Po návratu od Zacka na Jespera čekalo nemalé překvapení. Byl už téměř čas oběda, když se dostal k Handersonům a sotva se ocitl v chodbě, tušil, že něco není, jak by mělo být. Zaváhal, jestli by měl jít dál, proto jen valnou chvíli pouze stál ve dveřích a zostražitěl, když se k němu donesl rozhovor. Oba hlasy dobře znal. Rozhodl se tedy, že by neměl být tak přehnaně opatrný a udělal těch pár kroků, aby se ujistil. Pohlédnutí do kuchyně mu to potvrdilo.

U stolu s paní Handersonovou seděla osoba, kterou nečekal že uvidí ještě minimálně pár měsíců. Přesto tam byla a pokojně popíjela kávu, než si ho všimla. Zářivě se usmála a on si byl jistý, že to nemohlo pokračovat dobře.

„Ahoj, Jesi," pozdravila ho vesele paní Lungová. Nedokázal se přimět k tomu, aby jí úsměv oplatil, i kdyby měl být falešný.

„Dobrý den," bylo jediné přivítání, které jí byl schopný dát.

„Ani nevíš, jakou mi udělalo radost, když mi bylo řečeno, že tu máš přátele," pokračovala stále plná pozitivity, což Jespera mátlo. Taková bezcitnost k ní neseděla. Vždy se minimálně snažila být empatická.

„Dalo by se to tak říct," řekl prázdně, načež nastalo nepříjemné ticho, než se rozhodl to urychlit. „Mám si jít zabalit?"

Obě ženy se na něj překvapeně zadívaly a paní Handersonová se málem zakuckala svojí kávou. Zmateně naklonil hlavu nad jejich reakcí.

„Nejde snad o tohle? Sice nevím, co jsem tentokrát udělal špatně, ale něco to asi bylo, jinak byste tu nebyla," řekl opatrně. Přemýšlel, co tohle mohlo způsobit. Handersonovi zatím věděli pouze o jeho fobii. Všechny ostatní problémy před nimi úspěšně skrýval, nedal jim tedy důvod, aby ho posílali pryč. Kdyby to bylo kvůli fobii, přece by se tohle dělo dřív, ale bylo možné, že si jen dali čas na rozmyšlenou. Byl až tak na obtíž? Snažil se je neotravovat. Neobtěžoval je s ničím, pokud to nebylo vyloženě třeba. Všechno řešil sám. Nic po nich nechtěl. Snažil se svoji existenci v jejich domě zařídit tak, aby o něm skoro ani nevěděli. Tak proč?

„Nic si neudělal špatně," snažila se ho rychle ujistit paní Handersonová. „Proč by sis něco takového vůbec myslel?"

„Vždycky, když mě pěstouni posílají pryč, je to nějakým způsobem moje vina." Pokrčil rameny Jesper.

„Nejsem tu, abych tě odvezla," vložila se do toho paní Lungová.

„Ne?" nechápal.

„Samozřejmě, že ne," řekla pomalu v šoku paní Handersonová.

„Vždyť tu nejsi ani dva měsíce." Zavrtěla nevěřícně hlavou Lungová. „A upřímně doufám, že tu ještě vydržíš. Zatím to minimálně vypadá dobře."

Věděl, že byla spousta poznámek, které si nechávala pro sebe, aby tím Handersony neodradila. Byla to taková tichá hra, kterou s ním všichni hráli. Povolané osoby neříkaly pěstounským rodinám o jeho problémech, přestože to byla jejich povinnost, protože jim rychle došlo, jak jim to ztěžovalo práci. Nikdo nechtěl převzít zodpovědnost za někoho jako byl on. Proběhla tedy tichá domluva, že se o tom nebude mluvit, pokud to nebude třeba, čímž dávaly Jesperovi alespoň šanci. Pěstouni byli pouze okrajově obeznámeni o jeho minulosti, protože to bylo nevyhnutelné. Jesper byl černý Petr, kterého si čas od času někdo vytáhl.

„Proč tu tedy jste?" zeptal se, když vstřebal, že jeho čas v Sidecliffu ještě neskončil. Byla to větší úleva, než by čekal. Nebyl připravený tak rychle změnit prostředí a na chvíli ho to naplnilo tím příliš známým chladem, který se stále vracel. Věděl, že tohle to jen odložilo na neurčito a že se to během pár měsíců stejně stane, ale minimálně byl teď v klidu, přestože si byl jistý, že to příště zasáhne hlouběji.

„Něco jsem ti přivezla." Rozzářila se opět paní Lungová. „Neuvěříš, co se ke mně dostalo."

Jesper se neptal, protože věděl, že mu to stejně řekne, ale zvědavost ho pomalu naplňovala. Co mohlo být tak důležité, že za ním osobně přijela?

Nadšeně mu ukázala ke straně průchodu do kuchyně, kam neviděl, protože stál stále na chodbě. Nahlédl tedy do kuchyně a srdce v něm vynechalo úder. Měla pravdu, nemohl tomu uvěřit.

„Jak je to možný?" vydechl naprosto neschopný odpoutat oči od jeho dlouho ztraceného majetku. V rohu kuchyně stála v červeno černém pouzdru kytara, kterou téměř rok neviděl.

„Pamatuješ si na Scotta? Sdílel s tebou pokoj u minulých pěstounů. Kytaru jsme nemohli najít, protože využil příležitosti a jednoduše ji schoval. Neodvážil se s ní nic udělat, ale včera ji chtěl jít prodat. K jeho smůle si ho všimla ta malá holka, co tam s vámi taky bydlela, a pak už stačil jediný telefonát," dokončila krátké vyprávění paní Lungová. Jesper si mezitím sedl na zem a vyndal kytaru z pouzdra, aby si ji mohl prohlédnout. Díval se na ni téměř zbožně, což jen umocňovalo radost obou žen.

Paní Lungová byla obzvlášť potěšená, protože věděla, jak moc Jesper potřeboval i drobné radosti. Navíc měla přibližnou představu, co všechno pro něj ten nástroj znamenal. Byl úplně zničený, když se dozvěděl, že je pryč. Nabízela mu, že by mohli koupit novou, ale to odmítal. Věděla, že za to mohla osoba, která mu tuto kytaru dala. Díky tomu se stala nenahraditelnou. Po nějaké době to ale přijal jako další ztrátu a vzchopil se.

„Musím Wendy poděkovat," slíbil si Jesper, protože hned věděl, kdo ji zachránil. Ta holka byla skvělá, a přestože jí bylo teprve osm, byla mu v té rodině nejblíž. Naučil ji základy hraní, takže moc dobře věděla, jak jeho nástroj vypadal. Ani se s ní pořádně nerozloučil kvůli nešťastnému ukončení jeho pobytu u nich. Stále mu to bylo líto.

„Pořád si pamatuješ její jméno?" podivila se Lungová.

„Nezapomínám," zamumlal Jesper a láskyplně přejel rukou po krku kytary. Nástroj to byl pěkný, španělka z tmavšího dřeva s jednoduchým zdobením a vzorovanou páskou přes rameno. Hruď se mu při pohledu na ni plnila takovým štěstím, jaké dlouho nepocítil. Ani si neuvědomil, že se začal usmívat.

„Nevím, jestli je v pouzdře pořád všechno. Nemám tušení, co všechno si v něm měl," pokračovala, když zapudila Jesperovu znepokojivou poznámku do pozadí své mysli.

