami a vypadal naprosto zničeně.

„Vím, že jsem neměl utéct od Handersonů, ale zpanikařil jsem. Nechtěl jsem...," snažil se vysvětlit, ale hlas se mu zlomil, načež začal vrtět hlavou. „Neměl jsem to udělat. Měl jsem tam zůstat a prostě to přijmout. Jenže jsem zbabělec a všechno jsem pokazil. Teď mě dost možná pošlou pryč a nejhorší je, že já pryč nechci."

„Nepošlou tě pryč. Určitě to pochopí. Je v pořádku, že si se bál. Je v pořádku, že si nechtěl, aby ti ublížili a že si s tím něco udělal," snažil se ho rychle uklidnit Eddie. „Podle toho, jaký o tebe mají strach, je jasný, že budou rádi, když se vrátíš."

Nelíbilo se mu, že Jesper naznačoval, že by to zpětně neudělal a že by se radši nechal vědomě zbít, než aby ho poslali pryč. Zároveň ale nedokázal zabránit určitému hřejivému pocitu nad tím, že nechce odejít.

„Klidně jim to můžeme vysvětlit my, jestli se na to necítíš," nabídl Zack mírně. „Můžeš zůstat u někoho z nás, dokud jejich příbuzní neodjedou."

Jesper jen nepatrně kývl a Zack vytáhl svůj mobil, načež začal psát zprávu. Chvíli přemýšlel, že by napsal jen Maxovi, ale měl přímý kontakt na paní Handersonovou a rozhodl se, že přímá cesta bude nejlepší. Ve zprávě vysvětlil situaci, aniž by přesně odhalil, co jim Jesper řekl. Jen, že měl špatné zkušenosti a že právě kvůli tomu odešel. Také napsal o jeho strachu z toho, že ho za to pošlou pryč.

Vzhledem k pozdní hodině - nebo možná příliš brzké - nečekal odpověď. Proto ho překvapilo, když ji dostal téměř okamžitě. Handersonovi se o Jespera opravdu museli bát, pokud byli stále vzhůru. Musel se usmát nad její zprávou.

„Mám ti vzkázat, že se nezlobí a že to chápe. Můžeš u někoho z nás zůstat, dokud příbuzní neodjedou. Prý jí ale máš zavolat, až se na to budeš cítit," vyřídil Zack, který sám pocítil úlevu, že to očividně nebude mít dlouhodobé následky. Nechtěl by o svého kamaráda přijít a jen chvilkový pocit hrozby, že by se to mohlo stát, byl příliš.

Jesper se po jeho slovech uvolnil, to přetrvávající napětí zmizelo, jako by mu někdo zvedl tíhu z ramen. Stále působil nešťastně a trochu otřeseně, ale určitá panika odezněla. Napětí bylo nahrazeno chvěním, které bylo i v mírném osvětlení viditelné.

„Dobrý, Jesi?" zeptal se Eddie starostlivě.

Jesper neznatelně kývl a zamumlal: „Je mi zima."

Zack automaticky roztáhl ruce v němém pozvání, ale poté si uvědomil, že to dělá zbytečně. Jesper neměl rád fyzický kontakt podle jeho reakcí kdykoli nějaký dostal a nyní byl navíc v očividně špatné náladě. To bylo jasné z toho, že byl i po více jak hodině stále zalezlý pod stolem.

Proto byl překvapený, když se k němu Jesper váhavě vydal. Opustil svůj úkryt pod stolem, po všech čtyřech překonal vzdálenost mezi nimi a uvelebil se u Zackova boku. Brunet byl chvíli zaražený, ale když cítil, že se Jesper napnul, uvolnil se a jednou rukou si ho nejistě přitiskl blíž.

Když si byl Jesper jistý, že nic nepokazil a že to Zackovi nevadí, také se uvolnil a jen si užíval teplo dalšího těla. Už byl zvyklý, že mu zima byla pořád. Někdy větší než normálně, jako například nyní a nedokázal proto zabránit spokojenému výdechu. Za běžných okolností by si tohle nikdy nedovolil, ale právě teď mu to bylo jedno. Bylo to příjemné a než si to stihl uvědomit, už měl zavřené oči.

Kluci tomu nemohli uvěřit. Zack sám se tvářil, jako by byl vyvolený a Al si byl jistý, že ten samolibý výraz mu z tváře jen tak něco nesmyje. Musel ale uznat, že ho chápal a nemohl mu to mít za zlé.

Eddie s Alem, protože oni nebyli vyvolení, se ujmuli úkolu připravit spaní. Bylo totiž jasné, že všichni byli po všem tom stresu vyčerpaní.

Přinesli dvě matrace, které umístili v pokoji hned u sebe a naházeli na ně hromadu polštářů a dek. Když se poté Zack posunul, aby sebe i svého napůl spícího kamaráda přesunul, všichni pobaveně sledovali, jak Jesper instinktivně následoval mizející teplo, aniž by otevřel oči.

Zack ho chytil a pomohl mu se přesunout na matrace, kde se k němu zase namáčknul. Jesper se překvapivě dobře objímal, i přes jeho vychrtlou postavu.

Po chvíli se k nim přidal i Eddie, který se jako jediný převlékl do pyžama a namáčknul se na Jespera z druhé strany. Trochu se bál, aby to na něj nebylo moc, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Dokonce po pár minutách zamyšleně nakrčil čelo, což je na chvíli znervóznilo, ale on se jen přetočil a natiskl se na Eddieho.

Nyní byla řada na Eddiem, aby měl samolibý úsměv. Přes Jesperovu hlavu se vítězně zadíval do Zackových zamračených očí.

„Má mě radši," zašeptal s úšklebkem. Byl si docela jistý, že Jesper už spal, jinak by držel jazyk za zuby.

Zack na něj nevěřícně zíral a nadechl se k námitkám. „Tohle nic neznamená. Si prostě jen lepší topení. Nemusíš se hned tak tvářit."

„Má můj svetr," připomněl Eddie.

„Protože je u tebe doma," namítal dál Zack. „Kdyby přišel ke mně, měl by moji mikinu."

„Máš pravdu, přišel ke mně." Eddieho úsměv se ještě rozšířil.

„Byl si blíž," pomalu zasyčel Zack.

„Dámy, dámy," ozval se Al a rukama se je snažil uklidnit. „Všichni víme, že má nejradši mě."

