Uvnitř dům působil pomalu ještě větším dojmem než zvenčí. Jakmile vešel, naskytl se mu pohled na prostornou předsíň plynule pokračující v chodbu až za schody, které začínaly kousek od místa, kde stál.

Podlaha na chodbě byla z dřevěných destiček, nejspíš, aby se dobře udržovala. Po jeho pravé ruce byl botník a nad ním na stěně věšáky na bundy. Zdi byly vymalované bledě oranžovou barvou a působili tak příjemně teplým dojmem.

Už z předsíně viděl po obou stranách průchody do dalších místností. Nebyly odděleny dveřmi ani ničím jiným. Zeď byla zkrátka otevřená a nabízela tak pohled přímo do místnosti. Vpravo viděl obývací pokoj, soudě podle knihoven a televize.

A nalevo se nacházela již zmíněná kuchyně. Podlahu měla z bílých dlaždiček a přímo uprostřed stál velký oválný stůl z tmavého dřeva s šesti židlemi. Na každé z židlí byl položen malý šedý polštářek.

Kuchyňská linka byla z černého materiálu, zatímco všechny police a skříňky byly bílé. Neuniklo mu, že na linkách byl nepořádek. Možná z toho, jak paní Handersonová něco dělala, když přijeli. Jinak bylo všude vzorně uklizeno.

„Běž se pořádně zabydlet," vyzvala ho s úsměvem paní Handersonová. „Připravili jsme ti pokoj. Jen vyjdi schody a je to ten poslední napravo. Je celý jen tvůj."

Nechápal, proč se pořád usmívala. Paní Lungová už přeci odjela. Celé se mu to zdálo nepřirozené. Velký čistý dům, milá paní a vlastní pokoj. Něco přeci muselo být špatně. Jen ještě neviděl co.

Vydal se tedy po schodech nahoru. Měli dokonce zábradlí, aby nebylo možné vypadnout do chodby. To oceňoval. Se schody měl špatné zkušenosti. Jako ostatně skoro se vším.

Ve druhém patře chodba pokračovala. Buďto mohl jít stále rovně, nebo by pokračoval podél zábradlí podél schodů. Paní Handersonová ovšem nic o zabočení neříkala, tudíž došel až k poslednímu pokoji a malý papírek s jeho jménem na tmavých dveřích mu potvrdil, že šel správně.

Vešel do překvapivě prostorného pokoje. V tak velkém snad nikdy nebyl. A když už ano, tak rozhodně ne sám.

Ke stěně proti dveřím byla přiražena široká postel, pečlivě ustlaná, přehozena šedou dekou a s velkým polštářem navrch. Přestože vypadala opravdu pohodlně, byl si jistý, že nic nezmění na jeho problémech se spaním. S tím nemohlo pomoct nic. Věděl to, protože už zkoušel všechno.

Po pravé straně dveří byla prázdná knihovna a vedle té psací stůl s židlí. Nad stolem byla ke zdi připevněná polička, též prázdná. Všechno z hladkého světlého dřeva. Celkově se jednalo o útulný kout pro práci, dokonce měl i svoji vlastní lampičku.

Místnost zaplňovala i velká dřevěná skříň u stěny po levé straně dveří. Její vnitřek byl rozdělen na dvě části. Jednu s policemi na oblečení a druhou s věšákem na bundy. Všechno samozřejmě prázdné, stejně jako noční stolek vedle postele.

Přestože byl pokoj zaplněný nábytkem, bylo v něm jaksi pusto. Všechno, jako by teprve čekalo, až to bude nějak využito.

Jesper si nedokázal pomoct, ale měl z toho velkého prosvětleného pokoje pocit úzkosti. Nebylo to tak, že by s ním bylo něco špatně. Byl jen... příliš dobrý. Stejně jako všechno kolem. Mnohem klidněji by se cítil, kdyby mu nabídli nějaký malý pokoj, kde by na něj všechno tolik nekřičelo.

