Sobota skončila naprosto katastrofálně, ale nikoho ani nenapadlo, jaké by mohla mít následky. Nikoho, kromě Jespera.

Probudil se až skoro v deset, což bylo v jeho měřítku hodně pozdě. V pokoji byl sám. Za to byl rád, protože si připadal hrozně. Po bolesti už sice nebylo ani památky, ale měl pocit, jako by k matraci přirostl. Jeho tělo pro něj bylo příliš těžké, rozespalost mu slepovala oči a na jazyku cítil podivnou hořkou pachuť.

Díky tomu byl zmítán nutkáním hned zase usnout. Udržet se při vědomí bylo náročné a dlouho se potuloval na hranici spánku. Z postele se zvedl až kolem jedenácté.

Chození mu přišlo jako něco nepřirozeného, nohy měl nezvykle slabé a třásly se mu, ale čím déle stál, tím větší jistotu získával. Dokonce se mu i pročišťovala hlava. Před opuštěním pokoje si opláchl obličej, aby se lépe probral, převlékl se a vydal se dolů. Potřeboval se projít.

V kuchyni byla paní Handersonová a připravovala oběd. Když si ho ale všimla, všeho nechala a otočila se k němu se starostlivým, provinilým výrazem. Chvíli tam jen stáli naproti sobě a nepříjemné ticho se táhlo.

Nakonec se od jídelního stolu ozval pan Handerson: „Jak ti je?"

„Dobře, děkuju," přešlápl Jesper. Handerson jen cosi zamručel a dál se věnoval svým novinám.

„Dáš si snídani?" odhodlala se nakonec promluvit paní Handersonová. Stále zněla nejistě.

Jesper střelil pohledem po jídle na kuchyňské lince a plotně. To bylo vše, co bylo třeba k tomu, aby se mu žaludek stáhl, hrdlo sevřelo a dech zadrhl. Celý zbledl, když se připomněl dávicí reflex. Rukou si zakryl pusu a urychleně vycouval z kuchyně. Do schodů vyběhl o překot, až málem zakopl a zmizel ve svém pokoji.

Mezitím paní Handersonová zůstala stát u plotny a zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. Připadala si, jako by jí dal někdo ránu do břicha. Hrudník se jí sevřel ještě hlubší vinou. Otočila se na svého muže se zoufalstvím a strachem v očích.

„Co jsem to provedla?"

***

Max si nebyl jistý, co přesně se v sobotu pozdě večer stalo. Věděl jen, že našel Jespera v koupelně na zemi a že ho to hodně vyděsilo. Nejdřív ho napadlo, že dostal další záchvat a tentokrát se při něm praštil do hlavy až moc silně. Nikde ale nebyla ani stopa krve a Jesper se při třesení probral.

Jakmile mu došlo, že je mu špatně, snažil se ho dostat do postele, ale nepohnul s ním ani o píď. Lhal by, kdyby řekl, že ho neranilo, když ho Jesper poslal pryč. Znělo to mrzutě a byl to spíše příkaz než žádost, což u něj nebylo obvyklé. Strach o něj ale převládl, protože pokud se choval takhle, nejspíš mu opravdu nebylo dobře.

Po podání prášku doufal, že už bude vstřícnější, ale ani tehdy se nepohnul. Max pouze polykal poznámku, že by si měl vzít oba dva. Nechal ho tam a něco přes půl hodiny jen ležel na své matraci a zíral na strop. Vadilo mu, že toho nemohl udělat víc, ale vzdát to nechtěl, přestože ho Jesper odháněl.

Proto se tam vrátil znovu a ulevilo se mu, když si tentokrát už nechal pomoct. Bylo vidět, že to nejhorší už odeznělo.

Pomohl mu do postele a nedlouho poté si uvědomil Jesperův upřený pohled. Jes se sotva držel vzhůru a nepromluvil, ale ten pohled říkal naprosto vše. Byl zmatený, ale hluboce vděčný. Jako by se ptal, čím si tu pomoc zasloužil. To Maxe jen utvrdilo, že udělal správnou věc, že ať se Jesper bránil sebevíc, o pomoc stál. Jen musel být člověk dost tvrdohlavý, aby se dostal blízko.

***

Zatímco se u Handersonů začali projevovat následky špatných rozhodnutí, Zack byl u Eddieho. Bez velkého soustředění hráli karty a povídali si. Jako skoro pokaždé, když s nimi nebyl Al, téma hovoru se stočilo k jejich nejnovějšímu kamarádovi. Zvláště po tom, jak dopadlo jejich poslední setkání to bylo nevyhnutelné.

„Podle mě se na to díváme špatně," prohlásil po chvíli zamyšleně Zack, „Co když to není spousta jednotlivých problémů, ale jeden velký a všechno ostatní jsou jen jeho následky? Napadlo mě to, když jsem se dozvěděl o jeho fobii, ale teď, když víme, že ji neměl vždycky, jsem si tím jistější."

„Dávalo by to smysl," přitakal Eddie, „Chceš tím říct, že tohle všechno jsou jen symptomy něčeho vážnějšího?"

„Proč by ne?"

„Je pravda, že psychické zdraví je dost složitá záležitost," našpulil Eddie přemýšlivě pusu, „Jakmile je jeden problém, ostatní se začnou tak nějak nabalovat."

„Myslím, že se mu před těmi čtyřmi roky stalo něco, co tohle všechno způsobilo. Pravděpodobně něco s vodou. Třeba se málem utopil," navrhl Zack.

„Možná. Pokud je to, jak říkáš, mohl by se vzpamatovávat z nějakýho traumatu," pokývl Eddie, „Takže PTSD?"

„Nemají to vojáci?" zamračil se Zack nejistě.

„Spousta lidí na to trpí," zavrtěl hlavou Eddie, „Ne jenom vojáci. Stačí na to traumatizující zkušenost. Topení je podle mě dostačující."

„Neměli bychom dělat závěry. Tohle zní dost vážně," nelíbilo se Zackovi, že došli tak rychle k něčemu takovému na základě jedné informace.

„Můžeme dát dohromady, co zatím víme a zkusit o tom zjistit víc. Po tom bychom snad mohli něco vyvodit," navrhl Eddie a vytáhl ze své tašky poznámkový bloček, „Sepíšeme jeho problémy, o kterých víme."

„Dobře," souhlasil zdráhavě Zack, „Víme, že má aquafobii a že trpí na panické záchvaty nebo úzkost, jak si řekl. Budeme počítat problém s dýcháním samostatně?"

„Je to symptom, tak radši jo," zapisoval Eddie, „Dál tu máme fakt, že skoro nejí a jsem si docela jistý, že má problém se spánkem. Je věčně unavený."

„To je všechno, ne?" uvažoval Zack.

„Určitě ne," zamítl Eddie, „Ještě tu máme například jeho přehnanou lekavost."

„To počítáme taky?"

„Abychom zjistili, o co jde, nemůžeme se soustředit jen na zjevné problémy. Jeho chování je taky důležitým faktorem," ujistil ho Eddie.

„Tak pravil doktor," prohlásil Zack s provokativním úsměvem, „Dobře doktore, v tom případě se seznam rozšiřuje. Nedokáže se dlouho soustředit, je uzavřený, ke všemu je strašně smířlivý, jako by na ničem nezáleželo. Nebo spíš jako by nezáleželo na tom, co se děje jemu, o ostatní se stará. Podle něj je všechno jeho vina. Pořád se omlouvá. Přetvařuje se. Jsem si docela jistý, že než dostal zpátky kytaru, nic ho nebavilo. Chybí mu motivace ke skoro všemu. Pamatuješ na dvacet otázek? Řekl, že se neusmívá, protože neví, proč by měl."

„Páni. Věčně zapomínám, jak dokážeš být všímavý," dokončil poznámky Eddie, načež je všechny přečetl nahlas. Oba se nad tím v nastalém tichu zamysleli a Zack se začal v soustředění houpat na židli.

„Zní to strašně depresivně," prohlásil nakonec, načež vyvalil oči a málem se poroučel k zemi. Jakmile na židli získal rovnováhu, podíval se na Eddieho téměř vyděšeně.

„On má depresi!" vjel si rukou do vlasů, přičemž si v hlavě znovu začal procházet, co věděl. Sedělo to až znepokojivě dobře.

„Uklidni se. Sám si řekl, že bychom neměli dělat závěry," snažil se ho přesvědčit Eddie, „Nevíme, jestli mu vůbec něco je. Možná to zbytečně zveličujeme. Nevíme, jestli se takhle nechová normálně, nebo jestli jen nemá špatný období. Známe ho sotva dva měsíce."

Zack mu pohled nepřesvědčeně opětoval. Věděl, že to z hlavy nepustí a tušil, že vedle Jespera bude od téhle chvíle mnohem pozornější.

***

„Jmenuje se Bambi," přikyvovala Carmen klidně, „Je jí něco kolem roku, ale je moc chytrá. Záchůdek používat umí a má ráda lidi, i cizí snáší dobře."

„To je sice moc hezký, ale nepamatuju si, že by ses nás ptala, jestli můžeš mít kočku," mračil se dál Handerson.

