„Můžu mu to tam donést já," nabídl se Max, když viděl, jak Jesper nervózně přešlapoval dobré dva metry od dorážejících vln. Na to blonďák začal přecházet ze strany na stranu jako nerozhodné zvíře zvažující risk dalšího kroku.

Ráno se Jesper pokusil odejít do školy, protože mu přišlo, že více jak dva dny na zotavení nepotřeboval, ale paní Handersonová to zamítla. Prý na tom byl pořád špatně a neměl by to přehánět. Po jeho přesvědčování se nakonec nechala obměkčit. Rozhodla se, že ho pustí alespoň v pátek, když zvládne dojít až k dokům. Měl donést panu Handersonovi na loď balíček s obědem, a ještě nějakými věcmi. Po téhle cestě měl také sám zhodnotit, jestli je připravený opět začít fungovat. Jako pojistku s ním poslala i Maxe, hned co přišel domů, aby na něj dal pozor, kdyby se cokoli stalo.

Rozhýbat ztuhlé bolavé svaly nebylo snadné, ale po pár blocích to dostatečně rozchodil a zbytek cesty byl snazší. Jakmile ale stanul na pláži, znervózněl a počátky strachu mu zkroutily žaludek.

Nakonec ale rozhodně vykročil, protože nehodlal nechat svoji fóbii, aby ho držela zpátky. Musel doručit balíček. Přece nešel do vody. Bylo to jen molo, vody se ani nedotkne.

Vkročil na dřevěná prkna a rychlými kroky se blížil k určené lodi s Maxem v patách. Nic to nebylo. Molo pevně odolávalo vlnám a ani se nehnulo. Přesto cítil mírné chvění, i když si to nejspíš jen namlouval. Stačilo se jen dívat na svůj cíl a všechno ostatní ignorovat. Zvládne to. Už byl metr od břehu. Dva.

Pohled mu z lodi sklouzl na moře za ní. Odvaha ho rychle opouštěla, čím déle se díval na tu obrovskou masu vody. Očima doputoval až k molu pod jeho nohama. Jak moc bezpečné bylo? Je to dřevo, které je neustále provlhlé. Nemůže být ztrouchnivělé? Nepropadne se Jesper skrze prkna přímo do čekajících hlubin?

Zpomalil a ke každému kroku se nutil, ale znovu si připomněl svůj úkol. Voda. Doručit balíček. Spousta vody. Musel se soustředit. Přímo pod tvýma nohama.

Nenaklánělo se molo? Nepovolovalo? Co když se zřítí? Co pak? Dokázal by vyběhnout na břeh, nebo dno prudce klesalo a on by na něj nedosáhl? Znovu nahlédl přes okraj mola, aby to zjistil, ale to byla velká chyba. Dech se v něm zadrhl.

Byl na příšerně malém prostoru obklopeném vodou, která jen čekala, až ho bude moct pohltit. Dotírala na sloupy mola neúnavně, snad nedočkavě. Slyšel šum vln, který všechny ostatní zvuky vytěsnil a měl pocit, že s každým dalším nárazem vln ztrácel tu malou kontrolu, co mu zbývala.

Tři metry od břehu.

Určitě se naklánělo. Houpalo se ze strany na stranu a hrozilo, že se poddá moři a spolu s sebou strhne i jeho.

Věnoval poslední pohled lodi, která byla už tak blízko, a utekl. Vzdal to. Kdyby tam zůstal jen o chvíli déle, nejspíš by ztuhl a poté by byl ztracený, závislý na pomoci jiných. Rychle, ale opatrně, opustil molo a zastavil se až několik metrů od hranice vln. Dech měl trhaný, jako by právě uběhl maratón a celý se třásl, ale cítil, že odešel včas. Díky tomu mohl pocítit hlubokou hanbu nad svojí zbabělostí a neschopností, když pohlédl na molo, které bylo naprosto nehybné. Max tam stál a zklamaně na něj hleděl, tím si byl Jesper i na tu dálku jistý.

Max se po chvíli vydal za ním.

„Vedl sis dobře," řekl povzbudivě. „Došel si daleko."

Jesper mlčel, stále ponořený ve svém selhání v něčem tak jednoduchém, a pouze natáhl ruku s balíčkem, aniž by zvedl zrak od svých bot.

Max si ho převzal, nějakou dobu váhal, jestli by neměl něco říct, ale nakonec se vydal zpět k lodi, ze které to celé pozoroval v zamyšlení pan Handerson.

***

Když v pátek vešli Eddie se Zackem do třídy, byli překvapeni přítomností jejich kamaráda. Nečekali, že se ještě do příštího týdne ukáže, ale seděl tam a díval se zamyšleně z okna, jako téměř vždy, když byl ve třídě dříve než oni.

Jejich překvapení ale nijak nesnížilo radost, jež pocítili. To, že byl ve škole, znamenalo, že už na tom byl lépe, a to byla dobrá zpráva. Poté, co se ani ve čtvrtek neukázal, začali mít velké obavy, že jeho stav byl horší, než bylo původně zřejmé. Fakt, že na jejich ustavičné zprávy odpověděl dvouslovným ujištěním, že je v pořádku, je nijak neuklidnil. Tohle přesvědčení v nich jen povzbudilo nenávist, kterou cítili vůči surovcům, kteří to způsobili, což vedlo k další potyčce se spoustou nepěkných slov, když na ně narazili mimo školu.