„To nejdůležitější mám. Na zbytku ani nezáleží," prohlásil a podíval se na ni s takovou vděčností, že si chvíli myslela, že ji snad i obejme. „Moc děkuju. Strašně moc to pro mě znamená."

***

„Dneska máš dobrou náladu," poznamenal Zack o jedné z posledních přestávek. Celý den si všímal, že už od rána se Jesper choval jinak, než obvykle a hlavně, že jinak i vypadal. Nepůsobil tím strhaným dojmem, dokonce ani neměl tak tmavé kruhy pod očima. To se ale už párkrát stalo. Co bylo opravdu zarážející, byla skutečnost, že se usmíval. Za těch pár týdnů, co ho znal, ho viděl usmívat se jen při pár příležitostech. Nejčastěji to byli úsměvy falešné útěchy, kdy se tím něco snažil zakrýt, nebo trpké úsměšky, když mluvil o něčem, co určitě nevyvolávalo pocit radosti. Upřímný úsměv z čisté spokojenosti u něj viděl pouze jednou a ani ten mu nevydržel dlouho. Dnes to ale bylo jiné. Během jeho obvyklého denního snění se Jesper usmál několikrát. Úsměvy to byly krátké, ale přesto byly příjemnou změnou na jeho jinak vždy skleslé tváři. I oči měl jasnější.

Další překvapující věcí bylo, že během jedné z přestávek snědl čokoládovou tyčinku, o které byl mimochodem Zack přesvědčený, že byla ta, co mu dal během přespání. O tom to ale nebylo. Jesper nikdy ve škole nejedl. Napadlo ho, jestli to nebylo jen tím, že tentokrát zkrátka měl tu možnost, ale nezdálo se mu to pravděpodobné.

„Stalo se něco?" zeptal se ho Zack zvědavě. Neuniklo mu, že se Jesper znovu pousmál, než odpověděl.

„Našli moji kytaru."

„Ty máš kytaru?" zeptal se překvapeně brunet, načež Jesper kývnul.

„Obyčejnou španělku. Ztratila se ale skoro před rokem, někdy během přesunu mých věcí od posledních pěstounů. Už jsem ani nevěřil, že ji znovu uvidím," přiznal.

„Tak to je bezva! Vidíš, že nemáš jen smůlu." Usmál se Eddie.

„Je to bezva, ale... Kde si byl celou tu dobu, když ne u pěstounů?" zarazil se Zack. I jeho, ne zrovna na matiku nadaný, mozek si byl schopný spočítat, že v Jesperově odpovědi něco nesedělo.

„V nemocnici po tom pádu z okna," odpověděl Jesper a Zack se leknul, že už zase položil nevhodnou otázku, ale zdálo se, že tím svému kamarádovi náladu nezkazil, vzhledem k tomu, že ji měl výjimečně dobrou.

„To se stalo tak nedávno?" Zmizel Eddiemu úsměv ze rtů. Podle toho, co Jesper říkal, to znělo, jako by to bylo už před delší dobou, třeba několika lety.

„Jsou to dva měsíce, co mi skončily fyzioterapie," potvrdil Jesper klidně, jako by o nic nešlo.

„Neměl bys mít ale nějaký klid? Přece by ses po něčem takovém neměl namáhat. Proč nemáš omluvený tělocvik?" nechápal Eddie.

„Je to k ničemu." Zavrtěl Jesper hlavou. „Ano, správně bych se ještě minimálně další dva měsíce namáhat neměl. Jenže kdybych se podle toho řídil, nikdy bych nemohl nic dělat. Navíc je pro všechny jednoduší, když se vzchopím dřív a nikdo to proto neřeší. Všichni jsou spokojení."

„To ale není dobře," namítl Zack. „Ví o tom Handersonovi?"

„Ani nevím," zamyslel se Jesper. Spadal jeho zdravotní stav také do zakázaných témat?

„A nebolí to? Když si Al zlomil ty obratle, stěžoval si na bolest zad ještě přes rok," řekl Eddie starostlivě.

„Už ne. Terapie pomohly," uklidnil ho Jesper. Nebyla to tak úplně pravda. Občas ho tělo stále pobolívalo v místech, která pád odnesla nejvíc, ale už to zdaleka nebylo tak hrozné jako dřív a nijak ho to neomezovalo. Terapeuti odvedli dobrou práci.

„Stejně by ses neměl namáhat," poznamenal Eddie tvrdohlavě. Jesper se zamračil a Zack poznal, že už jsou u tohoto tématu příliš dlouho.

„Jak dlouho hraješ?" zeptal se ho a viděl, jak se Jesper opět uvolňuje.

„Zhruba šest let," odpověděl vděčně.

***

„Takže kytarista," hodil Jesperovi ruku přes ramena Al s širokým úsměvem. „Víš co? Docela to k tobě sedí."

Jesper se mu vykroutil, protože... Jak on neměl rád takový typ kontaktu. Eddie se Zackem to respektovali, proč to on pořád zkoušel? Měl pocit, že to dělal jen z provokace, to by totiž k jeho povaze sedělo.

Vyšli ze školy a zamířili do parku jako obvykle. Chodili tam téměř každý den po škole, kromě čtvrtků, kdy měl Jesper sezení s paní Shepherdovou. Jelikož měl zatím jen dvě sezení, kluci nic netušili, ale přemýšlel, že by si měl brzy vymyslet nějakou výmluvu pro případ, že by se začali ptát. Zdálo se mu totiž, že oni se ptali na všechno. Nic jim neuniklo a všichni byli strašně zvědaví. Byla to sice myšlenka, kterou by nikdy nahlas nevyslovil, ale říkal si, jak moc se museli nudit, že se radši rýpali v jeho životě, než aby si všímali těch svých. Docela mu vadilo, že si připadal jenom jako hloupá zábava pro zahnání jejich nudy.

„Dobře, nereaguj." Pokrčil rameny Al, načež se kvůli něčemu začal pošťuchovat s Eddiem, což bylo také na denním pořádku. Po nějaké době se k nim přidal i Zack s původním záměrem je uklidnit. Překvapivě to byl Al, kdo si po nějaké době všiml, že Jesper chybí. Když se otočil, aby čelil Eddiemu, zpozoroval Jespera stojícího pomalu o blok dál na rozcestí. Jejich kamarád se mírně mračil a měl prázdný pohled. Než na něj ale stihl zavolat, dal se znovu do pohybu a zmizel v jiné ulici.

„Už to dělá zase," upozornil Al kluky. Ti se zatvářili zmateně a následovali jeho pohled.

„Kam zmizel?" Zamračil se Zack.

„Stál tam s vymytým výrazem a pak se vydal tamtudy." Ukazoval Al.

„Vymytým výrazem?" zopakoval Eddie.

„No, tvářil se přesně tak, jako než se stalo to se Struckerovou dcerou. Proto říkám, že to dělá zase." Zaťukal si na čelo Al.

„Myslíš, že se něco stane?" Začal cítit znepokojení Zack.

„Jak to mám vědět?" Rozhodil rukama Al.

„Měli bychom jít za ním," navrhl Eddie. „Jen pro jistotu."

Nebylo třeba říkat víc a všichni se vydali udaným směrem, ale když se ocitli v dané ulici, po Jesperovi nebylo ani stopy.