Už zažil opravdu hodně, ale tohle bylo nové a... Nelíbilo se mu to. Většinou čím lepšími se věci zdáli, tím horší nakonec všechno bylo. Byla to skoro zákonitost. Mnohem radši by na rovinu viděl, co má čekat.

Došel k oknu, aby zjistil, jaký je výhled a doufal, že mu to alespoň trochu vyčistí pomatenou hlavu. Měl výborný výhled na ostatní domy a uvědomil si, že ten, ve kterém stál, musel být na nějaké vyvýšenině. Celé městečko se před ním svažovalo dolů, až k moři, jež se táhlo až za horizont. Byl to pěkný malebný pohled, skoro jako obraz.

Pevně sevřel prsty kolem parapetu a otočil se k posteli. Stáhl z ní jemnou šedou deku, načež si posunul židli k oknu, aby dosáhl na držení krátkých záclon. Opatrně deku protáhl kolem kovové tyče a pokoj okamžitě naplnilo příjemné šero. Deka perfektně zakryla okno a bránila tak výhledu ven. Okamžitě pocítil větší klid. Přeci jen ve všem nebyla ta podivná dokonalost.

Když vracel židli na původní místo, rozhodl se prozkoumat poslední věc. Vedle pracovního stolu byly dveře. A když se do nich podíval, byl ještě zmatenější. Čekal další úložný prostor, ale místo toho se mu naskytl pohled na malou koupelnu se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem, nad kterým se lesklo zrcadlo. Celá místnost byla vykachličkovaná světlými kachličkami s tmavými na zemi.

Když se konečně vzpamatoval, zavřel dveře a vrátil se k posteli. Měl tedy vlastní pokoj i vlastní koupelnu. To se mu nikdy nestalo. Dokonce ani když byl ještě úplně malý v jeho vlastní rodině. Bylo to tak zvláštní. Ale na druhou stranu to mělo spoustu výhod. Mohl mít svoje soukromí prakticky ve všem. A ta představa se mu líbila.

Pustil se do vybalování věcí. Do skříně uložil svoje skromné hromádky oblečení, které ji zdaleka nezaplnilo a poté začal na poličku nad stolem stavět své největší cennosti.

Nejdříve starou tenkou knihu pohádek s potrhanou a ošoupanou vazbou, na jejímž obalu se široce usmíval malý chlapec s roztomilým pejskem. Poté kožený obojek, sešlý časem, na kterém tiše pocinkávala známka s vyraženým jménem a po něm černobílou pruhovanou šálu.

Úplně nakonec položil na stůl rámeček s fotkou. Dlouze se na ni zadíval, než se odvrátil a posadil se na postel. Bylo to foceno už dávno. Přesto si ten den přesně pamatoval. Byla to jedna z posledních pěkných vzpomínek, co zažil. Tak rád si to přehrával v hlavě, přestože to bolelo. Vždy si nakonec připadal tak sám.

Dlouze vydechl a svalil se na záda. Dlouhé minuty jen pozoroval bílý strop a na nic nemyslel. Jen na tu bílou barvu. A na ticho kolem.

Představoval si, že to tu bude hlasitější. Bylo mu samozřejmě řečeno, že je prvním dítětem, o které se Handersonovi budou starat. Byli v pěstounství noví a on byl tedy tak trochu testovací svěřenec. Mělo by nějakou dobu trvat, než si osvojí dalšího. Nejdřív se musí prokázat.

Nebyl si jistý, jestli byl on pro tuto roli správnou volbou. S jeho smůlou se mu pod jejich dozorem něco stane a oni přijdou o možnost se dál starat o děti. Nerad by něco takového způsobil, ale znal se.

Bylo mu ovšem řečeno i to, že mají dvě vlastní děti, osmnáctiletou dceru a dvanáctiletého syna. Tak trochu čekal, že tu budou, protože byla sobota. Na druhou stranu, bylo hezky, tak proč by byli doma?

A pan Handerson pracoval na recepci v nemocnici, takže byl nejspíš v práci.

Trochu mu vadilo, že je zatím neměl šanci poznat. Potřeboval si doplnit obrázek tohohle místa. Sice o nich slyšel, ale vyprávění se často lišila od skutečnosti. Jen málokdy se vše shodovalo.