„Mluvila jsem o tom," oponovala mu.

„Ale neptala ses."

„Ber to takhle," začala Carmen, „Je mi sedmnáct a je jen otázka času, kdy si najdu vlastní bydlení. Bambi pak půjde se mnou, takže je to jen dočasný."

„Počkat," vložila se do toho paní Handersonová, „Kdo mluvil o stěhování?"

„Přece tu nebudu bydlet věčně," usmála se na svoji matku Carmen smířlivě.

„Zpátky ke kočce. O tomhle tématu ještě slyšet nechci," zamítla nesmlouvavě paní Handersonová.

„Žádná kočka tu nebude," prohlásil Handerson vážně.

„Vždyť skoro nejsi doma. Ani bys nevěděl, že tu je a starala bych se o ni já. Všechny výdaje za ni by šli z mých peněz," přesvědčovala ho dál.

„Všude budou chlupy!" nedal se.

„Existují způsoby, jak se jich účinně zbavit. Stačí si na ně koupit váleček, a navíc ji můžu vyčesávat," argumentovala Carmen rychle.

Jesper, stojící v chodbě a tiše naslouchající, ucítil, jak se mu něco opřelo o nohu a když se podíval, střetl se s pohledem dvou modrozelených očí. Bambi se mu znovu otřela o nohy a tiše mňoukla. Bezmyšlenkovitě si klekl a podrbal ji za ušima a na zádech, až prohýbala hřbet, aby se natiskla na jeho ruku. Spokojeně přitom předla a jak ji tak sledoval, menší úsměv si našel cestu na jeho tvář.

„Myslím, že jedna kočka by nebyla nic hrozného," ozvala se paní Handersonová po chvíli.

„Ty jí to dovoluješ?" pozvedl obočí pan Handerson překvapeně.

„Ano, a ty?"

Něco si zamručel, načež na Carmen přísně pohlédl: „Jestli bude dělat bordel, poletí."

„To jsme na tom stejně," zašeptal Jesper sotva slyšitelně směrem k Bambi.

„Děkuju!" obejmula své rodiče Carmen s vítězstvím v očích.

Jesper se zvedl a vydal se do svého pokoje. Bambi běžela za ním.

***

Úterní odpoledne se ničím nelišilo od normálu. Minimálně ne ze začátku. Jesper trpělivě čekal u skříněk, než se kluci konečně rozloučili s některými lidmi a společně vyšli do města. Procházeli ulici za ulicí a povídali si o svých dnech nebo věcech, které byli moc těžké na povídání přes zprávy. Jesper jako obvykle nemluvil, pokud mu nebyla položena otázka nebo pokud se to od něj jednoduše nečekalo.

Jako obvykle také zašli do pizzerie. To bylo další čekání na Jesperově straně. Nikdy s nimi nechodil dovnitř. Bylo mu to hloupé, protože nikdy nic nekoupil. Navíc to byla dobrá připomínka, že mezi ně ve skutečnosti nepatřil.

Obvyklé bylo i to, že o pár minut později kluci vyšli s krabicí pizzy a společně došli do parku, kde obsadili jednu z laviček.

Dříve s nimi Jesper neseděl, protože to byl na jeho vkus příliš těsný kontakt vzhledem k velikosti lavičky. Jenže se zdálo, že pokaždé, když si sedl na zem, byli z toho nesví a jejich nadšení už nebylo tak výrazné. Když si tam s nimi poprvé sedl, připadal si tam strašně nepatřičně. Nevěděl, co si myslet o tom, že byl těsně namáčknutý na něčí bok. Bylo to dlouho, co cítil tak blízký kontakt a nevěděl, jestli se mu to líbí, nebo ne.

Po chvíli si byl docela jistý, že tam být nechce, jenže přemístění se zdálo být ještě horší než udržení pozice. Nechtěl, aby to brali jako urážku. Navíc se zdálo, že jsou takhle spokojení. To trapné ticho bylo pryč. Díky tomu mu bylo hloupé si další den sednout znovu na zem. Očividně ho na té lavičce chtěli... Ať už k tomu měli jakýkoli důvod.

Už mu to tolik nevadilo. To prvotní nepohodlí ustupovalo. Nejradši seděl vedle Zacka, ačkoli to nikdy neřekl. Přišlo mu to tak správné, nejspíš proto, že mu tolik připomínal-. Ne, tahle myšlenka byla špatná. Zack byl někdo úplně jiný a Jesper si připadal jako zrádce za ten podvědomý pocit.

Eddie také nebyl špatný. On nikdy nepůsobil jako sebemenší hrozba a vždy si udržoval svůj klid. Jeho přítomnost byla uklidňující a jako jediný se snažil nechat Jesperovi alespoň nějaký osobní prostor. Nemačkal se na něj tolik, přestože tím naopak obtěžoval své zbylé dva společníky.

Co Jesperovi vadilo bylo, když seděl vedle Ala. Nebylo to tak, že by ho neměl rád. Šlo o to, že si byl docela jistý, že on nemá rád jeho. Bylo jen normální, že nechtěl sedět tak blízko u někoho, kdo ho nejspíš nenáviděl. Nenávist byla silné slovo. Al ho spíš toleroval. Jesper o tom byl přesvědčený.

Proto nebyl schopný se ani v nejmenším uvolnit, když byl v jeho tak těsné blízkosti, když ho Alův loket občas neúmyslně šťouchnul do boku. Seděl napnutý jako struna po celou dobu. Nikdy si nestěžoval.

Ani nemusel. Ti tři nemuseli být geniální, aby byli všímaví. Rychle si uvědomili, že něco bylo špatně a došli k dalšímu tichému srozumění. Al už vedle něj nikdy neseděl. Trápilo je, že Jesper z nějakého důvodu zůstával vedle Ala ostražitý, ale nehodlali to říkat nahlas, když už tak byl obrovský úspěch, že si vůbec nechal zasahovat do svého osobního prostoru. Říkali si, že ostatní přijde s časem.

***

Když otevřeli krabici a roznesla se kolem nich omamná vůně pizzi, která většinou dokázala nahnat sliny každému, Jesper sevřel pevně rty a snažil se udržet svůj žaludek na uzdě. Zack, který si jeho pohled špatně vyložil, k němu postrčil krabici blíž.

„Víš, že si můžeš vzít," pobídl ho brunet a sám se zakousl do jednoho kousku. Jesper odmítavě zavrtěl hlavou, čímž ale vyburcoval k akci Ala, který byl také přesvědčený, že byl jen zdrženlivý. Ten vzal kousek pizzi a naklonil se přes opěradlo lavičky, čímž mu ho strčil téměř před nos.

„No tak, Jesi, ty víš, že to chceš. Vidím ti to na očích," přesvědčoval ho Al vesele. Jesper nevěděl, co mu viděl na očích, ale chtíč to určitě nebyl. Odtahoval se od onoho nabízeného kousku, až pomalu padal z lavičky, ale Al ho pořád přibližoval. Možná ho k tomu vedla jeho škodolibost a potřeba provokovat, ale ani on netušil, že mírným zatočením tím kouskem, tak blízko Jesperovy tváře, zašel moc daleko. Jak ho vůně udeřila naplno, žaludek se mu stáhl a zhoupl. Poté stačil jediný další pohled na ono jídlo a cítil, jak mu žluč stoupá krkem.

Vyskočil na nohy a celý bledý doběhl k nejbližšímu koši, který byl naštěstí jen pár kroků daleko. Sklonil se nad ním a začal dávit. Problém byl, že neměl co a jakmile tedy byly venku tekutiny, žaludek se mu jen na prázdno křečovitě stahoval. Připadal si přitom jako zoufalec, z velké části, protože na sobě cítil zaražené pohledy svých společníků.

Zatlačil si jednu ruku na břicho a pevně v ní sevřel látku své mikiny ve snaze to zastavit. Což se mu naštěstí povedlo a když se otočil, aby se vrátil k lavičce, už se jen nepatrně třásl. Snažil se ignorovat pozornost, která na něj byla upřená a zarytě se díval jen na svoji tašku vedle lavičky. Vytáhl láhev s čistou vodou a pokusil se jí spláchnout pachuť, co mu zůstala v puse, načež si sedl přímo tam, kde klečel. Na lavičku se vrátit nechtěl.

„Kámo, ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo takhle reagoval na pizzu," ozval se Al a Jesper k němu nejistě zvedl oči. Všichni se tvářili překvapeně a znepokojeně, Al dokonce trochu provinile.

„Není ti dobře?" přisunul se k němu Eddie blíž a zkoumavě na něj z lavičky pohlédl.

„Je mi fajn," zavrtěl Jesper mírně hlavou a odvrátil zrak.

„Ten koš nesouhlasí," poznamenal Al.

„Co se děje?" přidal se Zack, „Myslel jsem, že máš pizzu rád."

„O to nejde. Jenom-," zarazil se Jesper. Po menším mlčení jen znovu zavrtěl hlavou a přitáhl si nohy blíž k tělu.