***

Ani si neuvědomil, že zase vypnul a ztracený v myšlenkách míjel jednu uličku za druhou. Co se stalo si uvědomil až když uslyšel škodolibý smích a pobouřené výkřiky někde blízko. Došlo mu, že už ho nohy zase sami od sebe zavedly na špatné místo ve špatný čas. Když už tam ale byl, nedokázal se prostě otočit a předstírat, že nic neslyšel.

Ostražitě nahlédl do jedné úzké uličky mezi domy a dech se v něm zadrhl, protože poznal všechny přítomné. Byl tam Dennis s Trentem a ještě jedním jejich kamarádem a společně tam trápili svoji oběť. Dennis držel malého kluka přiraženého ke zdi, zatímco se mu Trent hrabal v tašce. Ten kluk byl samozřejmě Max.

Jesper nechápal, jak mohl mít opět takovou smůlu, že si ti surovci museli vybrat zrovna jeho. Nic to ale na věci neměnilo. I kdyby tam byl někdo jiný, nenechal by to být. Takhle to jen bylo osobnější. Sesbíral proto svoji odvahu a zamířil k nim.

„Jesi!" Všiml si jeho přítomnosti Max a naděje mu naplnila hlas. Všichni tři se na něj v tu chvíli otočili. Vypadali překvapeně. Nejspíš nečekali, že jim přijde přímo do rány.

„Co tu děláš, Foxi?" Zašklebil se Dennis. „Chceš taky zmlátit?"

Nechtěl. Kdyby mohl, prostě by se ztratil, jakmile by je spatřil, ale tentokrát neměl na výběr. Nemohl utéct. Bylo mu jasné, co se musí stát, aby Maxe zachránil a ač se mu to příčilo, byl připravený se s tím nějak vypořádat. Litovat mohl později.

„Nechte ho jít," snažil se znít přesvědčivě. Doufal, že to s nimi bude moct usmlouvat, aby se Maxovi nic nestalo. Kdyby to nešlo, teprve poté byl ochotný uvažovat nad jinou možností, která by ovšem vyústila ve stejný výsledek.

„Klidně můžete zbít mě místo něj. Nechtěli jste právě to?" pokračoval klidně. Uvědomoval si, že se ti dva pomalu přesouvali tak, aby mu zablokovali únikovou cestu, ale byl odhodlaný necouvnout. Chvíli se zdálo, že nad tím Dennis opravdu přemýšlel, ale poté se škodolibě usmál.

„Nevím, proč se ho snažíš bránit, ale nevyjde ti to. Nejdřív se postarám o něj a pak se budu věnovat tobě," prohlásil, načež vrazil Maxovi pěst do břicha. Ten by se byl zlomil v pase, kdyby ho nedržel u zdi a vydal ze sebe přiškrcené heknutí.

Jesper nebyl šťastný a ani necítil žádné uspokojení, když vrazil do Dennise jako beranidlo a povalil ho tak na zem. Věděl, že by to dělat neměl a věděl, jak špatně tohle rozhodnutí ještě mohlo dopadnout. Záleželo mu však hlavně na jedné věci, které tím dosáhl.

„Maxi, uteč!" Ohlédl se rychle na chlapce, který byl najednou volný. To už ale Jespera chytili ti dva surovci za ním, zatímco se Dennis hrabal se zuřivostí ve tváři na nohy. Viděl Maxovu nerozhodnost. Musel mu dát víc času a pokud možno, chtěl se z toho i sám dostat. Dech v něm uvízl, když silně dupnul Trentovi na nohu, čímž ho přiměl trochu povolit sevření jeho levé ruky. Hbitě ji osvobodil a vrazil mu prudce loket do břicha, načež vrazil tomu druhému pěstí přímo do nosu. Tím se sám osvobodil, ale v jeho cestě za Maxem mu stále stál Dennis, který se ovšem netvářil zrovna přátelsky.

Uvědomil si, že neměl šanci se přes něj dostat dost rychle na to, aby unikl těm dvěma, kteří se brzy vzpamatují. Za pokus to ale stálo a navíc, při nejhorším si poté na Maxe ani nevzpomenou.

S tou myšlenkou vyrazil proti Dennisovi. Uhnul se jeho ráně pěstí a sám využil příležitosti. Dennis byl sice velký a silný, ale očividně nebyl zvyklý na odpor, protože se vůbec nebránil a pěst mu tak bez problémů dopadla na oko, které mu rychle začalo otékat. Jesper se kolem něj chtěl ve chvíli jeho překvapení prosmýknout pryč, ale ucítil zatáhnutí za jeho tašku, jak ho někdo zezadu chytil. Otočil se a spatřil Trenta.

Věděl, že tentokrát ho už nepřekvapí a neměl nejmenší šanci ho jinak povalit, vzhledem k jejich velkému váhovému rozdílu. Pohotově se tedy rozhodl využít příhodné možnosti a rozepnul popruh tašky, čímž poslal Trenta, který uvolnění nečekal, klopýtat pár kroků dozadu.

Ohlédl se na Dennise právě včas, aby ucítil, jak do něj naráží. Setkání se zemí, podtržené Dennisem, který přistál na něm, z něj vyrazilo všechen vzduch a vyslalo ostrou bolest jeho hrudníkem. Neměl čas se vzpamatovat. Dříve, než stihl cokoli podniknout na svoji obranu, už mu na tvář dopadala jedna rána za druhou. Při několika prvních se ze sebe snažil Dennise shodit, ale s každou další si připadal slabší a malátnější, až jen zůstal bezvládně ležet s rozrůstající se tmou před očima. Když ze sebe Dennis dostal všechnu svoji zuřivost a konečně přestal, Jesper byl už napůl v bezvědomí.

Dennis na něm chvíli zůstal sedět, vydýchával se a prohlížel si své zfialovělé klouby na ruce, než mu věnoval opovržlivý pohled.

„Příště si něco takovýho pořádně rozmysli, Foxi," řekl. „I když je tohle lepší než to, co si předvedl minule. Mnohem radši budu mlátit do někoho, kdo se brání. Je to větší sranda."

Slezl z něj, ale Jesper se přesto ani nehnul. Jen omráčeně pozoroval kousek nebe mezi domy. Přišlo mu, že i pouhé pohnutí prstem bylo příliš složité. Než se ten povel dostal až tam, trvalo to strašně dlouho. Vše bylo tak pomalé.

Když do něj začali kopat, pomalu to ani necítil.

***

„Zacku!"

Brunet se ohlédl, když zaslechl své jméno, zmatený, proč bylo vykřiknuto s takovým zoufalstvím. Spatřil malého kluka, jak k nim běžel ulicí a hned ho poznal.

„Maxi," podivil se. „Co se děje, kámo?"

Max nebyl schopný srozumitelně mluvit, když k nim doběhl, byl na to příliš zadýchaný a vyděšený.

„Musíte mu pomoct!" dostal ze sebe. „Jesper... Dennis ho dostal."

Všichni tři při těch slovech zpozorněli a vyměnili si neklidné pohledy.

„Kde jsou?" zeptal se Zack rychle.

„Tudy!" Rozběhl se znovu Max. Měli co dělat, aby mu stačili, jak se řítil ulicemi. Hnal se i přes své vyčerpání. Až moc se totiž bál, co se mohlo Jesperovi stát za dobu, co byl pryč. To poslední, co z rvačky viděl bylo, jak ho Dennis srazil k zemi, a to nevěstilo nic dobrého.