„Měl si napsat, že už tu budeš!" Přistál na své židli Zack se širokým úsměvem. „To musíme po škole oslavit."

Jeho nadšení prudce pohaslo, když se na něj Jesper otočil a změnilo se téměř v zděšení. Vypadal mnohem hůř, než když ho naposledy viděli. Nyní bylo naprosto zřejmé, kam Dennis směřoval svůj vztek. Jesperova zřízená tvář už sice úplně splaskla a byla v tom ohledu normální, ale to by nesměla být fialová. Prakticky celou levou půlku tváře měl zakrytou tmavě fialovou modřinou, což působilo podivně nepřirozeně. Takhle velkou modřinu ještě ani jeden z nich neviděl. Vypadalo to ošklivě a bolestivě a jim jen vyvstávaly otázky, jak asi vypadal zbytek jeho těla. Kdyby tohle viděli, než se potkali s Dennisovou tlupou, ta potyčka by byla mnohem drsnější.

Ten pohled byl opravdu skličující. Co Jesper udělal, aby si to zasloužil? Proč měl věčně takovou smůlu? Bylo to, jako by si vesmír usmyslel, že ho nenávidí a nechal všechno, aby si do něj kopalo podle libosti. Přitom byl Jesper zlatý člověk. Vše dělal jen s nejčistším úmyslem a už si toho protrpěl tolik, že to nebylo fér ani v jednom směru. Proč se mu to tedy dělo?

„Nemusíte se tak dívat," promluvil Jesper, kterému to ani v nejmenším nebylo příjemné. „Nebolí to."

„Tomu nevěřím." Zavrtěl Eddie hlavou.

„Opravdu ne," trval si na svém Jesper, ale oni se stále tvářili nepřesvědčeně, proto dodal: „Mám vyšší práh bolesti. Tohle nic není."

Pořád se tvářili kriticky, ale nyní se zdálo, že z jiného důvodu.

Byla to pravda, částečně. Nedokázal posoudit, jestli měl skutečně vyšší práh bolesti, protože nevěděl, jak ji vnímají ostatní lidé, ale byl si jistý, že už ho netrápí tolik, jako dřív. Čím víc nehod se mu stalo, tím k ní byl otupenější. Jistě, stále to bolelo, ale už neměl potřebu si na to stěžovat, nebo se poddat. Byl schopný toho vytrpět víc. Měl tedy vyšší práh bolesti, nebo si na ni zkrátka zvykl a naučil se s ní žít? Jaký v tom byl rozdíl?

***

Jesper se snažil svoji tvář skrývat, aby unikal pozornosti, tudíž při přecházení mezi třídami upíral pohled k zemi a měl nasazenou kapuci. Ve třídách samotných se snažil o totéž, ale skrýt něco takového bylo prakticky nemožné. Okolí si všímalo a ke konci třetí hodiny už slyšel, jak si o něm povídají. Nebylo to příjemné, ale byl schopný se s tím vyrovnat. Zvykl si, že byl obětí drbů kamkoli přišel. Většinou negativních. Už několikrát se mu stalo, že se na něj po několika týdnech všichni dívali s opovržením, aniž by cokoli udělal. Nejčastěji díky všeobecnému přesvědčení, že bere drogy. Nejhorší bylo, že když se podíval do zrcadla, nemohl se jim divit. Vypadal jako někdo, s kým nechcete zůstat o samotě.

Tady mu k dobru hrál fakt, že trávil čas se Zackem a ostatními. Oni byli na škole oblíbení. Jenže nyní už byl opět ten, o kterém se mluví za jeho zády. Každou chvíli na sobě cítil něčí pohled a slyšel šepot.

Přemýšlel, za co byl tentokrát. Za chudáka? Za rváče?

Jistě, zvykl si, ale stále to bolelo. Pokaždé si uvědomil, jak moc odlišný byl, jak odloučený. Byly to právě ty chvíle, kdy si připadal osamělý a zranitelný. Tyhle pocity nakonec vždy vedly k prázdnotě, protože bylo lepší necítit nic než všechno.

Kluci se snažili odvést jeho pozornost různými tématy hovoru, ale ani oni to nemohli zakrýt.

Nepomohlo ani to, že je musel zastavit, když do třídy ráno přišel Dennis s Trentem. Poslední věc, co potřeboval bylo, aby se kvůli němu někdo serval a že ho stálo nemalé úsilí jim v tom zabránit. Asi mu pomohlo, že byli ve škole. Minimálně měli dost rozumu, aby si nedělali problémy tady. Dlouho si ale mezi sebou vyměňovali nenávistné pohledy.

Když se Jesper střetl pohledem s Dennisem, snažil se, aby bylo vidět, že tohle nechtěl a že ho to mrzí. Těžko říct, jestli to Dennis pochopil, ale v odpověď se výsměšně ušklíbl. To neprošlo nepovšimnuto a Jesper už opět musel zabránit klukům, aby se pustili do rvačky.

Díky tomu byl už v polovině vyučování naprosto vyčerpaný, svoji termosku s kávou měl prázdnou a ze třídy do třídy se spíš táhl. Naštěstí se kluci uklidnili a on se tedy nemusel obávat, že by si kvůli němu způsobili problémy. On takové štěstí ale neměl.

„Jespere." Zastavil ho před dveřmi do třídy tvrdý hlas. „Pojď se mnou do kabinetu, prosím."