„Jenom?" pobídl ho Eddie mírně. Jesper dlouho mlčel a oni si byli jistí, že už neodpoví. Překvapilo je tedy, když znovu promluvil.

„Handersonovi zjistili o mém... problému s jídlem. Ten den u bazénů," promluvil polohlasně Jesper, „Paní Handersonová se to rozhodla vyřešit. Každou chvíli mi něco podstrkovala a v sobotu to nedopadlo dobře. Využila volnýho dne a dohlídla, abych měl všechna jídla. Byly to ale obrovský porce a já to tak nějak... nezvládl."

Bylo jasné, že to přiznání ho stálo hodně. Také proto, že přestože to všichni dobře věděli, on sám před nimi o tomhle problému nikdy nepromluvil.

„Teď nemůžu jídlo ani cítit, aniž by se nestalo... Tohle," zamával chabě směrem ke koši.

„Počkej," zarazil se opět Zack, „Chceš říct, že si od soboty nejedl?"

Brunet si neuměl představit, jak by se mohl Jesper přesvědčit k jezení, když se mu jen z pohledu na jídlo dělalo špatně.

Jesper otevřel pusu, nejspíš, aby něco namítl, ale poté jen objal svá kolena a zabořil do nich bradu ve výmluvném gestu. Ani se na něj nepodíval.

„To si děláš srandu," vydechl Al nevěřícně.

„Myslel jsem, že bude Handersonová chytřejší. Zvlášť, když její manžel pracuje v nemocnici," poznamenal Eddie.

„Je úplně vypatlaná!" opravil ho Al dopáleně. Na to se na ně konečně Jesper podíval, téměř vyděšeně.

„To ne! Jen mi chtěla pomoct," namítl pohotově.

„To ti teda pomohla," odfrkl si Zack.

„Nevěděla, že se to stane. O nic nejde. Není první, kdo to chtěl vyřešit takhle. Tohle je jen dočasný. Za pár dní to přejde," bránil ji dál Jesper, „Navíc, myslím, že si to vyčítá. Po sobotě toho nechala."

„Jestli nebyla první, tak si musel vědět ty, že se to stane. Proč si jí to neřekl?" přesměroval Zack svoji zlost na něj.

„Myslel jsem, že jí to bude jedno," přiznal Jesper a nechápal, proč ho zlost jeho společníka tak zasáhla, „Všem je to vždycky jedno. Když jsem se těm dalším snažil vysvětlit, že tohle není řešení, nevěřili mi. Prostě řekli, že to přejde a dělali to dál. Jak jsem měl vědět, že Handersonovi takoví nejsou?"

Po jeho slovech ze Zacka veškerý hněv vyprchal a cítil jenom lítost. Cítil příšernou hořkost vůči osudu jeho kamaráda. Nikdo by neměl mít takové problémy v tomhle věku, a to si byl jistý, že toho ještě spoustu nevěděl. Život opravdu neměl Jespera rád.

Představil si, jak se Jesper snaží zoufale vysvětlit nějakým nadutcům, že nemůže jíst a jak ho oni ignorují a stále do něj cpou tolik jídla, že by i normálnímu člověku bylo špatně. Což vedlo k dalším znepokojujícím myšlenkám. Jak ho k tomu nutili? Smlouvali, trestali ho... bili ho? Nebo to Jesper dělal, jen aby jim vyhověl a pak si potichu trpěl někde o samotě?

„Nemůžeš ode všech pořád čekat jen to nejhorší," promluvil po chvíli ticha Eddie.

„Lepší než pak litovat," pokrčil Jesper rameny.

„To ale nic nemění na tom, že zrovna ty bys půst držet neměl," nenechal to být Eddie, což naopak dopálilo Jespera.

„Myslíš, že to nevím?" zvýšil hlas. Pořád to bylo daleko od křičení, ale neslo to tón, který u něj ještě neslyšeli. „Já vím, jak vypadám. Nedělám to schválně, pokud ti jde o tohle."

„Tak jsem to nemyslel," uklidňoval ho hned Eddie ve snaze napravit svoji chybu, „Jen..."

„Tady doktor se ti snaží říct, že není dobrý, když tě někdo dotlačí k nedobrovolnému půstu," postavil se za svého kamaráda Al. Zvolil překvapivě dobrá slova.

„Přejde to," zopakoval už zase unaveně Jesper.

„Řekl si, že za pár dní," namítl Zack, než se otočil na Eddieho, „Kolik může člověk shodit za tu dobu?"

„Jak to mám vědět? To má spoustu proměnných," zamračil se na něj tázaný.

„Můžeme o tom přestat mluvit?" požádal je polohlasně Jesper, „Je mi dobře, opravdu."

Nechtěl jim lhát, ale už toho měl dost. Snažil se k nim být vstřícný a dopadlo to špatně. Už opět. Měl by se už poučit a nic jim neříkat. Upřímnost mu v tomhle ohledu zatím nic nepřinesla. Minimálně mohl být rád, že se na něj nedívali lítostivě. Starostlivě, to ano. Ani to se mu nelíbilo. Nestál o to, aby jim přidělával starosti. Dokázal se o sebe postarat sám, nemuseli mu věnovat tolik pozornosti.

Pravda byla, že mu vůbec nebylo dobře. S nově nabytým nechutenstvím to ale nemělo mnoho společného. Na to byl zvyklý a nijak zvlášť ho to neobtěžovalo. Tušil, že další dny nebudou lehké, pokud se už teď cítil hůř než normálně. Většinou se to nezlepšovalo. Naopak. Čekalo to, dokud se tomu nenaskytne vhodná příležitost, aby mu to podrazilo nohy. Mohlo to být vyburcované sobotní událostí, ale obviňovat paní Handersonovou nemělo smysl. Spíš se to v něm kupilo od události v bazénu. Stejně by si to pro něj přišlo.

Nic z toho jim neřekl.

Zack s Eddiem se na něj kriticky dívali, jen Al si cpal do pusy pizzu, jako by se bál, že i on bude muset držet půst.

Oba se na něj dívali, a aniž by to věděli, jejich myšlenky se ubíraly stejným směrem. Snažili se vzpomenout si, jak Jesper vypadal před víkendem a jestli teď nebyl drobnější. Věděli, že kdyby to bylo vážný, všimli by si toho hned, přesto si nemohli pomoct.

Eddie měl největší starosti. Poslední dobou se snažil co nejvíc nastudovat problémy, které u Jespera zpozoroval, aby o nich věděl všechno podstatné. Díky tomu věděl, že od určitého bodu je ztráta váhy opravdu nebezpečná a měl pocit, že Jesper balancoval na okraji propasti. Pokud člověk neměl tuk, který by se při hladovění spaloval, mohlo by dojít i k trvalým poškozením orgánů.

Jesper byl naopak v klidu. Věděl, že tak vážné to nebylo. Pravdou bylo, že na tom byl váhově nejlépe za více jak půl roku. Než se stala ta sobotní nepříjemnost, fakt, že několikrát týdně míval dvě menší jídla denně, se na něm pozitivně podepsal. I za tu krátkou dobu v Sidecliffu přibral. Kdyby se paní Handersonová držela onoho tempa, mohl se nepochybně zlepšit ještě víc.

***

„Ale no tak," protáhl Al obličej.

„V žádným případě," vrtěl Zack hlavou a zíral na svého kamaráda, jako by se zbláznil.

„Bylo by to jen pár hodin," přesvědčoval Al dál, „To by tě to zabilo?"

„Pravděpodobně," kývl smrtelně vážně Zack, „Uvědom si, o co mě prosíš a sám sebe se zeptej, jestli to má smysl. Až takový cvok nejsem. Svoje zdraví mám rád."

„To přeháníš," zamračil se Al, „Jsou to jen děti."

„K dětem mají daleko. Oni jsou zlo!" naježil se Zack, „Jednou jsem ti pomohl a nehodlám tu chybu opakovat. Promiň, kámo, ale si na to sám."

Al nespokojeně nafoukl tváře. Dětinské gesto, ale byl zoufalý. Otočil se na Eddieho, který si něco kontroloval na mobilu, ale sotva otevřel pusu, Eddie už vrtěl hlavou.

„Je mi líto. Celý víkend jsem pryč. Rodinné záležitosti."

„A co moje rodinné záležitosti?" zavyl Al bezradně.

„Zdá se, že je to tvůj problém," pokrčil rameny Zack. Al se prudce nadechl a zvažoval své možnosti. V neděli měl hlídat své dva bratrance a sestřenici. Nejstaršímu z nich bylo osm a všichni do jednoho byli nesnesitelní. Vždycky nechali dům v troskách, byli hotová katastrofa. Nicméně dospělí byli přesvědčeni, že on sám bude schopný je zvládnout uhlídat, zatímco oni půjdou ven za zábavou. Nestál o to, aby na ně byl sám, protože to byl nemožný úkol.

Kdo byl ale dost velký blázen, aby mu na to kývl? Kdo měl tak malý pud sebezáchovy? Očima doputoval na Jespera, který si jich prakticky nevšímal a jen si něco čmáral do malého bločku. Na tváři se mu roztáhl úsměv. Už pro ně bylo známou informací, že Jesper neuměl říct ne. Bylo to zneužívání? Pravděpodobně. Jenže Al opravdu nechtěl být sám na ten šílený úkol, který před ním byl.