Ještě, než vběhli do uličky, slyšeli smích a pošklebování, o chvíli později se jim naskytl pohled, který je naplnil nenávistí a hlubokým opovržením. Dennis s jeho dvěma kamarády nemilosrdně kopali do bezvládného Jespera na zemi. Bylo slyšet narážení tenisek do těla, ale nebyl slyšet žádný křik bolesti. Téměř jako by kopali do mrtvoly. Všichni z toho pohledu byli tak v šoku, že se na chvíli nedokázali ani pohnout. Vyburcoval je teprve Trent, který kopnul Jespera do hlavy, až se na zemi zvrátila na stranu.

Vrhli se na surovce s čistou nenávistí a pustili se s nimi do rvačky, až chvíli nebylo slyšet nic jiného než rány a výkřiky. Několikrát se už spolu servali, ale nikdy ne s takovou zuřivostí. Když se od sebe odtrhli, všichni byli rozcuchaní a každý byl posetý modřinami. Nejeden z nich měl natržené oblečení. Nenávist tím nebyla ani trochu uhašena, ale nechali Dennisovu tlupu prchnout.

Al se za nimi chtěl ještě rozběhnout, ale Eddie ho zastavil. Společně se vrátili k Jesperovi, u něhož už seděl Max. Měl zavřené oči a když mu Eddie natočil hlavu, znepokojeně se zamračil. Levou půlku tváře měl úplně zřízenou. Začínala se mu tam tvořit obrovská modřina. Oko měl nateklé, ret roztržený a nos mu hodně krvácel. Aby vzniklo něco takového, bylo zapotřebí hodně velké brutality. Ani Dennis obvykle nezacházel tak daleko. Bylo jasné, že to za pár hodin bude vypadat mnohem hůř.

„Jesi." Zatřásl s ním Eddie. Nedočkal se však žádné reakce. Al se otočil směrem, kterým surovci utekli a zakřičel pár nepěkných nadávek na jejich účet, přestože už ho nejspíš nemohli slyšet. Eddie si došel pro svůj batoh, který během rvačky skončil docela daleko a poté u Jespera opět poklekl s kapesníky a vodou. Teprve když mu přiložil mokrý kapesník na tvář, aby mu utřel zasychající krev, se probral k vědomí.

Jesper nějakou dobu jen zdravým okem omráčeně bloumal po svém zorném poli, než si uvědomil, že není sám.

„Eddie?" dostal ze sebe polohlasně, poté se zamračil a zvedl ruku ke své puse, jako by se divil, proč to bolí.

„Jsme tu všichni. Zahnali jsme je," ujistil ho Eddie.

„Měl si na nás počkat," ozval se Al. „To by tě pak takhle nezřídili."

„To je moje vina," namítl sklesle Max. „Zmlátili ho kvůli mně."

Při zaslechnutí jeho hlasu se Jesper napnul a pokusil se posadit, aby na něj viděl. I přes jeho částečné omráčení se už opožděně stihla dostavit bolest a málem mu to nedovolila.

„Maxi." Podíval se na chlapce s téměř úzkostlivou starostí. „Jsi v pořádku?"

„Nic mi neudělali." Vrtěl hlavou Max. „To se o tobě říct nedá. Bolí to moc?"

„Nic to není," zapřel automaticky Jesper. „Nedělej si starosti, a hlavně si nic nevyčítej."

Pro potvrzení svých slov zatlačil bolest do pozadí své mysli a nasadil svůj již mistrovsky vypilovaný výraz, který nedával nic znát. I přes bolest v čelisti to řekl naprosto normálně a odlehčeně. Kdyby ho neviděli ležet na zemi a kdyby neměl zřízený obličej, nikdy by je ani nenapadlo, že z něj před chvílí někdo málem vymlátil duši. To je silně znepokojilo. Pokud uměl tak dobře maskovat bolest, jak často ji musel skrývat? Co všechno si ze svého utrpení nechával pro sebe? Vzpomněli si díky tomu na to, jak před nimi nedávno stejně dobře skryl jeho první zbití. Kdyby tehdy neměl modřinu na tváři, vůbec by si toho nevšimli. Nyní ho také zrazovala tvář.

„Máš lhát jen když ti to může projít." Zamračil se na něj Al.

„Lhát se nemá vůbec," opravil ho Eddie.

„Každopádně ti nikdo neuvěří, že si v pohodě, když ti Dennis udělal tohle s obličejem," přisadil si Zack. Po téhle poznámce si Jesper znovu sáhl na tvář a bylo vidět, jak moc se držel, aby ji nezkřivil bolestí. Poté si přes hlavu přetáhl kapuci mikiny, doufajíc, že tím tento nezpochybnitelný důkaz skryje.

„Pojď," nabídl mu ruku Zack. „Pomůžeme ti domů."

Jesper se v duchu ušklíbl nešťastně zvolenému slovu, ale bez námitek se nechal vytáhnout na nohy. Všechno v něm při tom pohybu zaprotestovalo a hlavou mu začala pulzovat ještě větší bolest. Opřel se o zeď jedné z budov, aby se udržel na nohou, než ta tma zmizí a aby získal nějakou stabilitu. Zack ho chtěl hned podepřít, ale Jesper od něj couvnul.

„No tak, Jesi." Rozhodil rukama Zack popuzeně. „Proč prostě nepřiznáš, že ti něco je? Myslíš, že se budeme zlobit, nebo o co jde?"

Jesper se umíněně vyhýbal očnímu kontaktu. Popravdě, bylo mu hrozně. Všechno ho bolelo, obzvláště hlava a hrudník. Právě proto byl odhodlaný si to nechat pro sebe. Bylo mu dost hrozně na to, že mu v mysli slovo nemocnice křičelo jako velká výstražná značka. Nejradši by tedy někam zalezl, dokud by mu nebylo lépe, aby tato hrozba pominula.

„My víme, že to musí bolet." Udělal k němu opatrně pár kroků Eddie. „Viděli jsme, jak do tebe kopali. Nech nás, ať ti pomůžeme."

„Není třeba." Couvnul znovu Jesper. „Už jsem byl zbitý hůř... mnohem hůř... a chodil jsem. Tohle nic není."

„O to přece nejde. Mně je jasný, že ty bys asi chodil, i kdybys umíral. To ale neznamená, že je to dobře." Vrtěl nesouhlasně hlavou Zack. „Prostě nás nech pomoct."

Jesper chtěl opět namítat, ale vdechnul trochu krve, která mu pomalu stékala do krku a místo toho se rozkašlal. Chytil se za čelist, která okamžitě začala bolet, aby zamezil jejímu pohybu a druhou rukou se chytil za trup. Při každém zakašlání mu tělem projela bolest, jako by do něj pořád kopali a donutila ho se sesunout podél zdi, aby se u země schoulil ve snaze to zmírnit. Eddie se Zackem k němu hned přiskočili, aby mu pomohli, ale ani jeden z nich se k němu nakonec nesehnul. Nevěděli, jestli by to jejich kamarád ocenil. Když kašel odezněl, Jesper se sípavě nadechl a zahanbeně si stáhl kapuci co nejvíc do tváře. Proč muselo jít všechno proti němu?