I přes únavu jím projel mráz. Proč s ním chtěl pan Strucker mluvit? Měl průšvih? Co udělal? Zoufale se snažil vzpomenout si, ale nic ho nenapadalo. Byl si docela jistý, že nic neprovedl. Třeba šlo o něco jiného. Nezněl naštvaně, ani typicky učitelsky přísně, což bylo v jeho případě zvláštní.

„To není dobrý," hvízdnul Al, když se Strucker trochu vzdálil a poplácal Jespera po rameni. „Upřímnou soustrast. Rád jsem tě poznal."

„Nejspíš to nic nebude. Vždyť řekl i prosím," povzbudil ho naopak Eddie.

Jesper tomu chtěl věřit, ale jeho mysl už začínala pracovat na představách nejrůznějších scénářů, co všechno by mohlo jít špatně a do jakého problému se mohl dostat. Vykročil za profesorem, přestože měl chuť na místě zmizet tou nejrychlejší cestou, což bylo náhodou okno ve třídě, kam měl původně namířeno.

Náhle ho osvítila možnost, která se zdála být pravděpodobnější než ostatní. Co když se Strucker nějak dozvěděl o jeho poslední nehodě? Byl by schopný mu vysvětlit, proč cvičí místo odpočinku, nebo by ho profesor prostě seřval? Měli by z toho Handersonovi problémy?

Ne, tohle to být nemohlo. Jak by se to vůbec mohl dozvědět? Věděli o tom jen Zack, Eddie a Al a ti by mu to neřekli. Nebo ano? Co když mu to řekli?

Vstoupili do Struckerova kabinetu, a zatímco se profesor přesunul ke svému pracovnímu stolu, Jesper zůstal stát u zavřených dveří, v případě nutnosti rychlého ústupu, a celý napnutý zíral na své boty.

„Chtěl jsem s tebou mluvit už v úterý o tělocviku, ale nepřišel si do školy a pak ses neukázal ani další dny, tak jsem si začínal říkat, že budu muset počkat na pondělí. Když si ale přišel už dneska, můžeme to konečně vyřídit," začal Strucker. „Potřebuju si s tebou o něčem promluvit."

Nastalo mezi nimi krátké ticho, kdy si byl Jesper jistý, že zbytek rozhovoru nebude probíhat tak klidně. Ve stupňující nervozitě a úzkosti křečovitě sevřel ucho své tašky a jen se modlil, aby to nebylo tak hrozné, jak si to za těch pár minut vykreslil.

„Jespere, dívej se mi do očí, když s tebou mluvím a sundej si tu kapuci. Tohle opravdu nemám rád. Připadám si jako bych mluvil do zdi. Jestli se bojíš, že máš průšvih, můžu tě ujistit, že proto tu nejsi," řekl pan Strucker, ale kupodivu to neznělo zpytavě. Udržoval klidný hovorný tón a nedával znát žádné rozhořčení. Znělo to díky tomu víc jako žádost než příkaz. Jesper si proto nebyl jistý, jestli musí poslechnout, ale jeho svědomí mu říkalo, že by přesto měl.

Přiměl se tedy uvolnit jednu ruku a stáhl si kapuci. Druhý úkol byl složitější. Zvednout pohled od svých bot a zároveň odolávat pokušení hned utéct ho stálo veškeré sebeovládání. Nejtěžší bylo zůstat stát poté, co tak učinil. Celý se napnul a automaticky přenesl váhu na špičky, přičemž jednou nohou mírně ukročil vzad. Z téhle pozice by jeho ústup byl rychlejší, kdyby na něj došlo.

Jakmile hleděl Struckerovi do očí, tělocvikář sám ztuhl a bylo vidět, že se zarazil. Stál tam s nečitelným výrazem skoro půl minuty, kdy každá sekunda přiháněla Jespera k šílenství. Nakonec ale zřízenou tvář svého žáka vstřebal, nasadil zamyšlený výraz a poté se zamračil. Byl to temný pohled plný potlačovaného hněvu a Jesper instinktivně ustoupil o krok ke dveřím.

„Už se nedivím, proč si nebyl ve škole," prolomil ticho pan Strucker a tentokrát bylo poznat, že se držel hodně zpátky, aby mluvil klidně. Opřel se o svůj pracovní stůl a sevřel ruce kolem jeho okraje až mu zbělely klouby. Jesperovi všechno říkalo, že by měl co nejrychleji zmizet, ale bál se, že by tím profesora jen vyprovokoval, proto stál jako přimražený.

„Jestli tě Dennis s těma jeho pitomcema zřídil tak, že si musel zůstat tři dny doma, už je opravdu na uvážení, jestli by se to nemělo řešit," prohlásil pan Strucker vážně a Jesper si najednou uvědomil, že se nezlobil na něj. To ho svým způsobem vyděsilo víc.

„Neřekl jsem, kdo to udělal. Proč hned obviňujete je?" Pocítil Jesper nečekanou potřebu se jich zastat. Jistě, mohli za to, ale nebylo spravedlivé jim to bez důkazů dávat za vinu. Nebylo divu, že byli tak krutí, když jim nikdo neprojevoval důvěru. Kolik z jejich činů bylo podníceno pocitem křivdy?

„Kdo jiný by to tady udělal? V tomhle městečku je jen pár možností a já vím, že tě Dennis nesnáší. Víc důkazů nepotřebuju," procedil skrze zuby profesor. „Vím, že mám pravdu, tak je sakra nebraň, když kvůli nim vypadáš takhle. Tohle už překročilo hranici."