Ucítil pevný stisk na své ruce a otočil se, aby se setkal s vážným pohledem Zacka. Veškerý žert z jeho očí byl pryč, když pomalu důrazně zavrtěl hlavou. Al se jen zamračil a v naznačení míru zvedl obě ruce.

Zack s Eddiem byli občas tak otravní, když šlo o ochranu Jespera. Opravdu to přeháněli. Vždyť šlo jen o pár hodin. To si opravdu mysleli, že by to Jesper psychicky nezvládl?

Nic ale nebránilo Alovi, aby se Jese přece jen zeptal, jakmile osaměli. Nemusel ho přesvědčovat. Přesně jak čekal, neřekl ne.

***

„Co tu děláš?" zamračila se Carmen, když si všimla, kdo stojí za pokladnou.

„Pracuju," odpověděl Jesper, aniž by jí pohlédl do očí.

„Aha," pokývla, „No dobře."

Položila na pult dvoukilový pytel granulí pro kočky a dvě kovové misky, načež vytáhla svoji peněženku. Jesper si pytel zběžně prohlédl a musel uznat, že vybrala dobře.

Podané peníze si přepočítal a polovinu jí vrátil. Zmateně se na něj podívala, ale vzala si je.

„Napíšu to na sebe. Mám zaměstnaneckou slevu," vysvětlil mírně, zatímco dal zbytek peněz do pokladny.

„Padesát procent?" zamračila se.

„Ano." To byla lež. Žádnou slevu neměl. Rozhodl se ale, že jí tím alespoň uleví, když už se upsala k placení všech potřeb pro kočku, kterou si bez ohlášení přinesla domů.

„Bezva. Tak děkuju," usmála se spíš ze zdvořilosti. Nesedělo jí to, ale nehodlala si stěžovat.

„Do příště to možná usmlouvám tak, aby byla sleva větší. Vlastně k vám ty granule můžu nosit já, kdyby docházely. Ušetřila bys čas a já to mám stejně po cestě," navrhl klidně. Její výraz se mírně změnil, když řekl k vám. Neušlo jí to.

„To je spousta laskavostí," přimhouřila oči, „Co bys z toho měl ty?"

„Já nic nechci," ujistil ji, „Vždyť je to maličkost."

Zamyšleně se na něj podívala, ale nakonec jen kývla a pytel i misky si vzala. Věděla, že by ho podezírat neměla. Přece jen věděla, co všechno udělal pro Maxe. Tohle bylo v porovnání s tím nic.

„Tak tedy platí."

Jakmile opustila zverimex, otevřel pokladnu a dodal tam ze své peněženky zbytek peněz za její nákup. Nevadilo mu to. Stejně peníze nepotřeboval. Věci si kupoval jen vzácně a na takové případné nákupy jich měl dost. Takový malý výdaj jednou za čas byl navíc zanedbatelný. Pořád měl i dost peněz do zásoby, kdyby se něco pokazilo jako tehdy před třemi lety.

Dvě hodiny po jeho setkání s Carmen procházel mezi policemi a doplňoval zboží těsně před zamknutím obchodu a přemýšlel. Nakonec vzal kapsičku pro kočky a zaplatil i tu. Poté už jen zametl a vytřel, ujistil se, že mají všechna zvířata dostatek vody a odešel.

K Handersonům dorazil kolem deváté večer a zjistil, že projednou nikdo nehlídkoval v kuchyni. Z obýváku ale přiběhla Bambi, aby prozkoumala, kdo to přišel a vydala se k němu s vysoko zdviženým ocasem. Opravdu musela být přátelská, pokud vítala někoho, koho ani neznala.

V jednom rohu kuchyně objevil její nové misky a vzhledem k tomu, že ta na granule byla prázdná, kapsičku vyprázdnil do ní. Při zápachu kočičího žrádla se mu udělalo špatně, Jídlo jako jídlo, proto rychle ustoupil. Bambi se naopak k misce vrhla a s chutí se do žrádla pustila.

„Nikomu to neříkej," zašeptal ke kočce spiklenecky.

***

„Jesi," proniklo k němu z dálky. Někdo na něj mluvil a třásl s ním, ale nechtělo se mu vzbudit se. Byl v tom ospalém otupení spokojený. Oční víčka měl tak těžká, že neměl nejmenší sílu je otevřít. Doufal, že to třesení přestane a on se bude moct opět poddat hlubokému spánku.

Jenže nepřestalo. Naopak se stávalo pořád hrubším, a i hlas byl pořád naléhavější.

„Jesi, prosím, probuď se."

Zamručel a stáhl se do pevnějšího klubíčka ve snaze to vytěsnit. Opravdu se necítil na probouzení. Nejradši by byl, kdyby se nemusel probudit už nikdy.

Překvapivě za to dostal dobrou reakci.

„Díky bohu," vydechl Max, „Třesu s tebou skoro pět minut a ani ses nepohnul. Začínal jsem se bát."

Možná čekal odpověď, ale tu mu Jesper nedal, proto se po chvíli váhavě zeptal: „Je ti zase špatně? Mám dojít pro mámu?"

Na tohle už by ale měl opravdu odpovědět. Nestál o to, aby ho otravoval ještě někdo další.

„Ne," dostal ze sebe, aniž by otevřel oči.

„Vážně ne? Já jen, že normálně už si pryč v době, kdy se budím," řekl s nevelkým přesvědčením Max.

Možná by sis toho nevšiml, kdybys byl ve svém pokoji a ne tady, pomyslel si Jesper hořce. V tuhle chvíli Maxovu společnost v nejmenším neoceňoval. Mohlo mu to krásně projít. Handersonovi by se to dozvěděli až o několik hodin později.

„Je mi fajn. Běž do školy," zamručel Jesper, „Za chvíli se zvednu."

„No... dobře," souhlasil nejistě Max a klapnutí dveří naznačilo, že odešel z pokoje. To bylo dobré. Už bylo zase ticho.

Po pěti minutách se Jesper přiměl otevřít oči s plánem skutečně vstát, ale bez úspěchu. Postel jako by ho nechtěla nechat odejít. Ani tělo s ním nespolupracovalo. Chtěl to, ale nedokázal to. Byl to nemožný úkol a v hlavě se mu pořád držela ta těžká ospalost, která ho držela na místě.

Nakonec to vzdal a smířil se s tím, že tohle bude zkrátka jeden z těch horších dnů, kdy nebude schopný nic udělat, protože všechno se zdálo být strašně náročné.

Zůstal tedy ležet, přestože na něj hlava křičela, že si to nemůže dovolit. Že musí vstát a jít do školy, aby nikdo nedostal podezření. Očekávalo se od něj, že bude fungovat, ale ten strojek, co ho poháněl, se zasekl. Hlava mohla vytvářet všechny možné i nemožné scénáře, co by se mohlo stát, kdyby nevstal, ale ten boj stejně prohrála, protože tělo nemělo energii.

Věděl, že z toho bude mít problém, ale nedokázal se přimět k tomu, aby ho to trápilo. Určitě na něj budou křičet a možná ho dokonce i potrestají. S tím se dokázal smířit. Stejně na to byl zvyklý a nevěděl, proč by měl čekat cokoli jiného. Tak to prostě chodilo.

Nechtěl si házet pod nohy další klacky, když už tak kráčel s trpělivostí svých pěstounů na hranici, ale zároveň si nějak nedokázal uvědomit, proč by to vlastně mělo být důležité. Stejně na tom nezáleželo. Určitě by ho poslali pryč, tak už nic víc ani zhoršit nemohl.

To ale nic nezměnilo na faktu, že z představy, že by měl být opět sám, se mu dělalo špatně a ta tíha, která ho držela na místě, byla ještě těžší, a to prázdno zase o něco hlubší.

Sám si ale připadal pořád, i když byl obklopený lidmi. Občas právě to byl důvod onoho pocitu osamění. Co s tím ale mohl dělat?

Netrvalo dlouho a Max se vrátil, nyní plně připravený vyrazit z domu.

„Ty ses ani nehnul!" osočil Jespera, který si ale byl docela jistý, že se o pár centimetrů skutečně posunul. Víc od něj chtít nemohl.

„No tak, přijdeš pozdě," popohnal ho Max a znovu do něj začal strkat. To mohl dělat, jak chtěl, ale k ničemu to nevedlo. Jen k tomu, že se po chvíli Jesper ocitl na okraji postele. Byl až moc vyčerpaný na to, aby pod sebe srovnal nohy a postavil se, což bylo Maxovým plánem. Ani se o to nepokusil a po dalším strčení se ocitl na zemi. Skoro to nebolelo, ale Max přesto polekaně oběhl postel, aby ho zkontroloval.

„Promiň Jesi!" omlouval se hned Max a pokusil se Jespera zvednout. Ten se ale na zemi schoulil do klubíčka a deku, co tam skončila s ním, použil jako svůj úkryt.