Oba se na něj podívali úplně stejnýma odmítavýma očima. Normálně by se rozesmáli, ale nechtěli vzbudit Jespera.

***

Probouzel se pomalu. Nebylo to prudké probuzení z noční můry, ani náhlé instinktivní procitnutí. Nejdříve mu ani nedošlo, že je vzhůru. Spánek se stále držel jeho mysli a tělo měl ztěžklé únavou.

Bylo mu podivně příjemně. Obklopovalo ho teplo a ani světlo se mu nesnažilo proniknout do očí. Necítil tu nutkavou potřebu nabýt co nejrychleji vědomí, aby ho nic nepřekvapilo. Jeho rozespalá mysl nedokázala určit, co přesně cítil. Byla to jen nejasná vzpomínka podobných chvil, která mu to osvětlila. Bezpečí.

S touto jednoduchou myšlenkou se přitulil víc do svého polštáře s plánem dál spát. To by se ten polštář ale nesměl otřást špatně zadržovaným smíchem.

Jesper se nespokojeně zamračil. Byl stále příliš hluboko v polospánku na to, aby mu to myslelo jasně.

„Shhh, Conney. Polštáře se nesmějou," zamumlal sotva srozumitelně, aniž by otevřel oči. Tentokrát si byl jistý, že se někdo v místnosti zasmál.

„Slyšel si ho," zašeptal pobaveně hlas.

„Nechte ho spát. Je pořád mimo," přidal se další šepot a někdo mu odpověděl, ale to už Jesper znovu odplouval do říše spánku, aby pohodlí co nejvíce využil.

Možná, kdyby byl trochu více při smyslech, došlo by mu, že to Conney být nemohl.

***

„Proč sis s sebou vzal všechny svoje věci?" zeptal se Zack, přičemž se snažil ignorovat, jak málo věcí to ve skutečnosti bylo. Jesper se na něj podíval téměř pobaveně.

„Kouzlo pěstounský péče. Co necháš bez dozoru, to záhadně zmizí a už to nikdy neuvidíš," odpověděl s menším úsměvem, než zvážněl. „Kdybych tam svoje věci nechal, bylo by to, jako bych je pozval, ať si vezmou, co se jim zalíbí."

„Ale normálně si tam věci necháváš. To se nebojíš, že ti je Handersonovi vezmou?" nechápal Zack.

„Přímo před pěstouny nemá cenu nic takového schovávat." Zavrtěl hlavou Jesper. „Kdyby něco chtěli, už by si to vzali. U nich mám ale šanci to získat zpátky. Kdyby si něco vzal někdo z jejich příbuzných, bylo by to mnohem horší."

„Proto máš tak málo věcí?" Zamračil se brunet.

„Je to jeden z důvodů. Je mi to docela jedno. Moc toho nepotřebuju. Většina stálejších dětí z dětského domova už ví, co si může a nemůže dovolit, takže se nemusím bát, že by mi vzaly to nejdůležitější, ale ten zbytek je takový sdílený majetek." Pokrčil rameny. „Když něco potřebuju, prostě si to koupím."

„To je zlý," vydechl Zack, načež mu zvědavost rozsvítila pohled. „Co je pro tebe to nejdůležitější?"

Jesper se zamračil, v očích mu dokonce problesklo podezření, ale rychle zmizelo.

„Věci, které mám na poličce, moje kytara, prsteny a moje mikina," odpověděl nakonec upřímně. „Kdybych přišel o jedinou z těch věcí, asi bych to nevydýchal."

„Říkal si ale, že si přišel o kytaru." Naklonil Zack hlavu. Doufal, že jeho kamarád přeháněl. Jistě, vypadal hrozně, když ho prvně viděli, ale ani teď nevypadal o moc lépe.

Jesper nevypadal, že by slyšel jeho pochyby a pokud ano, nezdálo se, že by ho to trápilo. Dál si čmáral do svého sešitu.

„Taky jsem pak čtyři měsíce nepromluvil," řekl Jesper naprosto klidně.

„Cože?" Vyvalil oči Zack. „Děláš si srandu, viď?"

„Proč bych o tom žertoval?" Zvedl k němu na chvíli pohled Jesper.

„To je šílený." Projel si rukou vlasy Zack ve snaze si to představit. Neuměl si představit ani jeden den bez mluvení, natož takovou dobu.

„Ani ne. Jednou jsem nepromluvil přes půl roku." Pokrčil nezaujatě rameny Jesper.

„Proč?" nechápal Zack.

„Špatně se to vysvětluje." Svěsil ramena Jesper a na tváři se mu objevil truchlivý výraz. „Občas je toho prostě moc a když se to snažím pochopit, je opravdu těžký mluvit. Nevím proč. V tu dobu je těžký úplně všechno."

„Nedokážu si to představit," přiznal Zack. „Jak to můžeš vydržet?"

„Pěstouni jsou většinou rádi, že je ticho a není to tak, že by mě někdo poslouchal i když mluvím, takže v tom není až takový rozdíl." Vrátil se k čmárání Jesper.

„My tě posloucháme," připomněl mu Zack, čímž si vysloužil další z nejistých pohledů, ale i menší úsměv.

„Stejně toho moc nenamluvím," řekl Jesper. „Ale cením si toho."

Zack se musel smířit s tím, že toho nebylo moc co by mohl říct, aniž by tím Jespera rozrušil. Rozhodl se tedy držet svého slova a dále se neptal. Jako vítězství už bral i jen to, že jim věřil natolik, aby u nich hledal bezpečí.

Během odpoledne se přesunuli k Zackovi domů, protože Jesper nechtěl příliš dlouho otravovat na jednom místě. Dohodli se tedy, že bude přespávat u něj. Tentokrát ale bez Ala. Eddie si potřeboval ještě něco zařídit s tím, že přijde později. Chtěl totiž být Jesperovi oporou. Bylo jasné, jak moc ji potřebuje.

Nikdo nezmiňoval, co se k ránu stalo. Jesper malém vyskočil z kůže, když konečně přišel k sobě a zjistil, že je namáčklý v těsném objetí se Zackem. Strávil poté dalších deset minut omlouváním a provinilý výraz mu z tváře nezmizel dalších několik hodin.

Nemohl uvěřit, že to udělal. Strašně se bál, že ho za to odsoudí. Že to byla jejich poslední kapka, po které se rozhodnou ho opustit, ale oni naopak vypadali spokojeně. Téměř jako by jim to udělalo radost, místo aby je to znechutilo. Ujistili ho, že se nic nestalo.