Jesper pevně sevřel čelisti. Věděl, že už to řešili Handersonovi a opravdu nechtěl, aby z toho bylo ještě víc problémů. Sám byl překvapený pevností svého hlasu, když znovu promluvil.

„Říkal jste, že je vám jedno, co děláme mimo školu," připomněl mu. Jeho dobrá paměť se mu občas v takových situacích hodila. Dokázal si jednoduše vybavit, co kdo řekl, což mu dávalo možnost nezpochybnitelných argumentů. V tomhle případě mu hrál do karet i fakt, že tohle profesor řekl poté, co ho Dennis zbil poprvé.

Strucker byl na chvíli zaskočený Jesperovou náhlou sebejistotou, ale nenechal si vzít vítr z plachet.

„Tohle je jiný!" zvýšil hlas dopáleně. Jediné, co tím získal bylo menší cuknutí od Jespera, ale chlapec i přesto vydržel jeho intenzivní pohled.

„Co se změnilo? Pokud se mi cítíte být dlužen za to, co jsem udělal pro vaši dceru, ujišťuju Vás, že o žádné výjimky nestojím. Nemusíte se se mnou obtěžovat víc než s kýmkoli jiným," pokračoval Jesper klidně. Představa, že by byl zvýhodňovaný se mu příčila. Nechtěl, aby si ho kdokoli všímal.

„O to přece vůbec nejde. Co tě vede k přesvědčení, že se o tebe zajímám jen kvůli tomu? Cítím se ti dlužen, ano, ale tohle chci řešit, protože je to správný." Uklidnil se trochu Strucker po jeho slovech. Jesper ale věděl podle jeho výrazu, že se trefil do černého.

Struckerův postoj vůči němu se změnil. Od onoho dne k němu byl osobnější, i když si to třeba ani neuvědomoval. Choval se v jeho přítomnosti klidněji, už tolik nekřičel a předstíral, že nevidí, když nepodával plný výkon. Jesperovi navíc neuniklo, že už ho neoslovoval příjmením. To bylo zvláštní, ale mnohem osobnější byla tahle chvíle, kdy se poprvé od toho dne ocitli sami a Strucker nenesl tu typickou ostražitou masku nezaujatého profesora.

Jesper si uvědomil, že to vše bylo dané věcí, které odmítal uvěřit. Bylo snad možné, že ho profesor respektoval? To by ale byla bláhová myšlenka. Bezpáteřní zbabělec, připomněl si Jesper. Takhle ho Strucker nazval. Zahnal tedy veškeré úvahy o vzájemném respektu.

„Je správné na základě domněnek obvinit někoho, ke komu máte v tomhle případě úplně stejné povinnosti jako vůči mně?" Využil příležitosti. Strucker se nejdříve zatvářil odzbrojeně, ale poté se opět zamračil s ještě větším hněvem.

„Proč je bráníš?" Odlepil se od stolu a udělal vyzývavý krok k Jesperovi, který se přiměl necouvnout.

„Nikoho nebráním. Snažím se Vám vysvětlit svoji pointu," namítl.

„Takže to udělali oni." Založil si Strucker ruce.

„Neřekl jsem, že ne." Pokrčil Jesper rameny.

„Tak o čem se tu bavíme?"

„Nechci, abyste to řešil. Stalo se to mimo školu, nenesu žádnou trvalou újmu a navíc...," rozhodl se Jesper pro poslední argument, „Já zaútočil první. To je zbavuje veškeré viny, aspoň z mého pohledu."

Poslední poznámka nechala Struckera beze slov. Tvářil se naprosto zaraženě a nevěřícně. Během toho dlouhého ticha z Jespera opadalo veškeré sebevědomí, které si během rozhovoru vybudoval. Věděl, že jeho světlá chvilka skončila. Všechny nejistoty se k němu začaly tlačit zpět a úzkost mu sevřela hrdlo. Najednou se jemu samotnému zdálo neuvěřitelné, že dokázal mluvit takovým způsobem. Sklopil pohled a jen napnutě čekal, až ticho skončí.

„Tomu nevěřím," vydechl nakonec Strucker, znělo to trochu jako smích. „Ty že si dal první ránu?"

Jesper zarytě mlčel, protože zjistil, že promluvit je nemožné. Cítil se zostuzeně a... provinile. Za prvé, protože se mu profesor prakticky vysmál a za druhé, ve skutečnosti dal první tři rány. To ale říct nehodlal.

„Jak bych tomu mohl věřit, když i teď vypadáš, jako bys byl připravený vzít do zaječích, jakmile bych zvedl ruku?" pokračoval Strucker pobaveně. „Jespere, ty nejsi člověk, který začíná konflikty. Dobře, řekněme, že si dal první ránu. Pochybuju, že to byla tvoje vina a že to nebylo vyprovokovaný. Ani tak se mi tomu ale nechce věřit."

Bylo to tak neuvěřitelné? Jesper chápal, proč si to myslel. Poslední dobou se sebou opravdu nechával zametat. Už mu na tom totiž moc nezáleželo. Bylo mu jedno, když mu někdo podrazil nohu. Stejně se už válel na zemi. A když si někdo kopnul do jeho mrtvoly, stejně byl tak otupený, že to necítil.