Zbývala mu tedy jediná věc. Vyhoupl se na nohy a vrátil se dolů. Nahlédl do kuchyně, kde paní Handersonová znovu něco dělala u plotny, a přitom si tiše pobrukovala jakousi písničku.

Cítil se sice špatně, že ji vyrušuje, ale mírně zaklepal na zeď, aby na sebe upozornil. Paní Handersonová se ohlédla přes rameno a věnovala mu další laskavý úsměv.

„To už máš vybaleno?" zeptala se udiveně, než si vzpomněla na jeho malá zavazadla.

„Ano." Kývl rozpačitě. „Říkal jsem si, jestli třeba nepotřebujete s něčím pomoct?"

„Ne ne." Mávla rukou a přistoupila ke stolu, načež mu naznačila, aby se posadil a sama si sedla na jednu z židlí s dlouhým výdechem spokojenosti, „Už to mám skoro hotové."

Ostražitě si židli změřil, než se na ni posadil a zdráhavě se podíval paní Handersonové do tváře. Čekal, že začne mluvit o všech povinnostech, které od nynějška bude muset plnit, jak to obvykle bylo, ale ona si spojila prsty pod bradou a lokty se opřela o stůl.

„Pověz mi něco o sobě," vybídla ho zvědavě.

„Co mám říct?" zeptal se zaskočeně a ucítil další bodnutí podezření.

„Cokoliv." Pokrčila rameny. „Tak třeba, co děláš ve volném čase?"

Zaváhal. Přemýšlel nad vším, co dělal, když měl čas pro sebe. Většinou se jen toulal po městě, kde zrovna byl, ale to nebyl žádný koníček, a ne vždy to dělal rád. Často se jen snažil si vyčistit hlavu, nebo utéct od něčeho.

V hlavě se mu mihly mžitky vzpomínek na dlouhé noci, kdy jen chodil po ulicích ve světle pouličních lamp a díval se, jak okenice kreslí na dlaždice cest barevné obrazce. A jak při bezesných nocích čekal na úsvit, kdy konečně slunce odežene tmu pryč.

Tma samotná mu však nevadila. Uklidňovala ho. Nabízela mu bezpečí a úkryt, když ho potřeboval. Nebyla tak vtíravá jako světlo. Věci v ní byly vidět takové, jakými byly. Žádné klamy. Žádné odsouzení.

Byly to sny, čeho se bál. Každou noc se bál, že zavře oči a ocitne se naprosto bezbranný a zoufalý. A že se nebude moct probudit.

„Já vlastně ani nic nedělám," odpověděl nakonec odměřeně.

„Ále." Mávla rukou. „Každý má nějaké zájmy. Musí být něco, co tě baví."

Zamyšleně se zamračil a s přivřenýma očima si představil chladný kov zámku ve svých dlouhých prstech a pocítil, jak se v něm při té představě cosi stáhlo. To ho bavilo. To očekávání, než uslyšel cvaknutí.

To jí ovšem říct nemohl.

„Rád kreslím," odpověděl tedy nakonec. Paní Handersonové se rozzářily oči.

„Výborně! Plátno a štětce?" zeptala se nadšeně. Jesper se neubránil menšímu úšklebku. Byl zvyklý, že si lidé kreslení pletli s malováním, ale to pořád neměnilo nic na tom, že to byly dvě úplně odlišné věci.

„Spíš tužka a papír," opravil ji opatrně, aby ji neurazil, „nebo uhly."

„To je úžasné." Usmála se a poté přátelsky nadhodila. „Doufám teda, že mi někdy něco nakreslíš."

Sklonil pohled k zemi. To měl být rozkaz? Vůbec to tak neznělo. Už byl opět zmatený a začínala ho z toho bolet hlava. Nejradši by šel ven na čerstvý vzduch, aby z něj opadla všechna ta nahromaděná úzkost, ale nechtěl být nezdvořilý.

„A co by to mělo být?" zeptal se s nakloněnou hlavou. Paní Handersonová se zatvářila zamyšleně.