„Nic mi není," zopakoval.

„Já...," začal Max, ale poté se jen odmlčel a opět opustil místnost. Možná mu konečně došlo, že to nemělo cenu.

Jesper byl opět ponechán svým myšlenkám. Nevadilo mu, že ležel na zemi, i když byla postel jen pár centimetrů od něj. Dostat se na ní by bylo moc složité. Navíc si právě nepřipadal být hodný takového komfortu. I tohle bylo větší pohodlí, než by si zasloužil.

Správně by měl být někde na ulici, neměl by nikoho obtěžovat svojí existencí. Přeci jen, už to jednou udělal. Mohl by spát někde u lesa, který byl poblíž města, dokud by prostě nepošel. Nebo by mohl odejít někam, kde by ho už nikdo nenašel, aby nikoho neobtěžoval ani úklidem toho, co by po něm zbylo. Všem by se ulevilo, kdyby zmizel. Kdo by ho postrádal? V tuhle chvíli už nebyl ničím jiným než jen parazitem.

K této myšlence došel teprve pár minut po probuzení. Není divu, že právě v ranních hodinách se tolik lidí rozhodne, že si vezme život. Je to chvíle, kdy si říkají, jestli má cenu vstávat. Nebudeme si nic nalhávat, Jesper o tom opravdu přemýšlel, ale tak jako pokaždé tu myšlenku zatlačil.

Zrovna si procházel všechna svá dosavadní blízká setkání se smrtí, když někdo znovu vešel. Chvíli byl přesvědčený, že je to Max se svojí tvrdohlavostí, ale tentokrát se k němu sehnula paní Handersonová.

„Řekla bych dobré ráno, ale to by asi nebylo vhodné," řekla, „Copak tu pořád děláš? Nevstáváš do školy?"

Zpod deky se na ni podíval, ale neodpověděl. Nesnášel se za to, jak se choval, ale nemohl si pomoct. Nestál o lidskou interakci.

„Zvedni se z té země a dej se do kupy," přikázala, ale udržovala si přátelský tón, takže to znělo spíš jako rada. Když se ani nepohnul, ani nic neřekl, trochu se zamračila.

„Děje se něco?" zeptala se starostlivě. Nejradši by zase mlčel, ale chtěl, aby ho už nechala na pokoji.

„Není mi dobře," zamumlal. To většinou pomáhalo. Nebyla to úplná lež, protože se skutečně cítil hrozně, ale většina lidí si pod tím představila jen nevolnost. Paní Handersonová mu sáhla na čelo stále podmračeně.

„Nezdá se mi, že bys měl teplotu," pronesla po chvíli, „Podle mě si v pořádku. Jestli se ti jen nechce do školy, musím tě zklamat. Do školy se chodit musí."

Jesper jen zavrtěl hlavou a čekal, kdy vzdá tohle rozumné, vstřícné domlouvání a začne křičet. Rád by jí vyhověl, ale nemohl, přestože mu to bylo líto. Tohle si od něj nezasloužila po tom, kolikrát přimhouřila oči nad jeho chybami.

Skutečně z ní cítil určité podráždění a moc dobře si uvědomoval, že v téhle pozici by pro ni bylo až moc jednoduché ho nakopnout, jak by si zasloužil.

Čekal, kdy konečně spustí to typické ‚co si o sobě myslíš?' a ‚nemůžeš si dělat, co chceš'. Nic z toho se ale neozývalo.

Nakonec to podráždění ustoupilo. Paní Handersonová si totiž uvědomila, s jakým očekáváním na ni hledí, zvlášť na její nohy, a že je to ostražitý pohled zvířete, které čeká na porážku. Vzpomněla si, jak se jí manžel svěřil o svém rozhovoru s Jesperem.

Pokud ale Jesper věřil, že ho sbije a nesnažil se dostat pryč, nejspíš mu opravdu nebylo dobře. Tohle nebyl jen rozmar.

„No dobře," vzdychla, protože si říkala, jestli to nebyla její vina. Třeba mu nebylo dobře, protože od soboty nejedl.

„Můžu zůstat tady?" zvedl k ní prosebně oči, avšak bez špetky naděje. Tušil, že to pro něj nedopadne dobře. Možná se na něj naštve za tak troufalou otázku. Možná mu ublíží, když se ani poté nezvedne. Byl si ale jistý, že by ani tak nespolupracoval.

Vzpomínal si na stejnou situaci u jiných pěstounů. Tam to tak bylo. Dostal pár ran páskem a poté byl vyhozen z domu s taškou do školy s tím, že pokud se chce flákat, nebude to dělat v pohodlí. Tehdy začínala zima. To mu ale nebránilo, aby zůstal ležet na zemi, kam při vyhození dopadl. Zůstal tam až skoro do večera, než ho vzali zpátky dovnitř. Další den už ho nechali být.

„Jenom dneska," kývla, „Pokud ale nechceš do školy kvůli těm klukům, co tě trápí, můžeme to řešit. To víš, ne?"

„Jen mi není dobře," zopakoval, příliš unavený na jiný argument. Chvíli mlčela a přemýšlela.

„Aspoň běž do postele," řekla nakonec a odešla. Vrátila se před odchodem do práce i s hrnkem horkého čaje, který mu dala na noční stolek. Byla znepokojená, také proto, jak málo se Jesper hýbal. Samozřejmě, že zůstal na zemi.

***

K uším se mu doneslo vrnění. Přicházelo z blízka. Zmateně pootevřel oči a naskytl se mu pohled na kočičí čumák pár centimetrů od jeho hlavy. Bambi mu s vykulenýma očima očichávala obličej. Paní Handersonová musela nechat otevřené dveře.

S námahou zvedl ruku a líně Bambi podrbal na ramenou, po čemž bylo její předení ještě hlasitější. Po chvíli ale ruku znovu spustil, zavřel oči a dál se snažil usnout. Netrvalo dlouho a ucítil tlapky bořící se mu do boku následované přidanou váhou u jeho ramene, jak se na něm uvelebila a dál hlasitě vyjadřovala svoji spokojenost.

Bylo to docela příjemné. Hřála. Byl rád, že nebyl úplně sám. Její společnost navíc byla o to lepší, že nemluvila. Neměla žádné otázky, nesnažila se ho k ničemu nutit, nedomlouvala mu. Jen tam s ním byla.

Čas se mu sléval. Nebyl si jistý, jestli se Max vrátil příliš brzo nebo až moc pozdě. Věděl, že do jeho myšlenek pronikly kroky. Na chvíli se zastavily, ale poté váhavě obešly postel.

„Jesi?" dolehl k němu Maxův nevěřícný hlas. Jistě, došlo mu, že nešel do školy, ale ani ho nenapadlo, že ho najde v naprosto stejné pozici jako ho ráno nechal. Bylo to silně znepokojující.

Jesper zamručel, aby dal najevo, že vnímá, ale neobtěžoval se k němu zvednout zrak. Byl pořád úplně stejně vyčerpaný jako ráno. Možná ještě víc. Jeho mysl mu navíc dávala pořád míň důvodů, proč se zvednout.

„Jesi, jestli tě něco bolí, nebo je ti tak moc zle, musíš to říct," klekl si k němu Max a bezmocně zkoumal jeho tvář, jako by z ní mohl vyčíst, co přesně je špatně, „Já nevím, co mám dělat."

Nebylo co dělat. Bolelo ho něco? Ne. Už ne. Už necítil vůbec nic. Ráno bylo bolestivé, to ano. Nebyla to ale bolest, s kterou by šlo něco dělat. Teď už mu byla jen zima. I přes deku a Bambi, co na sobě měl.

„Potřebuješ pomoct? Mám někoho zavolat?" ptal se dál Max, kterého ticho jen víc znervózňovalo. Instinktivně věděl, že je něco strašně špatně a děsilo ho to. Co když byl Jesper nějak zraněný, a právě teď umíral? To by ale přeci řekl, ne? Něco takového by nezamlčel. Proč byl ale tak nehybný a proč vůbec nemluvil?

„Neumíráš, že ne?" zeptal se zoufale Max. Pokusil se, aby to znělo jako žert, ale hlas měl až moc rozechvělý. Jesper mlčel. Proč sakra mlčel?

„Je mi fajn," řekl nakonec skoro bezhlesně a jestli ta slova nebolela. Bylo jasné, že je to lež.

„Jesi, prosím," nenechal se tím Max ukolébat, „Je něco, co můžu udělat?"

Následovalo dlouhé ticho, které jen přidávalo na jeho strachu, ale překvapivě, Jesper odpověděl.

„Podáš mi, prosím, můj sešit? Je v knihovně."

Byla to chabá žádost, ale Max hned vyskočil na nohy, aby ji splnil, protože si připadal, že aspoň nějak pomáhá. Nebylo těžké uhodnout, co měl Jesper na mysli. V knihovně byli jen dvě knížky. Jedna z nich vypadala jako deník s tmavou pevnou vazbou. Před otevřením ho jistila guma. Nebyl na něm žádný nápis a Max byl na chvíli zmítán zvědavostí, co je uvnitř. Přemohl se a rychle ho předal Jesperovi. Ten si ho s tichým poděkováním převzal. Neotevřel ho.