„No dobře, už se o tom teda nebudeme bavit. Když si přeješ, abych to neřešil, nebudu." Přenesl se přes to konečně Strucker. „Přejdeme k tomu, proč jsem tě sem vlastně pozval."

Jesperovi se ulevilo. Opravdu se bál, jak by to dopadlo, kdyby se do toho profesor pustil. Handersonovi byli vstřícní a mírní, byla s nimi domluva, ale Strucker byl něco jiného. Byl přísný a neústupný. Z toho by snad vzniklo víc škody než užitku. Navíc by mohlo okolí připadat podezřelé, proč se Strucker zastává zrovna jeho. Sice nechápal, jak se mu ho podařilo přesvědčit, aby ustoupil, ale byl za to rád.

„Každý rok my a pár dalších škol, pořádáme závody. Říkáme tomu Pozdní přespolní běh. Nevím, jakýho pitomce napadlo běhat něco takového těsně před zimou, ale už je to tradice. Naše škola se účastní dvou závodů, v říjnu a na začátku prosince. Nejdelší trať má čtyři kilometry," začal profesor stručně. „Chtěl bych, abys nás reprezentoval."

To Jespera mírně překvapilo. Nepřekvapilo ho, že se po něm chtělo, aby závodil. Většinou to tak dopadalo, jakmile se ukázalo, jak schopný je běžec, ale vždycky to byly spíš nabídky. Tady to vyznělo jako příkaz. Tak velký rozdíl v tom ale nebyl. Vždycky nakonec běžel, protože, když se dobrovolně nepřihlásil, velice nenápadně ho k tomu stejně dotlačili. Jediné, co ho tedy zaskočilo, bylo načasování. Ještě nikdy neběžel závod v tomhle ročním období.

„Nepoběžíš sám. Bude nás reprezentovat ještě pět dalších studentů, tak nemusíš cítit nějakou velkou zodpovědnost," dodal Strucker a podal mu složený papír. „Tady jsou bližší informace a já si tě hned zapíšu."

„V říjnu?" Zamračil se Jesper opožděně a mechanicky papír rozložil, aby do něj nahlédl. Strucker se na chvíli vyhýbavě zarazil.

„Příští týden v pátek," upřesnil a Jesperův pohled se zakotvil na tučně vytištěném datu, které to potvrzovalo. Proč mu to neřekl dřív? Neměl by to správně vědět s větším předstihem?

„Vím, že je to na poslední chvíli," připustil profesor, tušíc, kudy se jeho myšlenky ubírají. „Zápis byl v září, ale jeden student svoji účast před pár dny odvolal. Potřebuju schopnou náhradu a buďme k sobě upřímní, ty si nejlepší běžec na škole."

Po tomhle se v Jesperovi bily smíšené pocity. Byl jen náhrada, nic víc. Nebyl dost dobrý a z toho mu bylo těžko. Na druhou stranu tu bylo to poslední prohlášení. Nejlepší. Nechápal, proč ho to tolik hřálo.

Nic to ale neměnilo na tom, že byl posledním řešením a to bolelo. Nebo by měl být hrdý, že mu Strucker věřil natolik, že k němu přišel s žádostí o pomoc? Jen tě využívá. Bude k tobě vstřícný, jen dokud mu budeš užitečný. Všichni jsou milí, když něco potřebují.

Přemýšlel Strucker vůbec nad tím, že by Jesper mohl mít na ten den plány? Že by to třeba nechtěl udělat? Jenže... Na tom stejně nezáleželo. Neměl plány a to, co chtěl nebylo důležité. Navíc, jak by mohl říct ne žádosti o pomoc, ač nepřímé? Aspoň díky tomu měl pocit, že je potřebný, třebaže jen dočasně.

„Umíš běžet i dlouhé vzdálenosti, že jo?" ujišťoval se Strucker, když Jesper dlouho mlčel.

„Ano," odpověděl Jesper prázdně, složil papír a založil si ho do kapsy.

***

„Co ti chtěl?" zeptal se Zack, když se Jesper vrátil do třídy. Nepotřeboval si odpověď promýšlet. Ještě v kabinetu se rozhodl, že o výslechu se nezmíní ani slovem, protože si byl docela jistý, že by s jeho verzí toho, co se stalo, nesouhlasili. Přitom nelhal. Jen neřekl celou pravdu. Přesně tahle jeho schopnost slovíčkaření byla hlavním důvodem, proč o něm tolik lidí prohlásilo, že je lstivý. Byl schopný se vymluvit téměř z čehokoli, ale už to používal jen, aby nikdo neviděl, jak zničený byl. Dříve to využíval k úplně jiným účelům.

I v tomhle případě se chystal ubírat cestou polopravd. Ty bylo těžké prohlédnout, protože nelhal a oni se mohli pouze dozvědět, že neřekl všechno, což bylo ale nepravděpodobné, jakmile by bylo očividné, že to, co řekl, pravda byla.

„Chtěl, abych běžel za naši školu Pozdní přespolní běh," odpověděl klidně.

„A poběžíš?"

„No... Jo. Ono to bylo spíš oznámení. Už se mnou počítá." Přikývl Jesper.

„Je to dobrý nápad?" zeptal se nejistě Eddie.

„Proč by nebyl? Určitě jim to tam všem natře." Zazubil se Zack, ale Eddie se dál tvářil pochybovačně.

„Nemáš se přece namáhat," připomněl Jesperovi. Zack si to najednou uvědomil a úsměv mu opadl.