Nikdo mu neřekl o tom, co řekl v polospánku, protože jim bylo jasné, že by to nevzal dobře, i když by ho s tím Al nejradši otravoval. Zack pořád nemohl uvěřit, že se to stalo. Jesper působil tak uvolněně a spokojeně a Zack si říkal, jestli se takhle choval, než se všechno pokazilo. Byl tohle Jesper, kterého si Puppy pamatoval? Ne poprvé litoval, že ho nepoznal tehdy. Rád by zažil doby, kdy byl Jesper ten divoký žertéř, který se ničeho nebál. Takhle mu to znělo jako fikce.

Podíval se na Jespera a tiše sledoval, jak kreslí. Stále na sobě měl Eddieho svetr, protože jeho věci nestihly uschnout a narozdíl od včerejška působil klidně. Seděl se zkříženýma nohama, vlasy mu padaly přes oči a volnou rukou si prsty občas vyťukával melodii písně, co neznal.

Nelitoval, že ho poznal v téhle podobě, protože tím poznal jednoho z nejlepších lidí, které kdy potkal. Možná se změnil kvůli něčemu hroznému, ale nebylo to k horšímu. Sice měl své problémy, ale vždy byl laskavý, přestože si to někdo ani nezasloužil. Nemohl toho litovat.

Z dalších myšlenek ho vyrušil zvuk zvonku. Protáhl se a zvedl se, připravený otevřít dveře.

„To bude Eddie," oznámil Jesperovi, který zostražitěl. Ten pomalu kývl, ale nevrátil se ke kreslení. Jak by také mohl? Bylo mu jasné, že to Eddie být nemohl. Na to bylo příliš brzy.

Kdo jiný by to ale byl? V domě byli sami a nic neobjednávali, pokud věděl. Mohl to být podomní prodej? Co když to byli Handersonovi? Říkali, že se nezlobí, ale jak moc tomu mohl věřit? Teď už věděli, kde je. Co jim bránilo pro něj dojít a odvést ho? Pokud mu nic nehrozilo předtím, teď už by to bylo jisté.

Během svých úvah se nevědomky postavil na nohy, aby byl připravený rychle utéct, kdyby přišlo na nejhorší. Podíval se na okno nad psacím stolem. Mohl by z něj doskočit na větev dubu za ním a poté by se přes strom dostal až za plot.

To by ale znamenalo opustit své věci. S oblečením by se smířil, ale kytaru by opustit nemohl. Bylo by tak snadné ji ve vzteku rozbít. Na rozdíl od jeho kostí by spravit nešla.

Možná by tedy měl zůstat a vydržet to. Už začínal doufat, že by pro jednou od pěstounů odjel bez modřin. Za chyby se platit musí, nikdo jiný za něj tento dluh splatit nemůže.

„Jesi!"

Než se stihl rozhodnout, už ho svíraly ruce. Byl tak ponořený v nerozhodnosti, až úplně přehlédl, že mu došel čas a nebyl schopný se útoku vyhnout. Škubnul sebou v instinktivní snaze se dostat pryč a z hrdla mu vyšel přiškrcený výkřik. Zaváhal a nyní už bylo pozdě. Buďto ho odtáhnou, nebo ho zbijí rovnou tady. V očekávání první pěsti se v sevření pokusil co nejvíc schoulit, aby se kryl.

„Zacku!" vykřiknul, aniž by nad tím v narůstající panice přemýšlel. Nechtěl, aby mu ublížili. Nebyl si jistý, proč volal o pomoc, ale zoufale chtěl, aby ho někdo zachránil. Zack by je to určitě nenechal udělat. Co když jich ale bylo moc?

Náhle byl volný. Sevření povolilo a s ním povolila i jeho kolena. Zhroutil se na zem, oslabený hrůzou. Rychle se doplazil ke zdi, kde se schoulil do klubíčka a rukama si kryl hlavu. Silné otřesy mu zmítaly celým tělem a ani se neodvážil podívat, jak zlé to je.

Čekal na blížící se těžké kroky, křik, pěsti a kopance, ale bylo téměř hrobové ticho. Poté, téměř váhavý krok jeho směrem. Nezněl agresivně, přesto se natiskl více ke zdi a v očekávání zadržel dech.

Věděl, že by mu zeď nepomohla. Kdyby chtěli, prostě by ho od ní odtáhli, ale prozatím mu dodávala oporu. Slibovala ochranu alespoň z jedné strany, zároveň ale byla pastí bránící mu v útěku. V pasti už ale stejně byl, mohl se tedy minimálně pokusit zmenšit škody.

„Jesi, nic se neděje. Všechno je dobrý," promluvil Zack chlácholivě. „Nikdo ti neublíží."

Vědomí, že tam s ním byl Zack ho nepatrně uklidnilo. Bránil ho? Bylo ticho, takže asi ano. Přece by ho nezbili před ním. To by si nedovolili. Pokud by mu nevyhrožovali. Mohli by ho zastrašit do mlčení.

„Mrzí mě to," dostal ze sebe Jesper v marné naději, že si tím pomůže. Normálně by neprosil, protože věděl, jak zbytečné to bylo, ale zdálo se mu, že nyní má šanci.

„Si v pořádku, Jesi," ozval se znovu Zack vážně. „Je to jen Max. Otevři oči a uvidíš, že se nemáš čeho bát."

Jesper nechtěl. Nechtěl se dívat, ale vyrovnanost Zackova hlasu mu srovnala myšlenky. Byla pravda, že kdyby se něco mělo stát, už by se to stalo. Bylo příliš velké ticho na to, aby tam bylo víc lidí. Rozhodl se tedy, že mu bude věřit a váhavě pootevřel oči, stále ve strachu, že první, co uvidí, bude pěst. Váhavě vykoukl zpoza krytu svých paží a přejel očima místnost.

Přesně jak Zack řekl, kromě nich tam byl pouze Max. Stál ztuhle vedle Zacka a tvářil se zhrozeně a snad i provinile.

Max byl v pořádku. Z něj strach neměl. Vzájemně si pomohli tolikrát, že útok z jeho strany byl hodně nepravděpodobný.

Očima se zasekl na dveřích do pokoje a opět zadržel dech.