***

„Zkusíme to," protočil Handerson lahvičku v rukách, načež ji položil na stůl, „Buď to vyjde, nebo ne."

Předpokládal, že Jesperův problém do dvou dnů zmizí, ale nevypadalo to, že by se to zlepšovalo. I on tedy musel uznat, že je čas to řešit. V lékárně pořídil dětský sirup na povzbuzení chuti k jídlu. Nevěděl, jak moc to bude účinné, jestli vůbec.

Byl z toho mrzutý, protože něco takového by vůbec řešit neměl. Neupisoval se k pečování o někoho jako byl Jesper. Jistě, ve složce měl označení problémové dítě, ale blíže specifikované to nebylo.

„Kde je?"

„V pokoji. Je tam celý den," odpověděla Handersonová ztrápeně.

„Je nemocný?" zamračil se. To by jim tak ještě chybělo.

„Ne. Prostě odmítá vstát. Dovolila jsem mu dnes zůstat doma, protože... Nemůže to mít z toho? Už jsou to čtyři dny," vzdychla.

„Těžko říct. Řekl bych, že ne. Tak rychle by to následky mít nemělo," zavrtěl hlavou. Přeci jen, lidé každou chvíli drží půsty. Za tuhle dobu se sotva začínají spalovat tuky. Lidské tělo toho vydrží víc, než se zdá.

„Až ho uvidím, dám mu to a pak už je jen na něm, jestli to zkusí," prohlásil a naposledy se zadíval na lahvičku.

***

„Páni, vypadáš hrozně," poznamenal Al, když klesl na svoji židli. Jesper to přešel bez reakce. Složil si ruce na lavici, položil si na ně hlavu a vůbec si jich nevšímal.

„Proč si nebyl včera ve škole?" zeptal Zack. Úsměv mu povadl, když se mu nedostalo odpovědi. Al to vystihl naprosto přesně. Po víkendu už vypadal lépe. Zdálo se, že se vzpamatoval z toho otřesu. Nepůsobil tak unaveně a byl klidnější. Nechápal, co přesně se stalo, že najednou už zase vypadal pod psa.

„Je ti dobře?" zeptal se Eddie.

„Je mi fajn," odpověděl Jesper, aniž by se pokusil jakkoli přidat přesvědčení do svého prohlášení. Přeci jen, to bylo to, co tvrdila paní Handersonová. Že mu nic není. Kdo byl, aby jí odporoval?

„Max tvrdil, že ti včera nebylo dobře," nadnesl opatrně Eddie s plánem z něho dostat víc, „Už je ti líp?"

Na to Jesper jen trochu souhlasně zamručel. Ne, nebylo mu líp. Možná trochu, vzhledem k tomu, že se byl schopný hýbat, ale pocitově to bylo pořád stejně hrozné a bylo mu jasné, že stejně do školy jít nemusel, protože se nebude schopný soustředit na nic a jeho mozek pracoval jen na půl. Jediné, co z toho vyplyne, budou naštvaní učitelé. Pochyboval, že bude schopný pracovat. Paní Handersonová ho ale přesvědčila, aby šel.

Zack si ho prohlížel kritickým pohledem. Hodnotil. Nehodlal to přiznat nahlas, ale sám byl předchozí den docela vyděšený, když mu začal Max v panice psát a žádat o radu, co dělat. Stálo ho spoustu sebeovládání, aby tam sám nevyrazil. Tušil, že Jesper o společnost nestál. Uklidňovat Maxe ale nebylo jednoduché, když byl sám nervózní.

***

Den opravdu nešel dobře, a to byl teprve v polovině. Jesper s nimi skoro nemluvil. Byl ještě zamlklejší, než když ho prvně poznali. Většinu času jen ležel půlkou těla na lavici s tváří zaraženou na svých složených rukách jako polštář, nebo zíral prázdným pohledem z okna. Ani o hodinách neprojevil nejmenší zájem, což samozřejmě nevedlo k ničemu dobrému.

Test z literatury se neobtěžoval ani podepsat. Zíral na papír a říkal si, jestli by ta slova na něm měla mít smysl. Věděl, že to byly otázky, ale nebyl schopný přečíst jedinou větu, aniž by nezapomněl, jak začínala. Ani nevnímal, jak na něj Zack každých pár minut starostlivě pohlédl z vedlejší lavice.

Na konci hodiny odevzdal nepopsaný test. Profesorka Laurensová mu z nějakého důvodu nabídla druhý termín na dopsání.

Dalším problémem se ukázala být matematika. Jako docela často měli suplování. To bylo vlastně štěstí. Profesorka Hartová by s ním pravděpodobně neměla nejmenší soucit, a přestože si byl Jesper jistý, že by si to zasloužil, křik a urážky by ho poslali ještě do větších hloubek, z kterých by se mu vracelo jen těžko.

Dalším štěstím bylo, že jejich suplující profesor byl Strucker. Jesper si toho stále nebyl vědom, ale právě tenhle neústupný a tvrdý profesor pro něj měl slabé místo. Nejdřív mu dal upozornění, za což si zasloužil několik divných pohledů od ostatních studentů, ale poté už neměl na výběr. Nemohl nikoho zvýhodňovat. Jesper se ani nesnažil namítat, když mu bylo řečeno, že bude po škole.

O volné hodině se nehnul z místa. Ani nemusel, daná učebna měla být prázdná. Kluci tam s ním zůstali, přestože se nepokoušeli na něj mluvit. Překvapivě se objevil i Al. Nikdo nezmínil, že tam tráví čas místo oběda.

Zackovi bylo hloupé se ptát, když na to Jesper očividně neměl náladu, proto se rozhodl svoji domněnku potvrdit jinak. Vytáhl svoji svačinu, rozbalil ji a nenápadně se natočil víc ke svému kamarádovi, který stále ležel zhroucený na lavici. Reakce se dostavila během pár vteřin. Nebyla sice tak silná jako v úterý, ale podle toho, jak Jesper schoval svůj nos za své složené ruce do záhybů mikiny, bylo jasné, že problém přetrvával. Ani tehdy ale neotevřel oči.

Zack tedy svačinu schoval a vyměnil si s Eddiem významný a ustaraný pohled. Nemohl být Jesperův stav následkem toho, že už takovou dobu nejedl? Přeci jen, energie se z něčeho musí získávat. Už to byl skoro týden od doby, kdy do sebe Jesper něco dostal. Asi si to jen namlouvali, ale říkali si, jestli měl vždycky tak propadlé tváře.

***

„Jespere, uvědom si, že tady nezdržuješ jen sám sebe, ale i mě. Čím dýl ti to bude trvat, tím dýl tu musím být," protřel si Struker unaveně čelo. Jesperovi to bylo líto. Nechtěl ho zdržovat. Jakmile se ale podíval na papír popsaný příklady, ztratil soustředění. Ani to nejjednodušší nedokázal zpracovat, což jen přispívalo k pocitu zmaru, který ho ničil. Byl úplně k ničemu. Už zase byl jen na obtíž. Proč musel být takový? Nenávist, již k sobě choval se na všech těch myšlenkách vesele přiživovala a jemu se začínalo chtít brečet. Udržoval ale netečnou tvář.

„Chceš, abych ti to vysvětlil?" nabídl se Strucker. Jesper zavrtěl hlavou. Chápal, co se po něm chtělo. To ale nic neznamenalo.

„Tak počítej," pobídl ho profesor, načež se zase začal soustředit na svoji knihu.

Trvalo další půl hodiny, než mu došlo, že se na situaci nic nezměnilo. V tu chvíli už ani nemohl být naštvaný, byl jen podrážděný. Nevěřil, že kvůli jednomu papíru stráví ve škole o tolik více času. Uvažoval o tom, jestli by měl Jespera znovu napomenout, ale při lepším pohledu do chlapcovy tváře si to rozmyslel. S každou minutou totiž vypadal stále vyčerpaněji a bylo vidět, že ho stojí veškeré sebepřemáhání, aby se prostě nesesunul na lavici. Oči měl zastřené a měl pomalu znepokojivý pohled. Čím byl znepokojující, těžko říct.

„Víš co?" upoutal na sebe Strucker pozornost, „Už je pozdě. Hartová bude pryč až do pondělí, takže si to můžeš dopsat zítra. Třeba ti to půjde líp."

Řekl to hlavně proto, že začínal cítit menší starost, že třeba něco nebylo v pořádku. Byl si docela jistý, že se něco stalo, ale nevěděl co, ani proč to Jespera takhle ovlivnilo.

***

Samozřejmě, že všechno nemohlo jít tak snadno. Přesto, že ze školy odcházel o dvě hodiny později než normálně, nemohl dostat ani trochu odpočinku. Škola byla touto dobou prakticky prázdná, až na opozdilé učitele a úklidový personál. Nikde nebyla ani duše.

Kluci na něj nečekali. Sám jim řekl, že to nemá cenu. Jenže na něj čekal někdo jiný. Byla to totiž příliš dobrá příležitost, než aby byla promarněna.