„Tělocvik je jedna věc, ale tyhle přespoláky jsou dost náročný," dodal Eddie.

„Já to zvládnu," ujistil ho Jesper dutě.

„Strucker by to pochopil. Určitě by to po tobě nechtěl, kdyby věděl-."

„On to neví a já mu to říkat nebudu," přerušil Zacka Jesper, načež si zakryl pusu rukou, když si uvědomil, co udělal. „Promiň."

„To je dobrý." Zavrtěl brunet hlavou, přestože byl trochu překvapený. „Když si myslíš, že to zvládneš, nemůžeme ti v tom bránit. Je to na tobě, ale měl by sis to promyslet."

„Nemusíte mít starost. Vždyť byste ani nevěděli, že se něco stalo, kdybych vám to neřekl. Nepotřebuju žádný úlevy. Jsem v pořádku," stál si za svým Jesper mírně. Poslední věta zněla divně, když se vzal v potaz jeho vzhled, přestože tohle nemyslel. Ta myšlenka ale naplnila Zacka hořkostí a obavou. Ani si neuvědomil, jak vážné to mohlo být. Dennis ho zmlátil v době, kdy by se měl Jesper správně zotavovat a mít klid. To nemohlo být dobrý. Možná ho přeci jen měli prohlédnout v nemocnici. Nemělo by se to podceňovat.

Za ty necelé dva měsíce si Jespera opravdu oblíbil a měl ho rád, ale v tomhle byl jeho kamarád úplně mimo. Nechápal, proč si nenechal pomoct a nelíbilo se mu s jakou samozřejmostí přijímal bolest. Bylo to smutnou a znepokojivou skutečností a zdálo se, že to měl už hluboce zakořeněné. Zack nevěděl, jestli to byl následek života v pěstounské péči nebo věčné smůly. Možná za to mohlo obojí.

O to víc pociťoval určitou zodpovědnost, jen ještě nevěděl, co přesně by měl dělat. Věděl ale, že pokud Jesper svoje zdraví ignoruje, potřebuje někoho, kdo by na něj v tomhle ohledu dával pozor za něj. Potřeboval někoho, kdo by nepřešel zranění jen mávnutím ruky, kdo by si všiml, že není v pořádku, aniž by to řekl.

Zack by klidně takovým kamarádem byl, ale zatím každý jeho pokus o něco takového selhal. Jesper byl v tomhle ohledu až moc tvrdohlavý a brunet pořád nevěděl, jak daleko může s přesvědčováním zajít, aniž by překročil hranici a bál se to pokoušet.

Říkal si, že kdyby byl Jesperův pobyt v Sidecliffu dost dlouhý, odhodlal by se zjistit, kde ta hranice je. Postupně a se vší opatrností. Nevěděl ale, kolik má času.

***

Zack s ostatními ztratili Jespera. Už zase. Po poslední hodině se vytratil a oni ho nemohli najít ani u skříněk, ani po cestě ven.

„To od něj není hezký," postěžoval si Al. „My na něj vždycky čekáme."

„Opravdu?" Pozvedl obočí Eddie.

„Tak vy na něj vždycky čekáte." Pokrčil rameny Al.

„Vidíš. Právo beze slova zmizet nemáš jen ty." Ušklíbl se Eddie.

„Jen aby se zase nedostal do nějakýho průšvihu," poznamenal Zack podmračeně.

„Myslíš, že zase dostal jedno z těch svých tušení?" zeptal se Eddie znepokojeně.

„Uklidněte se. Pusťte ho na chvíli z hlavy. Myslím, že to bez vás zvládne, vždyť není malý dítě." Zavrtěl pobaveně hlavou Al. „Chováte se jako párek úzkostlivých kvočen."

„Já ti nevím. Viděl někdo z vás Dennisovu tlupu?" pokračoval Zack. Neměl o Jespera přímo strach, ale nelíbilo se mu, že se po tom všem toulal po městě sám. Zvlášť když byl v tomhle stavu.

„Měli by být rádi, že jsme je neviděli," odfrkl si Al. „Teď, když je Jesper pryč, není tu nikdo, kdo by nás držel zpátky."

„Myslím, že jsou ještě ve škole," řekl Eddie, čímž vyloučil hlavní starost ze Zackovy mysli.

Vyšli ze školy a byli překvapeni, když zpozorovali, kdo na ně na schodech čekal.

„Můžu s vámi mluvit?" zeptal se Strucker, ale podle tónu bylo jasné, že neměli na výběr. Následovali ho tedy mimo hlavní proud cesty a zastavili za rohem školy. To je mátlo, protože to působilo více osobně. Kdyby šlo o školní záležitost, neřešili by to tady, ale v kabinetu.

„Jde o Jespera," potvrdil jejich domněnky rychle, čímž přešel rovnou k věci.

„Co se stalo?" Zamračil se Zack.

„To chci právě vědět." Založil si ruce Strucker vážně. „Je mi jasný, že ho zřídil Dennis a ti jeho kumpáni, ale když jsem se ho na to zeptal, bránil je s tím, že to nebyla jejich vina, protože on zaútočil první. Chci vědět, co je na tom pravdy."

Kluci na něj ohromeně a nevěřícně zírali. Věděli, že Jesper nerad řešil svoje problémy, ale že by kvůli tomu takovým způsobem překroutil pravdu, to nečekali. Pokud tedy skutečně nevěřil, že to byla jeho vina.