„Zavolám mámě, ať pro nás přijede," ozval se úzkostlivě Max. To Jespera přimělo, aby znovu vystřelil na nohy. Málem se mu to sice nepodařilo, ale zeď ho opět zachránila.

„Ne, prosím. Nic jí neříkej," zaprosil vyděšeně. „Jsem opravdu v pohodě."

„Stejně se to dozví." Zašklebil se Al.

Nemocnice! To slovo Jesperovi nedávalo pokoj a nyní bylo ještě jasnější. Dospělí ho vždycky tahali do nemocnice. Kdyby se to paní Handersonová dozvěděla, určitě by to tak dopadlo.

„Nemusí. Minule by se to taky nedozvěděla, kdyby mě netrefil míček," přesvědčoval Maxe dál.

„Tohle není sranda, Jesi," ozval se Eddie. Mezitím už se v Jesperově mysli začal rodit nový plán. Mohl zmizet. Jen na pár dní, než by se dal dohromady. V impulzivním rozhodnutí si došel pro svoji tašku. Když se pro ni sehnul, málem spadnul, ale ustál to. Bez zdi, o kterou by se mohl opírat, bylo překvapivě těžké se udržet na nohou. To bylo jasné nejen jemu.

„Sotva stojí," zamumlal směrem k Eddiemu Al.

„Jesi, tohle přece dělat nemusíš." Rozběhl se za ním Max, když se začal ubírat ulicí pryč. „Vždyť ti můj táta může pomoct."

Jenže Jesper nezastavil. Místo aby ho nechali jít, všichni ho sledovali jako hejno úzkostlivých kvočen. To mu na klidu nepřidávalo. Chtěl být sám. Cítil se dost mizerně i bez strachu, že ho nakonec stejně odtáhnou k Handersonům. Nevěděl, jak daleko bude schopný dojít a nechtěl, aby byli u toho, až se tomu poddá.

„Tudy ne." Zastoupil mu cestu Al. „Ještě bys znovu narazil na ty pitomce."

To se Jesperovi nelíbilo. Znamenalo to, že se musel otočit a jít zase zpátky, což byla nevítaná námaha navíc. Nemyslel, když si vybral cestu. Neměl ale dech, aby mohl cokoli namítat, tudíž se prostě otočil. Zarazilo ho, jak blízko za ním ostatní byli a upřímně ho to i polekalo. Najednou si připadal jako v pasti. Proč by se drželi tak blízko, kdyby ho nechtěli odvést? Museli jen čekat na příležitost. Zatím ho neodvedli nejspíš jen proto, aby mu nechali falešný pocit, že v tom má nějaké slovo.

On jim to ale opravdu neplánoval dovolit. V žádném případě se nechtěl vrátit do nemocnice tak brzy po tom, co se z ní dostal. Jen ta myšlenka ho naplňovala svíravým pocitem, který vzrůstal s každou minutou, kdy ho sledovali.

Teprve po pár krocích se musel znovu opřít o zeď. Tak příšerně se mu točila hlava a nepřestávala třeštit. Mezitím, co čekal, až se mu zase zaostří vidění, se pokoušel srovnat svůj pořád více nepravidelný dech.

„Měj rozum." Přiblížil se znovu Eddie. „Vždyť sotva chodíš."

„Nic mi není," zopakoval stejně umíněně Jesper, načež se vydal dál. Věděl, že už nezněl tak odlehčeně a už vůbec ne přesvědčivě.

„Půjdeme teda domů?" Objevil se po jeho boku Max, který si už rychle sesbíral rozházené věci zpět do svého batohu.

„Ne... Ne, promiň." Začal vrtět hlavou Jesper. „Nemůžu."

„Proč ne?" Zamračil se zmateně Max. „Kam chceš v tomhle stavu jít?"

„Jo. Kam chceš jít? Nějak nepobírám tvoje myšlenkový pochody," přidal se Al. „Stejně nedojdeš daleko."

„Já vím." Zatnul pevně zuby Jesper. „Prostě mě nechte jít."

Musel pryč. Už to bylo naprosto nezbytné. Proč nemohli pochopit, že právě teď o jejich společnost nestál? Kdyby mohl, co nejrychleji by utekl.

„Právě si se přiznal, že ti dělá problém chodit. Jasně, že tě nenecháme samotnýho," zamítl Zack podmračeně.

Nešlo mu to. Nedokázal se uklidnit a ztrácel i ten zbytek kontroly co nad tím měl. V posledním zoufalém pokusu se znovu opřel o zeď, tentokrát však čelem, aby k nim všem byl zády a pevně zavřel oči. Tenhle prchavý pocit soukromí byl strašlivě málo.

Kluky tohle nechalo beze slov. Byli Jesperovým chováním naprosto zmatení, obzvlášť tímto posledním počinem. Jen Eddie se tvářil zamyšleně.

„Zatraceně," zaskučel Jesper po chvíli téměř neslyšně a mírně praštil čelem do zdi. Nebyla v tom žádná opravdová síla, ale Zackovi se to i tak příčilo. Byl přesvědčený, že měl jeho kamarád hlavu dost zřízenou i bez toho, aby si sám přidával na újmě.

Eddie k němu váhavě přikročil a opatrně mu položil ruku na rameno. Jesper sebou trochu trhnul, ale nepokusil se ho odstrčit.

„Děje se, co si myslím?" zeptal se tiše.

„Můžete jít pryč?" požádal polohlasně Jesper. „Prosím."

„No... Dobře. Ale budeme poblíž," souhlasil Eddie zdráhavě. Tušil, že by jejich blízká přítomnost neudělala žádnou dobrotu. Měl takový nejasný pocit, že to totiž byla jejich vina.

Popadl Ala se Zackem a táhnul je pryč z uličky. Ohlédl se a všimnul si, že Max nejde, ale protože Jesper nic dalšího neříkal, nejspíš mu to nevadilo. Jakmile byli za rohem, oba jeho kamarádi se na něj nechápavě podívali.

„O co zase jde?" Mávnul Al neurčitě rukou směrem k uličce. „Uvědomuješ si, že zmizí? Právě teď nejspíš zdrhá."

„Teď už se opravdu nedostane daleko," uklidňoval ho Eddie. „Uvidíš, že až se tam vrátíme, pořád tam bude."

„Je něco, o čem nevíme?" nechápal Zack. Eddie chvíli mlčel, ale poté si uvědomil, že nemělo smysl si to déle nechávat pro sebe.

„Má panický záchvat," odpověděl tedy popravdě, i když si nebyl jistý, jestli byl ten termín správný.

„On má i ty?" Vyvalil oči Al. „Je něco, na co netrpí?"

„Nech toho." Šťouchnul do něj Zack. „On za to nemůže."

„Já to myslím vážně. Ten seznam problémů se pořád prodlužuje," nedal si říct Al. „Příště se dozvíme, že trpí na sebepoškozování."

„To radši neříkej ani ze srandy." Zamračil se Eddie.

„No jo. To jsem trochu přehnal," uznal Al.

„Jak o tom víš?" vrátil se zpět k původnímu tématu Zack s pohledem upřeným na Eddieho.

„Jak se Jesper chtěl vypařit po tom, co jsme zachránili Struckerovu dceru a já šel za ním, jeden měl. Není to tak vážný, jak to zní. Něco mi o tom pak řekl. Je to jen velký nával úzkosti a strachu. Nijak si přitom neubližuje," vysvětloval Eddie a dlouze se přitom podíval na Ala. „Jen se mu špatně dýchá, ale trvá to vždycky jen pár minut."