„Dal sis na čas," strčil do něj Dennis s křivým úšklebkem. Jesper jen stál s prázdným výrazem a zíral před sebe. I tohohle měl dost. Věděl, že pokud se do něj ti surovci pustí, už nevstane. Byla mu zima a byl unavený. Na tohle neměl sílu.

„Copak, nemáš co říct?" přehodil mu Trent ruku přes ramena v téměř přátelském gestu. Na tváři mu hrál falešný úsměv.

„To máš tak naděláno, že si oněměl?"

Dennis si nemyslel, že to byla pravda. Jesper nevypadal vyděšeně. Měl podobný výraz jako když ho poprvé zřídili. Ten znepokojivý nepřítomný pohled a zastřené oči. Vzdáleně ho napadlo, jestli je tohle dobrá chvíle. Nevadilo mu trápit lidi, které neměl rád, ale byl si vědom, že existují hranice, které by se neměli překračovat, protože by to mohlo mít vážné trvalé následky.

Trenta nic takového nenapadlo a pokud ano, bylo mu to jedno. Prudce do Jespera strčil a ten se ani nepokusil svůj pád zastavit. Prostě jen s žuchnutím dopadl a zůstal ležet. Čekali, kdy se pokusí vyhrabat na nohy a začne konečně utíkat, ale on se o nic takového nepokusil a po necelých dvou minutách už z toho byl Trent nevrlý.

„No tak, Foxi," zašklebil se Trent, „Ještě jsme se tě pomalu ani nedotkli."

„Jo, vstávej," šťouchnul do něj špičkou boty Dennis, „Kam zmizela ta tvá bojovnost?"

„Nebo se pereš, jen když je u toho ten tvůj kamarádíček?"

Nevstával. Jen tam ležel uprostřed silnice a přivřenýma očima pozoroval oblohu. Byla naprosto čistá, jediný mráček nezakrýval její bledou modř.

Teď, když ležel na zemi, se nedokázal přimět k jakémukoli pohybu. Připadal si, jako by byl z kamenů. Jeho hruď byla nesnesitelně těžká a břicho se mu svíralo, ale s hladem to nemělo nic společného. Nebyla to ani úplná apatie, jako tehdy v bazénech. Vnímal a dokázal přemýšlet. To se ale ukázalo být největším problémem ze všech. Už byl ze všech těch tíživých myšlenek vyčerpaný a měl toho dost, ale čím víc se jim snažil uniknout, tím víc na něj doléhaly.

„Tak vstávej," zavrčel podrážděně Trent, „Tímhle si nepomůžeš. Buď tě odtáhneme, nebo tě zřídíme rovnou tady."

„Nebo odtáhnete vy," ozvalo se vedle nich klidně a když se ohlédli, střetli se s tvrdým pohledem Struckera, který celou situaci od začátku viděl.

„Nic jsme mu neudělali! Jen ze sebe dělá chudáka," bránil se Trent rozohněně.

„Viděl jsem, co se stalo," ujistil ho Strucker, „Řešit to nebudu, pokud hned zmizíte."

Oni se na sebe nejistě podívali, ale poté se rozhodli si nepřitěžovat a radši se vydali pryč. Krokem, aby to nevypadalo, že mají strach. Strucker upřel pohled na Jespera a složil si ruce na hrudi.

„Takže to není šikana?" nadzvedl jedno obočí v jasném nesouhlasu.

Jesper sotva znatelně zavrtěl hlavou, aniž by odtrhl pohled od oblohy. Vypadal klidně. Nejevil známky žádného strachu nad tím, že ho málem zmlátili a ani známky úlevy, že se tak nestalo. Bylo vidět, že přemýšlí nad něčím úplně jiným.

„Zvedni se z té silnice a běž domů," vydechl tedy Strucker, který ho vůbec nechápal. Sám se otočil a zamířil zpět do školy, aby se připravil a sám šel domů.

***

Vyšel sice ze školy sotva o deset minut později, přesto byl překvapený, když spatřil, že se za tu dobu Jesper ani nepohnul. Polil ho mráz, když si uvědomil, co se mohlo stát a rychle k němu doběhl. Pocítil neuvěřitelnou úlevu po zjištění, že byl chlapec v pořádku. Jen jeho výraz se změnil, nyní byl stažený bolestí, jako by se zoufale snažil neplakat.

„Co tu pořád děláš?" přistoupil k němu naštvaně Strucker, „Uvědomuješ si, že ležíš na silnici? Co kdyby tě někdo přejel?"

„Stejně by to tak bylo lepší," zamumlal Jesper prázdně a to, spolu s jeho výrazem, bylo pro Struckera jako studená sprcha. Najednou ho polil mnohem větší mráz.

„Co prosím?"

Jesper k němu stočil pohled a mírně se pousmál: „Dělám si srandu. Kdybych se chtěl nechat přejet, lehnu si někam jinam. Tady by to nešlo."

To Struckera vůbec neuklidnilo. Možná, protože to znělo, jako by se Jesper snažil přesvědčit sám sebe.

„Jespere, vstávej, prosím," požádal ho silně znepokojeně. Na to chlapec dlouze vzdychnul a posadil se, mučivě pomalu. Protřel si rukou oči, než na profesora opět pohlédl. V tu chvíli vypadal naprosto zlomeně.

„Promiňte," hlesnul, „Jsem jen... Strašně unavený."

Ani to nebylo uklidňující. Byla v tom hluboká upřímnost a Struckerovi bylo jasné, že tím nemyslí jen to, že se špatně vyspal. Bylo za tím mnohem víc.

„Pojď, odvezu tě domů. Auto mám kousek odsud," rozhodl se na místě, protože nehodlal nechat Jespera jít samotného hned poté, co ho našel ležet na silnici. Ten špatný pocit se rozrůstal čím víc nad tím přemýšlel. Nikdy předtím ho to nenapadlo, ale najednou si říkal, jestli Jespera opravdu znal. Jistě, věděl o jeho problémech s úzkostí, ale teprve nyní ho napadlo, že přehlédl něco důležitého. Protože mu v zákoutí mysli nějaký hlásek říkal, že by Jesper vůbec k Handersonům dojít nemusel. Jak si mohl být jistý, že by si opět nelehl na silnici někde jinde?

Byl zděšený, když si uvědomil, kterým směrem se jeho myšlenky ubírají. Doufal, že si s ním jen hraje představivost a že je Jesper ve skutečnosti v pořádku a nad ničím takovým nepřemýšlí.

Jesper na něj chvíli ze země hleděl, ale nakonec odevzdaně sklopil hlavu a vstal. Nic nenamítal, když ho Strucker místo na korbu posadil na místo spolujezdce. Poté si ale uvědomil, že k Handersonům ještě nemůže. Ta myšlenka se mu líně vlekla hlavou a chvíli si s ní pohrával, než si připustil, že není nad čím přemýšlet. Jeden den už proležel.

Na poslední chvíli Struckera nasměroval jinam a vysloužil si za to zamračený pohled.

„To ses za těch pár dní přestěhoval?" zamručel, ale zatočil podle instrukce.

„Musím do práce," zavrtěl Jesper hlavou.

„Je to dobrý nápad?" pozvedl Strucker pochybovačně obočí, „Podle mě by ses teď neměl namáhat."

Jesper krátce zabroukal, aby bylo jasné, že to vzal na vědomí, ale neodpověděl. Nastalo ticho. Strucker věděl, že má málo času, a proto ho rychle prolomil.

„Co je špatně?"

Otázka to byla přímá, nedávala žádný prostor k tápání. Přesto se na něj Jesper ani nepodíval, jen dál sledoval ubíhající domy nepřítomnýma očima.

„Jespere, chci vědět, proč si ležel na silnici. Nebo spíš, proč ses nezvedl," domáhal se odpovědi profesor vážně.

„Jsem unavený," odpověděl Jesper znovu tiše.

Strucker napnutě zabubnoval prsty na volantu. Na tohle neměl čas. Potřeboval něco jasnějšího.

„Býváš takhle unavený často?" zkusil to.

„Občas," přitakal Jesper.

„Bývají to špatné dny?" pokračoval Strucker, kterého už začínalo štvát, že mu Jesper vlastně vůbec neodpovídal. Vždy chvíli čekal, jestli to nějak nerozvine, ale pokaždé je jen obklopilo ticho.

I na tuto otázku Jesper pouze souhlasně zamručel. Strucker si koutkem oka všiml, že si chlapec celou dobu hrál s rukama. Neurčitě s nima pohyboval, aniž by jim věnoval valnou pozornost.

„Neměl bys chodit do školy, když máš takové dny," pokračoval se špatně skrývanou starostí Strucker. Nevěděl, co přesně je pro Jespera špatný den, ale podle všeho to nebylo nic, co by šlo brát na lehkou váhu.

„Nemám na výběr," pokrčil Jesper rameny.

„Prostě řekni Handersonům, že si myslím, že bys měl zítra zůstat doma. Nebo tak dlouho, dokud to nepřejde," nedal se Strucker.