„To je pitomost," ulevil si jako první Al.

„Taky si myslím, ale i tak bych rád věděl, co se vlastně stalo." Kývl Strucker trpělivě. Oni si vyměnili nejisté pohledy a ticho se začalo nepříjemně táhnout.

„Nemusíte se bát. Nijak to řešit nebudu, jen mě to zajímá," ujistil je profesor klidně.

„No, on skutečně zaútočil první, ale jeho vina to nebyla," začal zdráhavě Zack.

„Narazil na ně zrovna, když se chystali zmlátit jednoho kluka a zabránil jim v tom," dodal Eddie.

„A oni místo toho zmlátili jeho," dokončil Strucker, který si to rychle domyslel. Stále se mu zdálo šílené, že by Jesper zaútočil, ale teď mu to alespoň dávalo smysl. Dřív by mu sice představa Jespera v roli nějakého hrdiny přišla směšná, ale tenhle úsudek přehodnotil po tom, co mu zachránil dceru. V tom klukovi určitě něco bylo, přestože to bylo hodně skryté a na první pohled nepostřehnutelné.

„Vždyť mu muselo být jasné, že proti nim nemá šanci," vydechl, když si představil toho zuboženého chlapce, jak stojí před třemi (nebo čtyřmi) velkými a silnými vrstevníky.

„Myslím, že je ani neplánoval porazit." Pokrčil vyhýbavě rameny Eddie. „Jen nechtěl, aby zbili toho kluka."

Měl by znovu přehodnotit obraz, který si o Jesperovi vytvořil. Čím víc se toho o něm dozvídal, tím byl zmatenější. Zdálo se, že jeho povaha a smýšlení bylo komplexnější, než se domníval.

„My bychom o tom neměli mluvit," řekl opatrně Zack a obezřetně se na Struckera podíval. „Už víte, že to nebyla jeho vina, to stačí, ne?"

Profesor na něj překvapeně zamrkal, jak byl vytržen ze zamyšlení.

„Samozřejmě. Děkuju, že jste mi řekli pravdu, opravdu si to nechám pro sebe," ujistil je znovu. „Můžete jít."

***

Díval se na štěňata v ohrádce, jak si zuřivě hrají, tahají se za uši a pobíhají kolem na krátkých nožkách. Pohled na ty drobečky ho naplňoval hřejivým pocitem, ale zároveň mu z něj bylo podivně smutno a prázdno. Měl z toho smíšené pocity, ale kdykoli nějaké štěně vyštěklo tím svým srandovně vysokým hláskem, neubránil se menšímu úsměvu.

Jedno štěně se přikolébalo k ohrádce a podívalo se na něj zářivýma rozvernýma očkama. Zuřivě vrtělo ocáskem a užívalo si, že si získalo jeho plnou pozornost.

Po menším zaváhání Jesper natáhl ruku za ohrádku a jemně podrbal štěně za ušima. To se snažilo zaklonit hlavičku, aby mu mohlo olízat ruku v nabyté radosti z příjemného doteku.

Tím si ale vysloužil nájezd ostatních štěňat, která také chtěla pozornost, a tak nakonec strávil několik minut jejich drbáním, aby jim všem udělal trochu radosti, než se zvedl a zamířil ke dveřím. Štěňata za ním utíkala podél ohrádky a hlasitě nesouhlasně štěkala jedno přes druhé.

Aniž by si to uvědomil, nohy ho po škole zanesly opět do zverimexu U Romingů, kde jeho cesty po městě končily podezřele často.

„Haló, chlapče." Zastavil ho nakřáplý hlas. Zmateně se u dveří otočil a pohlédl na starou majitelku zverimexu. Ta na něj hleděla svýma jasnýma modrýma očima, čímž ho utvrzovala v tom, že její oslovení skutečně patřilo jemu. Komu také jinému? Nikdo jiný tam zrovna nebyl.

„Pojď sem," vyzvala ho klidně. On poslechl, nervózní, jestli něco neprovedl. Neměl snad drbat ta štěňata? Ale to by ho snad okřikla hned, nebo ne?

Zastavil u pultu, který je od sebe dělil a nejistě se podíval na vrásčitou ženu se stříbřitými vlasy. Ta si ho zkoumavě měřila bez větších emocí ve tváři. Nezdála se být naštvaná. Ale to Jespera nijak neuklidnilo.

„Chodíš sem často, častěji než většina mých stálých zákazníků. Přitom ale nikdy nic nekoupíš," začala po chvíli ticha stále klidným hlasem. „Koukáš na hračky pro psy a granule, ale nakonec vždycky jen odejdeš."

„Říkáte, že sem nemám chodit?" Zamračil se Jesper překvapeně. Ani ho nenapadlo, že by jí tu mohl vadit. Bránil jí snad nějak v podnikání?

Stará paní však jen zavrtěla hlavou a podívala se na ohrádku se štěňaty, která si už zase hrála mezi sebou.

„Vidím, jak se na ně díváš. Jak se díváš na zvířata. Máš je rád, viď?" zeptala se a Jesper nevěděl, co na to říct. Nakonec tedy jen prostě kývl.

„Jsou spolehlivější než lidé," vzdychla a na chvíli zavřela oči, než je na něj opět upřela. Zdála se být unavená.

Jesper si nervózně žmoulal rukávy, protože stále nevěděl, kam její řeč směřuje, ale už necítil tu potřebu utéct, jako na začátku. Nějak cítil, že ta stará paní si chce jen s někým promluvit.