„Podle toho, co kreslíš," odpověděla nakonec.

„Většinou to, co vidím." Protřel si rukou týl nervózně.

„V tom případě to nechám na tobě." Usmála se. Nejistě kývl a poté si vzpomněl, že kvůli tomuhle sem nepřišel.

„Chtěl jsem se vlastně zeptat," začal opatrně. „Co budu dělat? Mám zametat, luxovat, mít nádobí, nebo něco jiného?"

„Něčím takovým si nelam hlavu." Usmála se vřele. „Nejdřív si tu zvykni, a pak kdyžtak budeme řešit něco takového."

Zmohl se jen na zírání do země. Veškerá slova se mu vypařila z jazyku a nebyl si ani jistý, jestli si vzpomene, jak se má mluvit. Žádné povinnosti. Ač hledal chyby sebe pečlivěji, žádné nenašel. Bolest v jeho hlavě opět o něco vzrostla a nyní mu už tepalo ve spáncích. Nic z toho nechápal. Proč by si brali na starost pěstounství, když nechtěli pomoc v domácnosti? Kvůli dávkám to být nemohlo podle toho, jak vypadal jejich dům. Tak proč?

„Potřebuju na vzduch," prohlásil nakonec a zvedl se tak prudce až málem překlopil židli.

„Děje se něco?" znejistěla paní Handersonová a také se zvedla.

„Všechno je v pořádku," ujistil ji, ale sotva vešel do chodby, vchodové dveře se rozlétly a v nich se objevil malý chlapec. Na sobě měl zelený fotbalový dres a tenisky, podle čehož šlo soudit, že právě přišel z nějakého tréninku či zápasu. Temně hnědé kudrnaté vlasy mu trčely do všech stran a dodávaly nezbedný dojem jeho rozzářené tváři. Tmavé skoro černé oči mu přímo svítily nadšením a pod malým nosem mu hrál široký bělostný úsměv.

„Konečně si tady!" zapištěl chlapec, jako by mu bylo osm a rozběhl se k překvapením ztuhlému Jesperovi, načež ho pevně objal kolem útlého pasu.

„Nemohl jsem se dočkat, až budu mít bráchu!" stiskl ho ještě pevněji. Měl překvapivou sílu. Jesper si skoro pomyslel, že ho rozdrtí, ale nezmohl se vůbec na nic, jak byl překvapivým útokem chlapce zaskočen. Jen tam stál s vytřeštěnýma očima, nehybný jako skála a uvědomil si, že dokonce úplně zapomněl dýchat.

„Umíš hrát fotbal?" vystřelil otázku chlapec, ani nečekal na odpověď a ptal se dál: „Zahraješ si se mnou? Bude to sranda!"

„Jasně," dostal ze sebe přidušeně Jesper, když setřásl počáteční šok.

„No tak Maxi," napomenula chlapce paní Handersonová. „Dej mu chvíli klid. Vždyť sotva přijel."

Max se odtáhl a Jesper se tak mohl konečně pořádně nadechnout.

„Ale on řek jo!" namítl s prosbou v hlase Max.

„Můžete hrát zítra." Zavrtěla hlavou. „Teď se běž převlíct."

Chlapec vypadal na chvilku zklamaně, ale nevydrželo mu to dlouho. Nakonec se znovu otočil na Jespera se zářivým úsměvem.

„Tak teda zítra," prohlásil vesele a rozběhl se do schodů, až dupal jako slon. Nakonec se ozvalo bouchnutí dveří a nastalo ticho.

Paní Handersonovou pobavil pohled na Jespera, stále zkamenělého ze setkání s jejím synem.

„Omlouvám se za něj, ale on se na tebe opravdu těšil. Básnil o tom, jak skvělý bude, že konečně bude mít staršího bráchu snad celou věčnost," vysvětlila s menším úsměvem.

„To je dobrý," dostal ze sebe Jesper a trochu ztuhleji se vydal ke dveřím, které zůstaly po vpádu Maxe dokořán. Veselá rodinka, pomyslel si, To ten kluk objímá všechny cizí lidi?