„Nikdo jiný tu není," promluvil Max. „Přísahám. Jen jsem tě chtěl vidět. Strašně jsem se o tebe bál."

Když se mu podíval do očí, viděl pouze upřímnost, proto naposledy zkontroloval dveře a uvolnil se. Spustil ruce a rozechvěle vydechl. Z pohledu na jeho dva společníky bylo jasné, že i jim se ulevilo. Max k němu nejistě udělal pár kroků a tentokrát ho Jesper nechal.

„Můžu?" zeptal se Max a roztáhl ruce, pravděpodobně ostražitý po jeho posledním pokusu. Jesper kývl a Max ho bez dalšího váhání přitáhl do obětí. Tohle bylo mírné, narozdíl od toho minulého, které bylo až omezující. Nechtěl ho znovu vyděsit.

„Slibuju, že kdyby se něco stalo, tak tě ochráním." Upevnil nepatrně svůj stisk Max s odhodláním v očích. „Nemusí to být pořád naopak."

Jesper váhavě obětí oplatil. Hrudí se mu roznesl podivný hřejivý pocit. Slyšel upřímnost těch slov, viděl, že to Max myslí smrtelně vážně. Právě proto pomlčel o tom, že by toho Max proti dospělému moc nezmohl. Je to myšlenka, co se počítá.

***

Přesně jak Max slíbil, byl s ním, když přišel večer následujícího dne a byl čas se vrátit.

Dům Handersonů nikdy nevypadal tak výhružně. Ani když poprvé přijel a stanul na prahu bez nejmenší představy, jací lidé ho obývají. Stál tam, mohutná nepohnutelná hrozba, tyčící se nad ním s přísliby všeho zlého, jakmile ho pohltí. Jesper si dlouho nepřipadal tak malý.

Naposledy když ležel na zemi neschopný pohybu a rozostřujícím se pohledem sledoval světla oken panelového domu pod nimiž spočívalo jeho zlámané tělo. Ve tmě okusující jeho vědomí vypadaly stejně nedotknutelně jako hvězdy a stejně prchavě jako záře světlušek.

Max vstoupil první a povzbudivě se na něj usmál. Jesper si nemohl odpustit pocit, že jde vstříc svému zániku. Jeho šance na útěk se výrazně zmenšily se zvukem cvaknutí dveří. Byl v pasti. Znovu.

Celý se napnul, ale nebylo slyšet žádné kroky a nikdo nepromluvil. Max před ním celou dobu stál, svoji roli strážce bral naprosto vážně. Jesper ho nechal, přestože věděl, že kdyby došlo na násilí, jejich pozice by se obrátily. Nenechal by Maxe riskovat pro jeho bezpečí.

Vyšli po schodech a teprve ve svém pokoji pocítil Jesper určitý pocit bezpečí. Bylo to hloupé. Ve skutečnosti by byl ve větším bezpečí dole. Nebyl by sice krytý, ale mohl by v případě nouze vyběhnout dveřmi nebo proskočit oknem. Tady by se možná mohl zamknout, za předpokladu, že Handersonovi nemají náhradní klíče. Vyskočit z okna by mohl taky, ale hrozilo by, že by se mu něco stalo. Řešení jako řešení.

„Nevybalíš si?" zeptal se Max. Jesper pohlédl na věci, které složil na postel. Nedokázal se přimět k tomu znovu naskládat věci do skříně, když stále hrozilo, že by musel hned zase balit. Bylo mu sice řečeno, že zůstává, ale věřit tomu nemohl. Názory se mění.

„Později," odpověděl. Nechtěl mu dávat falešnou naději, ale nechtěl ho o ni ani obrat, pokud měl stále šanci. Přesto se zdálo, že Max pochopil. Nepokusil se ale Jespera uklidnit, protože se o to snažili od samého začátku a všechna mírná slova byla řečena do hluchého ucha. Musel se smířit s tím, že jediní lidé, kteří by ho mohli ujistit byli ti, kterých se bál. Ti ale nebyli přítomni.

„Zahraješ mi?" navrhl Max v naději, že tím uleví napětí, které Jespera neopouštělo ať už řekl cokoli. Čekání v tichu by mu určitě neprospělo.

Podle Jesperovy reakce to bylo správné rozhodnutí. Jeho oči se trochu projasnily a ten úzkostlivý výraz ustoupil do pozadí. Kývl, stále upnutě a příliš mechanicky vylezl na postel, načež opatrně vytáhl kytaru z pouzdra. I s ní na klíně se usadil v čele postele a začal postupně zkoušet jednotlivé struny, občas pocitově doladil ty, které nezněly správně. I s naladěnou kytarou se zarazil, ruka těsně nad strunami, nejistý pohled zastínil jeho původní nadšení. Nakonec začal mírně vybrnkávat. Prsty zkušeně nacházely akordy a struny vybíraly s neochvějnou přesností.

Max už Jespera hrát slyšel, nezeptal se poprvé. Pokaždé ho fascinovaně pozoroval, jak jeho dlouhé prsty tančily po nástroji s jistotou, již jejich majitel tolik postrádal. Klidná, uspávající melodie naplnila ticho, kterého se oba tolik obávali a dávala šanci zatlačit zakořeněný strach smířením.

Oba byli plně ponořeni ve svých myšlenkách a čas plynul spolu s každým odehraným akordem. Bylo to přes hodinu, ačkoli se to zdálo být pouze pár minutami, když se ozvalo zaklepání.

Jesperovy prsty se zastavily a hudba prudce zanikla spolu s nastalým klidem.

„Jesi, můžeme si promluvit?" ozval se hlas paní Handersonové. Nebyl to příkaz, ale žádost. Jako by to nebyl její dům.

„Dobře," pokusil se odpovědět Jesper, ale jeho hlas zněl podivně skřípnutě a slabě. Mohla ho vůbec přes dveře slyšet? Očividně ano, protože byla najednou v místnosti a obdarovala ho upřímným úsměvem, než se posadila na jeho židli se starostlivým výrazem.

„Ahoj," prolomila ticho mírně a Jesper se nepatrně uvolnil. Nevypadala naštvaně a svojí pozicí mu dala lehčí šanci na útěk. Mohl pouze hádat, jestli to byl záměr.

„Ahoj," odpověděl.

***

Jesper s ním ani nemusel mluvit, Puppy se k nim prostě připojil v pondělí po škole, aniž by se zeptal. Šel s nimi jejich obvyklou trasou a bez přestání povídal o všem možném, z většiny o sobě nebo starých časech a co se změnilo.