To byla skvělá rada. Spočívala ale na myšlence, že by Handersonovi věděli, v čem je problém. Jesper jim o tom nechtěl říkat. Nechtěl, aby ho poslali pryč. Prostě to musel nějak přežít. Nikomu nic vysvětlovat nemusel. Nikdy to nepřineslo nic dobrého.

Strucker měl ale v něčem pravdu. Byl moc dobrý důvod, proč pro něj bylo v takové dny téměř nemožné vstát. Sám nevěděl, co by mohl udělat, jakmile se jednou dal do pohybu.

***

Nečekal, že před obchodem najde Zacka. Přesto tam stál. Tvářil se zamyšleně a trochu nepřítomně. Když ale Jesper vytáhl klíče a zamkl, brunet na něj okamžitě upnul svoji pozornost.

Bylo pozdě. Ulice už byly ponořeny ve stínech a světlo poskytovalo pouliční osvětlení. Jesper nebyl schopný skončit dřív. Každá maličkost ho stála mnohem více energie než normálně a práce, třebaže jednoduchá, se tím značně protáhla. Tak, že už byl čas zavírat.

Nedokázal ani pořádně zpracovat, proč tam Zack stojí. Tušil ale, že to nebylo dobře. Touhle dobou už býval každý ve svém. Byl ale příliš vyčerpaný a nechtělo se mu zbytečně mluvit, proto mu jen věnoval tázavý pohled.

„Představ si," převzal iniciativu Zack s unaveným výrazem, „Jen tak si ležím v posteli a najednou mi volá Max, bez sebe strachy, že si se nevrátil domů. Nebudu ti lhát, dostat takový telefonát po desáté není nic moc, zvlášť když vím, jak mizerný si měl den. Pak mě ale napadlo, že bys mohl být tady. Jenže si nebral telefon."

Roztáhl ruce v gestu, které dokončovalo příběh a Jesper byl natolik při smyslech, že pocítil osten viny. Což v tuhle chvíli vůbec nepotřeboval.

„Promiň, neuvědomil jsem si, jak je pozdě," došel k němu těch pár zbylých kroků.

„Mně se neomlouvej. Stejně bych ještě nešel spát, ale myslím, že Max bude potřebovat uklidnit. Už jsem mu napsal, že žiješ, ale znáš ho," pokrčil s menším úsměvem Zack rameny. Jesper vytáhl svůj telefon a skutečně, měl spoustu zmeškaných hovorů a nepřečtených zpráv. Nejen od Maxe a Zacka. Dokonce i paní Handersonová se ho snažila zastihnout. Doufal, že nebude moc zuřit, až přijde. Už stihl pochopit, že nebyla jako jiní pěstouni a že by se nemusel bát, ale zvyky se špatně odnaučují.

„Je něco špatně?" zeptal se Zack s bezradným výrazem poté, co už nedokázal vystát ticho.

Všechno. Hlavně to, že jsem pořád naživu.

„Ne," mrknul Jesper pomalu, „Všechno je v pořádku."

„Vůbec mi to tak nepřijde. Naštval jsem tě něčím?" nepřijal tu průhlednou lež Zack.

„Ne."

Svým způsobem to byla Zackova vina, ale nemohl mu to vyčítat. Mohl vinit jen sám sebe, a právě to také jeho hlava bez ustání dělala už několik dní.

„Jesi, já vím, že jsem říkal, že tě nebudu do odpovědí nutit, ale já vidím, že nejsi v pořádku a chci vědět proč. Co se stalo?" natáhl k němu ruku Zack, ale stáhl ji, jakmile Jesper o krok ustoupil.

„Jsem jen unavený. Nemůžu spát," zavrtěl Jesper hlavou. Nelhal. Od chvíle, kdy se předešlý den probudil, nebyl schopný znovu usnout. Ne na dlouho. Ani předtím to nebylo nic moc a týden bez pořádného spánku si vybíral svoji daň.

„Špatné sny?" zeptal se Zack empaticky. Jesper kývl, protože neviděl důvod, proč by to zapíral. Každý mívá zlé sny. Nebylo to nic zvláštního.

„Chceš o tom mluvit?" nabídl Zack, přestože předem znal odpověď.

„Jen nejsem schopný přestat přemýšlet o tom, co se stalo. Je mi z toho špatně," řekl Jesper po chvíli a Zack překvapeně zamrkal. Nečekal, že skutečně něco řekne.

„Co přesně máš na mysli?"

„Bazény."

To Zacka také překvapilo, protože se to stalo předchozí středu, a to už byla nějaká doba. Nelíbilo se mu, že si to Jesper nechával přes týden pro sebe a nedával najevo, jak moc byl na té události zaseklý. Jako vždy se tvářil naprosto normálně, ale už toho na něj nejspíš bylo moc.

„Muselo to pro tebe být hrozný. Ani si nedokážu představit, jak tě to muselo vyděsit," kývl Zack chápavě, „Myslel jsem, že už ses přes to přenesl. Pořád máš ty úzkosti?"

„Už ne. Teď už se jen cítím příšerně provinile," přiznal Jesper s dlouhým výdechem.

„Nevím, proč bys měl. Nic si neudělal. Pokud jde o to, že jsme se o tebe starali, o nic nejde. Dělali jsme to, protože tě máme rádi a s tím nic neuděláš," ujistil ho Zack s úsměvem. Jesper mu odpověděl dlouhým tichem.

„O to nejde. Já jen," řekl nakonec, „Neměl si mě z toho bazénu vytahovat."

„Cože?"

Jesper na něj klidně pohlédl, jako by ani nechápal, co řekl špatného a prázdně řekl: „Měli jste mě nechat utopit."

„Co?" nezmohl se Zack na jinou reakci, protože mu to naprosto vzalo vzduch z plic, „Proč? Proč bychom to dělali?"

Bylo mu jedno, že mluví zbytečně rychle a zmateně. Přesně tak se totiž cítil. Jako by všechny jeho myšlenky běžely tisíc metrů za sekundu, ale svět okolo se zpomalil.

„Zasloužím si to," objevil se na Jesperově tváři křivý úsměv ve zlomeném výrazu.

„To přece není pravda! Proč by sis něco takového myslel?" vyvalil oči Zack stále neschopný tomu uvěřit.

Právě ten jeho pohled byl nejspíš tím, co Jespera přeneslo přes hranici mlčení. Už toho na něj bylo moc. Nedokázal to v sobě udržet.

„Proč?" nadechl se prudce Jesper a cítil, jak ho v očích pálí slzy. Nebrečel už skoro tři roky a nehodlal začínat teď. Proto mu chvíli trvalo, než pokračoval. Sotva se ale nadechl, zjistil, že z něj veškerá bojovnost vyprchala stejně rychle jako přišla.

„Správně nemám být vůbec naživu. Jaký mám právo dvakrát přežít něco takového, když-," konec věty ho pálil v krku a na chvíli se přes něj nedokázal nadechnout, „Bolí to... Vědět, že je chyba, že jsem naživu. Já si nezasloužil přežít."

„Chyba?" Zack vůbec nechápal, co se děje. Jistě, chtěl, aby se Jesper otevřel, ale nečekal, že ho to takhle vezme. Byl to obrovský skok. Každý den Jesper sotva promluví sám od sebe a neochvějně tvrdí, že je všechno v pořádku a najednou takhle otevřeně mluví o smrti.

„Jak jinak bych to měl nazvat? Já už měl umřít čtyřikrát. Je to jako špatná parodie na Nezvratný osud," vydechl Jesper unaveně.

„Počkej, čtyřikrát? Co se stalo?" pokusil se stíhat Zack. Jesper toho prozrazoval až moc najednou a on byl na sebe naštvaný, že to nestíhá zpracovávat, jak byl zaskočený.

„O dvou už víš," pokrčil Jesper rameny, „Je to vlastně jedno. Už bych měl jít. Promiň, že jsem tě obtěžoval."

„Doprovodím tě," oznámil okamžitě Zack, který to nehodlal nechat být a Jesper se na něj podíval téměř pobaveně.

„Taky se bojíš, že bych si lehnul na silnici?" zeptal se, „Musím tě zklamat. V tuhle hodinu tady moc aut nejezdí a až k dálnici se mi jít nechce."

„To není vtipný," zamručel Zack, kterému z toho spíš naskočila husí kůže. Možná by ocenil, že se Jesper snaží žertovat, ale v tuhle chvíli to jako vtip vůbec neznělo.

Společně vyrazili spícím městem, občas promluvili, ale většinou byli stejně potichu jako jejich okolí. Ani jeden z nich přitom nečekal, že už za pár hodin měla Jesperova minulost poslat další pozdrav.

Zdravím do pozdních hodin.
Omlouvám se za dlouhé čekání. Jsem na místě, kde nemám moc příležitostí psát, ale na druhou stranu tu máte extra dlouhou kapitolu.
Co říkáte na Bambi? Říkala jsem si, že by to chtělo nějaké nadlehčení v příběhu a co je lepší než kočka?
Doufám, že vás příběh pořád baví a že budete stále číst.
Každý komentář potěší, tak se nestyďte a sdílejte své názory.

(5. 8. 2021)