Vyšel z domu, zavřel za sebou dveře a zhluboka se nadechl svěžího vzduchu. Díval se na mírně se pohybující korunu dubu na zahradě a cítil, jak ho pomalu opouští všechna úzkost i napětí. Stál tam a čekal, až se uklidní. V hlavě si pořád urovnával všechny nové informace. Znovu a znovu si je procházel.

Snažil se vybavit si úsměv paní Handersonové i tu zářivou radost Maxe. A ač se snažil sebevíc, nic falešného na tom neviděl. Možná se prostě musel smířit s tím, že to bylo pravé. Že jsou to prostě jen milí lidé.

Byl si jistý, že nějaké chyby se brzy objeví, možná ne v tomto domě nebo v této rodině, ale někde určitě.

***

Scházel zrovna ze schodů, když uslyšel cvaknutí vchodových dveří. Dovnitř se vrátil už před pár hodinami a venku panovala tma. Byl proto zvědavý, kdo takhle pozdě přišel.

Sešel ostražitě posledních pár schodů a pohlédl tváří v tvář štíhlé dívce, jen o něco menší, než byl on sám.

Byla oblečena do džín a fialové mikiny o dost větší, než by potřebovala. Krk jí zdobil jednoduchý purpurový šátek. Po lopatky dlouhé hnědé vlasy měla rozpuštěné, pár nezbedných pramínků jí padalo do temně hnědých očí s hustými řasami. Měla by krásnou tvář, kdyby se ovšem netvářila zcela otráveně.

„Ahoj," pozdravil ji váhavě Jesper. Dívka k němu zvedla své nezaujaté oči a bylo na ní vidět, že ji to ani trošku nezajímá. Jen ve vzduchu líně zamávala rukou, když ho obcházela a šla nahoru.

„Jo jo... Ahoj," zamručela.

Chvíli jen stál po tomto odbytí pod schody a zíral do země. Tak tohle tedy byla Carmen. Nezdálo se, že by ji jakkoli zajímal. Kupodivu ho její chování docela uklidnilo. Po tom dlouhém podivném dni byla konečně něčím normálním. Její emoce působily tak přirozeně a otevřeně, že hned věděl, jaká by mohla být. Ani se nesnažila předstírat zájem. A za to byl rád. Neměl předstírání rád. Přestože sám často předstíral.

Zatřásl hlavou a vydal se do obývacího pokoje. Byla to asi největší místnost v domě. Po jeho pravé ruce byla dvě velká okna a menší pohovka a přímo před ním dvě velké knihovny, mezi nimiž byla na stolku relativně velká televize. Knihovny byly sice nacpané knihami, ale některé police byli zaplněné fotkami v rámečcích. Chvíli si je prohlížel a zaujalo, že ačkoli se tato rodina zdála být milá a přátelská, měli vystavenou pouze jednu fotku, kde byli všichni pohromadě a ta se zdála být stará už několik let. Jinak tam byla spousta jednotlivých fotek Maxe a Carmen. Působilo to na něj tak nějak... odtažitě.

Přestal se radši věnovat fotkám a dál se rozhlížel po pokoji. Po jeho levé straně byla opět okna a pod nimi široký pracovní stůl s lampičkou a kolečkovou židlí.

A přímo za ním byla další pohovka, větší než ta u okna. Byla světle oranžová, čímž krásně ladila k bledým stěnám a byla plná malých polštářků. A přímo nad pohovkou byl velký obraz s domy a přístavem s několika loděmi. Tušil, že stejný přístav se bude nacházet někde ve městě, soudě podle vzhledu budov.

Už přibližně věděl, cobude následující den dělat. Už si prohlédl dům. Chtěl si ještě udělat úplnýpřehled o okolí. Jelikož bylo město malé, věřil, že to za jeden den zhrubazvládne. A kdyby ne, aspoň bude mít co dělat i další dny.

Na začátek taková seznamovací kapitola, aby byl přehled.
Co si zatím o příběhu myslíte?
Jaký máte názor na Handersonovi?

(12. 1. 2020)