Jak se kluci dozvěděli, jeho pravé jméno bylo Henry, jak ho rychle začali oslovovat, protože jim přišlo divné říkat mu přezdívkou, se kterou neměli nic společného.

Společně se usadili u jednoho ze stolů v parku. Henry s nimi pořád byl, protože automaticky předpokládal, že i po letech byli nejlepší přátelé a nikdo nebyl proti. Jesper byl rád, že byl s někým, koho znal a kluci využívali příležitosti dozvědět se víc o jeho minulosti. Bylo to vítězství pro všechny.

Obávaný rozhovor předchozího večera šel překvapivě dobře. Paní Handersonová ho ujistila, že ho určitě neplánují poslat zpátky a že jeho reakce na nečekanou návštěvu příbuzných byla naprosto oprávněná, přestože by byla radši, kdyby s ní promluvil přímo a nevyděsil ji prázdným pokojem se vzkazem jako jediným vodítkem. Slíbila mu, že by nikdy nedovolila, aby mu její příbuzní nebo kdokoli jiný ublížil, pokud by měla šanci s tím něco udělat a kdyby se něco takového přeci jen stalo, že mu neukřivdí ve prospěch těch, kteří by to udělali. Ke konci jejích ujištění a slibů pomalu plakala, což bylo velkým důvodem, proč Jesper souhlasil s tím, že kdyby se něco takového mělo stát znovu, šel by za ní, místo aby beze slova zmizel.

Netušil proč, ale věřil jí. Přijmul její sliby, přestože je nejspíš nemohla dodržet a nechal se uchlácholit myšlenkou na oddálení neodvratného.

„Jesper byl vždycky dobrý v hrách. Hlavně v kartách," poznamenal Henry.

„Vážně? My jsme karty vlastně ještě nehráli." Zamyslel se Zack. „Mohli bychom to někdy napravit."

„Předem ti říkám, že to nemá cenu. Jesper neprohrává," prohlásil vážně Henry.

„To se uvidí." Podíval se na jmenovaného Al vyzývavě.

„Nějak si věříš." Šťouchnul do něj Eddie.

„Proč bych neměl?" Pokrčil Al rameny.

„Protože Foxy fixluje," zasmál se Henry a všichni se na něj překvapeně podívali.

„Cože?" zeptal se Zack zaraženě, protože si nebyl jistý, jestli slyšel dobře.

„Podvádí!" zopakoval Henry hlasitěji, protože ho bavilo, jak se tváří. „A je v tom zatraceně dobrej. Vždycky všechny o všechno obral. O peníze, věci, jídlo... Takový ty drobnosti, který u sebe děti tahaj. Co chtěl, to dostal."

Kluci na něj chvíli nevěřícně zírali, než se podívali na Jespera. Čekali, že to popře, protože to vůbec neznělo jako on, ale Jesper se k jejich šoku usmíval. Jen trochu, ale bylo jasné, že se svým způsobem baví.

„Nechápu, proč jim to nedošlo. Pokaždý se ale objevil někdo, kdo se mnou chtěl hrát." Zavrtěl Jesper hlavou. Kluci zůstali v zaraženém tichu, protože se právě bez nejmenší známky studu přiznal.

„Tohle na mě nezkoušej. Moc dobře víš, proč to nikomu nedošlo." Zazubil se Henry, než se znovu otočil na kluky. „Dělá čest svýmu jménu. Je opravdu lstivej jak liška. Aby ho nikdo nepodezíral, jednou za čas schválně prohrál, ale jen ty hry, u kterých nebyly až moc vysoký sázky a u kterých byli svědci. Tím přiměl ostatní, aby si mysleli, že mají šanci, takže se zase všichni nahrnuli a on ve výsledku vydělal. Vždyť on oškubal i několik dospělých, když byli dost blbý, aby s ním hráli."

„Ti byli nejlepší. Dávali nejvíc peněz." Kývl Jesper.

„A nikdo nepodezíral jedenáctiletýho kluka z podvodu," zasmál se Henry, načež přehodil ruku Jesperovi přes ramena ignorujíc cuknutí, které si tím vysloužil. „Měli bychom to znova rozjet. Peníze by se mi hodily, nebudu lhát."

„Já už to nedělám." Zavrtěl Jesper hlavou. „Promiň."

„Proč ne?" Protáhl Henry obličej nespokojeně.

„Už peníze nepotřebuju. Tamto bylo spíš z nutnosti než pro zábavu. Pamatuješ si přece na Garnery?" Podíval se na něj nejistě Jesper.

„Ani ne. Měl bych?" Zamračil se Henry. „Jaký ale můžeš mít důvody, abys v jedenácti obíral lidi, to netuším."

„Zapomeň na to," nerozvedl to už Jesper. „Prostě to už nedělám."

„Co bylo s Garnery?" zeptal se Zack zvědavě, ale Jesper se na něj jen podíval a zavrtěl hlavou.

„Uvidíš, že si to ještě rozmyslíš," prohlásil sebejistě Henry.

***

„Nosíš s sebou pořád karty?" vyrušil ho z myšlenek Henry.

„Jasně," převzal iniciativu Jesper a vytáhl ze své tašky balík karet na canastu. Byla to jedna z věcí, které měl vždy u sebe, přestože nebyla nijak užitečná. Byl to zvyk.

„To je s sebou taháš vždycky? Proč jsme si ještě nezahráli?" Protáhl obličej Al nespokojeně. „Umíš poker?"

„Trochu." Pokrčil rameny Jesper.

„Nějak si zeskromněl." Zašklebil se Henry, načež se nezaujatě podíval na kluky. „Není hra, ve který by prohrál. Je zatracenej génius."

Jeho slova podporoval způsob, jakým Jesper karty míchal, nemusel se ani soustředit, jeho ruce pracovaly sami. Udržel karty, kdy by je ostatní pustili a karty se míhaly s precizností a rychlostí někoho, kdo přesně věděl, co dělá.

„Řekl vám, že umí perfektně španělsky?" zasmál se trochu nevěřícně Henry. „Naučil se to poslechem za dva měsíce."

Kluci upřeli nevěřícné pohledy na jejich kamaráda, který skončil s mícháním a nyní si mnul zátylek, nesvůj ze vší pozornosti.