„A neměli bychom jít radši za ním?" zeptal se nejistě Zack.

„To bych radši nedělal. Myslím, že jsme to nějak vyvolali my, takže bude lepší, když tu těch pár minut počkáme," zamítl to Eddie. „Navíc je tam s ním Max. Ten by nám dal vědět, kdyby se něco stalo."

„Jen jsme se mu snažili pomoct. Neměl důvod takhle reagovat. Proč tak zatvrzele odmítá pomoc, když ji potřebuje?" Prohrábl si bezradně vlasy Zack.

„To já nevím, ale tahle situace by nám vlastně mohla i prospět." Pokrčil rameny Eddie, načež začal vysvětlovat svoji pointu. „Prý je vždycky po takovém záchvatu strašně unavený. Minule to tak taky bylo. Odmítal se zvednout ze země a kdybyste nepřijeli, nejspíš by tam i usnul. Pokud to tentokrát bude stejný, bude moc unavený na to, aby mu ještě záleželo na tom, co bude dál. Bude odevzdanější. Takže budeme mít reálnou šanci ho odvést k Handersonům. Sice nebude spolupracovat, ale nebude se ani bránit."

„Není to zneužití jeho stavu?" nebyl si jistý Zack, „Až se dá dohromady, nebude nám zrovna děkovat."

„Umíš si představit, že by na nás křičel?" Zašklebil se pobaveně Al. „Nebo byl i jen naštvaný?"

„Ne, ale umím si představit, že by se nám pak vyhýbal." Věnoval Zack Alovi zamračený pohled.

„Taky se mi tahle část nelíbí, ale když ho neodvedeme, nejspíš se dalších pár hodin nezvedne a pravděpodobně tam i přespí, což je špatný z mnoha důvodů. Nemluvě o tom, jak špatný nápad to je vzhledem k tomu, jak ho zmlátili. Co je podle tebe lepší?" nadnesl Eddie vážně.

***

Skutečně, za necelou půl hodinu z uličky vyšel Max a nejistě se podíval na kluky, kteří tam stále trpělivě čekali.

„Už se uklidnil?" zeptal se ho Eddie hned, jak ho zpozoroval.

„Asi jo. Už nesípe, ale dobře nevypadá," odpověděl s neurčitým pokrčením ramen Max. „Leží na zemi a nehýbe se."

Vrátili se tedy do uličky. Jesper ležel napůl schoulený těsně u zdi a přestože nesípal, jeho dech zrovna normální nebyl. Určitě ale vypadal mnohem klidněji, než když ho viděli naposled. Byl k vnějšímu světu otočený zády, asi ve snaze získat pocit soukromí.

Eddie u něj poklekl, aby zkontroloval jeho stav a uznal, že se nijak nelišil od toho dne, kdy se o tomhle problému dozvěděl, což bylo uklidňující.

„Už je ti líp?" zeptal se stejně jako minule a stejně jako minule nedostal odpověď. Přes Jesperovu kapuci navíc neviděl, jak se tvářil, nebo jestli měl vůbec otevřené oči.

„Jesi, si vzhůru?" znejistěl, protože si nebyl jistý, jakou by měli šanci ho probudit, kdyby ho ta únava už stihla přemoct.

„Bohužel," zamumlal Jesper, za což si vysloužil nanejvýš překvapené pohledy od všech přítomných a hrobové ticho, než se Al málem rozesmál.

„Neřekl si, že bude takhle upřímnej." Široce se zazubil. Veškeré jeho znepokojení bylo v tu ránu pryč. Eddie se na něj otočil a jen pokrčil rameny, než se zase soustředil na Jespera.

„Zvládneš se zvednout? Měli bychom jít."

„Ne," odpověděl Jesper.

„Ne, jako nemůžu nebo ne, jako nechci?" ujišťoval se Eddie. Jesper však zarytě mlčel. Pravděpodobně byla pravda obojí, ale na tom ani tak nezáleželo, protože s tím počítali. Uvědomili si, že bude dost možná příliš unavený i na to, aby dál předstíral, že mu nic není.

„Chápu, že se ti nechce, ale zůstat tu nemůžeš," prohlásil omluvně Eddie. „Teď ti pomůžeme na nohy, jo?"

Když neodpovídal, Zack přikročil blíž a spolu s Eddiem ho opatrně chytili a začali ho zvedat ze země. Jesper sice namítavě zaskučel, ale pokusil se pod sebe srovnat nohy, aby nemuseli nést celou jeho váhu. Než se jim to podařilo, několikrát zasyčel bolestí, ale nakonec ho dostali mezi ně tak, že ho každý podpíral z jedné strany. Po celou dobu se na ně vyčítavě díval a ani se to nepokoušel skrývat. Ten pohled byl zničující. Donutil je cítit se, jako by mu dělali něco hrozného a plnil je vinou, ale nenechali se jím odradit.

„Proč mi to děláte?" zaskučel, když se konečně vypravili. Byla to tak upřímná otázka plná neštěstí, až je zabolela.

„Protože tě máme rádi," odpověděl Eddie. Jesper vypadal, že bude dál namítat, ale nakonec zvítězilo jeho vyčerpání. Vzdal to, uvolnil se a nechal se vést.

***

Pletly se mu nohy a několikrát jim málem zůstal viset v rukách, ale odmítal se chovat tak pateticky, aby ho museli nést. Snažil se o ně moc neopírat, hlavně ze začátku, ale únava na něj těžce doléhala. Vzhůru ho držela jen neustále se ozývající bolest. Teprve po několika minutách tedy svoje snahy o samostatnost vzdal a nechal je nést víc ze své váhy.

Ani nevěděl, koho se snažil obelhat. Oni moc dobře věděli, jak na tom byl, bylo to tedy zbytečné. Věděl, kam ho vedli, ale i to už mu bylo jedno. Když jim v tom nemohl zabránit, jakou cenu měla snaha? Klidně by mohl odmítat chodit, ale měl tušení, že ani to by je nezastavilo. Všechno bylo ve výsledku zbytečné. Už jen ta myšlenka ho naplňovala nutkáním si prostě lehnout a ignorovat celý svět, dokud by z něj ta tíha nespadla.

Jen na půl poslouchal, jak Max klukům vyprávěl, co se přesně v té uličce stalo. Na druhou stranu, kluky to zajímalo hodně a pozorně naslouchali. Max to celé podával jako velké hrdinství a nadšeně popisoval, jak se Jesper pral s Dennisem a ostatními. Jesper v tom neviděl hrdinství a nechápal, proč byl Max tak unesený tím, co se stalo. Nebyla to ani pořádná rvačka, vždyť skoro nic neudělal, než ho dostali. Na nohou tam nevydržel ani minutu. Přesto se tím všichni z nějakého důvodu zdáli být zaujatí.