„A jejich oči toho říkají více, než tisíc lidských slov. To je na nich tak krásné. Řeknou ti všechno jediným pohledem. Nemusíš se ptát, nemusíš tápat, jen se dívat. A když se díváš pozorně, porozumíš jim," mluvila dál mírně. Jesper jí naslouchal a přemýšlel nad jejími slovy. Někdo by mohl říct, že to byla jen zmatená stařena, ale jeho její hlas jaksi uklidňoval a všechna slova mu dávala jasný smysl.

„Proč mi to říkáte?" nechápal. Znělo to všechno moc pěkně, a přestože na něj její slova doléhala, neviděl, k čemu vedla.

„Máš smutné oči, chlapče," pronesla klidně a laskavě se na něj zahleděla. Zhluboka se nadechl a stále nechápavě se zamračil. Její slova ho natolik překvapila, že si nebyl jistý, co by měl udělat.

„Nemusíš nic říkat." Zavrtěla hlavou. „Tvé oči všechno prozradí za tebe. Někdy si ani neuvědomujeme, kolik toho říkají. Můžeš mi ale věřit, na tomhle světě jsem už dlouho a poznám to, když to vidím. Dokážu v tobě číst zrovna jako to dokážu v těch psech tady," vysvětlovala.

„Ale já nejsem-." Chtěl namítat Jesper, ale její pohled ho zastavil.

„Copak se mýlím?"

Zarazil se a slova mu vyschla na rtech. Najednou nevěděl, co by měl namítat. Něco mu říkalo, že ať by řekl cokoli, ona by věděla své. Její oči byly překvapivě bystré na její věk a leskly se empatií a inteligencí někoho, kdo toho spoustu prožil. Také jí nechtěl lhát. A tak jen odevzdaně zatřásl hlavou.

„Není se za co stydět." Pousmála se. „Myslím, že je krásné, když se v očích odráží duše. Bohužel je v dnešní době tak těžké prohlédnout všechny ty kamenné masky. Zdá se mi, že čím víc toho známe, tím míň se stáváme lidmi. Dnes už málokdo dá najevo, co si skutečně myslí."

Nemohl se ubránit pocitu, že by se měl stydět. Poslouchal její vyřčené myšlenky, a přitom sám byl mezi těmi, kdo se snažili své pocity skrývat. Říkal si, že jediný důvod, proč ho prohlédla byl ten, že nevěděl, že se dívá. Nebo byl skutečně tak špatný herec?

„Nebudu se ptát, proč si smutný," ujistila ho. „Na to nemám právo. Jsem přeci jen obyčejná stará prodavačka, ale myslím, že vím, co je na smutek dobré."

„Já nějak nechápu." Naklonil hlavu na stranu. Její oči se vědoucně zaleskly.

„Řekla bych, že máš příliš volného času na přemýšlení," prohlásila. „Jinak bys sem tak často nechodil. Napadlo mě, jestli sem chodíš tak rád, že bys tu věčně nemusel jen postávat, ale něco dělat."

„Prosím?" Zamračil se ještě více zmateně a překvapeně.

„Podívej se na mě. Už jsem stará a slabá, nebudu si nic nalhávat. Všechny ty krabice se žrádlem jsou na mě těžké. Zvířata potřebují vyměňovat podestýlky, doplňovat jídlo a vodu, štěňata potřebují pozornost. Navíc mi tu věci přestávají fungovat a nemám tušení, co s tím dělat. Nestíhám se o obchod starat sama. Je to na jednu stařenu příliš mnoho práce," vysvětlovala unaveně. „Hodily by se mi ruce navíc. Co říkáš?"

„Samozřejmě, že vám pomůžu," odpověděl bez většího přemýšlení Jesper, když pocítil lítost vůči staré dámě. Dokázal si představit, jak se musí každý den honit, aby všechno stíhala a že je pak z toho takhle unavená. V jejím věku by se neměla tolik namáhat.

„Ještě jsem ti ani neřekla, kolik bys za to měl peněz," namítla zaskočeně. Nečekala tak rychlý souhlas.

„Já žádné nechci." Zavrtěl hlavou. „Jen mi řekněte, co mám dělat."

Dlouze se na něj zahleděla a pátrala mu v očích, po tom, co ho přivedlo k tak rychlé odpovědi, dokud se neodvrátil.

„Nenechám tě tu dřít zadarmo," odmítla nakonec stroze. „Co kdybych ti za každé odpracované odpoledne dala dvacet pět dolarů?"

„Deset," pokusil se aspoň trochu namítnout Jesper, kterému se stále příčilo brát si za pomoc peníze. To poté nebyla pomoc.

„Chlapče, já nejsem žádná charita." Pousmála se na něj s vážností v očích stařena. „Pod dvacet nepůjdu."

„Tak tedy dvacet," odhadl Jesper po chvíli a majitelka obchodu mu věnovala další vrásčitý úsměv. Podala mu svoji kostnatou ruku a on ji váhavě přijmul.

„Domluveno." Kývla.

S touhle kapitolou se dostáváme do další části příběhu.
Jesper se nám upsal k něčemu, co ani nehledal, ale obojí pohne s dějem, slibuju.
Co říkáte na paní Romingovou?
Doufám, že se vám kapitola líbila a snad brzo dokončím další, která pro vás bude nejspíš zajímavější ;)

(30. 4. 2021)