„To není úplně přesný," zamumlal. „Za dva měsíce jsem jim přibližně rozuměl. Doladil jsem to později."

„Přesto. Kdo sakra rozumí cizímu jazyku za tak krátkou dobu?" nedal se Henry.

„Bylo to užitečný. Ušetřilo to křičení, když jsme jim nerozuměli." Pokrčil Jesper rameny, protože nechápal, co na tom bylo zvláštního. Bylo to stejné jako když se naučil hledat třídu v chaosu na chodbách ve škole. Prostě se adaptoval novým podmínkám. Učil se, co pro něj bylo praktické a co mu usnadnilo život. Učit se pomalu nebylo možností, když na tom záviselo, jak bude jeho život pokračovat.

„Kdo by na tebe křičel?" Zamračil se Zack.

„Mý pěstouni. Sice uměli anglicky, ale doma mluvili zásadně španělsky. Hodí se vědět, co po tobě chtějí, než aby se začali vztekat," vysvětlil, jako by o nic nešlo. „Co chcete hrát?"

„Canastu," prohlásil Henry okamžitě.

„Nevychází dvojice." Zamračil se trochu Jesper, než mu tvář rozjasnilo osvícení. „Nemám hrát?"

„Já nebudu hrát," přihlásil se Eddie. „Stejně neznám pravidla. Můžu se dívat."

Jesper zaváhal, ale poté začal rozdávat karty. Jeho společníci ale nezapomněli rozhovor, který byl přerušen.

„Proč ses naučil rusky a francouzsky?" zeptal se Zack, který doufal, že to také nebylo z potřeby. Neuměl si představit, jak by někdo mohl být na někoho naštvaný, protože mu nerozumí, když nezná ani základy jeho řeči. To nebylo fér.

„Ty ses naučil další dva jazyky?" Vyvalil oči Henry, ale poté s dlouhým výdechem zavrtěl hlavou. „Já ani nevím, proč se divím."

„Chtěl jsem pochopit jednoho kluka, který měl stejný pěstouny. Pořád mluvil rusky, aby mu nikdo nerozuměl. Často si povídal pro sebe, prostě jsem to pochytil," odpověděl Zackovi Jesper, přičemž si srovnal karty, držení ruky nenucené, ale bez odporu zkušené. „Francouzsky jsem se naučil v New Orleans. Často jsem tam mluvil s jedním starým pánem, který neuměl anglicky, ale dokázal hodně dlouho vyprávět. Nikdo ho neposlouchal."

„Tebe poslali až do New Orleans?" Zarazil se nevěřícně Eddie. „To můžou?"

Jesper se nepatrně zarazil, ale rychle to zakryl.

„Byl jsem tam na školním výletě," odpověděl. Henry vedle něj si pobaveně odfrknul, ale nic neřekl. Už jen díky tomu se klukům zdálo, že tam něco nesedělo. Bylo jasné, že Henry věděl víc, než oni a nemohli popřít, že pocítili určitou žárlivost.

„Jak říkám, génius. Pomalu mě děsí, jak rychle se učí," prohlásil Henry.

Nebylo to taky, že by pochybovali o Jesperově inteligenci, věděli, jak chytrý a vynalézavý dokázal být. Už opět si to ale nedokázali představit. Už jen uvědomění, kolik jazyků v jeho věku uměl, bylo jasným důkazem, ale bylo snadné si toho nevšímat, když byl pořád potichu. Říkali si, že vnímá mnohem víc, než bylo zřejmé. Kolik si toho pamatoval z jejich rozhovorů a co mu zůstalo skryto v očích? Jak vypadal svět z jeho pohledu?

Eddieho dokonce napadlo, jestli to nemělo nějakou spojitost s jeho záhadnou intuicí, že se něco děje. Už četl o možnosti, kdy lidský mozek pracoval podvědomě s pravděpodobností a dokázal si z toho vyvodit věštby. Jenže to nevysvětlovalo, co přesně ho táhlo neznámým směrem. I kdyby bral v úvahu pravděpodobnost, nemohl přeci vědět, co se kde stane a v jakou dobu.

Hráli karty dobrou hodinu, a přitom si povídali o tom, jaký přesně měl Jesper s Henrym vztah. Henry sám se zdlouhavě rozpovídal bez velkého pobízení a živě o všem vyprávěl, Jesper pouze občas polohlasně opravil nějakou přehnanou nepřesnost, přičemž mu na tváři pohrával menší úsměv.

Ve výsledku se dozvěděli rozvinutý příběh o jejich podvodech v kartách. O Jesperovi, který byl jako Petr Pan se skupinou svých vlastních ztracených kluků. O jeho vedení, jak se mu i přes jeho malý věk všichni klidili z cesty, protože souboje neprohrával, i když byl protivník dvakrát tak těžký. Jak jeho přízvisko bylo známé na celé škole i mimo ni. Bylo zvláštní to poslouchat. Představovat si dobu, kdy byl Jesper neohrožený a temperamentní.

Dle všeho to nebyl pouze Foxy a Wolfy. Jejich skupina byla větší, složená z problémových dětí, které braly každou příležitost si obzvláštnit den. Každý z nich měl svoji vlastní zvířecí přezdívku a společně za sebou táhli chaos kamkoli šli, přičemž je z toho Jesper vždy dokázal zázračně vymluvit.

Jediná chvíle, kdy rozhovor ustal byla, když Henry zmínil neoficiálního člena jejich dětského gangu, Raccoonyho.

K šoku kluků Jesper div neskočil přes stůl, aby Henryho zastavil s nečekanou prudkostí a divokým pohledem. V očích jeho kamaráda se mihlo pochopení a slíbil, že už bude zticha. Po těch slovech už se Jesper neusmál a ani rozhovor se znovu nevrátil do původně uvolněné atmosféry.

Nebylo až takovým překvapením, že Henry své slovo nedodržel a brzy začal opět mluvit.

„Tak co, Foxy? Nějaký další oběti systému od doby, kdy jsme spolu naposledy mluvili?" zeptal se Henry nadlehčeně. Jesper se zamračil a oči mu zastřelo něco nejasného. Nezvedl pohled od svých karet.

„Jim umřel," odpověděl překvapivě klidně na to, jaký význam ta slova měla, načež odhodil kartu. Zack s Eddiem nasadili stejně překvapené a svým způsobem vyděšené pohledy. Dřív, než ale stihl kdokoli z nich opatrně promluvit nebo projevit účast, Henry opět bezostyšně prolomil napjaté ticho.