„Bylo to nefér, tři na jednoho. Vsadil bych se, že kdyby tam byl jen Dennis, Jesper by ho v pohodě přepral. Kohokoli z nich," prohlásil nakonec Max. Kluci se na něj pochybovačně dívali. Bylo těžké si představit Jespera jako rváče. Věčně působil tak... křehce, fyzicky i psychicky. Byl příliš hubený, než aby měl nějaké skutečné svaly a nepůsobil tak, že by měl sílu jako takovou. Bylo naopak lehké uvěřit, že by ho zranil i obyčejný pád na zem, což byl jeden z hlavních důvodů, proč měl Zack instinkt být vůči němu tak ochranitelský. Co se týkalo stránky psychické, Jesper byl vždy nejistý, opatrný a bázlivý, nemluvě o všech jeho problémech. Někdo takový by se přeci dobrovolně nepral a už vůbec ne dobře.

Na druhou stranu, byla pravda, že když dorazili do uličky, Jason, druhý z Dennisových kamarádů, krvácel z nosu. Podle Maxových slov mu dal Jesper jednu ránu. Musel být tedy přesný. Bylo snad možné, že byl Jesper zkušený rváč, jak vyplývalo z popisu, co slyšeli? Než však stihl kdokoli promluvit, ozval se sám Jesper.

„Můžete zpomalit?" zeptal se téměř bezhlesně a oni si uvědomili, že už ho spíš táhli, než jen podpírali. Eddie dokonce postřehl, že byl bledší než obvykle a hlava mu klesala. Spolu se Zackem tedy zpomalili, zostuzení, že si toho nevšimli dřív.

„Je to horší?" zeptal se Eddie. Nic dalšího už ale z Jespera nevypadlo.

„Neměli bychom si dát pauzu?" Podíval se na Eddieho Zack.

„Ne. Už je to jen kousek. Jestli ho teď necháme si sednout, už bychom ho opravdu museli táhnout. Už teď usíná ve stoje," zamítl Eddie. Jeho slova se ale i přesto rychle naplňovala. Vnímal, jak se o ně Jesper opíral čím dál víc. Každou chvíli ho museli vytáhnout, aby stál normálně a nepadal jim.

„Můžu klidně jednoho z vás vystřídat," nabídl se po nějaké době Al, který si už začínal připadat zbytečně. Jen dával pozor pro případ, že by se z nějakého šíleného důvodu Dennis vrátil. Nesl pouze svoji tašku, tu Jesperovu si převzal Max.

„Není třeba." Zavrtěl Eddie hlavou.

„Nic neváží." Ušklíbl se na něj Zack, ale uvnitř ho to docela trápilo. Jedna věc byla vidět, jak hubený Jesper byl, druhá, skutečně to cítit. Už jednou ho nesl, tehdy na pláži, ale to si to ani pořádně neuvědomil. Možná to teď začal víc vnímat díky tomu, jak slabě Jesper vypadal. Byla ale pravda, že se o jeho váhu dělil. Přesto to podle něj bylo špatně. Podle jeho odhadu neměl ani padesát kilo. To přece muselo být špatně. Byl přibližně stejně vysoký, jako on, ale Zack měl stejně tak o dvacet kilo víc, možná i víc. Bylo ale možné, že si to celé jen představoval. Pravděpodobně byl jen až moc starostlivý kvůli situaci, ve které byli.

Když byli jen jeden blok od cíle, Max vyběhl napřed, aby vše připravil. Údajně se totiž měla paní Handersonová vrátit domů později, tudíž mu Eddie nadiktoval nějaké základní věci.

O pár minut později už Jespera táhli k připravenému gauči. Jakmile na něm ležel, přetočil se na bok zády do prostoru, vydal jeden spokojený výdech a prakticky znehybněl.

„Můžeš se otočit na záda, ať tě můžu líp zkontrolovat?" zeptal se ho Eddie.

„Ne," přišla strohá odpověď, při které se Al už opět málem rozesmál.

Eddie se zamyšleně zamračil. V téhle pozici nezmohl téměř nic. Nebylo to tak, že by jinak něco dokázal, ale mohl alespoň zjistit, kam Jesper schytal nejhorší rány. Proč mu to musel dělat tak těžké?

„Díky," ozval se Jesper nečekaně do ticha polohlasně. „Za všechno."

Všechny to překvapilo, protože poslední půl hodiny jednali přímo proti jeho vůli. Navzdory jeho protestům ho odtáhli až sem a ignorovali všechny jeho pokusy je poslat pryč. Poděkování za to určitě nečekali.

Kdyby proti tomu neprotestoval, dávalo by smysl, že by jim byl vděčný za pomoc. Takhle to nedávalo smysl. Přesto to bylo upřímné. Už opět nechápali, co se mu honilo hlavou.

Cítil snad pouze morální potřebu jim vyjádřit vděčnost? Udělali přeci správnou věc. Proč se tedy po těchto slovech cítili špatně?

Než se stihli vzpamatovat, Jesper vzdal svůj boj s vyčerpáním.

***

Paní Handersonová poklekla vedle gauče a ztrápeně pohlédla na svého chráněnce. Opatrně nadzvedla utěrku nasáklou studenou vodou, aby vstřebala, co tento provizorní obklad skrýval.

Během dvou hodin, které od zbití uplynuly, se Jesperovi začaly modřiny vybarvovat. Tvář mu začínala fialovět, ale otok oka z většiny splaskl.

Jakmile se paní Handersonová vrátila domů, s překvapením zjistila, že se tam nacházela skupina kluků, ze kterých znala pouze svého syna a Zacka, ale rychle ji se vším obeznámili.

Nebyla si jistá, co by měla dělat. Jesper byl ponořený v hlubokém spánku a díky tomu vypadal klidně. Po jakékoli bolesti nebylo ani památky. Nebylo tedy třeba panikařit, alespoň v to doufala. Pro jistotu ale zavolala svému muži, aby jí poradil. Pan Handerson tomu ale nepřikládal žádnou velkou váhu. Řekl pouze, že ho zkontroluje hned, co se vrátí domů.

Nezbývalo tedy než čekat. Rozhodla se Jespera nebudit, když by to stejně k ničemu dobrému nebylo. Zasloužil si po tom všem nějaký odpočinek.

Al odešel, ale Eddie se Zackem chtěli počkat, aby věděli, jak špatně na tom jejich kamarád byl. Nabídla jim tedy každému kousek koláče, což udělalo radost hlavně Zackovi a společně vyčkávali.

Pan Handerson se domů vrátil až okolo osmé. Nejdříve se převlékl a poté bez velkého spěchu zamířil k Jesperovi. Nemusel vynaložit velké úsilí na jeho probuzení, stačilo mu jen trochu zatřást ramenem. Během těch pár hodin se Jesper stačil dát dohromady a byl plně při smyslech. Byl připravený čelit následkům, ale upřímně ho překvapilo, když se probudil a spatřil právě pana Handersona. Byl ale rád, že nebyl v nemocnici. To mu dávalo naději, že by se z toho ještě mohl vyvléknout.

Rozhlédl se a všiml si i kluků nenápadně stojících na chodbě blízko průchodu do obývacího pokoje a paní Handersonová stála jen kousek od něj. Všichni se tvářili, jako by umíral. Nebyla to tedy ideální situace, ale stačil mu jediný pohled na pana Handersona a věděl, že se z toho dokáže dostat.