„Netuším, kdo to byl," prohlásil bez nejmenší známky empatie, čímž si vysloužil naštvané pohledy od jejich tří společníků.

„Jednou jsem s ním měl stejný pěstouny. Jinak se mnou často spal na palandě v dětským domově," vysvětlil Jesper. „Ani nevím, s kým tam budu teď."

„To je mi líto," promluvil přiměřeně tiše Eddie dřív, než by Henry znovu otevřel pusu. „Co se stalo?"

Fakt, že to Jesper podal tak, že se tam vrátí, nikomu neunikl, ale nikdo to v danou chvíli nechtěl otevírat, když to bylo zastíněné něčím tak vážným.

„Předávkoval se. U svých posledních pěstounů ukradl nějaké prášky a první noc zpátky v dětským domově je všechny spolykal. Ráno se už neprobudil," odpověděl Jesper. „Ironií je, že on byl vždycky ten, co se o všechny staral. Každýho dokázal rozveselit."

„To je hrozný," téměř zašeptal Zack, kterého to vyděsilo. Dokázal si živě představit, že by Jesper udělal to samé a bylo mu z toho špatně.

„Stává se to." Pokrčil Jesper rameny. „Zbývaly mu dva roky a byl by venku. Netuším, co se muselo stát, že to vzdal."

***

Po katastrofě, kterou se stala hra karet byli všichni příliš zahlceni emocemi a myšlenkami, než aby drželi smysluplné debaty. Procházeli tedy městem s plánem to brzy rozpustit.

Jesper plánoval zamířit do zverimexu splnit své povinnosti, které přes víkend zanedbával. Už se paní Romingové omluvil, ale stále jí to potřeboval vynahradit.

„Dáme pracky?" zeptal se zničehonic Henry s rozzářenýma očima. Jesper na něj překvapeně zamrkal, protože tahle slova neslyšel už dlouho.

„Nejsem si jistý, jestli to pořád zvládnu," přiznal a zamyšleně se podíval na svoje ruce. Normálně by to asi nebyl problém, ale už přes týden nic nejedl a celkově si poslední dobou připadal slabší. Věděl ale, že sílu pořád měl. Navíc vážil míň v porovnání k výšce.

„Od toho jsou výzvy." Zazubil se Henry. „Nevíš, dokud to nezkusíš."

„Co jsou pracky?" zeptal se zvědavě Zack, který si už opět připadal úplně mimo. Zdálo se mu, že ti dva občas mluvili cizí řečí a upřímně, docela Henrymu záviděl, že měl s Jesperem takový vztah. Podle všeho ho ale měl šanci vybudovat, než se Jesper uzavřel.

Henry si jeho otázky nevšímal a místo toho se zkoumavě zadíval kolem sebe, než si se spokojeným výrazem založil ruce. „Jedna minuta, k tamtěm schodům, odsud."

Hlavou ukázal na pár schodů mezi dvěma domy vedoucí do další uličky. Byly od nich tak pět metrů. Jesper si vzdálenost prohlížel se zamyšleným výrazem, přičemž mu bylo téměř vidět na očích, jak počítá.

„Výhra?" Podíval se na Henryho koutkem oka.

„Koupím ti velkej milkshake, když to dáš bez dotyků," odpověděl Henry vážně. Jesper to ještě chvíli zvažoval, než kývnul.

„Platí."

„No dobře, k čemu ses právě upsal?" nechápal Al.

„O nic nejde." Pousmál se na něj nevinně Jesper. „Je to jen hra."

„To doufám," zamumlal Zack.

„Co jsem tak pochopil, jedná se o sázku," vložil se do toho Eddie, načež se otočil na Henryho. „Co z toho budeš mít ty, když to nedá?"

Oslovený na něj chvíli zmateně zíral, než se mu na tváři roztáhl kojotí úsměv. „Výhradní právo se smát, až si rozbije ksicht."

„Tak počkat." Zamával odmítavě rukama Zack. „On se u toho může zranit?"

„Jen, když spadnu," uklidňoval ho Jesper, který si vytáhl z tašky tenké černé rukavice z hrubé látky.

„Rukavice?" Podivil se Eddie. Už ho začínalo zajímat, co všechno s sebou Jesper nosí. Věděl, že učebnice to nejsou.

„Abych si nesedřel ruce," vysvětlil klidně Jesper, načež si sundal mikinu i přes zimu a začal si zastrkovat tričko. Postavil se k Henrymu, rychle se protáhnul a tázavě se na něj podíval.

Jeho starý kamarád už držel telefon s připraveným časovačem a zubil se jako maniak.

„Připrav se," upozornil a Jesper k velkému překvapení jeho zbylých společníku v jednom plynulém pohybu přenesl váhu na své ruce a nohy vyšvihl nad sebe, čímž se dostal do téměř perfektní stojky.

„Start!" Spustil čas Henry a Jesper se dal do pohybu. Teprve tehdy klukům plně došlo, že měl po rukou dojít k danému cíli. V tu chvíli na něj ani nemohli být naštvaní, že tohle určitě nebyl klidový režim. Na to byli moc ohromení a nadšení z toho, co viděli.

Jesperovi první kroky byly nejisté a vypadalo to, že se převáží, ale rychle získal svoji stabilitu a zvýšil tempo, čímž si získal hlasitý jásot a povzbuzení od svých společníků. Kluci se bez odporu nechali strhnout sázkou a velkýma očima sledovali, jak jejich kamarád postupuje.

Henry zamračenýma očima kmital od Jespera k času, ale že neuvidí pád bylo jasné pomalu od začátku a když Jesper jednou rukou poplácal schod, musel uznat, že bude muset kupovat milkshake.

Kluci začali hlasitě oslavovat výkon svého kamaráda a nejspíš bylo štěstí, že kolem nich nikdo nebyl, protože jinak by strhli veškerou pozornost.

„Ještě počkej," zastavil Henry Jespera, než se stihl normálně postavit. „Dej to nad schody, už mimo čas, a koupím ti ještě jeden."

Jesper se na něj ze své pozice zamračil, což působilo trochu neohrabaně. „Ty mě prostě chceš vidět spadnout."

„Možná." Pokrčil Henry rameny, čímž si vysloužil nevěřícné pohledy od ostatních. „Ale neříkej mi, že ti to nestojí za to."

Jesper jen prudce vydechl a váhavě se vytáhl na první schod, nohy se mu nebezpečně zakývaly. Kluci k němu zděšeně přiskočili, ale nedotkli se ho.

„Počkej!"

„Tohle nemusíš. Já ti ten shake klidně koupím."

„Opovaž se spadnout!"

Najednou už to nebyla taková sranda. Jedna věc byla, kdyby Jesper spadl na rovině a jiná, kdyby si rozsekl hlavu o schod. Ani jeden z nich se ho ale nepokusil zastavit jinak než slovně, protože přestože měli strach, zajímalo je, jestli to zvládne. Henry to mezitím sledoval s jistým morbidním potěšením.

Ani tentokrát mu ale nemělo být dopřáno. Jesper se sice trochu motal, ale pokaždé se vyrovnal, než přešel na další schod, čímž se pomalu, ale jistě, dostal až nahoru, kde pokrčil lokty, aby se co nejvíce přiblížil k zemi a přes záda se lehce kotoulem postavil na nohy. Celé by to působilo neuvěřitelně elegantně, kdyby se hned poté nenahnul prudce do strany. Zachytil se ale včas zdi a rychle rozmrkával černé skvrny, které se mu vyrojily před očima po prudké změně polohy.

Kluci za ním rychle vyběhli a když se ujistili, že mu nic není, nadšeně a hrdě se začali usmívat.

„Si blázen, Jesi!"

***

V úterý přišel Eddie s plánem, jak se pokusit přerušit Jesperovu hladovku, která už všechny začala silně znervózňovat.

„Nechtěl bys je zkusit?" zeptal se Eddie, přičemž přišoupl balíček s krekry blíž. „Nesmrdí a nemají prakticky žádnou chuť, takže by ti nemusely vadit."

Jesper na balíček pochybovačně hleděl, zatímco kluci nervózně čekali na jeho odpověď. Už byli totiž opravdu hodně znepokojení délkou jeho hladovky. Přeci jen už to bylo přes týden a Jesper si nemohl dovolit shodit váhu.

K jejich úlevě si nakonec jeden vzal a váhavě si z něj ukousl. Žvýkal mučivě pomalu, než polkl, za což byl Eddie rád, protože strávil hodiny čtením o hladovění a věděl, že hltání by bylo špatné. Jesper se trochu zamračil, ale nevypadal, jako by měl opět zvracet. Naopak snědl i zbytek krekru a kluci měli chuť vyskočit na nohy a začít oslavně tančit. Spokojili se ale jen s tím, že se nadšeně usmívali, což nikdo v jejich blízkosti nechápal.

Ten den Jesperovi došlo, že už bylo načase se z toho vyhrabat. Přeci jen, už dokázal být poblíž jídla, aniž by se mu zvedal žaludek a ani pach mu nevadil. Už tedy šlo čistě o nejistotu a to, že necítil potřebu jíst. Už to ale bylo moc dlouho, musel to skončit.

Stavil se tedy po škole v obchodě, kde nakoupil džusy a nějakou zeleninu. Po zbytek dne pomalu upíjel z džusu, stejně jako následující den.

Ve středu skončil v kuchyni, voda na plotně, prkénko na stole a nůž v ruce, zkušeně krájejíc mrkev na tenká kolečka.

„Copak to děláš?" zeptala se zvědavě paní Handersonová. Jesper sebou překvapeně cukl, protože si jí do té doby vůbec nevšiml a nesnášel, když se na něj někdo připlížil. Nikdy to nepřineslo nic dobrého. Díky tomu si málem uřízl prst, ale štěstí bylo pro jednou na jeho straně. Když se setkali pohledy, omluvně se pousmála a v hlavě si poznamenala, aby pro příště byla trochu hlasitější ve svém příchodu.

Jesper se rychle uvolnil, když mu došlo, že o nic nejde a vrátil se ke krájení mrkve.

„Napařenou mrkev," odpověděl, což ještě více přispělo k její zvědavosti a pocítila dokonce záchvěv naděje.

„Pro sebe?"

To ho trochu zarazilo, ale kývl. „Ano, ale můžu jí udělat víc, pokud chcete?"

„To je dobrý, jen mě to překvapilo." Zavrtěla hlavou. „Už jsem se začínala bát. Chceš zase začít jíst?"

„Upřímně, nechce se mi, ale vím, že bych měl." Pokrčil rameny. Zmateně se zamračila, a proto to rozvinul: „Hlad většinou po třech dnech mizí. Takže mi nepřijde, že by mi něco chybělo."

„Proč zrovna mrkev?" snažila se více pochopit jeho činy.

„Nechci, aby mi bylo zase špatně. Po nějaké době bez jídla není dobrý nápad začít jako bych nikdy nepřestal. Napařená zelenina je dobrý způsob, jak si zvyknout. Lehce se tráví," vysvětlil. Překvapilo ji, jak klidně o tom mluvil a kolik o tom věděl. Bylo vidět, že se s daným problémem nevypořádává poprvé. Zatlačila ale lítost do pozadí a spíše se radovala z faktu, že tohle špatné období odeznívá a její chyba bude konečně napravena.

Ještě větší radost jí udělalo, že s ní Jesper mluvil. Většinou si vše držel pro sebe, ale nyní se jí otevřel s tím, jak by mu mohla pomoct. Dokonce cítila určitý druh hrdosti při pomyšlení, že se o sebe staral. Věděl, že to, co se dělo nebylo v pořádku a snažil se s tím něco dělat, aniž by ho k tomu kdokoli tlačil.

V tu chvíli měla pocit, že by se věci mohly vrátit do pořádku. Spolu to nějak zvládnou, i když si Jesper ještě neuvědomoval, že na to není sám.

Co můžu říct na svoji obhajobu?
Rušný konec prázdnin, chaos přicházející se začátkem školy...
Všichni víme, že jsou to jen výmluvy, ale ssssh. Snaha se cení.
Omlouvám se, že s další kapitolou přicházím tak pozdě, ale myslím si, že je dobrá.

Jesperova minulost se pomalu odhaluje a můžu vás ujistit, že už brzo se odkryje ještě víc. Blížíme se k odpovědím na většinu otázek.

Uvidíme se u příští kapitoly!
(Snad dřív než za několik měsíců)

(27. 10. 2021)