Jeho pěstoun byl očividně unavený po celodenní práci, měl kruhy pod očima a vypadal nezaujatě. Víc než to, bylo jasné, že to chtěl mít rychle za sebou a díky tomu Jespera zasáhlo osvícení, které mu hned zlepšilo vyhlídky. Ani v nejmenším pana Handersona nezajímal. Najednou si byl jistý, že by před ním dokázal naprosto bez problémů skrýt i zlomeninu. Bylo pro něj uklidňující tohle vědět. Všechno to tolik zlehčovalo. Stačilo se jen případně vyhýbat paní Handersonové a poté by už nikoho nezajímalo jeho fyzické zdraví. Věděl, že to nebylo dobře, ale to mu nebránilo v tom, aby cítil úlevu.

Nechal si nejdřív prohlédnout tvář, pan Handerson to vzal jen hodně zběžně. Ujistil se, že nemá něco s čelistí a že hlava neutrpěla žádnou větší újmu. Jesper se celou dobu tvářil naprosto normálně, nedával znát žádnou bolest a dokonale mu to procházelo.

„Bolí tě něco víc, než by mělo?" zeptal se po prohlédnutí hlavy pan Handerson spíš z povinnosti, než že by ho to vážně zajímalo.

„Je mi dobře." Zavrtěl hlavou Jesper. Byl rád, že paní Handersonová zahnala kluky do kuchyně, protože tušil, jak by se na jeho tvrzení tvářili. Pan Handerson ale pouze kývnul a zvedl se. Víc ho neprohlížel, ani po něm nechtěl, aby mu ukázal trup, čehož se Jesper bál nejvíc. Ne kvůli modřinám, ale protože by tím dal vědět o svém problému s jídlem a z toho by se už nejspíš nedostal.

„Tak co?" zeptala se paní Handersonová, překvapená, jak rychle to šlo.

„Prostě se trochu popral. Bude v pohodě," prohlásil její muž klidně, čímž si vysloužil zmatené pohledy od Zacka a Eddieho. Už se dozvěděli, že měl pan Handerson lékařské vzdělání, nečekali tedy, že bude tak ignorovat Jesperův stav. Jenže poté si vzpomněli na to, jak dobře dokázal Jesper předstírat a polilo je podezření, že pro někoho, kdo o této jeho schopnosti nevěděl, to mohlo být neprohlédnutelné. Mohl se snad nechat oklamat? Nechtěli ale zpochybňovat jeho slova, tudíž se jen šli rozloučit se svým kamarádem a odešli.

„Jsi si jistý, že na tom není špatně?" zeptala se ho paní Handersonová, když osaměli. „Podle toho, co mi říkali, to opravdu dobrý není. Vždyť ho sem prakticky přinesli."

„Jestli je mu dost dobře na lhaní, nemá cenu to řešit. Pokud ho něco bude hodně bolet, rychle si to rozmyslí a něco řekne," odpověděl pan Handerson vážně. „Teprve pak to budu řešit. Nebudu mu pomáhat, když o to nestojí."

„Myslíš, že by něco řekl?" nebyla si jistá.

„Je mu šestnáct. Může být tvrdohlavý, ale pravděpodobně ne vytrvalý. Navíc mu dojde, že to lhaní mu stejně není k ničemu dobrý a pak snad spolkne svoji hrdost a řekne pravdu," ujišťoval ji. Neměl nejmenší tušení, jak moc se mýlil. Jesper nikdy o bolesti nemluvil, ať už byla sebevíce nesnesitelná. Byl už na život s ní natolik zvyklý, že si přestal stěžovat už dávno, zhruba před osmi lety a před čtyřmi se uzavřel už úplně a přestal ostatním říkat, když se mu něco stalo, pokud k tomu nebyl přímo vyzván. S hrdostí to nemělo společného nic. Bylo to mnohem složitější. Nic z toho však Handerson nevěděl.

„No dobře," vzdychla stále nejistě. „Měli bychom to ale aspoň nějak řešit. Zkusím získat kontakt na rodiče těch kluků. Takový chování není normální."

„Je to třeba? Kluci se perou v jednom kuse." Podíval se na ni pochybovačně.

„Ale ne takhle." Zamračila se a on jen smířlivě zvedl ruce. Od dalšího hovoru je vyrušilo tiché zavrzání schodů. Paní Handersonová vyhlédla z kuchyně a kriticky pozorovala, jak se Jesper snažil vyjít do patra. Byl to tragický pohled. Chlapec se držel zábradlí tak pevně, až mu bělaly klouby a bylo vidět, že mu každý schod dělal problém. Poté se ale zastavil a pozvedl hlavu, jako by vycítil, že je pozorován. Narovnal se a zbylé schody vyšel relativně normálně, aniž by se ohlédl. Ona ale viděla pravdu, třebaže jen na okamžik a nemusela mu proto vidět do tváře, aby věděla, že to poté byla jen přetvářka.

„Jesi," zavolala na něj, než se stačil ztratit ve svém pokoji. Nejistě na ni shora pohlédl a ona měla pocit, že v jeho výrazu na chvíli spatřila strach.

„Zítra nepůjdeš do školy," oznámila mu. „Zůstaneš tady, jen pro jistotu."

Trošku nakrčil čelo, ale nevypadal, že by s tím měl problém. Dokonce se jí zdálo, že se uvolnil. Kývl na srozuměnou a zalezl.

Paní Handersonová nebyla daleko od pravdy. Jesperovi toto ustanovení vyhovovalo více než by mělo. Už teď věděl, že mu přes noc pomlácené svaly ztuhnou a jakýkoli pohyb bude představovat velký a bolestivý problém. To by ale ani tolik nevadilo. Prostě by se přepnul do svého mechanického fungování a následující dny by překonal na nádherném obláčku odpoutání od dění okolo. Dělal to už tolikrát, že by to bez větších obtíží zvládl. Několik lidí už mu ale řeklo, že to bylo znepokojivé. Zpomalovalo to jeho reakce a často proto jen zíral do prázdna, aniž by si to uvědomil a působil jako tělo bez duše.

To, co mu způsobilo úlevu, byl fakt, že mohl klidně celý den strávit v posteli a nikomu by to nepřišlo divné. Nespal, nebo jen velmi málo. Prostě jen ležel v posteli. Každou noc poslední čtyři roky. Často se mu stávalo, že se mu vůbec nechtělo vstávat, ale ne tím normálním způsobem. Spíš jako by ho k zemi tlačila nějaká neviditelná, ale velmi neodbytná síla. Byl vyčerpaný. Byl vyčerpaný tak moc, až měl pocit, že by mohl prospat celé dny, ale spánek k němu nikdy nepřicházel. Přesto bylo každé ráno vstávání vnitřním bojem.

Ze začátku byl schopný proležet celé dny. Dny, kdy nepohnul ani prstem. Nyní už věděl, že zkrátka fungovat musel. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli svému okolí. Ulevil tak lidem, kteří s ním měli zbytečně moc práce, protože ho z nějakého důvodu prostě nemohli nechat být. Pořád ale byly dny, kdy tento vnitřní boj prohrával a nebylo jich málo.

Bylo tedy úlevou, že alespoň na jeden den bojovat nemusel.

Musím se zeptat. Vadí vám délka kapitol, nebo je to takhle dobrý?
Také je možná na místě upozornění, že utrpení postav opravdu nezkrášluju a že ho v průběhu ještě bude dost, to už vám ale stejně nejspíš došlo.

Jak se vám líbila kapitola?
Pomalu ale jistě se začínáme dostávat k původu Jesperových problémů, ale na to si ještě počkáte.

Každý komentář potěší!

(24. 3. 2021)